Po dnešním výkladu ministra spravedlnosti s. Kučery a po vysvětlení věcí předsedou ústavně právního výboru a naším místopředsedou výboru výbor NS pro plán a rozpočet na změně netrvá a je také pro termín 31. 7. 1965.

Proto doporučuji, aby v tisku 183a společné zprávy výborů ústavně právního, pro národní výbory, pro plán a rozpočet a pro zemědělství a výživu k vládnímu návrhu zákona o soudní rehabilitaci (tisk 174) byly vypuštěny v bodě 3 čtvrtý a pátý řádek, kde je náš pozměňovací návrh.

Mpř. NS Zedník: Děkuji posl. Kubovi za přednesení stanoviska výboru NS pro plán a rozpočet, které se nyní stává nesporným pro závěrečnou zpravodajskou zprávu.

Dávám slovo posl. Tomanovi.

Posl. Toman: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, obdržel jsem od svých voličů a od řady odborníků právě v těchto dnech řadu různých připomínek k vládnímu návrhu zákona o soudní rehabilitaci. Dovolím si přednést alespoň ty nejzávažnější, konkrétní podněty s tím, že netrvám na jejich realizaci, ale dávám je v úvahu, ke zvážení, posouzení a případnému doplnění či úpravě.

V prvé řadě jde o znění § 2 návrhu zákona, kde se domnívám, že tento § by měl být rozšířen o písm. d) následujícího znění: "Krajské a okresní lidové soudy, pokud rozhodovaly podle zákona č. 231/48 Sb. na ochranu republiky nebo předpisů obdobných."

Před účinností zákona o zlidovění soudnictví v roce 1949 rozhodovaly jednak krajské soudy, jednak okresní soudy, a pak lidové soudy v trestních věcech politické povahy, při nichž docházelo v důsledku jednak vadného vyšetřování, jednak tvrdé trestní represe k neúměrnému postihu občanů, a to jednak na svobodě, jednak k postihům vedlejších trestů peněžitých, případně propadnutí majetku. Ustanovení § 2 vládního návrhu zákona nepředpokládá možnost přezkoumávání těchto věci a přijetím navrhované citace, kterou jsem nyní uvedli k návrhu zákona, by byla dána možnost provést nápravu nesprávných odsouzení nebo postihů, pokud jde o tyto tresty.

Dávám v úvahu, zda by nebylo vhodné doplnit § 3 o další odstavec 4 v tomto znění:

"Rozsudky, které v prvé stolici rozhodovaly okresní nebo lidové soudy, přezkoumává zvláštní senát krajského soudu."

Proč to navrhuji? Případy, kde v prvé stolici rozhodovaly krajské soudy, mají přezkoumání zabezpečeno již návrhem § 3, odst. 2. Případy, rozhodované dřívějšími lidovými nebo okresními soudy, bude přezkoumávat zvláštní senát krajského soudu, který svou odborností, důsledností a včasností zajistí správný průběh řízení a rozhodnutí. Naproti tomu by nebylo vhodné zřizovat zvláštní senáty u okresních soudů, poněvadž agendu zvládnou senáty soudů krajských a kromě toho by došlo podle mého názoru i k dalšímu zatížení okresních soudů a okresních prokuratur jak po stránce personálního obsazení, tak i po stránce finanční náplně.

Dávám dále v úvahu doplnění § 10 vládního návrhu zákona o odst. 3, kde doporučuji následující citaci:

"Obviněný nemusí mít obhájce ve věcech, v nichž rozhodoval v prvé stolici okresní lidový soud."

Důvody: Zvláštní senáty svou odborností a hlubokým etickým přístupem k projednávaným věcem budou řešit konkrétní případy naprosto důsledně a podle mého názoru zaručí správný výsledek projednávaných věcí. Nedojde proto k dalšímu zatížení advokátních poraden, kde je všeobecný kritický nedostatek advokátů. Rovněž náklady při řízení v těchto věcech hrazené státem si nevyžadují dalších výdajů.

Rovněž dávám k posouzení doplnění § 21 vládního návrhu zákona, a to v odst. 1, který končí slovy "nadržování k nim". Doporučuji zde dát další větu: "nebo podle jiných ustanovení zákona na ochranu republiky".

Proč? Navrhovaným doplněním by byla dána možnost přezkoumat všechna odsouzení politické povahy, kde docházelo v minulých obdobích často k těžkým deformacím a k nesprávnému odsouzení.

Pokud jde o § 26 vládního návrhu zákona, doporučuji v odst. 1 tohoto paragrafu zvážit, zda by nebylo vhodné jej doplnit tak, že mezi §§ 133 a 135 se vsouvá § 134. Totiž v období deformací bylo velmi často používáno předpisů § 134 trestního zákona č. 86/50 Sb. zejména o tzv: "věcech zemědělských", kdy při socializaci vesnice docházelo k předpisům povinných dodávek v takové výši, že bylo vyloučeno, aby zemědělci byli vůbec schopni stanovené dodávky zemědělských výrobků splnit. Tyto okolnosti pak byly doslovně záminkou jak k soudnímu, tak i trestnímu a správnímu řízení, které byly prostředkem k jejich vystěhování, zařazení do táborů nucených prací apod.

Jako poslední připomínku dávám v úvahu, zda by snad nebylo vhodné za § 41 dát ještě další 41a v navrhovaném znění:

"Všichni soudci, prokurátoři a vyšetřovatelé, kteří se zúčastnili vyšetřování a rozhodování činnosti u soudů a prokuratur ve věcech, kde rozhodoval bývalý státní soud nebo senát krajského soudu ve věcech podle první hlavy trestního zákona, měli by být nejpozději do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto zákona převedeni na jiné úseky hospodářského života podle stupně jejich kvalifikace. Případné trestní stihání není převedením vyloučeno."

Domnívám se, že činnost státních soudů a zvláštních senátů krajských soudů, případně soudců z povolání okresních soudů, kteří byli zváni k rozhodování u státních soudů nebo krajských soudů, se už svou činností u těchto soudů tak zkompromitovali, že jejich setrvání u soudů vůbec vyvolává odpor veřejnosti, která kromě odsouzených má k nim hlubokou nedůvěru; bez důvěry, podle mého názoru, nelze zastávat funkce soudce nebo prokurátora. Kromě toho jsou mnozí tito pracovníci vesměs neschopni správně chápat pro své zatížení své poslání na úseku, kde je potřeba nejvyšších mravních kvalit a nejvyšší vážnosti spoluobčanů a důvěry největší části spoluobčanů na tom nejcitlivějším úseku veřejných orgánů, kde se rozhoduje o svobodě, případně životě občanů socialistického státu na základě socialistického humanismu. Děkuji za pozornost.

Mpř. NS Zedník: Děkuji posl. Tomanovi. Dále se přihlásil posl. Josef Gemrot, dávám mu slovo.

Posl. Gemrot: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci! Ve svém vystoupení nechci přednášet připomínky, doplňky nebo slovní úpravy projednávaného návrhu zákona o soudní rehabilitaci.

Při studování tohoto návrhu mi hlavou procházelo dvacet let činnosti tohoto zákonodárného sboru, v němž jsem se snažil plnit svou funkci co nejsvědomitěji a s plným vědomím odpovědnosti vůči svým voličům.

Vedle určitého uspokojení, že jsme vykonali v tomto parlamentu mnoho dobrého a užitečného, mne však nyní naplňuje rozhořčení, když se dovídáme otřesná fakta o tom, co se dělo za našimi zády, za zády našeho lidu, ale co více - jménem zákonů, které jsme schvalovali v zájmu tohoto lidu. S pocitem hořkosti se postupně seznamujeme s tím, jak na těle našich národů, které poctivě usilovaly o rozvoj života v naší vlasti, se jako zhoubný nádor vytvořil systém zvůle a nadvlády hrstky novodobých otrokářů, pro které neplatily zákony.

Dovídáme se, že ve jménu socialistické revoluce, socialistické kultury a jiných hesel kdosi rozhodoval o životě a smrti některých našich občanů, o jejich svobodě, ale i o tom, zda můžeme naslouchat hudbě Beethovena, či zda můžeme tisknout a číst knihy Tolstého nebo Danteho básně.

Považuji proto zákon o soudní rehabilitaci za jeden ze základních kamenů stavby nového řádu v naší zemi. Soudní rehabilitace je jedním z prvých úkolů, kterými se naplňuje akční program Komunistické strany Československa i cíle, které v novém vývoji našeho politického života sleduje Československá strana lidová a celá Národní fronta.

Soudní rehabilitaci můžeme však napravit jen část křivdy spáchané na některých našich spoluobčanech. Nikdo již nemůže vymazat lidské utrpení nevinně postižených i jejich rodin. Tento akt je však důkazem toho, že to, co proklamujeme, také poctivě chceme uskutečňovat.

Zákon o soudní rehabilitaci je velmi důležitým krokem v napravování toho, co nebude pěkným místem v dějinách našich národů. Nesmíme však zůstat v polovině cesty. Mnoho bude třeba vykonat pro normalizaci vztahů mezi našimi lidmi, pro aspoň částečnou rehabilitaci těch křivd, které se páchaly i mimosoudními administrativními opatřeními, abychom mnoha našim spoluobčanům vrátili občanskou rovnost. Dovolte mi k tomu malý příklad, který jsem osobně poznal.

Jako v mnoha jiných městech naši vlasti, došlo i v Ostravě v roce 1950 k náhlé likvidaci kláštera řádových sester, které se zabývaly péčí o nemocné a staré lidi, vyučování hudbě, cizím jazykům, vaření a podobně. V každém společenství lidí, v každé vrstvě našich obyvatel, proto i mezi řeholníky se mohli ojediněle vyskytnout jedinci, kterým se nelíbil poválečný a zejména poúnorový vývoj v naší zemi a aktivně se snažili jej změnit. Z takových eventuálních případů však nebylo správné vyvozovat paušální závěry na celé skupiny občanů.

Sestry ve zmíněném ostravském klášteře jsem již v době okupace poznal jako dobré vlastenky, které podle svých možností poskytly pomoc, kde jí bylo třeba. I při osvobozování Ostravy považovaly za samozřejmé poskytnout ošetření raněným sovětským vojákům. Zejména ženské příslušnice Sovětské armády našly zde přátelské prostředí, jak o tom samy vyprávěly.

O to větší bylo překvapení jak pro sestry, tak i pro jejich okolí, když došlo k jejich náhlé noční evakuaci jako vysoce škodlivých elementů při budování socialismu u nás. Byly jim zabaveny hudební nástroje, šicí stroje a ostatní inventář, dokonce i část osobního prádla s odůvodněním, že toho tolik nepotřebují. Teprve na mou intervenci u tehdejšího církevního úřadu v Praze jim byla část osobních potřeb vrácena.

A toto vše se dělo bez ohledu na vinu či nevinu, bez ohledu na to, že šlo o starší ženy, bez jakéhokoliv zákonného podkladu, bez možnosti odvolání se, jen na základě administrativního rozhodnutí někoho, který si myslel, že tím ohromně přispěl k bezpečnosti naší republiky.

A podobných případů, kdy pro náboženské přesvědčení nebo i z jiných důvodů byli pod různými záminkami lidé v naší vlasti šikanováni, je bezpočet.

Neuváděl jsem tento příklad jen proto, že se dotýká mimo jiné potřeby rozumného a pro obě strany prospěšného řešení vztahu mezi státem a církví. To je pouze jedna stránka věci. Upozornit jsem chtěl na lidskou stránku těchto událostí, jejichž náprava souvisí s mimosoudní rehabilitací. Především však nám musí být tyto skutečnosti výstrahou, abychom nové poměry v našem politickém životě uspořádali tak, aby se již nemohly tyto věci opakovat, aby již nikdo nemohl manipulovat s lidmi jako s věcmi.

Kapitalistický liberalismus s jeho zaměstnavatelskou libovůlí se přežil. Proto jsme se rozhodli pro socialismus. Ale člověk se nesmí stát pod hesly socialismu kolečkem v soukolí, které slouží zájmům hrstky vládnoucích jednotlivců. V socialismu, který považujeme za nezbytnou etapu ve vývoji lidstva, za lepší soustavu, než byly ty předcházející, musíme vidět nenahraditelnost každého lidského jedince. Z takového postoje musíme vycházet při vztazích mezi lidmi. Proto také musíme zabezpečit, aby i stát a jeho orgány plnily své funkce tak, aby stát byl zárukou spokojeného a plného života všech poctivých občanů, aby je chránil před těmi, kteří se rozhodli pro přiživování nebo omezování lidské důstojnosti a základních lidských práv druhého.

Jako příslušníci Čs. strany lidové se hlásíme k humanitním myšlenkám křesťanství. Bylo by proto nesmyslné, abychom nyní volali po pomstě. Je však třeba se vypořádat seriózním způsobem s býlím v našem společenském životě a napravit aspoň to, co je v našich možnostech, aby i spravedlnost u nás získala místo, které jí náleží. A to se nevyřeší jen nějakým formálním dekretem nebo hmotnou náhradou. To by bylo málo, protože to nejdůležitější je v oblasti vzájemných lidských vztahů, vzájemného respektování a porozumění.

Lidé tvoří dobu, ale také doba tvoří lidi. A ta uplynulá dvě desetiletí zanechala v lidech našich národů i dost neblahého. Nechci to zde rozebírat. Bylo to od vztahů k nejmenším až po nepochopení stáři, od osobní morálky každého jednotlivce přes problémy a vztahy v rodinách až po falešnost ve společenských stycích, od špatného vztahu k práci až po nezodpovědný přístup při řízení národního hospodářství a zacházení s národním bohatstvím. Dost je takových lidí mezi námi.

Rozhodli jsme se pro novou cestu. Zákonem o soudní rehabilitaci dokumentujeme, že od slov se přechází k činům, že to myslíme doopravdy. Musíme však v potřebné míře zabezpečit i určitou mimosoudní rehabilitaci, především však musíme vytvářet podmínky pro nové ovzduší vzájemné důvěry a porozumění pro upřímné lidské vztahy. V této oblasti vidím i úspěch výsledků, které sleduje zákon o soudní rehabilitaci. Jen tak si vytvoříme předpoklady pro to nové, co před nás postavily první měsíce letošního roku, aby již nikdo nikdy nemohl tak neslýchaným způsobem zneužívat své moci, aby nikdy nemohlo docházet k potupám lidské důstojnosti jen proto, že někdo má odlišné názory nebo přesvědčení. Zákony, které schvaluje toto Národní shromáždění, musí plnit v plné šíři tu úlohu, která jim v demokratickém systému přináleží, aby nikdo si nemohl vedle toho dělat individuální zákony násilí podle své chuti nebo falešných tezí.

V těchto širších souvislostech, jak jsem se o nich zmínil, bude zákon o soudní rehabilitaci nejen cestou k napravení křivd vůči jednotlivým občanům, ale přispěje i k celkovému ozdravění poměrů v našem politickém životě. A proto bude tento zákon hlasovat.

Místopředseda NS Zedník: Děkuji posl. Gemrotovi.

Nyní přerušíme jednání na 20 minut. Jako první po přestávce vystoupí posl. Zdeněk Kopecký.

(Jednání přerušeno v 11.14 hod.)

(schůze opět zahájena v 11.38 hod. Předsednictví převzal místopředseda NS posl. Žiak.)

Podpredseda NZ Žiak: Budeme pokračovať v prerušenom jednaní. Ku slovu sa hlásil s. posl. Zdeněk Kopecký. Dávam mu slovo. Po ňom prehovorí posl. inž. Červený.

Posl. Kopecký: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, před dvěma lety se na mne obrátil občan mého volebního obvodu, který bydlí s rodiči ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové, se žádostí, abych mu pomohl, poněvadž přesto, že MNV v místě souhlasí a doporučuje přidělení mu bytu v domku jeho rodičů, nemůže tento byt získat. Proč to nebylo možné, s tím vás ve stručnosti seznámím.

Otec tohoto občana byl odsouzen podle § 135 trestního zákoníku pro nedbalé plnění výrobních a dodávkových povinností. V té době bylo tomuto mladému člověku 15 let. Polovina majetku propadla státu a druhá polovina byla dána do užívání podle vládního nařízení 50/55 a Věstníku min. zemědělství 7/65 na trvalo Státnímu statku.

Snažil jsem se nalézt řešení a projednal jsem celý případ u soudu, na vedení statku i na generálním ředitelství statků. Všude však bezúspěšně, poněvadž každý se opíral o zákon a směrnice a nesnažil se pochopit svízelnou situaci mladého člověka, který má zájem bydlet v obci, pracovat v zemědělství a starat se o své nemocné rodiče.

Jistě má i tento člověk právo oženit se a slušně bydlet, kdyby však přivedl mladou ženu do dnešního bytu, kde bydlí s rodiči, jistě by spokojena nebyla a vyhlídky na to, aby si mohli vybudovat moderní domácnost, neměli žádné.

Není to případ ojedinělý, který mám ve svém obvodu, a proto jsem požádal ministerstvo zemědělství o výjimku pro tohoto občana, aby měl jistotu, že bude moci natrvalo bydlet blízko svých rodičů, starat se o ně a sám aby si mohl upravit bydlení a založit si svoji rodinu. S. inž. Kohout z ministerstva zemědělství spolu s právníkem přijeli a přímo na místě se přesvědčili o skutečném stavu.