Myslím si, že můžeme být velmi rádi, že v otázce záruk právě naše Národní shromáždění má před sebou konkrétní, užitečnou úlohu. Mám na mysli to, co řekla vláda v námi schváleném a uvítaném programu, když slíbila, že po všestranném zhodnocení dosud platné úpravy, provedeném za účasti odborníků teorie i praxe, doporučí takové řešení, které posílí záruky zákonnosti a procesní nezávislosti vyšetřování, ochrany práv obviněných včetně práva na obhajobu, jakož i maximální záruky soudcovské nezávislosti, jež musí natrvalo vyloučit možnost kabinetní justice, zabezpečit důslednou rovnost všech občanů před zákonem a soudem.

Ráda bych poznamenala, že tyto primární naše požadavky a úkoly jsou plně ve shodě s pakty o lidských právech, jejichž podpis příslušné výbory Národního shromáždění vládě nedávno doporučily.

Soudružky a soudruzi, myslím si, že na tomto našem zasedání, dokonce na dnešní schůzi, učiníme určité kroky naznačeným směrem. Mám na mysli návrh osnovy novely tiskového zákona. V souvislosti s rehabilitaci, o které nyní jednáme, chtěla bych zdůraznit jen tu stránku věci ze spousty významných aspektů tiskové svobody, svobody projevu, která s naší problematikou souvisí. Chci zdůraznit, že tato svoboda patří sama mezi občanská práva a svobody a je zároveň strážcem a ochráncem všech občanských práv a svobod ostatních. Nemám na mysli pouze periodický tisk, jeho každodenní velkou úlohu, ale i umělecká díla. Jen z nejposlednější doby se s vámi chci podělit o zvláštní pocit, když jsem mohla v našem rozhlase vyslechnout hluboce lidská díla dříve zabavená, jako např. Klímova Porota a Havlův Anděl strážný.

Soudružky a soudruzi, přicházím ke druhé části svého velmi krátkého vystoupení. Chci se dotknout otázky, kterou nadhodila s. Litvajová ve zpravodajské zprávě a o které hovořil přede mnou posl. inž. Šubrt. Týká se to otázky postihu, otázky státního regresu. Vracím se k věci, cítím k tomu před vámi určitou povinnost, protože jsem ji podpořila, když ji ústavně právní výbor projednával současně s mým námětem ohledně nepromlčení trestných činů, jichž se tento zákon týká a vyslovil s myšlenkou postihu plný souhlas, který pak vedl k vypracování podle mého názoru jasného a věcného ustanovení zamýšleného jako § 35. Oproti textu, který nyní navrhuje inž. Šubrt, byl formulován s určitým malým rozdílem, že totiž obsahuje slůvko "úmyslně". Cituji: "Nahradil-li stát škodu podle § 27, má postih proti tomu, kdo ji úmyslně zavinil."

Na další schůzi, jak zde bylo referováno, se členové ústavně právního výboru znova zamysleli nad věcí a došli k názoru, že realizace této zásady, od které se nedistancovali, by byla velmi obtížná, jak s. zpravodajka Litvajová řekla. Chtěla bych říct, že tyto obavy nesdílím, že argumenty, uvedenými jednotlivými experty, jsem nebyla přesvědčena. Myslím si skutečně, že navržený a potom vypuštěný paragraf je v logické souvislosti jak se základní koncepcí rehabilitačního zákona, tak s některými jeho partiemi po stránce praktické. Vždyť celé rehabilitační řízení a správná zásada individuálního posouzení každého případu, posouzení oprávněnosti nároku, dále řízení o odpovědnosti přináší naopak reálné, věcné a podle socialistické zákonnosti posuzované podklady, které by mohly sloužit i ke stanovení státního postihu.

Než podle slibu skončím, ráda bych poukázala na ještě jeden aspekt této otázky. Myslím, že navržené ustanovení bylo skutečně velmi spravedlivé a odpovídá tomu, jak naši lidé k této otázce přistupují. Byla zde nadhozena řečníky přede mnou problematika promlčení. Ta je, jak všichni víme, složitá. Myslím si, že rozpor, který vzniká mezi právním cítěním našeho lidu a požadavkem uplatnění zásady trestního práva, nepřipouštějící zpětnou účinnost, rozpor s politickým a mravním požadavkem oddělit myšlenku socialismu, oddělit komunistickou stranu jako celek, ale i pracovníky, jejichž obor působnosti byl nejvíce zasažen porušováním zákonnosti, rozpor s požadavkem oddělit toto vše od skutečných viníků a s možností postihnout všechny odpovědné proto, že nebyli včas stíháni, tento rozpor, tato situace, je jedním z výrazných zločinů doby, jejíž důsledky se dnes snažíme odčinit. Jsme dnes v situaci, kdy činy, které jsou pokládány za promlčené, tvoří absurdní beztrestný protějšek k ohromné politické a mravní odvaze, odpovědnosti i materiálním obětem, které strana, naše společnost, všichni řadoví občané na sebe vědomě s plnou vahou berou.

Jsem ráda, že ve zprávě předložené soudružkou Litvajovou je navrhováno ustanovení, upravující tuto věc alespoň do jisté míry, a to § 134 v souladu se všemi principy práva.

Myslím si proto, že by snad bylo dobré posoudit ještě velmi věcně a střízlivě ustanovení, o kterém jsem mluvila. Ráda bych ještě řekla, že by bylo také zvláštní, abychom tuto myšlenku v souvislosti tak závažné odmítli, když počítáme s tím, že pro posílení záruk zákonností ve státní správě a pro záruky ochrany občanských práv zabezpečí vláda podle svého prohlášení a programu, aby byly co nejdříve dokončeny práce na návrhu zákona o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Mám dokonce dojem, že tato už do určité míry vypracovaná otázka jako pracovní podklad existuje - nemýlím-li se.

Soudružky a soudruzi, ráda bych se s Vámi rozdělila o tento svůj pocit. Mluvíme o rehabilitaci postižených a o odčinění křivd. O to samozřejmě především jde a musí jít. Ale myslím, že rehabilitační akce svým politickým a morálním obsahem je ještě něčím více. Je to vlastně rehabilitace, očistění a ozdravění hluboce lidských myšlenek a principů socialismu, které byly obětí nezákonností a zločinů současně s každou lidskou bytostí, jejíž křivdu chceme nyní odčinit. Myslím si, že nikdo z poslanců při své složité práci ve volebním obvodu by se neměl dívat na tuto otázku jako na nutné zlo, ale naopak plně ji postavit do služeb naší věci, tak také ji všude vykládat, a jak tu bylo velmi správně navrženo, postup rehabilitace v Národním shromáždění kontrolovat.

Předseda NS Smrkovský: Soudružky a soudruzi, pochopitelně, že mluvím jako poslanec Národního shromáždění. Nerad používám velkých slov. Dnes však od této zásady musím upustit. Chci totiž nazvat naše jednání o návrhu zákona o soudní rehabilitaci vpravdě historickým. Tento zákon a na jeho základě provedené rehabilitační dílo může v naší zemi obnovit to, bez čeho je politický a morálně zdravý vývoj civilizované společnosti nemyslitelný. Víru v právo a ve spravedlnost. Neboť jde jak o odčinění křivd a rehabilitaci nevině, či nepřiměřeně tvrdě odsouzených lidí, tak i o rehabilitaci těchto mravních hodnot a humánních zásad.

Je proto jen samozřejmé, že projednání tohoto zákona je pro každého z nás něčím víc než jen otázkou zákonodárného aktu. Je i vyjádřením postoje k minulosti, ale i k přítomnosti a budoucnosti celé naší společnosti.

Dovolte mi k tomu říci několik slov jako poslanci i jako člověku, který má nad to ještě zvláštní osobní vztah k obsahu i smyslu projednávaného zákona. Tento svůj vztah jsem vyjádřil počínaje svým vystoupením na lednovém zasedání ústředního výboru naší strany, kde jsem požadoval skoncovat s nedůslednou a nepoctivě prováděnou rehabilitací lidí odsouzených nezákonně v padesátých létech. I vás, soudružky a soudruzi poslanci, jsem ve svém nástupním projevu 18. dubna zde vyzýval, aby otázky rehabilitace byly zákonem vyřešeny co možná nejrychleji a označil jsem to za úkol, který musí a má mít v tomto shromáždění přednostní právo. Nuže, tohoto přednostního práva se zákonu o soudní rehabilitaci dostalo a myslím, že v plném souladu s vůlí celé naší společnosti, neboť kdy naposledy bylo v naší zemi sledováno s takovou netrpělivostí a napjatým očekáváním přijetí zákona jako právě v tomto případě?

Už tato skutečnost svědčí o jeho celospolečenském významu a závažnosti. Jestliže se dřívější nedůsledná a polovičatá rehabilitační opatření týkala jen malé části postižených občanů republiky, pak toto zákonné ustanovení bude mít obecný ráz. Tím bude vyjádřena nejen zásada o rovnoprávnosti všech občanů před zákonem, ale i společný osud komunistů i nekomunistů jako obětí deformací padesátých let. Neboť i tam v Ruzyni, na Pankráci, na Borech, v Leopoldově a jinde jsme si byli rovni. I tam byla část, a nejsem si jist, zdali horší, politické reprezentace všech stran a složek Národní fronty i angažovaných nestraníků. A jsem opravdu rád, že jako člen tohoto shromáždění mohu dnes pomocí splatit dluh, který má naše společnost vůči mým soudruhům a kamarádům z padesátých let.

Vítám upřímně přijetí zákona o soudní rehabilitaci i proto, že je vlastně jedním z prvních závažných činů, naplňujících akční program komunistické strany, který se stal výchozím dokumentem vládního programu i programu činnosti Národního shromáždění. Je jedním z prvních, opravdu hmatatelných činů naší nové polednové politiky. Přál bych si proto, abychom pod pojmem rehabilitace neviděli jen minulé křivdy, ale i současné poctivé úsilí tyto křivdy odstranit a vytvořit záruky, aby se již nikdy nemohly opakovat. Přál bych si proto, aby i pracovníci tisku, rozhlasu, televize i zpravodajského filmu vždy přistupovali k těmto složitým a bolestivým problémům způsobem, který napomůže k tomuto obrodnému úsilí. Jednostranné vyjevování temných stránek minulosti nemůže být samoúčelem a konečným cílem. Nemůže ulpívat pouze na minulosti a stále a stále jitřit její rány, ale musíme především tyto rány hojit a zahlazovat všude tam, kde je to možné. A o to nám právě jde přijetím tohoto zákona, který vytváří možnosti, aby se tak stalo urychleně a co nejschůdnější cestou.

Věříme, že nás v tomto pozitivním úsilí budou ještě účinněji podporovat i pracovníci masově sdělovacích prostředků. Hovořím o této otázce proto, že před námi stojí nejen přijetí zákona o soudní rehabilitaci, ale i jeho přeměna v živou praxi, že před námi stojí úkol naplňovat humánní zásady tohoto zákona neméně humánní praxí, v níž ani msta ani zákon revanše nemají místa. Neboť jen na zásadách lidskosti dosáhneme politického i mravního ozdravění celé společnosti, jen tak skoncujeme s neblahými praktikami minulosti.

Tolik tedy k otázkám okolo zákona o soudní rehabilitaci. Nyní ještě několik slov k zákonu samotnému. Vyslovuji především svůj plný souhlas se zásadou individuálního přezkoumávání každého případu, na který se rehabilitační zákon vztahuje. Jen takový postup je zárukou, že budou rehabilitováni ti, na nichž byla spáchána křivda, nikoliv ti, kteří byli odsouzeni právem za skutečnou trestnou činnost proti republice.

Zákon dále obsahuje ustanovení, že v některých případech, kde docházelo při používání represí k neúměrným tvrdostem, budou rozhodnutí odstraněna přímo na podkladě zákona bez bližšího zkoumání. To je ustanovení velmi cenné. Vidím v něm nezbytné morální gesto této současné společnosti vůči nezákonně postiženým spoluobčanům. Dávám však v úvahu, zdali toto gesto by nemělo být ještě rozšířeno. Zdali by společnost sama, nikoliv jen na základě návrhu postižených resp. pozůstalých se neměla zamyslet a tedy přímo z podnětu generálního prokurátora přezkoumávat všechny případy, v nichž byl vynesen trest nejtěžší, případně i dlouholeté tresty na svobodě, řekněme nad 20 let, v každém případě tresty na doživotí.

Druhá moje poznámka se týká otázky odpovědnosti a postihu vůči těm jednotlivcům, kteří se aktivně podíleli na persekuci nevinných občanů. Ze zákona vyplývá, že půjde jen o ty pracovníky, kteří se v různých funkcích podíleli přímo na trestním řízení. Znamená to, že zákon se vztahuje prakticky na pracovníky bezpečnosti, prokuratury a soudce. Toto ustanovení bude mít po mém soudu dvojí ohlas ve společnosti. Bude jednak kvitováno, že se i tímto viditelným způsobem oddělujeme od deformací a jejich přímých nositelů. Doufám přitom, že bude pochopeno, že vyvozujeme důsledky proti osnovatelům a vykonavatelům nezákonností převážně jen ve sféře pracovní, tj. jejich odvoláním z funkcí, pro jejichž výkon nemají potřebnou důvěru společnosti. K trestnímu postihu už ve většině případů probíhá promlčecí lhůta. To je třeba respektovat. Mám však na mysli i druhý ohlas; nepochybně totiž vznikne v naší veřejnosti otázka, proč zákon nepostihuje také politické pracovníky, představitele nejvyšších stranických a státních orgánů, o nichž je všeobecně známo, že oni byli velmi angažováni na nezákonnostech v našem životě, a pracovníci příslušných článků státního aparátu převážně že byli vykonavateli těchto nezákonností, i když pohříchu v řadě případů velmi aktivními a iniciativními.

Bude jistě třeba na jedné straně vysvětlit, že zákon může postihnout jen odpovědnost osob, přímo činných v trestním řízení, na druhé straně však bude třeba dát odpověď a politické zhodnocení odpovědnosti i vedoucích státních a politických činitelů. To učiní komunistická strana do konce tohoto roku. Tak rozhodl na květnovém zasedání ÚV KSČ, když se vážně začal zabývat otázkou politické odpovědnosti za minulé deformace.

Jen tak se budeme ještě viditelněji distancovat od staré neblahé praxe a osobní moci, jen tak budeme mít plné morální právo volat k odpovědnosti i ty, na něž se přímo zákon o soudní rehabilitaci vztahuje.

A závěrem ještě jedno osobní přání, osobní přání člověka na něhož přímo dolehla nezákonná opatření padesátých let. Buďme důslednými a spravedlivými vykonavateli tohoto přijímaného zákona. Buďme důslednými bojovníky za nápravu křivd, buďme však stejně důslednými bojovníky proti všem náladám revanše, proti všem tendencím, které by mohly vést k novým křivdám, novým nezákonnostem a novým deformacím. Když se ve vzpomínkách vracím k padesátým létům, vždy přemýšlím nejen o těch ne více než několika stovkách aktivních osnovatelů a nositelů zvůle a bezpráví. Snad ještě daleko více přemýšlím o těch více než desetitisících rezolucích, které byly přijaty v závodech i v družstvech, úřadech i jiných institucích, a v nichž naši prostí lidé, přesvědčeni o správnosti toho, co se děje, požadovali ještě tvrdší tresty, ještě nemilosrdnější represe. Přemýšlím o tom, jak zločinně se zde manipulovalo s vědomím lidí, jaká zlověstná atmosféra musela být vyvolána, aby se - byť na okamžik - podařilo ovlivnit duši našeho člověka a vyvolat v něm nedobré vášně.

Věřte mi, že nemohu na tyto věci, na toto memento minulosti nemyslet i v těchto dnech. Nemohu je nepřipomenout všem těm, kteří mají možnost vytvářet veřejné mínění a formovat postoj našich občanů. A to zdaleka nejsou jen oficiální političtí představitelé, jak tomu bylo v padesátých letech. Na tom se dnes aktivně a samostatně podílí i armáda pracovníků veřejných sdělovacích prostředků, lidí s velkými možnostmi, ale i neméně velkou odpovědností.

Obracím se proto nejen k vám, soudružky a soudruzi poslanci, ale i k lavicím vzadu, kde sedí představitelé této sedmé velmoci, s naléhavou výzvou: buďme na výši velkých humánních příkazů doby, v nichž žijeme. Nedopusťme, aby úsilí o návrat principů skutečného lidství do života naší společnosti bylo zkaleno novými projevy nehumánnosti. Nedopusťme, aby byly znovu vyvolány vášně, psychóza msty a revanše. Nedopusťme - a to mi leží zvláště na srdci - aby zásahy proti těm, které bude tento zákon volat k odpovědnosti, jakkoli dolehly na jejich rodinné příslušníky, zejména na jejich děti a ženy.

Dovolte mi na závěr vyslovit přesvědčení, že 25. červen roku 1968 vejde důstojně do dějin nejen československého práva, ale i do historie úsilí lidu této země o vybudování socialistické společnosti, naplňující ideály demokracie a humanismu. (potlesk.)

Predsedajúci podpredseda NZ Žiak: Ďakujem predsedovi NZ Smrkovskému. Teraz bude hovoriť posledný prihlásený do diskusie, s. Bubník.

Posl. Bubník: Soudružky a soudruzi, jistě o účelnosti a potřebnosti navrženého zákona nepochybuji ani já jako jeden z lidí, kteří také v době okupace plných 6 let prožil v různých koncentračních táborech, i když je to již historie. Uvádím to v té souvislosti, že se mě to velmi citově hluboce dotýká jako člověka, který toužil, až to jednou s nacismem skončí, že se snad dočká a vrátí se domů, aby, pokud mu duše v ní i fyzické síly stačí, mohl pomoci jako člen komunistické strany při budování našeho společného domova.

Chci tedy připojit několik krátkých poznámek. V § 11 navrženého zákona je uvedeno, že Svaz protifašistických bojovníků může vyslat k veřejnému zasedání svého zástupce. Totéž právo mají další společenské organizace, uvedené v § 4 odst. 1 trestního zákona. Nepovažuji za vhodné jejich počet a názvosloví zde jmenovat. Mám prostě za to, že jejich počet je postačující k funkci společenského obhájce.

Jsem toho názoru, že tedy do soudního řízení by neměli mluvit členové K 231, z nichž někteří se právě provinili proti zákonu na ochranu republiky č. 231 z 24. října 1948, který si dali do názvosloví založeného K 231.

O některých se psalo v denním tisku. V krajském výboru v Českých Budějovicích je tajemníkem klubu Josef Šorm, šmelinář a agent západní rozvědky. Jednatelem klubu je Leopold Hájíček, starší velkoobchodník v oboru železářství, který byl souzen pro zatajené zásoby a napomáhání k útěku za hranice. Jeho syn, Hájíček mladší, je agentem západní rozvědky. Že takových, jako tito dva jmenováni, je více, dokazuje odhad 140 000 přihlášených členů K 231, tedy počet několikanásobně větší než vůbec bylo odsouzených, ať už podle Zákona na ochranu republiky, nebo podle trestního řádu,zákona č. 86/50 Sn.

Proč o tom hovořím? Vám mnohým poslancům, poslankyním i přítomným je známo, že ve vašem kraji a okrese jsou snahy využít doby a předkládat nám účty za provinění na zájmech společnosti, za které byli po právu a pravomocně odsouzeni. Jako jeden z příslušníků starší generace a člen KSČ mám po provedeném znárodnění v paměti ukrývání zásob mnoha km látek a textilu vůbec, a to v době citelného nedostatku těchto věci, i šatenek. A podobné to bylo s autosoučástkami a jinými výrobky. Nejinak tomu bylo i na vesnici. Ti, co měli nejméně, když jsme za nimi přišli v tomto období, když to bylo po žních, dávali po půl metráku nebo metráku obili nebo i košík brambor, když se neurodilo, aby mnoho miliónů našich lidi mělo co jíst, dávali na stůl národa své produkty, zatímco statkáři a kulaci schovávali, co se dalo a výrobu a pole zanedbávali. Družstevníci a pracovníci státních statků, z nichž mnozí jsou v tomto shromáždění, by mohli podat mnoho dokladů, jak to vypadalo se základními výrobními prostředky, kolik miliónů to stálo, kolik museli investovat, aby půdu začlenili opět do výrobního cyklu. Hovořím o tom proto, že tito lidé se cítí nyní také poškozeni, hovoří o tom na veřejných schůzích a počítají s rehabilitací a s navrácením polí a majetku vůbec. Odsuzují násilí, ale oni nám násilím vyhrožovali v dobách před únorem a četnými dopisy i po únoru, a pokud se jim to podařilo, používali násilí, jako např. v Babicích a na některých jiných místech.