Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1965

IV. volební období

18

Vládní návrh

Zákon

ze dne ............... 1965

o úhradě nákladů vznikajících státu z úrazů, nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví (o regresivních náhradách)

Socialistická společnost vytvořila potřebné předpoklady, aby lidský život a zdraví byly v podmínkách života a práce co nejvíce chráněny. Přesto dochází k četným úrazům, nemocem z povolání a jiným poškozením na zdraví, které nejen ohrožují životní úroveň postižených osob a jejich rodin, ale působí také velmi značnou společenskou škodu, zejména zatěžují stát značnými výdaji z celospolečenských prostředků na odčinění, popřípadě zmírnění vzniklých následků. Přitom příčinou těchto poškození na zdraví bývá ponejvíce porušení právních povinností.

Tyto skutečnosti ukazují, že je třeba více než dosud vést organizace i občany, aby dodržovali povinnosti souvisící přímo nebo nepřímo s ochranou života a zdraví. Jedním z prostředků takové výchovy je požadavek, aby nesli aspoň část nákladů, které vznikly společnosti tím, že způsobili někomu poškození na zdraví nebo smrt.

Vycházejíc z těchto skutečností, usneslo se Národní shromáždění Československé socialistické republiky na tomto zákoně.

§ 1

(1) Jestliže organizace nebo občan zavinili, že bylo někomu způsobeno poškození na zdraví nebo smrt (dále jen "poškození zdraví"), jsou povinni zaplatit státu regresní náhradu.

(2) Regresní náhradu tvoří náhrada nákladů léčebně preventivní péče, vyplacených dávek nemocenského pojištění a dávek důchodového zabezpečení, popřípadě jiných nákladů vynaložených společností.

§ 2

(1) Za zavinění organizace se považuje každé porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jakož i nedbání závazných pokynů daných při výkonu dozoru podle těchto předpisů (dále jen "porušení předpisu"), pokud byly způsobeny v rámci plnění úkolů organizace těmi, kteří plnili její úkoly.

(2) Organizace, které bylo prokázáno porušení předpisu, zprostí se povinnosti k regresní náhradě, prokáže-li, že k poškození zdraví došlo výlučně zaviněním poškozeného nebo že porušení předpisu nemohla zabrána ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Své povinnosti se však nemůže zprostit poukazem na to, že plnila opatření nadřízených orgánů.

(3) Jestliže organizace prokázala, že poškození zdraví nemohla zabránit, protože jiná organizace nesplnila závazek, má povinnost k regresní náhradě tato organizace, pokud neprokáže, že svůj závazek nemohla splnit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat.

(4) Jestliže poškození zdraví je přímým důsledkem porušení předpisů nebo nesplnění závazku několika organizací, zaplatí tyto organizace regresní náhradu poměrně. To platí také tehdy, jestliže poškození zdraví je přímým důsledkem zavinění organizace a občana.

(5) Zavinění občanů i jejich společná odpovědnost se posuzuje podle občanského zákoníku.

§ 3

Výše náhrady se určí

a) výší nákladů léčebny preventivní péče podle stanovených sazeb,

b) výší skutečně vyplacených dávek nemocenského pojištění,

c) pevnou částkou v případě částečné invalidity, invalidity nebo smrti poškozeného; při stanovení této částky se vychází z kapitálové hodnoty průměrného invalidního důchodu (částečného invalidního důchodu), vypočtené podle průměrného věku důchodců.

§ 4

(1) Jestliže se v témže závodě nebo na témže pracovišti opakuje poškození na zdraví vzniklé z týchž příčin, o jejichž odstranění se organizace dostatečně nestará, může být k regresní náhradě za takové opakované poškození zdraví uložena přiměřená přirážka, nejvýše však ve výši samotné regresní náhrady. Tuto přirážku lze uložit pouze na návrh příslušného orgánu dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci. Občanovi lze takovou přirážku uložit tenkráte, jestliže opětovně způsobil poškození zdraví úmyslně nebo v opilosti.

(2) Má-li povinnost k regresní náhradě občan, nesmí výše regresní náhrady ani s přirážkou přesáhnout 10 000 Kčs, a jde-li o poškození zdraví, které způsobil úmyslně nebo v opilosti, částku 20 000 Kčs.

(3) Všechna další ustanovení o regresní náhradě se týkají také přirážky k ní.

§ 5

Podklady pro rozhodování o regresních náhradách zjišťují okresní ústavy národního zdraví. Ve stanovených méně závažných případech také o regresních náhradách rozhodují; v ostatních případech předkládají věc k rozhodnutí okresnímu národnímu výboru a v řízení před národními výbory jsou účastníky řízení.

§ 6

Jednotný postup při uplatňování regresních náhrad a rozhodování o nich zajišťuje ministerstvo zdravotnictví v součinnosti s Ústřední radou odborů, Státním úřadem sociálního zabezpečení a ministerstvem financí; vydává též pokyny k tomuto účelu potřebné.

§ 7

(1) Právo státu na regresní náhradu zaniká, jestliže uplynuly tři roky od prvého dne roku následujícího poté, kdy došlo k poškození zdraví nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání, pokud nebyla regresní náhrada v této lhůtě přiznána.

(2) Pravomocně přiznané regresní náhrady lze vymáhat nejpozději do jednoho roku po uplynutí lhůty stanovené v odstavci 1 pro zánik práva. Byla-li splatnost regresní náhrady odložena až na dobu po uplynutí lhůty pro zánik práva, počíná se lhůta k vymáhání teprve ode dne, na který byla splatnost odložena.

§ 8

(1) S výjimkou regresních náhrad, které se vypořádávají bez uplatnění nebo které uplatňují jiné orgány než ústavy národního zdraví, platí se regresní náhrady okresnímu národnímu výboru, jenž také spravuje jejich výnos.

(2) Výnosu regresních náhrad, spravovaného okresními národními výbory, se použije na financování zařízení a opatření sloužících lepšímu zabezpečení ochrany života a zdraví, zejména předcházení a léčení úrazů a nemocí z povolání, a to ať jde o zařízení a opatření státu nebo socialistických organizací.

(3) O použití výnosu regresních náhrad podle odstavce 2 rozhodují národní výbory po slyšení orgánů Revolučního odborového hnutí a výrobního družstevnictví, jakož i orgánů hygienické služby a jiných orgánů státního odborného dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci.

§ 9

(1) Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (§ 2) se rozumějí pro účely tohoto zákona tytéž předpisy jako pro účely odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání.

(2) Při posuzování, zda organizace porušila předpis, nelze se dovolávat jen všeobecných ustanovení, podle nichž organizace má učinit vše, aby nedocházelo k poškození zdraví.

§ 10

(1) Organizace nebo občan, jejichž povinnost k regresní náhradě se projednává, jsou povinni poskytovat potřebnou součinnost, zejména jsou povinni ústavu národního zdraví nebo národnímu výboru ve stanovené lhůtě předložit potřebné podklady a vyjádřit se o důvodu své povinnosti k regresní náhradě.

(2) Také jiné organizace a orgány jsou povinny v mezích své působnosti pomáhat při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a z předpisů vydaných k jeho provedení, zejména jsou povinny s urychlením vyhovovat dožádáním o předložení podkladů a o sdělení potřebných údajů nebo odborných vyjádření.

(3) Orgány Revolučního odborového hnutí při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení úzce spolupracují a zejména spolupůsobí při zjišťování podkladů pro rozhodování o regresních náhradách.

§ 11

Ministerstvo zdravotnictví vydá v dohodě s Ústřední radou odborů, Státním úřadem sociálního zabezpečení a ministerstvem financí předpisy k provedení tohoto zákona. V těchto předpisech zejména upraví výši regresních náhrad, způsob řízení o regresních náhradách, možnost povolení splátek nebo jiného odložení splatnosti, snížení, popřípadě prominutí regresní náhrady, jakož i použití výnosu regresní náhrady a rozhodování o něm; takovými předpisy může i omezit rozsah uplatňování regresních náhrad nebo stanovit, že se některé regresní náhrady vypořádávají bez uplatnění.

§ 12

(1) Regresní náhrady z poškození zdraví příslušníků ozbrojených sil uplatňují orgány ministerstva národní obrany, regresní náhrady z poškození zdraví příslušníků vojsk a bezpečnostních sborů ministerstva vnitra uplatňují orgány ministerstva vnitra. Orgány těchto ministerstev také o těchto regresních náhradách rozhodují, pokud směřují proti příslušníkům těchto útvarů nebo proti organizacím v oboru působnosti těchto ministerstev; o regresních náhradách uplatněných těmito orgány proti jiným osobám nebo organizacím rozhodují národní výbory.

(2) Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra zajišťují jednotný postup činnosti vyplývající z tohoto zákona, pokud je prováděna jejich orgány.

(3) Výnos regresních náhrad, které podle odstavce 1 uplatňují orgány ministerstev národní obrany a vnitra, je příjmem ministerstva národní obrany, popřípadě ministerstva vnitra, i když o těchto náhradách rozhodly národní výbory.

(4) Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra může v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, Ústřední radou odborů a ministerstvem financí vydat předpisy k provedení tohoto zákona v oboru své působnosti.

§ 13

Ustanovení tohoto zákona platí i o regresních náhradách z poškození zdraví, která vznikla před jeho účinností, pokud nebylo o těchto náhradách již rozhodnuto. U těchto náhrad platí však dosavadní předpisy o promlčení nároku s tím, že promlčecí doba skončí nejpozději dnem 31. prosince 1968.

§ 14

Tento zákon nabývá účinnosti dnem ....................

 

Důvodová zpráva

Všeobecná část:

Novelizací I. oddílu zákona č. 150/1961 Sb., o náhradách při úrazech a nemocech z povolání, se naskytla vhodná příležitost napravit také některé věcné nedostatky dosavadní úpravy regresních nároků, která je obsažena ve II. oddílu téhož zákona. Je však záhodno učinit tak zvláštním zákonem, ježto regresní nároky se týkají i úrazů nepracovních a překračovaly tudíž i tématický rámec dosavadního zákona.

Nutnost uplatňovat regresní nároky je dána v prvé řadě určitými nepříznivými důsledky skutečnosti, že stát uhrazuje z celospolečenských prostředků všechny újmy, které vznikají z úrazů, nemoct z povolání a z jiných poškození na zdraví. Tato skutečnost má za následek, že organizace nejsou dostatečně zainteresovány na ochraně zdraví svých pracovníků a vůbec již nejsou zainteresovány, aby předcházely škodlivým důsledkům svého provozu na okolí. Stává se pak, že organizace se jednostranně zaměřují jen na plnění výrobních úkolů, zejména v prémiovaných ukazatelích, a nevěnují stejnou pozornost současnému zabezpečování zdraví pracujících. Tyto nepříznivé důsledky by se projevily ještě ve zvýšené míře při novém způsobu řízení národního hospodářství.

Ekonomický význam tohoto problému je očividný. Např. onemocnění silikózou, které vzniká hrubými nedostatky v snižování prašnosti na pracovištích, působí státu jen na výdajích důchodového zabezpečení a ztrátou těžby uhlí škodu asi 800 tisíc Kčs při každém jednotlivém onemocnění, což znásobeno počtem nově vznikajících silikóz znamená každý rok - zatížení společnosti na účtě budoucích let částkou více než l mld. Kčs. Velké ztráty vznikají i v souvislosti s běžnou úrazovostí, která se podílí 14% na celkovém počtu onemocnění způsobujících pracovní neschopnost a spolu s otravami 7 - 8% na celkovém počtu invalidních důchodů přiznaných v tom kterém roce. Souhrn všech výdajů i nepřímých ztrát, které vznikají státu v souvislosti s úrazy, bývá odhadován na 2 mld. Kčs ročně.

Nepůsobilo by výchovně, kdyby stát přejímal na svůj účet všechny tyto škody. Jak zkušenost ukazuje; nelze požadavky předpisů o bezpečnosti a ochraně při práci a předpisů o péči o zdraví lidu prosadit jen ideologickou výchovou, hospodářským plánem a běžnými faktory ekonomického řízení; je třeba nadále používat společenských sankcí.

Z těchto sankcí se ukázalo nejúčinnějším uplatňování regresních nároků, zejména poté, co bylo podle zásad vládního usnesení č. 997/1961 sjednoceno a svěřeno do rozhodování okresních národních výborů, které vesměs mají k této instituci kladné stanovisko a oceňují její význam při plnění úkolů v úrazové prevenci. Nelze upřít, že regres v krátké době dvou let od svého sjednocení velmi přispěl orgánům hygienické služby při prosazování některých naléhavých řešení v předcházení nemocí z povolání, zejména silikózy a vazoneurózy. Také na jiných úsecích přistupují organizace ochotněji k řešení požadavků těchto orgánů i jiných orgánů státního odborného dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci právě v důsledku zesíleného tlaku regresních nároků. Jeho působením se organizace začínají vážněji zabývat problémy bezpečnosti práce a ozdravění pracovišť, prohlubují výchovu pracovníků k bezpečné práci a postihují hospodářsko-technické pracovníky, jestliže nebyly dodrženy bezpečnostní předpisy.

Jsou ovšem také organizace, které nejsou s uplatňováním regresních nároků spokojeny a nejsou to jen organizace, u nichž je to vysvětlitelné jejich negativním poměrem k otázkám bezpečnosti a ochrany zdraví vůbec.

V samotné podstatě dosavadní právní úpravy jsou totiž určité nesrovnalosti, které výchovný účinek oslabují, popřípadě právem vzbuzují nespokojenost:

1. Dosavadní ustanovení § 17 zakládalo regresní odpovědnost organizací na pouhém faktu nedodržení bezpečnostních předpisů, popřípadě závažných pokynů orgánů dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, a nezajímalo se o otázku zavinění, takže organizace se nemohla zprostit odpovědnosti v případech, kdy nemohla škodě zabránit (např. nemohla si za daného stavu vědy a techniky obstarat výrobní prostředky dokonalejší. Ohled na takové situace byl zajišťován jen volným výkladem tohoto ustanovení.

2. V praxi bylo někdy nesprávně používáno ustanovení § 17 odst. 3 cit. zákona. Nedbalo se toho, že také ve správním řízení je zjištění všech rozhodných okolnosti věcí účastníků i rozhodujícího orgánu.

3. Kapitálová hodnota důchodových dávek, vypočtená podle pojistně matematických zásad, se nejeví jako spravedlivé ohodnocení a podniky jsou často za stejné porušení bezpečnostních předpisů postihovány různě podle okolností zcela nahodilých, jako je např. věk a výdělek postiženého pracovníka. Rubem toho byla situace, kdy byl usmrcen pracovník bez pozůstalých osob a kdy podnik, ač porušil bezpečnostní předpisy, nehradil nic kromě pohřebného; není vyloučeno, že tato skutečnost by mohla ovlivňovat výběr pracovníků na riziková pracoviště.

4. Rozhodování o opravných prostředcích na úrovni téhož národního výboru nedovedlo občany a podniky vždy přesvědčit, že věc byla objektivně posouzena, a bylo by proto účelné, aby o odvolání rozhodoval orgán vyšší, v jehož složení by také byla záruka objektivního posouzení věci.

5. Zvýšení ochrany zdraví pracujících by nepochybně prospělo, kdyby velmi značného výnosu regresních náhrad bylo použito přímo na financování zařízení a opatření sloužících tomuto účelu.

Těmto požadavkům, popřípadě námitkám bude vyhověno novou úpravou obsaženou v zákoně, popřípadě prováděcích předpisech k němu.

V zákoně se zejména i regresní odpovědnost organizací za dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci omezuje jen na případy, kdy organizace poškození zdraví zavinila. Kromě toho se dává, stejně jako je tomu podle ustanovení hospodářského a občanského zákoníka, organizaci možnost zprostit se regresní odpovědnosti tam, kde porušení takových předpisů zabránit nemohla ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Výše regresních náhrad v oboru dávek důchodového zabezpečení se odpoutává od nahodilých okolností, jako jsou věk a výdělek poškozeného, a bude se řídit podle toho, jaký následek vznikl (částečná invalidita, invalidita, smrt). Při jejím stanovení se bude vycházet z průměrného věku důchodců a z výše průměrného důchodu.

V případě smrti pracovníka se požaduje regresní náhrada i tehdy, kdy žádné důchody přiznány nebyly; v tomto případě je předmětem regresní náhrady škoda, která vzniká společnosti smrtí každého pracovníka a která, i když se pomine ztráta příspěvku do národního důchodu, je představována zmařenými náklady vynaloženými na výchovu a dosažení kvalifikace. Výnosu regresních náhrad se použije ke zlepšení ochrany života a zdraví.

V prováděcích předpisech bude dosavadní úprava prohloubena zejména po stránce řízení, aby byla větší záruka odbornosti a objektivnosti při zjišťování podkladů a při rozhodování o regresních náhradních, a to ať jde o rozhodování prvostupňové nebo odvolací.

Finanční dosah nové úpravy:

Realizace regresních náhrad v oboru působnosti ministerstva zdravotnictví za rok 1963 činila:

u finančních odborů ONV

a) hotové platby	228 613 902 Kčs
b) exekučním titulem kryté pohledávky	46 388 010 Kčs
c) vypořádání silikóz podle vlád. usnesení č. 406/1962	9 313 700 Kčs
ministerstvu financí odváděný paušál od Státní pojišťovny	32 050 635 Kčs
Celkem	316 366 247 Kčs

 

Regresní náhrady v oboru působnosti ministerstva vnitra přinesly v roce 1963 výnos cca 500 tisíc Kčs. Výnos regresních náhrad v oboru působnosti ministerstva národní obrany nelze zjistit, ježto nebyly účtovány odděleně od ostatních škod.

Budou-li pevné částky regresních náhrad za důchodové dávky, popřípadě vyšší společenskou škodu stanoveny ve výši odpovídající průměrnému důchodu a průměrnému věku důchodců, měly by celostátní výsledky zůstat v podstatě nezměněny. Značné snížení výnosu regresu lze však očekávat v důsledku změny v podmínkách práva státu na regresní náhradu vůči organizacím (změna objektivní odpovědnosti na odpovědnost za zavinění). Vliv této skutečnosti by mohl být vyvážen zachycením většího počtu regresních příhod, ale pili neměnném zajištění regresní činnosti v okresních ústavech národního zdraví a při ztížení regresního řízení po stránce důkazní sotva lze takový vývoj očekávat. Celý příjem z regresů, pokud se realizuje u národních výborů (položky a, b, c) bude účelově vázán pro zařízení a opatření sloužící lepšímu zabezpečení ochrany života a zdraví.

K jednotlivým ustanovením:

K § 1, 2 a 9

Povinnost k regresní náhradě je založena na zavinění.

Zavinění občana se posuzuje podle občanského zákoníku; předpokladem tedy je, že občan mylně nebo z nedbalosti porušil právní povinnost. Podle občanského zákoníku, na nějž se v otázce zavinění odkazuje (§ 2 odst. 5), je nutno řešit i otázku, jaký význam má spoluzavinění poškozeného nebo účast jiné osoby na způsobení škody (§ 438 a 441 obč. zák.).

Za zavinění organizace se považuje, jestliže byly porušeny předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo pokyny dané při výkonu dozoru podle těchto předpisů, a to těmi osobami, které plnily úkoly organizace a za které tedy organizace odpovídá již podle ustanovení hospodářského zákoníku. Rozsah odpovědnosti organizace se však ještě omezuje stanovením zprošťovacího důvodu podle § 2 odst. 2. Při posuzování tohoto důvodu bude ovšem nutno zkoumat situaci i hlediska všech opatření k zamezení poškození zdraví, tedy i z hlediska předepsaných náhradních opatření.

Jestliže organizace porušila předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a způsobila tím někomu poškození zdraví, nemá žádný význam eventuální spoluzavinění samého poškozeného (organizace se může zprostit jen výlučným zaviněním poškozeného). Porušuje-li totiž organizace předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, je takové jednání zvláště nebezpečné nejen proto, že ohrožuje větší počet osob, ale také proto, že pracovníci nemají možnost sami si upravovat výrobní prostředky, pracovní postupy a jiné podmínky své práce. Kromě toho organizace zanedbáváním bezpečnostních opatření porušuje zároveň i svou povinnost k výchově pracujících a namnoze pracovníky právě tímto špatným příkladem svádí, aby rovněž porušovali bezpečnostní předpisy. Nelze proto připustit, aby organizace riziko takového jednání přesunovala na pracovníky, byť i jen zčásti. Podíl poškozeného bývá ostatně těžko zjistitelný a spory v této otázce by snižovaly morálně politický účinek regresu.

Pojem bezpečnostních předpisů je vyložen v § 9, z něhož vyplývá také požadavek, že musí jít o předpis konkrétní povahy.

Závazné pokyny vydávají orgány státního odborného dozoru a orgány dozoru Revolučního odborového hnutí, orgány národních výborů a jiné orgány dozírající na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, popřípadě jimi pověření odborní pracovníci.

Povinnosti vyplývající z předpisů n bezpečnosti a ochraně zdraví při práci mohou být porušeny také při projektování, konstrukci, vývoji, výrobě, dovozu, rozdělování a dodávání výrobních prostředků nebo jiných věcí, jakož i při jejich úpravě nebo údržbě. Organizace, které toto porušení zavinily, mají proto přímou povinnost k regresní náhradě podle § 1 a 2. Naproti tomu organizace, která nedodala takové věci (např. ochranné pomůcky) nebo nezajistila jejich výrobu podle plánu, neporušila žádnou povinnost s charakterem předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, ač vážně ohrozila bezpečnost a ochranu zdraví nedostatkem těchto věcí. Proto ustanovení § 2 odst. 2 zavazuje takovou organizaci k regresní náhradě na základě toho závazku, který porušila.

V ustanovení odstavce 4 se řeší jen případy, kde poškození zdraví je přímým důsledkem porušení předpisů několika organizacemi, popřípadě organizací a občanem; v takových případech bude nutno, aby řízení bylo zahájeno proti všem zúčastněným. Naprosto se nezamýšlí rozvrhovat regresní náhrady i na účastníky, kteří se jen vzdáleněji nebo v nepatrné míře podíleli na způsobení poškození na zdraví.

K § 3:

Náklady léčebně preventivní péče budou v prováděcím předpisu určovány v podstatě sazbami jako dosud (§ 19 vyhlášky č. 8/1962 Sb.); dávky nemocenského pojištění se budou nahrazovat částkami skutečně vyplacenými.

Pevná částka v případě invalidity (popřípadě částečné invalidity) nebo smrti poškozeného je náhradou všech dávek důchodového zabezpečení, které byly v konkrétním případě přiznány poškozenému popřípadě jeho pozůstalým (důchod invalidní, částečný invalidní, důchod vdovský, sirotčí). Tato částka bude však v případě smrti požadována i tenkrát, kde nebyly přiznány žádné důchody pozůstalých; není žádného důvodu, aby organizace noho občan při stejném zavinění byli zvýhodňováni jen pro nahodilou okolnost, že usmrcený neměl žádných osob s nárokem na důchod pozůstalých. Tímto opatřením se má též zabraňovat, aby výběr na riziková pracoviště nemohl být ovlivňován rozdílností eventuálních budoucích závazků.

K § 4:

Aby regres dopadal na organizaci v souladu s její ekonomickou situací i s jejím postoje k otázce bezpečnosti a ochrany zdraví pracujících, je nutno připustit nejen snižování regresních náhrad (§ 11), ale také jejich zvyšování formou přirážky. Této přirážky lze použít jen na návrh příslušného orgánu dozoru tam, kde výše náhrady není dostatečným podnětem k náprav.

Zřetel na průměrnou situaci občana se zabezpečuje stanovením limitu uvedeného v odstavci 2. Limit se rozumí pro každého účastníka zvláště, ježto spolupachatelství, které je pro společnost nebezpečnější, nemůže znamenat pro pachatele výhodu.

K § 5:

O regresních náhradách budou zásadně rozhodovat regresní komise zřízené jako užší komise zdravotnických komisí ONV. Ježto zatížení těchto komisí bylo v dosavadní praxi velmi značné (v roce 1963 rozhodly cca 12 tisíc případů), bude třeba zachovat i rozhodování odborů ONV (v roce 1963 rozhodly odbory zdravotnictví cca 13 tisíc případů). Aby se toto zatížení snížilo, počítá se také s tím, že v prováděcím předpise bude určitá rozhodovací pravomoc v méně závažných případech vyhrazena také okresním ústavům národního zdraví.

Jinak hlavní úlohou okresních ústavů národního zdraví je zjišťovat podklady pro rozhodování ONV. V této funkci jsou okresní ústavy národního zdraví orgánem státní správy a mají všechna práva a povinnosti vyplývající jak z předpisů o správním řízení, tak i ze zvláštních předpisů o řízení v regresních věcech. V řízení před národním výborem jsou účastníky a toto postavení jim dává všechny možnosti uplatňovat oprávněné zájmy státu, tedy také stát účinně zastupovat, popřípadě i podávat odvolání.

Odvolací řízení bude upraveno prováděcím předpisem, přičemž se z důvodů uvedených ve všeobecné části této zprávy počítá, že o odvolání proti rozhodnutím ONV bude rozhodovat KNV.

K § 6:

Do zákona se přejímá také pravomoc ministerstva zdravotnictví řídit a metodicky vést uplatňování regresních nároků, stanovená dosud v § 23 vyhlášky č. 8/1962 Sb. Úkoly krajských národních výborů, popřípadě krajských ústavů národního zdraví a okresních národních výboru v regresní činnosti budou upraveny v prováděcím předpise.

K § 7:

Výchovný účel regresní náhrady vyžaduje, aby regresní náhrada byla uložena povinnému v krátké lhůtě, která ovšem musí brát zřetel také na časový vznik podmínek regresních náhrad, popřípadě jejich výše (kratší lhůta než tři roky by nestačila například u invalidity, k jejichž zjištění dochází zpravidla až po uplynutí 1-2 roků po úrazu). Proto se stanoví tříletá objektivní lhůta s pevným začátkem i koncem, po jejímž uplynutí právo státu na regresní náhradu zaniká, takže nelze pak regresní náhradu přiznat.

Stanoví se také lhůta, do které musí být regresní náhrady vykonány; tato lhůta se prodlužuje, byla-li splatnost regresní náhrady odložena v zájmu povinného (např. povolením splátek nebo povolením slevy podmíněné splněním uložených nápravných opatření do určité lhůty).

K § 8:

Odpovídá výchovnému zaměření regresních náhrad, aby jejich výnosu bylo použito k zlepšení situace, z níž regresní náhrady obecně vznikají. Národní výbory budou rozhodovat o použití tohoto výnosu podle zásad stanovených v prováděcím předpise, v němž bude zabezpečeno vyvážené uspokojování okresních, krajských a celostátních potřeb.

K § 10:

K součinnosti organizací, jejichž povinnost k regresní nehradě se projednává, patří i povinnost zasílat okresnímu ústavu národního zdraví záznam o úrazu, upravená ve směrnicích k vedení evidence a statistických výkazů pro základní jednotky. Tyto směrnice vydala Ústřední komise lidové kontroly a statistiky.

V odstavci 2 se přejímá ustanovení dosavadního § 23 zákona č. 250/1961 Sb. V ukládaných povinnostech je zahrnuta povinnost hlásit pro regresní účely úrazy a nemoci z povolání, která bude blíže upravena v prováděcím předpise.

Součinnost orgánů Revolučního odborového hnutí je velmi důležitou zásadou celého regresního řízení a je třeba ji stále prohlubovat.

K § 11:

Prováděcími předpisy budou vydány úpravy povahy hmotně právní i procesní zmocnění zakládá také možnost omezit rozsah uplatňování regresních náhrad všeobecným předpisem; to umožní respektovat některé zvláštní situace všeobecného charakteru, např. u některých nemocí z povolání. Rovněž dává možnost stanovit, že se některé regresní náhrady budou vypořádávat bez uplatnění; takovou úpravou je např. hromadné vypořádávání regresních nároků proti organizacím a osobám, které jsou pojištěny u Státní pojišťovny pro případ své zákonné odpovědnosti.

K § 12:

S odchylkami uvedenými v tomto ustanovení platí zákon i pro regresní náhrady v oboru působnosti ministerstva národní obrany a ministerstva vnitra. Přitom řízení prováděnému orgány těchto ministerstev jsou vyhrazeny jen regresní náhrady z poškození zdraví příslušníků ozbrojených sil a příslušníků vojsk a bezpečnostních sborů ministerstva vnitra; i tyto náhrady však uplatňují tyto orgány u národních výborů, nesměřují-li proti příslušníkům těchto útvarů nebo proti organizacím v oboru působnosti uvedených ministerstev.

K § 13:

Zásada, že u regresních náhrad z poškození zdraví vzniklých před účinností tohoto zákona platí dosavadní předpisy o promlčení, mohla by vést k tomu, že dosavadní tříletá promlčecí doba v některých případech by běžela ještě v době po 31. 12. 1968 kdy podle nové úpravy (§ 7) by právo z regresních náhrad již zaniklo. Proto se stanoví, že i tyto staré promlčecí lhůty konči nejdéle tímto rokem.

V Praze dne 30. prosince 1964.

Předseda vlády:

v z. inž. Šimůnek v. r.