Národní shromáždění Československá socialistické republiky souhlasí se Smlouvou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou, podepsanou v Budapešti dne 14. června 1968.

Dne 16. dubna 1949 byla v Budapešti podepsána Smlouva mezi Československou republikou a Maďarskou republikou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Byla uzavřena na dvacet let ode dne podpisu s tím, že její platnost se bude prodlužovat vždy o dalších pět let, pokud ji jedna ze smluvních stran písemně nevypoví dvanáct měsíců před uplynutím příslušného pětiletého období. Uzavření této Smlouvy, jak se v její preambuli konstatuje, znamenalo počátek nového období ve vývoji vzájemných vztahů mezi Československem a Maďarskem, které bylo charakterizováno všestranným rozvojem styků a úzké spolupráce ve všech oblastech.

Oba státy se vzájemně zavázaly, že učiní všechna opatření, aby znemožnily hrozbu nového útoku ze strany Německa nebo jiného státu, který by se s ním spojil, že si poskytnou vzájemnou pomoc případě, že by některá ze smluvních stran byla zatažena do vojenské akce s Německem.

Obsah Smlouvy, zejména pokud jde o vojenskou pomoc, odpovídá - tak jako u ostatních poválečných spojeneckých smluv - situaci, která se vytvořila po druhé světové válce.

V období od uzavření této Smlouvy došlo ke změnám jak ve vnitřním vývoji obou států a jejich vzájemné spolupráce, tak pokud jde a situaci v Evropě i ve světě. Pokračoval rozvoj politické a hospodářské spolupráce evropských socialistických států, což bylo vyjádřeno zejména uzavřením Varšavské smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci ze dne 14. května 1955, a byla vytvořena Rada vzájemné hospodářské pomoci. Z těchto důvodů Smlouva ze dne 16. dubna 1949 již zcela nevyhovovala současným potřebám, vyplývajícím z mezinárodní situace a z dosaženého stupně spolupráce mezi oběma státy.

Při návštěvě stranické a vládní delegace Maďarské lidové republiky v Československé socialistické republice bylo proto v říjnu 1967 dohodnuto, že ještě před uplynutím dvacetiletého období platnosti Smlouvy bude uzavřena smlouva nová, která by lépe odpovídala nynějším podmínkám a perspektivnímu rozvoji vzájemných československo-maďarských vztahů. Toto rozhodnutí odpovídá postupu v případě spojeneckých smluv s ostatními socialistickými státy.

Nová Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou byla podepsána v Budapešti dne 14. června 1868 předsedy vlád obou států. Její text vychází z pojetí nových spojeneckých smluv, které Československá socialistická republika uzavřela s Polskou lidovou republikou (1. března 1967) s Německou demokratickou republikou (17. března 1967) a s Bulharskou lidovou republikou (26. dubna 1968), a přihlíží ke smlouvám, které Maďarská lidová republika uzavřela v roce 1967 s Německou demokratickou republikou, se Svazem sovětských socialistických republik a v letošním roce s Polskou lidovou republikou.

V preambuli nové Smlouvy se zdůrazňuje historická úloha spojenecké smlouvy ze dne 16. dubna 1949 a věrnost cílům a zásadám v ní zakotvených, přesvědčení, že přátelství a spolupráce obou států odpovídá nejen jejich zájmům, nýbrž i zájmům celého socialistického společenství. Vyjadřuje se dále úmysl upevňovat jednotu a semknutost socialistických zemí a dodržovat neochvějně závazky vyplývající z Varšavské smlouvy. Obě strany vyjadřují svou vůli uplatňovat politiku mírového soužití a úsilí o upevnění míru a bezpečnosti v Evropě a zabránění agrese západoněmeckého militarismu a revanšismu, jakož i o uskutečňování cílů a zásad zakotvených v Chartě Organizace spojených národů.

Meritorní ustanovení Smlouvy jsou obsažena v devíti článcích. V článku 1 je vyjádřen závazek i nadále upevňovat přátelství národů obou států v duchu socialistického internacionalismu a rozvíjet všestrannou spolupráci na zásadách státní svrchovanosti, rovnoprávnosti a nevměšování se do vnitřních záležitostí. Článek 2 obsahuje ustanovení o rozvíjení a prohlubování vzájemné hospodářské spolupráce, jakož i spolupráce v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. Článek 3 upravuje vzájemnou tvůrčí spolupráci v oblasti kulturního života obou zemí a podporu všestranných styků společenských organizací. V článku 4 se obě strany zavazují vzájemně se informovat a radit a všech důležitých mezinárodních otázkách, dotýkajících se jejich zájmů. V článku 5 je vyjádřeno společné úsilí přispívat k posílení jednoty socialistických zemí a jsou v něm zakotveny základní zásady zahraniční politiky obou států. Článek 6 obsahuje ustanovení o neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku ve znění obsaženém ve spojeneckých smlouvách s Polskou lidovou republikou, Německu demokratickou republikou a Bulharskou lidovou republikou.

K nejdůležitějším ustanovením Smlouvy patří články 7 a 8, týkající se bezpečnosti v Evropě a pomoci v případě ozbrojeného útoku. Smluvní strany se zavazují, že budou usilovat a zajištění míru a bezpečnosti v Evropě a o vytváření dobrých vztahů mezi evropskými státy. Za jeden z důležitých předpokladů zajištění evropské bezpečnosti považují nedotknutelnost existujících státních hranic v Evropě a zavazují se, že v souladu s Varšavskou smlouvou učiní všechna nezbytná opatření, aby zabránily agresi jakýchkoliv sil militarismu a revanšismu. Pokud jde o vojenskou pomoc, smluvní strany si ji poskytnou v případě útoku ze strany kteréhokoliv státu nebo skupiny států. Vzhledem k tomu, že jde o sousední státy, byl závazek vzájemné pomoci formulován tak, aby kromě závazků, vyplývajících z Varšavské smlouvy, mohla být pomoc poskytnuta i přímo. Závazek přímé pomoci je obsažen i ve spojenecké smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou, kde však je formulován úžeji se zaměřením proti silám západoněmeckého militarismu a revanšismu. I když hlavní nebezpečí pro Československou socialistickou republiku a Maďarskou lidovou republikou hrozí rovněž za strany západoněmeckého militarismu a revanšismu, byl na přání maďarské strany závazek pomoci formulován šířeji, obdobně jako ve spojenecké smlouvě mezi Maďarskou lidovou republikou a Svazem sovětských socialistických republik. Článek 9 obsahuje ustanovení o době platnosti a o ratifikaci. Smlouva byla uzavřena na dvacet let s tím, že se bude prodlužovat vždy o dalších pět let, jestliže nebude vypovězena dvanáct měsíců před uplynutím příslušného období platnosti. Smlouva vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin, která má být uskutečněna v Praze v době co nejkratší.

Vzhledem k tomu, že Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou ze dne 14. června 1968 je smlouvou politickou, předkládá se v souladu s článkem 4 Ústavy Československé socialistické republiky před ratifikací presidentem republiky Národnímu shromáždění k vyslovení souhlasu.

V Praze dne 3. července 1968

Předseda vlády:

Ing. Černík v. r.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. Hájek v. r.

Československá socialistická republika a Maďarská lidová republika,

konstatujíce historickou úlohu Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou republikou a Maďarskou republikou ze dne 16. dubna 1849 v rozvoji vztahů nového typu mezi národy obou států a věrny cílům a zásadám ve Smlouvě zakotveným,

hluboce přesvědčeny, že bratrské přátelství, všestranná spolupráce a vzájemná pomoc mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou, spočívající na zásadách socialistického internacionalismu, odpovídají zájmům národů obou států a celého socialistického společenství,

vedeny úmyslem upevňovat jednotu a semknutost všech zemí socialistického společenství a rozhodnuty neochvějně dodržovat závazky vyplývající z Varšavské smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci ze dne 14. května 1955,

vyjadřujíce svou vůli důsledně uplatňovat politiku mírového soužití států s různým společenským zřízením;

usilujíce o upevnění míru a bezpečnosti v Evropě, a zabránění agrese sil západoněmeckého militarismu a revanšismu,

sledujíce cíle a zásady zakotvené v Chartě Organizace spojených národů,

berouce v úvahu výsledky a zkušenosti, kterých oba státy dosáhly v socialistické výstavbě, v rozvoji vzájemné spolupráce v uplynulých dvaceti letech, jakož i změny, ke kterým došlo za tuta dobu ve světě,

rozhodly se uzavřít tuto smlouvu a dohodly se takto:

Článek 1

Vysoké smluvní strany budou v souladu se zásadami socialistického internacionalismu, rovnoprávnosti, státní svrchovanosti a nevměšování do vnitřních záležitostí druhé strany i nadále upevňovat trvalé přátelství národů obou států, rozvíjet všestrannou spolupráci a poskytovat si bratrskou pomoc.

Článek 2

Vysoké smluvní strany budou v duchu mezinárodní socialistické dělby práce prohlubovat oboustranně výhodnou hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci v zájmu rozvoje hospodářství obou států a podporovat spolupráci v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci.

Článek 3

Vysoké smluvní strany budou dále rozvíjet tvůrčí spolupráci v oblasti kultury, umění, vědy, školství a zdravotnictví, jakož i tisku, rozhlasu, televize, filmu, tělesné výchovy, turistiky a napomáhat prohlubování všestranných styků společenských organizací.

Článek 4

Vysoké smluvní strany se budou vzájemně informovat a radit o všech důležitých mezinárodních otázkách dotýkajících se zájmů obou států.

Článek 5

Vysoké smluvní strany budou i nadále přispívat k posílení jednoty socialistických zemí, důsledně uskutečňovat politiku mírového soužití států s různým společenským zřízením a pokračovat v úsilí o zajištění míru a bezpečnosti, o zmírnění mezinárodního napětí, o dosažení všeobecného a úplného odzbrojení, jakož i o úplnou likvidaci kolonialismu, neokolonialismu a rasové diskriminace ve všech formách.

Článek 6

Vysoké smluvní strany konstatují, že Mnichovské dohody ze dne 29. září 1938 bylo dosaženo hrozbou útočné války, jakož i použitím síly proti Československu, že byla součástí zločinného spiknutí vlády nacistického Německa proti míru a hrubým porušením základních pravidel soudobého mezinárodního práva a že dohoda byla proto od samého počátku neplatná, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Článek 7

Vysoké smluvní strany budou společně usilovat o zajištění míru a bezpečnosti v Evropě a o vytvoření dobrých vztahů mezí evropskými státy. Prohlašují, že jedním z důležitých předpokladů zajištění evropské bezpečnosti je nedotknutelnost existujících státních hranic, v Evropě a že v souladu s Varšavskou smlouvou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci ze dne 14. května 1955 učiní všechna nezbytná opatření, aby zabránily agresi jakýchkoliv sil militarismu a revanšismu.

Článek 8

V případě ozbrojeného útoku na jednu z Vysokých smluvních stran ze strany kteréhokoliv státu nebo skupiny států, druhá Vysoká smluvní strana při výkonu práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, podle článku 51 Charty Organizace spojených národů, poskytne jí neprodleně veškerou pomoc včetně vojenské a podporu všemi prostředky, kterými disponuje.

O opatřeních podle ustanovení tohoto článku Vysoké smluvní strany uvědomí ihned Radu bezpečnosti a budou postupovat podle příslušných ustanovení Charty Organizace spojených národů.

Článek 9

Tato smlouva se uzavírá na dobu dvaceti let a bude se prodlužovat vždy na další pětileté období, jestliže ji žádná z Vysokých smluvních stran nevypoví dvanáct měsíců před uplynutím příslušného období platnosti.

Tato smlouva podléhá ratifikaci a vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin, která bude provedena v Praze v době co nejkratší.

Dáno v Budapešti dne 14. června 1968 ve dvou vyhotoveních, každý v jazyce českém a maďarském, přičemž obě znění mají stejnou platnost.