Česká národní rada 1969 – 1971

Pokud zjišťujeme příčiny, proč v dané oblasti pohraničí je relativně dost obyvatel nebo dokonce zde nejsou problémy s pracovními silami a proč v jiné to je horší, případně špatné, pak se znovu vracíme k ekonomické síle oblasti. Musíme si uvědomit jedno: Doosídlenec, který sem přichází, sem jde jednak z příkazu, těch je velmi málo, nebo sem jde na základě osobního vztahu, těch také není moc, nebo má výrazné ekonomické výhody, a těch je výrazná většina, nejčastějšími motivy jsou tedy ekonomické nebo ty, které vyplývají z lidských vztahů. Oba však mají v sobě určitou dočasnost, která stabilizaci pohraničí nepřispívá. Mimo ekonomické podmínky je důležité, aby cítil, že odchodem něco ztratí.

Následkem dlouholeté migrace člověk ztratil vztah k místu, kde žije. Tento vztah se může získat dlouhodobou prací nebo narozením. Znamená to však prožít zde nejen mládí, ale i založit zde novou, svou rodinu, mít zde svůj domov. Ten zde může skutečně získat jen generace, která se tu narodila, vyrostla, našla zde své zaměstnání a založila zde rodinu. My můžeme počítat prozatím s generací, která zde žije a pracuje. Vztahy k rodišti jsou narušeny do značné míry migrací rodičů. Domnívám se proto, že otázka obyvatele a jeho vztahu k prostředí by měla být řešena současně, ne-li přednostně. Musíme si položit otázku pro koho to děláme, abychom nemuseli naříkat později nad vyhozenými prostředky. Musíme vědět, odkud nám tam kdo přijde, jaké budou jeho požadavky na byt, práci, služby. Musíme vědět, jakými prostředky posílit jeho úmysl doosídlit, zůstat zde a připravit podmínky pro další generaci. Musíme znát nejen toho, kdo získává doosídlence, ale i toho, kdo je schopen mu pomoci překonat svízele, které se nutně v novém prostředí objeví. Musíme vybudovat i systém přístupu k člověku, umožnit mu co nejrychleji se sžít s novým prostředím.

Vedení musí zvážit důvody, proč se nám nedaří doosídlit pohraničí. Je nedostatek inteligence v této oblasti. Chybí zde učitel, lékař a jiná osobnost, která by v kritické chvíli, kdy se doosídlenci zdá, že jediné řešení je odchod, ho dovedla podržet a přesvědčit ho o nutnosti setrvat jako někdo, kdo je důležitý právě v této obci. Jestliže budou i v této oblasti zrušeny zbývající malotřídní školy, pak přes všechny snahy dojde k výraznému odlivu obyvatel do vnitrozemí. I když jsou námitky, že učitelé jsou zde většinou mladí a nemají takový vztah k místu a obyvatelům, jaký by měli mít, přece jen zde plní své poslání.

Je proto velmi dobré, aby studenti. kteří se rozhodli po absolvování školy pracovat a žít v pohraničí, dostávali pohraniční stipendium. Stojí i za úvahu, zda by neměli dostávat část během studií a část v okamžiku, kdy by nastoupili do zaměstnání v pohraničí. Jde však o to, aby to působilo morálně jako citové pouto a ne jako sankční opatření, podmalované představou odsloužit si stanovený počet let a zmizet, příp. se vyvázat pokud možno co nejdříve. V úhrnu můžeme říci, že řešení problému pohraničí se nám rozpadá na část technickou a organizační, a na oblast lidských vztahů.

V technické části musíme citlivě vážit, zda doosídlení je v jednotlivých případech vždy nezbytně nutné. Využít pohraničí totiž musíme, doosídlení už nemusí být vždy jen naléhavé, ale někdy může být i neúnosné.

V oblasti lidských vztahů je nejdůležitější zodpovězení otázky, koho pro doosídlení získáme a jaké prostředky a morální stimuly použijeme, aby zůstal. Nesmí nám totiž jít jen o zaplnění území, ale o to, aby se doosídlenec s krajem sžil a zůstal zde nejen on, ale i jeho děti. Zde nepomůže technický plán, ale citlivá, promyšlená, politická práce s člověkem.

Musíme poděkovat těm, kteří zde již dlouhá léta žijí přes všechny nedostatky, využít jejich zkušeností a požádat je o spolupráci, aby již nebyli sami, ale přišli jim pomoci další.

Pohraničí vyřešíme jen společným úsilím, zvláště když využijeme vhodně touhy člověka po seberealizaci a spojíme ji s možností ji zde uplatnit.

Zdůrazňuji, že to nebude snadné, ale jsou všechny předpoklady, aby celá akce se plně zdařila a pohraničí bylo skutečným ekonomickým přínosem našeho hospodářství. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Dávám slovo posl. Vávrové.

Posl. Vávrová: Vážená Česká národní rado, dovolte mi několik slov k trampotám s bytovou výstavbou, konkrétně s individuální bytovou výstavbou v okrese Náchod, k rodinným domkům, které mají hodnotu téměř 200 000 Kčs. Ono totiž v r. 1969 nejde o abnormálně luxusní vilu za 200 000 Kčs, nýbrž o výsledek cenových úprav stavebnin od r. 1967. Změny v cenách stavebnin, které dnes zahrnují náklady na dopravu od výrobce ke spotřebiteli nám způsobují, že čím dál od středu republiky, čím dále od zdrojů a výroben stavebnin, tím je vyšší cena. Tyto rozdíly nejsou právě nejmenší. Např. cihla, která se koupí v Hradci Králové, stojí 0,87 Kčs, u nás v Polici a Broumově stojí 0,95 Kčs. Obdobně se to má i s jinými druhy stavebnin. Jaké to má důsledky v praxi? Většina vás ví, že v okrajových místech je ztížena doprava, v našem okrese je nejnižší průměr příjmů na obyvatele a nejvyšší zaměstnanost žen v republice a přitom veliký nedostatek pracovních sil. Občan v tomto okrese musí dát o tolik víc na novou stavbu či adaptaci jen proto, že žije blízko hranic naší republiky. Je ještě obava, zda při dalších případných úpravách tarifů v nákladní automobilové dopravě se nedočkají občané dalšího zvýšení cen. Tento cenový systém není jen u stavebnictví.

Ještě jeden malý příklad silně nedostatkového artiklu u nás: Dvoukilová bombička topného plynu, která stojí v Hronově 5 Kčs, v Broumově, který je 20 km dále k hranicím, stojí 8 Kčs.

Myslím si, a nejen já, že tento systém tvorby cen není vůči lidem v pohraničí spravedlivý a ke spokojenosti a zvyšování úrovně v pohraničí nepřispívá. Zajímalo by mne, zda tyto dopady jsou na kompetentních místech známé.

Ještě jeden dotaz na příslušného ministra. Prosím vás, je předpoklad, že se předejde krizi v energetice v r. 1973?

Nyní dotaz do našich řad, mezi nás. Jsme my poslanci ukáznění? Nezdá se vám, že je trapné, že nás zde v závěru našeho jednání je tak poskrovnu?

Na závěr se připojuji k podpoře naší vlády a přála bych si jen, aby každý občan u nás dělal to, zač je placen. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Pořadí přihlášených řečníků je vyčerpáno. Prosím, zda se ještě někdo hlásí do rozpravy? Posl. Šulc.

Posl. Šulc: Soudruzi poslanci, mám dvě stručné poznámky: jednu trochu humornou; když jsem zde dnes seděl, vzpomínal jsem na soudruha Rázla, jak zde posledně upíjel z prázdného hrníčku. Poměry se dnes mění, ale stísněná situace vlády trvá, nepřibylo žádného životního prostoru, ani ekonomického.

My jsme mluvili o Českomoravské federaci a na lavicích Jihomoravského nebo Severomoravského kraje nebyla jednota, má-li být federace. Jednota je v tom, že existuje Moravskoslezská země a že je třeba se touto situací zabývat.

Vládní komise pro otázky postavení a působnosti národních výborů předložila již určitý elaborát. Tam opět není respektována země Moravskoslezská a já se domnívám, že je to chyba a že bychom se měli opravdu problematikou této země zabývat. Třeba jen v souvislosti s pětiletým plánem.

Nevím, jsou-li mé informace přesné, ale Praha mimo metro má dostat 5 miliard na řešení dopravy hromadné a individuální, Bratislava má na tyto účely dostat asi 2 miliardy Kčs a Brno potřebuje 1 700 000 Kčs. Prakticky to znamená, že Praha to má zřejmě zajištěno, poněvadž je opravdu v havarijním stavu. Bylo by zajímavé, které město, okres či kraj není v havarijním stavu. Byl by to asi malý seznam. Je potřebí, aby se vláda vyjádřila k této problematice při sestavování pětiletého plánu a k tomu, zda bude opravdu přihlíženo nejen k jednotlivým okresům a krajům, ale i k takovým územím, takovým regionům, jako je země Moravskoslezská. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: O slovo se dále přihlásil posl. Kučera.

Posl. Jaroslav Kučera: Vážená Česká národní rado, jelikož na program dnešního jednání nebyl zařazen bod "Dotazy a připomínky poslanců", využívám této příležitosti, abych se krátce zmínil o některých věcech, které sice přímo nesouvisí s projednávanou problematikou, ale které se jí přece jen okrajově dotýkají už proto, že se o nich zmínil ve své zprávě i premiér české vlády ing. Rázl.

Je údělem nás, poslanců, abychom určitý čas úměrný výkonu našich funkcí trávili v hromadných dopravních prostředcích, pokud ovšem nemáme dopravní prostředek vlastní. Já auto nemám a proto jsem nucen jezdit hlavně vlakem. A jsou to právě poměry v železniční osobní dopravě, které mě vedou k tomuto diskusnímu vystoupení a některým dotazům na ministra dopravy.

ČSD dovedou mnohým našim občanům velmi trpce znepříjemnit život. Dovedou ho ztrpčovat takovým způsobem, že často stojí bezmocně na nástupišti, zalykaje se lítostí a bezmocným hněvem, protože hodinové i více než hodinové zpoždění způsobilo, že jim ujely spoje na Moravu a na Slovensko a oni musí 2, 3 i více hodin čekat na další vlak.

Hovořím speciálně o rychlících, které přijíždějí do Prahy ze západního pohraničí, Chebu, Mariánských Lázní, ovšem pokud mám informace, situace na jiných tratích není o mnoho lepší.

O kultuře cestování se toho již nahovořilo a napsalo více než dost. Náprava není ovšem žádná. Na dálkových rychlících chybějí základní hygienické potřeby. Na toaletách a umývárnách není toaletní papír, mýdlo, papírové ručníky a často neteče ani voda. Včera pršelo. Dnešní ranní rychlík z Chebu kromě více než hodinového zpoždění měl okna tak zablácená, že bylo těžko vidět ven. Povlaky na sedadlech v první třídě jsou často tak špinavé, že člověk se štítí opřít si o ně hlavu.

Toto všechno naši občané vidí a přicházejí se stížnostmi k nám, poslancům, zvláště nyní, kdy od 1. září bude osobní doprava na železnicích zdražena o 100 %. V této souvislosti mám dva dotazy na ministra dopravy:

1. Jakým způsobem chce ministr dopravy a jeho ministerstvo zabezpečit, aby zpoždění vlaků, hlavně dálkových rychlíků, bylo minimální, aby cestujícím neujížděly spoje, aby se dostali na místo rychle a hlavně včas.

2. Jak chce ministerstvo dopravy zajistit zkulturnění cestování, čistotu vozů a základní hygienické potřeby, o kterých jsem hovořil. Naši občané právem očekávají, že po stoprocentním zvýšení tarifů v osobní dopravě budou ministerstvem dopravy zajištěny alespoň tyto minimální požadavky celé veřejnosti na kulturu rychlosti a včasnosti cestování tak, aby dosáhly úrovně, jaká je samozřejmá v jiných kulturních státech. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Hlásí se ještě někdo do rozpravy? /Nikdo./ K odpovědi na rozpravu se přihlásil předseda vlády soudruh Rázl. Prosím, aby se ujal slova.

Předseda vlády ing. Rázl: Vážení poslanci České národní rady! Dovolte mi, abych vám nejdříve poděkoval za poznámky, rady a i kritická slova, která jste k práci české vlády řekli. Zdaleka si nepředstavujeme, že naše práce je dokonalá. Víme dokonce o velikém množství našich vlastních nedostatků a chyb. Chtěl bych vám všem otevřeně říci, že od okamžiku ustavení jsme ve své práci měli velmi málo radostných dnů a ještě méně jsme se mohli radovat z výsledků práce, kterou konáme.

Pravda je, že mnoho našich snah není mnohdy přímo úměrné výsledkům a že mnoho našich záměrů jde do ztracena. Abych nechodil příliš daleko - problém dopravy je toho typickým příkladem.

V referátu jsme nechtěli uvádět některá fakta. Pravda je, že například naše doprava zaznamenala nejvyšší vzestup mezd v minulém roce, a sice o 23 %. Nejrůznější organizace zájmové i odbory mnoho slibovaly, ale výsledky se nedostavily.

Jsou i jiné naše snahy, které se ne příliš daří realizovat, jako jsou problémy pohraničí, stav našeho průmyslu, rozvoj služeb a řada dalších věcí.

Chtěl bych vás, poslance ČNR, ubezpečit o tom, že snad jediného máme dost, a sice dostatek informací o tom, co všechno našim lidem, národu, jednotlivým jeho vrstvám, skupinám chybí. Není snad obor, profese, územní část, okres nebo kraj, hlavní město, pohraničí, které by neměly na českou vládu požadavek. V podstatě se všechny tyto věci kumulují do tří základních otázek. Jde o požadavky na lidi, peníze a stavební kapacity. Mohu vám říci, že ani jedno vláda nemá.

My jsme si však řekli, že nechceme plakat nad rozlitým mlékem a že si nebudeme stěžovat na dědictví. Když se někdo někam přižení, zdědí někdy chalupu i s dluhem. Rozhodně tedy nebudeme zkoumat, kdo co v minulosti zavinil. Takové věci každý z nás, ať je mladší nebo starší, zažil ve svém životě a každý kdo pracoval ve fabrice a přišel do takové, která neúspěšně pracovala a vrhl se na to, že začal zkoumat, co jeho předchůdce zavinil, tak rozhodně dovedl tento závod do horší situace než ho převzal. My se také domníváme, že nemá smyslu zkoumat, kde všechny ty příčiny jsou a za co která osoba nese odpovědnost. Jsou zde určitá fakta, je zde určitý výchozí stav, s tím musíme počítat, ten musíme zhodnotit a musíme znát, jaký je potenciál této země a jaké jsou cesty, jak se k lepší úrovni dostat.

Mnoho soudruhů si stěžuje na to, že naše země žije ve velmi krizové situaci. Ano, mluvíme o krizi, ale tato krize má úplně jiný charakter. Tento charakter není v tom, že bychom z této krize neměli východiska. Mluvíme o krizových jevech proto, že ekonomický potenciál této země je schopen dát víc než my z něho v současné době dostáváme. Naši teoretičtí pracovníci, praktičtí ekonomové udělali dostatečně jasnou analýzu, která ukazuje, že ČSR při svém potenciálu průmyslovém, zemědělském apod., by při určitých parametrech kvalitativních ve výrobě měla produkovat 1 500 - 1 600 dolarů na hlavu ročně. Zatím produkujeme asi o čtvrtinu méně. Je to proto, že s tím, co máme k dispozici, nesprávně zacházíme, nesprávně to hodnotíme. Čili naše krize není jenom krize systému, ale krize schopností využít, krize určitého rozumu a systému řízení. Ten potřebujeme změnit, tam musíme obrátit svoji pozornost. Jakmile takto otázku formulujeme, je přirozené, že se netýká jenom otázky disciplíny dělníků, ale celého komplexu otázek, samozřejmě rozhodováním vlády počínaje a posledním mistrem a organizací ve fabrice konče. Ale my - alespoň se domníváme - nemůžeme dělat politiku, která by znamenala, že začneme svoje chyby vydávat za chyby druhého; musí tedy platit zásada, že každý musí zametat před svým vlastním prahem. Musíme se také zbavit určitých iluzí o ekonomické reformě. To, co se dostalo do našeho podvědomí o tom, co je ekonomická reforma, hraničí s idealismem, nebo s fantazírováním na dané téma. Mnoho našich ekonomů, ředitelů i jiných pracovníků si představovalo ekonomickou reformu jako nějaké rozehrání volných sil, v němž automaticky plynou nějaké bezpracné zisky. Naše závody se mnohdy domnívaly, že direktivní způsob řízení jim neumožňoval dostatečný přístup ke zdrojům. Jenomže ekonomická reforma má právě za cíl ne odkrýt přístup ke zdrojům, ale jejím hlavním cílem je tvorba zdrojů. A jakmile někdo jiným způsobem interpretuje otázky reformy, zahrává si s míněním národa. A tento problém musíme jednou mít odvahu před celou naší veřejností a národem říci.

Mnoho se porovnává věcí s kapitalistickými státy, zapomíná se mnohdy na to, že ve všech průmyslově vyspělých státech po dovršení éry industrializace přišla éra racionalizace nebo intenzifikace industriální éry, přišla etapa, kdy se maximálně muselo z těch hodnot, které byly investovány v procesu industrializace, maximálně vytěžit. A k tomuto procesu se u nás nikdo nechce léta hlásit. Proto zde o této otázce mluvím. A ty země, i lidově demokratické státy, které včas tyto objektivní procesy ekonomického vývoje rozpoznaly, poznaly je nejen v oblasti ekonomického klimatu, ale i v oblasti technicko-organizátorské práce, dostaly se také na vyšší stupeň ekonomického rozvoje.

Mnoho se mluvilo o otázkách dogmatismu a jiných věcech v NDR, ale podívejme se na to, jakých hospodářských výsledků v současné době dosahují. Němci od r. 1965 intenzívně pracují na otázkách racionalizace svého průmyslu, měli stejně tak vyčerpané zdroje pracovních sil jako má ČSR, a v současné době jsou v etapě, kdy růst průmyslové výroby v rozsahu 8,5 % plně kryjí růstem produktivity práce. A podívejme se na výsledky, na naše velké procesy, které jsme si začali hlásat v souvislosti s rozbitím centrálně byrokratického řízení, přešli jsme na formu žádného řízení a výsledek je takový, že průmyslová výroba nezná ve své historii, aby se průmysl pohyboval v českých zemích 3 % ročně. To dokáže v dobře organizované fabrice mistr, na to není třeba žádný technicko-inženýrský personál. Tak daleko jsme v idealizaci, že trh všechno sám vyřeší, dospěli.

Chtěl bych říci, přesto, že jsem se této otázce věnoval, tak jako řada soudruhů i mimo vládu, že neznám na světě systém řízení, v němž by byla vypreparována z fungování jednotlivých struktur řídících volní stránka, to znamená, že podřízení musí předkládat své plány koncepce nadřízenému a že tam je určitá hierarchie. My jsme se loni dopustili osudového kroku v oblasti ekonomické reformy tím, že jsme přecenili samohyb a schopnost podniků. A výsledek letos inkasujeme. Naše chyba spočívala v tom, že jsme přijali rozhodnutí, že podnikové plány nikdo neprověřuje. Mohu vám říci na čestné slovo, že jsem studoval otázky řízení a zabýval jsem se jimi podobně ve 4 kapitalistických státech - v Anglii, západním Německu, v Itálii a Francii - a ani v jednom jsem nenašel, že by podnikové plány byly přijímány ve struktuře koncernu nebo jiných seskupeních tak, že je nikdo neprověřuje. Na celém světě je každý podnikový a závodní plán podroben tvrdé oponentuře, protože i tam mají zkušenosti, že každý předloží takový plán, jaký mu jeho šéf dovolí. Proto jsou u nás ty 3 %, proto je u nás těch 8 mld. ztrát. Ještě jsme se dopustili té chyby, že jsme je mechanicky sumarizovali na počítacích strojích na plánovací komisi a současně je dali k financování Státní bance. A dnes děláme akci za zvýšení těchto podnikových plánů na úrovni hospodářské směrnice, přičemž si neděláme žádné iluze, o jak konfliktní a složité situace jde, a jsme viněni z direktivismu. Mohu těm soudruhům, kteří nás obviňují z direktivismu, říci, že mnoho lidí, i z kapitalistických států, se podivuje nad tím, jak lehkovážně jsme provedli otázku decentralizace a rozrušení řídících systémů.