Spatřuji vysoký politický význam těchto
návrhů také v tom, že vyzdvihují
úlohu a poslání soudů i prokuratury,
neboť soudy a prokuratura, stejně jako jejich pracovníci,
kteří jsou součástí naší
společnosti, prošli oním složitým
politickým vývojem v naší zemi, nebyli
uchráněni útoků kontrarevolučních
a pravicově oportunistických sil a velmi často
se dostávali na prvé místo těchto
útoků. Nejeden soudce a nejeden prokurátor
zažil mnoho anonymních dopisů, telefonických
výhrůžek a jiných forem psychologického
a morálního nátlaku i výhrůžek
fyzickým terorem. Proto je, myslím, třeba
si uvědomit, že i těmto pracovníkům
je třeba dát plnou jistotu a záruku, a to
spatřuji i v zákonných návrzích.
Soudružky a soudruzi, v našem státě probíhá
95 % zákonodárného procesu ve Federálním
shromáždění a asi 5 % zbývá
národním radám. Považuji tuto proporci
za správnou. Posiluje jednotu našeho socialistického
státu. Ale dovolte mi, abych hovořil nejen z pozic
poslance Federálního shromáždění,
ale také jako ministr spravedlnosti ČSR, a to proto,
že dopad těchto zákonů v prvé
řadě přísluší do národních
orgánů, do obou ministerstev, českého
i slovenského.
Chtěl bych podtrhnout tu skutečnost, že každé
rozhodování soudců, každé rozhodování
úředníka, který zákon vykládá,
který jej provádí, je současně
významnou politickou činností. Tuto skutečnost
vyjádřil už dávno známý
německý filosof a právník Kelsen,
který na ní dokumentoval, jak praxe může
dobrý úmysl zákonodárce buď promítnout
do života a uplatnit, anebo jak jej může také
zvrtnout. Myslím, že jsme v tomto shromáždění
byli právě v loňském roce svědky
toho, jak i zákonodárná činnost byla
předmětem urputného mocensko-politického
zápasu a že to byl zejména rehabilitační
zákon, který byl klasickým dokladem pokusu
kontrarevolučních sil o tzv. generální
pardon, o zrušení všech rozsudků, které
byly přijaty od počátku budování
socialismu v této zemi.
Dovolte mi k tomu několik poznámek. Tehdy pro trestné
činy proti republice bylo odsouzeno cca 45 000 osob. Zatím
jsme v ČSR dostali 17 000 žádostí o
rehabilitaci, a protože termín skončil, je
to definitivní číslo. Už z toho je patrno,
že rozhodná většina tehdy odsouzených
a také vězněných považovala odsouzení
i trest za správné a že o rehabilitaci nepožádala.
Menšina, která se přihlásila, ovšem
není jednolitá. Jsou tam lidé, kteří
si plně zaslouží, aby byli rehabilitováni
proto, že byla porušena socialistická zákonnost.
Je tam velká skupina těch, kde byla použita
vysoká míra neb nesprávný paragraf,
ale kde ve skutečnosti došlo ke spáchání
trestného činu proti republice, ovšem v menší
míře. A jsou tam konečně i takoví,
a to na základě činnosti nejrůznějších
poraden a také K 231, kteří si rehabilitace
nezaslouží, a mezi nimi dokonce řada jednotlivců,
kteří to prokázali tím, že znovu
opustili republiku a znovu se tak dopustili trestného činu
podle § 109 trestního zákona.
Chtěl bych na této skutečnosti dokumentovat
jedno, že všem těm, kteří v tomto
shromáždění bojovali za generální
pardon, všem těm, kteří se snaží
usměrnit v tomto smyslu praxi rehabilitačních
senátů, nešlo o skutečnou rehabilitaci,
šlo o politikum, šlo o to, zneužít přípravy
tohoto zákona a dnes jeho plnění ke svým
temným, protisocialistickým cílům.
A chtěl bych podtrhnout, že to byla jedině
KSČ, její ústřední výbor,
který v lednu 1968 důsledně a zásadně
rozhodl rehabilitaci provést a všem, kteří
si ji zaslouží, také ji co nejrychleji uskutečnit.
Já osobně jsem v ústavně právním
výboru vždycky byl proti preambulím, nezakládají
žádná práva a povinnosti a jsou pouze
jakýmisi slavnostními proklamacemi. Musím
však konstatovat, že i tu platí zásada,
že výjimka potvrzuje pravidlo, a že je to právě
preambule k rehabilitačnímu zákonu, v níž
zdravé síly tohoto shromáždění
prosadily správnou koncepci, kterou měla strana
v úmyslu, koncepci uskutečnit rehabilitaci těch,
kteří byli neprávem odsouzeni, ale nepřipustit,
aby byly porušeny zásady revoluční zákonnosti
únorových událostí roku 1948.
Soudce koneckonců provádí politiku i v tom,
jakou určuje v rámci volné úvahy výši
trestu, a koneckonců i tím, jaké delikty
se objevují před soudními tribunály.
Myslím, že právě zákon o přečinech
je příležitostí k tomu, abychom se zamysleli,
že otázka výše trestu tu bude hrát
onu roli, kterou naznačil soudruh místopředseda
Laco, že zákon má mít v prvé
řadě preventivní působnost, že
má tedy odstrašit ty, kteří by chtěli
podobný přečin spáchat.
Chtěl bych upozornit na zajímavou skutečnost,
že zatímco se v posledních letech zhoršovala
ekonomika našeho státu, zatímco se rozmnožovalo
rozkrádání socialistického majetku
a zatímco zřejmě docházelo k naplnění
skutkové podstaty trestných činů podle
II. hlavy trestního zákona, zmenšil se počet
trestních řízení pro takovéto
trestné činy. Je to zajímavá dialektická
rozpornost, kdy na jedné straně stoupá rozklad
ekonomiky státu a na druhé straně dochází
k daleko menšímu postihu.
Soudruh poslanec Neuman, myslím, velmi správně
upozornil v souvislosti s tím, když hovořil
o místních lidových soudech, že náš
platný právní řád nese některé
stopy oněch dob po roce 1960, kdy byla v podstatě
nesprávně hodnocena politická situace v naší
zemi a stupeň politické úrovně, jíž
jsme dosáhli.
Už starý římský senátor
Marulus říkal, že právo kodifikuje jen
to, k čemu společnost došla ve své politické
a ekonomické oblasti. A je třeba říci,
že po roce 1960, kdy se šířily teze o
beztřídní společnosti, o bezkonfliktnosti,
v té době se do našeho platného právního
řádu dostala některá ustanovení,
která přinejmenším, a mám na
mysli i instituci místních lidových soudů,
předběhla daný stupeň společenského
vývoje, jak nám to koneckonců ukázal
zejména rok 1968 a počátek roku 1969.
Dovolte, abych při této příležitosti
prohlásil, že se necítíme v ministerstvu
spravedlnosti ČSR vázáni akčním
programem, který byl schválen loni 3. června
1968. Je tomu tak ze dvou důvodů: jednak proto,
že pozitivní prvky, které obsahoval, jsou promítnuty
v řadě novel, které se dnes předkládají,
jednak, a zejména proto, že revizionistické,
pravicově oportunistické tendence, které
tento program nese, odmítáme. Připravujeme
nový program, který by vycházel plně
z realizačních směrnic ÚV KSČ
a jejich dalších ustanovení.
Soudružky a soudruzi, vítám to, co řekl
soudruh Laco, že budeme připravovat velkou novelu
civilního i trestního soudního řádu.
Domnívám se, že to nebude tak rychlé,
jak se předpokládá, do půl roku, protože
bude třeba v prvé řadě posoudit zkušenosti
samosoudcovské agendy a právě těch
opatření, která dnes přijímáme.
Chtěl bych ovšem podtrhnout, že bychom při
této novele měli respektovat také připomínky
praxe, které do určité míry při
přípravě dnešních norem nebyly
plně akceptovány a také plně umožněny.
Nezapomeňme na to, co říkal Goethe, že
každá teorie je šedá a jedině praxe
je onen zelený strom života.
Sešel jsem se v poslední době s řadou
soudců, kteří mají řadu připomínek.
Chtěl bych říci, že v legislativních
pracích se nám promítají v podstatě
dvě tendence: jedna tendence chce postihnout kde co zákonem
co nejpřesněji a co nejsložitějším
řízením, přičemž se říká,
že v tom je podstata právní ochrany občana.
Já s touto tendencí nesouhlasím, protože
občan, který se nevyzná v právním
řádu a ve spleti procesních předpisů,
je spíše vystaven nebezpečí menší
ochrany než jistoty větší ochrany.
Druhá tendence se opírá o myšlenky racionalizace.
Myslím, že právě stranické vedení
podtrhuje tuto myšlenku ve všech oblastech našeho
společenského života a že bychom měli
i v budoucnosti v legislativní práci k ní
přihlížet. Domnívám se proto,
že bude účelné vrátit se k oné
dobré staré praxi, kdy FS a jiné politické
orgány nejdříve schvalují politické
zásady jednotlivých zákonných úprav
a kdy teprve poté dochází k projednání
paragrafovaného znění, neboť upřímně
řečeno paragrafované znění
je už právnické řemeslo, kterým
by se nepotřebovaly politické orgány zabývat.
Dovolte mi ještě několik poznámek k
zákonu o přečinech. Není pochyby,
že nepřátelská propaganda zvedne opět
své hlásné trouby a že se bude snažit
pomluvit kde co v souvislosti s naším dnešním
jednáním. Chtěl bych připomenout jeden
z výroků V. I. Lenina, který řekl,
že "i v podmínkách rozvinutého
socialismu jsou stát a právo nuceny vykonávat
funkci ochrany veřejného pořádku,
protože zatím ještě dochází
k přímému porušování společenského
pořádku a k páchání trestných
činů, vést rozhodný boj proti příživníkům,
podvodníkům a podobným nositelům tradic
kapitalismu".
I Vladimír Iljič předvídal v etapě
rozvinutého socialismu potřebu pevného právního
řádu, potřebu takových zákonných
ustanovení, které by tyto trestné činy
postihovaly. Domnívám se, že bude proto třeba,
aby orgány činné v trestním řízení,
vyšetřovatelé bezpečnosti, prokurátoři
a soudy se ve svých meziresortních poradách
připravili i na to, aby legisvagance těchto zákonů
a zejména zákona o přečinech nebyla
příliš dlouhá, abychom mohli právě
onu preventivní stránku prokázat a podpořit
také brzkým odsouzením.
Soudružky a soudruzi, je obecně známo, že
v naší zemi roste kriminalita. Domnívám
se, že ony liberalistické a revizionistické
tendence se promítly také do zákona o výkonu
vazby a výkonu trestu a domnívám se, že
brzy budeme muset věnovat těmto otázkám
pozornost. Nedávno jsem navštívil jeden z ústavů
nápravného zařízení. To, co
platí podle dosavadního zákona a to, co platí
podle kázeňského řádu, je život
postavený na ruby. Uvedu příklad. Prosil
bych ovšem soudruhy novináře, aby ho nezveřejňovali,
protože by mohl přispět ještě k
narušení morálky odsouzených.
Jestliže je odsouzený vyzván k tomu, aby šel
pracovat na místo, které je určeno v nějakém
průmyslovém podniku, a většinou se pracuje
venku v dešti, ve sněhu a na mrazech, potom dostane
za den 3x teplou stravu, vydělá si 30 - 40 Kčs,
z toho 20 - 25 Kčs zaplatí za "sanatorní"
péči, kterou dostává v útvarech
správy nápravné výchovy. Jestliže
ovšem odmítne jít do práce, potom je
uzavřen na základě kázeňského
rozhodnutí v samovazbě, kde je předepsáno
18o C tepla, kde dostává 3x denně
stejné jídlo jako ten, který pracuje venku,
a kde tedy může v klidu filosofovat o tom, co bude
dělat, až mu trest skončí. Přitom
náčelník tábora platí měsíčně
150 Kčs za otop a má doma jen 15o C tepla,
chodí, chrchlá v práci, protože je nemocen.
Soudružkám bych chtěl ještě říci,
že bych jim přál mít to, co jsem viděl
v lednici tohoto útvaru sboru nápravné výchovy.
Bylo tam vepřové, uzené i hovězí,
protože na všechno je předpis. V době,
kdy strádá naše veřejnost, bohužel
ti, kteří porušovali život společnosti,
kteří se dopustili trestných činů,
dostanou všechno, neboť jinak by soudruzi, kteří
tam vykonávají službu, se dopustili služebních
přestupků.
Domnívám se, že je proto potřeba se
velmi seriózně na tuto otázku podívat
i z hlediska oné známé teze V. I. Lenina,
že "kdo nepracuje, ať nejí" a že
je třeba naši penologii orientovat v prvé řadě
k tomu, jak ochránit 14 miliónů občanů
tohoto státu a ne jak v bavlnce pěstovat 15 000
těch, kteří byli právem odsouzeni
a právem jsou ve věznici.
Chtěl bych, soudružky a soudruzi, použít
ještě jeden Leninův citát v souvislosti
s připravovanými zákony. Říká:
"Právo jako regulátor socialistických
společenských vztahů je prostředkem
jejich ochrany, aktivně působí na ekonomické,
politické, ideologické stránky společenského
života a stimuluje jejich progresívní vývoj."
Jsem hluboce přesvědčen, že návrhy
zákonů, které byly předloženy,
plní tuto vážnou a zajímavou Leninovu
myšlenku. Cituji Lenina také proto, že jsem se
dozvěděl, že jeden z pedagogických pracovníků
naší teoretické fronty se nedávno vyjádřil,
že úvahy Leninovy o státu a právu jsou
nedostatečné, nepropracované, zejména
proto, že Lenin práva studoval pouze jeden rok.
Soudružky a soudruzi, chtěl bych za předpokladu,
že návrhy zákonů budou schváleny,
jménem svým i jménem svého slovenského
kolegy s. dr. Vašečky poděkovat vám
za důvěru, kterou nám projevujete. Spočívá
v tom, že máme mít právo jmenovat předsedy
krajských a okresních soudů a pokud při
výkonu své ústavní pravomoci zjistíme
porušení zákona, podat i stížnost
pro porušení zákona. Dává nám
to možnost, abychom postavili do vedoucích funkcí
politicky i odborně způsobilé, lidu oddané
kádry, připravené plnit politickou linii
KSČ i v oblasti justice a zajišťovat tak, aby
vedoucí úloha strany byla v této oblasti
prováděna.
Setkal jsem se s názorem, že tyto zákony směřují
k tomu, co je již obehranou písničkou našich
západních "přátel" - k padesátým
létům. Chci vás ujistit, že nepřipustíme
v justici, aby došlo k porušení socialistické
zákonnosti. Nechceme padesátá léta
a nechceme se pro porušení socialistické zákonnosti
kdykoliv a komukoliv zpovídat. Avšak uděláme
také všechno pro to, aby se nevrátila ta padesátá
léta, kdy se naše země hemžila teroristy,
špióny, vrahy a nepřáteli socialistického
společenského řádu. I to patří
po mém soudu k povinnostem justičních orgánů
a všech orgánů činných v trestním
řízení.
Dovolte mi, abych z tohoto místa ujistil osobně
Českou národní radu a českou vládu,
jíž jsem ústavně odpovědný,
ale také vás, soudružky a soudruzi poslanci,
kteří přijímáte zákony,
jež budou justiční pracovníky zavazovat,
že uděláme všechno pro to, aby pracovníci
justice byli aktivním a angažovaným oddílem
socialistického státního aparátu.
Mezi nimi probíhá proces diferenciace a konsolidace
tak, jako v celé naší společnosti. Věřím,
že i když jde o proces, který nebude kratičký,
pracovníci justice splní cíle, které
od nich očekává KSČ, vláda
ČSSR a také Federální shromáždění,
přijme-li a schválí-li předložené
návrhy zákonů.
Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová:
Děkuji poslanci dr. Němcovi. Dále bude hovořit
poslanec Eduard Manďák.
Poslanec Manďák: Zákonnost, vážená
sněmovno, nemůže být košická,
bratislavská, ostravská, brněnská,
budějovická nebo pražská, zákonnost
může být jen jedna - a to zákonnost
československá. Vítám tedy, že
i předložené návrhy, pokud jde o soudní
uspořádání ve smyslu ústavního
zákona, respektují tuto skutečnost a nezbytnost.
Avšak to je pouze část věci. Jinak je
to tak, že teoreticky naše soudní soustava byla
i dříve velmi pohledná, pěkná,
že to byl skoro zlatý věk našeho soudnictví.
Víme však, že v praxi věci vypadaly poněkud
jinak a víme také, že v životě
se mnoho z toho, co se očekávalo a co bylo míněno,
pokřivilo, bylo deformováno. Obávám
se, že i v dalším vývoji po přijetí
těchto změn by mohl nastat obdobný vývoj,
že by za krátký čas věci vypadaly
stejně.
Chci upoutat vaši pozornost k jedné otázce.
Vzpomínáme si, že v naší zemi docházelo
k územním změnám a že zejména
došlo před určitou dobou k velmi rozsáhlé
změně územní správy a že
tato změna politické územní správy
byla okamžitě spojována s obdobnými
změnami v územní působnosti soudů.
Takovéto věci přinášejí
hotové neštěstí pro celý nás
život. Netýká se to jen orgánů
činných v trestním řízení
a vůbec v oblasti spravedlnosti, ale dotýká
se to i jiných oblastí našeho života.
Uvádím to v této spojitosti proto, poněvadž
si myslím, že se s tím musíme vyrovnat,
že musí nastat určitá změna a
obrat, a to v době pokud možno dohledné. Pocházím
jako mnozí z vás z takového okresu, na jehož
území před válkou a těsně
po válce působily tři soudní okresy.
V pozdější době z takovýchto
tří administrativních okresů byl vytvořen
jeden okres, to znamená, že se sloučilo v důsledku
jistého pojetí, které převládalo
v našich představách, šest nebo sedm bývalých
okresních soudů v jeden okresní soud, a to
v sídle administrativního okresu.
To přirozeně zanechalo hluboké stopy v celé
soudní činnosti a praxi, v celém procesu,
který musí v této oblasti být změněn,
máme-li se správným směrem ubírat.
Tento stav vedl k oslabení celé soudní praxe,
soudního postihu, a to v každém směru,
nejen v oblasti trestní, ale i v oblasti civilní,
a muselo to zanechávat hlubokou nespokojenost u těch
občanů, kteří se domáhali svého
práva, avšak kteří se v žádném
případě nemohli uspokojivě svých
práv domoci z důvodů časových
a také proto, že se změnil podstatným
způsobem i co do počtu aparát, který
působil v těchto úsecích a který
měl hájit občanům to, co jejich jest.
Vezmeme-li oblast ochrany občanů, pokud jde o záležitosti
trestní, pokud jde o skutky, které se obracejí
proti nim nebo společnosti, vidíme, že i zde
to nebylo v pořádku. Se zrušením soudních
okresů tupým, bezhlavým způsobem došlo
i k likvidaci věznic při okresních soudech.
Není to volání po nějakých
věznicích jako samoúčelu, to je totiž
holá skutečnost, že tomu tak je. Nedávné
události, a nejen nedávné, nás přesvědčily
o tom, že takovým způsobem to dělat
nelze, že ve velkém městě nemáte
pomalu kam takového výtržníka nebo zloděje,
který byl přistižen při činu,
zajistit tak, aby to bylo v pořádku, aby se mohlo
přistoupit k dalšímu řízení.
Dnes v rámci jednoho okresu je jediná, často
malá věznice, což není v souladu s tím,
co potřebujeme v oblasti práva, ochrany naší
společnosti a ochrany zájmů našich občanů.
Totéž je, pokud jde o krajské soudy. U krajských
soudů došlo k obdobnému vývoji, i tam
z důvodů změny administrativních krajů
došlo i ke změně krajských soudů.
Kladu otázku, zda bychom neměli promyslet soustavu
okresních soudů i soustavu krajských soudů
bez ohledu na velikost okresů správních,
aby opravdu mohl být právu zjednán průchod.
Ono je to totiž tak: dnes nevíme, při přijímání
této ústavní změny, co bude, dojde-li
jenom ke zrušení krajů. Pravděpodobně
nastoupí jako dříve stejný vývoj.
Budou krajské soudy, nebudou krajské soudy, zruší-li
se KNV? Na tyto otázky se nedává odpověď
a přitom z praxe známe, jak to vypadalo při
dosavadních územních změnách.
Mám za to, že sněmovna má právo
na vysvětlení této otázky, abychom
měli určitou představu a jistotu, že
věci budou v pořádku.
Kladu otázku, zda by nebylo správné podmínit
změny v soudní soustavě jistým dodatkem
Ústavy nebo jistým zákonným dodatkem,
aby nemohlo docházet k takovému bezhlavému
postupu, jakého jsme byli dosud svědky, a to tím
spíše, že víme, že případů
trestně stíhaných nikoli ubylo, ale naopak
přibylo, a že nemůžeme s tímto
stavem, i pokud jde o dosavadní strukturu, nepočítat.
Je to vůbec problematika výkonu platných
rozhodnutí. Souvisí to s tím, co jsem tu
už řekl: můžeme i při správném
rozhodnutí, při správném rozsudku
a při jeho vykonatelnosti dostat se lehko do situace, že
nejsme schopni provést jeho výkon, dosáhnout
výkonu určitého opatření, a
to nejen proto, že je mnoho zákonných norem,
které vůbec nepočítají se sankcemi,
to znamená jsou jakýmisi právními
deklaracemi, ale i u těch norem, které stránku
výkonu, stránku sankcí mají, předpokládají,
že nejsme schopni výkonu, vykonatelnosti dosáhnout.