Rád bych tedy, aby v tomto směru bylo něco
řečeno ze strany navrhovatelů, jak i tady
dál, protože praxe a život přesvědčuje,
že je tomu tak.
Jen jako závěr uvádím znovu příklad,
o kterém jsem se zmínil v předsednictvu Federálního
shromáždění, že po mnoha otázkách
u mnoha přednostů okresních soudů,
u mnoha okresních prokurátorů jsem se nesetkal
v průběhu několika let s uspokojivou odpovědí
na otázku, v kolika případech byli stíháni
lidé, kteří u soudu složili křivou
výpověď. To je delikt, který naše
soudy nepostihují. Z jakých důvodů
k tomu došlo, nevím, ale uvádím to ve
spojitosti s tím, jak na tom jsme dnes v oblasti struktury
soudní, v oblasti okresních a krajských soudů
i s napojením na soudy republikové a na Nejvyšší
soud ČSSR; a totéž, pokud jde o Generální
prokuraturu i při správné myšlence její
jednoty. To je vše.
Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová:
Děkuji poslanci Manďákovi. Kdo se hlásí
dál do rozpravy? Soudruh poslanec Plojhar.
Poslanec dr. Plojhar: Vážené soudružky
a soudruzi, chci použít příležitosti
projednávání důležitých
legislativních předloh k tomu, abych přednesl
jeden dotaz a jednu připomínku. Dotkl se toho také
soudruh ministr Němec.
Soudružky a soudruzi, já se domnívám,
že v nejbližší době musí dojít
k novelizaci rehabilitačního zákona. Mám
dotaz, je-li v plánu legislativních prací
na to pamatováno. Jestliže ne, pak bych prosil, aby
se tím předsednictvo zabývalo a tuto otázku
co nejdříve do plánu legislativních
prací připravilo. Proč?
Za prvé, tento zákon je dítětem své
doby, loňského roku. Soudruh ministr zde mluvil
o preambuli tohoto zákona. Ta je jistě správná
a vystihuje záměr. Ale když si porovnáte
pak některé paragrafy, jako např. 11, 13,
15 a 16 s preambulí, naleznete zde přímo
kontradikci. Divím se, že odborníci a experti,
kteří spolupracovali na tvorbě tohoto zákona,
mohli tehdy Národnímu shromáždění
předložit tak nedokonalý elaborát. Byl
to nedostatek pečlivosti práce nebo úmysl?
Těžko to mohu posoudit.
Za druhé: zatím z počtu žádostí
o rehabilitaci bylo projednáno na Slovensku asi jedna pětina,
v českých zemích asi 10 %. Rozbor do hloubky
dosavadních výsledků ukazuje, že došlo
na jedné straně k širokému výkladu
právě pro nedokonalost tohoto zákona, někdy
až přímo k rozporným výkladům
jednoho a druhého senátu o témže paragrafu
a o celkovém tomto zákoně. Existuje už
o tom materiál.
Já bych vám chtěl jenom na takové
detailní otázce, která mne pochopitelně
zajímá, uvést příklad. Po únoru
1948 proti obrozené lidové straně se zakládala
tzv. křesťansko-demokratická strana. Zakládali
ji především zrádní emigranti
v zahraničí, Procházkové, Ducháčkové,
Tygridové, Bunžové atd. a existuje ve Spojených
státech amerických, existuje ve Francii atd. Doma
taktéž byla jako ilegální hnutí,
ilegální lidovecká organizace proti obrozené
lidové straně zakládána. Je pochopitelné,
že řada těch, kteří u nás
doma se touto ilegální činností zabývali,
byla také odhalena, byli postaveni před zákon
a odsouzeni. Nemohu posoudit, do jaké míry někdy,
a bohužel to v těch dobách bývalo, bylo
na skutkovou podstatu ještě něco přidáno,
vykonstruováno, co vedlo k tomu, že potom třeba
místo podle skutkové podstaty správného
rozsudku - říkám namátkově
- tří let, bylo dáno 7 let, 9 let, 15 let.
Některé tyto případy této křesťansko-demokratické
strany byly také už rehabilitačními
senáty projednány a tedy jsou v těch 10 %
dosud projednaných rehabilitačních procesů.
A výsledek: bez jakéhokoliv hloubkového rozboru,
bez pečlivé přípravy, povolání
svědků, studia materiálů vesměs
osvobozující rozsudek. A tito lidé, kteří
po roce 1948 právě tak jako zrádná
emigrace za hranicemi zde doma připravovali to, co se nám
potom projevilo loňského roku i na úseku
a práci po linii lidové strany, jsou dnes nejen
stoprocentně očištěni, ale jsou ještě
mučedníky té své práce a té
své tzv. perzekuce v období, kdy právě
pro svou činnost byli stíháni. Je to jeden
takový konkrétní detail. Až budeme novelizaci
zákona projednávat, dovolím si pak ze zahraniční
i z domova k tomu přinést řadu konkrétních
přesvědčujících případů.
Proto prosím a mám domnění a obávám
se, že tyto chyby se nestaly jenom při posuzování
rozsudku o ilegální činnosti křesťansko-demokratické
strany, ale že se budou dotýkat i jiných sfér.
Proto bych prosil, aby otázka novelizace zákona
byla co nejdříve dána na pořad legislativního
jednání našeho váženého
sboru. Děkuji.
Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová:
Děkuji poslanci Plojharovi. Hlásí se ještě
někdo o slovo? /Nikdo se nehlásil./ Protože
tomu tak není, konstatuji, že rozprava je skončena.
Uděluji závěrečné slovo místopředsedovi
vlády prof. dr. Lacovi; prosím, aby se ujal slova.
Místopředseda vlády ČSSR prof. dr.
K. Laco, DrSc.: Vážené súdružky
a súdruhovia, ďakujem za záujem, ktorý
venujete prvému z poradia navrhovaných osnov - ústavnému
zákonu o súdoch a prokuratúrach. Dovoľte
mi stručne zaujať stanovisko k niektorým, v
diskusii nadhodeným otázkam.
Predovšetkým k diskusnému príspevku
poslanca Neumana. Domnievam sa, že veľmi správne
a vecne vystihol podstatu, účel, zmysel a politickú
i právnu súvislosť navrhovanej osnovy ústavného
zákona. Ide o vec, ktorá má taký účinok
a význam, o akom hovoril. Nemám poznámky,
s porozumením kvitujem to, čo hovoril.
Poslancovi dr. Manďákovi by som chcel pripomenúť
k jeho námetom, že ústavný zákon
o súdoch a prokuratúrach ráta s pevnou sústavou,
pokiaľ ide o inštitúcie súdov a prokuratúr.
Robí to vedome v tých intenciách, o ktorých
hovoril, že bez ohľadu na prípadné zmeny
administratívno-teritoriálneho členenia počíta
s pevnou nezmeniteľnou štruktúrou a inštančným
postupom v súdnictve - okresný súd, krajský
súd, súdy národné a súd federálny.
K diskusnému príspevku s. Plojhara - je mi známe,
že otázkou rehabilitačného zákona
sa nedávno zaoberala i Komisia Federálneho zhromaždenia
pre dozor nad vykonávaním rehabilitácie.
Z jej iniciatívy sa má uskutočniť návrh
alebo rozbor - aby som nepredbiehal udalostiam - § 11, 15
a 16 rehabilitačného zákona s návrhom
buď na novelizáciu zákona, alebo pre zásah
Najvyššieho súdu ČSSR, ktorý by
judikátom ovplyvnil a zabezpečoval jednotnosť
postupu § 15. Vec máme na zreteli s tým, že
k záverom sa bude musieť Federálne zhromaždenie
v krátkom čase vrátiť.
To je všetko k diskusii o ústavnom zákone o
súdoch a prokuratúrach. Ďakujem za pozornosť,
s námetmi a návrhmi súhlasím.
Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová:
Děkuji místopředsedovi vlády prof.
Lacovi; prosím zpravodaje poslance akad. Knappa o závěrečné
slovo.
Zpravodaj poslanec akad. V. Knapp: Vážená
sněmovno, závěrečné slovo bude
velmi stručné, neboť nikdo v diskusi se nevyslovil
proti návrhu ústavního zákona. Tři
z poslanců, kteří hovořili, se vyslovili
v jeho prospěch a pro jeho přijetí. Zbývá
málo dodat. Čtyři poslanci, kteří
vystoupili v diskusi, mluvili o věcech v širších
souvislostech nežli jen o ústavním zákonu,
který tvoří první bod našeho
programu. Je to jejich právo a do jisté míry
je to i přirozené, protože tento ústavní
zákon je vlastně východiskem pro ostatní
zákony.
V diskusi vystoupí ještě sedm dalších
zpravodajů k ostatním zákonům. Budou
se moci vyjádřit k těmto námětům.
Omezím se na věci, týkající
se návrhu ústavního zákona, kterým
se mění a doplňuje hlava osmá Ústavy.
Mám dvě stručné poznámky.
Poslanec Němec reagoval na mou zmínku, že tento
zákon byl připravován více než
rok. Říkal, že souhlasí s tím,
že osnova přišla pozdě, ale zdůraznil
i, jaký to byl rok! Jen pro vysvětlení: Poslanec
Němec to ví, je z našeho výboru a nerozuměl
jsem jeho poznámce jako polemice. Byli jsme si vědomi,
jaký to byl rok, že to nebyl, abych tak řekl,
jednobarevný rok. Přesto jsme se domnívali,
že osnova i v této situaci mohla být předložena
dříve, aby se nemusela projednávat v takovém
spěchu, jak se to stalo. Souhlasím s poslancem Němcem,
že napříště bude lépe znovu
se vrátit k režimu, že jsme u důležitých
osnov nejdříve projednávali zásady
- to politické, a potom teprve paragrafovanou osnovu.
Druhá poznámka se týká vystoupení
poslance Manďáka. Již na to reagoval prof. dr.
Laco. Jako poslanec zpravodaj bych se chtěl k tomu též
vyjádřit. Souhlasím s poslancem Manďákem
v jeho základní myšlence, která se týká
Ústavy. Stará koncepce Ústavy z roku 1960
byla taková, že územní organizace republiky
se považovala za jedinou a jednotnou, platnou pro všechny
orgány. Ukazuje se, že to není rozumné,
že jednotlivé orgány mají svou vlastní
logiku a problematiku. Jestliže se v jednom okresním
soudě soustředila agenda dřívějších
šesti nebo sedmi okresních soudů, nepřineslo
to prospěch. Souviselo to s myšlenkou, že dnes
lidé soudy tolik nepotřebují, že k soudu
moc nejezdí. To není pravda, styk je častější,
má jiný charakter než styk s ONV. Myslím,
že doporučení, resp. upozornění
vládě /spíše se to týká
národních vlád/ by mělo znít:
nespojovat územní organizaci soudů s územní
organizací správy, uvážit to zvlášť.
K otázce krajských soudů, na kterou reagoval
i místopředseda vlády, budiž řečeno,
že i v novém znění článku
98 odst. 2 Ústavy se výslovně hovoří
o krajských soudech. Ty mohou existovat nezávisle
na tom, zda existuje krajské zřízení.
Dnes už je to tak na Slovensku, kde od 1. srpna t. r. KNV
nejsou, ale krajské soudy tam existují.
Dovolil bych si shrnout tím, že v diskusi nevzešel
žádný návrh, který by měnil
podaný vládní návrh ve znění
společné zprávy výborů ústavně
právního a branného a bezpečnostního.
Po skončení projednávání osnovy
ústavního zákona, kterým se mění
a doplňuje hlava osmá Ústavy, opakuji tedy
svůj původní návrh, aby tato osnova
byla přijata ve znění společné
zprávy výborů ústavně právního
a branného a bezpečnostního z 15. prosince
1969.
Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová:
Slyšeli jste závěrečné slovo
a návrh zpravodaje. Přistoupíme k hlasování.
Vzhledem k tomu, že jde o návrh ústavního
zákona, je nutné, aby pro jeho přijetí
hlasovaly tři pětiny všech poslanců.
V sále je přítomno 190 poslanců.
Dávám hlasovat: Kdo souhlasí s tím,
aby byl schválen vládní návrh ústavního
zákona, kterým se mění a doplňuje
hlava osmá Ústavy /tisk 17/ ve smyslu společné
zprávy výboru ústavně právního
a branného a bezpečnostního /tisk 13/SL/,
nechť zvedne ruku! /Hlasuje se./
Kdo je proti? /Nikdo./
Kdo se zdržel hlasování? /Nikdo./
Konstatuji, že uvedený návrh zákona
byl přijat jednomyslně. Sněmovna lidu schválila
vládní návrh ústavního zákona,
kterým se mění a doplňuje hlava osmá
Ústavy.
Nyní přikročíme k projednávání
druhého bodu pořadu a doporučuji, aby po
skončení tohoto bodu byla teprve polední
přestávka.
Zpravodajskou zprávu k tomuto bodu přednese poslanec
Pacner. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj poslanec V. Pacner: Vážené
soudružky a soudruzi poslanci. V návaznosti na zdůvodnění
návrhu místopředsedou vlády prof.
Lacem, chtěl bych připomenout, že organizace
soudnictví, jak odpovídá federativnímu
uspořádání státu, je obsažena
v základních rysech v novelizovaném znění
osmé hlavy Ústavy, které jsme právě
schválili. Je proto nyní třeba tyto změny
vyjádřit podrobněji změnou a doplněním
zákona o organizaci soudů a o volbách soudců.
Stává se tak vládním návrhem
zákona, který je nyní na pořadu jednání.
Úprava vychází ze základního
pojetí, že se rozlišují soudy ČSSR,
k nimž náleží Nejvyšší
soud ČSSR a vojenské soudy, a dále soudy
republik, jejichž soustavu tvoří okresní
a krajské soudy a nejvyšší soudy republik.
Závažnou změnou proti dosavadnímu stavu
je ústavní princip, že soudy rozhodují
v senátu nebo jediným soudcem označeným
zde ve zkráceném znění jako samosoudce.
Ustanovení o složení senátu pro jednotlivé
úseky rozhodovací činnosti je dáno
tím, jakou měrou se účastní
rozhodování soudu soudci z lidu. Protože těžiště
zjišťování skutkového stavu v projednávaných
věcech spočívá na řízení
u okresních soudů, stanoví se, že u
okresních soudů je senát složen ze soudce
z povolání a dvou soudců z lidu, kteří
zde mohou v nejzávažnějších věcech
projednávaných před senátem svými
životními zkušenostmi přispět k
objasnění věci a spravedlivému rozhodnutí.
Odlišné řešení vyžaduje složení
senátu u krajských soudů. Tyto soudy především
přezkoumávají na základě podaného
odvolání rozhodnutí okresních soudů,
přičemž povaze tohoto úkonu odpovídá
složení senátu ze tří soudců
z povolání. Naproti tomu tam, kde krajský
soud rozhoduje jako soud I. stupně, odpovídá
složení senátu krajského soudu, úpravě
platné u okresního soudu. Soud tedy bude rozhodovat
v takových případech v senátu složeném
ze soudce z povolání a dvou soudců z lidu.
Krajský soud bude však rozhodovat v trestním
řízení o některých nejzávažnějších
trestných činech, což vyžaduje, aby se
tak dělo v rozšířeném senátu
pětičlenném, složeném ze dvou
soudců z povolání a tří soudců
z lidu, aby každý případ mohl být
v tomto širším kolektivním orgánu
opravdu všestranně posouzen.
Nově se také vymezuje působnost předsedy
soudu ve shodě s jeho úkoly a posláním.
Je zde kladen zvláštní důraz na sledování
rozhodovací činnosti nižších soudů.
Obdobné organizační uspořádání,
pokud jde o uplatnění senátního a
samosoudcovského principu, složení senátů
a působnost náčelníků soudů,
se provádí u vojenských soudů.
Působnost nejvyšších soudů republik
je vymezena tak, že tyto soudy rozhodují o odvoláních
tam, kde v I. stupni rozhodoval krajský soud a že
dále rozhodují o stížnostech pro porušení
zákona ve věcech vymezených v procesních
předpisech. Konkrétně půjde o stížnosti
pro porušení zákona v případech,
kde rozhodoval o řádném opravném prostředku
krajský soud, popř. kde řízení
skončilo pravomocně u okresního soudu, protože
proti jeho rozhodnutí nebylo podáno odvolání.
Nejvyšším soudům republik zůstávají
posléze vyhrazena některá rozhodnutí,
která mají vztah k obvodům různých
krajských soudů, jako je zejména přikázání
věci od soudu obvodu jednoho krajského soudu k soudu,
který leží v obvodu jiného krajského
soudu apod.
V navrženém zákoně se dále určuje
struktura nejvyšších soudů republik a
Nejvyššího soudu ČSSR. Uspořádání
spočívá ve vytvoření kolegií
pro jednotlivé úseky soudní činnosti
a ve vymezení působnosti plén těchto
soudů. Uspořádání těchto
nejvyšších soudů je rámcové,
přičemž se v podrobnostech odkazuje na jednací
řády, které si nejvyšší
soudy samy vydají.
Pokud jde o územní organizaci soudů, stanoví
se v projednávaném zákoně pouze sídlo
Nejvyššího soudu ČSSR a sídla nejvyšších
soudů republik, kdežto určení sídel
a obvodů okresních a krajských soudů
se ponechává zákonům národních
rad, protože tato otázka úzce souvisí
s územním členěním státu
a uspořádáním národních
výborů, což náleží do zákonodárné
působnosti národních rad, jak už o této
otázce zde bylo hovořeno.
Z požadavku určité pružnosti úpravy
vyplývá ustanovení, že ministr spravedlnosti
může vyhláškou určit, že věci
určitého druhu z obvodů několika soudů
bude vyřizovat jeden okresní soud. Je to praktické
pro některé druhy agendy, kde se vyžaduje vyšší
míra specializace a kde jsou pro toto rozhodování
vytvořeny podmínky.
Odlišnost vojenského soudnictví odůvodňuje
ustanovení, podle něhož vojenské soudy
zřizuje a zrušuje president ČSSR. Poněkud
odlišně od dosavadní úpravy se vymezují
i úkoly správy soudů, kterou vykonávají
ministři spravedlnosti obou republik. Důležité
je zde ustanovení, že ministerstvo spravedlnosti při
plnění těchto úkolů sleduje
soudní činnost, samo však nemůže
činit opatření ve vztahu k soudům,
nýbrž dává nejvyššímu
soudu republiky, popř. Nejvyššímu soudu
ČSSR podněty k zevšeobecňování
soudní činnosti, zajištění správného
výkladu zákonů a jiných právních
předpisů.
Na toto vymezení úkolů ministerstev spravedlnosti
ve věcech správy soudů navazují významná
nová ustanovení stanovící oprávnění
ministrů spravedlnosti podávat stížnosti
pro porušení zákona, jestliže zjistí
při plnění svých úkolů,
že jsou pro to dány podmínky. Tím se
umožňuje ministrům spravedlnosti, aby sami
učinili cestou mimořádného opravného
prostředku kroky k zjednání nápravy
nezávisle na obdobném právu generálního
prokurátora.
Při úpravě voleb soudců dochází
k závažné změně zvýšením
minimální věkové hranice soudců
na 24 let. Děje se tak po úvaze, že dosavadní
věková hranice 21 let nebyla zárukou, že
soudce bude mít vždy dostatečné zkušenosti
pro výkon své velmi odpovědné funkce.