Předseda ČNR Evžen Erban: Děkuji poslanci dr. Jiráskovi za přednesenou zprávu. O slovo se přihlásil místopředseda vlády ČSR Štěpán Horník. Prosím soudruha místopředsedu, aby se ujal slova.
Místopředseda vlády ČSR Štěpán Horník: Vážená Česká národní rado, soudružky a soudruzi. Výživa, které dnes máme věnovat pozornost, není novým problémem. Jde spíše o jakýsi problém "věčný". V dávné historii soustředil člověk tento pojem do snahy "nemít hlad" a "zachovat se". Po dlouhé věky až po dobu zcela nedávnou zůstal tento základní úkol "nemít hlad" jako prvořadá a naléhavá starost převážné většiny rodin. To mnozí z nás dobře pamatují.
Teprve socialistická společnost přinesla novou kvalitu tohoto problému, a to zpravodaj dr. Jirásek dobře vyjádřil. Objektivně doložil pozitivní vývoj v naší výživě. Správně ocenil soustavnou a cílevědomou činnost Komunistické strany Československa. Vždyť životní úroveň a výživa lidu jako jedna z jejích základních částí stála vždy v popředí péče naší strany. Teprve naše doba dospěla k tomu, že všichni naši lidé mohou mít - pokud jde o potraviny - prakticky všechno. Avšak tato možnost "mít všechno" přináší nové problémy. Z hlediska zdraví i ekonomiky docházíme k tomu, že z našich možností musíme pečlivě vybírat. Vybírat tak, abychom se trvale přibližovali optimu kritéria zdraví i ekonomiky.
Závěry XIV. sjezdu Komunistické strany Československa za hlavní cíl rozvoje vytyčily růst životní úrovně a rozvíjení vyššího uspokojování potřeb obyvatelstva v souladu se socialistickým způsobem života. Pro oblast spotřeby potravin je obsahovým vyjádřením této směrnice racionalizace výživy. Zpravodaj uvedl a doložil, že se nám podařilo stanovené úkoly zabezpečit. Není proto třeba v těchto bodech jeho informaci doplňovat.
Než přejdu k vlastní problematice racionální výživy, která vážným problémem je a zůstane, chtěl bych alespoň v několik myšlenkách doplnit souvislosti našich problémů se světovou výživovou situací. Budu volně tlumočit některé ze současných názorů kapitalistických vědců a politiků. Podle nich je existence lidstva ohrožována především nedostatkem potravin.
Krize nedostatku potravin už prokazatelně nastoupila; postihuje ale jednotlivé oblasti naší planety velmi nerovnoměrně. Vědci odhadují, že množství potravin na zemi donedávna narůstalo zhruba stejným tempem jako obyvatelstvo. V současné době se však situace ve výživě zřejmě zhoršuje. Za předpokladu, že by např. jen v jižní Asii obyvatelstvo narůstalo jako dosud a že by bylo využíváno obdělávatelné půdy jako dosud, bylo by potřeba podle jedné ze studií dovážet po roce 2000 jen do této oblasti ročně kolem 500 miliónů tun obilí, a to je více než je celková dnešní produkce v západním průmyslovém světě.
Průmyslový svět prý sahá na dno současných možností produkce potravin. Spojené státy nasadily své poslední rezervy; uvolnily pro produkci ornou půdu, po léta drženou v zásobě, o rozloze kolem 20 mil. ha. I když jejich výnosy obilí jsou dosti nízké, kolem 20 q/ha - dostatek půdy ve výhodném přírodním pásmu zde vytváří světovou zásobárnu obilí. To však svádí tuto zemi promítat obilí a sóju do své mocenské politiky. Vědci a politici docházejí k závěru, že spotřeba dnes už nemůže být soukromou záležitostí. Současná skutečnost však svědčí o tom, že praktické naplnění této myšlenky je pro kapitalistickou společnost nedosažitelné.
Rozvojové země se např. podílejí na světovém dovozu obilovin téměř dvěma třetinami. Přitom však spotřebovávají kolem 190 kg obilovin na obyvatele - převážně pro přímý konzum. Ve Spojených státech činí ale průměrná roční spotřeba obilovin na obyvatele okolo tisíce kilogramů; z toho je přímá spotřeba pouze 70 kg - zbytek se zkrmuje.
Ale musíme se dívat reálně i na současnou situaci v socialistických zemích. Zemědělská výroba se řídí plánem, společnost zde vkládá obrovské prostředky do zemědělství a výživa je předmětem státní péče. Výsledky práce však přece jen koriguje příroda. Např. v loňském roce byla produkce obilovin prakticky v celém socialistickém světě značně nižší, než bylo plánováno. To, co chybí, představuje desítky milionů tun. A tak si loni většina socialistických zemí zajišťovala doplnění svých zdrojů obilovin dovozem.
Problémy výživy a růst cen potravin nutí i ostatní svět k tomu, aby se zamýšlel. Produkční země povzbuzují svá zemědělství. A rodí se i myšlenky, které svou povahou překračují omezení, diktovaná logikou kapitalismu. Arabské země např. hledají vlastní řešení tím, že jsou ochotny vložit velmi mnoho peněz do záměru, který snad dlouho nebude "rentabilní". Investují v některých afrických zemích, které mají bohatou půdu, ale nemají prostředky k jejímu zúrodnění. Také většina evropských zemí si začíná uvědomovat, že nová "zbraň obilí" - jak se teď už všeobecně říká - je proti jejich zájmům.
My samozřejmě nemůžeme tuto světovou situaci ovlivňovat. Ale můžeme z ní vyvodit vhodná poučení. A proto především z hledisek těchto světových souvislostí jsou závěry říjnového pléna k otázkám dalšího rozvoje zemědělství a potravinářského průmyslu neobyčejně prozíravé a pro nás naléhavé.
Není jistě třeba dnes rozvádět celou šíři rozpracování závěrů říjnového pléna. Jednak v tom směru vláda České socialistické republiky schválila "dlouhodobý program rozvoje zemědělství a potravinářského průmyslu k trvalému zabezpečení rostoucích potřeb ve výživě obyvatelstva při podstatném snížení závislosti na dovozu z kapitalistických zemí", vypracovaný ministerstvem zemědělství a výživy, jednak jsem měl už příležitost o těchto otázkách dost podrobně hovořit i zde na půdě České národní rady. Konečně jsme všichni v dokumentačních informacích ČNR obdrželi zprávu výboru pro zemědělství a výživu o řešení obilního problému v ČSR, kde je vyjádřeno správné zaměření na řešení hlavního článku. Bude proto vhodné soustředit se na tu část říjnových usnesení, která se vztahují přímo k dnešnímu programu jednání a navázat na tu část zprávy zpravodaje, kde dokládá vysokou úroveň naší výživy.
Přesto, že potravin je u nás dostatek, považujeme otázky výživy za vážný problém a věnujeme mu mnoho pozornosti. Dokladem toho je koneckonců i dnešní jednání České národní rady. Vytyčujeme si cíle racionální výživy. Uvědomujeme si prostě, že s naší výživou to není docela v pořádku, uvědomujeme si, že je to vážný problém z hlediska zdraví a že je to současně i vážný problém z hlediska ekonomiky. Chceme proto tyto problémy vědomě, plánovitě, racionálně řešit. To však není věc ani jednoduchá, ani snadná. Ukáži na některé z těchto problémů z pohledu práce vlády ČSR a ze zkušeností pracovní skupiny pro zajišťování zásobování základními druhy potravin. Z hlediska toho, jaké úrovně jsme dosáhli a s kritickým přístupem k tomu, co na dnešním stavu je úspěchem a co je ještě otevřeným problémem.
První a základní otázkou v minulosti bylo, je i nyní a bude i dále, abychom především zabezpečili dostatek potravin. Globálně jsme tohoto cíle dosáhli už asi před 10 lety. Po dosažení základního nasycení byla postupně pozornost zaměřována na to, aby výživa byla vyvážená a diferencovaná. Prvním propracovaným a jaksi "oficiálním" vyjádřením snahy o racionalizaci výživy bylo usnesení vlády z února 1965.
Pozitivně hodnotíme jeho přínos zejména v tom, že vývoj výživy v dalších letech sledoval směry, které tehdy byly vytyčeny. Platí to především o struktuře potravin, která se měnila ve prospěch vyšší spotřeby masa a mléka při snižování spotřeby obilovin. Ne všechny tehdejší záměry se však podařilo zcela splnit. Spotřeba ovoce a zeleniny zůstala za doporučenou úrovní. U cukru nedošlo k žádoucímu poklesu spotřeby. Kvalitativní rozvoj výroby potravin neměl také dostatečnou podporu v modernizaci potravinářského průmyslu a byl brzděn trvalým nedostatkem obalů.
Vcelku však ve vývoji od r. 1965 převažují kladné výsledky. Je to zásluha našeho zemědělství a potravinářského průmyslu. Jen v minulé pětiletce zvýšily potravinářské obory objem své produkce téměř o jednu čtvrtinu; zvýšil se podíl výrobků živočišného původu a zvýšila se zejména výroba některých zvlášť požadovaných skupin výrobků, např. dětské výživy mléčné téměř o 30 %, ovocné a zeleninové dětské výživy o 70 %, nealkoholických nápojů o více než polovinu. Oceňujeme také obměnu výrobků a obohacování trhu výrobky novými. Např. jen v loňském roce bylo na trh zavedeno asi 200 nových potravinářských výrobků.
Nyní tedy půjde o to, abychom pokračovali v usměrňování naší spotřeby tak, aby byly dále rozvíjeny pozitivní strukturální změny a abychom postupně překonávali omezení, která až dosud bránila rychlejšímu postupu. Tak, aby byla kladnou položkou růstu životní úrovně, aby pozitivně ovlivňovala socialistický způsob života.
Podívejme se na tento problém nejprve z hlediska kritéria zdraví. Výživa je fyziologický proces. Není pochyb o tom, že pouhý kvantitativní růst nemůže být vyjádřením míry uspokojování potřeby. Výživa je naopak jasně limitována z hlediska množství i z hlediska struktury.
Stručně řečeno - zdravá výživa vyžaduje vyváženost v množství i struktuře. Pro zdravotní stav a vývoj je nepříznivé, jestliže strava neobsahuje dostatek těch živin, které organismus člověka potřebuje; stejně tak může být ale pro zdraví škodlivé, jestliže některých látek dostává příliš mnoho.
V naší stravovací praxi požadavek vyvážené výživy dosti zaostává. Lze pozorovat obecný jev, že s růstem ekonomické úrovně stoupá spotřeba potravin. Postačí příklad z naší bezprostřední minulosti. V r. 1970 činil maloobchodní obrat za potraviny 82 mld Kčs, loni - na konci pětiletky - téměř 100 mld Kčs. To je růst o více než 20 % - a to při stejných cenách. Ještě konkrétnějším důkazem je diferenciace spotřeby potravin podle příjmových skupin obyvatel, jak ji šetří statistika na základě rodinných účtů. Směrem k vyšším příjmům spotřeba potravin roste. Např. v nejvýznamnější skupině rodin dělníků a zaměstnanců v ČSR jsou uváděny náklady na potraviny v nejnižší příjmové kategorii ve výši 4000 Kčs, v nejvyšší ve výši 6300 Kčs na osobu a rok. To je více než 50% rozdíl. Podobné to je i u rolníků a důchodců. A protože cenová diferenciace potravin u nás je velice malá, je tato vyšší částka vyjádřením nejen lepší struktury, ale také větší hmotné spotřeby. Vyšší ekonomická úroveň obyvatel nevede tedy zřejmě sama o sobě ke správným tendencím ve výživě.
Názor na kvalitu potravin - především z hlediska zdraví - je většinou posuzován kriticky z pohledu toho, co v nich nutričně chybí. Zjednoduším to a řeknu, že není příliš mnoho toho, co nám v naší stravě chybí. Rozhodně to není množství potravin a rozhodně to nejsou základní živiny. Chybí spíše některé složky doplňkové, jako např. žádoucí množství některých minerálií, některých vitamínů a esenciálních látek. Promítnuto do stravovací praxe to znamená, že spotřebováváme málo mléka a mléčných výrobků a málo ovoce a zeleniny. Řešení těchto problémů je dostupné, uvědomujeme si je a řada opatření je již nastoupena.
To se týká především stálého zvyšování a zlepšování výrobků z mléka, Začátek letošního roku nám sice v nákupu způsobuje potíže, ale v podstatě je úroveň produkce našich mlékárenských výrobků na vzestupu a v porovnání s dobou před dvěma, třemi lety je to zlepšení významné a je i na trhu i v naší spotřebě vidět. Doporučená dávka spotřeby je ale asi o 35 kg na osobu a rok vyšší než současná skutečnost. Růst spotřeby je proto třeba dále podporovat a udržet příznivý rozvoj mlékárenského sortimentu do příštích let.
Toho jsme si plně vědomi. Proto jsme také na snížení produkce mléka, která klesla v prvních měsících letošního roku pod úroveň r. 1973, pohotově reagovali v naší pracovní skupině pro zásobování potravinami. Příčiny jsme několikrát projednávali a závěrem jsme navrhli řešení, které předsednictvo vlády letos v únoru schválilo. Jeho podstata je v uvolnění komplexních krmiv pro výkonné dojnice a takové rozdělení krmiv pro zemědělské podniky, aby se to rychle vrátilo zvýšením produkce mléka. Zlepšení ve vývoji nákupu dokazuje v těchto dnech, že to bylo dobré opatření. Současně jsme provedli některá regulační opatření v mlékárenské výrobě a v obchodě, abychom mohli trh plynule zásobovat.
Do budoucna bude však cesta vzestupu přímé spotřeby mlék stále náročnější a potravinářský průmysl bude muset hledat i formy nepřímé spotřeby. To by měl být zajímavý úkol nejen pro mlékárenský průmysl, ale stejně tak pro průmysl masný, pekárny apod., které by tak mohly zlepšit kvalitu výrobků svého oboru.
Má to ale také druhou stránku. Ani v zemědělské výrobě nemůže už dnes jít o jakoukoli výrobu mléka, ale musí jít o mléko kvalitní a dokonce v některých případech o mléko se specifickými jakostními znaky. Již několik let se např. hovoří o proplácení mléka podle více jakostních znaků. Jedním z těchto záměrů je získat nejen mikrobiálně lepší mléko, ale také např. s větším množstvím bílkovin, nebo mléko zvláště vhodné pro zpracování na sýry, pro dětskou výživu, nebo pro tzv. trvanlivé mléko. Zde se zatím nepodařilo uvést tyto požadavky do praxe.
Složitější je to u ovoce a zeleniny. Bylo k tomu už napsáno hodně materiálů a vydána řada usnesení; více ale zbývá řešit. Věc však není jednoduchá. Podstata je především v domácí produkci - z hlediska množství, kvality i ekonomiky výroby.
Uvádí se často, že spotřeba stagnuje pro nedostatek zdrojů. To platí v plné míře o produkci a spotřebě zeleniny, která je zřejmě složitější částí problému. Spotřeba ovoce však stoupla - z 32 kg na osobu a rok v r. 1965 na 55 kg loni. Na tom se samozřejmě podílí i devizový dovoz jižních plodů - růstem asi o 8 kg. Vcelku je to ale růst spotřeby za 10 let o 70 % - a není snad jiná skupina potravin s tak velkým přírůstkem.
Podívejme se alespoň na některé z problémů, např. u ovoce. Velký podíl stromů představují vysokokmeny, i v sadech i kolem silnic. A kdo dnes je vůbec ochoten česat takové stromy. Přesvědčivým příkladem je loňský rok a problém tzv. padaných jablek. Proč jich loni bylo najednou tolik? Prostě se vysoké stromy setřásly a jablka se dodávala jako "padaná". Příčinou jistě byl i nízký cenový rozdíl mezi česanými jablky druhé kategorie a jablky padanými.
A jaké má možnosti např. výkup ovoce a zeleniny. Myšlenka, aby výkupce byl povinen nakoupit všechno, co se mu nabídne, je asi z hlediska pěstitele lákavá a z hlediska národohospodářského přitažlivá. Museli bychom ale také umět uplatnit druhou stranu tohoto požadavku, tj. aby bylo dodáno vše i tehdy, když to společnost potřebuje a nejen tehdy, když to pěstitel už nemůže jinak lépe zpeněžit. To je především problém soukromých pěstitelů. Pro socialistický sektor musíme naopak umět vyřešit nejen problém vysoké úrody, ale i značné riziko neúrody. Pro realizaci myšlenky úplného nákupu je prostě třeba nejprve vytvořit podmínky - technické i pracovní. Sami dobře víte, jak vypadá většina těch našich výkupních míst. Kolik lidí pracuje a jak fyzicky zdatní jsou to lidé, jaké jsou k dispozici prostory a jaké je tam vůbec technické a mechanizační zařízení.
Jestliže vykoupíme větší množství ovoce a zeleniny, musíme mít samozřejmě také možnost účelně je využít. Tedy musíme mít obchodní sklady a chladírny a dostatečné zpracovatelské kapacity v konzervárnách. Ani jedno ani druhé dnes v potřebné míře k dispozici není.
Dílčím příkladem řešení mohou být právě ta padaná jablka. Zabývala se jimi loni několikrát i naše pracovní skupina ve spolupráci s Obchodem ovocem a zeleninou a Lihovary a konzervárnami. Loni se např. zpracovalo 56 tis. tun padaných jablek - maximum v historii konzerváren. Vykoupilo se však více než 65 tis. tun. Předpokládá se, že produkce by se mohla do roku 1980 zvýšit až na 80 tis. tun. Vycházeli jsme z názoru, že je užitečné celou tuto produkci účelně zpracovat.
Doporučili jsme předsednictvu vlády, aby zpracovatelská kapacita v konzervárenském průmyslu byla zvýšena dovozem výkonných lisů, a to že by v letošním roce byly dovezeny tři tak, aby mohly být nasazeny ještě v sezóně; a v dalších letech pětiletky pak dalších pět. Takto zvýšená výrobní kapacita by měla postačit zpracovat veškerou naši produkci, a to prakticky bez stavebních investic; to bych chtěl zdůraznit.
Jenomže z těchto 80 tis. tun jablek bude vylisováno přes 50 tis. tun šťáv. A to je úctyhodné množství a představuje nový problém - chybějících 200 tis. hektolitrů skladů. Proto byla učiněna dohoda s mlékárenským průmyslem - a experiment v tom směru byl realizován již loni - že takto vylisované šťávy budou zahušťovány na mlékárenských odparkách. Získaná hmota je tak částečně konzervována a zejména se zmenší její objem asi na 15 % původního.
Vláda tento návrh schválila. To je samozřejmě jeden příklad a asi ne ten nejdůležitější. Podobné problémy jsou u třešní, jiné u zeleniny. Celkové řešení je dlouhodobější povahy a je náročné - na zemědělskou výrobu, na potravinářský průmysl i na obchod. Je vypracován souborný návrh rozvoje výroby a zásobování ovocem a zeleninou v ČSSR, který představuje koncepci řešení pro šestou pětiletku a výhled do r. 1990; chceme ho podpořit, protože zelenina a ovoce představují stále ještě vážný rozdíl mezi skutečností a doporučovanou dávkou spotřeby ovoce a zeleniny.
Z hlediska zdraví vystupuje ale stále naléhavěji druhá skutečnost, to je, že zdraví neslouží, jestliže spotřebujeme některých potravin příliš mnoho. Souhrnně vyjádřeno, je naše kalorická spotřeba příliš vysoká. Promítnuto do spotřební praxe to znamená, že spotřebováváme příliš mnoho sacharidů, především cukru, mnoho tuků a také alkoholu. V porovnání s novým modelem doporučených dávek by se to dalo vyjádřit tak, že v průměru je naše statistická spotřeba v České socialistické republice na obyvatele a rok vyšší u cukru téměř o 10 kg, u obilovin asi o 17 kg a u tuků přibližně o 3,5 kg. To je z hlediska zdravotního dost zjednodušený pohled. Ale je z něj možno docela dobře vycházet, jestliže se na tyto otázky chceme podívat ekonomicky.
U otázek ekonomiky se zastavím podrobněji. Je tu celá řada zajímavých souvislostí. Zejména, že nadměrná spotřeba potravin nepředstavuje jen újmu na zdraví, ale i ztrátu ekonomickou. A to nejen z hlediska spotřebitele a jeho domácnosti, ale i z hlediska národohospodářského. Spotřebováváme zbytečně mnoho, musíme tedy také zbytečně mnoho produkovat. A tato vyšší spotřeba nás stojí společenské náklady, protože její škodlivé důsledky musí naši zdravotníci nákladně napravovat. Důležité je, že kvalitativní růst výživy může v některých případech znamenat úspory, že některá řešení mohou být i hospodářským přínosem, i když jinak racionální výživa je spojena s vyššími náklady společnosti i jednotlivce.
Vezměme např. celkový pohled. Naše průměrná spotřeba je přibližně asi o 300 kalorií - možná, že ještě o více - vyšší než by bylo z hlediska našeho zdraví žádoucí. Výzkumníci propočítali, že zabezpečení 100 kalorií - přepočteno na všechno obyvatelstvo v ČSSR - představuje při struktuře spotřeby v roce 1970 přes 2 mld korun. Zlepšující se struktura potravin zvyšuje tento náklad. Můžeme tedy konstatovat, i když to je pochopitelně zjednodušeno, že těchto 300 kalorií národohospodářsky představuje přibližně 6 - 7 mld korun ročně.
Toto hodnotové zobecnění je ale také možno dobře vyjádřit hmotně. Uváděl jsem nadměrnou spotřebu u několika položek. Promítnuto jen na obyvatelstvo ČSR to znamená nadměrnou - spíše tedy škodlivou než zbytečnou - spotřebu asi 170 tis. tun obilí, 160 tis. tun brambor, 100 tis. tun cukru a téměř 40 tis. tun tuků ročně. To je možno dát do pozitivních souvislostí s otázkou, jak opatřit další produkci asi 300 - 400 mil. litrů mléka, 350 tis. tun zeleniny a 150 tis. tun ovoce, které naopak naše výživa postrádá.
Otázka tedy je, jak odstraňovat z naší spotřeby to, čeho je moc a jak doplňovat to, co v ní chybí. Jsou tu jistě cesty přímé i nepřímé. Nemyslím, že zdravotnická osvěta by měla být na místě posledním. Ale náš spotřebitel a jeho stravovací zvyklosti vyžadují, abychom do budoucna tyto problémy řešili poněkud důrazněji, promyšleněji a abychom mu v tomto směru více pomohli. Tomu je třeba podřídit kritéria výroby, a to jak v potravinářském průmyslu, tak také v zemědělství a také praxi obchodu. Některé cesty jsme již nastoupili, ale jsou to zatím spíše jen příklady.
Jednou z nejdůležitějších položek v zásobování potravinami je maso. Stojí za povšimnutí, že když před deseti léty byl vyhlašován první model doporučených dávek, měl zapracovánu spotřebu masa v rozmezí od 62,6 do 70,1 kg. Tehdy se mělo za to, že někde blízko za hranicí 70 kg musí být i hranice nasycenosti. A ona nebyla a dnes vidíme, že to je "dost jinak". V loňském roce byla naše spotřeba masa v ČSR kolem 85 kg a přiznám se, že mě - a ještě asi víc ministra zemědělství a výživy - bolí dost hlava z toho, že ta hranice nasycenosti ještě moc vidět není. Při tom už nejde o jakékoliv maso, ale především o maso libové.
A právě takovým dobrým příkladem je snižování tučnosti masa. Není to problém nový, hovoří se o něm také již řadu let. Ale nyní již pokročil do fáze, kdy je možno prokazovat výsledky toho, že jde o řízený proces. Produkce vepřů se nyní orientuje na typy, které mají menší množství sádla. Je to z hlediska ekonomického nákladnější, dělá to zatím určité potíže, ale je to přesto cesta racionální, protože neprodukujeme to, co spotřebitel nepotřebuje. U hovězího masa jsme zavedli ořez lojových tučných částí v obchodě a vracení tuku do výroby. Je to pro obchod i masný průmysl práce navíc, způsobuje některé ekonomické problémy, ale na druhé straně zkvalitňuje výrobek pro spotřebitele a pomáhá řešit praxi zdravé výživy. Objektivně představuje i národohospodářský přínos - získáváme tuk, který jinak asi často přišel do odpadu.
Podobně to platí i pro jiné úseky a obory zemědělství a potravinářského průmyslu. Úkolem potravinářského průmyslu je zachovat maximum živin, které byly vyprodukovány v prvovýrobě; upravit a doplnit výrobek podle nutričních a obchodních potřeb. K tomu vede více cest. Od techniky a technologie přes balení, řešení trvanlivosti až po využívání odpadů. Potravinářský průmysl se zatím ještě nemohl s těmito úkoly plně vyrovnat. Především proto, že jeho možnosti až dosud byly vždy příliš omezené a nedovolily mu náročnější řešení - ani kapacitně ani moderními stroji ani v obalové technice. Ale i za těchto omezených možností je řada problémů, které prostě řešit je třeba a které také řešit je možno.
Jako příklad poslouží opět spotřeba masa. Je vysoká, ale je do určité míry zbytečně vysoká. Především proto, že spotřebitel nakoupené maso v celém rozsahu nevyužije a že vlastně i nakupuje více, než si přeje. Jistě to sami dobře znáte - zmiňuje se o tom i zpráva s. Jiráska. Řešením těžko může být výchova prodavače, ten chce prodat co nejvíce. Ani spotřebitele asi nevychováme, protože ekonomicky ho to příliš nenutí. A přece je tu cesta jednoduchá, a plně účinná.