Vítáme nedávné prohlášení kancléře Helmutha Schmidta, že smlouva o vzájemných vztazích mezi oběma státy "slouží věci rozumu a míru", jakož jeho vyjádření, v němž potvrdil kontinuitu s východní politikou svého předchůdce a zdůraznil především nutnost orientovat se na splnění obsahu smlouvy z 11. prosince loňského roku. Povzbuzující a realistická jsou i slova, která dne 10. července t. r. řekl spolkový ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher v prohlášení pro tisk, kde uvedl, že "Spolková vláda považuje smlouvu za nosnou základnu pro budoucí rozvoj vztahů k ČSSR a za podstatnou část východní politiky jako celku."

Pro nás v Československu má zásadní význam, že smlouva z 11. prosince 1973 zaujímá výslovné stanovisko k nulitě mnichovského diktátu a zaplňuje tak poslední mezeru, která v této záležitosti zůstávala vůči ČSSR ještě otevřená na straně Německé spolkové republiky jako posledního státu v Evropě i ve světě. Jak známo, požadavek úplného odčinění tak zvané mnichovské dohody nebyl nikdy pro československý lid nějakou prestižní či emocionální záležitostí a nikdy jej nechápal jako dosažení nějaké obecné formule poplatné různým účelovým výkladům a odsuzující povrchně případně jenom morálně mnichovský zločin.

Tento spravedlivý požadavek jsme vždy ztotožňovali - jak bylo také řečeno v průběhu debaty v našich sněmovních výborech - s neúprosným soudem dějin, podle něhož Mnichov a vše, co po něm následovalo, zůstává ve vědomí našeho lidu natrvalo spojeno s rozbitím a likvidací československé státnosti, se smrtelným ohrožením jeho národní existence, nemluvě už o výhledech fyzického vyhlazení našich národů, které plánovitě připravoval a prováděl hitlerovský fašismus. Mnichov se stal počátkem nesmírného utrpení, kdy v protifašistickém odboji obětovaly své životy desetitisíce nejlepších synů a dcer našich národů.

Problém nulity tak zvané mnichovské dohody, to znamená její bezpodmínečné a úplné neplatnosti od samého jejího vzniku, stál vždy před námi jako problém prvořadého politického a mezinárodně právního významu. Jednalo se o kategorický příkaz, který bylo třeba splnit do posledního písmene, neboť tvořil bytostnou součást odkazu protifašistického, národně osvobozeneckého zápasu, ztělesňoval jeden z vůdčích principů poválečné obnovy státní existence Československa v jeho historických hranicích, hybnou sílu naší národně demokratické a socialistické revoluce, základ mezinárodní jistoty, bezpečnosti, samostatnosti a nezávislosti Československa. Splnění tohoto příkazu mělo se zároveň stát důkazem, že se vyvodily patřičné závěry ze zkušeností fašistické agrese a že se důsledně respektují draze vykoupená poučení, vtělená do základních článků Charty Organizace spojených národů.

Historie potvrdila základní pravdu, že mnichovská dohoda byla první fází agrese proti Československu, neboť už ve chvíli, kdy Hitler dával na ni svůj podpis, pojímal ji jako odrazový můstek k celkovému pohlcení a rozbití Československa německým fašismem, sloužila mu za předehru k rozpoutání globálního útoku v době druhé světové války, vyvolané v září 1939 nacistickým Německem. Dokumenty shromážděné pro potřeby norimberského procesu s hlavními válečnými zločinci dokázaly se vší průkazností, že nacistická agrese, jejíž počáteční etapou byl právě mnichovský diktát, byla výrazem zločinného spiknutí proti míru, které přesně definuje a kvalifikuje obžaloba i rozsudek norimberského tribunálu.

Mezi odpůrce Smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a NSR - kromě známých klerikálních konzervativních činitelů - patří k jejím hlavním protivníkům v NSR vedoucí funkcionáři tak zvaného sudetoněmeckého krajanského sdružení, kteří už dávno rozšiřují neudržitelné tvrzení, jako by prý Mnichov měl co dělat s naplněním práv německé národní menšiny v Československu, která se prý cítila neplnoprávnou a neuspokojenou. Skutečná pravda je ovšem taková, že neexistuje jediný dokument vyjadřující pravé cíle a záměry nacistického Německa, podle něhož by obhajoba národnostních zájmů německé menšiny v ČSR byla objektivním předmětem či dokonce zájmem nacistické politiky. Naopak jejím hlavním cílem bylo za každou cenu - jak dokazují dnes známé dokumenty - zničit a podrobit si pod kouřovou clonou ochrany tak zvaných sudetských Němců Československo a vytvořit si tak nástupní prostor pro hitlerovský Drang nach Osten.

Statečný zápas proti Hitlerovi a proti jeho expozituře v tak zvané Sudetendeutsche Partei vedli němečtí komunisté a další pokrokové síly, ale jejich hlas zůstal nevyslyšen. Fašistickou henleinovskou stranu podporovalo v roce 1938 více než 90 % Němců, kteří se plně ztotožnili s jejím programem. Jaký to byl ve skutečnosti program, ukazuje politické vyznání samotného Konráda Henleina, který v roce 1941, kdy už nebylo nutné brát žádné taktické ohledy, prohlásil: "Nacionální socialismus záhy zachvátil nás sudetské Němce. Náš boj byl jiné povahy než boj v Německu. Ačkoliv jsme se museli chovat na veřejnosti jinak, byli jsme potají ve styku s nacionálně socialistickou revolucí v Německu, abychom tak mohli být její součástí. Boj za velké Německo byl veden též na sudetoněmecké půdě, mohli ho vést jen ti, kdož byli prodchnuti duchem nacionálního socialismu, kdož byli přívrženci našeho vůdce, bez ohledu na to, jak vypadali navenek."

Toto politické krédo, které Konrád Henlein systematicky prováděl a naplňoval, prokazuje nad vší pochybnost, že henleinovské politické hnutí a zdrcující většina německé menšiny v Československu, která mu hromadně poskytovala plnou důvěru a podporu, nestály v roce 1938 stranou, mimo tehdejší dění, ale naopak byly iniciativními aktéry v mnichovském spiknutí, představovaly údernou sílu nacismu v boji proti Československu. Tato fakta neúprosně nastavují zrcadlo všem henleinovským pohrobkům typu pana Bechera a spol. a usvědčují jej z protimírových, zločinných záměrů, které prosazovali nejen v přípravě Mnichova, ale také při provádění - jak správně zdůraznil ve svém výkladu soudruh ministr - teroristické politiky proti českému národu v době fašistické okupace. Proto také bylo historicky nevyhnutelné a v zájmu míru a bezpečnosti nezbytné rozhodnutí, jež přijali signatáři Postupimské dohody v roce 1945 ve věci německé menšiny v Československu, vedeni snahou jednou provždy skoncovat s nebezpečím a hrozbou, kterou představovala její rozkladná činnost pro zničení samostatnosti Československa a pro pokojné soužití ve střední Evropě vůbec. Řešení, přijaté signatáři Postupimské dohody, je definitivní, nezměnitelné a trvalé - je to nenávratně uzavřená stránka historie, kterou už nikdo, žádná síla neobrátí zpět.

Pokud jde o právní stránku nulity tak zvané mnichovské dohody, vyplývá to ze skutečnosti, že Mnichov byl cynickým diktátem, naoktrojovaným Československu nacistickým Německem s použitím surového nátlaku, bezpříkladného vydírání, hrozbou síly a války, diktátem neslýchaně narušujícím ústavní předpisy, suverenitu územní celistvosti a politickou nezávislost československého státu. Tyto zvrácené cíle byly uskutečněny a prosazeny v rámci nechvalně proslulé politiky ustupování agresi a bezzásadového smiřování s výbojnou rozpínavostí nacistického Německa, jejímiž spoluautory, díky zaslepenému antisovětismu, byli tehdejší západní spojenci buržoazního Československa, i tehdejší vládnoucí československá buržoazie svou politickou kapitulací.

Tak zvaná mnichovská dohoda byla už v roce 1938 v příkrém rozporu s tak zvaným pařížským paktem z roku 1928 a flagrantně porušovala pakt tehdejší Společnosti národů. Svým charakterem, obsahem i důsledky jež vyvolala, stala se synonymem smluv, které se na základě 52. článku vídeňské úmluvy zařazují mezi smlouvy nulitní. Podle tohoto článku vídeňské úmluvy z roku 1969 "nulitní je každá smlouva, jejíž uzavření bylo dosaženo hrozbou nebo použitím síly za porušení zásad mezinárodního práva vtělených do Charty OSN". Jak známo, komise pro mezinárodní právo OSN v komentáři k tomuto citovanému článku jasně stanoví, že "smlouva sjednaná pod hrozbou nebo použitím síly je neplatná od počátku (ab initio)". A to je také konkrétní případ tak zvané mnichovské dohody, která, jak se pravdivě konstatuje v třetím odstavci preambule smlouvy z 11. prosince "byla Československu vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly".

Příslušné výbory jsou toho názoru, že potvrzení nulity mnichovského diktátu, obsažené ve smlouvě z 11. prosince 1973, spravedlivě reaguje na nesporná fakta historické minulosti. Má stejný politický a právní význam a dopad, jako ta rozhodnutí v mezinárodních smlouvách, jimiž byly v poválečném období prohlášeny za nulitní akty, jež byly plodem téže politiky hitlerovské agrese a jež Mnichovu buď předcházely nebo byly jeho přímým důsledkem. To se vztahuje ke státní smlouvě s Rakouskem z roku 1955, v níž zúčastněné strany prohlásily tak zvaný "ánšlus" Rakouska z března 1938 za nulitní, i k mírové smlouvě s Maďarskem z roku 1947, která výslovně považuje za nulitní protokol o rozhodčím výroku mezi ČSR a horthyovským Maďarskem z 2. listopadu 1938. Potvrzení nulity tak zvané mnichovské dohody obsažené ve smlouvě z 11. prosince 1973 zapadá organicky do těchto souvislostí a tvoří dnes lednu řadu s těmito významnými dokumenty. A pokud jde o právní výklad nulity tak zvané mnichovské dohody je tento, tak jako v případě nulity ánšlusu Rakouska a nulity tak zvané vídeňské arbitráže, naprosto exaktní a jednoznačný. Kryje se plně s 69. článkem vídeňské smlouvy o smluvním právu z roku 1969, podle něhož "ustanovení nulitní smlouvy nemají žádné právní účinky" a hledí se na ni jako by nikdy nevznikla.

Základní politickoprávní smysl uznání nulity tak zvané mnichovské dohody spočívá tedy naprosto jednoznačně v tom, že násilně odtržené československé pohraniční území nikdy právně nepatřilo k německé říši a že se zcela vylučuje jakékoliv právní uznání územních změn, k nimž došlo po 29. září 1938. V praxi to přesně znamená, že za neplatné od svého vzniku se považují všechny mezinárodní smlouvy, zákony i nařízení, jež odvozují svůj původ přímo od mnichovské dohody, jakož i některé další akty, jak o tom hovoří důvodová písemná zpráva, kterou máte před sebou.

Přitom je však nutné z humanitních důvodů přihlédnout k některým konkrétním skutečnostem. Proto smlouva z 11. prosince 1973 předpokládá v článku 2 diferencované řešení důsledků nulity tak zvané mnichovské dohody tak, aby se nevyvolávala po 36 letech zbytečná a nežádoucí nejistota u bývalých občanů Československé republiky, dnes státních příslušníků Německé spolkové republiky. Z celé řady otázek humanitní povahy se to týká především individuálních soudních i správních rozhodnutí, zejména v občanskoprávní oblasti, která v zájmu jednotlivých osob nezrušil československý zákon č. 12 z roku 1946 o obnově právního pořádku v osvobozeném Československu a která zůstala proto v platnosti. Proto se v prvém odstavci druhého článku smlouvy z 11. prosince dělají konkrétní výjimky pokud jde o zachování právních účinků některých individuálních aktů, jež vyplývají vůči fyzickým i právnickým osobám nebo z jejich vzájemných vztahů a kde není žádný právní ani jiný racionální důvod je rušit. Písemná důvodová zpráva, kterou máte před sebou, dává názorný obraz, o jaký okruh otázek se jedná a není proto nutné je v tomto zpravodajském výkladu znovu opakovat.

Důsledky nulity mnichovské dohody, pokud jde o otázky státní příslušnosti, jsou řešeny v druhém odstavci článku 2 smlouvy z 11. prosince 1973. Jeho znění je v souladu s československým právním pojetím, podle něhož se na osoby, jež byly dříve československými občany a pozbyly naší státní příslušnosti, díváme jako na cizince. Zároveň v protokolu k jednání uplatnila československá strana výhrady formou prohlášení k zákonu Německé spolkové republiky z 22. února 1955 o německé státní příslušnosti. Tyto výhrady potvrzují naši právní pozici, že v poměru k Německé spolkové republice neexistuje a z naší strany nepřichází v úvahu institut dvojího občanství.

Poslední odstavec článku 2 znamená, že nulity mnichovské dohody se ČSSR, ani její fyzické a právnické osoby nebudou dovolávat jako důvodu pro náhradu škod. Smlouva neřeší otázku československých reparačních nároků, peněžních ani zbožových pohledávek, vzniklých před válkou, ani náhrady škod, způsobených čs. občanům nacistickou persekucí.

Celkově lze shrnout, že ustanovení článku 2 jsou v plném souladu s československým právním řádem a že tento článek legalizuje z humanitních důvodů jako právní některé akty, což nikterak neovlivňuje obecně platnou a nedotknutelnou zásadu, jíž je úplná a všezahrnující neplatnost mnichovského diktátu jak z věcného, tak časového hlediska.

Jádrem smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a NSR jsou články 3 - 5, které směřují do budoucna a v nichž jsou v souladu s Chartou OSN zformulovány principy současných vztahů mezi oběma státy a vyjádřena jejich společná vůle rozšiřovat dvoustranně prospěšné styky a prohlubovat širokou spolupráci. Obsah článku 3 a 4, který je totožný s obdobnými ustanoveními v ostatních smlouvách mezi NSR a druhými socialistickými zeměmi, nabízí zároveň přímo modelové řešení stěžejního principu nenarušitelnosti hranic, který by se měl stát základem celoevropského systému bezpečnosti a spolupráce.

Jednoznačné zřeknutí se všech požadavků a aktů, jež jsou v rozporu se zásadou nenarušitelosti dnešních hranic v Evropě nebo směřujících k uchvácení cizího území - to je dnes jediná cesta, která může přispět k likvidaci nebezpečí válečných konfliktů v Evropě a vyloučit opakování podobných případů, jako byla tak zvaná mnichovská dohoda. To je dnes také jedině možná cesta, která utvrzuje principy mírového soužití jako závaznou formu mezinárodních vztahů a posiluje právní jistotu a bezpečnost všech evropských národů. Je také samozřejmé a pochopitelné, že na tomto základě spočívá hlavní těžiště politických kontaktů mezi ČSSR a NSR i jejich budoucí rozvoj, který musí sloužit věci mírového porozumění a upevnění míru a bezpečnosti v Evropě. Odtud by se měla rovněž rozvíjet realizace širokých možností všech druhů vzájemně výhodné spolupráce, o jejichž základních směrech a nadějných vyhlídkách se široce hovořilo v průběhu rozhovorů mezi vedoucími státníky NSR a ČSSR v prosinci minulého roku.

Z výkladu ministra zahraničních věcí vyplývá, že federální vláda chce v rámci společného úsilí socialistických zemí i v přímých bilaterálních kontaktech přistupovat na základě rovnosti, vzájemných výhod a s promyšlenou koncepcí k iniciativnímu rozvíjení spolupráce ve všech oblastech, o nichž hovoří smlouva z 11. prosince 1973. V tomto směru může vláda počítat s plnou podporou Federálního shromáždění, protože je to správný i perspektivní kurs, který je v plném souladu se základními zásadami československé zahraniční politiky zformulovanými XIV. sjezdem KSČ, v plném souladu se záměry společné koordinované politiky socialistických zemí, směřující k rozvoji široké mezinárodní spolupráce. Současně také platí, že vzájemná spolupráce bude mít solidní, pevný a perspektivní charakter jen za podmínky, bude-li se mírové soužití mezi ČSSR a NSR považovat za vztah dvou států s rozdílným společenským a státním zřízením a tento stav bude chápán jako dlouhodobý, politicky a ideologicky nezměnitelný. Právě tak je pro nás závazné, že naše bratrské vztahy s Německou demokratickou republikou budeme i nadále prohlubovat a upevňovat v souladu s internacionálními svazky a společnými cíli, spojujícími naše obě socialistické země.

Pozitivní změny k uvolnění mezinárodního napětí, které znovu v posledních dnech dokumentovaly výsledky rozhovorů mezi presidentem Nixonem a soudruhem Brežněvem, spolu s rostoucí přitažlivostí politiky mírového soužití, názorně potvrzují, jak významnou a hybnou silou tohoto procesu je koordinovanost zahraničně politického úsilí socialistických zemí i naše aktivní solidarita s mírovou, třídní a internacionální politikou Sovětského svazu ztělesněnou v mírovém programu XXIV. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Dlouholeté podpoře Sovětského svazu - už od roku 1938, kdy SSSR jako jediný byl připraven hájit spravedlivou věc Československa, díky jeho bratrské pomoci v době války i po celé poválečné období, jakož i sladěnému postupu socialistických zemí vděčíme za to, že k úspěšnému závěru a do konce byl doveden dlouhodobý zápas za prosazení nulity mnichovského diktátu a odstraněn navždy tento komplex proradnosti a zrady, který zatěžoval nejnovější historii našich národů. A je přímo symbolické, že s touto kapitolou definitivně končíme v průběhu úspěšného plnění linie XIV. sjezdu Komunistické strany Československa v souladu s jeho závěry, v duchu celkové internacionální a přitom hluboce národní politiky, kterou od dubna 1969 důsledně uskutečňuje vedení strany v čele se soudruhem Husákem.

Jako společný zpravodaj zahraničního a ústavně právního výboru Sněmovny národů navrhuji Sněmovně národů, aby vyslovila se smlouvou o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa, podepsanou v Praze dne 11. prosince 1973 a s dopisy k ní přináležejícími, souhlas a doporučila ji k ratifikaci presidentu republiky.