Podmínky nabývání a pozbývání státního občanství jsou upraveny v právním řádu každé země nezávisle na ostatních státech, a proto v minulosti - a zejména v přítomnosti - vznikaly a vznikají případy dvojího státního občanství. Tento stav je nežádoucí, neboť přináší takovým osobám různé potíže v osobním životě. Nejde jen o otázku, kde má taková osoba splnit vojenskou povinnost, avšak i o další vážné otázky, např. v záležitostech různých osobních, zejména cestovních dokladů. Tito občané mnohdy ani nevědí, na které orgány příslušných států se mají v těchto svých záležitostech obracet.

Potřeba právní úpravy dvojího státního občanství je tedy zcela nepochybná a pro vzájemné vztahy mezi oběma spřátelenými státy jednoznačně užitečná.

Smluvní úprava je také výrazem péče obou socialistických států o vlastní občany a vede k posílení jejich právních jistot. Výrazem toho je jedna z hlavních zásad navrhované úpravy, totiž zásada dobrovolné volby občana, které ze státních občanství si chce zachovat nebo získat pro své dítě. Mimo to smlouva sleduje cíl vytváření jednotného státního občanství v rodinách, staví na čelné místo dohodu mezi rodiči a upravuje tento postulát i v ustanovení článku 6 odst. 1. Jestliže rodiče nevyužijí možnost volby státního občanství pro své děti, určuje smlouva podrobným způsobem, kdy a za jakých podmínek se stává dítě občanem jedné nebo druhé smluvní strany.

Ustanovení smlouvy, která mají za úkol odstranit dvojí státní občanství, stanoví občanům s dvojím státním občanstvím lhůtu jednoho roku ode dne, kdy tato smlouva vstoupí v platnost, během níž mohou učinit prohlášení o volbě státního občanství. Ustanovení smlouvy však pamatuje i na eventualitu, kdy takové osoby prohlášení nepodají, a upravuje všechny eventuality, aby žádný z možných případů nezůstal nevyřešen.

Těžiště smlouvy je třeba spatřovat v těch ustanoveních smlouvy, která mají za cíl zabránit vzniku dvojího státního občanství v budoucnu. Narodí-li se - po vstupu smlouvy v platnost - dítě rodičům s rozdílným státním občanstvím, získá státní občanství jen jedné smluvní strany. I v těchto případech zůstává zachována zásada dobrovolné volby, protože bude záležet v prvé řadě na rodičích, jaké státní občanství dítěti zvolí.

Smlouva dále zajišťuje, aby při její realizaci nevznikaly nejasnosti, zejména pokud jde o důsledky prohlášení občanů - a současně upravuje i všechny formální náležitosti řízení. Smluvní úpravou je zajištěno zamezení vzniku dvojího státního občanství po dni vstupu smlouvy v platnost při administrativním řízení tím, že se obě smluvní strany v článku 14 zavazují, rozhodnutí o nabytí státního občanství vázat na předložení dokladů o propuštění ze státního svazku druhé smluvní strany.

Vzhledem k tomu, že počet sňatků našich státních občanů s bulharskými státními občany neustále vzrůstá a tím i možnost vzniku dvojího státního občanství z kolise státoobčanských předpisů obou států, a to zejména u dětí, jeví se uzavření smlouvy jako nutné a žádoucí.

Předložený návrh smluvní úpravy je právně a řádně odůvodněný. Předpokládá se, že ministerstvo vnitra České socialistické republiky a ministerstvo vnitra Slovenské socialistické republiky ve spolupráci s federálním ministerstvem zahraničních věcí vydají prováděcí instrukce, kterými včas vybaví národní výbory a čs. zastupitelské úřady v zahraničí, aby byly s předstihem připraveny na aplikaci smlouvy v praxi.

Z pověření výborů ústavně právního, zahraničního a branného a bezpečnostního Sněmovny lidu proto navrhují, aby Federální shromáždění Československé socialistické republiky vyslovilo souhlas se Smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství, podepsanou v Praze dne 31. května 1974 a doporučilo ji k ratifikaci.

Předsedající místopředseda FS J. Bandžák: Ďakujem poslancovi Neumanovi. Za výbory Snemovne národov, ktorým bol návrh prikázaný na prerokúvanie, prednesie spravodajskú správu poslankyně Vlasta Vlčková. Prosím, aby sa ujala slova.

Zpravodajka poslankyně SN V. Vlčková: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, všeobecně uznanou zásadou pro právní úpravu otázek státního občanství je, že každý stát si určuje okruh osob, které považuje za své státní občany a stanoví podmínky nabývání a pozbývání státního občanství. Právní předpisy, které upravují nabývání státního občanství v jednotlivých zemích vzájemně na sebe nenavazují, ale velmi často se prolínají a v důsledku střetu a kolise těchto předpisů dochází ke stavu, že tutéž osobu považuje více států za svého státního občana.

Ke kolisi v otázkách státního občanství dochází především mezi socialistickými zeměmi na jedné straně a ostatními zeměmi na straně druhé, a to v důsledku zásadních rozdílů v zákonodárství těchto zemí. Zatímco v socialistických zemích se upravuje nabývání státního občanství tak, aby se výkon politické moci zabezpečil pro nejširší vrstvy obyvatelstva, v kapitalistických zemích podmiňují nabývání státního občanství často zvláštními podmínkami, kterými omezují možnost nabývání státního občanství a tím i výkon občanských práv, zejména pak nemajetným vrstvám pracujících.

Dvojí státní občanství nevzniká jen v důsledku odlišnosti právního řádu jednotlivých států. V mnohých případech dochází k dvojímu státnímu občanství právě v důsledku uplatnění stejných zásad v právním řádu států. Tak například uplatnění zásady v právním řádu, že dítě nabývá narozením státní občanství svého rodiče různých států, vede k dvojímu státnímu občanství dítěte, jehož rodiče mají rozdílné státní občanství, přičemž domovský stát každého z nich uplatňuje tuto zásadu. V důsledku stejných zásad v úpravě nabývání státního občanství v sociailstických státech může dojít takto k dvojímu státnímu občanství.

Dvojí státní občanství je nežádoucím jevem, neboť může narušit uplatnění práv a plnění povinností, které vyplývají ze státoobčanského poměru občana vůči svému státu. Těžko si lze představit příklad, aby tentýž občan současně ve více státech uplatňoval v plném rozsahu svá politická práva (např. aktivní a pasívní volební právo) a plnil všechny povinnosti státního občana vůči více státům (např. brannou povinnost). Dvojí státní občanství má nepříznivé důsledky i z hlediska ochrany občana mimo území domovského státu, neboť vzniká problém, který ze států, které ho považují za svého státního občana, mu má poskytnout příslušnou ochranu. Takové občanství způsobuje různé komplikace jak občanům s dvojím státním občanstvím, tak také příslušným státním orgánům i v jiných otázkách.

I když dvojí státní občanství ve vztahu k socialistickým státům nemůže vést ke konfliktu mezi občanem a státem, resp. mezi socialistickými státy navzájem, neboť jde o státy, které jsou založeny na stejném třídním základě a jsou spojeny svazkem proletářského internacionalismu, přičemž postavení osoby v socialistickém státě určuje především její vztah k socialistické společnosti, její práce ve prospěch celku a věrnost státu pracujících, je dvojí státní občanství nežádoucím jevem i ve vztahu mezi socialistickými státy.

V zájmu odstranění nepříznivého důsledku dvojího státního občanství byly v minulosti provedeny různé pokusy k přijetí takových mezinárodních dohod, které by omezily vznik dvojího státního občanství, případně by řešily některé sporné problémy. Problém však nebyl vyřešen, a pokud se dospělo k určitým dílčím řešením, byly přijaty jen malým počtem států a nebyly důsledně realizovány. Také v rámci Organizace spojených národů byla snaha řešit otázky dvojího státního občanství, zatím ovšem až na přijetí mezinárodní dohody o státním občanství vdaných žen z roku 1956, nebyla úspěšná.

Zatímco na platformě mezinárodních organizaci nedošlo dosud k uspokojivému řešení problému a nepodařilo se vyřešit problémy ani v rámci mezistátních smluv mezi kapitalistickými státy, socialistické státy úspěšně řeší odstranění dvojího státního občansví dvoustrannými mezistátními smlouvami. Např. Svaz sovětských socialistických republik uzavřel smlouvu o odstranění dvojího státního občanství se sedmi socialistickýim státy a podobně další socialistické státy vzájemnými dohodami postupně řeší tento problém. Československá socialistická republika uzavřela takovou smlouvu v roce 1957 se Sovětským svazem, v roce 1960 s Maďarskou lidovou republikou, v roce 1965 s Polskou lidovou republikou a v minulém roce byla uzavřena smlouva mezi ČSSR a NDR, která nabyla platnosti dnem 31. března 1974. Podle dosud nabytých zkušeností se tyto smlouvy dobře osvědčily.

Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství, která se dnes předkládá Federálnímu shromáždění k vyjádření souhlasu, sleduje odstranění dvojího státního občanství osob, které považují podle svých zákonů oba smluvní státy za své státní občany. Současně má zabránit jeho vzniku ve vztahu k smluvním státům i v budoucnosti. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství odpovídá zájmům ČSSR a je přínosem k dalšímu upevňování přátelských vztahů k Bulharské lidové republice.

Vážené soudružky a soudruzi poslanci, v souladu s vystoupením společného zpravodaje výborů Sněmovny lidu navrhuji z pověření výborů ústavně právního, zahraničního a branného a bezpečnostního Sněmovny národů, aby Federální shromáždění Československé socialistické republiky vyslovilo se smlouvou souhlas.

Předsedající předseda FS J. Bandžák: Ďakujem poslankyni Vlaste Vlčkovej. Do rozpravy je prihlásený poslanec Karol Geher. Udeľujem mu slovo.

Poslanec SN K. Geher: Vážený súdruh predseda, vážené súdružky poslankyne, vážení súdruhovia poslanci! Už pri príležitosti podpísania československo-bulharskej zmluvy v roku 1948 bola z bulharskej strany viac ráz pripomenutá účasť Čechov a Slovákov pri oslobodení bulharského národa v minulom storočí, účasť, ktorá zasiahla takmer do všetkých oblastí spoločenského života či už na poli duchovnom, kultúrnom alebo hospodárskom. Netreba pripomínať, že na strane našich národov voči bulharskému národu boli vždy úprimné city bratstva a priateľstva.

Napriek týmto skutočnostiam neboli až do konca druhej svetovej vojny objektívne predpoklady, aby sa našli výrazy v konkrétnych formách spolupráce našich národov a štátov na poli kultúrnom, ekonomickom a najmä politickom. Takáto forma spolupráce mohla existovať až od doby, keď naše národy vďaka Sovietskej armáde - osloboditeľke mohli nastúpiť novú cestu budovania socializmu, keď sa stali časťou svetového socialistického spoločenstva.

Od prvej, základnej zmluvy, podpísanej 23. apríla 1948 predsedami vlád Jurajom Dimitrovom a Klementom Gottwaldom o priateľstve, spolupráci a vzájomnej pomoci, uplynulo takmer 27 rokov. Za túto dobu sa naše vzájomné vzťahy neustále rozširovali a prehlbovali a uplatnili sa konkrétne politické a ekonomické dohody a zmluvy na najvyššej úrovni. Rozvinula sa najtesnejšia a všestranná spolupráca, opierajúca sa o prijaté dohody. Základ treba vidieť v zmluve z roku 1948, v ktorej sa hovorí v článku I.: "Vysoké zmluvné strany sa dohodli, že sa v záujme oboch krajín a ich národov združia v politike trvalého priateľstva, ktoré budú upevňovať úzkou, všestrannou súčinnosťou medzi oboma krajinami." V článku VI. sa hovorí: "Vysoké zmluvné strany budú rozvíjať a uplatňovať hospodárske, kultúrne a iné styky medzi oboma krajinami v duchu priateľstva a súčinnosti, ako aj podľa dohôd a zmlúv za týmto účelom zjednaných".

Už vtedy predseda vlády BĽR súdruh Juraj Dimitrov povedal, že realizácia zmluvy okrem iného rozšíri hospodársku a kultúrnu spoluprácu, čím sa urýchli rozvoj našich krajín na ceste ľudovej demokracie k socializmu.

Posledný konkrétny dôkaz môžeme uviesť z novembra tohto roku, keď Československo-bulharský výbor pre hospodársku spoluprácu hodnotil výsledky koordinácie národohospodárskych plánov oboch štátov na budúcu päťročnicu a prerokoval aj stav výmeny tovaru v tomto roku a predpoklady pre budúci rok. Výbor kladne hodnotil dosiahnuté výsledky, ale poukázal aj na niektoré nedostatky a určil úlohy pre budúce obdobie.

Výsledky prehlbujúcich sa stykov môžeme neustále pozorovať. Na našich školách v súčasnosti študuje celý rad mladých bulharských študentov. Máme úzku vedeckotechnickú spoluprácu. Vo výrobnom procese sa stretávame v našich závodoch s občanmi Bulharskej ľudovej republiky a naši občania zas pracujú v bratskom Bulharsku. Široko sa rozvinul turistický ruch medzi našimi krajinami.

Častý kontakt najmä mladých občanov oboch krajín vedie aj k tomu, že si nájdu svojho životného partnera z druhej krajiny, pričom si obaja ponechajú pôvodné štátne občianstvo. Vieme, že napríklad náš občan môže po piatich rokoch získať občianstvo Bulharskej ľudovej republiky. Z toho potom vznikajú určité komplikácie, najmä vtedy, keď sa má rozhodnúť o štátnom občianstve detí.

Z tejto situácie vyplýva i to, že právne normy Československej socialistickej republiky i Bulharskej ľudovej republiky sa súčasne môžu vzťahovať na jedinú osobu.

Predstavme si teoreticky, že u mladého muža, ktorý má vlastne štátne občianstvo dvoch štátov, objaví sa povinnosť vykonať základnú vojenskú službu. Nastúpil by ju v jednom štáte a druhý štát, podľa svojej ústavy a branného zákona by to žiadal tak isto. Mohol by ho teda stíhať podľa zákona pre neplnenie brannej povinnosti.

Pri podrobnejšom skúmaní by sme našli viac možných príkladov. Vieme, že pokiaľ sa vyskytol obdobný prípad, vždy sa riešil vzájomným vysvetlením a poruzumením obidvoch štátov.

Aj pri veľmi dobrých vzťahoch je potrebné preto stanoviť určité zásady, ktoré umožnia, podobne ako v inej problematike, riešiť prípady podľa pevne ustanovených pravidiel, aby nemohlo dôjsť k rozdielnym názorom na vec. To zabezpečujú medzištátne zmluvy a pre tieto prípady konkrétne zmluva, ktorú dnes prerokúvame. Vzťahuje sa na malý okruh osôb, ale je potrebná a veľmi naliehavá.

Pamätáme sa na prerokovanie obdobnej zmluvy s NDR v roku 1973. So Sovietskym zväzom existuje takáto zmluva už od roku 1958.

Tieto zmluvy boli tiež schválené v našich orgánoch. Túto zmluvu nepovažujem za správnu len z tých hľadísk, ktoré som uviedol, ale vidím v nej ďalší výraz tesnej spolupráce a plného pochopenia pre neustále sa prehlbujúce styky a vzťahy dvoch bratských štátov socialistického spoločenstva.

Preto s návrhom plne súhlasím a podporujem stanovisko prednesené súdruhom ministrom a spoločnými spravodajcami. Ďakujem.

Předsedající místopředseda FS J. Bandžák: Ďakujem.

Žiada niekto z poslancov o slovo? (Nikdo). Nikto.

Praje si slovo minister Obzina? (Nepřeje.) Nepraje.

A spoloční spravodajcovia? (Nepřejí.) Neprajú.

Pristúpime k hlasovaniu. V zasadacej sieni je prítomných 156 poslancov Snemovne ľudu, 60 poslancov Snemovne národov zvolených v Českej socialistickej republike a 63 poslancov Snemovne národov zvolených v Slovenskej socialistickej republike. Obe snemovne sú uznášania schopné.

Môžeme pristúpiť k hlasovaniu o návrhu uznesenia, ktorým Federálne zhromaždenie súhlasí so Zmluvou medzi Československou socialistickou republikou a Bulharskou ľudovou republikou o úprave dvojakého štátneho občianstva, podpísanou v Prahe dňa 31. mája 1974.

Najprv budú hlasovať poslanci Snemovne ľudu.

Kto z poslancov Snemovne ľudu súhlasí s návrhom uznesenia podľa odporučenia spoločného spravodajcu, nech zdvihne ruku! (Hlasuje se.) Ďakujem.

Je niekto proti? (Nikdo.) Nikto.

Zdržal sa hlasovania ? (Nikdo.) Nikto.