Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975
II. v. o.
93
Vládní návrh,
kterým se předkládají Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přijaté dne 16. prosince 1966
XXI. Valným shromážděním OSN, a Československou socialistickou republikou
podepsané v New Yorku dne 7. října 1968
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socia-
listické republiky souhlasí s Mezinárodním paktem
o hospodářských, sociálních a kulturních právech
s výhradou k čl. 26 odst. 1 a s Mezinárodním
paktem o občanských a politických právech s vý-
hradou k čl. 48 odst. 1.
2
Důvodová zpráva
I.
Dne 16. prosince 1966 přijalo Valné shro-
máždéní OSN rezoluci č. 2200(XXI), jejíž přílohou
jsou Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních
a kulturních právech a Mezinárodní pakt o ob-
čanských a politických právech. Součástí Meziná-
rodního paktu o občanských a politických právech
je Opční protokol, který se týká vyřizování stíž-
ností jednotlivců mezinárodním orgánem. Opční
protokol má povahu samostatného dokumentu,
takže štáty, které se stanou stranami paktu, ne-
musí tento protokol přijmout.
Oba pakty byly v průběhu let 1967-1968 po-
depsány všemi socialistickými státy. ČSSR oba
pakty podepsala dne 7. října 1968.
Opční protokol nebyl podepsán žádným socia-
listickými státem, neboť obsahuje ustanovení, jejichž
realizace by znamenala zasahování do jejich vnitř-
ních záležitostí. Podle tohoto protokolu státy, kte-
ré jej ratifikovaly, uznávají příslušnost Výboru pro
lidská práva, ustanoveného podle článku 28 Mezi-
národního paktu o občanských a politických prá-
vech, pro projednání stížností jednotlivců na po-
rušení některého práva, zakotveného v tomto paktu.
Při podpisu paktů ČSSR, stejně jako i ostatní
socialistické státy, učinila výhradu k ustanovení
článku 26 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospo-
dářských, sociálních a kulturních právech a
k článku 48 odst. 1 Mezinárodního paktu o občan-
ských a politických právech, upravujícím otázku,
které státy se mohou stát účastníkem paktů. Tato
ustanovení mají diskriminační povahu, jsou v roz-
poru se samotnou podstatou a cíli paktů a zne-
možňují účast na paktech některým socialistickým
státům, které dosud nejsou členem OSN nebo ně-
které její odborné organizace (dnes se to týká
KLDR, VDR a PRV JV). Z těchto důvodů budou
tyto výhrady znovu uplatněny i při ratifikaci paktů.
Přijetí obou paktů znamenalo významný krok
v úsilí o mezinárodněprávní zabezpečení základ-
ních lidských práv a svobod. Při vypracování a při-
jetí obou paktů sehrála důležitou úlohu iniciativa
socialistických států, které se aktivně podílely na
formulování a projednávání obou dokumentů jak
v Komisi OSN pro lidská práva, tak i na Valném
shromáždění OSN. Díky úsilí socialistických států
pakty nejsou pouhým vyhlášením lidských práv,
ale jsou závaznými mezinárodně-právními doku-
menty, které obsahují řadu pokrokových rysů, do-
kumenty, které lidská práva garantují, a to i práva
hospodářská, sociální a kulturní, bez jejichž za-
bezpečení není realizace, občanských a politických
práv myslitelná. Socialistickým státům se zároveň
podařilo zabránit tomu, aby se pakty staly nástro-
jem vměšování do vnitřních záležitostí států. Pakty
znamenají jak po stránce obsahové, tak i svou
závaznou povahou pokrok oproti Všeobecné dekla-
raci lidských práv, přijaté Valným shromážděním
OSN dne 10. prosince 1948. I když Deklarace byla
nesporně významným příspěvkem v boji za základ-
ní lidská práva a svobody a proti politice rasismu
a kolonialismu, mnohá práva a svobody v ní pro-
hlášené mají omezený buržoaznědemokratický cha-
rakter.
Oba pakty vyžadují ke svému vstupu v platnost
ratifikace 35 států. Ze socialistických zemí pakty
ratifikovaly SSSR 16. 10. 1973, BSSR a USSR 12. 11.
1973, NDR 8. 11. 1973, MLR 17. 1. 1974 a BLR již
21. 9. 1970. V PLR je ratifikace paktů připravová-
na. Úprava obsažená v paktech plně respektuje
zásadu suverenity států a tím vylučuje možnost
zasahování do jejich vnitřních věcí. Po obsahové
stránce úprava předmětných práv v socialistických
státech v mnohém předstihla úroveň, dosaženou
pakty.
Při hodnocení paktů je nutno vycházet z toho,
že oba dokumenty byly přijaty a vypracovány
z iniciativy socialistických států a za jejich aktivní
účasti. Účast socialistických států se odráží i v pro-
gresivním obsahu paktů. Aktivní účast socialistic-
kých států při vypracování a přijetí paktů je dána
tím, že jedině socialistické zřízení může plně za-
bezpečit důslednou realizaci lidských práv, že pro
tuto realizaci vytváří materiální podmínky a za-
bezpečuje veškeré předpoklady pro jejich uplatňo-
vání. Proto to mohly být pouze socialistické země,
které vystoupily s iniciativou k vypracování a při-
jetí závazných mezinárodně-právních dokumentů
z oblasti lidských práv a které prosadily jejich
přijetí. Neplatí to pouze o obou paktech o lidských
právech, ale ve stejné míře se to týká i dalších
mezinárodně-právních dokumentů z oblasti lid-
ských práv, zejména Úmluvy o odstranění všech
forem rasové diskriminace, a Úmluvy o nepromlči-
telnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Jak už bylo uvedeno, po obsahové stránce oba
pakty v převážné míře obsahují standard, kterého
v ČSSR již bylo nejen dosaženo, ale který byl
v mnoha směrech i předstižen.
Ustanovením čl. 2, odst. 1 Mezinárodního paklu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech
předpokládá postupné dosažení plného uskuteč-
nění práv zakotvených v paktu. Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech ve svém čl. 2
odst. 2 hovoří o závazku států podniknout nutné
kroky v souladu se svými ústavními postupy, což
předpokládá určitý proces a neznamená to okamži-
tou realizaci všech ustanovení paktu.
3
II.
Část I Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech obsahuje jediný
článek 1, v němž je zakotveno základní právo,
kterým je právo národů na sebeurčení. Na jeho
základě národy svobodně určují svůj politický sta-
tut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, so-
ciální a kulturní vývoj. Právo na sebeurčení zahr-
nuje i svrchovanost nad přírodním bohatstvím a
zdroji. Jeho realizace v souladu s Chartou OSN se
týká i nesamosprávných a poručenských území.
V části II paktu jsou uvedena následující
obecná ustanovení:
Článek 2 odst. 1 paktu ukládá smluvním stá-
tům, aby podnikly kroky k postupnému dosažení
práv uvedených v paktu všemi vhodnými pro-
středky, zejména přijetím zákonodárných opatření.
Čs. právní řád v zásadě práva uvedená v tomto
paktu zajišťuje a v některých směrech čs. úprava
jde nad rámec paktů.
Článek 2 odst. 2 paktu stanoví, že práva uve-
dená v paktu musí být realizována bez jakékoli
diskriminace rasové, jazykové, náboženské, poli-
tické, sociální, majetkové či jiné. Tomuto ustano-
vení paktu zásadně odpovídá čl. 20 Ústavy ČSSR.
Článek 2 paktu zaručuje rovnost mužů a žen.
Toto právo je zajištěno zejména ustanovením čl. 20
odst. 3 Ústavy ČSSR a do určité míry i odst. 4 to-
hoto článku.
Článek 4 paktu připouští, aby práva v paktu
byla omezena, avšak pouze na základě zákona a je-
nom potud, pokud je to slučitelné s jejich povahou
a výhradně k podpore obecného blaha v demokra-
tické společnosti. Na toto ustanovení by bylo mož-
no se odvolat v případě, kdyby některá ustanovení
čs. právního řádu byla tendenčně interpretována
jako rozporná s některým ustanovením paktu.
Článek 5 odst. 2 paktu stanoví, že ustanovení
paktu nemohou být na újmu právům, která již
v některém smluvním státě existují.
Část III paktu upravuje jednotlivá práva v hos-
podářské, sociální a kulturní oblasti:
Článek 6 paktu zaručuje právo na práci a prá-
vo na svobodnou volbu povolání. Tato práva jsou
v čs. právním řádu obecně zajištěna čl. 21 odst. 1
a čl. 19 odst. 2 Ústavy ČSSR a zákoníkem práce.
Podrobnou úpravu tohoto práva obsahuje celá řa-
da dalších prováděcích předpisů.
V článku 6 odst. 2 paktu jsou uvedena opatření,
která mají státy učinit k úplnému dosažení a za-
jištění práva na práci. Tato opatření mají zahrnout
programy zaškolení a výcviku a plány u techniku
k dosažení stálého hospodářského, sociálního a
kulturního rozvoje a plné produktivní zaměstna-
nosti za podmínek zajišťujících základní politické
a hospodářské svobody jednotlivci.
Takováto opatření jsou v čs. právním řádu
upravena v § § 141-144 zákoníku práce a pokud
jde o plnou zaměstnanost, ta je zajištěna především
čl. 7 Ústavy ČSSR.
Článek 7 paktu zajišťuje právo na spravedlivé
a uspokojivé pracovní podmínky, zejména odměnu
a mzdu za práci, slušný život pro pracovníky a je-
jich rodiny, bezpečné a zdravotně nezávadné pra-
covní podmínky, stejnou příležitost k povýšení, při
uplatnění délky zaměstnání a schopností jako je-
diných kritérií, odpočinek a zotavení, rozumně
vymezenou pracovní dobu a pravidelnou placenou
dovolenou. Tato práva jsou zajištěna především
v Ústavě ČSSR [čl. 21, odst. 1-2; čl. 19 odst. 1;
čl. 21, odst. 3; čl. 22 a čl. 23), a v zákoníku práce
a podrobněji upravena v řadě dalších předpisů.
Článek 8 paktu zakotvuje právo každého na
zakládání odborových organizací a právo vstupo-
vat do odborových organizací podle vlastního vý-
běru a právo odborových organizací na svobodnou
činnost podléhající pouze omezením stanoveným
zákonem, která jsou nutná v zájmu národní bez-
pečnosti, veřejného pořádku a k ochraně práv
a svobod druhých. Zakotvuje rovněž právo na
stávku.
,,Podle § 1 zák. č. 74/1973 Sb., kterým se mění
zák. č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích
a shromážděních, se ustanovení § 1-5 zák. č. 68/
1951 Sb. nevztahují na odborové organizace. Na
rozdíl od jiných dobrovolných organizací není tedy
třeba souhlasu příslušných státních orgánů ke
vzniku odborových organizací. "
Zák. č. 126/1968 Sb. dává v § 2 orgánu státní
správy možnost zastavit činnost dobrovolné orga-
nizace na dobu 3 měsíců, popř. organizaci roz-
pustit, jestliže její činnost směřuje proti Ústavě
ČSSR, proti samostatnosti a celistvosti státu, proti
socialistické hospodářské soustavě, mírovému sou-
žití mezi národy nebo proti důležitým zahraničně
politickým zájmům státu. Může tak rovněž učinit,
jestliže činnost organizace je jinak v rozporu se
zákony nebo se stanovami, pokud nebude sjedná-
na náprava ve stanovené lhůtě a nelze-li nápravy
dosáhnout opatřeními podle jiných právních před-
pisů.
Při posuzování vztahu těchto ustanovení čs.
právního řádu k ustanovením článku 8 paktu je
však nutno přihlédnout k odstavci 3 článku 8, po-
dle něhož ustanovení odst. 1 a 2 tohoto článku ne-
smějí být na újmu závazkům plynoucím z úmluvy
Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě od-
borů a ochraně práva odborově se sdružovat,
ktorou je vázaná i ČSSR. Ochrana svobody odborů
podle léto úmluvy je širší než podle odst. 1 a 2
čl. 8 paktu.
4
Úmluva č. 87 a podobně i čl. 8 paktu zakotvuji
právo na svobodný vznik odborových organizací,
nikoli však pluralitu odborových organizací. Podle
stanoviska kontrolních orgánů MOP mohou být
nejreprezentativnější odborové organizaci přiznána
některá zvláštní práva v pracovně právní oblasti.
ROH je jedinou odborovou organizací v ČSSR,
a to organizací nejreprezentativnější, která sdru-
žuje přes 90 % všech pracovníků v ČSSR. Lze pro-
to mít za to, že současná čs. právní úprava, která
přiznává ROH výsadní postavení v některých pra-
covněprávních vztazích, je v souladu s úmluvou
MOP č. 87.
Pokud jde o právo na stávku, čs. zákonně
předpisy neobsahují žádnou výslovnou úpravu této
otázky. Toto právo je proto omezeno pouze potud,
pokud by odporovalo právním normám v jiném
směru. To odpovídá čl. 8 odst. 1 úmluvy č. 87
i čl. 8 odst. 1 písm. d) paktu, z nichž plyne, že
výkon tohoto práva má být v souladu se zákony
příslušné země.
Článek 9 paktu zakotvuje právo každého na
sociální zabezpečení, včetně dávek sociálního po-
jištění. Čs. právní řád zajišťuje toto právo zejmé-
na v čl. 23 Ústavy ČSSR a jeho konkrétní úprava
je obsažena v celé řadě právních předpisů.
Článek 10 paktu zajišťuje ochranu rodiny, ma-
teřství a mládeže. Základními ustanoveními čs.
právního řádu jsou v tomto směru především čl. 26
a 27 Ústavy ČSSR a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině.
Řadu ustanovení zabezpečujících závazky plynoucí
z čl. 10 paktu obsahuje i zákoník práce a řada
dalších právních norem.
Článek 10 obsahuje ustanoveni, že ,,státy by
měly stanovit věkovou hranici, pod kterou by
dětská námezdní práce měla být zakázána a trestá-
na podle zákona". Čs. zákonodárství a naše praxe
spolehlivě zajišťují, že se námezdní práce dětí
v ČSSR nevyskytuje a pracovní režim mladistvých
plně odpovídá požadavkům paktu. Trestní zákon
není nutno v tomto směru doplňovat, jestliže skut-
kově podstaty trestných činů, které má zmíněná
věta v ustanoveních čl. 10 na mysli, v ČSSR neexis-
tuji.
Článek 11 paktu zakotvuje v odst. 1 právo kaž-
dého na přiměřenou životni úroveň. V odst. 2 je
stanoven závazek smluvních států činit samostatně
nebo na základě mezinárodní součinností opatření
k osvobození od hladu.
V ČSSR je přiměřená životni úroveň zajištěna
socialistickou hospodářskou soustavou, právem ob-
čanů na práci a odměnu za ni, bezplatnou zdra-
votní péči, právem na bezplatně vzděláni, právem
na hmotné zaopatření ve stáři a při nezpůsobilosti
k práci, státní cenovou politikou a politikou byto-
vou. Pokud jde o čs. právní předpisy, je možno
poukázat zejména na čl. 19, 21-24 Ústavy ČSSR.
Článek 12 paktu zakotvuje právo každého na
dosažení nejvyšší dosažitelné úrovně fyzického
a duševního zdraví. Konkrétní opatření k realizaci
tohoto práva jsou rozvedena v odst. 2 pod písm.
a-d. Čs. právní úprava zajišťuje toto právo pře-
devším v zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,
a dále v řadě prováděcích předpisů.
Článek 13 paktu upravuje právo na vzdělání.
Čs. právní úprava, podrobně rozvedená ve směr-
nicích ministerstva školství, je v zásadním souladu
s ustanovením paktu.
Článek 13 odst. 3 paktu přiznává rodičům
i právo volit pro své děti i jinou školu než veřej-
nou, i když výslovně neukládá smluvním stranám
zavedení svobody zřizování jiných než veřejných
škol. Ustanovení čl. 24 Ústavy ČSSR zajišťuje v du-
chu paktu právo na vzděláni a připouští výslovně
i účast společenských organizaci na některých
formách vzdělávacího procesu. V oblasti ustano-
vení čl. 13 je čs. úprava v souladu s paktem.
Článek 14 paktu se týká smluvních stran pak-
tu, které nejsou schopny zabezpečit povinné zá-
kladní bezplatné vzdělání na svém území nebo
na území pod svou pravomoci.
Vzhledem k tomu, že povinné základní bez-
platné vzdělání na území ČSSR dávno zabezpečeno
je, netýká se závazek k vypracováni plánu na jeho
zavádění Československa a také podávání zpráv a
dodržováni práv uznaných v paktu gen. tajemní-
kovi OSN (čl. 16) mohou být jedině příležitosti
k dokumentováni vysokého stupně zajištění lid-
ských práv vypočtených v paktu.
Článek 15 paktu obsahuje právo zúčastnit se
kulturního života, užívat plodů vědeckého pokro-
ku a jeho využití a požívat ochrany morálních
a materiálních zájmů, které vyplývají z vědecké,
literární nebo umělecké tvorby. Zakotvuje rovněž
závazek smluvních stran paktu respektovat svobo-
du, nezbytnou pro vědeckou a tvůrci činnost.
Smluvní státy rovněž uznávají prospěch plynoucí
z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků
a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.
Právní vztahy, které vznikají v souvislosti s vy-
tvořením a společenským uplatňováním literárních,
vědeckých a uměleckých děl, upravuje v čs. práv-
ním řádu především zákon č. 35/1965 Sb., o dílech
literárních, vědeckých a uměleckých jakožto zá-
kladní autorskoprávní předpis. Tento zákon upra-
vuje zmíněně vztahy tak, aby byly chráněny zájmy
autorů literárních, vědeckých a uměleckých děl
a aby byly zajištěny příznivé podmínky pro rozvoj
kulturní tvorby a aktivní účasti pracujících na té-
5
lo tvorbu v souladu s rozvojem a potřebami socia-
listické společnosti. Právní úprava obsažená v au-
torském zákoně je v plném souladu s čl. 15 paktu.
V souladu s tímto ustanovením je i ustanovení § 20
tohoto zákona, ve kterém je stanovena povinnost,
převádět právo užít literárního, vědeckého nebo
uměleckého díla v zahraničí prostřednictvím k to-
mu určené socialistické organizace. Totéž je možno
říci i o úpravě provedené vyhláškou ministra in-
formací a osvěty č. 29/1953 Ú. l., kterou se určuje
způsob převodu původských práv k dílům literár-
ním do ciziny a kde je stanovena obdobná povin-
nost ve vztahu ke společenskému uplatňování děl
slovesných a to jak při převodu práva k jejich užití
v zahraničí, tak při převodu práva k užití takových
zahraničních děl v tuzemsku. Zmíněnými zpro-
středkovatelskými organizacemi jsou totiž vesměs
ochranné organizace autorské, resp. organizace
zastupující autory ve výkonu jejich práv.
Část IV paktu, obsahující články 16 - 25; upra-
vuje implementační mechanismus spočívající pře-
devším v předávání zpráv generálnímu tajemní-
kovi OSN a jejich projednávání Hospodářskou a
sociální radou.
Část V obsahuje závěrečná ustanovení.
Článek 28 paktu požaduje, aby se jeho usta-
novení vztahovala na všechny části federálních
států bez jakýchkoli omezení nebo výjimek. Toto
ustanovení je zajištěno ústavním zákonem č. 143/
1968 Sb., o čs. federaci.
III.
V části I, článku 1 Mezinárodního paktu o ob-
čanských a politických právech je obdobně jako
v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních
a kulturních právech zakotveno právo národů na
sebeurčení.
Část II paktu obsahuje obecná ustanovení:
Článek 2 paktu, odst. 1 obsahuje zákaz diskri-
minace při zajišťování práv zakotvených v paktu.
Článek 2 odst. 2 paktu ukládá smluvním stá-
tům závazek, aby v souladu se svými ústavními
postupy podnikly nutné kroky ke schválení záko-
nodárných nebo jiných opatření nutných k reali-
zaci práv uznaných v paktu, pokud tato práva již
nejsou zajištěna existujícími zákonodárnými nebo
jinými opatřeními. I když se zde -výslovně nesta-
noví, že jde o postupné dosažení plné realizace
práv jako je tomu v případě paktu o hospodář-
ských, sociálních a kulturních právech, nejedná
se o okamžitou realizaci, nýbrž počítá se s urči-
tým procesem.
Článek 2 odst. 3 paktu ukládá smluvním stá-
tům zajistit ochranu osobám, jejichž práva nebo
svobody uznané paktem byly porušeny. Vzhledem
k tomu, že jak je v dalším podrobněji rozvedeno,
práva zakotvená v paktu jsou zajištěna čs. právní-
mi předpisy, jejich porušení by bylo stíháno jako
porušení těchto čs. předpisů.
Článek 3 paktu obdobné jako čl. 3 paktu o hos-
podářských, sociálních a kulturních právech, za-
kotvuje stejná práva mužů a žen na požívání ob-
čanských a politických práv zakotvených v paktu.
Článek 4 paktu upravuje omezení závazků
smluvních stran paktu za mimořádné situace, kte-
rá je úředně vyhlášena a za niž je ohrožen život
národa. V odst. 2 tohoto článku jsou taxativně vy-
mezena ustanovení paktu, od nichž se ani za této
situace nelze odchýlit.
Čs. zákonodárství zajišťuje, že ani v období
mimořádné situace, jak ji má na mysli čl. 4, odst. 1
paktu, nedochází k odchylkám od ustanovení uve-
dených v čl. 4 odst. 2 paktu.
Článek 5 paktu je obdobou čl. 5 paktu o hos-
podářských, sociálních a kulturních právech.
Část III paktu upravuje jednotlivá občanská
a politická práva:
Článek 6 odst. 1 paktu zakotvuje právo každé
lidské bytosti na život, chráněné zákonem. Čs.
právní řád zajišťuje toto právo především v ob-
čanském zákoně, jehož § 11 poskytuje právo na
ochranu osobnosti, zejména života a zdraví. Poru-
šení tohoto práva je podle trestního zákona trest-
ným činem a je stíháno v souladu s jeho ustanove-
ními.
Článek 6 odst. 2 paktu stanoví podmínky, za
kterých může být uložen a vykonán trest smrti.
Podle tohoto ustanovení trest smrti může být ulo-
žen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s prá-
vem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán.
Trest smrti může být vykonán pouze na základě
rozsudku vyneseného příslušným soudem. V čs.
právním řádu je toto ustanovení zajištěno zejména
§ § 29 a 16 odst. 1 tr. zák. a § § 316 a 317 tr. řádu.
Článek 6 odst. 3 paktu stanoví, že v případě,
kdy zbavení života je zločinem genocidia, platí
pro státy, které jsou stranami Úmluvy o zabráně-
ní a trestání zločinu genocidia, závazky podle
této Úmluvy bez modifikace kterýmkoli ustanove-
ním tohoto článku. ČSSR je stranou Úmluvy o za-
bránění a trestání zločinu genocidia. Závazky vy-
plývající z této Úmluvy jsou zajištěny § 259 tr. zák.
Článek 6 odst. 4 paktu se týká udělení milosti,
zmírnění trestu nebo amnestie pro osoby odsou-
zené k trestu smrti. Právo udělovat amnestii, pro
míjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy
má podle čl. 61 odst. 1 písm. j] ústavního zákona
o čs. federaci president republiky. Udělení milosti,
použití amnestie a změnu výměry trestu upravují
§ § 366-370 tr. řádu.
6
Článek 6 odst. 5 paktu stanoví, že rozsudek
trestu smrti nebude ukládán za trestné činy spá-
chané osobami mladšími 18 let a nebude vykonán
na těhotných ženách. Tyto zásady jsou upraveny
§ 29. odst. 4 tr. zák. a § 318 odst. 2 tr. řádu.
Článek 7 paktu zakazuje kruté, nelidské nebo
ponižující zacházení nebo trest a zvláště zakazuje,
aby kdokoli byl bez svého svobodného souhlasu
podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.
Výkon trestu odnětí svobody za podmínek od-
povídajících ustanovením paktu je zajištěn zák. č.
59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Čl. 30
odst. 2 Ústavy ČSSR dovoluje ukládat testy jen
na základě zákona. Otázky zákazu provádění lé-
kařských a vědeckých pokusů bez svobodného sou-
hlasu se týkají §§ 23 a 24 zák. č. 20/1966 Sb., o pé-
či o zdraví lidu. Provedení jakýchkoli pokusů bez
svobodného souhlasu by bylo stíháno podle trest-
ního zákona.
Článek 8 paktu zakotvuje v odst. 1 zákaz
otroctví, v odst. 2 zákaz nevolnictví a v odst. 3 zá-
kaz nucené práce. Závazky v tomto směrů pro
ČSSR vyplývají již z mezinárodně-právních doku-
mentů v oblasti zákazu otroctví a podobných insti-
tutů, kterých je ČSSR stranou. Jedná se o Úmluvu
o otroctví z r. 1926 a o Dodatkovou úmluvu o od-
stranění otroctví, obchodu s otroky a institucí
a praktik podobných otroctví z r. 1956. Z ustano-
vení čs. právního řádu, která zabezpečují příslušné
závazky, je možno poukázat na čl. 19, 20 a 26
Ústavy ČSSR, na zákon o rodině a na trestní zá-
koník.
Článek 9 odst. 1 paktu zakotvuje právo na svo-
bodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být své-
volně zatčen anebo zadržen a nesmí být zbaven
svobody než na základě zákona v řízení stanoveném
zákonem. V čs. právním řádu zajišťuje tato práva
především čl. 30 Ústavy ČSSR.
Článek 9 odst. 2 paktu stanoví, aby každý,
kdo je zatčen, byl v době zatčení seznámen s dů-
vody svého zatčení a informován o obviněních
proti němu vznesených. Tento závazek zajišťuje
trestní řád, a to § 68 ve spojení s § 163 a § 169.
Článek 9 odst. 3 a 4 paktu se týkají zejména
rozhodování o vazbě. Tyto otázky jsou upraveny
trestním řádem. Podle § 68 tr. ř. o vazbě rozho-
duje soud, v přípravném řízení prokurátor. Avšak
i v případě, kdy o vazbě rozhodoval prokurátor,
může být proti jeho rozhodnutí podána podle § 146a
tr. ř. stížnost, o které rozhoduje soud. Osoba
vzatá do vazby nebo držená ve vazbě se tak může
domáhat přezkoumání důvodnosti a zákonnosti
zbavení svobody u orgánu, který je vybaven soudní
pravomocí. § 69 tr. ř. v odst. 3 ukládá, aby osoba
dodaná do vazby byla do 48 hodin vyslechnuta
a aby jí bylo oznámeno rozhodnutí o vazbě. Poža-
davek neprodleného převedení před soudce je po-
kryt ustanovením § 69 odst. 3 a pokud čl. 9 odst. 3
mluví o
,,úředníku, který je zákonem zmocněn vy-
konávat soudcovskou pravomoc", lze v našich
podmínkách pod tím rozumět prokurátora nebo
vyšetřovatele. § 71 tr. ř. stanoví, že vazba v pří-
pravném řízení může trvat nanejvýše dva měsíce
a tuto lhůtu může prodloužit pouze nadřízený pro-
kurátor.
Článek 9 odst. 5 paktu dává každému, kdo se
stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, vyma-
hatelné právo na náhradu. Tyto otázky zajišťuje
v čs. právním řádu zák. č. 58/1969 Sb., o odpověd-
nosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Článek 10 paktu upravuje zacházení s osobami
zbavenými osobní svobody. Závazky vyplývající
i tohoto ustanovení zajišťuje zák. č. 59/1965 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody, dále trestní zá-
kon a trestní řád.
Článek 11 paktu stanoví, že nikdo nebude věz-
něn pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Občanský zákoník nezná sankční ustanovení tohoto
typu a občanskoprávní závazek lze v ČSSR vymá-
hat pouze občanskoprávní cestou.
Článek 12 paktu zakotvuje svobodu pohybu
a pobytu, právo opustit kteroukoli zemi, včetně
své vlastní, a právo na návrat do své země. Tato
práva mohou být podle odst. 3 článku 12 omezena.
Omezení, která připouští odst. 3, musí být stano-
vena zákonem a musí být nutná pro ochranu stát-
ní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdra-
ví nebo morálky.
Tato práva čs. občanů jsou v souladu se zájmy
socialistické společnosti upravena především v zá-
koně č. 63/1965 Sb., o cestovních dokladech, dále
ve vyhlášce ministerstva vnitra ČSSR a ministerstva
zahraničních věcí č. 44/1970 Sb., kterou se zákon
o cestovních dokladech provádí a ve vládním naří-
zení č. 114/1969 Sb.
Důvody, pro které může být vydání cestovního
dokladu odepřeno nebo za kterých může být
cestovní doklad odňat nebo jeho platnost omeze-
na, uvádí § 4 zák. č. 63/1965 Sb. Jedná se o cesty
občanů:
a) jejichž cesta do ciziny by nebyla v souladu
se státními zájmy;
b) proti nimž je vedeno trestní řízení;
c) kteří byli odsouzeni pro trestný čin, pokud se
na ně nehledí, jako by nebyli odsouzeni nebo
pokud odsouzení nebylo zahlazeno;
d) kteří při pobytu v cizině poškodili svým jed-
náním dobré jméno ČSSR.