Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1975
II. v. o.
104
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Úmluva o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socialistic-
ké republiky souhlasí s Úmluvou o provádění dů-
kazů v cizině ve věcech občanských a obchodních,
sjednanou dne 18. března 1970 v Haagu s tím, že
k Úmluvě budou učiněna tato prohlášení:
prohlášení podle čl. 16 odst. 2 a čl. 18 odst. 1
Úmluvy;
prohlášení k čl. 40 Úmluvy, který je v roz-
poru s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne
14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti ko-
loniálním zemím a národům.
2
Důvodová zpráva
Problematikou mezinárodní spolupráce států
při poskytování právní pomoci ve věcech občan-
ských a obchodních se Haagská konference mezi-
národního práva soukromého zabývá již více než
50 let. První úmluva v této oblasti, datující se do
roku 1905, obsahovala jen elementární zásady, se
kterými se vystačilo jen do doby, než intenzita
mezinárodního právního styku s sebou nepřinesla
nutnost konkrétnější úpravy mezinárodní spolu-
práce orgánů v jednotlivých zemích. Proto pů-
vodní tzv. Haagská procesní úmluva ze 17. 7. 1905
byla později nahrazena tzv. Úmluvou o civilním
řízení, která byla v Haagu podepsána dne 1. 3.
1954. ČSSR podepsala obě tyto Úmluvy, při-
čemž přístup k Úmluvě o civilním řízení na-
byl pro ČSSR mezinárodní účinnosti dnem 11.
srpna 1966 (Úmluva byla uveřejněna vyhl. mi-
nistra zahraničních věcí č. 72/1966 Sb. ) a zava-
zuje ji ve vztahu k těmto státům: NSR, Rakousko,
Belgie, Dánsko, Španělsko, Finsko, Francie, Izrael,
Itálie, Japonsko, Lucembursko, Norsko, Nizozemí,
Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Jugoslávie, Ma-
ďarsko, SSSR, Polsko, Rumunsko a Vatikán.
Zkušenosti z aplikace Úmluvy o civilním ří-
zení v praxi československých soudů a státních
notářství jsou velice příznivé, protože se projevily
především zrychlením řízení a částečně i nižší ná-
kladností úkonů, které bylo třeba v cizině podle
dožádání provést.
Prudkým rozvojem právních styků, zejména
v období posledních 10 let byla vývojově překo-
nána i Úmluva o civilním řízení, takže bylo třeba
uvažovat o zdokonalení dosavadní smluvní úpravy.
Nová Úmluva (dále zkráceně jen
,,Úmluva o pro-
vádění důkazů") nahrazuje část II Úmluvy o civil-
ním řízení z 11. 3. 1954, upravující dožádání, tedy
převážně výslechy svědků, znalců a účastníků
v občanskoprávním řízení, může se však podle po-
vahy věci vztahovat také na provádění jiných
procesních úkonů, zejména vyžadování listin, pro-
vádění důkazu krevní zkouškou v řízení o zjištění
nebo popření otcovství k dítěti apod.
Značné potíže v praxi jsou však stále ve vzta-
zích k některým vyspělým kapitalistickým státům
a rozvojovým zemím, kde dožádání nelze někdy
provést bud vůbec nebo se značnými náklady.
Zlepšení tohoto stavu by právě zajistila účast ČSSR
na předkládané úmluvě, která zásadně stanoví bez-
platnost poskytované právní pomoci (čl. 14) nebo
připouští, aby procesní úkon (např. výslech účast-
níka, svědka nebo znalce i byl proveden prostřed-
nictvím diplomatického nebo konzulárního úřed-
níka (čl. 15 a násl. Úmluvy). Pro praktické využití
této úpravy je důležité, že Úmluva již byla po-
depsána OSA a Velkou Británií (dalšími smluvními
stranami jsou Dánsko, Francie, NSR, Norsko a Por-
tugalsko).
Úmluva o provádění důkazů je rozdělena do
tří hlav, z nichž první obsahuje obecná ustanovení
o dožádání a jeho vyřizování cestou justičních
orgánů (zejména soudů), druhá obecná ustanovení
o dožádání a jeho vyřizování cestou zastupitel-
ských a konzulárních úřadů a třetí všeobecná
ustanovení, podle nichž mohou smluvní státy vzá-
jemnou součinnost na tomto úseku upřesnit, mo-
hou se od ní odchýlit, učinit výhrady atd.
Podle čl. 1 Úmluvy se přípustnost dožádání
o právní pomoc vztahuje jen na soudní řízení ve
věcech občanských a obchodních a je možno podle
ní požádat o provedení výslechu, popř. provedení
jiných procesních úkonů. Nevztahuje se však na do-
ručování soudních písemností, které je upraveno
jednak částí 1 Úmluvy o civilním řízení z 1. 3. 1954,
příp. samostatnou Úmluvou o doručování soudních
a mimosoudních písemností ve věcech občanských
a obchodních, podepsanou v Haagu dne 15. 11.
1965.
Podle nynějšího stavu, kdy ČSSR je vázána
Úmluvou o civilním řízení z 1. 3. 1954, se prová-
dění důkazů v cizině děje na základě písemné žá-
dosti procesního soudu, adresované cizímu soudu
diplomatickou cestou. Nová Úmluva naproti tomu
v čl. 2 stanoví, že každý smluvní stát označí ústřed-
ní orgán pověřený přijímáním dožádání soudních
orgánů druhých smluvních států, který pak tato
dožádání předá příslušnému orgánu dožádaného
státu. Federální státy mají ve smyslu článku 24
odst. 2 možnost označit více ústředních orgánů.
Považujeme za vhodné a účelné, aby těmito orgá-
ny byla ministerstva spravedlnosti obou republik,
jejichž příslušnými útvary musí dožádání vždy
projít před tím, než bude předáno k realizaci pří-
slušnému čs. soudu nebo státnímu notářství, anebo
naopak kdy od těchto čs. justičních orgánů budou
dožádání směřovat do ciziny. Jde o samozřejmou
praxi, která má oporu v řadě dvoustranných mezi-
národních smluv o úpravě právních vztahů (práv-
ní pomoci) ve věcech občanských, rodinných a
trestních, jimiž je ČSSR vázána, a rovněž je interně
upravena instrukcí býv. unitárního ministerstva
spravedlnosti ze dne 30. 3. 1966 č. 1800/66-MO,
vydané k provedení zák. č. 97/1963 Sb., o mezi-
3
národním právu soukromém a procesním. Pro uve-
dené řešení také mluví zřetele účelnosti a hospo-
dárnosti a zejména i zájem na odstranění zbyteč-
ných mezičlánků v zájmu co nejrychlejšího vyří-
zení dožádání, což má svůj význam především
v oblasti rozhodování o výživném.
V čl. 4 a 5 Úmluvy jsou obsažena ustanovení
o náležitostech, které dožádání musí obsahovat a
o povinnosti připojovat vždy úředně ověřené pře-
klady (pokud dožádání není sepsáno přímo v ja-
zyce státu, do kterého směřuje). V čl. 5 a násl. je
upraven způsob vyřízení dožádání, přičemž za dů-
ležité je třeba považovat zejména ustanovení čl. 9
o povinnosti postupovat urychleně (což bude mít
svůj značný význam zejména při vyřizování dožá-
dání ve věcech výživného], a čl. 6, podle něhož
nepříslušný orgán je povinen bez odkladu zaslat
dožádání k vyřízení orgánu příslušnému. Při vyři-
zování dožádání se postupuje zásadně vždy podle
procesních předpisů dožádaného státu, s možností
použít na žádost i formálního předpisu, platného
ve státě dožadujícím, což ovšem může být spojeno
s náhradou nákladů (čl. 9, čl. 14 odst. 2 Úmluvy).
Tento postup je plně v souladu s československou
vnitrostátní úpravou podle § 48, 57 zák. č. 97/
1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a pro-
cesním, která připouští např. přísežné výslechy
svědků na zvláštní žádost cizího soudu atd. Na-
proti tomu nejeví se účelné využít oprávnění po-
dle čl. 8, aby justiční funkcionáři dožadujícího
orgánu mohli být přítomni při výkonu dožádání,
takže se nedoporučuje, aby ČSSR učinila prohlá-
šení ve smyslu tohoto ustanovení.
Odmítnutí provést dožádání je omezeno jen
na případy, kdy má být provedeno ve vztahu
k exteritoriální osobě (čl. 11) a na případy, kdy
vyřízení dožádání nepatří v dožádaném státě do
pravomoci soudu, příp. když dožádaný stát se
domnívá, že dožádání by se mohlo dotknout jeho
suverenity nebo bezpečnosti (čl. 12). Ve všech
ostatních případech se stanoví povinnost dožádání
provést, příp. i za použití donucovacích prostřed-
ku (čl. 10).
Značně důležité je ustanovení čl. 14 Úmluvy,
v němž je stanovena zásada bezplatnosti. Za do-
žádání se neplatí náhrada poplatků ani jiných
nákladů, s výjimkou náhrad a nákladů placených
znalcům, tlumočníkům a spojených s použitím
zvláštní formy podle čl. 9 Úmluvy. Taková úprava
se dosud obvykle sjednávala jen formou dvoustran-
ných mezinárodních smluv.
V části II se upravuje provádění dokazování
prostřednictvím diplomatických nebo konzulár-
ních úředníků a komisionárů. Působnost českoslo-
venských zastupitelských a konzulárních úřadů
při poskytování právní pomoci je upravena v § 59
zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukro-
mém a procesním, přičemž výslech svědků, znalců
a účastníků, jakož i jiné procesní úkony (s výjim-
kou doručování písemností) mohou být takto pro-
vedeny za předpokladu, že
a) o provedení takového úkonu československý
soud nebo notářství požádá,
b) příslušný diplomatický nebo konzulární orgán
k lomu bude zmocněn federálním minister-
stvem zahraničních věcí,
c) předvolaný svědek, znalec nebo účastník se
dostaví dobrovolně,
d) nebrání tomu předpisy ve státě, kde má být
úkon proveden.
Působnost zastupitelských a konzulárních
úřadů při poskytování právní pomoci bývá nej-
častěji sjednána dvoustrannými mezinárodními
smlouvami. Proto je vždy třeba vycházet z pří-
slušné smluvní úpravy. Také podle čl. 15 Úmluvy
o civilním řízení z 1. 3. 1954 se všeobecně stanoví,
že každý stát může dát vykonat dožádání o prove-
dení jiného procesního úkonu, než je doručení,
přímo svými diplomatickými nebo konzulárními
zástupci, jestliže to připouštějí smlouvy uzavřené
mezi zúčastněnými státy, anebo jestliže stát, na
jehož území má být dožádání vykonáno, tomu ne-
odporuje.
Úmluva o provádění důkazů rozšiřuje mož-
nost působnosti zastupitelských a konzulárních
orgánů při provádění důkazů v oblasti občanského
a obchodního práva, ovšem vždy jen při bezvýji-
mečném zachování a respektování principu suve-
renity přijímajícího státu, jemuž se ponechává na
vůli, zda provádění důkazů touto mimosoudní ces-
tou vůbec připustí (čl. 18). Zásadně se připouští
provádění důkazů touto cestou jen bez použití do-
nucovacích prostředků, každý smluvní stát však
může označit svůj orgán, který bude zastupitel-
skému nebo konzulárnímu úřadu nápomocen při
vyřizování dožádání, příp. i za použití donucova-
cích prostředků. Považujeme však za vhodné zabrá-
nit příliš široké pravomoci cizích zastupitelských
a konzulárních úřadů, působících na území ČSSR
potud, že by ČSSR učinila prohlášení ve smyslu
čl. 18, tedy že při nedostatku dobrovolné součin-
nosti osoby, ve vztahu k níž má být procesní úkon
proveden, může cizí zastupitelský nebo konzulární
orgán požádat o provedení procesního úkonu pří-
slušný československý soud nebo notářství, jimž
postoupí spis prostřednictvím ministerstva spra-
vedlnosti, stejné oprávnění by bylo možno reci-
pročně požadovat vůči příslušnému cizímu státu
i při vyřizování našich dožádání na jeho teritoriu
prostřednictvím našeho zastupitelského nebo kon-
zulárního úřadu.
Doporučuje se proto učinit prohlášení ve
smyslu čl. 16 odst. 2 Úmluvy o tom, že důkazy mo-
hou být podle části II prováděny bez předchozího
4
povolení, ovšem vždy při existenci vzájemnosti.
Vycházíme z toho, že stejné reciproční oprávnění,
které nám bude přiznáno příslušným cizím státem,
značně usnadní - zejména urychlí a zhospodární
- postup při vyřizování dožádání českosloven-
ských soudů a notářství v cizině. Podle dosavad-
ních zkušeností z praxe těchto justičních orgánů
a z činnosti ministerstev spravedlnosti obou re-
publik je použití této cesty z hlediska českosloven-
ských zájmů nanejvýš žádoucí.
V části III jsou obsažena obvyklá ustanovení
Haagských úmluv, podle nichž mohou být ujed-
nány ve vztazích mezi státy odchylky, provedena
upřesnění, předneseny výhrady apod. V úvahu by
přicházely zejména výhrada podle čl. 33, kterou
však nedoporučujeme - z důvodů, které jsme
uvedli při výkladu jednotlivých částí Úmluvy -
použít ani ve vztahu k čl. 4 odst. 2, ani ve vztahu
k části II Úmluvy. Možnost prohlášení podle čl. 16
odst. 2 Úmluvy by bylo třeba vázat - z důvodů,
které jsou uvedeny výše - vždy na reciprocitu,
bez níž by provádění důkazů cizími diplomatic-
kými nebo konzulárními úředníky nebylo možno
nikdy připustit.
Odchylky od smluvní úpravy, které připouští
čl. 27 a 28 Úmluvy, nejsou pro ČSSR účelné.
Pokud jde o prohlášení podle čl. 23 Úmluvy,
nedoporučuje se použít výhrady proto, že česko-
slovenské soudy budou v těchto případech postu-
povat způsobem obdobným jako při vyřizování do-
žádání v řízení, které už bylo před soudem za-
hájeno.
V souladu s československým postojem a praxí
k problému nezávislosti koloniálních zemí a ná-
rodů bude třeba učinit prohlášení (výhrada není
podle obsahu Úmluvy přípustná) k čl. 40 Úmluvy,
upravujícímu oprávnění států prohlásit, že se
Úmluva vztahuje na všechna území, která z mezi-
národního hlediska zastupují. Tímto prohlášením
je třeba vyjádřit stanovisko ČSSR v tom smyslu,
že zachování stavu závislosti určitých zemí je
v rozporu s obsahem a cílem Deklarace OSN ze
dne 14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti ko-
loniálním zemím a národům, která prohlašuje nut-
nost rychlého a bezpodmínečného ukončení kolo-
nialismu ve všech jeho formách a projevech.
Použití této úmluvy je omezeno na vztahy
mezi smluvními státy a jinak zůstanou v platnosti
všechna ustanovení zák. č. 97/1963 Sb., o meziná-
rodním právu soukromém a procesním. S ohledem
na ustanovení § 2 tohoto zákona, podle něhož se
stanoví subsidiarita zákona ve vztahu k úpravě,
provedené mezinárodními smlouvami, není proto
třeba žádných vnitrostátních legislativních úprav.
V souladu s usnesením vlády ČSSR ze dne
12. září 1974 č. 250 o podpisu některých Haag-
ských úmluv v oblasti mezinárodního práva sou-
kromého byla Úmluva o provádění důkazů v cizině
ve věcech občanských a obchodních podepsána
velvyslancem ČSSR v Nizozemském království dne
4. února 1975. Po podpisu se nyní Úmluva před-
kládá Federálnímu shromáždění k vyslovení sou-
hlasu podle čl. 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.,
o československé federaci.
V Praze dne 10. října 1975
Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Ing. Chňoupek v. r.
5
Úmluva
o provádění důkazů v cizině ve věcech
občanských a obchodních
Smluvní státy této úmluvy,
přejíce si usnadnit zasílání a vyřizování
dožádání a umožnit sblížení různých způsobů, jichž
se užívá k těmto účelům,
přejíce si zdokonalit vzájemnou součinnost
justičních orgánů ve věcech občanských nebo ob-
chodních,
rozhodly se uzavřít za tím účelem Úmluvu
a dohodly se na těchto ustanoveních:
ČÁST I
Dožádání
Článek 1
Ve věcech občanských a obchodních může
justiční orgán smluvního státu podle vlastních
právních předpisů žádat cestou dožádání od pří-
slušného orgánu jiného smluvního státu, aby byl
proveden důkaz nebo jiný soudní úkon.
Dožádáním nelze žádat o provedení důkazu,
který není určen pro použití v soudním řízení,
které se koná nebo bude konat.
Výraz ,,jiné soudní úkony" nezahrnuje ani do-
ručování soudních písemností, ani předběžných
opatření a výkonu rozhodnutí.
Článek 2
Každý smluvní stát označí ústřední orgán,
který je pověřen přijímat dožádání došlá od justič-
ního orgánu jiného smluvního státu a předat je
příslušnému orgánu za účelem provedení. Organi-
zace ústředního orgánu se řídí právem dožáda-
ného státu.
Dožádání jsou zasílána ústřednímu orgánu do-
žádaného státu bez prostřednictví jiného úřadu
tohoto státu.
Článek 3
Dožádání obsahuje tyto údaje:
a) označení dožadujícího orgánu a pokud možno
též dožádaného orgánu,
b) označení a adresu účastníků, popř. jejich zá-
stupců,
c) povahu řízení, v němž se o provedení důkazu
žádá s uvedením všech potřebných skuteč-
ností.
d) požadovaný důkaz nebo jiné soudní úkony,
které mají být provedeny.
V odůvodněných případech bude dožádání ob-
sahovat mimo jiné:
e) jména a adresy osob, které mají být vyslech-
nuty,
f) otázky, které mají být položeny vyslýchaným
osobám nebo skutečnosti, o nichž mají být vy-
slechnuty,
h) žádost, aby důkaz byl proveden pod přísahou
nebo věrohodným ověřením, jakož i zvláštní
formu, které má být použito,
i) zvláštní způsob nebo řízení, jejichž použití se
požaduje podle článku 9.
Dožádání může obsahovat též informace po-
třebné pro použití článku 11.
Ověření ani podobné formality nemohou být
požadovány.
Článek 4
Dožádání musí být vyhotoveno v jazyku dožá-
daného orgánu nebo musí být připojen překlad
do tohoto jazyka.
Každý členský stát však musí přijmout dožá-
dání vyhotovené v jazyce francouzském nebo
anglickém anebo je-li připojen překlad do jednoho
z těchto jazyků, ledaže použil výhrady stanovené
v článku 33.
Každý členský stát, který má více úředních ja-
zyků a nemůže s ohledem na vnitrostátní právo
přijímat dožádání v jednom z těchto jazyků pro
celé své státní území, musí dát na vědomí prohlá-
šením, v kterém jazyku má být dožádání vyhoto-
veno nebo přeloženo s ohledem na jeho prove-
dení v určených částech jeho území. V případě,
že povinnosti plynoucí z tohoto prohlášení, nebu-
dou bez závažných důvodů splněny, jdou náklady
za překlad do požadovaného jazyka na vrub doža-
dujícího státu.
Každý členský stát může prohlášením určit
jazyk nebo jazyky jiné než jsou uvedeny v před-
cházejících odstavcích, ve kterých může být do-
žádání zasláno jeho ústřednímu orgánu.
Každý překlad připojený k dožádání musí být
ověřen buď diplomatickým zástupcem nebo konzu-
lem, anebo přísežným tlumočníkem nebo jinou oso-
bou pověřenou k tomu v jedné z obou zemí.
6
Článek 5
Jestliže ústřední orgán má za to, že ustano-
vení Úmluvy nebyla dodržena, uvědomí o tom ne-
prodleně orgán dožadujícího státu, který mu za-
slal dožádání, a sdělí námitky proti dožádání.
Článek 6
Jestliže orgán, jemuž bylo dožádání předáno,
je nepříslušný, předá je z úřední povinnosti a bez
odkladu orgánu, který je pro to příslušný podle
práva dožádaného státu.
Článek 7
Dožadující orgán, požádá-li o to, bude infor-
mován o datu a místě, kde má být řízení uskuteč-
něno, aby se ho mohly účastnit účastníci, mající
na něm zájem, popřípadě i jejich zástupci. Toto
sdělení se zašle přímo uvedeným účastníkům nebo
jejich zástupcům, jestliže dožadující orgán o to
požádá.
Článek 8
Každý smluvní stát může prohlásit, že justiční
funkcionáři dožadujícího orgánu jiného smluvního
státu mohou být přítomni při výkonu dožádání.
Toto opatření může být podmíněno předchozím
souhlasem příslušného orgánu, označeného státem,
který prohlášení vydal.
Článek 9
Justiční orgán, který provádí dožádání, použi-
je, pokud jde o procesní postup, práva svého státu.
Vyhoví však přání dožadujícího orgánu, aby
se postupovalo podle zvláštní formy, ledaže by tato
forma nebyla slučitelná s právním řádem dožáda-
ného státu, nebo že by její použití nebylo možné
buď s ohledem na soudní zvyklosti dožádaného
státu nebo pro nesnáze v praxi.
Dožádání musí být provedeno urychleně.
Článek 10
Při vyřizování dožádání použije dožádaný
orgán donucovacích prostředků v těch případech
a v té míře, jež stanoví právo dožádaného státu
při provádění dožádání jeho orgánů nebo na žá-
dost účastníka, který na tom má zájem.
Článek 11
Dožádání se neprovede, jestliže osoba, jíž se
týká, se dovolává osvobození nebo zákazu podat
důkaz, které jsou stanoveny:
a) buď právním řádem státu dožádaného,
b) nebo právním řádem státu dožadujícího, je-li
to uvedeno v dožádání, popřípadě potvrzeno
dožadujícím orgánem na žádost dožádaného
orgánu.
Kromě toho může každý smluvní stát prohlá-
sit, že bude uznávat oprávnění a zákazy stanovené
právním řádem jiných států než státu dožadujícího
a dožádaného a to v rozsahu stanoveném v tako-
vém prohlášení.
Článek 12
Výkon dožádání může být odmítnut pouze
tehdy, jestliže
a) výkon v dožádaném státě nepatří do pravo-
moci justičních orgánů nebo
b) dožádaný stát dojde k závěru, že vzhledem
k povaze výkonu dožádání by byla dotčena
jeho svrchovanost nebo bezpečnost.
Výkon nemůže být odmítnut jen proto, že vni-
trostátní právo dožádaného státu stanoví pro daný
případ výlučnou pravomoc, nebo proto, že nepři-
pouští uplatnění nároku žalobou.
Článek 13
Doklady o provedení dožádání zašle dožádaný
orgán orgánu dožadujícímu stejnou cestou, jaká
byla použita pro dožádání.
Nebylo-li dožádání provedeno zcela nebo
zčásti, musí být dožadující orgán ihned vyrozuměn
stejnou cestou, s uvedením důvodů.
Článek 14
Z výkonu dožádání nemůže vzniknout povin-
nost k náhradě poplatků nebo nákladů, bez ohle-
du na jejich povahu.
Dožádaný stát však může požadovat od doža-
dujícího státu náhradu odměn placených znalcům
a tlumočníkům a nákladů spojených s použitím
zvláštní formy vyžádané dožadujícím státem podle
článku 9 odstavce 2.
Dožádaný orgán, podle jehož právního řádu
jsou účastníci sami povinni zajistit důkazy, a který
nemůže provést dožádání sám, může tím pověřit
osobu k tomu způsobilou, souhlasí-li s tím doža-
dující orgán. Při vyžádání tohoto souhlasu oznámí
dožádaný orgán přibližnou výši nákladů, kterou by
si takový postup vyžádal. Udělí-li dožadující orgán
svůj souhlas, bude povinen tyto náklady nahradit.
Pokud takový souhlas neudělí, není dožadující
orgán povinen tyto náklady hradit.
7
ČÁST II
Provádění dokazování prostřednictvím
diplomatických zástupců, konzulárních úředníků
a komisionářů
Článek 15
Diplomatický zástupce nebo konzulární úřed-
ník jednoho smluvního státu může ve věcech ob-
čanských nebo obchodních provádět na území ji-
ného smluvního státu a v obvodu, kde vykonává
své funkce; důkazy bez použití donucení k účelům
řízení vedeného před soudem státu, který zastu-
puje, pokud jde o příslušníky tohoto státu.
Každý smluvní stát může prohlásit, že důkaz
mříže být proveden diplomatickým zástupcem nebo
konzulárním úředníkem jen tehdy, jestliže k tomu
na jejich žádost nebo žádost podanou jejich jmé-
nem přivolí příslušný orgán, který učiní toto pro-
hlášení.
Článek 16
Diplomatický zástupce nebo konzulární úřed-
ník jednoho smluvního státu může na území ji-
ného smluvního státu a v obvodu, kde vykonává
své funkce provádět důkazy bez použití donucení
k účelům řízení vedeného před soudem státu, který
zastupuje, i pokud jde o příslušníky státu, kde vy-
konává své funkce, nebo o příslušníky státu tře-
tího, jestliže
a) příslušný orgán určený státem, kde vykonává
své funkce, k tomu dal povolení bud' obecně
nebo pro každý případ zvlášť a
b) diplomatický zástupce nebo konzulární úřed-
ník dbá podmínek, které tento příslušný orgán
stanovil ve svém povolení.
Každý smluvní stát může prohlásit, že důkazy
podle tohoto článku mohou být prováděny bez
předchozího povolení.
Článek 17
Ve věcech občanských a obchodních může
každý, kdo je k tomu řádně zmocněn, provádět bez
použití donucovacích prostředků na území někte-
rého smluvního státu důkazy ve věcech týkajících
se řízení vedeného před soudem jiného smluvního
státu, jestliže:
a) dá k tomu příslušný orgán ustanovený státem,
kde se úkon provádí, svolení buď obecně nebo
pro každý jednotlivý případ, a
b) budou dodrženy podmínky, které stanovil pří-
slušný orgán v tomto svolení.
Každý smluvní stát může prohlásit, že uvede-
né důkazy mohou být prováděny bez předchozího
souhlasu.
Článek 18
Každý smluvní stát může prohlásit, že diplo-
matický zástupce, konzulární úředník nebo komi-
sionář oprávněný k provádění důkazů podle člán-
ku 15, 16 a 17 může se obrátit na příslušný orgán
určený shora uvedeným státem se žádostí, aby mu
byla poskytnuta potřebná pomoc při provádění dů-
kazů s použitím donucení. Prohlášení může obsa-
hovat podmínky, které stát, jenž prohlášení činí,
považuje za vhodné stanovit.
Jestliže příslušný orgán vyhoví takové žádosti,
použije donucovacích prostředků, které jsou při-
měřené a které jsou stanoveny pro řízení před
vlastními orgány.
Článek 19
Příslušný orgán může při udělování souhlasu
podle článku 13, 16 a 17 nebo prohlášení podle
článku 18 stanovit podmínky, které pokládá za
vhodné zejména pokud jde o hodinu, datum a
místo provedení důkazu. Může též požadovat, aby
tato hodina, datum a místo byly jí sděleny předem
a včas; v takovém případě může být zástupce
shora uvedeného orgánu přítomen při provádění
důkazu.
Článek 20
Při provádění důkazů podle některého z člán-
ků této části mohou být zúčastněné osoby právně
zastoupeny.
Článek 21
Je-li diplomatický zástupce, konzulární úřed-
ník nebo komisionář oprávněn provést důkaz po-
dle článku 15, 16 nebo 17,
a) může provádět všechny důkazy, které nejsou
neslučitelné s právem státu, kde se úkon pro-
vádí, nebo nejsou v rozporu se souhlasem
uděleným na základě shora uvedených článků
a za týchž podmínek vyslýchat pod přísahou
nebo místopřísežně;
b) každá žádost, aby se zúčastněná osoba dosta-
vila k provedení důkazu nebo aby důkaz po-
dala, je třeba sepsat v jazyce místa, kde má
být dokazování provedeno, nebo opatřit pře-
kladem do tohoto jazyka s výjimkou případů,
kdy se jedná o osobu, která není příslušníkem
státu, kde se řízení koná:
c) v předvolání se uvede, ze předvolaný může
být právně zastoupen a jde-li o stát, který ne-
učinil prohlášení uvedené v článku 18, že
není povinen se dostavit ani se účastnit pro-
vádění důkazů;
d) dokazování může být provedeno způsobem
stanoveným právem, kterého se použije u sou-