Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1976
II. v. o.
124
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Vídeňská úmluva o zastoupení států v jejich stycích s mezinárodními
organizacemi univerzální povahy, přijatá dne 14. března 1975 na konferenci OSN
ve Vídni a podepsaná za Československou socialistickou republiku dne 24. února 1976
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socia-
listické republiky souhlasí s Vídeňskou úmluvou
o zastoupení států v jejich stycích s mezinárod-
ními organizacemi univerzální povahy, přijatou
dne 14. března 1975 na konferenci OSN ve Vídni
a podepsanou za Československou socialistickou
republiku dne 24. února 1976.
Důvodová zpráva
I.
Kodifikace a pokrokový rozvoj mezinárodního
práva je jedním z úkolů OSN, stanovených její
Chartou.
Jednou z oblastí mezinárodního práva, jejíž
kodifikaci se v posledním období věnuje značná
pozornost, je mezinárodní právo diplomatické. Ví-
deňská úmluva o diplomatických stycích z r. 1961,
Vídeňská úmluva o konzulárních stycích z r. 1963
a Úmluva o zvláštních misích (tzv. ad hoc diplo-
macii) z r. 1969 upravily dvoustranné styky mezi
státy. Systematicky neupravena však zůstala pro-
blematika vztahů mezi státy a mezinárodními
organizacemi. Některé otázky jsou sice zakotveny
v mezinárodních smlouvách, které byly sjednány
v rámci OSN a některých dalších mezinárodních
organizacích (jako jsou např. úmluvy o výsadách
a imunitách OSN a odborných organizací, dohody
o sídle nebo i statuty mezinárodních odborných
2
organizací apod. ), avšak tyto dokumenty nemo-
hou představovat systematickou smluvní Opravu.
Vzhledem k významu mezinárodních organiza-
cí, zejména pak mezinárodních organizací univer-
zální povahy, který v současné době a v současné
mezinárodní situaci mají ve světovém dění, při-
stoupila OSN k mezinárodněprávnímu zpracování
uvedené oblasti.
Z širokého okruhu otázek celé problematiky
mezinárodních organizací byly pro smluvní úpra-
vu přednostně vybrány otázky diplomatického
práva týkající se vztahů mezi státy a mezinárod-
ními organizacemi a z nich pak jako první otázky
zastoupení států v mezinárodních organizacích.
Tento úkol byl splněn sjednáním úmluvy o zastou-
pení států v mezinárodních organizacích, která
byla přijata dne 14. března 1975 na konferenci
OSN ve Vídni pod názvem Vídeňská úmluva o za-
stoupení států v jejich stycích s mezinárodními
organizacemi univerzální povahy. Přijetím této
úmluvy bylo dokompletováno mezinárodní právo
diplomatické v oblasti upravující otázky zastou-
pení států jak ve dvoustranných mezistátních vzta-
zích, tak i v tzv. mnohostranné diplomacii, tj. ve
vztazích s mezinárodními organizacemi.
Úmluva důsledně vychází z pokrokové zása-
dy mezinárodního práva diplomatického, podle
které výsady a imunity zastupiteľským orgánům
cizích států a jejich pracovníkům, kteří jsou před
staviteli vysílajících států, jsou poskytovány v zá-
jmu usnadnění jim plnění jejich funkcí.
Vzhledem k významu mezinárodních organi-
zací, zejména organizací univerzální povahy, kte-
rý mají ve světovém dění současnosti, upravuje
úmluva - a to vůbec poprvé - otázky zastoupe-
ní nejen členských států organizace, ale i státu,
které z různých důvodů členy organizace nejsou
nebo být nemohou, tedy postavení pozorovatelů.
Statut stálých pozorovatelů nečlenských států
nebyl v systému OSN až dosud nijak upraven,
i když v praxi OSN se instituce pozorovatelú
s postupem doby vytvořila a ustálila, a to jak po
kud jde o ústřední úřadovnu v New Yorku, tak
pokud jde o úřadovnu v Ženevě, i pokud jde
o odborné organizace, jejich postavení však spo-
čívalo výlučně na praxi, která nebyla jednotná a
která byla v řadě případů dokonce diskriminační
pokud šlo o jednotlivé státy. Proto smluvní za-
kotvení práva států zřizovat své mise stálého po-
zorovatele při mezinárodních organizacích uni-
verzálního charakteru a smluvní úprava jejich po-
stavení jak ve vztahu k organizaci, tak ve státě,
kde má mezinárodní organizace své sídlo -
v hostitelském státě - je významným progresiv-
ním krokem vpřed v kodifikaci a pokrokovém roz-
voji mezinárodního práva.
Významným pokrokem je i úprava postavení
výsad a imunit delegací, vysílaných na zasedání
orgánů mezinárodních organizací a na konferen-
ce, svolávané mezinárodními organizacemi nebo
konané pod jejich záštitou.
Tyto otázky byly až dosud v systému OSN
upraveny neúplně a nedostatečně. Pokud pak jde
o delegace pozorovatelů, ať už jde o právo státu
vyslat pozorovatele nebo o jeho postavení, nebyly
tyto otázky upraveny vůbec.
Úmluva proto i v tomto směru přináší nové
pozitivní prvky.
II.
Úmluva sestává z preambule a šesti částí
(kapitol).
Preambule především podtrhuje stále důleži-
tější roli mnohostranné diplomacie ve vztazích
mezi státy a odpovědnost mezinárodních organi-
zací univerzální povahy v současném mezinárod-
ním společenství a konstatuje, že úmluva o za-
stoupení států v jejich stycích s mezinárodními
organizacemi bude přínosem pro rozvoj přátel-
ských vztahů a spolupráce mezi státy bez rozdílu
jejich politického, hospodářského a společenského
zřízení.
Část I definuje v úmluvě použité výrazy (člá-
nek 1). Vychází přitom z obdobných ustanoveni
úmluv o diplomatických stycích, o konzulárních
stycích a o zvláštních misích. Novými pojmy, spe-
cifickými pro danou úmluvu, jsou zejména ter-
míny:
- mezinárodní organizace, která znamená mezi
národní organizaci mezivládní;
- mezinárodní organizace univerzální povahy,
což znamená OSN, její odborné organizace,
Mezinárodní agenturu pro atomovou energii a
jinou podobnou organizaci, členství v níž a
odpovědnost které má široký mezinárodní
charakter;
- mise, která znamená jak stálou misi členské
ho státu, tak stálou misi pozorovatele nečlen-
ského státu, a s tím pak související tylo poj-
my stálé mise a stálé mise pozorovatele;
- vedoucí mise, což znamená buď stálého před
stavitele členského státu nebo stálého pozoro-
vatele nečlenského státu;
- hostitelský stát, jímž je stát, na jehož území
má organizace své sídlo nebo úřadovnu, nebo
kde se koná zasedání orgánu nebo konfe-
rence;
- vysílající stát, tj. stát, který zřizuje v sídle
organizace nebo u její úřadovny svou misi,
3
nebo vysílá do orgánu organizace nebo na
konferenci delegaci nebo delegaci pozoro-
vatele.
Článek 2 odst. 1 stanoví, že úmluva se vzta-
huje k organizacím univerzální povahy a ke kon-
ferencím svolávaným takovými organizacemi nebo
konaným pod jejich záštitou, přitom však kon-
statuje, že nic nebrání její aplikaci i na jiné me-
zinárodní organizace a jiné konference (článek 2,
odst. 2-4).
Článek 4 konstatuje, že ustanovení úmluvy se
nedotýkají jiných dohod platných mezi státy nebo
mezi státy a mezinárodními organizacemi, ani ne-
brání sjednání jiných dohod o zastoupení států
v mezinárodních organizacích nebo na konferen-
cích.
Část II je věnována problematice stálých misí
u mezinárodních organizací. Úmluva přitom upra-
vuje ve společných článcích jak otázky postavení
stálých misí členských států a jejich pracovníků,
tak i otázky postavení stálých misí pozorovatelů
nečlenských států. Vychází přitom z moderního
pojetí beroucího v úvahu jak funkční, tak i repre-
zentativní povahu stálé mise, které za právní zá-
klad výsad a imunit poskytovaných misím a je-
jich členům pokládá jednak nezbytnost zajistit
nerušený výkon funkcí misí a jejich pracovníků,
jednak postavení misí jako reprezentujících orgá-
nů vysílajícího státu a jejich pracovníků jako
představitelů tohoto státu.
Článek 5 zakotvuje práva členských států -
dovolují-li to pravidla organizace - zřizovat své
stálé mise, jakož i právo nečlenských států zři-
zovat stálé mise pozorovatele.
Otázka funkcí stálých misí a stálých misí po
zorovatele patří k několika málo otázkám, které
je - zcela z pochopitelných důvodů - třeba
upravit odděleně (zatímco většina článků této
části se týká společně obou druhů misí).
Podle článku 6 je funkcí stálé mise členského
státu zejména zajišťovat zastupování vysílajícího
státu u organizace, vést jednání s organizací,
a v jejím rámci zajišťovat účast vysílajícího stá-
tu na činnosti organizace, spolupracovat s orga-
nizací a v jejím rámci za účelem uskutečňování
cílů a zásad organizace.
Funkce stálé mise pozorovatele spočívá podle
článku 7 především v zajišťování zastupování vy-
sílajícího státu a chránění jeho zájmů ve vztahu
k organizaci a udržování spojení s ní, v sledování
činnosti organizace, ve spolupráci a jednání s ní.
Články 8-11 jsou věnovány jmenování ve-
doucího mise a členů mise. V článku 8 je pak vý-
slovně uvedena zásada, že tito mohou zastupovat
svůj stát i u více mezinárodních organizací.
Důležitý z hledisku vysílajících států je člá-
nek 9, stanovící, že tyto mohou členy svých misí
jmenovat podle svého uvážení. Toto je jeden
z článků, kde se projevuje specifičnost tzv. mno-
hostranné diplomacie. Jestliže totiž tradiční mezi-
státní styky jsou dvoustranné, zakládající vzájem-
né vztahy mezi vysílajícím u přijímajícím státem,
diplomacie v rámci mezinárodní organizace za-
kládá vztahy třístranné - mezi vysílajícím stá
lem, danou mezinárodní organizací a státem, na
jehož území má mezinárodní organizace své sídlo,
tzv. hostitelským státem.
Hostitelský stát přitom má zvláštní pozici.
Ačkoliv zástupci vysílajícího státu nejsou akredi-
továni u hostitelského státu, ačkoliv nevznikají
přímé vztahy mezi vysílajícím a hostitelským stá-
tem, přece je to jeho území, na kterém se v pra-
xi uplatňuje právní postavení mise vysílajícího
státu, je státem, který poskytuje této misi řadu
výhod, výsad a imunit.
Přesto nemá některá práva, která má přijíma-
jící stát v dvoustranné diplomacii. Nemůže např.
odmítnout vedoucího mise
(není totiž žádán o ag-
rément jako je tomu v případě vedoucího diplo-
matické mise), ani nemůže označit člena mise za
persona non grata nebo za osobu nežádoucí.
Podle článku 12 může vedoucí mise bez zvlášt
ní plné moci přijmout text smlouvy mezi vysíla-
jícím státem a organizací, nemůže však bez zvlášt-
ní plné moci takovou smlouvu podepsat.
Článek 15 je rovněž jedním z ustanovení
úmluvy, kde se projevuje specifičnost zastoupení
států u mezinárodní organizace ve srovnání s di-
plomatickými nebo konzulárními styky.
V dané souvislosti ke skutečnostem uvedeným
v souvislosti s článkem 9 přistupuje ještě to, že
aktivní role v otázkách postavení, výsad a imunit
stálých misí a jejich členů připadá i mezinárodní
organizaci samotné, které úmluva ukládá některé
povinnosti. Objevuje se tu tedy, ve srovnání s již
přijatými úmluvami z oblasti mezinárodního prá-
va diplomatického, další nový prvek.
Z této situace vychází i článek 15, který
ukládá vysílajícímu státu oznamovat některé úda-
je (např. pořadí členů mise, jejich příjezdy a od-
jezdy, příjezdy a odjezdy členů jejich rodin, umís-
tění místností mise a bytů pracovníků mise apod. )
organizaci, nikoliv tedy hostitelskému státu. To-
muto je povinna tyto údaje oznámit organizace
sama (článek 15 odst. 3).
Na rozdíl od dvoustranných diplomatických
styků nepoužívá úmluva pojmu chargé ďaffaires
a. i. a hovoří o úřadujícím vedoucím mise (článek
16). Jinak je upraveno i pořadí stálých představi-
telů. Zatímco vedoucí diplomatických misí mají
pořadí podle dala a doby, kdy převzali své funk-
4
ce, pořadí stálých představitelů - jakož i stálých
pozorovatelů u mezinárodních organizací - se
řídí abecedním pořádkem názvů států používa-
ným v organizaci [článek 17].
Podle článku 18 se mise zřizují v místě, kde
má organizace své sídlo. Avšak vysílající stát
může, dovolují-li to pravidla organizace a s před-
chozím souhlasem hostitelského státu zřídit misi
nebo její úřadovnu i jinde.
Článek 19 dává - obdobně jako u diploma-
tických misí - právo misi členského státu i misi
stálého pozorovatele umísťovat na místnostech
mise, na rezidenci vedoucího a jeho dopravních
prostředcích vlajku a znak vysílajícího státu.
Články 20-35 jsou věnovány otázkám po-
skytování misím a jejich pracovníkům různých
usnadnění, výsad a imunit, zajišťujících nerušený
výkon jejich funkcí a jejich reprezentativní po-
stavení.
Při formulování těchto ustanovení sledovala
většina delegací, zastoupených na konferenci, dvě
základní premisy:
a) vzhledem k reprezentativní povaze stálých
misí u mezinárodních organizací, ustavených
svrchovanými státy, je nezbytné důsledně sledo-
vat zásadu, že stálé mise mají mít takové postavení
a mají jim být poskytovány takové výsady a
imunity, jaké jsou poskytovány diplomatickým
misím a že statut personálu těchto misí má být
analogický statutu personálu odpovídající kate-
gorie v diplomatických misích;
b) vzhledem k tomu, že i v případě stálých
misí pozorovatelů jde o zastoupení států u mezi-
národních organizací a že tudíž i stálé mise pozo-
rovatelů mají povahu reprezentativní, je nezbytné
sledovat zásadu, že otázky postavení, výsad a imu-
nit stálých misí pozorovatelů a jejich personálu
mají být upraveny v podstatě shodně jako posta-
vení, výsady a imunity stálých misí členských
států organizace a jejich personálu.
Lze konstatovat, že ustanovení úmluvy těmto
základním předpokladům plně odpovídají. Přitom
článek 23 o nedotknutelnosti místností mise a člá-
nek 28 o osobní nedotknutelnosti vedoucího mise
a členů diplomatického personálu mise jdou ještě
za rámec obdobných článků obsažených ve Vídeň-
ské úmluvě o diplomatických stycích a stanoví
výslovnou povinnost hostitelského státu učinit
všechna příslušná opatření k soudnímu stíhání a
potrestání osob, které takovou nedotknutelnost
narušily.
Článek 38 upravuje otázku trvání výsad a
imunit. Obdobná jako u pracovníku diplomatic-
kých misí je právo na výsady a imunity od oka-
mžiku vstupu na území hostitelského státu, u osob,
které na jeho území již jsou, od okamžiku, kdy je-
jích jmenování do funkce na misi je oznámeno
hostitelskému státu, a trvá do okamžiku opuštění
území, event. do uplynutí rozumné doby, ve které
daná osoba tak má učinit. Imunita však trvá i na-
dále pokud jde o činy vykonané takovou osobou
při plnění jejích funkcí člena mise.
Diplomatičtí pracovníci mise nemohou provo-
zovat v hostitelském státě žádné povolání nebo ob-
chodní činnost pro svůj osobní prospěch. Ostatní
pracovníci a členové rodin všech pracovníků mise
mohou takovou činnost sice provozovat, avšak ne-
požívají při ní žádných výsad a imunit (článek
39).
Článek 41 ukládá hostitelskému státu povin-
nost chránit místnosti, majetek a archivy mise
i v případě, kdy je mise trvale nebo dočasně
odvolána. Současně však má vysílající stát povin-
nost učinit všechna opatření pro to, aby hostitel-
ský stát byl této zvláštní povinnosti zbaven co mož-
no nejdříve.
Část III je věnována úpravě postavení, výsad a
imunit delegací vysílaných na zasedání orgánů
mezinárodních organizací a na konference, svola-
né takovými organizacemi nebo konané pod jejich
záštitou.
Článek 42 zajišťuje státu právo vyslat takovou
delegaci, a to v souladu s pravidly organizace.
Podle jeho odstavce 2 mohou dva nebo více států
vyslat jednu a tutéž delegaci. Toto ustanovení
může být praktické zejména pro malé státy, které
tak mohou zajistit svou účast na zasedáních a
konferencích, kde by jinak z ekonomických i ji-
ných důvodů nemohly být zastoupeny.
Jmenování členů delegace je cele záležitostí
vysílajícího státu (článek 43).
V zájmu zajištění příslušných výhod, výsad a
imunit je třeba, aby hostitelský stát byl včas in-
formován o příjezdech delegace, jejich umístění
apod., což je zajištěno v článku 47, a to - ob-
dobně jako u stálých misí - prostřednictvím orga-
nizace nebo konference.
Článek 50 upravuje statut hlavy státu a osob
vysokého postavení, pokud vedou delegaci nebo
jsou jejími členy. Těmto osobám patří, mimo vý-
sady a imunity, poskytované úmluvou, výhody, vý-
sady a imunity poskytované jim mezinárodním prá-
vem, a to jak v hostitelském, tak i ve třetím
státě.
Výhody, výsady a imunity, poskytované de-
legacím a jejich členům, jsou upraveny v článcích
51-70. jejich ustanovení vycházejí ze stejných
zásad jako ustanovení článků o výsadách a imu-
nitách stálých misí a jejich pracovníků - tedy lze
konstatovat obdobu části II a části III úmluvy,
5
avšak s tím rozdílem, že jestliže se část II týká jak
stálých misí členských států, tak stálých misí po-
zorovatelů nečlenských států, část III upravuje
pouze postavení delegací členských států, nebo
přihlédne-li se k možnosti, že i členský stát má
možnost vyslat pouze delegaci pozorovatele, mož-
no říci postavení tzv. aktivních delegací.
Postavení delegací pozorovatelů do orgánů
mezinárodních organizací a na konference je
upraveno v samostatné
části IV.
Původní příčinou toho bylo úsilí především
západních států (zejména států hostitelských) vy-
loučit z dosahu úmluvy delegace pozorovatelů
vůbec. Delegace socialistických zemí proto svým
procedurálním návrhem na konferenci, podporo-
vaným většinou rozvojových zemí, dosáhly toho,
aby postavení delegací pozorovatelů bylo projed-
náváno paralelně a začleněno do samostatné části
úmluvy.
A tak, i když část IV sestává pouze ze dvou
článku, z nichž jeden zakotvuje práva státu vy-
slat delegaci pozorovatele do orgánu nebo na kon-
ferenci v souladu s pravidly organizace (článek
71] a druhý konstatuje, že všechna ustanovení
příslušných článků z části III úmluvy se vztahují
i na delegace pozorovatele (článek 72), bylo do-
saženo toho, že delegace pozorovatelů na zasedání
orgánů a na konferencích mají v hostitelském stá-
tě stejné výhody, výsady a imunity, jako tzv. de-
legace aktivní. I tato část je tedy velkým kro-
kem vpřed v kodifikaci a rozvoji mezinárodního
práva.
Část V obsahuje všeobecná ustanovení.
Její článek 73 stanoví, že členové misí a de-
legací, mající diplomatický statut, mají být v zá-
sadě občany vysílajícího státu.
Významným úspěchem konference je začleně-
ní přímo do úmluvy článku 74, podle něhož čle-
nové misí a delegací, kteří nejsou občany hostitel-
ského státu a členové jejich rodin, nezískají pou-
hým působením zákona hostitelského státu občan
siví tohoto státu.
Takovéto ustanovení bylo přijalo síce i na ví-
deňských konferencích o diplomatických stycích a
o konzulárních stycích, nepodařilo se je však pro-
sadit do úmluvy a bylo začleněno pouze do fakul-
tativního protokolu, který byl podepsán jen ne-
patrným počtem států a odmítly jej podepsat ze-
jména ty státy, jejichž zákonodárství je založeno
na tzv.
,,us soli" (,,právu půdy"), tj. na zásadě, že
občanem státu se stává každá osoba, která se na-
rodí na jeho území. Taková zásada platí např.
v USA a v některých zemích Latinské Ameriky.
Jde o jednu z důležitých diplomatických vý-
sad a imunit a její začlenění do úmluvy, kde má
závazný - nikoliv, jako dosud, jen fakultativní
charakter, je významným progresivním prvkem.
Obvyklým ustanovením úmluv tohoto druhu je
Článek 77, ukládající všem osobám, požívajícím vý-
sad a imunit, respektování zákonů a předpisů hos-
titelského státu a nevměšování se do jeho vnitřních
záležitostí. V souvislosti s tím je vysílající stát
zavázán - vzhledem k tomu, že hostitelský stát
nemá právo označit osobu, která naruší jeho
trestní zákonodárství, nebo se vměšuje do jeho
vnitřních věcí, za persona non grata nebo za
osobu nežádoucí jak je tomu v dvoustranných di-
plomatických stycích - odvolat takovou osobu
nebo skončit její funkci.
Ustanovením, které jde ve prospěch státu
hostitelského, je článek 78, který ukládá členům
mise a delegace plnit všechny zákonné povinnosti,
týkající se pojištění odpovědnosti vůči třetím oso-
bám, pokud jde o jejich dopravní prostředky.
Článek 81, který upravuje průjezd územím
třetího státu, odpovídá v podstatě obdobným usta-
novením Vídeňské úmluvy o diplomatických sty-
cích.
Významným článkem, specifickým právě pro
oblast mnohostranné diplomacie, je článek 82.
Konstatuje jednoznačně, že: jednak práva a po-
vinnosti hostitelského i vysílajícího státu, uvedené
v úmluvě, nejsou nijak ovlivněna ani neuznáváním
jednoho z těchto států druhým nebo neuznáváním
jeho vlády, ani neexistencí nebo přerušením di-
plomatických nebo konzulárních styků mezi nimi,
jednak zřízení nebo udržování mise nebo vyslání
a přítomnost delegace, nebo jakákoli činnost sle-
dující provádění úmluvy neznamenají samy o sobě
ani uznání hostitelského státu nebo jeho vlády
vysílajícím státem, ani uznání vysílajícího státu
nebo jeho vlády hostitelským státem.
Z hlediska mezinárodně právního je ve srov-
nání s vídeňskými úmluvami o diplomatických
a konzulárních stycích daleko čistší ustanovení
článku 83 o zákazu diskriminace mezi štáty. Vzhle-
dem k tomu, že jde o mnohostrannou diploma-
cii, kde je vyloučena jakákoli reciprocita, není
toto ustanovení narušeno vnesením recipročních
- i když nepřímých - prvků, jako je tomu
v uvedených úmluvách.
Nóvem oproti dosavadním úmluvám upravu-
jícím oblast mezinárodního práva diplomatického
jsou článek 84 o konzultacích a článek 85 o smír-
čím řízení, mající za cíl urovnávat a řešit spory
týkající se provádění nebo výkladu úmluvy. Usta-
novení obou článků na sebe navazují. Nepřinesou-li
totiž pozitivní výsledek konzultace, nastupuje
smírčí řízení, které vede smírčí komise. Článek 85
plně respektuje zásadu svrchovanosti států jak
pokud jde o jmenování členů smírčí komise, tak
6
pokud jde o její doporučení sporným stranám. Do-
poručení nejsou závazná, pokud je sporné strany
samy nepřijmou. Článek kromě toho nebrání sta-
novení jakékoli jiné procedury pro řešení vzniklých
sporů.
Část VI obsahuje závěrečná ustanovení.
Podle článku 86 byla úmluva otevřena k pod-
pisu všem státům, a to do 30. března 1976. Článek
87 předpisuje její ratifikaci, článek 88 upravuje
přístup k ni.
Podle článku 89 vstoupí úmluva v platnost
třicátý den po uložení třicátépáté ratifikační listi-
ny nebo listiny o přístupu.
Depozitářem úmluvy je generální tajemník
OSN.
III.
Úmluva ve všech svých základních ustano-
veních odpovídá stanovisku socialistických států.
ČSSR, která má své stálé mise u OSN v New Yorku
i v Ženevě, u UNESCO v Paříži, u Mezinárodní
agentury pro atomovou energii ve Vídni, má zá-
jem na zajištění postavení, výsad a imunit těchto
misí a jejich pracovníků. Stejně tak má zájem na
zajištění postavení delegací, které vysílá na zase-
dání různých orgánů mezinárodních organizaci a
na mezinárodní konference. Proto byla úmluva
dne 24. února 1976 za ČSSR podepsána stálým
představitelem ČSSR u OSN v New Yorku.
V souladu s článkem 36 ústavního zákona
č. 143/1968 Sb. ve znění ústavního zákona č. 125/
1970 Sb. se úmluva předkládá Federálnímu shro-
máždění k vyslovení souhlasu.
V Praze dne 6. dubna 1976
Předseda vlády ČSSR:
dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
ing. Chňoupek v. r.
7
Vídeňská úmluva
o zastoupení států v jejich stycích s mezinárodními organizacemi univerzální povahy
Státy, které jsou stranou této
Úmluvy,
přiznávajíce stále důležitější roli mno-
hostranné diplomacie ve vztazích mezi státy a od-
povědnost Organizace spojených národů, jejích
odborných organizací a jiných mezinárodních or-
ganizací univerzální povahy v mezinárodním spole
čenství,
majíce na zřeteli cíle a zásady Char-
ty Organizace spojených národů týkající se svrcho-
vané rovnosti států, udržování mezinárodního míru
a bezpečnosti a podpory přátelských vztahů a
spolupráce mezi státy,
připomínajíce práci na kodifikaci a po-
krokovém rozvoji mezinárodního práva upravující-
ho dvoustranné vztahy mezi státy, vykonanou Ví-
deňskou úmluvou o diplomatických stycích z r.
1961, Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích
z r. 1963 a Úmluvou o zvláštních misích z r. 1969,
přesvědčeny, že mezinárodní úmluva
o zastoupení státu v jejich stycích s mezinárod-
ními organizacemi univerzální povahy bude pří-
nosům pro rozvoj přátelských vztahů a spolupráce
mezi státy bez rozdílu jejich politického, hospodář-
ského a společenského zřízení,
poukazujíce na ustanovení článku 105
Charty Organizace spojených národů,
uznávajíce, že cílem výsad a imunit po-
skytovaných touto Úmluvou, není prospěch jed-
notlivců, ale zajištění efektivního výkonu jejich
funkcí ve spojení s organizacemi a konferencemi,
berouce v úvahu Úmluvu o výsadách a
imunitách Organizace spojených národů z r. 1946,
Úmluvu o výsadách a imunitách odborných orga-
nizací z r. 1947 a jiné dohody platné mezi státy a
mezi státy a mezinárodními organizacemi,
potvrzujíce, že pravidla mezinárodního
práva obyčejového dále upravují otázky, které ne-
jsou výslovně upraveny ustanoveními této Úmluvy,
dohodly se na tomto:
ČÁST I
ÚVOD
Článek 1
Použité výrazy
1. Pro účely této Úmluvy:
(1) ,,mezinárodní organizace" znamená mezi-
vládní organizaci;
(2) ,,mezinárodní organizace univerzální po-
vahy" znamená Organizaci spojených národů, její
odborné organizace, Mezinárodní agenturu pro
atomovou energii a jinou podobnou organizaci,
členství v níž a odpovědnost které má široký me-
zinárodní charakter;
(3) ,,organizace" označuje danou mezinárodní
organizaci;
(4) ,,orgán" znamená
a) jakýkoli hlavní nebo pomocný orgán me-
zinárodní organizace, nebo
b) jakoukoli komisi, výbor nebo podskupinu
u jakéhokoli takového orgánu, jichž členy jsou
státy;
(5) ,,konference" znamená konferenci států,
sezvanou mezinárodní organizací nebo pod její zá-
štitou;
(6) ,,mise" znamená podle okolností stálou
misi nebo stálou misi pozorovatele;
(7) ,,stálá mise" znamená misi stálé povahy,
ustavenou státem - členem mezinárodní organi-
zace k jeho zastupování u této organizace;
(8) ,,stálá mise pozorovatele" znamená misi
stálé povahy, zastupující stát, ustavenou státem,
který není členem mezinárodní organizace, k jeho
zastupování u této organizace;
(9) ,,delegace" znamená podle okolností de-
legaci v orgánu nebo delegaci na konferenci;
(10) ,,delegace v orgánu" znamená delegaci
vyslanou státem k účasti jeho jménem na jednání
orgánu;
(11) ,,delegace na konferenci" znamená de-
legaci vyslanou státem k účasti jeho jménem na
konferenci;
(12) ,,delegace pozorovatele" znamená podle
okolností delegaci pozorovatele v orgánu nebo de
legaci pozorovatele na konferenci;
(13) ,,delegace pozorovatele v orgánu" zna-
mená delegaci vyslanou státem k účasti jeho jmé-
nem na jednání orgánu ve funkci pozorovatele;
(14) ,,delegace pozorovatele na konferenci"
znamená delegaci vyslanou státem k účasti jeho
jménem na konferenci ve funkci pozorovatele;
(15) ,,hostitelský stát" znamená stát, na je-
hož území
a) má organizace své sídlo nebo úřadovnu,
nebo
b) se koná zasedání orgánu nebo konference;