Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1976
II. v. o.
128
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
k souhlasu Úmluva o mezinárodní správě dědictví,
sjednaná dne 2. října 1973 v Haagu
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socialistic-
ké republiky souhlasí s Úmluvou o mezinárodní
správě dědictví, sjednanou dne 2. října 1973
v Haagu s tím, že k Úmluvě budou učiněna tato
prohlášení:
prohlášení podle čl. 30 a 31 Úmluvy a
prohlášení k čl. 43 Úmluvy, který je v rozporu
s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne 14. pro-
since 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniálním
zemím a národům.
2
Důvodová zpráva
Nalehavost účinne mezinárodní spoluprace je
již delší dobu pociťována také v oblasti dědického
práva, protože jsou stále početnější případy, kdy
příslušné orgány jednoho státu jsou povinny pro-
jednat dědictví po zůstaviteli, který byl cizím stát
ním příslušníkem, nebo kdy dědictví (jeho část) po
tuzemském zůstaviteli má být vydáno do ciziny.
Značná rozdílnost právních úprav v
jednotlivých
státech a někdy také složitost administrativních
předpisů ve vztahu k takovému majetku mohou být
vážnou překážkou při plné a včasné realizaci dě
dických práv.
Předkládaná Úmluva upravuje tzv. mezinárodní
správu dědictví (pozůstalostí) a neobsahuje žádná
ustanovení, která by se dotýkala použití hmotně-
právních předpisů. Jejím cílem je usnadnit správu
dědictví na mezinárodní úrovni tak, že osoba touto
správou pověřená bude mít co nejvýhodnější po-
zici při shromáždění majetku v cizině, při vypořá-
dání práv a závazků ve vztahu k tomuto majetku,
při nakládání s tímto majetkem, při jeho zajištění,
rozdělení a transferu do země dědiců, při realizaci
odkazů a rozdělení mezi dědice a pod. S výjimkou,
uvedenou v čl. 30, se Úmluva dotýká jen majetku
movitého.
Základním institutem je tzv. mezinárodní osvěd-
čení (,,certificat international",
,,international cer-
tificate"), který všechna tato práva svěřuje osobě
v něm určené. Osobou z osvědčení oprávněnou bude
podle jednotlivých právních řádů např. správce
ležící pozůstalosti, nebo vykonavatel (v zemích
,,Common Law"), u nás, jakož i v těch zemích, které
vycházejí ze zásady, že dědictví přechází okamži-
kem smrti zůstavitele, to bude nejspíše jeden nebo
více dědiců. Jisté komplikace by se mohly objevit
tehdy, kdy nebudou ihned dědicové známi, např.
proto, že bude třeba pátrat po nich v cizině. V ob-
lasti československého právního řádu může v tako-
vém případě státní notářství použit ust. § 14 notář-
ského řádu a ustanovit opatrovníka, který pak
může být v osvědčení označen jako osoba z tohoto
osvědčení oprávněná, se všemi pravomocemi pódiu
Úmluvy.
Osvědčení vydává k tomu příslušný soudní nebo
správní orgán podle svého vlastního práva a zá-
sad stanovených v článcích 2-8 Úmluvy. V ČSSR
bude tímto orgánem vždy státní notářství, které
v převážné většině případů vymezí práva určené
osoby (osob) v souladu s československým hmot-
ným a procesním právem (občanským zákoníkem
č. 40/1964 Sb. a notářským řádem č. 95/1963 Sb. /.
Pokud jde o orgán ve smyslu čl. 5 Úmluvy, jehož
úkolem bude se na dožádání cizího orgánu vyjádřit,
zda osvědčení v cizině vydané odpovídá našemu
právnímu řádu, bude vhodně označit ministerstva
spravedlnosti ČSR a SSR. V podstatě zde půjde
o obdobu osvědčení o československém právu, které
podle § 61 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním vydávají obě republiková
ministerstva spravedlnosti.
Přednost se dává státu, na jehož území měl
zůstavitel poslední bydliště
(,,residence habituelle",
,,habitual residence"), přičemž tento pojem je třeba
vykládat ve smyslu § 85, odst. 1 občanského soud-
ního řádu č. 99/1963 Sb. a notářského řádu č. 95/
1963 Sb. Orgán tohoto státu se pravidelně nejdříve
dozví o smrti zůstavitele a má nejlepší možnosti
uvedené řízení o vydání osvědčení zahájit (v urči-
tých případech takový postup již dnes připouští
zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukro-
mém a procesním v § 45 odst. 1 písm. b) u zůsta-
vitelů, kteří nejsou československými občany).
Zásadně pak aplikuje své právo s výjimkou přípa-
dů, uvedených v článcích 3, 4 a 31, kde jsou sta-
noveny výjimky ve prospěch států, jejichž právní
úprava je založena na principu
,,lex patriae" -
státního občanství. Mezi tyto státy patří i ČSSR.
Je proto zcela nezbytné, aby při podpisu Úmluvy
bylo učiněno prohlášení podle článku 31, tedy že
se má použít československého práva pro určení
osoby oprávněné z osvědčení vždy tehdy, když zů-
stavitel byl československým občanem. To bude
v souladu nejen s ust. § 17 zák. č. 97/1963 Sb., o me-
zinárodním právu soukromém a procesním, podle
něhož se právní poměry dědické řídí právním řá-
dem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době
smrti, ale vůbec se zásadami československého
mezinárodního práva soukromého, které stojí na
principu práva, určeného státním občanstvím.
Ustanovení části III Úmluvy o uznání osvědče-
ní, tedy o uznání rozhodnuti orgánu jiného státu,
vyhovuji i československé úpravě podle § 63 a násl.
zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukro-
mém a procesním. To znamená, že by nemohlo být
uznáno osvědčení vydané v zahraničí, jestliže jeho
vydání patřilo do výlučné pravomoci českosloven-
ského notářství, protože jinak by došlo k rozporu
s veřejným pořádkem tak, jak je formulován v § 36
zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukro-
mém a procesním (právního předpisu cizího státu
nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití pří-
čily takovým zásadám společenského a státního
zřízení ČSSR a jejího právního řádu, na nichž je
nutno bez výhrady trvat). Také skutečnost, že
3
osvědčení bylo již vydáno v ČSSR nebo že na česko-
slovenském území bylo již uznáno osvědčení vydané
ve třetím státě by mohlo odůvodňovat odmítnutí
uznání. V souladu s naší úpravou je i stano-
vený požadavek jednoduchosti a rychlosti řízení
o uznání.
V části IV je upraveno použili osvědčení a
jeho účinky. Z obsahu článku 21 Úmluvy plyne, že
nebude dotčeno ani značně důležitě ust. § 49 no-
tářského řádu. Také článek 30, pojednávající o ne-
movitostech, pro naprostou fakultativnost je v sou-
ladu s ust. § 44 a 45 odst. 1 písm. c) zák. č. 97/
1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a pro-
cesním. Podstatou tohoto článku je, že režim Úmlu-
vy může být prohlášením rozšířen i na nemovitosti,
s možností učinit takové prohlášení
budí v době
uložení dokumentu o ratifikaci anebo později.
V ČSSR v současné době probíhají práce na ana-
lýze občanského zákoníku a na přípravě materiálu,
jehož účelem je zhodnotit dopad schválených zá-
sad zemědělských zákonů na komplex občansko-
právních úprav vztahů k pozemkům, které nebyly
dosud skončeny. Navrhuje se proto, aby při ratifi-
kaci Úmluvy bylo učiněno negativní prohlášení
k článku 30, v jehož důsledku bude režim Úmluvy
ve vztahu k ČSSR platit zatím jen pro movitosti.
Protože Úmluva nevylučuje, aby takové prohlášení
bylo v budoucnu modifikováno, bude možno vrátit
se k této otázce znovu po skončení uvedených legis-
lativních prací a podle jejich výsledků event. vy-
užít možnosti, aby novým prohlášením byl režim
Úmluvy rozšířen ve vhodném rozsahu i na nemo-
vitosti.
Protože ani žádné z dalších ustanovení Úmlu-
vy není zásadně v rozporu s československým práv-
ním řádem, zejména z úst. § 17, 18, 44 a 45 zákona
č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém
a procesním a protože se nijak nedotýká ani prin-
cipů, na nichž spočívá úprava dědění v občanském
zákoníku č. 40/1964 Sb. a projednání dědictví v no-
tářském řádu č. 95/1963 Sb., je možno členství
ČSSR v této Úmluvě doporučit. Aplikace Úmluvy
by ulehčila a zjednodušila správu dědictví v cizině,
možnost shromáždění majetku, urovnání práv a
závazků a zejména transfer movitých věcí (přede-
vším peněz) do ČSSR a znamenala by zvýšení
ochrany československých dědiců před státními
orgány kapitalistických států. Přitom by ochrana
dědice byla v rukou československého státního no
tářství, které by vždy mohlo vhodně využít také
seznamu připojeného k osvědčení tak, aby rozsah
oprávnění byl vymezen co nejúčelněji (někdy může
být pro československého dědice výhodné stanovit
široké oprávnění, jindy naopak okolnosti případu
budou vyžadovat užší vymezení). Zřetel je přitom
třeba vzít také na možnosti, dané ust. § 30 notář-
ského řádu č. 95/1963 Sb. (zajišťovací opatření) a
§ 41 cit. zákona (prodej během řízení).
Zřejmá výhodnost členství ČSSR v Úmluvě
plyne i ze srovnání majetkové masy, která plyne
v devizách naší státní pokladně z dědictví po zů-
stavitelích v kapitalistických zemích - zejména
v USA, Kanadě, NSR a Švýcarsku - s podstatně
zanedbatelnými částkami, které se v devizách vy-
dávají jako dědictví po zůstavitelích v ČSSR do
kapitalistické ciziny.
V souladu s československým postojem a praxí
k problému nezávislosti koloniálních zemí a náro-
dů bude třeba učinit prohlášení (výhrada není po-
dle obsahu Úmluvy přípustná) k čl. 43 Úmluvy,
upravujícímu oprávnění států prohlásit, že se
Úmluva vztahuje na všechna území, která z mezi-
národního hlediska zastupují. Tímto prohlášením je
třeba vyjádřit stanovisko ČSSR v tom smyslu, že
zachování stavu závislosti určitých zemí je v roz-
poru s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne
14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniál-
ním zemím a národům, která prohlašuje nutnost
rychlého a bezpodmínečného ukončení kolonia-
lismu ve všech jeho formách a projevech.
Použití této Úmluvy je omezeno na vztahy me-
zi smluvními státy a jinak zůstanou v platnosti
všechna ustanovení zák. č. 97/1963 Sb., o meziná-
rodním právu soukromém a procesním. S ohledem
na ustanovení § 2 tohoto zákona, podle něhož se
stanoví subsidiarita zákona ve vztahu k úpravě,
provedené mezinárodními smlouvami, není proto
třeba žádných vnitrostátních legislativních úprav.
V souladu s usnesením vlády ČSSR ze dne
12. září 1974 č. 250 o podpisu některých Haagských
úmluv v oblasti mezinárodního práva soukromého
byla Úmluva o mezinárodní správě dědictví pode-
psána velvyslancem ČSSR v Nizozemském králov-
ství dne 4. dubna 1975. Po podpisu se nyní Úmluva
předkládá Federálnímu shromáždění k vyslovení
souhlasu podle čl. 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.,
o československé federaci.
V Praze dne 30. dubna 1976
Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí ČSSR:
Ing. Chňoupek v. r.
4
ÚMLUVA
o mezinárodní správě dědictví
Smluvní státy této Úmluvy,
přejíce si usnadnit mezinárodní správu dědictví,
rozhodly se uzavřít za tím účelem úmluvu a
dohodly se na těchto ustanoveních -
ČÁST I - MEZINÁRODNI
OSVĚDČENÍ
Článek l
Smluvní státy zavedou mezinárodní osvědčení,
v němž bude označena osoba nebo osoby oprávně-
né spravovat movité dědictví a vymezeno její nebo
jejich oprávnění.
Osvědčení, vydané ve smluvním státě, určeném
v článku 2 v souladu se vzorem připojeným k této
Úmluvě, bude ve smluvních státech uznáno.
Smluvní stát může toto uznání učinit závislým
na řízení nebo publikaci, které jsou upraveny
v článku 10.
ČÁST II-VYDANÍ OSVĚDČENI
Článek 2
Osvědčení vydává příslušný orgán státu, ve
kterém měl zůstavitel své bydliště.
Článek 3
Pro označení osoby z osvědčení oprávněné, ja-
kož i pro vymezení jejího oprávnění, použije pří-
slušný orgán svého vnitřního práva s výjimkou
následujících případů, kdy použije vnitřního práva
státu, jehož byl zůstavitel občanem
-
1. jestliže stát, ve kterém měl zůstavitel své
bydliště, jakož i stát, jehož byl občanem, učiní pro-
hlášení podle článku 31;
2. jestliže prohlášení podle článku 31 učiní
stát, jehož byl zůstavitel občanem a nikoli též stát,
ve kterém měl své bydliště, pokud ve státě, jehož
orgán osvědčení vydal, žil zůstavitel bezprostředně
před svou smrtí po dobu kratší než 5 let.
Článek 4
Smluvní stát může prohlásit, že pro označení
osoby z osvědčení oprávněné a pro
vymezení jejich
oprávnění, bez zřetele na článek 3, použije vlast-
ního vnitřního práva nebo vnitřního práva státu,
jehož byl zůstavitel občanem, v souladu s volbou
zůstavitelem provedenou.
Článek 5
Příslušný orgán může v případech, kdy má
užít práva státu, jehož byl zůstavitel občanem, před
vydáním osvědčení dotázat se orgánu k tomu účelu
určeného, zda obsah osvědčení je v souladu s jeho
právem a podle svého uvážení může stanovit lhůtu
pro sdělení odpovědi. Pokud ve stanovené lhůtě
odpověď neobdrží, vydá osvědčení podle svého
vlastního výkladu rozhodného práva.
Článek 6
Každý smluvní stát určí soudní nebo správní
orgán příslušný k vydávání osvědčení.
Smluvní stát může prohlásit, že osvědčení vy-
dané na jeho území se bude považovat za osvěd-
čení vydané příslušným orgánem, jestliže je vydal
člen odborného sboru.
Článek 7
Vydávající orgán vyhotoví osvědčení bez prů-
tahu poté, kdy učinil opatření k vyrozumění těch,
kdo mají na věci zájem, zejména pozůstalého man-
žela a kdy provedl šetření, pokud je takové šetření
nezbytné.
Článek 8
Příslušný orgán na žádost uvědomí každou
osobu nebo úřad, kteří mají na věci zájem, že
osvědčení bylo vydáno, jaký je jeho obsah a vždy
také o tom, že osvědčení bylo zrušeno, změněno
anebo že došlo k odkladu jeho účinků.
Zrušení osvědčení, jeho změna nebo odklad
jeho účinků vydávajícím orgánem se písemně ozná-
mí všem osobám a úřadům, které byly písemně
vyrozuměny o tom, že osvědčení bylo vydáno.
ČÁST III - UZNANÍ OSVĚDČENI
ZAJIŠŤOVACÍ NEBO NEODKLADNÁ
OPATŘENÍ
Článek 9
S výhradou ustanovení článku 10, k průkazu
jmenování osoby nebo osob, oprávněných ke sprá-
vě dědictví, jakož i rozsahu jejich oprávnění, lze
ve smluvních státech s výjimkou státu, kde bylo
osvědčení vydáno, vyžadovat jenom předložení
osvědčení.
Ověření ani jinou podobnou formální náležitost
nelze vyžadovat.
Článek 10
Smluvní stát může uznání osvědčení učinit zá-
vislým bud na úředním rozhodnutí vydaném ve
zkráceném řízení nebo na jednoduché publikaci.
5
Toto řízení může zahrnoval podání ,,odporu"
nebo odvolání, pokud se opírají o skutečnosti uve-
dené v článcích 13, 14, 15, 16 a 17.
Článek 11
Jestliže se vyžaduje řízení nebo publikace,
uvedené v článku 10, osoba z osvědčení oprávněná
může po předložení osvědčení učinit nebo se domá-
hat zajišťovacích nebo neodkladných opatření
v mezích určených v osvědčení a to ode dne, kdy
osvědčení nabylo platnosti a dále v průběhu řízení
o jeho uznání až do doby, kdy bude vydáno opačné
rozhodnutí.
Dožádaný stát může vyžadovat, aby prozatímní
uznání bylo učiněno závislým na uplatnění jeho
vlastních předpisů, které takové uznání upravují
za předpokladu, že o uznání se rozhoduje ve zkrá-
ceném řízení.
Osoba z osvědčení oprávněná však nemůže
učinit ani se domáhat opatření uvedených v od-
stavci 1 po uplynutí doby 60 dnů po té, kdy osvěd-
čení nabylo platnosti, pokud do té doby nedala pod-
nět k zahájení řízení o uznání nebo neučinila ne-
zbytná opatření k jeho publikaci.
Článek 12
Platnost každého zajišťovacího nebo neodklad-
ného opatření provedeného podle článku 11 není
dotčena uplynutím doby v tomto článku uvedené,
ani rozhodnutím, jímž bylo uznání osvědčení od-
mítnuto.
Osoby, které mají na věci zájem, mohou však
v souladu s právem dožádaného státu žádat o od-
klad nebo o potvrzení těchto opatření.
Článek 13
Uznání může být odmítnuto v těchto přípa-
dech -
1. jestliže osvědčení není autentické nebo není
v souladu se vzorem připojeným k této Úmluvě;
2. jestliže z obsahu osvědčení nevyplývá, že
bylo vydáno orgánem, který měl pravomoc k jeho
vydání ve smyslu této Úmluvy.
Článek 14
Uznáni usvědčení může být také odmítnulo,
jestliže podle názoru dožádaného státu -
1. zůstavitel měl v tomto státě své bydliště;
nebo
2. zůstavitel byl občanem tohoto státu, takže
podle článku 3 a 4 pro určení osoby z osvědčení
oprávněné a pro vymezení jejich pravomoci mělo
být použito hmotného práva dožádaného státu.
V tomto případě však nemůže být uznání odmít-
nuto, jestliže obsah osvědčení není v rozporu
s hmotným právem dožádaného státu.
Článek 15
Uznání může být také odmítnuto, jestliže je
osvědčení neslučitelné s rozhodnutím ve věci samé,
které bylo vydáno nebo uznáno v dožádaném státě.
Článek 16
V případě, kdy je předloženo k uznání osvěd-
čení uvedené v článku 1 a již předtím bylo v dožá-
daném státě uznáno jiné osvědčení uvedené v člán-
ku 1, které je s ním neslučitelné, může dožádaný
orgán buď odvolat uznání prvního osvědčení a
uznat osvědčení druhé, anebo může odmítnout uznat
druhé osvědčení.
Článek 17
Uznání osvědčení může být konečně odmít-
nuto, jestliže takové uznání je zřejmě neslučitelné
s veřejným pořádkem dožádaného státu.
Článek 18
Odmítnutí uznání může být omezeno na některé
z pravomocí, vymezených v osvědčení.
Článek 19
Uznání nemůže být zcela ani zčásti odmítnuto
z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v člán-
cích 13, 14, 15, 16 a 17. Totéž platí o odvolání nebo
zrušení uznání.
Článek 20
Skutečnost, že v dožádaném státě již existuje
místní správa majetku, nezbavuje orgán tohoto
státu povinnosti uznat osvědčení v souladu s touto
Úmluvou.
V takovém případě budou pravomoci, vyme-
zené v osvědčení, náležet jen osobě z osvědčení
oprávněné. Pokud jde o pravomoci, které nejsou
v osvědčení uvedeny, může je dožádaný stát po-
nechat místní správě.
ČÁST IV - POUŽITÍ OSVĚDČENÍ
A JEHO ÚČINKY
Článek 21
Dožádaný stát může podrobit osobu oprávněnou
z osvědčení při výkonu jejich pravomocí stejnému
dohledu a kontrole, jakým jsou v tomto státě po-
drobeni ti, kdo vykonávají místní správu majetku.
Kromě toho dožádaný stát může vázat převzetí
majetku, který leží na jeho území, na zaplacení
dluhu zůstavitele.
Ustanovení tohoto článku nemá vliv na určení
6
osoby z osvědčení oprávněné a na rozsah jejich
pravomocí.
Článek 22
Každý, kdo zaplatí nebo odevzdá majetek
osobě oprávněně z osvědčení, které bylo vydáno
a v případě potřeby uznáno v souladu s touto
Úmluvou, bude zproštěn závazku, ledaže by bylo
prokázáno, že nejednal v dobré víře.
Článek 23
Každý, kdo získá majetek od osoby oprávněné
z osvědčení, které bylo vydáno a v případě potřeby
uznáno v souladu s touto Úmluvou, bude posuzován,
jako kdyby majetek nabyl od osoby, která byla
oprávněna s ním disponovat, pokud nebude proká-
záno, že nejednal v dobré víře.
ČÁST V - ZRUŠENÍ - ZMĚNA -
ODKLAD ÚČINKU OSVĚDČENI
Článek 24
Jestliže v průběhu řízení o uznání osvědčení
je věcně napadeno určení osoby oprávněné z osvěd-
čení nebo vymezení jejich oprávnění, může orgán
dožádaného státu odložit prozatímní účinky osvěd-
čení, vykonatelnost rozhodnutí a tam, kde to vyža-
dují okolnosti případu, určit lhůtu k podání žaloby
ve věci samé u příslušného soudu.
Článek 25
Jestliže označení osoby oprávněné 12 osvědčení
nebo vymezení jejich oprávnění jsou před soudy
státu, ve kterém bylo osvědčení vydáno, předmětem
řízení ve věci samé, orgány každého smluvního
státu mohou odložit účinky osvědčení do skončení
takového řízení.
Jestliže takové řízení ve věci samé bylo zahá-
jeno před soudy dožádaného státu nebo jiného
smluvního státu, může orgán dožádaného státu ob-
dobně odložit účinky osvědčení až do skončení
takového řízení.
Článek 26
Jestliže ve státě, kde bylo vydánu, bylo osvěd-
čení zrušeno nebo jestliže byly odloženy jeho účin
ky, orgány každého smluvního státu vyvodí z tako-
vého opatření důsledky na žádost každého, kdo má
na věci zájem anebo kdo byl o takovém zrušení
nebo odkladu vyrozuměn v souladu s článkem 8.
Jestliže ve státě, jehož orgán osvědčení vydal,
dojde ke změně některého z jeho ustanovení, musí
být původní osvědčení tímto orgánem zrušeno a
vydáno osvědčení v souladu s provedenými změ-
nami.
Článek 27
Zrušení nebo změna osvědčení anebo odklad
jeho účinku podle článků 24, 25 a 26 nemá vliv na
úkony učiněné osobou z osvědčení oprávněnou na
území smluvního státu předtím, než orgán tohoto
státu vydal rozhodnutí, jímž přiznal účinky zrušení,
změně nebo odkladu.
Článek 28
Platnost právních úkonů mezi třetí osobou a
osobou z osvědčení oprávněnou nemůže být napa-
dena jen z toho důvodu, že osvědčení bylo zrušeno,
změněno nebo že jeho účinky byly odloženy, pokud
není prokázáno, že tato třetí osoba nejednala
v dobré víře.
Článek 29
Důsledky odvolání nebo zrušení uznání jsou
stejné jako důsledky uvedené v článcích 27 a 28.
ČÁST VI - NEMOVITOSTI
Článek 30
Jestliže právo, podle něhož je osvědčení vydá-
no, přiznává osobě z osvědčení oprávněné také
oprávnění ve vztahu k nemovitostem, které jsou
v cizině, orgán vydávající osvědčení zahrne do
něho i tato oprávnění.
Ostatní smluvní státy mohou tato oprávnění
užnut buď zcela nebo zčásti.
Ty smluvní státy, které použijí možnosti pódiu
předchozího odstavce, uvedou, v jakém rozsahu
budou tato oprávnění uznávat.
ČÁST VII - OBECNÁ USTANOVENI
Článek 31
Pro účely a za podmínek uvedených v článku
3 může smluvní stát prohlásit, že se má použít
jeho vnitřního práva pro určení osoby oprávněné
z osvědčení a vymezení jejího oprávnění, jestliže
zůstavitel byl jeho občanem.
Článek 32
Pro účely léto Úmluvy se za ,,bydliště" a ,,státní
občanství" považuje bydliště a státní občanství zů-
stavitele v okamžiku jeho smrti.
Č l á n e k 33
Předtištěná ustanovení vzoru osvědčení, který
je připojen k této Úmluvě, mohou být uvedena
v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků
státu, jehož orgán osvědčení vydává a vždy musí
být uvedeny ve francouzském nebo anglickém ja-
zyce.
Odpovídající rubriky se vyplní buď v úředním
7
jazyce něho v jednom z úředních jazyků státu, jehož
orgán osvědčení vydává, nebo v jazyce francouz-
ském nebo anglickém.
Osoba z osvědčení oprávněná, která žádá
o uznání osvědčení, předloží překlad údajů uvede-
ných v osvědčení, pokud dožádaný orgán od tako-
vého požadavku neupustí.
Článek 34
Ve vztahu ke smluvním státům, které mají
v oblasti správy majetku dva nebo více právních
řádů, jež se vztahují na různé kategorie osob, kaž-
dý odkaz na právo tohoto státu bude znamenat
odkaz na právní řád určený právem tohoto státu
pro příslušnou kategorii osob.
Článek 35
Jestliže smluvní stát se skládá ze dvou nebo
více územních celků, v nichž je správa majetku
upravena odlišnými právními řády, může prohlásit,
že se tato Úmluva bude vztahovat na všechny územ-
ní celky z nichž se skládá, nebo jenom na jeden
nebo více z nich; může změnit své prohlášení tak,
že kdykoli předloží prohlášení jiné.
V tomto prohlášení je třeba výslovně uvést
územní celek, na který se Úmluva vztahuje.
Ostatní smluvní státy mohou odmítnout uznat
osvědčení, jestliže v době, kdy je o uznání žádáno,
se Úmluva nevztahuje na územní celek, ve kterém
bylo osvědčení vydáno.
Článek 36
Při použití této Úmluvy ve smluvním státě,
který se skládá ze dvou nebo více územních celků,
v nichž pro správu majetku platí různé právní
řády -
1. každý odkaz na orgán, právo nebo řízení
ve státě, který osvědčení vydal bude znamenat
odkaz na orgán, právo nebo řízení územního celku,
kde měl zůstavitel své bydliště;
2. každý odkaz na orgán, právo nebo řízení
dožádaného státu bude znamenat odkaz na orgán,
právo nebo řízení územního celku, kdo má být
osvědčení užito;
3. každý odkaz podle bodu 1. a 2. na právo
nebo řízení státu, který vydal osvědčení, nebo do-
žádaného státu, bude znamenat odkaz, který zahr-
nuje všechny rozhodné právní předpisy a zásady
smluvního státu, platné pro územní celek, který je
jeho součástí;
4. každý odkaz na právo určené státním občan-
stvím zůstavitele bude znamenat odkaz na právo
určené předpisy platnými ve státě, jehož občanem
byl zůstavitel a pokud zde lakové předpisy nejsou,
na právo, k němuž měl nejbližší vztah.
Článek 37
Každý smluvní stát oznámí současně s úloze
ním dokumentů o ratifikaci, schválení, přijetí nebo
přístupu ministerstvu zahraničních věcí Holandska:
1. označení orgánů uvedených v článku 5 a
v odstavci 1 článku 6;
2. údaje o způsobu, jakým je možno získat
informace uvedené v článku 8;
3. bez ohledu na to, zda pro uznání hodlá vy-
žadovat řízení nebo publikaci, jakož i když řízení
je zavedeno, označení orgánu příslušného pro ta-
kové řízení.
Každý smluvní stát uvedený v článku 35 sou-
časně oznámí ministerstvu zahraničních věcí Ho-
landska údaje uvedené v odstavci 2 uvedeného
článku.
Každý smluvní stát bude stejným způsobem
dodatečně oznamovat všechny změny v označeních
a údajích uvedených shora.
Článek 38
Smluvní stát, který hodlá použít jedné nebo
několika možností uvedených v článku 4, v odstavci
2 článku 6, v odstavcích 2 a 3 článku 30 a v článku
31, oznámí to ministerstvu zahraničních věcí Ho-
landska buď v době uložení svého dokumentu o ra-
tifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu anebo poz-
ději.
Určení uvedené v odstavci 2 článku 6 nebo
údaj uvedený v odstavci 3 článku 30 budou obsa-
ženy v tomto oznámení.
Každý smluvní stát bude stejným způsobem
dodatečně oznamovat každou změnu v prohláše-
ních, určeních a údajích shora uvedených.
Článek 39
Ustanovení této Úmluvy mají přednost před
ustanoveními všech dvoustranných smluv, jejichž
stranami jsou nebo se stanou smluvní státy a jež
obsahují předpisy upravující tytéž otázky, pokud
se strany takových úmluv nedohodnou jinak.
Článek 40
Tato Úmluva se použije, i když zůstavitel ze-
mřel předtím, nuž vstoupila v platnost.
ČÁST VIII - ZÁVĚREČNÁ
USTANOVENI
Článek 41
Tato Úmluva bude otevřena k podpisu státům,
které byly členy Haagské konference o mezinárod-
ním právu soukromém v době jejího dvanáctého
zasedání.
Bude ratifikována, přijata či schválena a do-
kumenty o ratifikaci, přijetí či schválení budou