Je naprosto logické, že v minulé pětiletce to byli opět ostravští havíři, kteří přišli s dalšími formami iniciativy. V brigádách nacházeli stále více místa zlepšovatelé a vynálezci. Brigády se stávají školou nových metod práce. Uvedu alespoň některé příklady. Např. na Dole A. Zápotocký v Orlové, kde se úsilí o stálé zlepšování projevilo v hnutí "Překonej sám sebe a vytrvej!", přerostlo i do oblasti efektivnosti, kvality a vzdělávání. V brigádě vedené hrdinou socialistické práce s. Žabčíkem, kde se zrodily komplexní racionalizační brigády, se k řešení pracovních problémů spojují horníci s vědeckými pracovníky, techniky a dalšími specialisty. Jejich příklad měl velký ohlas, vždyť v současné době pracuje už více než 18 tisíc komplexních racionalizačních brigád. Příkladnost činnosti brigády socialistické práce z dolu Zárubek v Ostravě, vedené hrdinou socialistické práce Lumírem Sakmarem, spočívá především ve vztahu k nové technice a technologii, v iniciativě a odvaze používat nové techniky i v podmínkách, kde dosud nebyla využívána, tvořivě ji přizpůsobit, prostě přemýšlet nad prací a nad současnou technikou. Mohl bych uvést ještě další kolektivy, které už ukazují cestu k účinnějšímu uplatňování výsledků vědy a techniky v praxi. Je to řada kolektivů v hutních závodech, např. brigáda vedená hrdinou socialistické práce Michalem Hockem v NHKG nebo brigády na výstavbě pražského metra apod.

Soutěžící kolektivy a komplexní racionalizační brigády Svazu československo-sovětského přátelství jsou významnými nositeli a propagátory sovětských zkušeností a hnutí, jako je Saratovský a Lvovský systém, vedoucích ke zvyšování efektivnosti a kvality výroby.

Výrazným příkladem cílevědomě zaměřovaného úsilí při uplatňování vědeckotechnického rozvoje se stalo hnutí "Spojením vědy s výrobou za splnění úkolů 6. pětiletky, které vzniklo v roce 1975 z podnětu Městského výboru KSČ v Praze. Toto hnutí sjednocuje úsilí kolektivů a zaměřuje je na klíčová místa rozvoje našeho hlavního města a národního hospodářství. V rámci tohoto hnutí bylo již uzavřeno 154 sdružených socialistických závazků, na nichž se různými formami podílí více než 1000 organizací a kolektivů, byla už vyřešena řada důležitých úkolů vývoje a výzkumu a uvedena do praxe v různých částech republiky.

Nejenom výrobní závody, ale i některá vědeckovýzkumná pracoviště se iniciativně přihlašují svými závazky na podporu účinnějšího uplatňování vědy a techniky v praxi. Např. pracovníci Ústavu fyziky pevných látek, kteří patří do ČSAV, se zavázali, že na základě výsledků výzkumu zhotoví aparaturu na sledování dějů v ocelích. Zavázali se také ve spolupráci s Výzkumným ústavem techniky Tesla přispět ke zkvalitnění technických parametrů výrobků československého elektronického průmyslu vyřešením problémů teplotní a časové stability feritových jader. Pracovníci Ústavu fyziologických regulací ČSAV splněním svého závazku objasnili některé důležité funkce srdečního svalu.

Toto pražské hnutí je třeba dále prohlubovat pro jeho celostátní dosah. Ohromná výrobní tradice a zkušenosti pražských, zejména strojírenských závodů, vysoká kvalifikace a uvědomění dělnické třídy na jedné straně, mohutný vědeckotechnický potenciál s poměrně značnou koncentrací kapacit, výzkumných ústavů, koncentrací tvůrčích sil vysokých škol všech směrů na straně druhé, umístění orgánů centrálního řízení na straně třetí - to vše vytváří neobyčejně příznivé podmínky pro jejich propojení a sjednocení ke společným, vysoce náročným cílům.

Výzkumná základna zde má více než 58 tis. pracovníků. Jsou zde zastoupeny téměř všechny tvůrčí profese. Praha rovněž disponuje ohromnou projektovou kapacitou. Mimo oblast vědeckovýzkumné základny pracuje v Praze dalších více než 45 tis. ostatních odborných pracovníků. Na pražských vysokých školách studuje více než 50 tis. vysokoškoláků, tedy jedna třetina jejich celkového počtu. V pedagogických a vědeckovýzkumných funkcích vysokých škol je několik tisíc dalších špičkových odborníků. Rovněž řada výzkumných pracovišť ČSAV doplňuje obraz pražského potenciálu. Toto vše předurčuje a zavazuje Prahu k tomu, aby její vědeckotechnický rozvoj postupoval nejdynamičtěji.

Dosavadní zkušenosti z rozvoje pracovní aktivity ve vědeckotechnickém rozvoji ukazují, že se tvoří a ve svém celku už je rozvinuta řada příkladů účinné spolupráce pracovníků výroby s pracovníky vědy, výzkumu a techniky. Chybí však široké uplatňování a rozšiřování dosavadních výsledků, forem spolupráce i zhodnocení příčin neúspěchů. V tom je skutečně mimořádná rezerva a zdroj pro další období.

Druhým zdrojem a rezervou je celkově nižší aktivita a iniciativa pracovníků řady vědeckovýzkumných pracovišť a jejich napojení na výrobní praxi, než u pracujících na závodech. Jde o to, aby vzájemným působením - podtrhuji vzájemným - oboustranným působením vědy a výzkumu na jedné straně a výrobní praxe na druhé straně bylo vědecké poznání obohaceno o praktické zkušenosti a naopak do vžitých postupů a režimů práce ve výrobě byly nejkratší cestou přeneseny výsledky výzkumu a nových technických řešení a byl tak urychlován vědeckotechnický rozvoj národního hospodářství.

Tento postup není jednoduchý a má své četné problémy i při spolupráci uvnitř podniků. Uvedu to na příkladě: pracuji jako slévač v ČKD. V uplynulém období jsme měli dobré úspěchy při zlepšování práce a řešení provozních problémů. To nám dodalo odvahu a pustili jsme se do technicky značně náročného problému. Chtěli jsme poměrně drahé syntetické slévárenské písky nahradit směsí cementovou, která je mnohem levnější. Zkoušeli jsme to různě. Výsledky však jsou jednou dobré, podruhé neuspokojivé. Ukázalo se, že bude nutno provést i změny mísičů apod. Někteří odborníci nepovažují tuto cestu za vhodnou. My se však nevzdáváme a hledáme odpovídající spojence mezi techniky a výzkumníky.

Na rozvoj pracovní aktivity působí nepříznivě někdy i špatná koordinace výzkumu, vývoje a výroby. Uvedu příklad: v letech 1971-1975 byla ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu vyvinuta organická pojiva pro samovolně tuhnoucí směsi pro odlitky z oceli a šedé litiny. Byly vyvinuty dva druhy pojiv Decamol, která se ve slévárnách dobře osvědčila, ale zůstalo jen u poloprovozního ověření. Výroba nebyla i přes řadu jednání zahájena. V současné době se pojiva tohoto typu, tj. na bázi alkydových pryskyřic dovážejí z kapitalistických států.

O rozvoj pracovní aktivity pečují odbory, a proto se skupina poslanců našeho výboru vypravila na Ústřední radu odborů. Navštívili jsme tři odborové svazy: pracovníků v hornictví a energetice, pracovníků v kovoprůmyslu a pracovníků v dopravě a silničním hospodářství, abychom se s odboráři poradili. Přesvědčili jsme se, jak je dobré, že zabezpečování důležitých akcí k lepšímu využívání výsledků vědeckotechnického rozvoje se aktivně zúčastňují i nejvyšší odborové orgány. Např. k zavádění komplexního programu řízení kvality, který schválilo předsednictvo federální vlády svým usnesením č. 178 z 25. srpna 1977, přijal odborový svaz pracovníků v kovoprůmyslu soubor opatření, podle kterých např. popularizuje ve svém časopise dobré příklady z podniků a pracovních kolektivů, na aktivech s nejlepšími vynálezci a zlepšovateli se radí o formách pomoci zlepšovatelů při zavádění komplexního systému jakosti a organizují na závodech účast odborových organizací na těchto úkolech.

Přesto však si myslím, že vliv odborů se musí mnohem účinněji projevit při odstraňování byrokracie, která je ještě kolem zlepšovacích návrhů a jejich uvádění do praxe i zajištění celospolečenského přístupu při jejich posuzování.

Na odborovém svazu pracovníků v dopravě a silničním hospodářství jsme se přesvědčili, že dopraváci mají největší praktické zkušenosti s provozem, spolehlivostí a výkonností vozidel. Doporučuji, aby výrobní závody automobilového průmyslu ve spolupráci s odborovými orgány vytvořily organizační předpoklady pro systematické využívání těchto poznatků při projekci, konstrukci a výrobě vozidel.

Vážené soudružky a soudruzi, nové vědecké objevy, výzkumná řešení, technické vynálezy a jejich uplatňování ve výrobě a v ostatních oblastech života naší společnosti přitahují mladé lidi, podněcují jejich myšlení, otevírají před nimi nové osobní i generační perspektivy uplatnění. Vědeckotechnický rozvoj však klade a hlavně bude klást na dnešní mládež daleko vyšší nároky než v minulosti. Přitom je třeba si uvědomit, že nikoli věda a technika, ale podmínky, které vytváří socialistická společnost, jsou základním faktorem, který určuje perspektivy mladé generace. V tomto smyslu je třeba mládež uvědomovat a posilovat v ní pocit příslušnosti k socialistickému zřízení.

Stále větší počet mladých techniků, dělníků, studentů a učňů mezi autory zlepšovacích návrhů a vynálezců svědčí o rostoucím zájmu mladých lidí o vědeckotechnický rozvoj. I když zdaleka není cílevědomě pěstován a podchycen zájem mladých lidí, přesto některá mládežnická hnutí, zejména Zenit, významně přispívají k uplatnění mladých dělníků a techniků ve vědeckotechnickém rozvoji. Měli bychom prohloubení a ještě masovější rozšíření tohoto hnutí mnohem šířeji podporovat. Stejně tak bychom měli na všech závodech i v širším územním záběru podporovat osvědčené soutěže zručnosti a plně jich využívat k seznamování mladých dělníků s pokrokovými metodami práce, s moderní technikou a nejmodernější technologií.

Mimořádné pozornosti si zaslouží práce s mladou vědeckotechnickou inteligencí ve vědeckovýzkumných organizacích, kde dosavadní aktivita a angažovanost není úměrná angažovanosti mladých lidí ve výrobě.

Vážené soudružky a soudruzi, zejména v rozvoji iniciativy a aktivity všech vrstev pracujících na uplatňování vědeckotechnického rozvoje v národním hospodářství je třeba důsledná, systematická a vytrvalá poctivá práce, angažovanost a osobní příklad tak, jak jsme o tom hovořili na 11. zasedání ÚV KSČ.

Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda SL R. Nejezchleb: Ďakujem poslancovi Kubešovi. Slovo má poslanec Tichý. Pripraví sa poslanec Michalík.

Poslanec R. Tichý: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, od padesátých let docházelo u nás ve všech odvětvích k intenzívní rozšířené reprodukci základních prostředků. Pod jejich vlivem narostl podstatně ekonomický potenciál naší země a výrazně se zvýšila míra vybavení základními výrobními i nevýrobními prostředky na jednoho obyvatele. Celkově se již zvýšil objem základních prostředků uvedených do provozu asi 2,4 krát a u strojů a zařízení dokonce 6,3 krát. Hodnota všech základních prostředků již dosáhla téměř 2,1 biliónu Kčs a z toho vlastní strojní zařízení 540 mld Kčs.

S růstem objemů dokončovaných investic objektivně narůstají i potřeby jejich postupného obnovování, a to zvláště u základních prostředků strojního charakteru. S intenzitou této obnovy však nemůžeme být spokojeni. Svou celkovou výší je nízká a v posledních letech má tendenci se ještě snižovat. Např. za celou pátou pětiletku bylo v průmyslu obnoveno cca jen 9 % strojů a zařízení a průběh soudobé pětiletky neslibuje žádný obrat.

Důsledkem nízké intenzity tempa obnovy je relativně dlouhá doba obratu základních prostředků strojního charakteru, která se k počátku této pětiletky prodloužila v průmyslu již na 24,7 roku, resp. v odvětví strojírenském a kovodělném na 24,1 roku. To je samozřejmě průměr. Např. v závodě Praga v Příbrami pracují na strojích starších 30 let.

Je to poznatek málo příznivý, protože tato odvětví tvoří základnu pro vybavování ostatních odvětví potřebnou technikou. Takový stav oslabuje působení technické úrovně této produkce na procesy intenzifikace technického pokroku v ostatních odvětvích a svým vlivem v nich podmiňuje výraznější růst produktivity práce, resp. zkracování průměrné doby obratu základních prostředků. Projevuje se to zejména v těch odvětvích spotřebního a potravinářského průmyslu, kde tato doba obratu je ještě vyšší než ve strojírenství.

Svými důsledky se odráží též v tom, že věková struktura strojů a zařízení se příliš nemění a spíše se zhoršuje. V 5. pětiletce nahradila nová technika výrazněji jen úbytek pracovních sil v zemědělství, ale v průmyslu zůstal podíl nově působících strojů a zařízení ještě nízký a zvýšil se podíl těchto prostředků starších 11 let. Podle dostupných mně údajů činí dnes strojové vybavení průmyslových odvětví do stáří 5 tet zhruba jednu třetinu, ale ve stáří přes 11 let představuje zhruba 45 %. Přibližně stejné procento tvoří přitom stroje a zařízení nejnižších stupňů technické úrovně v našich průmyslových a stavebních podnicích, a to jistě není z hlediska zájmů a potřeb v této pětiletce sledovaných příznivé.

Ve výboru pro plán a rozpočet jsme se proto zamýšleli nad tímto stavem a došli k závěru, že některé jeho souvislosti si zasluhují pozornost příslušných míst.

Zamýšleli jsme se zejména nad některými příčinami neplnění plánů obnovovacích investic a především nad tím, proč značná část zastaralých výrobních prostředků, která váže více pracovních sil, je užívána a v provozu ponechávána déle, než by odpovídalo dnešní míře jejich optimální fyzické a morální životnosti.

To, že se na určitém prostředku dále vyrábí, ač byl již plně odepsán, hlavně znamená, že výrobky jsou na něm vyráběny s nižšími náklady a při našich pevných velkoobchodních cenách také s vyšší rentabilitou, a to není zanedbatelné. Proto se také odepsané již prostředky mohou někde jevit pro výrobce výhodnější a efektivnější, než skutečně jsou. Ze společenského hlediska posuzováno však zachovávají překonanou již techniku, i s jejím nežádoucím působením na kvalitu výrobků, a jejich další užívání je v rozporu se společenským zájmem na rychlejším tempu obnovy a modernizace strojového vybavení. Navíc se tím vytváří u výrobní organizace relativně méně odpisů než v podnicích moderních a oslabuje se tvorba zdrojů na obnovu. Podle našeho názoru může používání plně již odepsaných prostředků strojového vybavení, k němuž v průměru dochází ještě asi po dobu 11-12 let, být též jedním z důvodů nízkého zájmu výrobní sféry na intenzitě tempa jejich likvidace a obnovy.

Na odpisy pohlížíme jako na důležité kritérium obnovy základních prostředků a důležitou součást státní hospodářské politiky. Nejsou jen součástí vlastních nákladů výroby a prostředkem vyjádření míry opotřebení a znehodnocování základních prostředků. Jejich neméně významnou úlohou je zajišťovat též návratnost ceny, za kterou byly tyto prostředky pořízeny, a plnit v tom směru akumulační funkci, v zásadě zabezpečující alespoň prostou reprodukci.

Současný odpisový systém byl upraven naposledy před 12 lety a zůstal prakticky dodnes beze změn. Na první pohled by to mohlo znamenat, že je ve své podstatě dobrý a že se osvědčuje z hlediska těch funkcí, které má plnit. Opírá se o průměrné skupinové normy použivatelnosti základních prostředků, jejichž sazby byly stanoveny jako časové a minimální a vyšly z úvahy o ekonomické životnosti základních prostředků, vyjadřující dobu, po kterou by se mělo uživateli "vyplácet" tyto prostředky užívat.

Vývoj však ukazuje a naše poznatky získané zvláště při prováděných průzkumech, jako např. v závodě Autobrzdy Přerov, to jen potvrzují, že z odpisových fondů se nepodařilo vytvořit zvláště pod vlivem způsobu jejich používání dostatečně účinný finanční nástroj racionální reprodukce základních prostředků, ač mají stále rozhodující úlohu ve zdrojích financování. Soudobý experiment řízení efektivnosti a kvality však otázku rentability vkládaných prostředků a jejich rychlou návratnost zvýrazňuje.

Základní problém odpisového systému vidíme v pojetí ekonomické a morální životnosti základních prostředků. V současném období velkého rozmachu vědeckotechnického rozvoje by mělo pojetí životnosti základních prostředků respektovat jejich fyzickou upotřebitelnost, ale daleko více ji korigovat prognózami a vlivy vědeckotechnického rozvoje příslušného oboru výroby či skupiny výrobků a výrazněji tak do ní promítat hlediska přihlížející k morálnímu opotřebení výrobků.

Dosavadní sazby odpisů však zatím nepřihlížejí ani ke lhůtám technickoekonomické životnosti výrobků, zaváděných po linii technického rozvoje od roku 1974 a sledujících základní kritéria hodnocení zastaralosti výrobků v jednotlivých výrobních oborech.

Hospodářská praxe poukazuje na to, že počet asi 160 globálních odpisových skupin je při šíři vyráběného a používaného zařízení příliš úzký a nedovoluje blíže respektovat skutečnou fyzickou a morální životnost základních prostředků, případně nedává možnost přihlédnout k atypičnosti některých výrobků, nebo úrovni směnnosti výroby, některým přírodním podmínkám atd. Zvláště poukazuje na to, že odpisové sazby jsou vzhledem k úrovni tempa technického pokroku nízké a nejsou propojeny do rozvojových záměrů a jejich potřeb a plánů.

Skutečností je, že úloha odpisů nenachází zatím jí odpovídající odraz v procesu plánování a řízení obnovy základních prostředků a že se tento proces řídí, zvláště v oblasti strojů a zařízení, při rozporu mezi normovanou a skutečnou dobou jejich životnosti, zcela jinými způsoby.