V podmínkách svobodné volby zaměstnání nelze řešit rozdělování pracovních sil jejich "přidělováním" jednotlivým odvětvím i podnikům, nýbrž jen ovlivňováním jejich rozhodování a limitováním možností jednotlivých odvětví, oborů a podniků pracovníky zaměstnávat. Centrální orgány mají tedy ve svých rukou velký nástroj pro usměrňování racionálního hospodaření s živou prací, musí umět rozpoznávat hlavní prioritu našeho národního hospodářství a především stanovit i základní nástroje řízení regulace zaměstnanosti - včetně ekonomických stimulů.

Druhou stránkou racionálního hospodaření živou prací je využívání pracovní síly. Míru racionálního využití práce nám však nemůže vždycky stanovit jenom produktivita práce, zejména v nevýrobní sféře, neboť tam nelze vyjádřit jednoznačným ukazatelem efekt této práce. Při realizaci rozvoje některých základních odvětví služeb si socialistická společnost klade za úkol dosáhnout určité vybavenosti obyvatelstva těmito službami, ale je potřebné soustavně zajišťovat, aby se v nich dosáhlo plného využití pracovních sil. Jinak je hlavním ukazatelem pro využití pracovní síly růst produktivity práce.

V posledních letech došlo k poklesu dynamiky i tohoto růstu. Pokles tempa růstu produktivity práce je ovlivněn odbytovými obtížemi některých našiich výrobků na zahraničním trhu, zejména v důsledku nedostatečné úrovně jejich užitných parametrů, dále dovozními omezeními v důsledku této nedostatečné exportní výkonnosti, v zemědělství rovněž nižší úrodou v roce 1979. Odbytové potíže je nutno zmírňovat u průmyslových výrobků jejich častou inovací a modernizací. Jimi lze dosáhnout i výhodnějších cen. Ztráty ve využití pracovní doby však nezpůsobily jenom tyto nesporné vnější vlivy, ale základní příčiny jsou především vnitřní. Jde mnohde o nízký podíl efektivních výrob, nejsou v potřebné míře stanoveny útlumové programy, vysoký růst vybavenosti pracovníků strojními základními prostředky nebyl v posledních letech doprovázen potřebným vzestupem technické úrovně strojů a zařízení ani zastavením poklesu využití pracovních míst. Rovněž rozsah nahrazování živé práce technikou neodpovídá potřebě.

Velké rezervy jsou ve využívání pracovní doby během směn. Současná úroveň je důsledkem nejen "objektivních" potíží v dodavatelsko-odběratelských vztazích, ale i nedostatků v úrovni řízení, rezerv v účinnosti racionalizace a normování práce, v osobní hmotné zainteresovanosti, v rozsahu a kvalitě služeb a v pracovní disciplíně. V osobní i podnikové hmotné zainteresovanosti se dosud nepodařilo vytvořit potřebný tlak na efektivní využití pracovních sil, v jehož pozadí je mnohde neodpovídající úroveň řízení, nedostatek důslednosti, disciplíny, odvahy řešit konfliktní situace a trpělivost v jednání s lidmi.

Míra racionálního využití živé práce je výrazně ovlivněna i zabezpečováním služeb. Neustále působí obecně ustálená "norma" využívání pracovní doby pro realizaci služeb, provozní režimy služeb nevyhovují potřebám pracujících. Ztráty pracovní doby, zaviněné odvětvími služeb, se odhadují v rozmezí 0,5-1,5 hodin na pracovníka za měsíc. Touto problematikou se zabývala 5. schůze Sněmovny národů dne 11. 11. 1980 a ministr práce a sociálních věcí ČSSR soudruh Štanceľ ve své zprávě uvedl: "Rozsah současných ztrát pracovního času představuje v průmyslu zhruba 15% a ve stavebnictví dokonce 30% pracovního času. Přitom si dobře uvědomujeme, že jen 1% zbytečných ztrát v národním hospodářství představuje u nás kapacitu přibližně 75 tis. pracovníků a každá promarněná 1 minuta jen v průmyslu ztrátu výrobků za téměř 5 mil. Kčs". Hlavní příčinou nepřítomnosti na pracovištích je ve více než 50% vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení, dále obstarávání nákupů a služeb, provádění oprav bytového zařízení a zejména jiné osobní důvody včetně styku se správními organizacemi, národními výbory, soudy apod. K odstranění těchto ztrát je nezbytné na jedné straně vytvářet podmínky postupným prosazováním efektivnějších pracovních režimů služeb, na druhé straně i tlakem na dodržování pracovní doby na všech pracovištích. Vláda upravila před více lety pracovní dobu národních výborů, soudů, správních orgánů a služeb do večerních hodin v některých dnech v týdnu, aby pracující z výrobních sektorů si mohli své záležitosti obstarat po své pracovní době. Tato opatření nejsou zdaleka využívána. Je na hospodářských pracovnících, aby zcela odpovědně přistupovali k uvolňování pracovníků během jejich pracovní doby, aby byly přísně dodržovány příslušné zákonné předpisy (o překážkách v práci). Lze tedy říci, že v tomto směru existují ještě značné rezervy, které je nutno využít pro rozvoj národního hospodářství.

V našem Východočeském kraji se v minulém období dařilo plnit plánovanou zaměstnanost v hlavních resortech řízených vládou ČSSR. Celkové tendence vývoje zaměstnanosti se projevují v kraji obdobně jako v celém národním hospodářství. I přes překročení náboru pracovních sil nebyly naplněny limity počtu pracovníků pro resort dopravy, i když se podařilo zvýšit zaměstnanost ve srovnání s předchozím rokem. Pokles zaměstnanosti v resortu stavebnictví byl ovlivňován především přesunem kapacit ve prospěch Severočeského kraje, ve spotřebním průmyslu došlo ke stabilizaci pracovních sil a vyššího přírůstku dosáhly organizace řízené národními výbory.

Ve využívání fondu pracovní doby v průmyslu Východočeského kraje je situace o něco horší než ve stejném období minulého roku. Celkové využití použitelného fondu pracovní doby dosáhlo za leden až září 1980 v průměru 91,7% a bylo o 0,2% horší než vloni. Využití pracovní doby se zhoršilo ve všech odvětvích kraje kromě dvou - průmyslu stavebních hmot a průmyslu dřevozpracujícího. Při hodnocení podle jednotlivých podniků došlo u 23 k lepšímu využití, u 57 se zhoršilo a u 5 se situace nezměnila.

Hlavní příčinou letošního nižšího využívání pracovní doby byla zvýšená nemocnost a úrazovost v kraji. Příznivěji se vyvíjely tzv. ostatní absence, které představují jednak neodpracované dny pro volno povolené vedením závodu a jednak neomluvenou absenci. Tzv. volno povolené vedením závodu zahrnují ještě další neovlivnitelné příčiny zejména v organizacích, které zaměstnávají zahraniční pracovníky, kdy prodloužení jejich pobytu doma nad rámec zákonné dovolené se uvádí do neplaceného volna.

Velmi vážným problémem je současně fluktuace pracovníků. Každý fluktuační pohyb z jedné organizace do druhé je spojen s poměrně značnými ztrátami. Dočasně snižuje výkon a využití pracovníka, vznikají náklady na získání nového, na jeho zaškolení, přeškolení nebo zácvik na novém pracovišti. Ztráty pracovní doby související s jednou změnou zaměstnání se v průměru odhadují na 10 dní.

Jistý vliv na míru a důsledky této fluktuace má už sama situace v nepříznivé bilanci pracovních sil. Neúměrný přebytek pracovních příležitostí nad pohotovými pracovními zdroji vede k tomu, že pracovníci mohou přistupovat k rozvázání pracovních poměrů s větší lehkovážností a situace je taková, že uvolněného pracovníka získává hned několik organizací najednou.

Vážené soudružky a soudruzi poslanci, lepší a racionální hospodaření s pracovními silami a plné využívání pracovní doby není jednoduchou záležitostí a neorientujeme se na toto lepší hospodaření jen proto, že nám činí potíže nízké přírůstky zaměstnanosti v současné době, ale proto, že racionální využívání živé síly a pracovní doby jsou předpoklady trvalého růstu produktivity práce, a to je jediná cesta dalšího rozvoje naší ekonomiky. Tak to také stanoví intenzifikační záměry Souboru opatření. Tak se tím zabývalo i 18. zasedání ÚV KSČ, na němž předseda federální vlády s. Štrougal zdůraznil, že návrh 7. pětiletky je založen také na lepším hospodaření s pracovními silami. Z rozborů vlády i mezinárodního srovnání vyplývá, že lze jen ztěží všeobecně hovořit o nedostatku pracovníků, na který se neustále poukazuje. Je zde jediné východisko - pracovní síly lépe rozmísťovat a optimálně využít! Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SL V. David: Děkuji poslanci Šimkovi. Slovo má poslanec Milan Felix. Připraví se poslanec Karel Neubert.

Poslanec SN M. Felix: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, z předloženého návrhu rozpočtu vyplývá, že na zabezpečení výzkumu a vývoje v roce 1981 je plánováno téměř 17 mld Kčs investičních prostředků, což je o 2,3% více než v roce 1980. Na celkovém objemu těchto prostředků se podílí státní rozpočet méně než 40%. V plánu se dále předpokládá vzrůst kapacity výzkumné a vývojové základny ČSSR zhruba o 1%, což znamená, že počet pracovníků této základny by měl v roce 1981 překročit 180 tis. pracovníku.

Takový počet pracovníků představuje spolu s ostatními zdroji vyčleněnými pro vědeckovýzkumnou základnu skutečně značnou kapacitu, která by při dostatečné produktivitě a efektivnosti vědeckovýzkumné základny měla postačit na náročné úkoly prvního roku sedmé pětiletky v oblasti technického rozvoje. Jsou to úkoly nemalé, avšak musíme si být plně vědomi toho, že jejich splnění je podmínkou dalšího progresívního rozvoje všech úseků našeho národního hospodářství.

Proto se při směřování těchto kapacit v roce 1981 vycházelo z direktiv vlády pro tuto oblast a byly orientovány tak, aby výrazně přispěly k realizaci požadavků a principů obsažených v Souboru opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980. Příspěvek vědeckovýzkumné základny k plnění Souboru opatření musí spočívat především v tom, aby výsledky výzkumných a vývojových řešení maximální měrou zvyšovaly účinnost národního hospodářství v celém jeho profilu. Zejména, aby přispěly ke zvyšování tvorby užitných hodnot pro společnost a aby úměrně s tím snižovaly nároky na čerpání celospolečenských zdrojů v oblasti energie a surovin a zvyšovaly účinnost vybudovaných základních prostředků i živé práce.

Tato funkce vědeckovýzkumné základny je nesporná, ale má-li být dosaženo maximální účinnosti, musíme zabezpečit promítnutí Souboru opatření do této činnosti i z druhé stránky, tj. z hlediska vlastního řízení celého výzkumného procesu. Obdobně jako v oblasti hmotné výroby musíme i v oblasti nehmotné činnosti uplatňovat při jejím řízení nové principy. A v tomto směru zatím není situace uspokojivá.

S naší vědeckovýzkumnou základnou nebyla v posledních letech velká spokojenost. Vytýká se jí zdlouhavost řešení, značná neoperativnost a nedostatečná přizpůsobivost okamžitým potřebám praxe. Na druhé straně je však třeba konstatovat, že věcné plnění úkolů vědeckovýzkumné základny je sledováno pečlivě. Naprostá většina výzkumných a vývojových úkolů byla úspěšně vyřešena a přinesla našemu národnímu hospodářství značné hodnoty. U těch výzkumných úkolů, u nichž došlo v jejich věcném plnění ke skluzům nebo neúplným řešením, byly příčiny vždy podrobně analyzovány a byla přijímána řešení. Zároveň je třeba říci, že federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj vždy důsledně dbalo na to, aby nově zařazované úkoly byly zaměřeny tak, aby odpovídaly direktivám vlády. Např. v současné době jsou zaměřovány na vyšší zhodnocení a výraznější úspory paliv a energie, kovů a dalších základních materiálů i surovin a na výraznější zvyšování užitné hodnoty výrobků, zejména strojů a zařízení.

Z toho všeho vyplývá, že věcnému plnění úkolů vědeckovýzkumné základny byla dosud věnována patřičná pozornost. Domnívám se však, že dosud nebyla věnována dostatečná pozornost těm nedostatkům naší vědeckovýzkumné základny, které se projevují obecně, především tím, že snižují její efektivnost a účinnost.

Jsou to především nedostatky v systému řízení vědeckovýzkumné základny, které jednak do značné míry snižují její kapacitu vzrůstajícím objemem administrativních prací, jednak působí negativně na její motivaci.

Hlavní nedostatek vidím v dosavadním způsobu nákladového plánování výzkumné práce. V současné praxi se totiž výše plánu výkonů nějakého výzkumného nebo vývojového ústavu stanovuje na základě kalkulace na výzkumné úkoly. To znamená, že u každého úkolu se spočítají mzdové náklady za pracovní hodiny výzkumníků plus materiálové náklady plus režie atd., což dohromady dá náklady na výzkumný úkol. Součet nákladů na všechny úkoly příslušného ústavu představuje pak jeho závazný plán výkonů.

Co se však stane, když nějaký výzkumný ústav v souladu s danou linií vyvine mimořádné úsilí a zkrátí dobu řešení nebo sníží základny? I když se to zdá divné, je holou skutečností, že nesplní svůj závazný plán výkonů, poněvadž na dříve nebo úsporněji vyřešený úkol nespotřebuje takový objem peněz, s jakým počítal plán výkonů. Dokonce aby jej splnil, musí rozjet celý kolotoč administrativních prací navíc. Jako např. musí provést rekalkulaci úkolu, požádat o změnu jeho ceny, provést administrativní řízení na zahájení nového úkolu, kterým doplní výpadek v tržbách, tento nový úkol však nemůže být v daném roce prémiován, poněvadž na to nejsou mzdové prostředky atd. Čili řada administrativních potíží a prací navíc, které si může ústav ušetřit, když splní plán pohodlně v původních proporcích. A že do pohodlnosti není třeba mnoho pracovníků zvlášť nutit, nemusím nijak zdůrazňovat.

Je tedy zřejmé, že tento systém neplní zcela funkce, které by měl plnit. Především nemotivuje ke zkrácenému plnění, snižování nákladů atd. Navíc vyžaduje značný objem administrativních prací, poněvadž vědeckovýzkumná základna je dnes řízena řadou směrnic z různých oblastí, např. financování, plánování, fakturace, oponentur, prémiování, cenových předpisů atd., které jsou vydávány různými centrálními orgány a nejsou někdy dostatečně sladěné.

Samozřejmě se ihned naskýtá otázka, jak řešit tento problém jinak, když výzkumnou práci nelze normovat, počítat na kusy atd. Domnívám se, že určité řešení by bylo např. v možnosti stanovit pevné ceny za výzkumné úkoly, které by nebyly tak přísně závislé na čerpání nákladů a zároveň zabezpečit, aby se také u výzkumných a vývojových ústavů mohla kvalita plnění ukazatelů plánu odrazit ve vytváření prostředků na pohyblivou složku, podobně, jako tomu je dnes u podniků. Vždyť všechny výzkumné ústavy, které mají charakter chozrasčotní nebo i příspěvkové organizace, jsou řízeny v podstatě stejnými ukazateli jako podniky. Podnik ovšem může zvýšeným výkonem a kvalitou práce dosáhnout zlepšení ukazatelů a mít z toho určité výhody. Ovšem výzkumný ústav zatím nemůže zvýšením výkonů dosáhnout ani zlepšení některých ukazatelů, ani z toho nemá žádné výhody. Spíše naopak. Potom ovšem je zvyšování efektivní vědeckovýzkumné základny otázkou pouze uvědomělosti pracovníků a nikoliv také materiální stimulace.

Pokud by se podařilo tento rozpor odstranit, a výzkumné ústavy by si mohly prostředky získané rychlejším nebo úspornějším řešením ponechat, mohly by je použít k financování jiných nebo dalších úkolů a získat za tuto práci navíc i hmotnou zainteresovanost pracovníků. Jsem přesvědčen, že by se tím do značné míry uvolnila a podpořila iniciativa pracovníků vědeckovýzkumné základny.

Je samozřejmé, že tím by vedoucí pracovníci vědeckovýzkumné základny získali větší možnosti a samostatnost v rozhodování, avšak na druhé straně by ovšem přejímali i větší rizika. Proto by v těsné součinnosti s takovým opatřením muselo jít i zabezpečování větší účinnosti v kádrové práci ve vědeckovýzkumné základně.

Je samozřejmé, že tím by vedoucí pracovníci vědeckovýzkumné formulovalo požadavek vysoké efektivnosti a maximální úspornosti na všech úsecích našeho národního hospodářství. Proto by společným úkolem centrálních orgánů a zkušených pracovníků vědeckovýzkumné základny mělo být urychlené propracování principů Souboru opatření i pro vědeckovýzkumnou základnu - a tím vytvoření nových podmínek, které by objektivně a důsledněji vedly vědeckovýzkumnou základnu v souladu s výrobou k vyšší účinnosti a efektivnosti.

Zároveň my, pracovníci vědeckovýzkumné základny, musíme vynaložit veškeré úsilí, abychom z prostředků plánovaných na vědeckotechnicky rozvoj odvedli našemu národnímu hospodářství maximální výsledky. To především znamená urychlit řešení plánovaných úkolů a navíc operativně převzít některé úkoly, které vyplynou z naléhavých potřeb našeho národního hospodářství. Děkuji za pozornost.

Předseda SL V. David: Děkuji poslanci Felixovi, slovo má poslanec Karel Neubert.

Poslanec SL K. Neubert: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, Československo prožívá poválečné roky plodným budováním socialistické společnosti. Toto úspěšné budování bylo možné díky dvěma základním podmínkám, tj. svobodě a míru.

Proto je zahraniční politika našeho státu zaměřena na další prohlubování míru, bezpečnosti a spolupráce, na politiku uvolňování.

Po boku Sovětského svazu a dalších socialistických zemí se důsledně řídíme - jak zdůraznil generální tajemník ústředního výboru KSČ a prezident republiky soudruh Gustáv Husák - zásadou "že v současném světě existuje jediná rozumná cesta, kterou je mírové soužití států s odlišným společenským zřízením, která odpovídá zájmům všech národů".

Síla naší zahraniční politiky je v tom, že odpovídá nejen zájmům naší země a našeho Iidu, ale obrovské většině obyvatelstva celého světa.