V čl. I. bod 23 se znění § 32 a upravuje takto:

"§ 32 a

Vyučovací jazyk

(1) Vyučovacím jazykem je jazyk česky nebo slovenský; ve slovenském jazyce se vyučuje ve školách (třídách) určených ministerstvem školství. [§ 3 školského zákona.]

(2) Ve školách nebo ve třídách zřízených pro žáky maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti je vyučovacím jazykem jejich mateřský jazyk. [§ 3 školského zákona.]

(3) Vyučuje-li se ve škole (třídě) v jiném vyučovacím jazyce než v českém nebo slovenském, vyučuje se vždy též jazyku českému nebo slovenskému."

Pokud jde o vyučovací jazyk (§ 32 a) návrh zákona fakticky přebírá jeho dosavadní právní úpravu, která se v praxi osvědčila.

Vyučovacím jazykem na školách v ČSR je zásadně jazyk český nebo slovenský; ve slovenském jazyce se vyučuje ve školách (třídách) určených ministerstvem školství ČSR.

V otázce vyučovacího jazyka ve školách (třídách) s vyučovacím jazykem jednotlivých národností se vychází z ústavního práva občanů na vzdělání v jejich mateřském jazyce. To je vyjádřeno v § 32 a odst. 2 slovy: "Ve školách nebo třídách zřízených pro žáky maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti je vyučovacím jazykem jejich mateřský jazyk". Citované ustanovení jasně vyjadřuje jednu z významných stránek leninského řešení národnostní otázky ve spolužití našich národů a národností. Jeho výrazem je však i navazující ustanovení odstavce 3, podle něhož se ve školách (třídách) s jiným vyučovacím jazykem než českým nebo slovenský m vyučuje vždy jazyku českému nebo slovenskému. Vyučování českému nebo slovenskému jazyku ve školách (třídách) s vyučovacím jazykem národností vytváří předpoklad rovnocenného společenského uplatnění žáků těchto škol v praxi i při dalším studiu, zejména na vysokých školách. Tohoto hlediska je třeba, aby se v celém vyučovacím procesu výuce českého (slovenského) jazyka věnovala ze strany škol s vyučovacím jazykem národností, příslušných národních výborů a ministerstva školství ČSR náležitá pozornost.

V Praze dne 28. března 1984