S první zprávou komise Federálního
shromáždění a České národní
rady jste byli seznámeni písemně. Žádám
o další poznatky poslance Hofmana.
Poslanec František Hofman: Pane předsedo, vážené
poslankyně, vážení poslanci, nebyli
jsme seznámeni písemně jen s první
zprávou, ale ve svém podkladovém materiálu
máte i druhou zprávu, která je součástí
tohoto materiálu. Věřím, že neuspokojím
svým diskusním vystoupením většinu
poslanců. Je tady poslankyně Kocurová, vrátila
se ze zasedání parlamentní komise. Já
jsem byl tady dnes celý den, takže z dnešního
jednání nemohu uvést své poznatky.
Komise byla zřízena ne jak si mnozí občané
myslí na vyšetřování, ale na
dohled nad vyšetřováním. Máme
opravdu k dispozici veškeré materiály, které
vojenská prokuratura v současné době
má. Máme možnosti nahlédnout do všech
spisů, pozvat si toho, koho naše komise uzná
za vhodné, kdo by mohl vznést objasnění
do celé této politováníhodné
události, která se 17. listopadu udála.
Ministr vnitra a životního prostředí
to tady řekl jednoznačně. K tomu bych chtěl
dodat, že jsme znovu vyslechli na žádost bývalého
generálního tajemníka ÚV KSČ
Miloše Jakeše, který vypovídal ve stejném
smyslu jako v první zprávě.
Jsme ostře sledováni jak tiskem, tak veřejnými
sdělovacími prostředky. Nemá cenu
vám říkat své dedukce, a ani to není
na místě, protože komise pro vydávání
oficiálních zpráv má svého
mluvčího. Jedině on po konzultacích
v této komisi je kompetentní vydávat oficiální
zprávy.
Zítra by měla být oficiálně
vydána další průběžná
zpráva, která bude zveřejněna. Lidi
mnoho neuspokojím, lidé by v mém volebním
obvodu i tady chtěli jména. Bohužel, v zájmu
dodržení všech zákonných norem
a prostředků není možné tato
jména zveřejnit, protože by se mohlo v dalším
vyšetřování třeba dojít
k závěru, že jsou nevinní. To jsou jasné
věci podle právních předpisů.
Budou-li otázky, odpovím je já nebo poslankyně
Kocurová.
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji poslanci Hofmanovi. Prosím poslankyni
Kocurovou, má-li nějaké doplnění.
Poslankyně Anna Kocurová: Vážené
poslankyně, vážení poslanci, dnes jsem
se na chvíli zúčastnila této parlamentní
komise. Zabývali jsme se poštou. Dostali jsme hodně
dopisů, podnětů a svědectví.
Odpovídali jsme na ně a směřovali
jsme je, aby se ohlašovali na vojenskou prokuraturu, kde
je mohou vyslýchat. Přispělo by to k dalšímu
vyšetřování.
Dělali jsme zprávu pro vydání druhého
komuniké z našeho zasedání. To bude
zítra vydáno v tisku.
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji poslankyni Kocurové. Dovolte, abych zahájil
diskusi ke všem čtyřem bodům. První
se přihlásil písemně do diskuse poslanec
František Vrbka.
Poslanec František Vrbka: Vážení
poslanci, vážení hosté, s hlubokým
obdivem jsem přijal vystoupení našich studentů
a všech lidí dobré vůle, kteří
pozvedli svůj hlas po 17. listopadu za studenty, za demokracii.
17. listopad, Mezinárodní den studentstva, oslavovali
studenti pokojnou manifestací na památném
místě naší vlasti na Vyšehradě.
Cestou byli napadeni, byla hrubě pošlapána
jejich lidská důstojnost. Následky těchto
událostí byly strašné. Celá Praha
a vlast povstala za studenty, ale naše Česká
národní rada nezaujala postoj, který by odpovídal
brutálnímu zásahu bezpečnostních
sil. V celém dění jako by nebylo České
národní rady, ani poslanců.
Jako poslanec z Vysočiny, volební obvod Žďár,
jsem čerpal informace pouze ze sdělovacích
prostředků, což byl trestuhodný nedostatek.
Proč nebyla svolána Česká národní
rada, třeba mimořádné zasedání?
Jako poslanec jsem se cítil zaskočen reakcí
předsednictva ČNR na události 17. listopadu
zejména tím, že přijalo prohlášení
z 20. listopadu, které bylo schváleno a zveřejněno
ve sdělovacích prostředcích, aniž
znalo názory poslanců ČNR a naším
prostřednictvím i názory našich voličů.
Nelze ani úplně souhlasit se stanoviskem předsednictva
ze 14. prosince. Tím jsme byli jako poslanci postaveni
do špatného světla před veřejností,
a proto chceme, aby celá situace byla přehodnocena
a nové předsednictvo zaujalo zásadní
stanovisko se zveřejněním ve sdělovacích
prostředcích nejméně do konce roku
se zdůrazněním, že tento zásah
pořádkových sil byl brutální
a nezákonný a nikdy se nesmí opakovat.
To také vyplývá ze zprávy společné
komise Federálního shromáždění
a České národní rady pro dohled nad
vyšetřováním událostí
ze 17. listopadu 1989 v Praze.
Slíbil jsem svým voličům, že
budu trvat na důsledném potrestání
viníků této hanebnosti. Chceme znát
jména osob, která tento masakr připravily,
které ho řídily, i jména příslušníků,
kteří jej nejaktivněji prováděli.
Doporučuji požádat Federální
shromáždění nebo naše ministerstvo
vnitra (to už zde bylo zmíněno) o rozpuštění
pohotovostního pluku SNB a dalších složek,
které se zásahu zúčastnily. Jsem rád,
že to zde ministr vnitra slíbil. Děkuji za
pozornost.
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji poslanci Františku Vrbkovi. Dále
se hlásí poslanec Henzl.
Poslanec Jaroslav Henzl: Pane předsedo, vážené
poslankyně a poslanci ČNR, vážení
hosté, navážu na předřečníka.
Velice bych si přál, aby Česká národní
rada již nikdy v budoucnosti se neukázala před
naší veřejností jako orgán tak
neschopný a bezmocný, jak jsme toho byli svědky
v nedávné minulosti. Přes četné
žádosti poslanců o svolání mimořádné
schůze ČNR se tak nestalo, dokonce jim nebylo ani
odpovězeno. A tak jsme se sešli více než
měsíc po tragických událostech.
Nejvyšší orgán zákonodárné
moci v osudových chvílích po tragických
událostech 17. listopadu zcela selhal a nepozvedl svůj
hlas. Nebylo nám umožněno se sejít a
vyjádřit své zcela odmítavé
stanovisko s prohlášením předsednictva
ČNR ze dne 20. listopadu t. r. Neměli jsme možnost
přednést tak stanovisko svých voličů,
kteří nás o to žádali. Chtěli
jsme vyjádřit nesouhlas těm členům
předsednictva, kteří pro toto prohlášení
zvedli ruku.
I když předsednictvo ČNR prohlásilo
14. prosince toto prohlášení za mylné
z důvodu špatné informovanosti, nelze s tím
zcela souhlasit, protože v tomto orgánu nezasedají
žádní nováčkové a nešlo
o první demonstraci v tomto roce. Takovéto jednání
autoritu ČNR nepozvedne, ba právě naopak.
Jsou situace, kdy je třeba se řídit ne stranickou
direktivou, ale zdravým rozumem a podle svého svědomí.
Přeji novému vedení ČNR, aby společně
s převážnou většinou svých
poslanců postupně znovu získávalo
úctu, uznáni a autoritu, aby ČNR pevně
zakotvila ve vědomí našeho národa jako
orgán, který bude vždy hájit a prosazovat
oprávněné a nejvroucnější
přání a tužby všeho našeho
lidu. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji poslanci dr. Henzlovi. Prosím předsedu
vlády.
Předseda vlády ČSR František Pitra:
Vážený pane - předsedo, vážené
poslankyně a poslanci, projednáváme velmi
závažnou tematiku tragických událostí
kolem 17. listopadu. Já jako předseda české
vlády jsem zaujal k těmto otázkám
stanovisko na předsednictvu ČNR, ale chtěl
bych i na tomto fóru říci svůj osobní
názor, své stanovisko.
Chci před vámi prohlásit, tak jak jsem to
už předtím učinil, že o zraněných
dne 17. listopadu jsem se dověděl jako většina
z vás až z televize. Měl jsem snad tu smůlu,
že u příležitosti Mezinárodního
dne studentstva jsem měl slavnostní projev v pražském
Karolínu. Odtud jsem se vrátil na Úřad
vlády pro materiály na přípravu výjezdního
zasedání naší vlády do severních
Čech, abych se mohl přes sobotu a neděli
na jednání připravit.
Říkám zcela upřímně,
že ani ve snu mě nenapadlo, že může
dojít k nějakému konfliktu, pokud jde o ohlášenou
manifestaci studentské mládeže. Ty pochybnosti
jsem neměl jednak proto, že skutečně
takové kolektivní stanovisko orgánu bylo,
že nelze v žádném případě
připustit jakýkoli zásah. Navíc jsem
bezpečně znal i stanovisko svého ministra
soudruha Jirečka o tom, že v žádném
případě se zásah vůči
demonstrantům nepřipustí.
Je ale všeobecně známo, že jedna věc
je kolektivní stanovisko orgánu a druhá věc
je konkrétní činnost lidí bezprostředně
odpovědných za řízení toho
či jiného úseku, a to i v té oblasti
dřívějšího systému stranické
odpovědnosti. To konec konců ukáže závěr
šetření, které se provádí.
Přiznám se, že první informace se mi
zdály skutečně neuvěřitelné,
neboť jsem byl hluboce přesvědčen o
tom, že nikdo z odpovědných lidí nemůže
v žádném případě připustit
jakýkoli zásah.
Když za mnou přišli v neděli ráno
do bytu dnešní primátor hl. m. Prahy soudruh
Hájek a bývalý ministr kultury a informovali
mne potom, jaká je situace, ani na chvíli jsem neváhal
a požádal generálního prokurátora
ČSR, aby důsledně a rychle přešetřil
události.
V neděli večer po vzrušené diskusi v
předsednictvu ÚV KSČ (říkám
zcela otevřeně, že to bylo po velmi rozporných
informacích představitele ministerstva vnitra i
vedoucího tajemníka MěV KSČ soudruha
Štěpána) jsem byl, jak známo, pověřen
úkolem vystoupit v televizi. Tomuto vystoupení jsem
se bránil právě pro nepřehlednost
situace. Argumentoval jsem rozporností informací
i tím, že jsem požádal generálního
prokurátora v neděli, aby prošetřil
příčiny a celou situaci.
Považuji za svou velkou chybu, že jsem se podřídil
závěrům předsednictva a v televizi
jsem vystoupil s jeho stanoviskem.
Za stejně chybné považuji i to, že jsem
respektoval závěr předsednictva strany, abych
pro nepřehlednost situace a rozporné informace se
nezmiňoval o tom, že jsem provedl první krok
- to znamená žádost na prokurátora o
prošetření.
Už na prvním zasedání ÚV KSČ
po 17. listopadu jsem řekl, že to, že jsem poslechl,
považuji za největší chybu a daň
mé tzv. stranické disciplíně. Podlehl
jsem argumentům, že šlo o událost na území
ČSR a že k těmto věcem by měl
vystoupit představitel státních orgánů
ČSR. Řeknu otevřeně, že motivací
vystoupení bylo uklidnění veřejnosti
i pod vlivem desinformací, které byly kolem smrti
vysokoškoláka atd.
V pondělí ráno se sešla federální
vláda. Zde jsem také informoval o tom, že jsem
osobně provedl tento krok směrem ke generální
prokuratuře. Přesto všechny tři vlády
přijaly známe stanovisko, které bylo nesprávné
a vycházelo z neúplných informací
o příčinách vzniku a průběhu
této tragické události tak, jak ji podával
představitel federálního ministerstva vnitra.
V české vládě jsme odpoledne přijali
shodné stanovisko s federální vládou,
i když musím říci, že někteří
soudruzi ministři hovořili už tehdy o tom,
že zásah byl neadekvátní. Česká
vláda jak v úterý 21. 11., tak ve čtvrtek
23. 11. vyslechla informace o postupu šetření
a uložili jsme kategoricky ministru vnitra, aby složky
Veřejné bezpečnosti postupovaly důsledně
v souladu se zákony a ve čtvrtek jsme důrazně
žádali prokurátora, aby urychlil šetření.
Postup byl velmi pomalý. Proto jsme se ve stanovisku vlády
ve čtvrtek obrátili na veřejnost, aby k tomu
poskytla neprodleně veškeré podklady, které
by sloužily k objektivnímu posouzení událostí.
I to byl argument proto, jak obtížné je dělat
rychlejší závěry vzhledem k dostupným
informacím.
O tomto svém stanovisku jsem hovořil několikrát
v českých orgánech počínaje
zasedáním předsednictva ústředního
výboru Národní fronty v době, kdy
jsem se na ně obracel o důvěru ke složení
nové vlády, obdobně 5. prosince na jednání
předsednictva ČNR. Na jednání předsednictva
ČNR jsem řekl, že "památný
den studentstva a mládeže celého světa
byl tragicky poznamenán zlovolným rozhodnutím,
které nejen přineslo utrpení mladým
lidem, ale také těžce poškodilo autoritu
vlád. Toto všechno se dotklo i mne osobně,
protože zásah se udál bez vědomí
české vlády a navíc bezprostředně
poté, kdy jsem měl projev na shromáždění
v Karolinu a v něm jsem hovořil o tradicích
a smyslu tohoto významného svátku. Vzpomínal
jsem na své nedělní vystoupení v televizi,
které mi bylo uloženo.
I mne po celou dobu velmi vzrušoval pomalý postup
šetření a uzavírání celé
záležitosti. Požádal jsem soudruha Jirečka,
aby mi ve formě dopisu sdělil vše, co je známo
kolem těchto událostí pokud jde o české
řídící orgány. Udělal
to. Tyto věci jsou známé komisi, která
byla ustavena.
Já osobně jsem přesvědčen o
tom, že pomalý postup objasňování
je dokladem absurdnosti systému, který v oblasti
řízení Bezpečnosti existoval. Pevně
věřím, že po úmorné práci
komise Federálního shromáždění,
ČNR a studentů se podaří odhalit viníky
a příčiny těchto událostí.
Toto jsem považoval za nutné říci v
zájmu objektivní pravdy, pokud jde o úlohu
české vlády v souvislosti s tragickými
událostmi.
Osobně velmi těžce prožívám,
že jsem se podrobil tehdy usnesení tehdejšího
předsednictva ÚV KSČ a vystoupil se stanoviskem
orgánu v nedělní televizi, přestože
jsem od počátku vyjadřoval pochybnosti a
také jako první provedl zákrok, aby se věci
vyšetřily.
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji předsedovi české vlády.
Omlouvám se poslanci dr. Adamovi. Jeho přihláška
do diskuse byla omylem zasunuta do minulých vystoupení.
Prosím poslance Adama.
Poslanec Čestmír Adam: Vážené
poslankyně, vážení poslanci, události
17. listopadu 1989 již vstoupily do dějin českých
revolučních hnutí a zvratů a s nimi
se vynořil i dosud neznámý pojem něžná
revoluce. Studenti a další občané, nevyjímaje
zahraniční novináře, byli surově
zbiti způsobem, který v řadě případů
způsobil těžká zranění,
možná že v některých případech
i s trvalými následky zakládajícími
vznik invalidity.
Od této události uplynul již více než
jeden měsíc. Vysokoškoláci postižení
nevyprovokovanou bestiální surovostí, které
se nemůže řádný člověk
dopustit, nikoho nenapadli, ale naopak ozdobili ty, kteří
je pak zbili až do bezvědomí, květinami
a zazpívali jim mírumilovné písně.
Z toho, co jsme se dozvěděli z předložené
zprávy, vzniká náznak toho, že někdo
vysokoškoláky na Národní třídu
zavedl a podle předem schváleného záměru
je sevřel tak, aby nebylo úniku a s úmyslem
je pro příště odradit po projevu svobodného
názoru dal nelidsky zmlátit.
Proti asi pěti tisícům neozbrojených
účastníků průvodu zasáhlo
po zuby ozbrojených 629 příslušníků
SNB z Prahy a 940 příslušníků
pohotovostního pluku VB ČSR a neuváděný
počet příslušníků protiteroristického
komanda, ačkoli se nikdo ani na okamžik nemohl domnívat,
že na Národní třídě jde
o teroristy. Zásah byl zřejmě pečlivě
připraven a řízen a surovosti se děly
s výslovným souhlasem velitelů.
Je mně velice líto, ale jako příslušník
odboje musím říci, že jsme se po 9.
květnu 1945 domnívali, že takovéto surovosti
se mohly dít jen v nacionalistickém, šovinistickém
a fašistickém záští, že normální
český člověk by se nikdy ničeho
takového ani dopustit nemohl.
Od události uplynul už více než měsíc
a vyšetřování pokračuje rychlostí
a přesností, která nikoho ani v nejmenším
neuspokojuje. Důsledkem je pokračující
stávka vysokoškoláků, kteří
se oprávněně chtějí domoci
zjištění skutečných viníků
a jejich spravedlivého potrestání podle platných
zákonů. Oni nepožadují žádnou
odvetu. Důsledkem je však také pokračující
společenské napětí, které dává
kariéristům a lidem se zlým svědomím
možnost pokusů o tzv. uplatnění urážením
a pronásledováním občanů.
Co k celé záležitosti má říci
Česká národní rada, která je
ve skutečnosti nejpříslušnější
k řešení celé věci? A jak to,
že česká vláda nebyla o věci
nejenom informována, ale nebylo ani požadováno
o její souhlas, protože zřejmě šlo
o frapantní porušení ústavních
vztahů, o zachování ústavně
nepříslušných činitelů.
Navrhuji, aby Česká národní rada přijala
toto stanovisko:
1. že měla být k této věci svolána
ihned třepa rozhlasem nebo telegramy, a to už 20.
nebo 21. listopadu.
2. že je vážným nedostatkem, že v
zákonu o jednacím řádu České
národní rady, ale i Federálního shromáždění
chybí ustanovení o vyšetřovacím
výboru, jeho pravomoci a o jeho procedurálních
pravidlech pro vyšetřování, právě
tak jako to, že přes podané návrhy nebyl
obnoven výbor ČNR na ochranu práv občanů,
zrušený v roce 1970, který jakožto ústavní
orgán ČNR by měl být partnerem ministra
vnitra ve věcech Bezpečnosti.
3. že je třeba rychle oprostit SNR od příslušníků,
kteří se na surovostech a jejich přípravě
a provedení podíleli, aby náš lid se
mohl spolehnout na demokratičnost metod VB a dal SNB opět
svou důvěru a podporu. Oddalování
tohoto řešení totiž vede i k růstu
kriminality a k ohrožování osobní bezpečnosti
osob a majetku.