Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji panu ministru. Hovoří poslanec Mečl.
Poslanec Josef Mečl: Vážení kolegové,
několik poznámek k práci ústavně
právního výboru v souvislosti s projednávanou
problematikou.
Až někdo jednou bude číst korespondenci
ústavně právního výboru, jeho
zápisy, zejména jeho korespondenci s příslušnými
státními orgány, ať už to byla
Generální prokuratura nebo ministerstvo spravedlnosti,
asi se nemýlím, že společným
tónem korespondence je pomalý, urputný boj
a hádání se a tahanice o nejrůznější
problémy, které ústavně právní
výbor řešil. Týkalo se to prakticky
všech stížností, které se týkaly
osob ve výkonu trestu odnětí svobody, týkalo
se to podmíněného propuštění
i takových problémů, které jsme zjistili,
kdy někdy v létě na základě
stížnosti obviněného jsme zjistili,
že při výslechu bylo použito nedovolených
prostředků. Příslušníci,
kterým to bylo prokázáno, byli velmi mírně
potrestání. Dostali srážky z platů,
nápravné opatření a jeden byl potrestán
pouze kázeňsky. My jsme se pomalu a urputně
snažili, aby tito tři příslušníci
byli propuštěni.
Tak jako u jiných věcí se i tyto věci
řešily zcela jinak, pokud na tom byl zájem
státních orgánů. Tady nás všichni
přesvědčovali, že potrestání
je naprosto úměrné.
Na ústavně právním výboru jsme
po 28. říjnu t. r. hovořili o tom, že
používání ozbrojených složek
proti demonstracím je nesmyslné, neadekvátní,
že při zásazích proti demonstrantům
si nemohou naše státní orgány myslet,
že zejména v Praze přestávají
platit ostatní zákony. Ministr vnitra to uznal,
ale přesto si ministerstva a jiné orgány
nevzaly z nejrůznějších signálů
poučení.
Naváži na prof. Lukeše. Při manifestaci
28. října odpoledne jsem šel po Praze. Vidíte
bezmocnost i občanů, kteří nechtějí
demonstrovat, ale normálně se pohybovat po Praze,
a nemohou. V Celetné ulici, když jsem chtěl
jít na fakultu, příslušníky to
vůbec nezajímalo, že jsem poslancem ČNR
- prostě jsem tudy nemohl jít. Potom zjistíte,
že není možné, aby moc, která není
regulována zákonem a právem, ve společnosti
dominovala.
Pokud jde o 17. listopad, měl jsem to štěstí,
že jsem byl se studenty. Byl jsem na manifestaci a od 18.
a 19., kdy naši studenti na fakultě začali
stávkovat, ve škole.
Chtěl bych vám říci - nevím,
jaký mají pocit jiní, kteří
byli se studenty - že v první dny jsme se o studenty
báli. V pondělí, úterý a ve
středu situace byla velmi nejasná a vůbec
nebylo zřejmé, jak celá věc dopadne.
Chtěl bych se připojit k tomu, o čem hovořila
poslankyně Černá. Ve čtvrtek jsem
se zúčastnil řádného zasedání
předsednictva. Nevěřil jsem svým očím,
že dr. Krupauer ještě ve čtvrtek byl schopen
celou situaci bagatelizovat a víceméně tvrdit,
že nešlo o studentskou demonstraci, že šlo
o demonstraci, kde bylo velmi málo studentů, kde
byli spíše jiní občané, a tím
naznačoval, že šlo o jakousi nepříliš
politicky přijatelnou akci.
Všichni si vzpomínáme, jak jsme se nedávno
na listopadovém zasedání ČNR dohadovali
s bývalým předsedou ČNR o tom, zda
jsme, nebo nejsme právní stát, zda ho už
máme dobudovaný, nebo jestli máme prohlubovat
tento stát atd. Bylo to jak jsme doplňovali usnesení
na základě vystoupení poslance Šafaříka.
Myslím si. že jsme dělali chybu v tom, že
jsme se smířili někdy jen s proklamacemi.
Právní stát podle mého názoru
je potřeba budovat krok za krokem, urputně, pomalu,
vůbec si nemyslet, že je všechno již hotové.
Zejména filozofii právního státu je
potřeba rozměnit na drobné. To znamená,
že každý právní předpis,
který Česká národní rada bude
připravovat a posuzovat, je potřeba posuzovat i
z toho hlediska, jaký je vztah mezi státem, mezi
společností, jak se tento právní předpis
může dotknout práv a povinností občanů
a jak je potřeba tyto záruky zakládat.
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji poslanci Mečlovi. Hovoří poslanec
Hofman.
Poslanec František Hofman: Vážený
soudruhu předsedo, vážené poslankyně,
vážení poslanci, nejdu sem jako člen
parlamentní komise, ale jako člen KSČ. Jsem
více než 25 let členem KSČ. Má
účast v této komisi mi řadu věcí
objasnila. Protože jsem jenom důlní elektrikář,
neumím tak mluvit jako poslanec Rázl a poslankyně
Černá, i když cítím stejnou věc.
Dnes je mi jasné, co se dělo s připomínkami,
které my v ZO jsme dávali směrem nahoru.
Moje účast v této komisi je tvrdou školou.
Proto bych chtěl, aby opravdu tento zásah byl zákonným
způsobem vyšetřen se všemi důsledky.
Zde bylo hovořeno o tom, aby byli očištěni
poslanci ČNR. Poslanec Adam zde hovořil o některých
požadavcích. Jde mi ještě o jednu věc:
aby byli očištěni i poctiví komunisté,
kteří podřídili i své rodinné
životy práci pro tuto společnost, pro lidi
a aby se lidé měli lépe, a nikdy nezneužili
svého postavení ve svůj vlastní prospěch.
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji poslanci Hofmanovi. Hovoří poslanec
Domas.
Poslanec Josef Domas: Vážené poslankyně,
vážení poslanci, jsem jeden z mnoha poslanců,
tak jako vy, kteří písemně nekontaktovali
předsednictvo či předsedu ČNR ve snaze
o svolání mimořádného pléna
ČNR, což jsem předpokládal, že
se stane zcela samozřejmě, a to z iniciativy předsednictva
samého, toho předsednictva, které bylo zvoleno
a dostalo naši důvěru na volební období.
Naprosto proto odmítám snahu zmírnit postoj
předsednictva tím způsobem, jak zde zaznělo,
a sice v tom smyslu, že mimořádné zasedání
pléna ČNR mohlo být svolána teprve
tehdy, jestliže by žádosti ze strany poslanců,
tedy písemné, byly daleko četnější.
Situaci hodnotím zcela jednoznačně tak, že
tato iniciativa ke svolání mimořádného
pléna ČNR zcela jistě patřila samotnému
předsednictvu. (Potlesk.)
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji poslanci Domasovi. Prosím poslance Václava
Jirečka.
Poslanec Václav Jireček: Vážené
předsednictvo České národní
rady, vážené poslankyně, vážení
poslanci, považuji za svou povinnost, abych vystoupil na
dnešním zasedání České
národní rady nejen z titulu funkce poslance, ale
především z titulu funkce předcházející,
to je ministra vnitra a životního prostředí.
Dovolte mi k uvedené problematice několik poznámek.
Nebudou rovněž vyčerpávající,
protože v řadě názorů jde o má
stanoviska. Je tomu tak i proto, že události kolem
17. listopadu, tak jak bylo uvedeno, šetří
generální prokuratury, jak ČSSR, tak ČSR,
vojenská prokuratura a komise poslanců Federálního
shromáždění, České národní
rady, studentů a Občanského fóra.
Vy mne znáte. Někteří blíže
i z předcházejících funkcí,
někteří až z funkce poslance ČNR
anebo z funkce ministra vnitra a životního prostředí.
Jsem civil a nikdy jsem nebyl příslušníkem
SNB. Prošel jsem zaměstnáním od ponku,
protože jsem strojní zámečník,
až po funkci ministra vnitra a životního prostředí.
Mám výhodu oproti funkcionářům,
dalším, že jsem nikdy neměl ani nesledoval
zištné zájmy včetně mé
rodiny, nemám žádný mimořádný
majetek ani konfiskát. Manželku mám v invalidním
důchodu a moje dcera až do srpna letošního
roku, kdy byl její manžel odvelen, protože slouží
jako vojenský lékař, bydlela v garsonce 6
let se dvěma dětmi v Hradci Králové.
Vždy jsem bydlel v bytovce a nejednou jsem měl možnost
se výhodné postarat jak o sebe, tak i o svoji rodinu.
Zmínil jsem se o tom ne obranu, ale proto, že jsem
měl snahu ke všem funkcím přistupovat
se snahou přispět k tomu, aby se odstranily bariéry,
které byly brzdou rozvoje společnosti. Mohu odpovědně
říci, že u mne vždy měli slyšení
všichni, nejen členové strany, ale i bezpartijní
a jinostraníci, kteří chtěli přinést
náměty pro řešení věcí.
Nepatřil jsem mezi ty, kteří byli s výsledky
práce spokojeni. Vzpomenu jen v posledním období
moje vystoupení na XVII. sjezdu KSČ. A myslím
i celou řadu opatření v předcházejících
funkcích jako předseda Východočeského
KNV nebo tříhodinovou diskusi, kterou jsem měl
v ekostanu na mezinárodním setkáním
mládeže na Šumavě.
Do vlády ČSR mne přivedl tehdejší
předseda soudruh Adamec 21. dubna 1988 s úkolem,
abych především svoji pozornost věnoval
rozvoji národních výborů, službám,
dopravě, oblasti bytů atd. Tím jsem veškerou
činnost a působnost kolem Bezpečnosti přenesl
na svého prvního náměstka genmjr.
Nováka, kterého jsem požádal, aby se
mnou setrval ve funkci, ač měl nárok na důchod.
Měl jsem řadu připomínek a řadu
řešení právě ve vztahu k federálnímu
ministerstvu vnitra a ke způsobu, jakým je řízena
Bezpečnost v této republice. Jsem toho názoru,
že řada věcí se podařila, ať
jde o mechanismus místní výroby a služeb,
ať jde o bytové podniky, o řešení
dopravy do a ze zaměstnání atd., i když
celá řada námětů našeho
ministerstva šla do zásuvek, protože byly tzv.
politicky neúnosné, i když je mnohdy projednala
i vláda ČSR. Mohu hovořit o drobném
podnikání, o změnách ve struktuře
národních výborů, o radikálním
řešení snižování aparátu
národních výborů atd. atd.
Nyní několik poznámek k 17. listopadu. Jsem
členem KSČ, a proto je i pro mne a celou členskou
základnu poctivých členů strany tragické,
když řeknu, že 17. listopad je důsledkem
dlouhodobé neschopnosti bývalého vedení
strany včetně nebo především
bývalého generálního tajemníka
Jakeše, ale i neschopnosti členů strany, že
jsme si na tento systém práce zvykli. Obžalobou
je, že předcházející funkcionáři
nedokázali vyhodnotit politickou situaci v zemi nebo neměli
zájem, nedokázali stanovit politickou linii ve všech
strukturách a chtít skutečně uplatnit
demokracii. Stát se stával dlouhodobě čím
dám tím více represívním a
Bezpečnost byla politicky předurčována
k úloze udržovat tzv. pořádek. Spíše
to nazvu udržováním poslušnosti národa
k usnesením strany. Taková je realita a historie
to prokáže.
Nenormálnost byla i v tom, že veškeré
politické otázky a veškeré zásahy
v Praze (nejen 17. listopad lze takto nazvat) byly projednávány
na úrovni federálního ministerstva vnitra
s generálním tajemníkem Jakešem i ostatními
funkcionáři, a týkalo-li se to Prahy, s vedoucím
tajemníkem Štěpánem. Já jsem
byl v předsednictvu ÚV KSČ za celé
období 1 3/4 roku snad dvakrát, v městském
výboru strany jednou. Asi jsem nebyl partnerem. Ale dnes
jsme obviňováni jako aktéři a ostatní
jsou nevinní. Je skutečností, že 17.
listopad je tragédií národa. Bude zapsán
černým písmem do naší historie.
Ale ta druhá tragédie spočívá
v tom, že řada postižených bude i proto,
že vykonávali jen svou povinnost a poslušnost.
Ano, je naprostý souhlas s postihem toho, kdo brutálně
v rozporu se zákonem vystoupil, kdo se na tom podílel.
Dnes se ale kde kdo od 17. listopadu distancuje. Otevřeně
však musím říci, že kdyby to nebyl
17. listopad, byla by to pozdější doba, protože
nespokojenost národa stoupala a neboť tomu neodpovídala
politická linie. Jestliže se dnes Jakeš distancuje,
že nedal příkaz, že pouze odsouhlasil
ministru Kinclovi, že demonstranti nesmějí
na Václavské náměstí, tak podle
mého názoru dal nepřímý pokyn
k zásahu, protože stojí-li proti sobě
tváří v tvář SNB a demonstranti,
tak stačí jen jiskřička, aby došlo
ke konfliktu.
Když Jakeš, Štěpán a další
jsou dnes takoví demokraté, musím si položit
otázku: Proč nebyl pietní akt povolen po
původní trase Jana Opletala, ale na Vyšehrad?
Proč nedostalo federální ministerstvo vnitra
a všechny složky Bezpečnosti pokyn dělat
jen pořádkou službu a zasahovat jen při
napadání občanů nebo ničení
majetku? Dnes řešíme důsledky a ten,
kdo zavdal příčinu, se hájí,
mnohdy nejapně. Dříve se dávala omezující
opatření na méně závažné
záležitosti.
Několik faktů: Já jsem se žádných
přípravných akcí před ani v
průběhu 17. listopadu nezúčastnil.
Dne 17. listopadu v odpoledních hodinách přišel
rozkaz federálního ministra vnitra, tj. vyhlášení
mimořádné bezpečností akce,
a to až do 20. listopadu. Tím, že podle dosud
platného předpisu federální ministerstvo
vnitra vyřadilo ministerstvo vnitra a životního
prostředí z řízení, neboť
ukládalo i úkoly pro bezpečnostní
úsek našeho ministerstva (tento předpis platí
od roku 1982), naše ministerstvo vydalo rozkaz pouze k třicetiprocentní
dosažitelnosti pracovníků bezpečnosti
našeho ministerstva a padesátiprocentní dosažitelnosti
náčelníků našeho ministerstva.
Oproti tomu městský výbor strany již
14. listopadu projednával politickoorganizační
opatření k tomuto pietnímu aktu včetně
úlohy pro náčelníka pražské
městské správy. A oproti tomu byl vydán
již 16. listopadu rozkaz právě vzpomínané
městské správě s odvoláním,
že byl prokonzultován federálním ministerstvem
vnitra. Ani v rozdělovníku jsme jej neobdrželi
a dostali jsme se k němu, až když jsme sháněli
podklady.
V průběhu 17. listopadu jsem měl normální
pracovní den. Stanovisko jsem tlumočil předsedovi
vlády Pitrovi, kde jsem ujišťoval, že absolutně
k ničemu nedojde a že nebude v souvislosti s tímto
dnem nic konáno. Ano, byl jsem v průběhu
17. listopadu informován o pietním aktu i pozdějším
průběhu včetně bohužel toho,
že jen došlo k zamezení vstupu na Václavské
náměstí a nic se nestalo. Takto jsem i já
informoval předsedu české vlády soudruha
Pitru.
V průběhu dne jsem nikomu nevolal proti vedoucímu
tajemníkovi Štěpánovi, který
se dožadoval (a i takto jsem předal dokumenty) zásahu
všemi prostředky.
Dne 18. listopadu jsem nebyl v Praze. Dne 19. listopadu jsem se
zúčastnil sjezdu ochránců přírody
a až prakticky tam jsem se dověděl o údajné
smrti studentů a zásahu červených
baretů. Ani jsem nevěděl, že něco
takového existuje. Jde o příslušníky
federálního ministerstva vnitra.
Ano, můžete mi vytknout, že jsem bezprostředně
po 17. listopadu nevystoupil a nezaujal stanoviska. Nemohl jsem.
Neměl jsem důkazy, protože jsem uvedl, že
veškerá jednání i v minulosti probíhala
na úrovni federálního ministra vnitra soudruha
Kincla s Jakešem, Štěpánem a dalšími.
První důkazní materiál jsem dostal
až 24. listopadu od představitelů Prahy. S
některými fakty vystoupil federální
ministr Kincl na mimořádném zasedání
26. listopadu, které potvrzovalo můj osobní
názor. Vystoupil jsem na tomto mimořádném
zasedání, uvedl fakta a dostupné materiály
předal. 27. listopadu jsem předal osobní
dopis předsedovi vlády Pitrovi, který jej
předal generální prokuratuře, a 30.
listopadu bylo společné prohlášení
obou našich ministerstev, i když jsem se snažil
za každou cenu, aby toto prohlášení vyšlo
dříve.
Dosud jsem se zúčastnil projednávání
na vojenské prokuratuře, byl jsem v poslanecké
komisi Federálního shromáždění.
Ať bude závěr jakýkoli, nesmírně
mě to mrzí, že k tomu došlo a že
nebudu moci být u toho a aktivně se podílet
na rozvoji této společnosti v odstraňování
bariér, které dosud tomu bránily.
Jsem rozhodnut nastoupit jakékoli zaměstnání
tam, kde jsem před 38 lety začal svůj život
po skončení školy, to je mezi dělníky,
pokud mě bude ochoten do takového kolektivu někdo
přijmout.
Mám výhodu, že nemusím za své
současné i dřívější
názory převlékat kabát. Obracím
se na každého z vás, zejména na bezpartijní
a jinostraníky s prosbou, abyste vycházeli z toho,
že ne každý komunista je a byl špatným
občanem této republiky. Chtěl bych, abyste
i takto pohlíželi na příslušníky
SNB. Jsou jich desítky, kteří položili
své životy za tento stát a jsou jich tisíce,
kteří jsou poctivými, prostými občany
této republiky, ochotni kdykoli v kterékoli době
nasazovat svůj život na ochranu nás a našich
rodin, ochranu našeho majetku, ochranu socialistického
a družstevního státu. Bez takovýchto
příslušníků se neobejde žádný
stát, neobejde se do budoucna ani ČSSR.
Přimlouvám se za to, co se mi nepodařilo,
aby ministr vnitra skládal své účty
a odpovídal se za svou činnost výhradně
české vládě a České
národní radě.
Naprosto souhlasím i s tím dát SNB poslání
a postavení takové, které jim přísluší
a po kterém lidé volají, ne jejich využívání
k zastrašování obyvatel a využívání
v řešení politických chyb a nedostatků,
ale postavení skutečných ochránců
zájmů lidu a tohoto státu, což si samozřejmě
vyžaduje řadu zákonných změn,
jak dnes uvedla ministryně spravedlnosti. Je jen ku škodě,
že tomu nebylo dříve, že jsme tomuto nedostáli
a nemusel být ani 17. listopad.
Bohužel, byli jsme poplatni určitému zaběhanému
systému.
Vezměte mé vystoupení ne jako obhajobu, ale
jako upřímné vyznání a názor
minulého ministra vnitra a životního prostředí.
Pokud, vážené poslankyně a poslanci,
dojdete k závěru, a pochopil jsem to i z vystoupení
poslance Rázla, že přes uvedené skutečnosti
máte názor, že i když není celá
záležitost uzavřena, měl bych se přesto
vzdát funkce poslance, podvolím se tomuto rozhodnutí.
Myslím si, že když to bude v souvislosti se 17.
listopadem, bude to nespravedlivé. Děkuji za pozornost.
Místopředseda ČNR Bohumír Rosický:
Děkuji. Prosím poslance Anděla.
Poslanec Václav Anděl: Vážení
poslanci, nechtěl jsem hovořit, ale musím.
Rozhodl jsem se vystoupit ještě dříve,
než vystoupil ministr Jireček.
Myslím, že všichni jak zde sedíme máme
svůj díl odpovědnosti, i když stupeň
naší odpovědnosti je různý. Tragická
situace, která vyvrcholila 17. listopadu, se vyvíjela
celá léta a byla jen vrcholem ledovce. I když
jsem na schůzi předsednictva ČNR 20. listopadu
pro jeho prohlášení nehlasoval, myslím,
že v tomto smyslu i já, stejně jako téměř
všichni, mám svůj díl odpovědnosti.
Tuto odpovědnost mají samozřejmě i
všichni členové KSČ i ti jinak poctiví,
tuto odpovědnost má i většina nestraníků,
ale nemají ji možná lidé typu Václava
Havla. Myslím, že pouze o to však dnes již
nejde. Strašně dlouho tu již o tom mluvíme.
Myslím, že však nyní nejde pouze o to
co bylo, ale spíše o to co bude. Myslím si,
že musíme udělat vše pro to, aby se 17.
listopad 1989 již nikdy neopakoval, a o tom bychom měli
dnes nejvíce hovořit.