Česká národní rada 1986 – 1990

Předseda České národní rady Jaroslav Šafařík, místopředseda České národní rady Miroslav Šlouf, Josef Kaňa, Jaroslava Moserová a Michal Kraus a dalších 184 poslanců.

Členové vlády České socialistické republiky, předseda vlády Petr Pithart, I. Místopředseda vlády František Vlasák, Antonín Hrazdíra, místopředsedové vlády Antonín Baudyš, Petr Mišoň, ministr financí, cen a mezd Jiří Nikodým, ministr výstavby a stavebnictví Ludvík Motyčka, ministr školství, mládeže a tělovýchovy Milan Adam, ministr kultury Milan Lukeš ministr zdravotnictví a sociálních věcí Pavel Klener, ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová, ministr průmyslu Petr Hojer, ministr hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu Jaroslav Boček, ministryně obchodu a cestovního a cestovního ruchu Vlasta Štěpová a ministryně - předsedkyně Výboru lidové kontroly Jitka Zetková

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Vážené poslankyně, vážení poslanci, milí hosté, srdečně vás všechny vítám na 23. schůzi České národní rady.

Dovolte, abych zvlášť přivítal vládu České republiky v čele s jejím předsedou panem Petrem Pithartem. (Potlesk).

Návrh pořadu dnešní schůze vám byl pro lepší přehled rozdán. Navrhujeme vám projednat tyto body:

I. Zpráva vlády České republiky o stavu odvětví a území řízených vládou České republiky.

II. Odpovědi členů vlády na otázky a podněty poslanců z minulých schůzí.

III. Otázky poslanců na členy vlády.

IV. Návrh předsednictva České národní rady na zkrácení zákonné lhůty 60 dnů na přípravu k projednání zákonů.

V. Návrh skupiny poslanců na vydání ústavního zákona České národní rady o změně názvu republiky.

VI. Návrh skupiny poslanců na vydání zákona České národní rady o volbách do České národní rady.

VII. Případné odpovědi členů vlády na otázky, podněty a interpelace poslanců.

VIII. Zpráva o činnosti předsednictva České národní rady za dobu od 22. února do 5. března 1990.

Máte k navrženému programu nějaké připomínky případně návrh na rozšíření nebo doplnění?

Místopředseda ČNR Josef Kaňa: Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci! Doporučuji jménem skupiny předkladatelů, poslanců Jiřího Fleyberka, Hany Lagové, akad. Bohumíra Rosického a mne, rozšířit program 23. schůze ČNR o návrh vzít zpět návrh skupiny jmenovaných poslanců, podle tisku 173 o státním znaku, státní vlajce a státní pečeti ČSR, vzhledem k tomu, že výborům bude předložen nový návrh ústavního zákona o státních symbolech České republiky.

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji místopředsedovi Kaňovi. Doporučuji, abychom tento bod v podstatě projednali jako rozšíření bodu 5, kdy budeme jednat o změně názvu republiky. Je to možné, pane místopředsedo?

Místopředseda Josef Kaňa: Ano.

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Má ještě někdo nějakou připomínku? (Připomínky nebyly).

Podle presenční listiny je přítomno 163 poslanců, i když se osobně domnívám, že někteří z vás nejsou podepsáni v presenční listině. Prosím vás, abyste tak učinili během přestávky. Nicméně Česká národní rada je schopna se usnášet.

Kdo souhlasí s předneseným návrhem pořadu, ať zvedne ruku! (Hlasuje se. - vysloven jednomyslný souhlas).

Pořad dnešní schůze je tedy schválen.

Nyní přistoupíme k projednání prvního bodu pořadu, kterým je

Po dohodě s předsedou vlády vám bude celková zpráva v plném znění, tak jak ji zpracovala vláda, předložena písemně. Toto opatření navrhl předseda vlády pan Petr Pithart pro racionální využití času při našem jednání.

Pokud se budete hlásit do rozpravy, předejte své přihlášky paní Janíkové.

Nyní prosím předsedu vlády, aby se ujal slova a uvedl písemnou zprávu, příp. doplnil nebo upozornil na zvláště důležitá fakta.

Předseda vlády České republiky Petr Pithart: Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové!

Není to ještě ani týden, co jsme se mohli seznámit se zprávou o stavu federace, kterou ve Federálním shromáždění přednesl premiér pan Marian Čalfa. Nyní je na nás, na vládě české, aby vám a celé české a moravské veřejnosti přednesla zprávu o stavu České republiky.

Musím hned na počátku upozornit na dva rozdíly mezi zprávou o stavu federace a zprávou o stavu České republiky. Bude omezena jen na obrysové pojmenování stavu, v němž vláda Českou republiku shledala. Nenabídnu vám dnes východisko nebo - jak se teď říká - scénář reformních kroků a jim odpovídajících opatření.

Neučiním tak ze dvou důvodů.

Především si myslíme, že česká a moravská veřejnost by měla mít dost času na to, aby se s touto zprávou seznámila a promyslela, co z ní vyplývá. Nedat jí tento čas znamenalo by nebrat ji vážně.

Za druhé - česká vláda nemá dosud definitivně jasno pokud jde o posloupnost reformních kroků a jejich tempa. Je to otázka politická. Zejména pro vládu, jejíž legitimita je odvozena od zákonodárného sboru, který nevzešel z demokratických voleb, který je tedy sám - řekněme - jen podmíněně legitimní.

Otázka tempa reforem musí být proto výrazem obecného politického konsensu. Nelze dělat reformy, aniž pro ně získáme veřejnost.

Jsme vláda svým způsobem mladší než vláda federální, máme tedy ještě nějaký čas k dobru. Nikoli čas dlouhý. Ale v žádném případě nepředstoupíme před Českou národní radu a takto před českou a moravskou veřejnost s návrhem sledu reformních kroků dříve než za měsíc.

Na území Čech a Moravy nás žije přes deset miliónů, z toho téměř šest v produktivním věku.

Žen je zaměstnáno přes dva milióny, to jest 45 % všech žen a téměř tři čtvrtiny žen v produktivním věku. Zrovnoprávnili jsme je opravdu nelítostně. Např. v Rakousku je podíl zaměstnaných žen o 12 % nižší.

Naše vysoká zaměstnanost zahrnuje i mládež, která nemohla v potřebném množství jít studovat. přitom pracuje v našem národním hospodářství jen 8,5 % vysokoškolsky vzdělaných lidí. A to je podíl pro rozvoj směrem k vyspělé společnosti malý.

Reformátoři socialistického školství kdysi tvrdili, že chtějí dát všem stejnou možnost vzdělání. Mnohým je však nepřímo odepřeli a navíc se "stejná možnost" vyvinula v jednotnou metodu, jednotnou míru a jednotné zaměření, jež v poslední době už produkovalo jenom plánované počty pro jednotlivá odvětví a profese. Nikoli obecná výchova k humanitě a myšlení, nikoli rozvoj talentů, nikoli diferencovaná péče, nýbrž šablonovité plnění neustále rozšiřovaných a proměňovaných osnov.

Ze školy byla soustavně vytlačována tvůrčí, svobodná aktivita učitelů, mnohé výjimečné osobnosti z řad studentů i pedagogů byly nejednou vyřazovány, a to po několik generací!

Školství poškozovalo žáky i jejich učitele - pracovně i mravně. Na vysokých školách se spíše biflovalo než vychovávalo k tvořivému myšlení a ke schopnosti myšlenky účinně vyjádřit a v diskusi přesvědčivě obhajovat. Jedenáct procent výukového času bylo vymezeno pro marxismus-leninismus.

Hodnota vyššího vzdělání byla celkově společensky devalvována a zároveň hodnota opravdu kvalitního vzdělání, odborného v oborech dělnických a řemeslnických, byla hluboce podceněna.

Zanedbávala se mravní, estetická i fyzická složka výchovy.

Značně deformující vliv, zejména na mladší žactvo, mělo vyloučení mužského prvku z výchovy, 75 % učitelů jsou dnes ženy.

Dále nelze přehlédnout technické zaostávání našich škol, jejich špatnou údržbu i nízkou hygienickou úroveň.

Národní důchod pamatoval na školství, jež je jinde považováno za nutnou a výhodnou investici, jen 5,5 % výdajů. Alarmující je přitom situace ve školách tzv. zvláštních - nedostatečný počet míst, nedostatek potřebných specialistů a poraden pro rodiče a především nezajištění přechodu žáků těchto škol do pracovního života, což je odsuzuje k trvalé invaliditě.

Školství se u nás nebudovalo jako zařízení pro celoživotní vzdělání občanů, jež by je mělo připravovat na stálé změny v práci i v životě. Nejspíš proto, že takové změny považoval starý režim za nebezpečné a nežádoucí.

Přesto je však třeba připomenout, že byli a jsou učitelé, kteří vzdorovali nátlaku školské soustavy. Jejich zásluhou je, že mnozí mladí lidé hledali a nacházeli své místo v životě a dokázali se orientovat v otázkách praktických i mravních.

Prvním a určujícím činitelem výchovy je ovšem rodina. Ve všech průmyslových společnostech se tradiční patriarchální rodina proměňuje. Ve společnosti totalitní je však rodina vnějšími tlaky nucena ke změně rázem. Mužům byla přiřčena mzda nedostačující k výživě rodiny. Zaměstnání žen se tak nestalo volbou, ale existenční nutností. Mnohé děti zůstaly pak odkázány na jesle, školky a družiny. Po pracovním dnu, když se rodina sešla, ovládala ji již jen únava.

Ještě hlubším otřesem prošly rodiny na vesnici, neboť tzv. socializace vesnice znamenala likvidaci rodinných hospodářství. Totéž platí pro statisíce rodin živnostníků a řemeslníků.

Soudržnost rodiny byla mnohdy dána už jenom obrannou reakcí na tlaky zvenčí, vzdorem, snahou vytvořit si hájený intimní prostor a dát mu i podobu společně tvořeného díla - chalupy, zahrádky, chaty.

Takový útěk do soukromí nebyl však sám o sobě dostačujícím stmelujícím prvkem. Děti v něm vždy nenacházely mravní oporu proti desintegrujícím náporům totalitního režimu.

Tradiční dobrá česká rodina byla oslabena. Poznali jsme to i na růstu rozvodovosti. V roce 1987 připadal na 2,7 sňatků jeden rozvod. Počet rozvodů se za posledních 13 let zdvojnásobil. V roce 1986 ztratilo v České republice rozvodem 23 500 dětí jednoho z rodičů.

Jen obtížně mohly mladší generace hledat v rodině útočiště, jen obtížně si mohly vytvářet imponující model pro vytváření rodiny vlastní.

Mnozí rodiče si však uvědomili odpovědnost za výchovu svých dětí. Pokoušeli se udržet i znovu obnovit rodinný řád často na podkladě náboženském či na jiném kodexu mravním a anulovat tak vlivy pokrytectví a oportunismu, jimž byly děti vystavovány ve vnějším světě.

Stejně jako v rodině, hledali mnozí možnosti sebeuplatnění v práci. Bývalo naší dobrou tradicí hledat uplatnění v činnosti, v tvorbě pro sebe i pro druhé, chtít, aby po nás něco zbylo. Člověk nežije, aby dobře pracoval, ale pracuje, aby dobře žil.

V posledních 50 letech bylo však opravdu málo prostoru, kde bychom tuto svou potřebu mohli naplnit. Už začátek našeho tzv. "budování" byl nešťastný. Nejdříve v padesátých letech byly celé vrstvy národa zbaveny výrobních prostředků v průmyslové i řemeslné výrobě i v zemědělství. Lidé byli přesouváni z vesnice do průmyslu, z administrativy do výroby, z vnitrozemí do pohraničí. Byli vytrháváni ze svého prostředí i ze svých profesí. Jen část obyvatelstva mohla pracovat podle toho, co uměla a chtěla.

Ztráta kontinuity práce, rozbití pracovních kolektivů, rušení tradičních výrobních programů, násilná integrace - to všechno vedlo k oslabení motivace, posíleno navíc nivelizační mzdovou politikou.

Základní prapříčinou toho, že jsme téměř všichni přijali jako fakt, že chodíme do práce a ne pracovat, byla ztráta pocitu vlastnictví jak k nástroji, s nímž pracujeme, tak k výsledku své práce. Skutečným vlastníkem byla strana, stát. Průkazem kvalifikace každého pracovníka se stalo především hledisko, do jaké míry odpovídal požadavkům tohoto vlastníka. A tak se stále častěji dostávali na nejdůležitější řídící místa lidé osobně neschopní a odborně neznalí.

Moc jediného vlastníka upevňovala, umožňovala centralizovaný systém řízení.

Přesto se potřeba užiteční a smysluplné práce nezdolně prosazovala. Často s rizikem, často se zbytečným úsilím, jemuž neodpovídaly výsledky.

Velký tvořivý potenciál české práce přinesl i některé výjimečné výsledky ve špičkových technologiích - např. ve výrobcích z oboru textilních a kovoobráběcích strojů, ve vývoji a výrobě kontaktních čoček, kloubních protéz, elektronkových mikroskopů atd. Bohužel, výsledný efekt byl často pro společnost nulový.

Koncem šedesátých let patřilo Československo mezi země s nejkratší pracovní dobou v Evropě. Dnes je u nás průměrně dovolená 15 až 20 dní a máme 6 státních svátků. V sousedním Rakousku - pro srovnání - trvá dovolená 25 až 30 dnů a svátků mají 11.

Zároveň však všichni víme, jak to u nás s dodržováním pracovní doby je. Nebudu zde mentorovat o prostojích - v mnoha provozech jsou k nim nuceni, aniž je zavinili, naopak je musí dohánět přes čas.

Taková práce však ztrácí svůj vlastní smysl. Otázkou dnes je nejen, jak vrátit práci její hodnotu a čest, ale především, jak vrátit lidem práci, ve které se naplňuje náš život.

Minulý režim však stvořil i falešný, zkreslující dojem životní úrovně, to jest úrovně toho, co nám naše kýmsi řízená činnost vynáší. Povšimněme si tedy tohoto ukazatele, jímž se minulá moc výslovně přála být poměřována.

Především byla životní úroveň chápána jako nezbytné zabezpečení činného obyvatelstva potravinami. Státní moc se naučila, že dostatek potravin je podmínkou její stability. Statistika ukazuje, že spotřeba potravin opravdu za 40 let po roce 1948 vzrostla. Masa o 288 %, vajec o 268 %, cukru o 170 %, mléka o 134 %. Ovoce však jen o 9 %. Spotřeba zeleniny naopak klesla na 74 %. Na jednom z prvních míst na světě jsme ve spotřebě piva a na 5. místě ve spotřebě lihovin. Potravin, zdá se, máme dost. Jenže nemáme dost potravin dlouhé trvanlivosti a hlavně - naše strava obsahuje mnoho škodlivých příměsí a má nezdravou strukturu.

Zejména pokud jde o skladbu naší stravy, o poměr živočišných a rostlinných bílkovin, stáváme se ve světě pomalu už unikátem. Ztráta celkové imunity našeho obyvatelstva, způsobená kromě obecně zhoršených podmínek života právě touto skladbou, je daleko větším rizikem než AIDS. Je tou nejnebezpečnější bombou načasovanou v našich organismech. Výroba šla za množstvím, nikoli za kvalitou.

Vedle toho nám ovšem na trhu trvale chybí nepotravinářské zboží za 40 miliard korun ročně. Není vlastně nic, co bychom nemuseli namáhavě shánět, neboť to není tam a tehdy, kde a kdy to potřebujeme. Právě na tom se rozvinulo a dále rozvíjí úplatkářství a stínová ekonomika.

Nejdůležitější složkou životní úrovně hned po stravě je bydlení. Počátkem osmdesátých let připadlo u nás na 1000 obyvatel 340 bytů, v Rakousku 405. Průměrná užitková plocha v bytech je 67 m², v Rakousku 97 m². Ze všech bytů postavených v České republice za posledních 20 let je 83 % paneláků, většinou neosobních, kasárenských, nepěkných sídlišť, kde se zrodil způsob života v masové anonymitě, způsob života potlačující osobitost.

Bytový fond je zanedbán, dluh v jeho údržbě je v České republice kolem 36 miliard korun.

Je sice známo, že ve srovnání se státy RVHP je naše životní úroveň dost vysoká, avšak náš relativní úpadek je snad nejhorší, protože naše celková hospodářská úroveň před 40 lety byla nepoměrně vyšší. platíme ji navíc prací ve špatných podmínkách, se zastaralým výrobním zařízením a hospodařením na dluh. Je to jednak dluh vnější, vznikající účelovými dotacemi vždy na nějaké chybějící zboží, jež musí být rychle dovezeno odjinud, jednak dluh vnitřní, spočívající v převádění prostředků z jiných odvětví národního hospodářství.

Hlavní je však dluh vůči budoucnosti, vůči přírodě, vůči zemi, v níž žijeme.