Česká národní rada 1990 – 1992

Poslanec Richard Hájek: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, námitka, že v dnešní době se okresní sdružení mohou stát mafií, je námitka, kterou nemohu připustit. A to, že by vznikla jiná monopolní okresní organizace, která nahradí rozpuštěné OÚNZ a že právě tato organizace díky vysoké pravomoci a nekontrolovatelnosti vládne zdravotnictví v okrese a tím zabrání pozitivním změnám, to už je naprosté nedorozumění.

Okresní sdružení bude nezbytným partnerem orgánům státní správy i obecní samosprávy a v neposlední řadě netrpělivě očekávané nemocenské pojištovně. Ustavení okresního sdružení ze zákona je zárukou skutečné decentralizace a demokratické samosprávy celé komory. Ústředním orgánům komory to může přinést výrazné ulehčení a lepší informovanost. Na každém okrese pracuje přibližně 300 lékařů a tito lidé budou volit ze svého středu zástupce do orgánu okresního sdružení. Je známo, že některé okresy již mnohde vytvořily společné regiony a právě v takovém větším celku bude zabezpečena vyšší kvalita výběru kandidátů. Po celé České republice již tato regionální sdružení fungují, např. u dobrovolné komory stomatologů.

V situaci, kdy byly zrušeny KNV, byli zrušeni krajští, okresní odborníci a z Ústav nelze předjímat oblasti, se tedy okresní sdružení jeví jako logický základní článek lékařských stomatologických a farmaceutických komor.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Hájkovi a prosím pana poslance Dudeška. Dále se přihlásil pan poslanec Biňovec.

Poslanec Petr Dudešek: Vážený pane předsedající, vážená Česká národní rado, navrhuji změnu názvu předloženého zákona na "Zákon České národní rady o České a Moravskoslezské lékařské komoře, České a Moravskoslezské stomatologické komoře a České a Moravskoslezské lékárnické komoře." Dále pak všude změnu těchto názvů ve všech paragrafech, kde se vyskytují. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Dudeškovi a předávám slovo panu poslanci Biňovcovi, připraví se pan poslanec Payne.

Poslanec Karel Biňovec: Vážený pane předsedající, vážení kolegové a kolegyně, budu velice stručný. Pan poslanec Smělík předložil návrh na zřízení 3 lékařských komor se sídlem v Praze, v Hradci Králové a v Brně. Já říkám tuto věc: I kdyby byla jedna jediná lékařská komora, patří na Moravu, neboť je potřeba začít decentralizovat a přesouvat některé centrální orgány na Moravu. Ovšem ne do Brna, ale do Olomouce. Lékařská komora v Olomouci by posílila tamější lékařskou fakultu. Je to přirozený střed Moravy a rozhodně lékaři někde ze severu Moravy to mají blíž do Olomouce než do Brna. Varuji před tím, aby místo pragocentrismus se nezačal vytvářet brnocentrismus.

A proto dávám pozměňovací návrh na sídlo Moravské lékařské komory, ať už bude celostátně jedna nebo tři, aby bylo toto sídlo v Olomouci. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Biňovcovi a předávám slovo poslanci Paynovi, připraví se poslanec Jakl.

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, vážení poslanci a vážené poslankyně, dovoluji si upoutat vaši unavenou pozornost vleklou parlamentní rozpravou, která by se dala přirovnat k maratonskému běhu po půl roce, kdy tady pracujeme. Navzdory tomu, že jistě by vám připadalo jednodušší, jestliže už bylo mnohokrát řečeno, že zákon o komorách je potřeba, také jej prostě rychle schválit a mít od něj pokoj a přistoupit k dalšímu programu. Přesto si dovolím upoutat na určitou dobu vaši pozornost k tomuto návrhu a pokusím se nastínit některé problémy, které jsou s tím spojeny a které pravděpodobně většině z vás, protože většina z vás neprojednávala tento návrh ve výboru, zůstaly asi skryty pod povrchem, a i to, že 2 výbory návrh nedoporučily, o čemsi svědčí, myslím, že tady by bylo potřeba se věnovat některým zásadnějším věcem.

Dalším důvodem, který mně k tomu vede, je i to, že v tomto případě bylo upuštěno od zásad a to znamená, že vlastně v rámci projednávání tohoto návrhu zároveň se musíme zabývat vůbec koncepcí nejen lékařských komor, ale celé zdravotní péče.

Kromě toho bych ještě možná chtěl upozornit na to, že zrovna zákony týkající se lékařské péče se nepochybně promítnou do života každého z nás, protože zdravotní péči budeme potřebovat my všichni. Tedy není to jen záležitost těch, kdo jsou profesní lékaři, tak jak např. by se dalo říci u některých jiných návrhů komor, kde v podstatě nás se to týká jenom nepřímo. V tomto případě se to dotkne pravděpodobně každého z nás.

Chtěl bych říci, že k tomuto návrhu byly připomínky dvojího druhu a bylo by vhodné, abychom si uvědomili, že všechny připomínky, které zaznívají, mají dvojí povahu.

Jsou to jednak připomínky koncepční, tj. zda mají nebo nemají existovat okresní sdružení nebo okresní komory, zda má být členství nucené nebo volné a řada dalších věcí. To je otázka koncepční a to je věc, která měla být projednána v rámci zásad.

Kromě toho zaznívá řada připomínek detailních, tedy formálních pozměňovacích návrhů přímo k textu. Myslím, že obojího je tady velké množství a že projednání tohoto návrhu nebude tak zcela jednoduché.

Co se týče té koncepce, chtěl bych říci, že zdravotníci byli po 17. listopadu jedni z prvních, kteří se dokázali velmi dobře zorganizovat a alespoň tedy podle mých zkušeností musím říci, že byli velkou oporou pro naši práci při prvních krocích k demokracii, které jsme činili, že jejich kandidáti, které navrhovali do kooptovaných funkcí, že byli nesmírně kvalitní a že odvedli velký kus práce, někteří z nich dodneška jaksi oslabili svoje profesionální lékařské působení a pracují v politických funkcích, řada z nich je dnes členy zastupitelstev a někteří z nich jsou i zde mezi námi.

K těmto lidem patří i ministr Bojar, který byl jedním z těch, který vedl poměrně rozsáhlou koordinační skupinu zdravotníků, já sám jsem navštívil několik těchto schůzek a musím říci, že to byla právě jedna z těch postav, které se podílely na tvorbě koncepce zdravotní péče.

Tato koncepce od 17. listopadu uzrála, mám pocit, do takové podoby, že pan ministr Bojar v podstatě ví, co chce. Je to svým způsobem i výjimka v naší vládě, protože právě resort zdravotnictví má naprosto přesnou představu, kam se chce dostat, což si myslím, že je dobře a bylo by dobře, kdybychom i v jiných resortech měli podobnou představu, ale myslím si, že je to dáno právě tím výkonem zdravotníků, kteří rok pracovali na tom, jak vlastně by chtěli svoji profesi uspořádat. Netajím se tím, že koncepcí je celá řada, je jich více. Právě proto, že lékařská komora má být jakousi veřejnou korporací, což je termín v právním světě obvyklý, už jenom z tohoto titulu, právě proto můžeme nastínit několik druhů, několik pojetí.

Veřejněprávní korporace jsou tedy jakýmsi sdružením, které podléhá režimu veřejného práva, tzn., co není zákonem dovoleno, je pro takovýto subjekt zakázáno. Vzhledem k tomu, že pojem veřejného práva naše ústava nezná a na to jsme narazili už při projednávání otázky obcí, kdy jsme zjistili, že obce vlastně nemohou být veřejněprávním subjektem, protože to v ústavě není zakotveno a že tudíž jsou jakýmsi soukromoprávním subjektem a z toho důvodu se na ně vztahuje opačný režim, co zákonem není zakázáno, je povoleno, jsou obecná pravidla pro vytváření takovýchto korporací poněkud narušena. Ty korporace, jak už jsem řekl, mohou být s nuceným nebo volným členstvím, je tedy otázkou jakési koncepce a toho, zda tedy ti, kteří již rok pracovali na zdravotnické reformě, zda tedy oni především by si přáli komoru s formou členství volným nebo nuceným, obojí je možné, obojí může vést k dobrým výsledkům. Nicméně naši otázkou by mělo být, co tedy si skutečně zdravotníci přejí, my bychom v této věci asi neměli oktrojovat jakýsi model, ale měli bychom spíše dát na jejich názory.

Dovolil bych si oponovat tomu, co zaznělo od tohoto pultu, že návrh byl široce publikován, po mém soudu to není pravda, dodneška se zjišťuje, že řada lékařů a svědčí o tom i řada dopisů, které jsem dostal a řada telefonátů, které na mne byly orientovány, že lékařská veřejnost nebyla seznámena dostatečně s tímto návrhem. Ve srovnání s běžným připomínkovým řízením, které probíhá ve vládě, kde se obesílá každý návrh nejméně na 70 institucí, se mně zdá, že obdobné připomínkové řízení nebylo provedeno.

Kromě toho, pokud zaznívaly některé kritické hlasy k tomuto návrhu, zdá se mi, že byly jakýmsi způsobem potlačeny, nebo každopádně o nich zde nebylo dostatečně referováno tak, aby tedy vstup do projednávání tohoto zákona byl objektivní.

Vrátím se tomu, že komora je soukromoprávním subjektem, že v našem právu to jinak nelze učinit, jestliže jsme si vědomi toho, že nás čeká ještě celá řada dalších návrhů týkajících se komor, domnívám se, že je třeba stanovit si určité obecné zásady, jak budeme otázky komor řešit. Jestliže všechny komory budou tímto soukromoprávním subjektem, myslím, že bychom měli vycházet z toho, že je jim dovoleno všechno, co zákon nezakazuje a tudíž můžeme zákony o komorách minimalizovat, mohou obsahovat zhruba 4 paragrafy. Tak např. vypadá jeden ze slovenských návrhů těchto komor. Konkrétně tedy promítnuto na tento návrh 90% textu tohoto zákona by bylo možno vypustit, protože komora to stejně může činit. To znamená, že nebude-li v zákoně přikázáno, kde má být sídlo komory, což ostatně, jak svědčí dosavadní rozprava, není zdaleka tak jasnou záležitostí a vedou se o to spory, pak je jednodušší, aby zákon nic nepřikazoval a nechť se členové komory sami rozhodnou, kde chtějí mít své sídlo. Obdobným způsobem můžeme vypustit z návrhu okresní orgány komory, protože pokud zákon nestanovuje, že musí být, tak samozřejmě si je komora může zřídit anebo nemusí je zřizovat, záleží to na jejich rozhodnutí a domnívám se, že my ze zákona tyto věci nemusíme lékařům přikazovat.

Jestliže tento návrh byl již takto předložen a jestliže jsem z rozhovorů s panem ministrem Bojarem dospěl k názoru, že jisté skutečnosti svědčí o rozporech, které by mohly být v plánované koncepci zdravotní péče a tímto návrhem zákona a jestliže by to tedy v budoucnosti mohlo ohrozit pojetí zdravotního systému, který naše ministerstvo hodlá vybudovat, pak se domnívám, že by bylo na místě, aby byly nejen projednávány zásady tohoto zákona, ale aby byly projednávány zároveň s návrhem reformy zdravotní péče, kterou již projednala česká vláda zhruba před několika týdny. Domnívám se, že by bylo na místě, aby se k tomuto návrhu v písemné podobě vyjádřila Česká národní rada, aby tento návrh tedy také projednala a případně schválila a jestliže tomu tak bude, tak abychom všechny zákony, které se budou týkat zdravotnictví a tedy i zákon o lékařských komorách této koncepci podřídili. Neučiníme-li tak, vystavujeme se tomu riziku, že zákony, které přijmeme, budou značně rozporuplné a vlastně nám neumožní systémové řešení celé problematiky a neumožní naplňovat to, o co zdravotníci usilovali celou řadu měsíců. Z toho důvodu se tedy domnívám, že by bylo vhodné s projednáváním asi poněkud počkat.

První otázkou, chceme-li se zabývat tímto návrhem, musí být, co je vlastně účelem lékařské komory, k čemu má sloužit a co z toho musí mít oporu v zákoně, všechno ostatní myslím, můžeme vypustit. Zdůrazňuji tedy, co musí být v zákoně, protože už jsem uvedl, u těch soukromoprávních subjektů, co není stanovené v zákoně, je povoleno, naopak jestliže porozumíme mechanismu a systému rovnováh, které v principech zdravotní péče a rovnováhy komor a dalších institucí existují, pak se tedy ukáže, které věci jsou tak závažné, že je třeba je zakotvit v zákoně, které věci vyplývají z jiných předpisů, nebo které jsou nepodstatné a mohou být skutečně ponechány volnému rozhodnutí členů komory.

Musíme se vrátit poněkud historicky k tomu, jak vlastně komory vznikaly. Komory začaly vznikat v období, kdy existovala po Evropě celá řada lékařů, kteří všichni měli privátní praxi, privátní ordinaci. A v situaci, kdy se institucionalizoval stát, začalo docházet k tomu, že stát začal přebírat určité funkce na sebe, určité atributy a mimo jiné začal se zabývat otázkou zdravotnictví.

Jistě víte, že i Listina lidských práv se zabývá otázkami lékařské péče a stát nese určitou odpovědnost za zdravotní péči. Nemůže jinak a z toho důvodu se stát začal zabývat otázkou, jak zajistit kontrolu zdravotní péče. Zjistil, že řešení, jaké je možné např. ve školách, kde se zřídí inspektor, který tu a tam navštíví nějakou třídu, ověří si, zda dotyčný kantor správě učí, je ve zdravotnictví nepoužitelné. A využil toho, že lékaři jsou důstojní pánové a mají přirozený kolegiální sklon se sdružovat a vyšel vstříc jejich požadavku zřídit si komoru. Je to ústupek ze strany státu, protože lékaři se samozřejmě mohou sdružovat a jestliže stát přistupuje na to, aby komoru zakotvil v zákoně, pak je to ze strany státu jakýsi ústupek. Kladu otázku, co za to stát od komory požaduje? Protože jestliže stát nic nepožaduje, pak musí lékařům říci pánové, vzmužte se na základě obecného shromažďovacího zákona, vytvořte si organizaci jakou chcete a nechtějte po státu, aby vám něco garantoval zákonem, aby některým lékařům dával právo na základě zákona cosi přikazovat jiným lékařům. V této situaci stát vyšel vstříc přání na zřízení komory a ukládá komoře a samozřejmě musí si ponechávat prostředky na kontrolu, ukládá komoře jistou kontrolní dohlížecí roli, kterou stát skutečně plnit nemůže. Vychází z toho, že zdravotnictví je tak odborný problém, že nezdravotník není schopen kontrolovat práci dalších lékařů a že nejjednodušší je jakýsi princip konkurence mezi lékaři, který funguje mezi soukromými praxemi, kdy oni si vidí pod ruce. Jeden kolega o druhém kolegovi nejlépe ví, kde udělal chybu a kde jsou problémy. Komory především by měly řešit napětí a konflikty mezi lékaři a tím vlastně nepřímo je řešen proces dohledu nad kvalitou lékařské péče, protože pokud lékaři dospějí k nějakému konfliktu - a tak to má správně slovenský návrh - a tak má správně i etický kodex, o kterém tu pan poslanec Výborný řekl, že jej nelze napsat, ale Slováci ho napsali, existuje v plné podobě ve slovenštině, po mém soudu je velmi kvalitní. Samozřejmě bylo by možné o něm jednat. Nemám k tomu ještě žádná stanoviska, ale jako východisko je tu zajímavý text. Ano, oni vycházejí z té představy, že komora především musí řešit konflikty mezi lékaři a teprve v dalších fázích řeší další věci. To je jeden ze základních principů fungování komory a toho, jak komora uplatňuje dozor nad kvalitou lékařské péče. Tedy jeden kolega odborník vidí pod ruce druhému kolegovi odborníkovi. Situace u lékařů - proč se zřizuje komora - je atypická, protože lékařská profese není tak jako profese obuvnická, kde existovalo jakési cechovní sdružení, není jenom zaměstnáním, ale je to povolání, podobně řekněme jako advokacie nebo kněžské povolání. Je to cosi, kam člověk musí vložit celou svou bytost, je to povolání na celý život. Z toho důvodu si myslím, že skutečné komory jsou oprávněné a že stát dělá dobře, jestliže zákonem takové komory zřizuje. Problémem je otázka, jakou důstojnost tyto komory zaujímají, jaksi ta důstojnost vyplývá sama z povahy tohoto povolání a toho, že to není zaměstnání, ale povolání a o této přirozené důstojnosti bych si troufl hovořit hodinu, ale nedělám to, bylo by to nesmírně zajímavé rozebrat tento fenomén a z toho se potom dobírat, jak mají být komory postaveny.

K tomu, abychom dospěli k pravidlům lékařské péče, to zřejmě není třeba. Jestliže vycházíme z toho, že všichni lékaři jsou zaměstnanci státní správy a že chceme privatizovat lékařské povolání, nabízejí se určité možnosti. Jedna z možností je subordinovat všechny lékaře ministerstvu zdravotnictví nebo nějaké instituci, komoře, je jedno komu a ti budou dohlížet na vykonávání kvality, budou provádět inspekční činnost, ale to je model, který jsme znali posledních 40 let, to je přece to, co jsme tady znali. Domnívám se, že u státních zaměstnanců je tento postup zcela na místě, že skutečně státní zaměstnanci podléhají tomu téměř vojenskému režimu, to znamená nadřízený rozkáže a podřízený musí vykonat a nevykoná-li, pak má státní správa dostatek prostředků na to, aby zjednala nápravu. To znamená u státních profesí, pokud lékaři jsou v pracovním poměru vůči státu, myslím, že vůbec žádná komora není potřebná. Teprve v situaci, kdy vznikají privátní praxe, pak komora začíná být potřebná. To znamená celý návrh tohoto zákona, který vychází z koncepce, že všichni lékaři k jednomu datu, to je k datu, kdy vstoupí v platnost tento zákon, musí vstoupit do komory, mi připadá absurdní. Smyslem komory je dohlížet nad soukromými praxemi, ne nad státní péčí. To je otázka státní správy, která funguje zřejmě špatně, nebo fungovala špatně, ale ta chyba není v organizaci nebo v zákoně, ta chyba je v tom, že statní správa všeobecně musí u nás zkvalitnit svoji práci a musí se i kontrola ve státní správě dostat na vyšší úroveň.

Tedy hlavním problémem jsou soukromé praxe. Domnívám se, že by ta startovní pozice mohla být naprosto ideální tak, že ti lékaři, kteří si chtějí zřídit soukromou praxi, jednoduše požádají o vstup do komory, pokud splní nezbytné podmínky, stanou se jejími členy. Můžeme zvolit obě varianty - buď variantu volného členství nebo nuceného členství. Stát vůči lékařům, vycházejíc z této představy, vychází vstříc a benevolentně umožňuje zakotvit některé věci v zákoně a na druhé straně komory v tomto obchodním kontraktu, nazvu-li to tak, žádají zase od státu určité jiné výhody. Navíc např. zpravidla bývalo zvykem, že když dojde ke sporu mezi lékaři, který se řeší před nějakou smírčí komisí, že jsou prolongovány lhůty u soudů, protože existují určité promlčecí lhůty a protože při projednávání konfliktu uvnitř komory by mohlo dojít k překročení těchto termínů, pak stát umožňuje, že od podání návrhu k čestné radě až do dořešení se o touto lhůtu prolonguje např. lhůta u soudu.

Zdá se mi, že komory mohou plnit ještě další funkce, které však nejsou nezbytné jako zmíněné otázky. Hrály roli takových pohřebních bratrstev známých z historie, hrály roli určité sociální organizace a tyto věci jsou samozřejmě možné, ale nemusí být zákonem přikazovány. Problém, který shledávám v tomto návrhu je, že členy komor jsou všichni, kdož jsou vedeni v seznamech komory, ovšem návrh zná dvojí seznamy. Zná seznam ústřední a seznamy na okresech. Může dojít ovšem k disproporcím mezi těmito seznamy, to znamená, nebudou zcela identické a pak je otázkou, jak tato definice členství komory funguje, který ze seznamu má větší platnost. Zpravidla se ovšem taková věc řešila tak, že ministerstvo zdravotnictví - a to si myslím, že bude vést stejně - vede seznam lékařů oprávněných vykonávat činnost na území republiky, což umožňuje z hledisek mezinárodních kontaktů nesmírnou operativnost a ti z tohoto seznamu, kteří si chtějí založit soukromou praxi, žádají o členství v komoře.

Další otázkou po seznamech, je otázka stížností nebo i trestních případů, ke kterým dojde v souvislosti s výkonem lékařského povolání. V tomto návrhu se říká, že občané si budou stěžovat u okresní komory a posléze u ústřední komory. Problém je v tom, že v návrhu se říká, že komory budou hájit zájmy lékařů, a zároveň se říká, že budou lékaře soudit. Komora by tedy byla současně soudcem a obhájcem a to je role, kterou se v historii nikomu nepodařilo splnit. Já to považuji za nešťastné a domnívám se, že občané by si měli stěžovat u soudu, případně v přestupkovém řízení. Ale orgán, který je soudcem, musí být nezávislý na komoře a nemůže se krýt s profesním sdružením lékařů, který má ze zákona hájit zájmy lékařů. Kdyby např. komora nehájila zájem lékaře, ale postavila se na stranu pacienta, pak by porušila zákon. Samozřejmě existují jiná řešení, jak takové věci řešit, např. vytvoření jiné instituce. Ale to je třeba projednávat v rámci celé koncepce zdravotnictví a ne v rámci tohoto zákona. Další sporná formulace je ta, která říká, že členové komory jsou povinni dodržovat řády komory (jsou myslím čtyři). Tím se tyto řády povyšují na zákon. Jenže my o těch řádech nic nevíme. V takových věcech se v historii postupovalo tak, že řády muselo schvalovat ministerstvo vnitra nebo vláda anebo ČNR. Řešení se nabízí celá řada. My jsme však nyní v podobné situaci jako u zákona o Praze. Vždyť dnes také projednáváme zákon, jeho podstatná část není známa, takže dáváme "in bianco" licenci, že tyto řády se stanou zákonem. To mi připadá neobvyklé. Myslím, že na vhodné místo bude třeba do zákona doplnit vhodné ustanovení.

Další věc je, že stát od komory očekává plnění určitých funkcí. Pokud komora tyto funkce nebude plnit, pak pro stát existence takové komory je zbytečná a je třeba takovou komoru rozpustit a vyhlásit nové volby v orgánech komory. Toto právo ovšem existovalo u lékařské komory za první republiky. Okopírovali to od nás v Dánsku a dodnes jim to dobře funguje.

Další zajímavá věc je skutečnost, že komory mají publikační činnost, ale navrhovatelé to zde odmítali. Jestliže lékařské komory mají dbát, aby lékaři dodržovali profesní zvyklosti, a komora nebude vyvíjet publikační činnost, pak si kladu otázku, jak se ti lékaři dovědí o tom, co by měli dodržovat. Myslím, že předkladatel v tomto bodě neprovedl potřebnou analýzu problému. Je tomu tak asi proto, že návrh neprošel řádným připomínkovým řízením ani řádným projednáním. Ministerstvo dostalo návrh pozdě, my jeho stanovisko neznáme, a tak žádám, aby byl přivolán pan ministr zdravotnictví Bojar, aby se k návrhu vyjádřil. Domnívám se totiž, že bez jeho vyjádření nemůžeme daný zákon vůbec projednávat. Je přece třeba, abychom k projednávání tohoto zákona přistoupili kompetentně.