Česká národní rada 1990 – 1992

Z pověření předsednictva České národní rady předkládám v souladu s § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu ČNR, poslancům České národní rady následující písemnou interpelaci poslankyně ČNR Gerty Mazalové ministrovi zdravotnictví České republiky Martinu Bojarovi a ministrovi práce a sociálních věcí České republiky Milanu Horálkovi:

"Vážený pane ministře,

obdržela jsem od svých kolegyň a kolegů, zdravotnických pracovníků, kteří pracují v ústavech sociální péče, podnět k interpelaci.

Domnívám se spolu s nimi, že závažné nedostatky v této oblasti a zároveň podněty k jejich řešení si zaslouží Vaší pozornosti.

Jedná se o ústavy pro mentálně a tělesně postižené děti a dospělé občany a pro staré občany - domovy důchodců. V těchto ústavech je potřeba péče zdravotně sociální, obě složky nelze od sebe oddělovat. Zdravotničtí pracovníci těchto zařízení vyslovují vážné obavy, že řešení této problematiky bude opět prováděno bez slyšení jejich názorů, přestože zdravotničtí pracovníci představují více jako 50% zaměstnanců těchto ústavů a vykonávají bezprostřední péči o chovance a obyvatele těchto zařízení. Na ministerstvu práce a sociálních věcí ČR není ani lékař ani sestra, kteří by reprezentovali zdravotní, tedy odbornou část péče v těchto ústavech. Kdo na tomto ministerstvu zodpovídá tedy za odbornost zdravotní péče? Zatím o osudech těchto chovanců a obyvatel rozhodovali pracovníci řídících aparátů a mnozí, kteří problematiku znají zprostředkovaně nebo z ojedinělých návštěv těchto zařízení. Chceme, aby tomu tak bylo i nadále? Samotní obyvatelé ústavů a domovů z pochopitelných důvodů své názory a požadavky prezentovat nemohou. Zdravotničtí pracovníci již léta požadují, aby výše uvedené ústavy a domovy byly řízeny ministerstvem zdravotnictví. Dvouletá nedávná epizoda tohoto řízení vlastně toto řízení nerealizovala neboť na okresech zůstalo vše při starém způsobu řízení i práce.

Důvody, proč Domovy důchodců a Ústavy sociální péče zařadit pod ministerstvo zdravotnictví:

1. V uvedených ústavech se řeší především zdravotní nebo zdravotně sociální problematika.

2. Bezprostřední práce a styk s obyvateli a chovanci ústavů vykonávají zdravotníci nebo jiní odborní pracovníci.

3. Zdravotní stav obyvatel DD je takřka totožný se zdravotním stavem nemocných LDN a gerontopsychiatrických oddělení PL /statisticky opakovaně prokázáno/.

4. Řízení a myšlení v těchto ústavech by nemělo být hlavně ekonomické, ale zdravotně etické.

5. Žádná instituce nenahradí domov. Stát proto, ale i z ekonomických důvodů by měl dávat přednost pobytu v rodinném prostředí. Proto nutno přednostně zlepšit pečovatelskou službu a jiné formy pomoci v navyklém /domácím/ prostředí. Prodloužení pobytu doma však vede ke stavu, že do institucí přicházejí pak obyvatelé v daleko horším zdravotním stavu. Takže dnes v DD, zvláště ve velkých městech již neznáme bývalé DD typu domov - starobinec, ale místo toho máme ošetřovatelské a léčebné ústavy s potřebou lékařské a zdravotní péče.

6. Zdravotní stav obyvatel DD se zhoršuje. Obyvatelé DD trpí 3 - 5 závažnými chorobami, přibývá obyvatel immobilních, ale hlavně psychicky alterovaných, inkontinentních a handicapovaných, zvláště mladšího věku. Demografická prognóza nás upozorňuje na přibývání obyvatel starších 60 let. Do roku 2005 lze očekávat nárůst o 10 - 30%, a to ještě nevíme jaké budou negativní dopady současné nepříznivé ekologické situace. To vše nutí k zamyšlení a přípravě na budoucnost.

Současný stav obyvatel DD a ÚSP nevyžaduje jen ošetřovatelskou péči, ale velmi často přímo léčbu řízenou lékařem. Pokud je to možné znamená to zvládnutí mnohých zdravotních stavů v DD či ÚSP a tím odlehčení nemocnicím. Lékař v DD tu sehrává stále významnější úlohu a asi nebude možno vrátit se zpět, kdy o osudu obyvatel rozhodovaly jen zdravotní sestry.

7. Vzhledem k uvedenému zdravotnímu stavu obyvatel a chovanců je nutná úzká spolupráce s různými klinickými obory medicínskými.

8. Nutno zajistit pro obyvatele DD a ÚSP jednotnou zdravotnickou a geriatrickou péči a to je možné jen pod jedním ministerstvem, tedy zdravotnictví. I obyvatelé těchto zařízení si zaslouží odbornou péči.

9. To vše nebrání ostatním iniciativám /církvím, obcím, podnikům, soukromým osobám.../ péči o staré a jinak postižené občany. Avšak základní péči o tyto občany bude poskytovat i nadále stát.

Víme, že institucionální péči potřebuje asi 50% obyvatel nad 60 let a my zatím máme možnosti pro 2 - 3%. Starý člověk ve svých některých potřebách, zvláště v závažných okamžicích svého života, se tak nesmí stát čekatelem na tuto péči.

10. Jednotnou péči geriatrickou může zajišťovat jen jedno ministerstvo, a to ministerstvo zdravotnictví. Péče začíná v terénu prací obvodního lékaře, geriatrické sestry a pečovatelky. Měla by se opírat o geriatrická odd. nemocnic, která by zajišťovala návaznost na ostatní medicínské obory.

11. Zatím u nás zcela chybí instituce ošetřovacích ústavů nebo domovů, které by definitivně řešily trvale nepříznivé stavy našich občanů, včetně terminální péče. Bylo by možno v nich i přechodné umístění nemocného, kdy jeho rodina z různých důvodů vysadí z kontinuální rodinné péče. Zatím tyto instituce suplují LDN a DD /neadekvátně/.

Naopak nenacházím žádný podstatný důvod, aby tyto ústavy byly v působnosti ministerstva práce a sociálních věcí než ten, že původně před sloučením obou ministerstev tomu tak bylo. Starý byrokratický aparát v těchto službách přetrvávající na svých místech i způsobu myšlení samozřejmě propaguje bývalou koncepci. V současné době bude ministerstvo práce a sociálních věcí muset přednostně řešit zcela jinou problematiku než tomu bylo v minulosti. Zdravotnický a odborný personál v uváděných zařízení se oprávněně domnívá, že problematika ústavní péče by zůstala nadále okrajovou.