ČESKÁ NÁRODNÍ RADA 1991

VI. volební období

100 B

ODPOVĚĎ NA INTERPELACI

poslanců ČNR Miroslava Čapka, Stanislavy Bumbové, Jaroslava Štraita, Jaroslava Matějky a Jiřího Maryta

na vládu České republiky a jejím prostřednictvím na vládu federální

ve věci znepokojení mezi občany pokud jde o otázku navrácení majetku sudetským Němcům

Předseda vlády České republiky Petr Pithart odpověděl poslancům Miroslavu Čapkovi, Stanislavě Bumbové, Jaroslavu Štraitovi, Jaroslavu Matějkovi a Jiřímu Marytovi na jejich interpelaci dopisem ze dne 25. března 1991.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, předkládám České národní radě odpověď Petra Pitharta na interpelaci poslanců Miroslava Čapka, Stanislavy Bumbové, Jaroslava Štraita, Jaroslava Matějky a Jiřího Maryta, která zní:

"Obavy, že se bude vracet bývalý sudetoněmecký majetek vyplývají z nepochopení privatizačních záměrů vlády ČSFR. Tyto záměry vycházejí z předpokladu, že v dané historickopolitické situaci, při daném stavu společnosti a při daných ekonomických možnostech se majetky odňaté před 25. únorem 1948 vracet nebudou. Nerespektování této zásady by ohrozilo transformaci československé ekonomiky a způsobilo nová bezpráví (v tomto smyslu jednalo a rozhodlo i Federální shromáždění o malé privatizaci 25. října 1990).

K tomu přistupuje ještě jeden zásadní důvod, který rovněž nelze opomenout: předúnorové právněpolitické akty byly přijímány koneckonců stále ještě na legitimní demokratické půdě a v rámci právního státu. Skutečnost, že o některých z nich lze uvažovat i kriticky nebo dokonce odmítavě, nic na podstatě věci nemění.

Všeobecnou československou politiku ve vztahu k sudetským Němcům určují pak dvě zásady: odmítnutí principu kolektivní viny jako principu nemorálního a realistické uznání prosté pravdy, že dějiny se "nevracejí". "Šest let nacistického řádění stačilo k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla ... a přijali za svůj - ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení - nemorální princip kolektivní viny", řekl prezident Václav Havel u příležitosti návštěvy prezidenta SRN P. v. Weizsäckera (15. 3. 1990) a pokračoval: "Historii zpět nevrátíme a tak mimo svobodného zkoumání pravdy můžeme udělat jen jediné: vždy znovu přivítat ty, kdo přijíždějí s mírem v duši a poklonit se hrobům svých předků nebo se podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž se narodili."

V tomto duchu jednali i českoslovenští představitelé v rozhovorech s představiteli SRN. Předseda federální vlády Marián Čalfa se v tomto smyslu vyjádřil i při setkání s mluvčím sudetoněmeckých Landsmanšaftů F. Neubauerem koncem listopadu loňského roku. Zdůraznil, že tento postoj československé vlády není namířen proti sudetským Němcům, ale že je diktován stěžejními zájmy československého státu, který si je vědom své odpovědnosti vůči sobě samému i vůči Evropě budoucnosti. Smlouva se SRN, která se připravuje, by proto měla - řečeno slovy H. D. Genschera při jednom setkání s J. Dienstbierem - učinit "tlustou čáru" a uzavřít otázky minulosti "jednou pro vždy".

Podle vyjádření prezidenta ČSFR ze dne 3. prosince 1990, Marián Čalfa ve svých rozhovorech s německými představiteli koncem listopadu tlumočil československé stanovisko, které bylo vypracováno po předchozích rozhovorech československých činitelů s kancléřem H. Kohlem. Dodal přitom, že "náš zásadní a principiální postoj není možné promítat do majetkoprávních nároků. To bychom nikdy neskončili. Mohli bychom jít do historie dál a dál a odčiňovat všechny křivdy..., vyúčtovat Němcům co oni způsobili nám a vlastně bychom si do nekonečna vzájemně posílali účtenky..."

Československá vláda (mimo jiné i proto) neuvádí v pochybnost ústavní dekrety prezidenta E. Beneše z roku 1945 o konfiskaci (č. 5, 12 a 108 Sb.), o znárodnění (č. 50, 100 a 101 Sb.) a o odnětí občanství (č. 11 a 33 Sb.). Byly namířeny nejenom proti Němcům a Maďarům, z nichž některé kategorie přímo vyjímaly, ale i proti zrádcům a kolaborantům české a slovenské národnosti. Konfiskace majetku bez náhrady, kterou některé uvedené akty zakotvovaly, se opírala o mezinárodní právo připouštějící, aby státy zasahovaly do majetkových poměrů svých občanů. V tomto duchu vyznělo i smluvní rozhodnutí vítězných mocností v Postupimi.

V uvedených aktech se princip kolektivní viny sice promítl, ale spíše nepřímo. Přímo se prosazoval především v neorganizovaném odsunu Němců v prvních popřevratových týdnech, kdy byl spojen s četnými projevy násilí, nehumánnosti a neospravedlnitelných zločinů, tj. v době všestranně oslabených demokratických struktur a nekonsolidované státní moci.

Události, které se odehrávaly bezprostředně po válce ve vztazích mezi Čechy a "českými" Němci, představují složitý komplex mravních, právních a politických otázek. V jejich neoddělitelné jednotě je lze pochopit jen na pozadí našich novodobých dějin vůbec. Klíčový význam má přitom Mnichovská dohoda. Pro český národ byla výrazem nespravedlivého mocenského diktátu, který ukončil existenci demokratického státu s relativně širokými právy pro německou menšinu a který byl zároveň násilným ukončením staletého a plodného soužití (jak to symbolizuje Henleinovské heslo "Heim ins Reich") a vyvrácením historických práv "českých" Němců jednostranným aktem jich samých. Pro významnou část představitelů sudetských Němců zůstal Mnichov alespoň v jisté míře naplněním legitimního požadavku na sebeurčení; jeho zneužití Hitlerem je pro ně jinou věcí. Tento postoj jim ovšem brání pochopit emancipační význam úsilí o českou a slovenskou státnost a pozitivní úlohu československého státu v evropském vývoji. Se setrvačností tohoto postoje a tedy i se snahou ovlivňovat v jeho duchu politiku vlády SRN musíme přirozeně ještě jistou dobu počítat.

Meziválečný československý stát měl jistě svá historická omezení jako každý národní stát; ta přetrvávala i po válce a v jistém smyslu nebyla překonána dodnes. Tato omezení nelze však překonat popřením identity českého a slovenského národa. Východiskem všech úvah o vzájemných vztazích mezi "českými" Němci (pokud se jimi cítí být) a Čechy může proto být jen perspektiva demokratické integrace Evropy - perspektiva přijímaná všemi účastníky helsinského procesu a rozvedená v Pařížské chartě za novou Evropu. Na půdě jejího uskutečňování se mohou sejít všichni Němci a všichni Češi (bez ohledu na to, kde žijí). Politická vůle a ochota uznat tuto novou dějinně politickou kvalitu evropského vývoje představuje tak nejpřirozenější základ úplného usmíření mezi oběma národy. Bez ní nelze uskutečnit to, co je spojeno s budováním "společného domova" (vlasti) všech evropských národů.

Česká vláda je přesvědčena, že zvlášť aktuální význam v této perspektivě mají kroky navazující na známé modely evropské regionální spolupráce "překračující hranice" a založené na konkrétních projektech všestranné součinnosti pohraničních obcí, měst a okresů. Je odhodlána vytvářet pro tuto spolupráci všechny potřebné politické, psychologické i právní předpoklady.

25. března 1991Petr Pithart, v.r."

V Praze dne 25. března 1991

JUDr. Dagmar Burešová, v.r.



Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP