Předseda vlády České republiky Petr
Pithart odpověděl poslancům Miroslavu Čapkovi,
Stanislavě Bumbové, Jaroslavu Štraitovi, Jaroslavu
Matějkovi a Jiřímu Marytovi na jejich interpelaci
dopisem ze dne 25. března 1991.
Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb.,
o jednacím řádu České národní
rady, předkládám České národní
radě odpověď Petra Pitharta na interpelaci
poslanců Miroslava Čapka, Stanislavy Bumbové,
Jaroslava Štraita, Jaroslava Matějky a Jiřího
Maryta, která zní:
"Obavy, že se bude vracet bývalý sudetoněmecký
majetek vyplývají z nepochopení privatizačních
záměrů vlády ČSFR. Tyto záměry
vycházejí z předpokladu, že v dané
historickopolitické situaci, při daném stavu
společnosti a při daných ekonomických
možnostech se majetky odňaté před 25.
únorem 1948 vracet nebudou. Nerespektování
této zásady by ohrozilo transformaci československé
ekonomiky a způsobilo nová bezpráví
(v tomto smyslu jednalo a rozhodlo i Federální shromáždění
o malé privatizaci 25. října 1990).
K tomu přistupuje ještě jeden zásadní
důvod, který rovněž nelze opomenout:
předúnorové právněpolitické
akty byly přijímány koneckonců stále
ještě na legitimní demokratické půdě
a v rámci právního státu. Skutečnost,
že o některých z nich lze uvažovat i kriticky
nebo dokonce odmítavě, nic na podstatě věci
nemění.
Všeobecnou československou politiku ve vztahu k sudetským
Němcům určují pak dvě zásady:
odmítnutí principu kolektivní viny jako principu
nemorálního a realistické uznání
prosté pravdy, že dějiny se "nevracejí".
"Šest let nacistického řádění
stačilo k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla
... a přijali za svůj - ve spravedlivém i
přehnaném rozhořčení - nemorální
princip kolektivní viny", řekl prezident Václav
Havel u příležitosti návštěvy
prezidenta SRN P. v. Weizsäckera (15. 3. 1990) a pokračoval:
"Historii zpět nevrátíme a tak mimo
svobodného zkoumání pravdy můžeme
udělat jen jediné: vždy znovu přivítat
ty, kdo přijíždějí s mírem
v duši a poklonit se hrobům svých předků
nebo se podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž
se narodili."
V tomto duchu jednali i českoslovenští představitelé
v rozhovorech s představiteli SRN. Předseda federální
vlády Marián Čalfa se v tomto smyslu vyjádřil
i při setkání s mluvčím sudetoněmeckých
Landsmanšaftů F. Neubauerem koncem listopadu loňského
roku. Zdůraznil, že tento postoj československé
vlády není namířen proti sudetským
Němcům, ale že je diktován stěžejními
zájmy československého státu, který
si je vědom své odpovědnosti vůči
sobě samému i vůči Evropě budoucnosti.
Smlouva se SRN, která se připravuje, by proto měla
- řečeno slovy H. D. Genschera při jednom
setkání s J. Dienstbierem - učinit "tlustou
čáru" a uzavřít otázky
minulosti "jednou pro vždy".
Podle vyjádření prezidenta ČSFR ze
dne 3. prosince 1990, Marián Čalfa ve svých
rozhovorech s německými představiteli koncem
listopadu tlumočil československé stanovisko,
které bylo vypracováno po předchozích
rozhovorech československých činitelů
s kancléřem H. Kohlem. Dodal přitom, že
"náš zásadní a principiální
postoj není možné promítat do majetkoprávních
nároků. To bychom nikdy neskončili. Mohli
bychom jít do historie dál a dál a odčiňovat
všechny křivdy..., vyúčtovat Němcům
co oni způsobili nám a vlastně bychom si
do nekonečna vzájemně posílali účtenky..."
Československá vláda (mimo jiné i
proto) neuvádí v pochybnost ústavní
dekrety prezidenta E. Beneše z roku 1945 o konfiskaci (č.
5, 12 a 108 Sb.), o znárodnění (č.
50, 100 a 101 Sb.) a o odnětí občanství
(č. 11 a 33 Sb.). Byly namířeny nejenom proti
Němcům a Maďarům, z nichž některé
kategorie přímo vyjímaly, ale i proti zrádcům
a kolaborantům české a slovenské národnosti.
Konfiskace majetku bez náhrady, kterou některé
uvedené akty zakotvovaly, se opírala o mezinárodní
právo připouštějící, aby
státy zasahovaly do majetkových poměrů
svých občanů. V tomto duchu vyznělo
i smluvní rozhodnutí vítězných
mocností v Postupimi.
V uvedených aktech se princip kolektivní viny sice
promítl, ale spíše nepřímo. Přímo
se prosazoval především v neorganizovaném
odsunu Němců v prvních popřevratových
týdnech, kdy byl spojen s četnými projevy
násilí, nehumánnosti a neospravedlnitelných
zločinů, tj. v době všestranně
oslabených demokratických struktur a nekonsolidované
státní moci.
Události, které se odehrávaly bezprostředně
po válce ve vztazích mezi Čechy a "českými"
Němci, představují složitý komplex
mravních, právních a politických otázek.
V jejich neoddělitelné jednotě je lze pochopit
jen na pozadí našich novodobých dějin
vůbec. Klíčový význam má
přitom Mnichovská dohoda. Pro český
národ byla výrazem nespravedlivého mocenského
diktátu, který ukončil existenci demokratického
státu s relativně širokými právy
pro německou menšinu a který byl zároveň
násilným ukončením staletého
a plodného soužití (jak to symbolizuje Henleinovské
heslo "Heim ins Reich") a vyvrácením historických
práv "českých" Němců
jednostranným aktem jich samých. Pro významnou
část představitelů sudetských
Němců zůstal Mnichov alespoň v jisté
míře naplněním legitimního
požadavku na sebeurčení; jeho zneužití
Hitlerem je pro ně jinou věcí. Tento postoj
jim ovšem brání pochopit emancipační
význam úsilí o českou a slovenskou
státnost a pozitivní úlohu československého
státu v evropském vývoji. Se setrvačností
tohoto postoje a tedy i se snahou ovlivňovat v jeho duchu
politiku vlády SRN musíme přirozeně
ještě jistou dobu počítat.
Meziválečný československý
stát měl jistě svá historická
omezení jako každý národní stát;
ta přetrvávala i po válce a v jistém
smyslu nebyla překonána dodnes. Tato omezení
nelze však překonat popřením identity
českého a slovenského národa. Východiskem
všech úvah o vzájemných vztazích
mezi "českými" Němci (pokud se
jimi cítí být) a Čechy může
proto být jen perspektiva demokratické integrace
Evropy - perspektiva přijímaná všemi
účastníky helsinského procesu a rozvedená
v Pařížské chartě za novou Evropu.
Na půdě jejího uskutečňování
se mohou sejít všichni Němci a všichni
Češi (bez ohledu na to, kde žijí).
Politická vůle a ochota uznat tuto novou dějinně
politickou kvalitu evropského vývoje představuje
tak nejpřirozenější základ úplného
usmíření mezi oběma národy.
Bez ní nelze uskutečnit to, co je spojeno s budováním
"společného domova" (vlasti) všech
evropských národů.
Česká vláda je přesvědčena,
že zvlášť aktuální význam
v této perspektivě mají kroky navazující
na známé modely evropské regionální
spolupráce "překračující
hranice" a založené na konkrétních
projektech všestranné součinnosti pohraničních
obcí, měst a okresů. Je odhodlána
vytvářet pro tuto spolupráci všechny
potřebné politické, psychologické
i právní předpoklady.
25. března 1991 | Petr Pithart, v.r." |