Česká národní rada 1990 – 1992

Zásada č. 1

Nestátním zdravotnickým zařízením (dále jen "nestátní zařízení") se rozumí zdravotnické zařízení, které je ve vlastnictví jiného subjektu než státu. Nestátním zařízením se pro účely tohoto zákona rozumí i zdravotnické zařízení ve vlastnictví státu, v němž je zdravotní péče poskytována na základě smlouvy o nájmu.

V nestátních zdravotnických zařízeních lze poskytovat zdravotní péči poradenskou, diagnostickou, preventivní, léčebnou včetně poskytování léků a zdravotnických potřeb, lázeňskou, rehabilitační a ošetřovatelskou.

Zdravotní péči jsou v nestátním zařízení oprávněni poskytovat v rozsahu a způsobem odpovídajícím jejich odborné způsobilosti lékaři, farmaceuti, kliničtí psychologové, Zdravotničtí pracovníci s jiným vysokoškolským vzděláním, střední, nižší a pomocní zdravotničtí pracovníci a dentisté.

Odůvodnění: V souladu s novým systémem zdravotní péče, schváleným usnesením vlády České republiky č. 339/1990, který počítá s odstraněním státního monopolu při poskytování zdravotní péče, se rozšiřuje možnost poskytovat tuto péči v nestátních zdravotnických zařízeních (např. soukromých, církevních, družstevních apod.). Zdravotnickým zařízením se v souladu s připravovaným zákonem ČNR o zdravotnickém zařízení rozumí nejen samostatné zdravotnické zařízení, ale i ordinace umístěná např. v rodinném domku nebo bytě, pokud odpovídá předpokládanému druhu a rozsahu poskytované péče. Není vyloučena ani návštěvní služba v bytě nemocného. Nelze však připustit poskytování zdravotní péče zdravotnickým pracovníkem, který nemá odpovídající pracoviště, tj. poskytování péče zakazované dřívějšími předpisy a označované jako tzv. "potulná praxe" nebo "nabízení lékařských služeb dům od domu". Zdravotnickým zařízením je nestátní zařízení, které je ve vlastnictví jiného subjektu než státu nebo je jiným než státním subjektem pronajato.

Zásada umožňuje poskytovat v nestátních zařízeních všechny druhy zdravotní péče za předpokladu, že budou vykonávány pouze zdravotnickými pracovníky v rozsahu a způsobem odpovídajícím jejich odborné způsobilosti. Přitom pojem "zdravotnický pracovník" pro účely tohoto zákona zahrnuje též klinického psychologa.

Zásada č. 2

Nestátní zařízení musí být pro druh a rozsah jím poskytované zdravotní péče personálně a věcně vybaveno a musí splňovat hygienické požadavky na jeho provoz.

Hygienické požadavky na provoz nestátního zařízení, jakož i podmínky věcného vybavení stanoví ministerstvo zdravotnictví České republiky vyhláškou.

Odůvodnění: Počet pracovníků ani rozsah úkonů pro jednotlivé druhy zdravotní péče nelze stanovit přímo v zákoně. Tyto předpoklady budou předmětem posouzení profesních a dalších institucí udělujících souhlas podle zásady č. 3. Hygienické požadavky, jakož i požadavky na stavební a technické vybavení nestátních zařízení stanoví prováděcím předpisem ministerstvo zdravotnictví ČR.

Zásada č. 3

Provozovat nestátní zařízení mohou fyzické nebo právnické osoby, které mají oprávnění podle tohoto zákona (dále jen "provozovatel").

Oprávnění k provozování nestátního zařízení vzniká registrací okresním úřadem příslušným podle místa provozování nestátního zařízení.

Oprávnění k provozování nestátního zařízení, jehož provozovatelem je v hlavním městě Praze městská část, vzniká registrací magistrátním úřadem. Oprávnění k provozování nestátního zařízení, jehož provozovatelem je hlavní město Praha, vzniká registrací ministerstvem zdravotnictví České republiky.

Okresní úřad příslušný podle místa provozování nestátního zařízení, magistrátní úřad a ministerstvo zdravotnictví České republiky (dále jen "okresní úřad") provede registraci na základě žádosti provozovatele. Žádost musí obsahovat:

a) jméno, příjmení, místo trvalého pobytu, rodné číslo, obchodní název (firmu), sídlo provozovatele,

b) druh a rozsah poskytování zdravotní péče,

c) místo provozování nestátního zařízení, d) den zahájení poskytování zdravotní péče.

K žádosti o registraci je provozovatel povinen připojit tyto doklady:

1. osvědčení České lékařské komory, České stomatologické komory, České lékárnické komory, popřípadě jiné stavovské profesní organizace stanovené zákonem (dále jen "Komora"); součástí tohoto osvědčení je i vyjádření Komory k personálnímu a věcnému vybavení nestátního zařízení,

2. doklad o své odborné kvalifikaci, bude-li provozovatelem nestátního zařízení fyzická osoba, jejíž odbornou způsobilost negarantuje Komora osvědčením; kvalifikační předpoklady stanoví ministerstvo zdravotnictví České republiky po projednání s odbornými společnostmi a profesními organizacemi vyhláškou,

3. souhlas příslušného orgánu hygienické služby z hlediska vytváření a ochrany zdravých životních podmínek,

4. souhlas Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jde-li o provozování lékárenského nestátního zařízení,

5. souhlas Českého inspektorátu lázní a zřídel, jde-li o provozování nestátního zařízení lázeňské péče,

6. souhlas ministerstva zdravotnictví České republiky, jde-li o provozování nestátního zařízení zahraniční právnickou nebo fyzickou osobou, nebo o provozování nestátního zařízení se zahraniční majetkovou účastí,

7. smlouvu se státním zdravotnickým zařízením podmíněnou rozhodnutím o registraci jde-li o poskytování zdravotní péče ve státním zdravotnickém zařízení na základě smlouvy o nájmu.

Bez uvedených dokladů nesmí okresní úřad registraci provést.

Odůvodnění: Zákonem je nutné stanovit garance provozování nestátních zařízení tak, aby zdravotní péče byla poskytována odborně a za podmínek, které zamezí nepříznivému působení na zdraví občanů, jimž je péče poskytována. Udělením osvědčení Komory jsou garantovány odborné předpoklady na straně provozovatele. Jejich působnost se však nevztahuje na všechny kategorie zdravotnických pracovníků. Bude-li provozovatel poskytovat zdravotní péči v oboru spadajícím do profese, na níž se nevztahuje působnost Komory, bude povinen připojit doklad o odborné kvalifikaci požadované pro výkon profese vyhláškou ministerstva zdravotnictví České republiky. V případě poskytování lékárenské péče je také nutný souhlas Státního ústavu pro kontrolu léčiv, aby bylo zajištěno dodržování všech podmínek vyplývajících zejména z vyhlášky č. 284/1990 Sb., o správné výrobní praxi, řízení jakosti humánních léčiv a prostředků zdravotnické a obalové techniky a vyhlášky č. 10/1987 Sb., o závaznosti Československého lékopisu - 4. vydání v ČSR. Souhlas Českého inspektorátu lázní a zřídel je odůvodněn především skutečností, že poskytování lázeňské péče je spojeno s ochranou přírodních léčivých zdrojů, která podléhá dozoru Českého inspektorátu lázní a zřídel. Princip registrace znamená, že registrující orgán je povinen registraci provést, pokud žadatel splní podmínky uvedené v této zásadě. Výčet podmínek je stanoven taxativně; registrující orgán nemůže proto požadovat podle své úvahy splnění podmínek dalších. Rovněž není oprávněn odmítnout registraci s poukazem na skutečnost, že na území okresu zabezpečuje daný druh zdravotní péče již dostatečný počet odborníků.

Zásada č. 4

Rozhodnutí o registraci obsahuje náležitosti uvedené v zásadě č. 3 pod písmeny a) až d).

Okresní úřad zašle opis rozhodnutí o registraci orgánu vykonávajícímu správu daně, příslušné pojišťovně a příslušnému orgánu státní statistiky, jde-li o fyzickou osobu též orgánu provádějícímu sociální zabezpečení provozovatele.

Provozovatel nestátního zařízení je povinen do 15 dnů oznámit okresnímu úřadu všechny změny týkající se údajů obsažených v rozhodnutí o registraci a dokladů, které je povinen k žádosti připojit. Okresní úřad na základě tohoto oznámení rozhodne o změně registrace, popřípadě registraci zruší.

Odůvodnění: Z vydaného rozhodnutí o registraci musí být zřejmé všechny podmínky, ke kterým se registrace váže. Každou změnu údajů obsažených v rozhodnutí nebo v dokladech na základě nichž byla registrace provedena, je nutno ohlásit okresnímu úřadu tak, aby mohl rozhodnutí o registraci na základě nových skutečnostní změnit, popřípadě je zrušit. Nesplnění oznamovací povinnosti podléhá sankci podle zásady č. 5.

Zásada č. 5

Okresní úřad registraci zruší, jestliže:

a) provozovatel pozbyl osvědčení, souhlas nebo mu byla vypovězena smlouva o nájmu podle zásady č. 3,

b) o to provozovatel požádá.

Podat žádost o zrušení registrace je provozovatel povinen tři měsíce přede dnem, od něhož žádá registraci zrušit.

Okresní úřad může registraci zrušit, jestliže provozovatel závažným způsobem porušuje podmínky nebo povinnosti vyplývající z rozhodnutí o registraci, z tohoto zákona nebo z ostatních obecně závazných právních předpisů.

Okresní úřad může registraci zrušit ze shora uvedených důvodů nejdéle do tří měsíců od zjištění důvodů, které opravňují ke zrušení registrace, nejpozději však do jednoho roku od jejich vzniku.

Okresní úřad zašle opis rozhodnutí o změně a o zrušení registrace orgánům uvedeným v zásadě č. 4.

Zásada č. 6

Okresní úřad může uložit pokutu až do výše 10.000 Kčs, popřípadě dočasně pozastavit provoz nestátního zařízení, pokud provozovatel porušuje povinnosti vyplývající z tohoto zákona.

Pokutu nelze uložit provozovateli, který byl za totéž porušení povinností postižen podle jiných právních předpisů.

Pokutu lze uložit nejdéle do tří měsíců od zjištění důvodů, které opravňují k uložení pokuty, nejpozději však do jednoho roku od jejich vzniku.

Odůvodnění: Zákon zakládá v zásadách č. 5 a 6 pravomoc okresních úřadů zrušit registraci z taxativně stanovených důvodů a pravomoc uložit pokutu, popřípadě dočasně pozastavit provoz nestátního zařízení. Podle povahy a závažnosti jsou rozlišovány důvody, pro které je okresní úřad povinen registraci zrušit a důvody, při jejichž naplnění je na jeho úvaze, zda přikročí ke zrušení registrace nebo zda a v jaké výši uloží pokutu.

Zásada č. 7

Pracovní vztahy mezi provozovatelem nestátního zařízení a pracovníky, které zaměstnává, se řídí pracovněprávními předpisy.

Odůvodnění: Zásada předpokládá, že na oblast vztahů mezi provozovatelem jako zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci (zdravotnickými pracovníky i jinými zaměstnanci) se použije zákoník práce a předpisy vydané k jeho provedení. Podle novely zákoníku práce budou nároky zaměstnanců na náhradu škody, která jim vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zajištěny zákonným pojištěním odpovědnosti za škodu u České pojišťovny státního podniku.

Zásada č. 8

Provozovatel odpovídá za škodu vzniklou občanům v souvislosti s poskytováním zdravotní péče v nestátních zařízeních. Tato odpovědnost se řídí ustanoveními občanského zákoníku.

Provozovatel je před zahájením činnosti povinen uzavřít smlouvu s pojišťovnou vykonávající činnost na území České republiky o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou občanům v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, musí trvat po celou dobu, po kterou provozovatel poskytuje zdravotní péči.

Odůvodnění: Občané, jímž je poskytována zdravotní péče v nestátních zařízeních, by z hlediska práva na náhradu škody neměli být v horším postavení než občané, kterým je poskytována zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních státních. Náhrady za škody způsobené v souvislosti s poskytováním zdravotní péče představují v některých případech pro zdravotnická zařízení citelné finanční zatížení. Vzhledem ke skutečnosti, že nároky na náhradu škody nejsou u nestátních zařízení garantovány státem, je na místě, aby občan - pacient měl zajištěny své případné nároky na náhradu škody prostřednictvím povinného pojištění. Nelze připustit poskytování zdravotní péče, při němž by pacient nesl riziko, že v případě poškození zdraví lékařským výkonem se bude muset soudní cestou domáhat svých nároků, přičemž v době jejich uplatnění nemusí nestátní zdravotnické zařízení již existovat a nárok poškozeného bude pro nesolventnost lékaře obtížně vymahatelný.

Zásada č. 9

Provozovatel je povinen zejména zajistit:

- vedení předepsané zdravotnické dokumentace a plnění úkolů stanovených pro všeobecnou a zdravotnickou informační soustavu,

- dodržování podmínek stanovených v rozhodnutí o registraci a v tomto zákoně,

- součinnost nestátního zařízení s jinými zdravotnickými zařízeními, pokud je toho třeba při poskytování péče o nemocného,

- označení nestátního zařízení tak, aby občan byl předem informován, v jakém rozsahu a za jakých podmínek nestátní zařízení zdravotní péči poskytuje.

Odůvodnění: Zásada obsahuje výčet základních povinností provozovatele, jejichž plnění je nutné vyžadovat bez ohledu na druh zdravotnického zařízení. Povinnost součinnosti nestátního zařízení s dalšími zařízeními se ukládá v zájmu zajištění nezbytné návaznosti péče o nemocné. Občan, požadující péči v nestátním zařízení musí být již z označení takového zařízení srozuměn, jaký druh zdravotní péče a za jakých podmínek nestátní zařízení poskytuje, zejména, zda je v něm zdravotní péče poskytována za přímou úhradu od pacienta nebo na základě všeobecného zdravotního pojištění či smluvního vztahu s jiným zdravotnickým zařízením.

Zásada č. 10

Zdravotní péče se v nestátních zařízeních poskytuje:

a) bez přímé úhrady od nemocného

- na základě všeobecného zdravotního pojištění,

- jsou-li náklady poskytnuté zdravotní péče uhrazeny jiným zdravotnickým zařízením na základě smluvního vztahu uzavřeného s provozovatelem nestátního zařízení,

- pokud od ní provozovatel upustí;

b) za přímou úhradu.

V nestátních zařízeních poskytujících zdravotní péči za přímou úhradu se i léky a zdravotnické potřeby předpisují na účet nemocného. V takových zařízeních nelze podávat návrhy na lázeňskou péči poskytovanou na účet státní zdravotní správy.

Odůvodnění: V souvislosti se zavedením všeobecného zdravotního pojištění se předpokládá, že zdravotní péče v nestátních zařízeních se bude převážně poskytovat na základě smluvního vztahu s pojišťovnou provádějící všeobecné zdravotní pojištění. Předpokládá se však i existence nestátních zařízení, která nebudou mít uzavřen smluvní vztah s pojišťovnou, ale s některým jiným zdravotnickým zařízením, které jim náklady poskytnuté péče uhradí (půjde např. o provedení některých diagnostických, laboratorních či jiných vyšetření apod.). Zákon uvažuje i s takovými případy, kdy provozovatel od úhrady upustí (např. v církevních zařízeních, z důvodu sociálních, při poskytování zdravotní péče rodinným příslušníkům apod.). Výše úhrady bude ve všech případech, tj. jak ve vztazích mezi nestátním zařízením a pojišťovnou, tak i mezi zdravotnickými zařízeními vzájemně nebo mezi zdravotnickým zařízením a občanem regulována. Ministerstvem financí České republiky bude vydán v dohodě s ministerstvem zdravotnictví České republiky po projednání s Českou lékařskou komorou, Českou stomatologickou komorou a Českou lékárnickou komorou, s pojišťovnami provádějícími všeobecné zdravotní pojištění a zástupci smluvních zdravotnických zařízení jednotný ceník výkonů.

Zásada č. 11

Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, vztahuje se na poskytování zdravotní péče v nestátních zařízeních zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona ČNR č. 210/1990 Sb. a č. 425/1990 Sb. a předpisy vydané k jeho provedení.

Odůvodnění: Není účelné v zákoně upravovat duplicitně veškeré podmínky poskytování zdravotní péče obsažené v zákoně č. 20/1966 Sb., (např. respektování ustanovení o poučení a souhlasu nemocného, ústavní péči bez souhlasu nemocného, povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků apod.) a v předpisech vydaných k jeho provedení.

Zásada č. 12

Na rozhodování o registraci, změně nebo zrušení registrace a na rozhodování o sankcích podle tohoto zákona se vztahují obecné předpisy o správním řízení. Tato rozhodnutí jsou přezkoumatelná krajskými soudy podle zvláštních předpisů.

Odůvodnění: V zájmu objektivity rozhodování je nutné vymezit i pravidla procesního postupu při provádění, změně nebo zrušení registrace a při ukládání sankcí. Je tím zajištěna i ochrana práv provozovatele jako účastníka řízení. Rozhodnutím okresního úřadu mohou být velmi citelně dotčena nejen práva provozovatelů zdravotní péče, ale i občanů daného území z hlediska práva na ochranu zdraví. V souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je proto důvodné založení pravomoci soudů k přezkoumávání takovýchto rozhodnutí z hlediska zákonnosti. Na přezkoumávání rozhodnutí okresních úřadů soudy se vztahují ustanovení občanského soudního řádu (§ 244 a násl.).

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu zakotvil státní monopol zdravotnických služeb. Podle § 11 odst. 1 citovaného zákona poskytuje zdravotnické služby stát svými zařízeními v souladu se současnými poznatky lékařské vědy. Přes tuto skutečnost i po vydání zákona přežívalo poskytování zdravotnických služeb v soukromých ordinacích na základě vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 129/1958 Ú. l., o soukromých ordinacích lékařů a dentistů a vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 209/1958 Ú. l., o sazbách za úkony prováděné v soukromých lékařských a dentistických ordinacích.

Uvedený stav byl dán tehdejším politickým přístupem, podle kterého v socialistické společnosti je nutné omezovat soukromé podnikání včetně soukromé lékařské praxe. Soukromé ordinace mohly být podle vyhlášky č. 129/1958 Ú. l. ponechány pouze akademikům, vysokoškolským profesorům, docentům a doktorům lékařských věd, kteří prokazatelně pokračovali ve vědecké práci, popřípadě i jiným vynikajícím odborníkům - lékařům, pokud měli plný pracovní úvazek pro státní zdravotní nebo školskou správu. Dále mohla být ponechána soukromá ordinace lékařům a dentistům, kteří pobírali plný invalidní důchod, nebo kteří pobírali starobní důchod a byli starší 60 let, ženy 55 let, nepřicházelo-li u nich v úvahu plné zapojení do práce ve veřejných zdravotnických zařízeních. O ponechání oprávnění provozovat soukromou ordinaci rozhodoval odbor zdravotnictví rady krajského národního výboru na návrh odboru pracovních sil, zdravotnictví a sociálního zabezpečení rady okresního národního výboru. Pro tuto činnost byl ze strany ministerstva zdravotnictví stanoven postup, jehož cílem bylo omezit počet soukromých lékařských a dentistických ordinací a který vyústil ve zrušení soukromých ordinací vyhláškou ministerstva zdravotnictví ČSR č. 5/1978 Sb.

Demokratické přeměny v naší společnosti umožnily provést skutečně objektivní zhodnocení starou československého zdravotnictví. Bylo konstatováno, že rigidní hierarchická soustava zdravotnických služeb, v níž chybí moderní řízení, ekonomické podněty a kontrola kvality, ztratila schopnost racionálně zacházet se zdroji a odpovídat na potřeby veřejnosti. Jednou z příčin nízké efektivnosti zdravotnictví a nespokojenosti občanů byl i umělý mocensky udržovaný státní monopol zdravotní péče.

V novém systému zdravotní péče, schváleném usnesením vlády České republiky č. 339/1990 je konstatováno, že státní monopol ve zdravotní péči se přežil. Odstranění tohoto monopolu a vytvoření plurality sektorů ve zdravotní péči zvýší možnost výběru a efektivnost užívání zdrojů, motivaci zdravotnických pracovníků na kvalitním poskytování zdravotní péče a povede i ke zlepšení vztahů mezi zdravotnickými pracovníky a pacienty. Většinu zdravotnických služeb bude poskytovat síť veřejných zdravotnických zařízení, tj. zařízení bez ohledu na vlastnický subjekt smluvně napojených na zdravotní pojišťovnu.

Vydání speciálního zákona musí být spojeno se zrušením státního monopolu na poskytování zdravotnických služeb obsaženého dosud v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Novela citovaného zákona byla v tomto směru již zpracována, projednána a schválena vládou ČR. Rovněž byla konstituována zákonem ČNR č. 220/1991 Sb. Česká lékařská (stomatologická, lékárnická) komora, jejíž činnost je pro realizaci zákona velmi významná. Urychlením příprav zásad zákonů o všeobecném zdravotním pojištění a o Všeobecné zdravotní pojišťovně bude zajištěna dostupnost nestátních zdravotnických zařízení pro všechny občany, neboť zdravotní péče jim může být v nestátních zdravotnických zařízeních poskytována bez nutnosti přímé úhrady. Lze tedy konstatovat, že budou naplněny legislativní předpoklady pro činnost nestátních zdravotnických zařízení i v bezprostředně navazujících zákonných normách.

Princip poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních státu, fyzických a právnických osob obecně upravuje návrh zásad novely zákona ČNR č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Zásady zákona o poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních pak stanoví podmínky, za nichž může být zdravotní péče poskytována jinými subjekty než státními. Taková úprava nevyžaduje podle názoru předkladatele jednotu právního řádu ve smyslu článku 37 odst. 3 ústavního zákona o čs. federaci a spadá do kompetence České republiky, neboť obsahuje pouze způsob realizace jednoho z obecných principů péče o zdraví. Poskytování zdravotní péče nelze ztotožňovat s podnikatelskou činností, byť se nepochybně jedná o formu soustavné výdělečné činnosti. Cílem výkonu zdravotnického povolání není vytváření majetkových hodnot, ale péče o zdraví občanů s výraznými etickými aspekty, které je od ostatních profesí odlišují. Nelze je proto kvalifikovat jako podnikání a z ústavně právního hlediska na právní úpravu poskytování zdravotní péče aplikovat čl. 24 písm. b) ústavního zákona o čs. federaci. Shodný názor zastává i ministerstvo zdravotnictví Slovenské republiky, které připravuje obdobnou právní úpravu.

Vznik nestátních zdravotnických zařízení doplní a rozšíří síť stávajících státních zdravotnických zařízení, a to jak o zařízení poskytující tzv. "potřebnou péči", tak i o zařízení, která budou poskytovat i další tzv. "nadstandartní péči". V rámci léčebné péče bude v nestátních zdravotnických zařízeních prováděno také posuzování zdravotní způsobilosti k práci; tím je respektován odborný požadavek na jednotu léčebné péče a posudkové činnosti. Posudkový závěr jako součást léčebné péče může být přezkoumán u nestátních zdravotnických zařízení smluvně napojených na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu podle § 77 zákona č. 20/1966 Sb. U kteréhokoli zdravotnického zařízení pak může být neodůvodněné vystavování pracovní neschopnosti předmětem přezkoumání a sankčního postihu České lékařské (stomatologické) komory. Nová právní úprava příspěvku v nemoci, která povede k přesunu části výdajů nemocenského pojištění na zaměstnavatele, jej bude motivovat k účelnému vynakládání prostředků a k poskytnutí součinnosti při přezkoumávání kvality posudkové činnosti konkrétního lékaře. Z uvedených důvodů nejsou na místě obavy z neúměrného nárůstu dočasné pracovní neschopnosti a tím i z nárůstu výdajů státního rozpočtu při poskytování nemocenského.

Předpokládaným napojením většiny nestátních zařízení na zdravotní pojišťovnu by se tato zařízení, s výjimkou těch, která budou poskytovat tzv. "nadstandartní péči" měla stát dostupnými pro většinu obyvatelstva a mohla by přispět, spolu s dalšími změnami ve zdravotnictví ke zlepšení zdravotní péče.

Předkládaný návrh si nevyžádá nároků na státní rozpočet.