Hovořil-li pan prezident, a dnes mnozí po něm,
o vládě národní oběti, musíme
mít jasně definovaný cíl, který
tuto oběť osmyslní, neméně pak
rozložení této oběti v čase,
který je před námi. Jinými slovy,
máme-li plnit kontrolní funkci v rozsahu jaký
nám náleží, musíme znát
alespoň řádově a s přibližnou
časovou orientací souběh jednotlivých
reformních kroků a jejich důsledků.
Programové prohlášení ani následná
rozprava ve výboru mi žel nepřinesly ve všech
případech konkretizaci v uspokojivé míře.
Proto se domnívám, že bychom měli od
vlády vyžadovat předložení harmonogramu,
který by obsahoval alespoň řádové
odhady důsledků jednotlivých reformních
kroků a obrysový nástin pozitivních
výstupů.
Mám na mysli zejména:
Za prvé. Předpokládaný pohyb cen základních
životních potřeb, limitujících
životní úroveň obyvatel, v návaznosti
na liberalizaci cen po 1. 1. 1991. Návazně na to
objem zdrojů a ekonomické rozložení
prostředků, kterými bude případně
kompenzována neúnosná tvrdost dopadů
na životní úroveň sociálně
slabých skupin. Tuto poznámku pokládám
za významnou v kontextu se současnou kompenzací
zvýšení cen, která je poskytována
plošně, bez ohledu na diferenciovanou sociální
úroveň.
Za druhé. Předpokládaný objem nezaměstnanosti
včetně její regionální koncentrace
a v návaznosti na tyto odhady předpokládaná
odvětví a výroby, které budou v těchto
regionech iniciovány. Zároveň ve zvlášť
zatížených regionech předpokládaný
rozsah migrace.
Za třetí. Tyto otázky úzce souvisejí
s celkovou výkonností ekonomiky, tedy s působením
mechanismů, které zajistí, že restrikce
a útlumové programy nepřinesou pokles výkonnosti,
který by spolu se snížením koupě
schopné poptávky mohl odstartovat nebezpečí
celkové hospodářské i ekonomické
recese.
Za čtvrté. Odhadovaná míra inflace,
v níž by byl vyjádřen poměr restrikčních
opatření, jejich účinnosti a v protisměru:
sociálních dávek, mzdových kompenzací,
které program předpokládá.
Za páté. Formy iniciace pracovních příležitostí
pro nové absolventy vysokých škol, která
tyto absolventy zrovnoprávní v šancích
vůči případným nezaměstnaným
vysokoškolákům s letitou praxí. Negativním
dopadem nedostatků v zaměstnanosti vysokoškoláků
by mohl být jejich odchod za prací do zahraničí
a únik studiem získaných vědomostí
lidského i intelektuálního potenciálu.
Za šesté: Jakou formou a jakými zdroji chce
vláda kompenzovat přechod na platbu v aktuálních
světových cenách a volně směnitelné
měně za ropu a zemní plyn. Nevím,
jak náročný je tento přechod na devizové
rezervy a především na produkci deviz v národním
hospodářství.
Za sedmé. Návazně postrádám
řádový odhad pohybu zahraniční
zadluženosti v dohledných časových horizontech.
Znovu zdůrazňuji, že tento nesouvislý
výčet otázek je pouze výsledkem úvah
matně poučeného laika, kterého studium
vládního prohlášení přinutilo
občas k domněnce, jakoby stylistika někdy
převažovala nad příliš obecně
explikovaným obsahem.
Navrhuji, aby se Federální shromáždění
v pravidelných časových intervalech zabývalo
souladem uzlových bodů kvalifikovaného funkčního
harmonogramu vypracovaného vládou se skutečností.
V opačném případě bychom, podle
mého názoru, vystavovali bianco směnku založenou
více na důvěře charismatu jednotlivých
osobností členů vlády než na
uvážlivém a věcném přijetí
logické a srozumitelné argumentace zdůvodňující
nezbytnost zvolené cesty při zachování
orientace, na kterém místě se v kterém
konkrétním okamžiku přibližně
nalézáme a v jaké míře jsme
se přiblížili cíli. Děkuji. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem. Prosím teraz pána Júliusa Minku,
aby sa ujal slova. Pripraví sa poslanec Benčík.
Poslanec SL J. Minka: Vážený pán predseda,
vážení kolegovia poslanci, poslankyne, dovoľte,
aby som vám prečítal uznesenie 1. schôdze
spoločného hospodárskeho výboru Snemovne
ľudu a Snemovne národov, ktorá sa konala v
dňoch 4. až 9. júla 1990 k programovému
vyhláseniu vlády.
Poslanci hospodárskeho výboru SL a SN vypočuli
vystúpenia ministrov vlády ČSFR V. Dlouhého,
Hoffmanna, Nezvala a Petrika. Na základe obsiahlej rozpravy
obidva hospodárske výbory odporúčajú:
1. Doplniť do 3. 9. 1990 programové vyhlásenie
vlády ČSFR o scenár ekonomickej reformy.
V sporných prípadoch spracovať varianty riešenia
s uvedením schémy nadväznosti jednotlivých
krokov. Ide hlavne o tieto okruhy:
a) otázku vlastníctva
b) privatizáciu
c) demonopolizácia
d) liberalizáciu cien
e j vnútornú zmeniteľnosť koruny.
2. Vo vyššie uvedenom materiály uviesť ďalšie
podstatné kroky ekonomickej reformy, ktoré nie sú
predmetom zákonnej úpravy, napríklad výška
kurzov.
3. Špecifikovať postavenie fondu národného
majetku.
4. V nadväznosti na ekonomickú reformu spracovať
súvisiacu problematiku sociálnych dopadov.
Poslanci hospodárskych výborov Snemovne ľudu
a Snemovne národov predložili v rozprave k programovému
vyhláseniu rad kritických pripomienok a položili
tiež rad otázok, z ktorých prevažná
časť bola zodpovedaná. Príslušní
ministri prisľúbili, že sa k ďalším
otázkam vrátia, ako náhle budú ďalej
konkretizované, napr. problematika agrárnej politiky.
Celkové zameranie programového vyhlásenia
vlády ČSFR bolo poslancami oboch výborov
prijaté uspokojením a uvítaný bol
i záujem členov federálnej vlády o
trvalý a hlbší dialóg s obidvoma výbormi.
Na základe diskusie odporúčajú hospodárske
výbory Snemovne ľudu a Snemovne národov spoločnej
schôdzi prijať programové vyhlásenie
vlády. R. Zukal, predseda hospodárskeho výboru
Snemovne ľudu, M. Tahy, predseda hospodárskeho výboru
Snemovne národov.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem poslancovi Minkovi, prosím pána poslanca
Benčíka, aby sa zapojil do rozpravy. Prihlásil
sa pán poslanec Mandler.
Poslanec SL M. Benčík: Vážený
pán predseda, vážený pán predsedajúci,
vážené poslankyne, vážení
poslanci. V týchto dňoch záujem našej
verejnosti, okrem konkrétnych spoločensko-politických
otázok, akými bolo ustanovujúce zasadnutie
zákonodarných zborov menovanie vlád, voľba
prezidenta, sa výrazne upiera na všeobecné
zdraženie potravín a na vážny stav kriminality
páchanej proti životu a zdraví i majetku lúdi.
Zrejme vašu pozornosť nemusím unavovať štatistickými
údajmi, toho to, čo sa okolo nás v tomto
smere deje, veľmi presvedčivo dokazuje vážnosť
a doslova alarmujúci stav stačí spomenúť
Hlohovec, Plzeň atď.
Na spoločnom zasadnutí ústavno právnych
výborov minulý týždeň pán
podpredseda vlády Rychetský charakterizoval situáciu
tak, že nikdy v minulosti krivka kriminality tak prudko nestúpala.
Možno s nim len súhlasiť a svedčí
to o tom, že vláda v zhode s mienkou našich občanov
si vážnosť situácie uvedomuje. O to viac
potom prekvapuje, že programové vyhlásenie
vlády i vo vzťahu k tomuto problému je nielen
všeobecne formulované, a to je veľmi kusé,
a okrem sľubu urýchlenia očisty riadiacich
orgánov bezpečnosti a všeobecnej požiadavky
o podporu zo strany verejnosti, niet zmienky ďalej o tom,
čo chce a musí vláda v tomto smere podnikať.
Uvedomujem si, že enormný nárast kriminality
je problém širší a zložitejší
a bolo by lacné hľadať príčiny
tohto stavu na povrchu udalostí našich súčasných
spoločensko-ekonomických procesov a trebárs
i otvorenosti hraníc.
Mimovoľne sa však stále s väčším
dôrazom natíska otázka, či občan
má právo na to, aby sa nemusel báť o
svoj život, zdravie a majetok. Odpoveď je jednoznačne
kladná: no, občan takéto právo má,
a preto oprávnene očakáva od zákonodarných
výkonných orgánov a orgánov štátnej
moci, aby bezodkladne vykonali opatrenie smerujúce nie
síce na likvidáciu, ale na obmedzenie kriminality
na úroveň, ktorá v daných podmienkach
je reálna a spoločensky ešte únosná.
Ak sa tak nestane, obávam sa, že stanovisko pána
premiéra Čalfu, aby sa v sociálnej oblasti
viac staral každý sám o seba, niektorí
pochopia a prenesú do oblasti zákonodarnej a verejného
poriadku. Že k tomu už nemáme ďaleko, svedčia
stále častejšie vzájomné strety
a vyrovnávanie účtov, vymáhanie si
svojich práv - oprávnených či neoprávnených
medzi skupinami, či už ide o Rómov, skinheadov,
cudzích štátnych príslušníkov
a podobne.
Preto by vláda rozhodne nemala na takýto trend nečinne
prihliadať a hoci viem, že prioritne zodpovedajú
za verejný poriadok republikové orgány, vážnosť
stavu a dynamiky kriminality predpokladá výraznejšiu
aktivitu federálnych orgánov. Vychádzam z
toho, že urýchlená personálna konsolidácia
ako predpokladá účinného aktívneho
a zákonného postupu orgánov bezpečnosti
a prokuratúry je do značnej miery v kompetencii
federálnych orgánov.
Federálnu pôsobnosť majú aj rozhodujúce
právne normy, vytvorené na ochranu základných
spoločenských vzťahov, a pri ich zmene, ale
aj aplikácii, treba na našu realitu prihliadať.
Napríklad neviem, či pri nedávnej zmene trestného
zákona, najmä čo sa týka trestu smrti,
predkladateľ prihliadal na našu reálnu situáciu
v oblasti závažnej kriminality. Ale tak isto aj rozsah
uplatnenia inštitútu amnestie je posudzovaný
protichodne. A vôbec, je tu celý rad otázok,
ktorých riešenie môžu a musia federálne
orgány ovplyvňovať v záujme upevnenia
právnych istôt občanov. Okrem zvýšenia
akcieschopnosti a aktivity orgánov bezpečnosti,
súdov a prokuratúry, pri súdoch poukazujeme
na nebezpečie lavíny štrajkovej pohotovosti,
tomu by sa malo rozhodne predísť, a okrem zákonnej
represie by sa väčšia pozornosť mala upriamiť
i na predchádzanie kriminalite. Možno u niekoho slovo
"prevencia" vyvolá dnes úsmev ako v minulosti
sprofanovaný pojem, ale nedajme sa mýliť. Poznatky
a skúsenosti i vyspelých krajín, aj z našej
nedávnej minulosti potvrdzujú, že účinný
boj proti kriminalite len použitím represívnych
opatrení nevedie k predpokladaným výsledkom.
Preto si väčšiu pozornosť zaslúžia
preventívne opatrenia nielen technickej a organizačnej
povahy, ale najmä povahy sociálnej, predovšetkým
voči osobám prepusteným z dlhodobého
výkonu trestu odňatia slobody. Práve na úseku
postpenitenciárnej starostlivosti je v našich podmienkach
vákuum a niet žiadneho rozumného dôvodu,
prečo riešenie týchto otázok sa má
odsúvať na neskoršie obdobie.
Preto odporúčam, aby vláda nie v dlhom časovom
horizonte komplexne posúdila reálny stav kriminality
a prijala v tomto smere konkrétne a kontrolovateľné
opatrenia, ktoré by mohli byť predmetom rokovania
aj príslušných výborov jednotlivých
snemovní. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem pánovi poslancovi Benčikovi, prosím
pána poslanca Mandlera, aby sa ujal slova. Pripraví
sa pán poslanec Ransdorf.
Poslanec SL E. Mandler: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, přivykli jsme již
tomu, že to, co je nutné pro začlenění
naší republiky do rodiny vyspělých evropských
států, dělíme jednoduše do dvou
skupin: jednak na ekonomickou reformu, jednak na vše ostatní.
Aniž chci tento pohled jakkoliv znevažovat či
naopak podporovat, připomínám, že je
v souladu s marxistickým rozvrhem světa na ekonomickou
základnu a na to ostatní nadstavbu. Marx, poznamenal
Bedřich Engels, přišel na to, že člověk
musí nejprve jíst a pít a pak to ostatní.
Jako literát se chci na programové prohlášení
nové vlády podívat právě z
druhého konce: člověk nakonec nebude mít
co jíst a pít, nebude-li žít v demokratické
společnosti, ve které jsou plně zajištěny
lidské svobody a práva. Tuto pravdu ukázal
osud stalinského a neostalinského socialismu všude
ve východní Evropě.
Z tohoto hlediska vidíme ekonomickou reformu nikoli jako
něco v zásadě separátního,
nýbrž jako součást širokého
procesu vedoucího ke svobodě. Tento proces zahrnuje
kroky nezbytné pro rozvoj naší společnosti.
Kroky směřující k uskutečňování
občanských práv, hospodářských
a sociálních svobod. To vše zahrnuje i hospodářskou
reformu.
Z této velmi široké problematiky se ve svém
příspěvku budu velmi stručně,
a to vždy ve vztahu k programovému prohlášení
vlády zabývat:
nejprve základními občanskými svobodami,
dále samosprávou, jakožto podstatou demokratické
výstavby státu, vztahem hospodářských
svobod a sociálních práv a posléze
vládními zárukami rozvoje naší
společnosti.
Za základní a nejaktuálnější
občanské, to znamená politické svobody,
ke kterým se hlásí většina z
nás a také programové prohlášení
vlády lze považovat: právo na svobodu projevu,
svobodu svědomí, náboženství,
svobodu shromažďování a sdružování;
právo na svobodu pohybu a cestování; právo
petiční; právo na svobodu soukromí.
Soudíme obvykle, že loňský listopad
o těchto právech a svobodách rozhodl, a že
je tedy máme. Můžeme říkat co
chceme, cestovat kam chceme, vztahy církví a státu
jsou dobré. Na jaře přijalo Federální
shromáždění zákon, který
důsledně zaručuje každému občanu
petiční právo. Vše se zdá jednoduché,
ale je to mnohem složitější.
Rovněž na jaře přijalo Federální
shromáždění zákony, které
mají zaručit svobodu sdružování
a shromažďování. Nezaručují.
Naopak, poskytují upřílišněné
pravomoci administrativním orgánům a složitými
procedurálními předpisy umožňují
zmařit nezadatelné právo občanů.
Tak zákon o sdružování stanoví
vznik organizace nebo spolku teprve od chvíle, kdy je spolek
evidován. Ale evidence se může protáhnout
pod nejrůznějšími záminkami třeba
na celé měsíce. Správní orgán
(nikoli soud, ten slouží jen jako odvolací
instance) může také evidenci spolku odmítnout.
A tak se z evidence stalo povolovací řízení
s možností zákazu.
Je to náhodné, že v jednom z parlamentních
výborů vysoký činitel designované
vlády oba tyto zákony pochválil? Vláda
se jich ve svém prohlášení nedotýká.
Významným způsobem však pojednává
o svobodě projevu.
Rozhlasové a televizní frekvence, říká
se tu v rozporu s novelizovaným zněním ústavy,
jsou národním majetkem a v souvislosti s tím
si stát ponechá monopol jejich správy. Bude
frekvence, programy jen pronajímat, možná prý
jen se souhlasem vlády. Stát si dále ponechá
kontrolu nad dosahem a programovou charakteristikou nestátních
vysílání. Aby bylo jasno, stát tím
říká, že může odejmout privátní
licence také tehdy, jestliže provozovatel nepřekročí
zákon! Vládní prohlášení
tedy skutečně prohlašuje státní
monopol v oblasti televize a sdělovacích prostředků.
Tak silné tendence ke státnímu monopolu jsou
na pováženou nejen pro despekt k privátnímu
úsilí osob a skupin, které podle dokumentů
OSN mají plné právo k svobodnému pasivnímu
i aktivnímu přístupu k rozhlasovému
a televiznímu vysílání, ale také
proto, že navozují další závažné
otázky týkající se lidských
práv.
Připomenu zde jen naprosto stručně, že
také idea místní samosprávy, jejíž
podporu ze strany programového prohlášení
vlády je třeba přivítat, je ideou
demokratickou tenkrát a jenom tenkrát, jestliže
je zakotvena i v přísném řádu
individuálních práv a svobod. Jen v takovém
případě lze hovořit o svobodné
obci, v případě opačném může
obec potlačovat lidská práva (zakazovat,
nepovolovat, přát různým mafiím
apod.) A právě tak úspěšně,
ne-li úspěšněji, než svobodný
stát. Vycházíme-li však v otázkách
místní samosprávy důsledně
z právně zabezpečené vůle občana,
musíme také snahy o samosprávu celých
oblastí, území a zemí chápat
nikoli jako něco, čemu je třeba v důsledku
útlaku místního obyvatelstva takticky ustupovat,
nýbrž jako pravý projev svobodné vůle
lidu, kterou je třeba podpořit a využít
k prospěchu všech. Pouze a jedině tímto
upřímným působením federální
instituce napomohou tomu, aby se území ČSFR
nezalidňovalo dalšími separatisty, nacionalisty
a šovinisty (jak obvykle my, Středočeši,
máme zvyk pojmenovávat ty ostatní), aby ideje
soužití národů byly v souladu s ideou
samosprávy.
Vytváření svobodné demokratické
společnosti se tedy děje především
uskutečňováním lidských práv.
Liberálové proto chápou naši hospodářskou
reformu jako vytváření mechanismu pro postupnou
realizaci hospodářských svobod. Jde o taková
práva a svobody jako je svoboda vlastnictví, svoboda
práce a zaměstnání, právo disponovat
se zdroji, právo účastnit se konkurence atd.
Tyto lidské svobody jsou samy o sobě nezávislé
na materiálním stavu společnosti a jejich
uplatnění je otázkou vytvoření
zmíněného mechanismu hospodářské
reformy.
Ale jsou tu další práva, tzv. sociální
(například právo na bezplatné lékařské
ošetření, na starobní pojištění,
na podporu v nezaměstnanosti aj.). Na rozdíl od
práv hospodářských jsou sociální
práva ve své většině vázána
na materiální blahobyt společnosti. Celá
společnost se musí přičinit o podmínky,
za nichž se tato práva mohou stát platnými
a přirozenými. Právě tyto podmínky
jsou u nás, jak každý vidí, špatné,
takže je realizaci ekonomické reformy musíme,
v pravém slova smyslu, vytvořit a dotvořit.
Bohužel my, stejně jako ostatní východoevropské
národy, které se osvobodily z pout neostalinismu,
se na tyto záležitosti většinou stále
díváme obráceně. Považujeme sociální
práva za přirozená a samozřejmá,
kdežto hospodářské svobody za něco,
co nás může a nemusí zajímat,
nebo dosud podvědomě pojímáme jako
povinnost státu, aby se starat o naše zaopatření.
Za těchto okolností je zřejmé, že
nastanou vážné konflikty, které hospodářská
reforma musí nejen řešit, ale nejprve nutně
vyvolat. Na schopnosti a pevné vůli přenést
ekonomickou reformu přes tyto konflikty záleží,
zda počáteční komponenty této
reformy, ve vládním prohlášení
uvážlivě vybrané a roztříděné,
povedou k patřičnému výsledku.
O tom mám značné pochybnosti. A to nejen
pro již zmíněné pojetí občanských
práv obsažené ve vládním prohlášení.
Toto prohlášení kromě toho obsahuje
množství vágních formulací, při
jejich čtení je nejen poslanec Mohorita, ale i laik
silně znepokojen. Zde jedna z nich: Vláda bude usilovat
o efektivní a svobodně zvolenou zaměstnanost,
o práci všem občanům".
V předvečer měsíců a let, kdy
naše společnost nepochybně bude mít
plné ruce práce s problémem nezaměstnanosti,
vyvolávají podobné formulace otázku,
jak je vládní prohlášení v ekonomické
oblasti zajištěno z hlediska struktury politických
sil a z hlediska personálního. Tak jsou a budou
kroky ekonomické reformy míněny vážně.
Než se závěrem svého vystoupení
k těmto věcem vyjádřím, dovolte
mi několik slov na okraj. Mé připomínky
u příležitosti volby předsednictva Federálního
shromáždění vyvolaly na tomto místě
veřejnou diskusní kritiku, obsahující
mimo jiné i výtky, že není prospěšné
rozviřovat osobní otázky a zejména
otázky minulosti politických osobností, zvláště
pak příslušnost ke KSČ. Dovolte abych
na tyto výtky stručně odpověděl.
Volíme-li nějaký orgán, schvalujeme-li
jej nebo chystáme-li se hlasovat o vyslovení důvěry
k němu, pak volíme nebo schvalujeme konkrétní
osobu, lidi, osobnosti. Je těžké potom nediskutovat
ke konkrétním osobám, má-li mít
taková diskuse vůbec nějaký smysl.
Připomene-li se něco závažného
z minulosti těchto osob (a příslušnost
ke KSČ k závažným věcem patří),
vracíme se tím nikoli ke kádrování,
nýbrž ke způsobu projednávání,
který je ve svobodné společnosti běžný.
Považoval snad někdo za nevhodné hovořit
o tom, že Winston Churchil byl původně a po
dlouhou dobu členem jiné, liberální
strany? Nebo že T. G. Masaryk konvertoval od katolicismu
k protestantismu? Jistě že nepovažoval. To jen
teď jsme svědky velké ohleduplnosti. Je typická
a účelová a na cestě k demokracii
může být i nebezpečná.