Český plynárenský průmysl je
podle smluv z minulosti skutečně "majitelem
tohoto plynu". Majitelem, který nese náklady
pro celkový tranzit pro celou federaci, dispečink
pro federaci, ztráty za celou federaci a úroky z
úvěrování zásob plynu po celé
federaci. Z tohoto titulu prodává Slovenskému
plynárenskému podniku tento plyn 1,27 Kčs,
zatímco sám ji má skutečné
za 1,20 Kčs. Je tam tedy na kubík zvýhodnění
7 hal., které z jedné strany kryjí náklady
na tranzit, dispečink, ztráty a úroky z úvěrování
zásob. Je zde však rozdíl z obchodního
rozpětí, které na Slovensku činí
26 hal. na kubík, zatímco v Čechách
33 hal. na kubík tak, aby odběratelé v obou
republikách platili 1,53 Kčs za kubík. S
tím, že vlastní cenovou gezci má potom
Slovenský plynárenský podnik. Myslím
tím, že návrhy na změnu cen podává
slovenský orgán.
Chci tím ukázat jednu skutečnost: ano, zdědili
jsme nesmyslný systém. Toto je důsledek federace
- odvody do rozpočtu. Odmítám však argument,
že ze skutečnosti, že něco je odváděno
do rozpočtu bychom měli odvozovat zvýhodnění
pro jednu, či druhou republiku. Ale platí to, co
zde už mnohokrát zaznělo, že toto byl
důsledek klasického centralistického systému.
Pro vaši informaci uvádím, že do výstavby
tranzitního plynovodu bylo investováno dosud víc
než 30 mld. korun, z toho víc než 20 mld. Kčs
představovaly dotace z federálního rozpočtu.
To je z mé strany co se týče argumentů
vůči panu poslanci Tahymu.
Ale chtěl bych zdůraznit jednu věc: do budoucna
usilujeme, jak federální vláda, tak vlády
obou republik, abychom stávající skutečnost
změnili. Nikdo nechce uchovat dosavadní stav. O
něm vím, že jak v případě
plynovodu, tak v případě ropovodu, není
dobrý.
Teď mi dovolte jednu osobní poznámku.
Víte, že jsem se vyjádřil ne v souvislosti
s projednáváním tohoto ústavního
zákona, ale právě v souvislosti s interpretací,
že jsem se vyjádřil poměrně razantně
k některým problémům, které
souvisí s návrhy budoucího uspořádání
ropovodu a plynovodu. Myslím, že čas teprve
ukáže, do jaké míry moje razance byla
adekvátní či nebyla. Já se však
domnívám, že právě tam jsme narazili
na ten problém, o kterém jsem hovořil zpočátku,
že nešlo o to, jakým způsobem uspořádáme
budoucnost, ale o to, že nebyla vůbec respektována
federální vláda jako partner, že federální
vládě bylo prosté oznámeno, že
situace bude tak a tak, bylo jí to oznámeno písemně
dopisem v případě ropovodu, bez jakéhokoliv
upozornění a bylo ji to oznámeno ještě
dávno před tím, než dnes a včera
projednáváme tento návrh zákona. Myslím,
že takovýmto způsobem skutečně
nemůžeme do budoucna jednat, protože z důvodů,
které jsem uváděl, které mohou být
krátkodobé, v případě strategických
cílů mohou být i dlouhodobější,
by měla federální vláda mít
určitý podíl na rozhodování
i o těchto skutečnostech.
V případě tranzitního plynovodu bych
mohl nyní hovořit o argumentech pro a proti dělení
celé soustavy na dvě akciové společnosti.
Mám to zde připraveno, nechci to příliš
podrobně rozvádět, protože se domnívám,
že to sem nepatří, že to je až otázka
té vlastní interpretace, těch dalších
jednání. Kdyby byl však zájem, jsem
schopen tyto základní informace podat. Mohl bych
hovořit, že skutečně zde budou dodatečné
náklady, jestliže tranzitní plynovod rozdělíme
na dvě části, že budou přímé,
že budeme muset postavit přečerpávací
stanici, protože to budeme muset počítat, že
budou náklady odvozené, že budou určité
spekulativní konsekvence, které by mohly nastat,
kdyby... atd.
Myslím však, že včerejší jednání
o ropovodu, které nám bylo možná trochu
dramatickou formou oznámeno, ukázalo východisko.
Ukázalo východisko přesto, že nebyla
zatím federální vláda pozvána
k projednávání. Podle ústních
informací, které jsem získal při jednání
s předsedou české vlády a ministrem
průmyslu české vlády, bylo zatím
dohodnuto, že to bude jedna nadnárodní akciová
společnost, to znamená jedna akciová společnost.
Z tohoto hlediska jsem tento závěr přivítal
a včera jsem velmi rád i tomu oznámení
zatleskal. Všechna ostatní jednání -
podle sdělení předsedy české
vlády dnes ráno - budou dále probíhat
za účasti všech tři stran. Zatím
byl zpracován pouze záznam podepsaný náměstky
ministrů průmyslu obou republik. Opět bych
zde mohl hovořit o důvodech, které mluví
pro vytvoření jednotného ropovodního
systému. Opět to nebudu dělat, protože
se domnívám, že to sem nepatří.
Jen bych chtěl podpořit výsledky ze včerejšího
jednání v tom směru, že skutečně
se nebude dělit ropovod, bude jedna společnost a
budou všechny tři vlády o tom jednat.
A z tohoto hlediska opakuji , že tak já chápu
i celý předložený zákon, že
to chápu jako zákon, který poskytuje legislativní
rámec a je nyní na nás, jakým způsobem
dokážeme tento legislativní rámec interpretovat.
Dovolte mi, abych uzavřel své vystoupení
řečením toho, že tak, jako jsem neváhal
říci otevřeně své názory,
i když jsem věděl, že tím riskuji
mnoho na slovenské straně, v případě,
když jsem se domníval, že je třeba to
říci, tak jsem neváhal dnes vystoupit s velmi
výraznou podporou návrhu Slovenské národní
rady, i když očekávám, že v očích
některých českých poslanců
mi to rozhodně neprospěje. Domnívám
se však, že tudy musí jít cesta, ale že
cesta musí jít tak, že zde nejsou dva partneři,
ale tři, protože to je základní předpoklad
pro to, abychom dále měli federaci. Děkuji
vám. (Dlouhotrvající potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Prosím
poslance Buriana, připraví se poslanec Wagner.
Poslanec SN P. Burian: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážené dámy, vážení
pánové, pravděpodobně znáte
všichni pohádku, v níž dítě
vzkřikne: "Král je nahý!" Naštěstí
se to nestává jen v pohádkách a chvála
Bohu čas od času tak vykřikne i dospělý
člověk, chcete-li, i dospělé dítě.
Rád bych se s vámi podělil bez nároku
na cokoliv o pár myšlenek, které mě
napadaly k ránu, když jsem po včerejším
rokování nemohl usnout.
Vzpomněl jsem si mimo jiné i na nedávno přečtená
slova, tuším od Gabriela Lauba, která v mírné
parafrázi ocituji: "Idioti, zlí lidé,
lidé bez dobré vůle nejsou dnes početnější
než dříve, jsou více vzdělaní
a lépe organizovaní." Tato slova jsou aktuální,
ale i jistou hrozbou do nedaleké budoucnosti. Napadla mne
v tomto smyslu i obava z nové možné totality,
která by se mohla zrodit pod záminkou destability
státu, a to z jakékoliv strany, a to nejen ve volání
po silné ruce.
Myšlenek a obav vířilo v mé unavené
mysli mnoho. Něco z nich jsem včera narychlo zachytil
tužkou, snad to po sobě přečtu, ale
především doufám, že některé
z vás některá má myšlenka osloví.
Dámy a pánové, kdo je tak čistý
a bez chyby, ať už jako národ nebo jedinec, aby
mohl po druhém házet blátem nebo kamením.
Nemusí to být zrovna člověk věřící
a znát bibli, aby si s trochou pokory na tuto otázku
odpověděl sám.
Vážení kolegové, projednáváme
nyní a zde kompetenční zákon a je
zřejmé, že nejde jen o otázky ekonomické.
Jakým "jak" překlenout to, co nám
brání se bratrsky dohodnout a společně
se pokusit začít stavět služný
a pokojný domov pro obě strany, pro oba naše
národy. Nezačali jsme zrovna nejlépe a je
to vina i našich předků i nás současníků.
Našich předků nejen v osobách tehdejší
vrchnosti nebo totalitních systémů. V souvislosti
s výše uvedeným krátkou poznámku.
Včera řekl mimo jiné pan profesor Jičínský,
že Slováky neutiskovali Češi, ale totalitní
systém reprezentovaný vládnoucí skupinou,
která utiskovala i Čechy. Ano, to je pravda, ale
ne celá. Někdo byl utiskován víc,
někdo méně, jak už to bývá
a většinou to bývá tak, že početnější
a silnější - jak známo - utiskuje slabšího
a toho, kdo je v menšině. V našem a v tomto případě
po mnohá desetiletí byl více utiskován
slovenský než český lid. A zmínil-li
se také pan profesor Jičínský, že
právě v osobě vrchnosti to byl v poslední
době například Slovák Biľak a
Husák, pak nutno objektivně replikovat, že
mnohem dříve byli v totalitní vrchnosti například
Čech Gottwald a Novotný.
Ale to pouze na okraj. V něčem, myslím, jsme
my udělali chybu v současnosti. Domnívám
se, že i v tom, že tento návrh zákona
a bohužel nejen tento byl probírán především
několika politiky za více méně zavřenými
dveřmi bez zpětné vazby a spoluúčasti
nejširší veřejnosti. Navíc za stresových
podmínek a spěchů, za což ovšem
myslím my už tolik nemůžeme.
Vážení kolegové, mnoho se zde mluvilo
ve jménu lidu a za lid, ve jménu jeho blaha a tak
podobně. Bylo mi z toho někdy trošku smutno,
neboť mi to připomínalo doby nejen nedávno
minulé. Ten tolik citovaný a skloňovaný
lid byl opět jaksi odsunut. Co tedy teď s tím?
Napravit chybu referendem? Zeptat se té většiny,
co si myslí a chce a nechat tak spravedlivěji a
vskutku demokraticky rozhodnout jak dál? Nevím,
myslím, že nyní to již nelze. Spíše
se domnívám, že nám nezbývá
než vzít na sebe to břímě rizika
a rozhodnout se, i přes výše uvedená
negativa, nyní a hned. O jednom jsem však přesvědčen
zcela. Není to nyní a zde tak zcela nemožné,
pakliže navzájem uznáme co pravdou je a pokud
se především s upřímným
odhodláním pokusíme výše uvedenému
nedobrému v budoucnosti vyhnout. Pak to může
být - plně doufám - dobré nejen pro
oba naše národy. V tomto duchu a smyslu jsem se nakonec
rozhodl pro odhlasování navrhovaného zákona,
pro federativní uspořádání,
pro federaci skutečně demokratickou, tedy ne pro
federaci za každou cenu, ale pro federaci na rovnoprávném
a spravedlivém uspořádání.
Jsem přesvědčen, že časem je
možné případné nedostatky tohoto
zákona vytříbit na základě
dalšího sbližování, dialogu, po
případě za účasti široké
veřejnosti a třeba i referenda.
Vážení přítomní, k našemu
vnějšímu rozhodování v čase
i době adventní nám všem přeji
nejen ten zdravý rozum, ale pomoc i toho, v koho jako křesťan
věřím. V našeho Pána. Děkuji
za trpělivé vyslechnutí. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Wagner. Připraví se poslanec Erich Kříž,
kterému dávám přednost, protože
napsal do své přihlášky, že má
pozměňovací návrh. Ostatní,
kteří jsou přihlášeni, mají
jenom jako téma stanovisko ke kompetenčnímu
návrhu zákona. Aby zpravodajové měli
čas nad pozměňujícími návrhy
pracovat, dovoluji si tedy ze svého předsednického
místa dát slovo panu Křížovi
po panu poslanci Wagnerovi.
Poslanec SL J. Wagner: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění.
Přihlásil jsem se nikoliv proto, že chci předložit
návrh, ani proto, že chci říci něco
velevýznamného. Chci říci jenom malou
zanedbatelnou drobnost, která, myslím, tady měla
zaznít dávno, a která hlavně tady
měla zaznít. Než k ní dospěji,
považuji za důležité konstatovat to, co
si myslím, že se už tady stalo, k čemu
jsme dospěli. Domnívám se, že jsme všichni
společně dospěli k poznání,
že všechna ta bouřlivá slova, mnohdy nevlídná,
všechna ta nervózní atmosféra byla zbytečná.
Že všechno to, co v tomto domě, který
kdysi byl burzou, se zde jevilo jako slova, která skutečně
patří do obchodu, sem nepatřilo. Že
priority jsou někde jinde, že nepřichází
v úvahu počítat náklady na státní
správu, že rozhodování jde o tom, jako
atributy bude mít a má mít podoba státnosti.
Považuji tento atribut za nadčasový, výrazně
projevený v celých novodobých dějinách,
zejména slovenského národa, ale domnívám
se, že jeho jasné prvky jsou i v dějinách
českého národa a jen z logické a zvláštní
situace každého z těchto dvou národů
se projevují v různé míře.
Domnívám se, že s ohledem na tento atribut
projevený výrazně ještě v osmnáctém
roce v květnu, před vznikem republiky, kde se jasně
a precizně ozvalo to, co se pořád ozývá
i teď a co po mém soudu není jen výrazem
žádné politické reprezentace, ale to
je jednoznačné přáním a vůlí
národa. To je potřeba vzít na vědomí
a v tomto smyslu je potřeba jednat. Jednotlivosti, drobnosti
a spory jsou od toho, aby byly řešeny, řešeny
s rozumem a s patřičnou vůlí rozhodovat
rychle k prospěchu lidu této země, která
očekává od tohoto Federálního
shromáždění, že vytvoří
rámec k prosperitě. Snad jen jedna drobnost která
zazněla i v diskusích ještě před
tímto jednáním společné schůze,
a to drobnost, že je potřeba mít mechanismy,
jimiž to zlé v nás, které se projeví,
bude moci býti upravováno. To jest - doporučuji,
abychom neprodleně po schválení tohoto zákona
v co nejkratší technicky možné době
přistoupili k projednání návrhu prezidenta
republiky na zřízení Ústavního
soudu a aby co nejdříve byl tento Ústavní
soud zřízen. Ve filozofii, o níž jsem
hovořil, mi připadá velmi smysluplné
uvést slova jednoho významného představitele
slovenského národa i československé
státnosti - Milana Rastislava Štefánika: "Nemůžeme
události tvořit. Ty jsou výsledkem tisíce
faktorů, na které nemáme všichni vliv.
Můžeme jim však dát určitý
směr". A já vás prosím, abychom
jim dali směr, který prospěje oběma
národům této země. Děkuji za
pozornost.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Kříž. Prosím, aby přišel
sem dolů, má-li pozměňovací
návrh, musí ho předat písemně.
Jinak rád konstatuji, že můj postup je v souladu
s jednacím řádem, což jsem si sám
ani neuvědomil.
Poslanec SL E. Kříž: Vážený
pane předsedo, vážený pane předsedající,
vážení kolegové. Já se soustředím
na vlastní pozměňovací návrh.
Doplnil bych kolegu Konečného, který přímo
nespecifikoval svůj návrh, který se týkal
horního zákona. Navrhuji proto, aby se k článku
17 přičlenil další odstavec, pokud by
byl přijat pozměňovací návrh
pana Zemana, tedy odst. e) ve znění: "Zásadní
zákonná úprava těžby a zpracování
nerostných surovin". Toto bude akceptovat i současnou
reálnou situaci, která v těžbě
a zpracování nerostných surovin je. To znamená
jednak kompetence republikové, tak i kompetence federální.
Chtěl bych zdůraznit, že jako historik hornictví
vřele doporučuji, abychom to tam měli, protože
v průběhu staletí se skutečně
stát vždy postupně snažil, aby tento horní
zákon měl ve svých rukou.
Pokud jsme federativní stát, tak bychom si zásadní
zásady měli ponechat v rukou a republiky by měly
dostat své pravomoce, aby si řídily své
resorty, své časti hornictví, což dnes
jsou rudné hornictví a magnezitové baně.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Sláma, připraví se poslanec Komárek.
Poslanec SN V. Sláma: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážené dámy, vážení
pánové, milí hosté! Dovolte mi, abych
se na projednávané otázky podíval
trochu jiným způsobem, než jak se tu zatím
předváděl jeden řečník
za druhým. Je to až smutné. Domnívám
se, že bychom k tomu neměli přistupovat s takovým
patosem a těžkou hlavou. Myslím, že my
všichni jsme zajedno v tom, že chceme, aby se naše
ekonomika dostala do chodu. Jakmile se dostane do chodu, odpadne
nám zřejmě spousta věcí, které
tady nyní tak tvrdě hájíme a které
se snažíme dávat do souvislostí. Když
se to podaří dát na jednu stranu, nepasuje
to na druhé straně atd.
Slyšel jsem jeden vtip a krátce bych ho tu řekl:
"Autobus byl plný lidí a přistoupil
do něj jeden pán. Zastavil se v uličce, rozhlédl
se a viděl, že obě strany jsou plné.
Řekl: "To je zajímavé, když se
tak dívám, na jedné straně jsou sami
darebáci a lumpi, na druhé straně samí
zloději." Vystoupil tam jeden docela sympatický
pán a řekl: "Prosím vás, co to
tu vykládáte, já jsem v životě
nikomu nic neukradl." Ten druhý mu odpověděl:
"Tak si sedněte na druhou stranu, já nemám
rád nepořádek."
Možná, že to, co jsem řekl, není
přesně ono. My se ale skutečně podezříváme
jeden za druhým. Chtěl bych říci toto:
Když dnes chcete najít v Čechách skutečně
rodilého Čecha, budete s tím mít velké
problémy. Každý druhý nebo možná
téměř každý má předky
na Moravě. To je věc, která se změnit
nedá. Domnívám se, že spříznění
Slováků, Moraváků a Čechů
není daleko od toho. My si tady navzájem vyčítáme,
co není pravda a čemu nevěříme.
Stále si říkáme: My nevěříme
vám a vy nevěříte nám. Řeknu
vám, jak se na to dívají moji voliči
z jižní Moravy. Mluvím za Občanské
fórum, nemyslete si, že to říkám
z popudu nějakých šovinistických Moraváků.
(Smích v sále.) Říkám to normálně,
tak jak se věci mají. Když přišla
řeč na tuto věc, když jsem chodil po
"pokecech" po venkově (promiňte, že
to říkám tak vulgárně), tak
lidé se nejprve ptali: "Kdy už konečně
seberete komunistům majetek?" Všude stejně
pak následovala druhá otázka: "Co budete
dělat s těmi Slováky?"
Naše moravské okolí se na to dívá
asi tak, že samostatný Slovenský stát,
vyhlášený panem Tisou samozřejmě
není chloubou slovenského národa. Myslím,
že to tak můžeme brát všichni. Je
možné se za to spíše stydět. To
bychom vynechali. Pak však přišel rok 1945. Obrátil
bych se nyní na pana minstra Kováče, který
tady včera hovořil. Nezná zřejmě
psychiku tohoto parlamentu. Když Sparťan přijde
na Spartu a mluví tam se svými, tak všichni
se vším souhlasí. Pan ministr sem však
přišel jako Sparťan na Slávii, a to je
trochu jiné. (Smích v sále, potlesk.) My
tady nejsme ochotni všechno "spapat", jak se nám
to předkládá.
Myslím, že to bylo navozeno trochu i panem Mečiarem.
On se na mě tady směje, ale já ho musím
trochu stisknout. Nelíbilo se nám, jak on nám
- nyní se to všelijak popírá - možná,
že to pravda je, možná , že to pravda není,
ale něco na tom určitě je, myslím,
že na tom alespoň třetina pravdy byla a možná
i více. Na Slovensku se něco vypouštělo
do éteru a přišlo to i k nám. Často
se nám vyčítá - pan Tahy nám
to také vyčetl - že kdybychom více sledovali
slovenský tisk, takovému tmářství
bychom nepodléhali. Já tomu věřím,
je to pravda. Na druhé straně však je také
pravda, že tu snadno a rychle zakotví to, co by sem
přijít nemělo a co si nepřejete. To
patří k věci.
Já jsem toho prožil už dost. V roce 1939 mi bylo
devět let, to už jsem byl téměř
chlap, sice malý, ale byl. Přišel jsem takhle
jednou domů s velkou slávou a hrdostí, myslel
jsem to zcela upřímně, a říkal
jsem: "Ať žije Tiso". To jsem doma prohlásil.
Za dva dny nato byl volán otec, který byl dán
z Moravy jako žandár na Slovensko. Také jsme
měli špatnou firmu, ale byli jsme možná
vzácná výjimka, protože tam máme
spoustu přátel ještě dnes. Velice nás
mrzí, že bychom se kvůli nějakému
nepochopení měli rozcházet, vůbec
nechápeme proč. Otec tedy byl volán do Liptovského
Mikuláše, kde chodil můj o čtyři
roky starší bratr do školy. Tam mu na pisoiru
někdo řekl "Čehúne, běž
domů". Samozřejmě mu za to rozbil pusinku.
Otec to tam musel jít řešit. My jsme doma mluvili
slovensky.
My, kluci, jsme do té doby nic nevěděli.
Tehdy projížděl nádražím
vlak, my jsme dostali do rukou praporky a měli jsme vítat
pana prezidenta Tisa. Vlak projel rychle, nic jsme neviděli,
byla tam s námi spousta učitelů. Ti to chápali,
věděli, že ve vlaku je prezident Tiso. Když
tam byl, tak tam byl, my jsme to tak brali a doma pak bylo veliké
zklamání. Maminka začala plakat. Říkala,
že Tiso je náš první slovenský
prezident. Z toho jsme jasně pochopili, že jsme vychováváni
jako Slováci.
I za Slovenského státu (který nebyl žádnou
chloubou, ale ponížením, jak už jsem říkal)
chodili Slováci k nám na Moravu, kde jsme působili,
vozili nám jídlo a my jsme zase jim po válce
vozili selata, protože oni je tam neměli. Tak jsme
byli propojeni. Taková propojenost je myslím pořád.