Článek 24 v původním textu, tj. článek
o tom, že občané mají právo postavit
se na odpor proti každému atd., tj. článek
23, ten bych také navrhl vypustit, a sice z tohoto důvodu.
Já chápu velmi dobře intenci tohoto článku,
tj. v podstatě postavit na legální základ
odpor proti tyraniím nebo proti totalitním silám
nebo diktátorům apod. Potíž však
je, že tento článek by mohl být zneužíván
proti zřízení, které ho zavádí,
tj. zřízení demokratické. Už
teď si dovedu představit různé extrémní
skupiny, které budou jednat podle tohoto článku,
ale naopak, pokud zvítězí nějaká
tyranie, tak tento článek okamžitě zruší.
Mám tedy obavy, že tento článek neupevní
naši demokracii, ale spíše ji zeslabí.
Proto navrhuji tento článek vypustit. Děkuji.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Kříž.
Poslanec SL E. Kříž: Vážený
pane předsedo, vážený pane předsedající,
vážené dámy, vážení
pánové. Před delší dobou, která
už se počítá na týdny a na měsíce,
jsme dostali poprvé do rukou návrh - nebo více
méně teze Listiny práv a svobod. Za tu dobu
jsme se vlastně setkali s takovým množstvím
materiálů, které se dá počítat
už i na centimetry. U mne to v lavici dělá
snad tři centimetry materiálu. Představuje
to určitě penzum práce, kterou jsme odvedli
jak ve výborech, tak i mimo výbory, při kuloárních
jednáních, při jednáních v
klubech i při jednání mezi námi poslanci.
Přesto si myslím, že výsledek této
snahy neodpovídá významu takového
zákona, který představuje přijetí
Listiny základních práv a svobod. Jsou tam
nedostatky, některé z nich už naznačili
předřečníci, jsou tam nedostatky,
na které jsme upozorňovali ve výborech i
mimo ně. Přesto na ně nebyl brán ohled.
Jednou z nejdůležitějších výhrad,
která byla už na začátku - myslím
na zahraničním výboru - bylo i to, že
by se mělo spíše přistoupit ke připojení
se k úmluvě Lidských práv a základních
svobod Rady Evropy. Ovšem to nebylo dost dobře technicky
možné.
Je příznačné, že nakonec se to
projevilo i v samotném názvu této listiny,
kde např. zahraniční výbor po zralé
úvaze dospěl k závěru, že bychom
se měli držet i mezinárodně uznávané
terminologie a mluvit o lidských právech a základních
svobodách. Česká národní rada
měla uvedeno lidská práva a svobody, Slovenská
národní rada měla uvedeno v návrhu
základní práva a svobody. Myslím si,
a nejsem asi sám, že termín lidská práva
a základní svobody nejpřesněji vyjadřuje
to, o co vlastně jde. Mohu upozornit, že i evropská
úmluva z roku 1950 má název Listina lidských
práv a základních svobod, mohu upozornit
na to, že Všeobecná deklarace lidských
práv z 10.12. 1948 mluví taktéž o základních
lidských právech a svobodách, musím
také upozornit na to, že v odst. 4 preambule mluvíme
o: "Pamětliví trpkých zkušeností
z dob, kdy lidská práva a základní
lidské svobody byly v naší vlasti potlačovány".
Jedna z námitek byla, že základní svobody
jsou poněkud širší, ale já si myslím,
že v této listině jde o lidská práva.
Mezi tato lidská práva, tak, jak je pojímáme
a jak jsme je pojímali 40 let - právě proto,
že nebyly dodržovány - patří např.
i právo politického sdružování,
právo národnostní, patří tam,
podle mého názoru, i právo hospodářské,
sociální a kulturní, poněvadž
se to týká nás lidí. Jinak řečeno,
vycházím-li z toho že lidská práva
vymezují postavení člověka ve společnosti
- jako celku i mezi sebou navzájem. Takže doporučuji,
aby se název změnil na "Listina lidských
práv a základních svobod" tak jak k
tomu přistupoval zahraniční výbor.
Další z mých návrhů se týká
odstavce 3 preambule. Demokratické tradice či demokracie
či všechny výrazy, které začínají
demokracií, mají své opodstatnění,
nelze je samozřejmě napadat a musíme samozřejmě
doznat, že tyto demokratické tradice v naší
zemi byly. Doufám, že na ně navážeme.
Ale nepřipadá mi vhodné, že vedle slova
demokracie, které má do určité míry
skutečně takový hutný obsah, se vyskytuje
ve stejné rovině slovo samosprávné.
Jestliže řeknu slovo demokracie, demokratická
společnost, tak samozřejmě předpokládám
také, že demokratická společnost akceptuje
samosprávnost, protože je to samozřejmě
její součástí. Bylo by nesmyslné,
aby to neakceptovala.
Nemůžeme dávat vedle sebe něco, co je
nižšího řádu a něco, co
je vyššího řádu, co už obsahuje
v sobě samo to nižšího řádu,
co nyní stavíme vedle sebe.
Myslím si, že demokratická společnost
i ústava, kterou budeme připravovat a schvalovat
v letošním roce a i tato listina garantuje taková
práva a svobody a i další zákony, které
se připravují, to garantují také a
umožňují vznik samosprávních
institucí, neboli mechanismů, které budou
splňovat vůli většiny našeho obyvatelstva.
Právě proto navrhuji, abychom ze třetího
odstavce vyškrtli slovo "samosprávné"
a nechali tam dle mého soudu historicky čistší
výraz "demokratické tradice našich národů".
Třetí připomínka se týká
čl. 35 odst. 3. Tam podle ústavního výboru
by se mělo k odst. 3 přidat "nad míru
stanovenou zákonem".
K tomu bych chtěl říci toto: V původním
textu, kde se mluví o tom, že při výkonu
svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani
poškozovat životní prostředí, přírodní
zdroje, druhové bohatství přírody
a kulturní památky, šlo tyto 4 věci
dát dohromady. Pakliže k tomu dáme "nad
míru stanovenou zákonem", dostáváme
se do rozporu. Jestliže můžeme říci
- doufám, že mě kolegové přírodovědci
za to nebudou pronásledovat - že životní
prostředí, přírodní zdroje,
druhové bohatství přírody, můžeme
zákonem stanovit, do jaké míry lze poškodit
a že v současnosti to lze ještě akceptovat,
protože poškození jsme, a to, že nám
vymírají některé druhy víme
také, a přesto musíme akceptovat, tak je
tomu poněkud jinak u kulturních památek.
Jednak zde máme zákony, které nám
zpracovaly národní rady, které nám
ani kompetenčně nepřísluší,
které toto stanoví dosti striktně a já
doufám, že příští zákony
to budou stanovovat ještě striktněji a budou
také samozřejmě přísněji
dodržovány a jejich porušování
přísněji trestáno. Neumím si
představit, že by mohl zůstat výraz,
že při výkonu svých práv, nikdo
nesmí ohrožovat nebo poškozovat kulturní
památky nad míru stanovenou zákonem. Dle
mého soudu kulturní památky podle zákona
vůbec nesmíme poškozovat. Nesmíme je
ani ohrožovat, je to stanoveno jednoznačně.
To je trochu odlišné od části čistě
přírodní. I přesto, že to má
souvislost, a že to spadá do životního
prostředí.
Proto navrhuji, aby byl z odst. 3 škrtnut výraz "kulturní
památky" a byl vytvořen odst. 4, kde by bylo
toto znění: "Při výkonu svých
práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat
kulturní památky." Dle mého soudu zůstane
zachován duch odst. 3, a zároveň to není
v kolizi s všeobecně pojímaným přístupem
ke kulturním památkám i v duchu zákonů
České národní rady a Slovenské
národní rady, těch, které jsou a doufám,
že i těch, které budou.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Tomis, připraví se poslanec Kapusta.
Poslanec SN V. Tomis: Pane předsedo, pane předsedající,
vážené kolegyně, vážení
kolegové, v souvislosti se zněním §
5 čl. 1 ústavního zákona, kterým
se uvozuje tato listina, bych rád jménem poslaneckého
klubu HSD - SMS řekl několik slov o té části
občanů, o nichž bylo v uplynulém roce
mnoho nedorozumění i vášnivých
sporů. Mluvím v té souvislosti úmyslně
jen o Moravanech.
Chci hned v úvodu zdůraznit, že naše hnutí
nechce vklínit do národního dualismu argumenty
o tom, že ještě jednomu národu jsou upírána
jeho práva. I když čelné mocnosti 10.
9. 1919 v Saint Germaine při podpisu smlouvy uvedly. Cituji:
"Hledíce k tomu, že národy Čech,
Moravy a části Slezska, jakož i národ
Slovenska z vlastní vůle rozhodly se a spojily trvalým
spolkem, aby vytvořily jednotný a svrchovaný
stát." Tedy již v té době byla
už přiznána národnost Moravanům.
Historický boj proti germanizaci Čech, Moravy a
Slezska byl zápasem o český jazyk. Tím
moravanství jakoby začalo splývat s češstvím
a dostávalo více zemský, vlastenecký
než národně vlastenecký charakter.
Naše národy a velké národnostní
menšiny v Československé republice při
jejím vzniku ovlivnily vytvoření samosprávních
zemských orgánů v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku, Slovensku a Podkarpatské
Rusi. To vedlo opět spíše k posílení
moravské zemské identity spojené s češstvím
prostřednictvím jazyka odlišujícího
česky mluvící Moravany od německy
mluvících Moravanů.
Dámy a pánové, naše hnutí vychází
z přesvědčení, že cítění
národní příslušnosti je niterní
otázkou každého občana, otázkou
přirozeného formování jeho postoje
k národnímu společenství, ať
už se teprve formuje nebo je historicky vyzrálé.
Jsme toho názoru, že národní cítění
nemá být politicky ani jinak utlumováno ani
rozněcováno k politickým účelům.
Jinou otázkou je jeho kultivování a rozvíjení
za účelem zvýšené tolerance vůči
jiným národům a zvyšování
motivace pro stavbu materiálních a duchovních
hodnot, obohacujících nejen vlastní národ,
ale celá společenství národů,
evropskou i světovou kulturu.
Je faktem, že pokud jde o střední a jižní
Moravu, velká část občanů se
zde identifikuje jako Moravané, a tuto identitu chápou
jako národní.
Dámy a pánově, situace na Moravě je
v tomto směru poměrně složitá
a z hlediska lidských práv zasluhuje zvláštní
pozornosti. Vyžadují jí také i výsledky
různých výzkumů a anket, které
v poslední době proběhly a téměř
se shodují. Podle posledního rozsáhlého
průzkumu katedry etnografie Masarykovy univerzity v Brně,
konané na počátku loňského
roku, se 88, 3 % obyvatel Moravy a Slezska považuje za Moravany.
Z nich 53, 3 % chápou své moravanství jako
národnost. To znamená většina. 46, 7
% se považuje za svébytnou moravskou větev
českého národa, tedy etnikum.
Dámy a pánové, můžeme v tak důležité
otázce, týkající se 4 miliónů
občanů naší československé
vlasti, přehlédnout při schvalování
Listiny základních práv skutečnost,
že trochu větší polovina občanů
Moravy a Slezska se hlásí k moravskému národu
(věřím, že po sčítání
lidu bude tento počet upřesněn a bude značně
vyšší) a jen o něco nižší
část ke svébytné moravské větvi
českého národa?
I když naše ústava dosud neuznala existenci moravského
národa ani moravského etnika, neměla by být
tato otázka v uvozovacím ústavním
zákonu Listiny lidských práv přehlédnuta.
Je faktem, že Moravané tu jsou a nemohou být
ve své absolutní většině považováni
ani za ryze český národ ani za národ
slovenský. Nekomplikujme si však pro tuto chvíli
situaci, nemluvme o nich ani jako o národu ani jako o etniku,
ale prostě jako o Moravanech. A jako takové, je
v citovaném článku 1 § 5 zařaďme
svorně vedle českého národa, slovenského
národa, národních a etnických menšin,
jako reprezentativní společenství občanů
v ČSFR.
Předkládám proto malý protinávrh,
aby v tomto článku, který zní "ČSFR
jako společný stát českého
národa, slovenského národa" byla vložena
slova "Moravanů" a národností žijících
na jeho území atd.
Dámy a pánové, váš moudrý
ústavní čin tím, že schválíte
tento náš protinávrh, by značně
zvýšil humanitární hodnotu projednávaného
- historicky významného dokumentu. Uznal by konečně
oficiálně svébytnou existenci několika
miliónů pracovitých státotvorných
občanů. Bylo by to ku prospěchu nás
všech. Dále bych chtěl, vážené
dámy a pánové, plně podpořit
článek 7, jak jej přednesla paní poslankyně
Samková. Chtěl bych k tomu dodat jen to, že
nejen ty důvody, které uvedla, ale i ty, že
ženy zůstanou mnohdy s dítětem samy,
jsou zde samoživitelky, že nikdo z nás nebude
chtít tyto ženy vydržovat, vyživovat nebo
jinak jim pomáhat přežít v těžkých
chvílích. I tato okolnost by se měla vzít
v úvahu, kdybychom měli o tom hlasovat. Děkuji
za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Kapusta, připraví se poslanec Jégl.
Poslanec SL O. Világi: Vážené Federálne
zhromaždenie, pozmeňovací návrh, ktorý
bol prednesený, nemôže obstáť, pretože
podľa súčasného návrhu časť,
v ktorej bol daný pozmeňovací návrh,
netvorí súčasť spoločnej správy.
Pokiaľ by chcel pán Tomis návrh dať, musel
by ho dať taký, aby 174-ka alebo 178 bola zachovaná
v zmysle § 5 spoločnej správy.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Prosím pana poslance
Tomise, aby dal svůj návrh písemně,
přesně formulovaný, jinak o něm nemůžeme
jednat.
Poslanec SL M. Kapusta: Vážený pán predseda,
vážený pán predsedajúci, vážené
Federálne zhromaždenie, milí hostia, zahraničný
výbor Federálneho zhromaždenia, ktorého
som členom, podobne ako ostatné výbory Federálneho
zhromaždenia, tiež pozorne prerokúval veľmi
dôležitý návrh ústavného
zákona, ktorým sa vyhlasuje Listina základných
práv a slobôd, ako ju predložila Česká
národná rada a Slovenská národná
rada, ktorý bol následne predmetom rokovania nášho
výboru, sa v preambule neobjavila úvodná
pasáž z návrhu Slovenskej národnej rady,
ktorú si dovolím citovať: Výbor zahraničný
na základe iniciatívy Českej národnej
rady a Slovenskej národnej rady vychádzajúc
zo zvrchovanosti Českej republiky a Slovenskej republiky
a zo zvrchovanosti českého národa a slovenského
národa, atď. - koniec citácie - podal som v
našom výbore pozmeňujúci návrh
na doplnenie úvodnej časti práve o citovanú
pasáž. Väčšinou poslancov - členov
zahraničných výborov bol môj návrh
zamietnutý. Jeden z čelných predstaviteľov
najsilnejšieho politického hnutia nielen v parlamente,
ale i v celom štáte toto zamietnutie zdôvodnil
tým, že v tak napätej situácii, aká
vládla pred prijatím kompetenčného
zákona (totiž pár dní predtým
sme tento návrh zákona prerokúvali), by bolo
politickým i spoločenským hazardérstvom
polemizovať, resp. presadzovať podobné návrhy
do pripraveného ústavného zákona.
Táto epizóda, ale i dnešný návrh
poslanca Kroupu, ktorým sme mali odsúdiť vojenské
snahy ústredia sovietskej moci obmedziť, resp. porušiť
zvrchovanosť pobaltských republík, ma viedli
k tomuto vystúpeniu, v ktorom sa chcem čiastočne
vo filozofickej, čiastočne historickej rovine zaoberať
práve veľmi závažnou problematikou zvrchovanosti,
resp. suverenity našich oboch republík. Ešte
jedna myšlienka k požiadavke poslanca Kroupu - je iste
chvályhodné, že tak starostlivo sleduje, aj
ďalší z nás, pokusy narušovať
suverenitu či zvrchovanosť tých inkriminovaných
národov, ale keby chcel a mal snahu, nemusí zabiehať
až k danému Pobaltiu, totiž v tesnej, veľmi
tesnej blízkosti národa, ktorého je členom,
žije iný, nemenej po slobode a suverenite túžiaci
národ, ktorého príslušníkov má
možnosť denne stretávať zoči-voči
ako svojich kolegov. Len treba lepšie a pozornejšie
sledovať s otvoreným zrakom a sluchom dianie okolo
nás. Ale to len na okraj veci. Myslím si totiž,
že ak aj problém zvrchovanosti oboch republík
sa, bohužiaľ, neobjavuje v predkladanom návrhu,
už o niekoľko mesiacov budeme tak my, ako i národné
rady oboch republík sa touto vážnou problematikou
nutne a veľmi zodpovedne zaoberať. Súčasné
rokovanie a diskusie o štátoprávnom usporiadaní
nadobúdajú stále väčšmi
technický charakter. Akoby sa v záplave technických
detailov strácal pôvodný cieľ: vytvoriť
podmienky, ktoré by zabezpečili skutočnú
rovnoprávnosť slovenského národa s českým
národom. To bola jedna zo základných požiadaviek
demokratizačného procesu, ktorý mal viesť
k odstráneniu všetkých dôsledkov totalitného
režimu.
Slovenská reprezentácia si už na začiatku
uvedomila, že hlavným kritériom rovnoprávnosti
je zvrchovanosť. Je to pojem, ktorý hrá dominantnú
úlohu pri procese národnej emancipácie v
bývalom sovietskom bloku, takpovediac Slovákom pod
nosom, a preto ho bolo ťažko ignorovať. A tak niet
divu, že sa s ním stretávame vo všetkých
možných súvislostiach: v stanoviskách
vlády, v programoch politických strán, v
tlači. Počúvame o národe ako o zdroji,
nositeľovi zvrchovanosti, o odvodzovaní zvrchovanosti
i o jej postupe. Suverenita je kľúčom k riešeniu
otázky, či Slováci sú, alebo nie sú
rovnoprávni s ostatnými národmi. Miera suverenity
vyjadruje mieru politickej samosprávy a z nej vyplýva
aj miera partnerstva s inými národmi. Bez politickej
samosprávy, bez práva rozhodovať o sebe samom,
na vlastnom území, niet suverenity. Národ
bez zvrchovanosti nemôže byť rovnocenným
partnerom pre tie národy, ktoré sú svojprávne.
Strata zvrchovanosti, či jej obmedzenie, má závažné
dôsledky politické, ekonomické, sociálne
a kultúrne. Treba sa usilovať o také usporiadanie,
v ktorom politická samospráva a partnerský
štatút ako hlavné charakteristiky zvrchovaného
národa zostávajú zachované. Federácia,
tak ako sa začína rysovať a definovať,
nie je takým usporiadaním. Federácia je sama
osebe zvrchovaným štátnym útvarom a
jej zložky majú len správny, administratívny
charakter. Môžu sa nazývať štátmi,
regiónmi, dokonca republikami - nemení to však
nič na skutočnosti, že nie sú zvrchované.
Preto federácia nemôže byť zväzkom
zvrchovaných národov - jedno vylučuje druhé.
Pri hľadaní usporiadania treba vychádzať
zo skutočnosti, že každý národ
je osobitý a jeho prípadné spojenie s iným
národom si vyžiada osobitý, neopakovateľný
prístup.
Cesta k dosiahnutiu zvrchovanosti a jej zachovaniu v spojení
s iným národom vedie cez prijatie skutočnej
plnohodnotnej ústavy. Ak si Slováci želajú
spojenie s Čechmi, no pritom chcú zachovať
štatút suverénneho národa, musia to
urobiť vo forme štátnej zmluvy medzi dvoma suverénnymi
štátmi. Toto je jediná prijateľná
forma čiastočného sa vzdania zvrchovanosti.
Prečo je dôležité, aby si Slovenská
republika zachovala suverenitu? Ako som už spomenul, nie
je to možné v rámci navrhovanej federácie,
pretože prijatie federácie bude viesť k strate
zvrchovanosti, čím sa Slovensko stane len jednou
z provincií Česko-Slovenska. Slovenská otázka,
to znamená miera autonómie, miera práva rozhodovať
o politických a ekonomických záležitostiach,
sa stane vnútornou otázkou českého
štátu. Slováci musia urobiť všetko
pre to, aby sa nestali vnútornou vecou českého
štátu, pretože akékoľvek výhody
a ústupky, ktoré by dosiahli v jednom štáte,
sú podriadené vôli väčšiny
a môžu byť demokratickým spôsobom
odstránené. Naša vlastná história
nám ponúka na to celý rad príkladov:
tri základné dohody, ktoré Česi uzavreli
so Slovákmi a ktoré nikdy nedodržali, vznikli
pod tlakom medzinárodných udalostí, za okolností,
keď sa menia existujúce vzťahy a usporiadanie
medzi národmi a keď sa trieštia nevyvážené
štruktúry. Pittsburskú dohodu uzavreli v roku
1918, po skončení I. svetovej vojny. Košický
vládny program v roku 1945, po skončení II.
svetovej vojny, československú federáciu
v roku 1968, po vstupe armád 5 štátov na územie
Československa.
Keď vznikla nestabilná medzinárodná
situácia, bola česká reprezentácia
ochotná urobiť pre Slovákov určité
ústupky. Tieto ústupky však trvali len kým
to bolo nevyhnutné, obyčajne len niekoľko mesiacov.
Po zmene medzinárodnej situácie došlo k upevneniu
kontroly nad Slovenskom, obyčajne na niekoľko desaťročí.
V prvom prípade koncept slovenskej autonómie, ktorý
bol zakotvený v pittsburskej dohode, sa v prvej československej
ústave vôbec neobjavil. V druhom prípade česká
strana v priebehu niekoľkých mesiacov podstatne obmedzila
federatívne princípy Košického vládneho
programu a postupne doviedla proces úplnej likvidácie
slovenských právomoci do úspešného
konca. V treťom prípade, po konsolidovaní situácie
po vojenskom zásahu, bola československá
federácia prakticky zrušená sériou ústavných
zákonov.