Nechtěl bych zbytečně opakovat, co tu už
bylo řečeno. Uvědomte si, že ti lidé
nás tam týrali a mučili všemi prostředky,
na které přišli. Věřte tomu,
že byli velmi vynalézaví, že v tom byli
opravdu výborní. Něco pochytili od gestapa.
K tomuto "cechu" se hlásili. Když mne zatýkali,
použili velmi vulgárních výrazů:
"Co jste si o nás mysleli, rudí ďáblově
nebo gestapo?" To nebylo myšleno tak, že jsme jim
tak říkali my. Oni z toho měli obrovskou
radost, bylo to pro ně jakési vyznamenání.
V tomto duchu pracovali. Vznešeně se tomu říkalo
převýchova v táborech ministerstva vnitra,
ale ve skutečnosti tam řádili jako černá
ruka. Používalo se trápení hladem, poloviční
dávky jednou za dva nebo tři dny, když někdo
něco provedl. Docházelo k různým násilnostem.
Např. v Leopoldově byla dána vycházka.
Když jsme potkali vrchnost - dozorce, "osvícenou
hlavu", museli jsme sundat čepici a ohlásit
své číslo. On řekl buď, "pokračujte",
nebo měl nějaké výhrady. Mnohdy se
stalo, že nám čepici vzal a hodil ji do ostnatých
drátů. Vězeň si pro ni musel jít.
Když si pro ni šel, tak ho přinejmenším
postřelili, a to měl štěstí,
když ho nezastřelili. Považovali to za velikou
legraci.
Na tyto lidi se zákon nevztahuje, protože je dvacetiletá
promlčecí lhůta. My na ně nemůžeme,
oni se nám smějí, jak jsme sametoví
a jak jsme hloupí. Dělají si co chtějí.
Je paradoxní, že ještě dokážeme
hledat nacistické zločince v jižní Americe
i jinde, ale své vlastní lidi necháme na
pokoji a vůbec nám nevadí, že to byli
darebáci. Já si myslím, že takovýto
"samet" by u nás neměl být.
Nikdo z nás, politických vězňů,
nemá zájem na tom, aby se opakovala podobná
doba, opačně ale, abychom si na nich vylévali
zlost. Vezmete-li si kohokoliv ze starších lidí,
kteří byli postiženi, tak uvidíte, že
žádný z nich nemá touhu se mstít
a chovat se tak, jak se chovali oni k nám. Nezapomeňte
ale na to, že lidé, kteří byli vězněni
v padesátých letech, za nich nemohli. Většinou
to bylo nějak vyprovokováno. Lidé byli tehdy
ochotni vstoupit do jakékoliv skupiny, aby pomohli odvrátit
od nás zlo, které se na nás valilo, což
si oni už tehdy uvědomovali. Ti, kteří
je trápili, jsou dnes nedotknutelní a ti, kteří
byli týráni a jsou už delší dobu
v důchodu, mají 200 až 400 Kčs důchod.
Tváříme se, že je to spravedlivé
a bojíme se na to sáhnout. Máme strach z
lustrací, abychom někomu neublížili.
V našem dnešním příšerně
demokratickém režimu nemůžeme přece
nikomu ublížit. Každý se bude tisíckrát
odvolávat a sežene si spoustu svědků.
Pochybuji, že lustrace vůbec projdou. Bude tady tolik
ochránců těchto"dušiček",
že půjde zřejmě o zbytečnou práci.
Neměli bychom zapomínat na ty, kteří
skutečně budovali socialismus v padesátých
letech, kteří radostně hovořili o
tom, jak je vše krásné. Dnes vidíme,
jaké to ve skutečnosti bylo.
Neměli bychom to tak nechat. Měli bychom tam buď
třetí odboj dát, nebo se postarat o to, aby
tito viníci byli potrestáni. Neříkám
komunisté, protože mezi komunisty byli také
dobří lidé, není možné
házet všechny do jednoho pytle. Někteří
lidé si však opravdu zaslouží dostat se
do kriminálu.
Proto se přimlouvám za to, aby ti, kteří
se zasloužili o koncentrační tábory,
kteří nás trápili, dostali co jim
patří, to znamená, aby si nějakou
dobu "odpočinuli", aby mohli přemýšlet
o samotě a aby jim v tom nic nepřekáželo.
(Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Slovo má paní poslankyně Klára
Samková.
Poslankyně SN K. Samková: Vážený
pane předsedající, vážené
kolegyně a kolegové, dovolím si obrátit
vaši pozornost směrem k provázanosti zákona
o soudních rehabilitacích a zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Se svým návrhem, který
pokládám jako pozměňovací návrh,
jsem vystoupila již na ústavně právním
výboru, kde byl odmítnut. Domnívám
se však, že k tomu došlo v podstatě z časových
důvodů a z důvodu toho, že jsem nepřesně
formulovala a nedovedla jsem dost dobře vysvětlit,
oč mi jde. Považuji však tento problém
za natolik důležitý, že si dovoluji ho
vznést znovu tady na plénu.
Ustanovení § 5 zákona o soudních rehabilitacích
(tento paragraf vzhledem k tomu, že nemá být
podle oficiálních stanovisek zatím měněn,
není obsažen ve vašich tiscích) v podstatě
upravuje osoby, které jsou oprávněny k návrhu
na zahájení řízení.
Ve svém odstavci 1 říká: "Řízení
se zahajuje na návrh odsouzeného, jeho příbuzných
z pokolení přímého, sourozence, osvojitele,
osvojence, manžela nebo druha." Vládní
návrh zákona o mimosoudních rehabilitacích,
který, bohužel, nemáme ještě projednaný
a schválený, a tudíž ho musíme
určitým způsobem přejímat,
upravuje vztah, kdy na základě právě
zrušených rozhodnutí o trestu propadnutí
majetku, propadnutí věci nebo zabrání
věci je na základě zákona o mimosoudních
rehabilitacích dávána možnost oprávněným
osobám žádat o majetek podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích. Dostávají
se však tyto dva zákony do určité kontraverze,
protože podle zákona o soudních rehabilitacích
je to pouze určitá část osob. V zákonu
o mimosoudních rehabilitacích je celá další
kategorie osob, která nemá možnost zahájit
řízení trestně právní,
které je podmínkou pro žádání
nároku podle mimosoudních rehabilitací. Jsou
to především osoby, které byly určeny
jako dědici ze závěti a dále v pokolení
následujícím, to znamená po sourozencích,
osvojitelích, atd., tedy jejich další potomci.
Domnívám se, že tímto způsobem
by byla jedna poměrně dosti velká skupina
osob poškozena tak, že nemohla žádat své
nároky, ke kterým by jinak byla oprávněna
podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Abych vám to přiblížila. Člověk,
který se vrátí z koncentračního
tábora z druhé světové války,
nemá nikoho, protože celá jeho rodina tam zahynula.
Uspořádá své majetkoprávní
vztahy a začne normálně žít.
Po roce 1948 je označen za zrádce národa
a je mu uložen vysoký trest odnětí svobody
a zároveň trest propadnutí majetku. Po nějaké
určité době se vrátí a celý
další život buď s někým žije
nebo potom dál odkáže ve své závěti
jiné osobě, než je osoba oprávněná
podle ustanovení zákona o soudní rehabilitaci,
celý svůj majetek. Vzhledem k tomu, že tato
osoba je dědicem, měla by možnost žádat
o vydání věcí v rámci zákona
o mimosoudních rehabilitacích. Není to však
možné, protože není způsobilá
k tomu, aby zahájila soudní řízení
o zrušení trestního rozsudku. Naskýtá
se jediná možnost, a to, že podle ustanoveni
§ 5 odstavce 2 zákona o soudních rehabilitacích,
může návrh podat též prokurátor.
To znamená, že dotyčná osoba by se mohla
domáhat svých práv tím, že by
dala podnět prokurátorovi, který by dal další
návrh na zrušení dotyčného trestního
ustanovení. Domnívám se, že se jedná
o velice zdlouhavé řešení tohoto problému
i o řešení určitým způsobem
diskreditující.
Uvedu další věc. Setkala jsem se i s názorem,
že tato záležitost by byla svým způsobem
amorální, protože dotyční lidé,
kterých by se to týkalo, by vlastně žádali
o zrušení trestního rozsudku pouze z důvodů
majetkuchtivosti. Domnívám se, že tento argument
není na místě, protože tyto osoby samy
o sobě nemají možnost nebo titul, ze kterého
by žádaly o zrušení tohoto trestního
rozsudku. Kromě toho se jedná zřejmě
o osoby, ke kterým měl dotyčný poškozený
velmi úzký vztah, když jim odkázal svůj
majetek.
Navrhuji proto tento konkrétní pozměňovací
návrh za ustanovení § 5 odstavec 1 je věta
první, která zní: "Řízení
se zahajuje na návrh odsouzeného, jeho příbuzných
v pokolení přímém, jeho sourozence,
osvojitele, osvojence, manžela nebo druha". Nyní
by byla vložena další věta, která
by zněla: "Řízení se též
zahajuje na návrh osoby, která by byla oprávněnou
osobou při uplatňování nároků
vyplývajících se zrušení výroku
o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci
nebo zabrání věci podle zvláštního
zákona "
Je to naprosto přesně ve smyslu zákona o
mimosoudních rehabilitacích, když se podíváte
na tisk č. 442, § 1 odstavec 2.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslankyni Samkové.
Dále je do rozpravy přihlášen poslanec
Vosček.
Poslanec SN J. Vosček: Vážený pán
predsedajúci, vážené Federálne
zhromaždenie, mám len krátku formulačnú
pripomienku bez vecných pozmeňovacích návrhov,
a síce k bodu 2 spoločnej správy (tlač
443) § 2 odsek 1 písm. g) - odporúčam
za číselný údaj "a 157"
vsunúť znenie "zákonného článku"
a veta bude ďalej pokračovať.
V písmene h) za údaj 4 vsunúť "zákonného
článku rímska štyridsať z roku
1914 o trestnej ochrane úradov pre..." atď. Toto
upresnenie považujem za potrebné kvôli prehľadnosti
formulácie a presnej citácii zákonných
podkladov.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Vosčekovi.
Dále je přihlášen pan poslanec Černý.
Poslanec SL J. Černý: Pane předsedající,
dámy a pánové, v § 2 odstavec 3, to
je odstavec, který podle novely má být vložen
jako nové ustanovení, je řečeno: "Proti
rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná
stížnost, jež má odkladný účinek."
Stížnost, kterou je možné podat do 3 dnů
od doručení rozhodnutí. Pokud je mi známa
praxe, realizace zákona 119 z loňského roku,
je skutečně na rozhodnutích uváděno
poučení, že stížnost je možno
podat ve lhůtě tří dnů. Já
toto považuji za velmi nešťastné, protože
je třeba, abychom si uvědomili, že se většinou
tato rozhodnutí týkají osob starších,
takže než se člověk rozkouká, tak
má lhůtu pryč. V první fázi
si myslí, že dostal rozhodnutí, které
ho rehabilituje, za týden si to přečte a
zjistí, že místo 25 let dostal 10 let - viz
článek v Lidové demokracii o snaze odletět
za hranice se zcizeným letadlem. Dotyčný
člověk si odseděl 13 let, původně
dostal 25 let, a nynější rozhodnutí
zní na 10. Takže se tam provádí taková
úvaha, že kdyby dostal 15, šel by ještě
na dva roky si sednout do žaláře.
Myslím proto, že je třeba dát těmto
odsouzeným lidem možnost, aby měli čas
na přípravu potřebné stížnosti.
Proto navrhuji, aby § 2 odstavec 3, pokud přijmeme
tento odstavec 3, jinak bych pak svůj návrh si dovolil
pozměnit nebo bych mohl dát alternativní
návrh, a byla by to pak změna současného
odstavce 2, poslední věty: "Proti tomuto rozhodnutí
je přípustná stížnost".
Navrhoval bych tedy tuto změnu - budu říkat
to, co je navrhováno v novele. Podle odstavce 2 by to mělo
pokračovat: "Je možné ve lhůtě
do 30 dnů od doručení rozhodnutí podat
stížnost, jež má odkladný účinek".
S tím souvisí řešení problému,
pokud by toto vážené plénum přijalo,
co s dosud vydanými rozhodnutími, a proto bych navrhoval,
aby i tento problém byl řešen, a to v článku
2 návrhu novely zařazením odstavce 3, který
by zněl takto: "Lhůta pro podání
stížnosti uvedená v článku 1,
bod 4, proti rozhodnutím vydaným před účinností
tohoto zákona počíná běžet
dnem následujícím po účinnosti
tohoto zákona".
Jinými slovy znamená "po účinnosti
zákona", že ten, kdo zmeškal třídenní
lhůtu, má ve 30-ti denní lhůtě
možnost stížnost podat. Prosím za mnoho
případů, které už se odehrály
od vydání tohoto zákona, abyste vzali na
zřetel tuto situaci a tento můj návrh odsouhlasili.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Černému, dále se přihlásil
poslanec Tomsa.
Poslanec SL J. Tomsa: Pane předsedající,
paní a pánové poslanci, jsem velice rád,
že konečně došlo na rehabilitace soudní
i mimosoudní, protože jsou velice potřebné.
Dovolte mi malý pohled zpět.
Po únoru roku 1948 emigrovalo z Československa 246
000 lidí. Ve vězeních a koncentračních
táborech žilo v uplynulých 42 letech komunistické
totality 218 000 lidí. U pomocných technických
praporů sloužilo na dobu neurčitou, až
do roku 1953, kdy byly složky PTP zrušeny, na 150 000
lidí. Celkem bylo takto postiženo téměř
615 000 lidí. Připočteme-li k tomu ještě
dalších asi půl miliónu lidí,
kteří byli vyhozeni z práce a přeřazeni
k míchačkám, ke krumpáčům
a do kotelen a potom také sedláky, kteří
byli za asistence StB vystěhováni do pohraničí
ze svých gruntů, na kterých jejich předkové
hospodařili po několik generací, dostaneme
se k číslům 1 100 000 lidí. Jeden
milión sto tisíc lidí představovalo
v roce 1950 téměř jednu desetinu obyvatel
tohoto státu. Avšak postižení nebyli pouze
postižení sami, ale také jejich ženy,
děti a příbuzní, tedy nejméně
dalšího půl miliónu lidí. Za
těmito, byť přibližnými, avšak
zcela střízlivými čísly je
ukryta bolest, utrpení a slzy mnoha tisíců
obětí komunistické diktatury. Největším
utrpením procházeli pochopitelně političtí
vězni padesátých let, kteří
v jáchymovských uranových dolech byli postaveni
do role starověkých otroků. Na těchto
lidech, označených tehdy pouhými čísly
byly páchány zločiny proti lidskosti.
Srovnáme-li počet postižených komunistickou
diktaturou s počtem příslušníků
komunistické strany, dostaneme zajímavá čísla.
Že totiž na každého příslušníka
komunistické strany připadá jeden trestný
čin a na každého třicátého
člena strany jeden zločin.
Lze se, vážení přátelé,
za okolností, kdy se političtí vězni
vraceli z koncentračních táborů s
podlomeným zdravím, vyraženými zuby,
rozšlapanými, rozkopanými žebry, lidé
fyzicky i psychicky utýraní, pozastavovat nad tím,
že tito lidé prohlašovali, že komunistická
strana je zločineckou organizací? Že tak, jako
máme v právním řádu zakotven
fakt o zákazu podpory a propagace fašismu, měl
by zde být stejným právem zakotven i fakt
o zákazu podpory a propagace komunismu? Jaký byl
vlastně rozdíl mezi zločiny, které
byly páchány ve znamení hákového
kříže s stejnými zločiny, které
byly páchány ve znamení srpu a kladiva?
Když se nám vraceli z německých nacistických
koncentračních táborů lidé
a vyprávěli o tom, jakým způsobem
s nimi bylo zacházeno, pozastavovali jsme se nad tím,
jak je možné, že tak kulturní národ,
jakým byl národ německý, národ
Goethův, Schillerův, Beethovenův a Kantův,
mohl klesnout až na hlubinu barbarskosti. Avšak netrvalo
mnoho let, vlastně ještě v tomtéž
desetiletí se počínaly stavět nové
koncentrační tábory, v nichž byli vězněni
naši lidé našimi lidmi, a navíc ještě
v době hlubokého míru.
Častokrát jsme se pozastavovali nad tím,
jak je možné, že mohla být porušována
zcela beztrestně lidská práva. Pozastavovali
jsme se nad tím, že se vůbec něco takového
mohlo stát. Kolega Sláma tady hovořil, jen
tak lehce se zmínil o mnohých zločinech,
které byly páchány na politických
vězních. Jestliže páchali zločiny
za války nacisté, páchali je na cizích
příslušnících, bylo to v době
války, kde každá lidskost mlčí.
Kde je lidskost tupena, hanobena. Ale toto prosím vás,
páchali naši vlastní lidé na našich
lidech v době míru. A o to jsou tyto zločiny
horší a nepromlčitelné. V tom totiž,
že žalobci i žalovaní, soudci i souzení,
věznitelé i věznění, obojí
byli synové českých a slovenských
matek. Ve jménu jaké ideologie byly tyto zločiny
páchány?
Ve jménu komunistických idejí o šťastném
světě, v němž nebude vykořisťovaných,
byli vykořisťováni lidé způsobem,
který lze přirovnat jen ke starověkým
otrokářským řádům, kde
otrok měl cenu jen pouhé pracovní síly.
Kolik muselo uplynout let, kolik muselo nebo nemuselo vytéci
lidské krve, než-li lidé byli schopni se poučit
a uvědomit si, že socialismus i socialismus s lidskou
tváří je jen neuskutečnitelnou fantazií
bláhových snílků a že komunismus
je stejně agresivní jako fašismus. Komunismus
jako chobotnice napřahal svá chapadla v úsilí
pohltit svět, a kamkoliv tato chapadla dosáhla,
tam všude tekla lidská krev. O tom nás poučuje
historie, a nebyl to pouze Jáchymov, Slavkov, byla to Kuba,
Angola, Afghánistán a předtím Solovky
a Katyň. Koncentrační tábory smrti
jsou jen důsledkem pseudodemokratické, pseudohumanitní
utopie, která prokázala naprostou nereálnost
socialismu, nekulturnost a nemorálnost komunistické
morálky. Ani fašismus, ani komunismus nemohou být
jinými než takovými, jakými jsou, totiž
totalitními, agresivními, antihumánními,
antidemokratickými.
Já věřím, nebo lépe řečeno
chci věřit tomu, že komunisté, kteří
sedí v tomto parlamentu, jsou slušní lidé.
Ovšem oni neprošli komunistickými výslechy,
komunistickými věznicemi. Kdyby jimi prošli,
já jsem přesvědčen o tom, že
už by nebyli komunisty. (Potlesk.)
A nepochybuji také o tom, že v tomto státě
je ještě dost a dost těch, kteří
by byli ochotní a schopní kdykoliv vzít do
rukou zbraň a tuto zbraň obrátit proti vlastnímu
lidu.
Hovoříme-li dnes o rehabilitacích, potom
tvrdím, že je třeba rehabilitovat nejenom lidi,
kteří byli postiženi, a to všechny, kteří
byli postiženi, ale je třeba rehabilitovat slušnost,
lidskost, státnost, demokracii. Je třeba je rehabilitovat
ve jménu těch umučených a ubitých,
ve jménu těch tisíců ponížených
a v jejich jménu já prosím tento parlament,
abychom byli schopni dát všem, kteří
byli jakýmkoliv způsobem postiženi, abychom
byli schopni dát jim důvěru v tento právní
stát a v právní řády tohoto
státu. Přál bych si, aby ti, kteří
se jednou narodí v této zemi, nebo ti, kteří
se už teď rodí, aby skutečně žili
v normálním, slušném, demokratickém,
svobodném státě, kde jsou zaručena
všechna lidská práva každému občanu.
To je mé přání. Děkuji vám.
(Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Také já děkuji panu poslanci Tomsovi a jako
poslední písemně přihlášený
do rozpravy je kolega Hubálek.
Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedající,
dámy a pánové, není mnoho co dodávat
ke slovům předřečníků,
já sdílím jejich citový, morální
postoj k této záležitosti. My musíme
mimo morální postoj brát také zřetel
na fakta, a tedy i na precedenty, a to u mnoha lidí bude
možná hrát daleko větší
váhu, než to první.
Já bych tady chtěl upozornit, že budu žádat
změnu, podám pozměňovací návrh
k novele tohoto zákona, a bude se týkat uzákonění
de facto třetího národního odboje.
Mnoha lidem to bude znít jako nadnesený požadavek,
ale není to pravdou. My, když se podíváme
do statistik, zjistíme, že se jednalo o skutečný
odboj desetitisíců a dá se říci
statisíců lidí, to nebyl ojedinělý
teror nebo násilí vůči vládnoucí
moci.
Vzpomeňme druhou světovou válku, kdy třeba
jenom poslouchání zahraničního rozhlasu
nebo vyprávění protistátních
vtipů, tak jako za pozdější éry
komunismu, vedlo k politickým postihům a vězněním.
Tyto skutečnosti byly pak obsaženy v zákoně
č. 255/1946 Sb., tam stačilo, aby účastníkem
odboje byl člověk podle § 1 písm. g),
aby tento člověk byl československým
politickým vězněm. Tito lidé pak získali
statut účastníků druhého odboje.
Ze současnosti - před nástupem do Federálního
shromáždění jsem byl poslancem České
národní rady a Česká národní
rada se vyjadřovala k návrhu zákona o soudních
rehabilitacích, který podalo Federální
shromáždění. Už tehdy byl jednoznačný
názor, že hnutí odporu proti komunistické
totalitě má charakter národního odboje.
Mám s sebou usnesení výboru České
národní rady, které bylo jednomyslně
přijato v letošním dubnu, kde - budu citovat:
"občané, kteří byli těmto
represím vystaveni, byli ve značném množství
případů donuceni k odboji proti tyranii a
útlaku".
Toto doporučující stanovisko všech výborů
České národní rady nebylo bráno
v úvahu. Já bych chtěl jenom upozornit, že
leckdy se věci považují za uspěchané,
že se říkají dopředu, ale od
toho jsme představiteli politického života,
abychom dopředu viděli. Tak, jako se loňského
února a března ozývaly hlasy na vyrovnání
s majetkem komunistické strany a z mnoha míst jsme
slyšeli, že je to politicky neadekvátní,
situace a přání lidí si to vynutily
a potvrdily zdravost názorů těch, kteří
jsme to požadovali už tenkrát.
Nebudu zdržovat svým řečněním,
protože rozhodnutí, jak se zachováme, záleží
na každém z nás, jak budeme hlasovat, o tom
se mohou přesvědčit naši současní
voliči i voliči za jeden a půl roku, až
mnozí z poslanců budou hovořit na předvolebních
schůzích, jaký mají vztah k minulosti,
k současnosti i budoucnosti. Jestli to myslí doopravdy
s tím hlásáním, že máme
žít v pravdě a podle morálky. Je snadné
slova říkat, horší je podle nich jednat.
Nyní k jádru věci. Já bych pak dr.
Kesslera požádal, předal mu vlastně
svůj pozměňovací návrh, který
je vlastně původním zněním
tisku č. 299, který jsme dostali již dříve
a žádal bych, abychom hlasovali pro jeho plné
znění. Paragraf 1 druhý odstavec zní
takto: Tam je podstatné, že se to rozšiřuje
"nebo cestou odboje", tedy třetího národního
odboje.

