K dekretům z roku 1945 rozdělujeme dvojí
přístup. Jednak se jedná o případy,
kdy byly použity nezákonným způsobem
v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.
Typické je navážení zaměstnanců
do podniků, kde pracovalo 12 lidí, bylo přivezeno
40 vězňů nebo učňů a
odpoledne podnik znárodnili jako podnik s více než
50 zaměstnanci. Případů nezákonnosti
bylo mnohem víc. Uplatnění dekretů,
které bylo v rozporu s tehdy platnými zákony,
se řeší zcela jednoznačně pomocí
tohoto restitučního zákona, a to ustanovením
paragrafu 6 odstavec 1 písmeno k).
Naopak, protože byly znárodňovány také
střední podniky, kde znárodnění
proběhlo v souladu se zákonem až na to, že
nebyla přesto, že to zákon tvrdil, vyplácena
náhrada a protože lze předpokládat,
že tyto střední podniky se od té doby
podstatným způsobem transformovaly, modernizovaly
a zapojily do větších celků atd., čili
že by naturální restituce byla velmi problematická,
tak tento problém daný zákon neřeší
a místo toho v odstavci 3 se konstatuje, že oprávněným
osobám vzniká podle tohoto zákona nárok,
který lze uplatnit podle zvláštního
zákona, a je tam odkaz na námi ještě
neschválený transformační zákon.
Dobře si zapamatujte, protože za dva nebo tři
dny bychom měli druhý zákon projednávat
- podle předběžné formulace dohody v
této záležitosti se tam předpokládá
zásadně finanční odškodnění,
nikoli naturální, ale ne ve formě nějakých
kupónů nebo restriktních cenných papírů,
nýbrž ve formě přímého
podílu, např. formou akcií na tom kterém
konkrétním podniku, jehož součástí
se znárodněný podnik stal. Je to v těchto
případech tedy finanční restituce
podle transformačního zákona, ale má
být udělána tak, aby se odškodnění
vztahovalo přímo ke konkrétnímu majetku.
Paragraf 3 je jeden z nejdiskutovanějších paragrafů
celého tohoto zákona. Snad ani nejde odcitovat všechny
varianty jak oprávněných osob v první
instanci, tak event. dědické nároky. Byl
zde důležitý spor o několik záležitostí
a je pravděpodobné, že některý
z nich znovu padne jako pozměňovací návrh.
Především bylo z různých výborů
navrhováno, aby kromě fyzických osob byly
zahrnuty také ty právnické osoby, kde vztah
k majetku byl bezprostřední a přímý.
Tzn. rodinné podniky, farmy, společnosti s ručením
omezeným, event. kteří navrhovali komoditní
společnosti. To je první skupina věcí.
Dále se uvažovalo o restituci právnickým
osobám ze své povahy nevýdělečným,
především církvím a zde musím
konstatovat, že politická dohoda, kterou se cítí
být vázáni představitelé vlády,
také představitelé politických klubů,
kteří se tohoto jednání účastnili,
výslovně vyjímám z oblasti dosažených
kompromisů právě otázky církví.
Na jedné straně vláda podnikla zařadit
církve do svého návrhu či do pozměněného
znění. Na straně druhé dala alespoň
neoficiálně najevo, rozhodne-li Federální
shromáždění jinak, že to nebude
pokládáno za porušení politické
dohody z naší strany.
Dále tam přicházely v úvahu ještě
další právnické osoby, především
obce, potom zvlášť nevýdělečné
charitativní a podobné spolky, event. politické
strany atd. K otázce právnických osob se
zde již vyjádřil pan ministerský předseda.
Pokud jde o celou konstrukci jednotlivých dědiců,
oprávněných osob, i tam byly diskuse i tlaky
různými směry na zúžení
nebo naopak rozšíření tohoto obsahu.
V podstatě byla zvolena relativně nejužší
varianta. Upozorňuji zvláště na písmeno
e) odstavec 2, kde jsou sice zahrnuty proti zákonu č.
403 sourozenci postižené osoby nebo vlastníka,
ale dále už jen jejich děti.
Ve většině ostatních návrhů
se počítalo s tím, že linie půjde
přinejmenším do vnuků. Nicméně
nakonec převážila v ústavně právních
výborech tato varianta. Stejně tak se nedostala
varianta zahrnující osoby, které žily
v rozhodné době s příslušnou
osobou ve společné domácnosti.
Pokud jde o paragraf 4, první odstavec nevzbuzoval velké
pochybnosti. Závažnějším se jevil
odstavec 2, kterým jsme poněkud překročili
původní úmysl, že fyzické osoby
nejsou zásadně povinnými osobami, překročili
jsme ho na základě hojnosti informací, mimo
jiné i oficiálních informací z vyšetřování
Výboru lidové kontroly o tom, že řada
právě těchto konfiskátů a podobných
objektů přešla do rukou nových majitelů
způsobem nanejvýš problematickým. V
souladu s vládou uvádíme tento odstavec tak,
že fyzické osoby zásadně nevracejí,
ale pokud se jedná o prvonabyvatele tohoto majetku od státu,
kteří ho nabyli buď za porušování
tehdy platných předpisů (rozumí se
jak cenových tak dalších, např. při
kolaudování vily na rodinný domek, to je
častý případ), nebo kteří
ho nabyli na základě protiprávního
zvýhodnění osoby nabyvatele. To jsou politická
přeskočení všech pořadníků,
nevyhlášení řádného prodeje
objektů atd. Dále o osoby blízké těchto
osob, pokud na ně věc byla převedena. Pokud
přešla normálním dědictvím,
už se to třeba nevztahuje, ale snažíme
se tedy řešit případy, kdy postupně
bylo např. pět vil převedeno na příbuzné.
Ještě jen upozorňuji v souvislosti s paragrafem
4, že zvolíme poněkud jinou konstrukci, ale
také posléze vládou odsouhlasenou, také
o ní již hovořil pan ministerský předseda,
t. j. že nevylučujeme další objekty, např.
zastupitelské úřady, objekty zdravotnictví
apod. z okruhu povinných osob, ale zavádíme
pro ně zvláštní režim nuceného
nájmu. K tomu se dostaneme v dalších paragrafech.
V § 5 nebylo, myslím, závažnějších
sporů.
Paragraf 6 je samozřejmě velmi důležitý,
oproti původnímu vládnímu návrhu
se tam dostalo již připomenuté písmeno
k) odsouhlasené ústavně právními
výbory. Dostalo se tam vyvlastnění bez vyplacení
náhrady. Posléze se tam dostaly vynucené
dary, kupní smlouvy uzavřené v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek
a odmítnutí dědictví v dědickém
řízení učiněném v tísni.
Tady ve všech těchto případech vláda
souhlasila jen za podmínky, že to bude omezeno na
tíseň, to znamená, že bude víceméně
na oprávněné osobě nebo i dědicích,
aby případné tísně prokazovali.
Je to řešení zase kompromisní jako mnohá
další.
Paragraf 7. Já bych to tady už zkrátil, to
jsou více méně technické paragrafy.
Pokud někde vznikaly spory, tak se řešily ani
ne tak na věcné úrovni, ale především
na úrovni právně technické, aby věci
byly realizovatelné.
Zastavím se teprve u § 12. Tady je kromě všeobecné
ochrany pro nájemníky bytových a nebytových
prostor učiněna ona výjimka pro vyjmenované
činnosti, kde se zavádí na deset let nucený
nájem přitom se zmocňuje v odstavci 3 orgán
státní správy, aby, nedojde-li k dohodě
o tomto nájmu - myslí se tím především
o výši nájemného - kde by nový
majitel eventuálně mohl se zbavit takového
nepohodlného nájemce tím, že by mu neúměrně
zvýšil nájem - nedojde-li mezi nimi k vzájemné
dohodě, rozhoduje orgán státní správy.
Posléze upozorňuji na odstavec 4, který se
několikrát měnil, byl předmětem
četných tlaků. Je to otázka bytů
nebo nebytových prostor, které byly na vlastní
náklad uživatele - nájemníka zhodnoceny.
Posléze máte v dodatku před sebou, ke kterému
se dospělo při vyjednávání
s vládou v této věci, to znamená,
řeší se tímto způsobem jenom
otázka nebytových prostor, kde nájem byl
prakticky nevypověditelný do dnešní
doby, neboť nájemníci byli nejvíc chráněni
a kde byly často velice značné investice.
Tam upozorňujeme ještě na dvě úpravy
proti znění, které jste měli původně
k dispozici, t.j. jednak že se proplácí nikoliv
výše nákladů, náklady mohly být
velmi vysoké a jsou buď dávno amortizovány
nebo směřovaly k předělání
garáže na ateliér, že se vyplácí
skutečné zhodnocení a že povinnost této
výplaty nastane až při ukončení
nájmu. To je ochrana nájemníka, který
stejně celou věc podnikal na vlastní náklady
a věděl, že ji takto podniká, ale nemohl
být novým majitelem vypovězen, aby nemohl
být nájem zrušen a majitel by nepřevzal
jeho zhodnocený nebytový prostor, tak v okamžiku,
kdy nájem zanikne, je majitel povinen vyplatit rozdíl.
Je tady další rozdíl v § 13. Paragraf
13 celkově je "dítkem" vlády, nikoli
"dítkem" pozměňovacích návrhů
poslanců. My, poslanci, z většiny výborů
i z iniciativní skupiny, která na návrzích
pracovala, jsme zásadně podporovali naturální
restituce všude, kde je to možné, ale nechtěli
jsme v nějakém širokém rozsahu zavádět
finanční nebo dokonce, jak bylo v původních
návrzích, peněžní restituce,
a to ještě dokonce nějakým paušálem
za propadlý majetek, který mohl být velice
vysoký, ale který mohl být také téměř
nulový. Kupříkladu u většiny
emigrantů, kteří delší dobu plánovali
svůj odchod a majetku se zbavili, nebyl-li zde nemovitý
majetek, ale toto jsou restituce na movitý majetek, tak
propadlého movitého majetku nebývalo mnoho.
Nicméně ačkoliv ústavně právní
výbory nakonec odhlasovaly aspoň snížení
paušální částky ze 100 tisíc
na 60 tisíc Kčs, ve včerejším
jednání vláda znovu trvala na výši
původní částky, takže v dodatku
máte znovu cifru 100 tisíc.
V dalších partiích zákona byly některé
legislativně technické problémy dosti závažné,
ale velkých věcných sporů tam nebylo.
K větším věcným sporům
patřila jedině forma odškodnění
příslušníků PTP - Pomocných
technických praporů, a forma odškodnění
vysokoškoláků vyhozených ze studia.
Pokud jde o Pomocné technické prapory, vláda
i ústavně právní výbory svorně
odmítly možnost finančního odškodnění
za dobu strávenou v těchto Pomocných technických
praporech jako neúnosnou z rozpočtových důvodů,
naopak vláda ochotně ustoupila a nakonec i mluvčí
většiny příslušníků
PTP se spokojili s tímto řešením, a
přistoupila na to, že celá doba pobytu v PTP
se promítne do důchodového zabezpečení,
nikoliv jenom doba delší dvou let, jak předpokládal
původní návrh. Je to myslím velmi
dobře zdůvodněné, protože PTP
nebyly analogií normální základní
vojenské služby, v té době existovaly
i technické prapory, do kterých bylo zařazováni
normální záklaďáci, kdežto
do PTP byli lidé zařazováni z trestu, často
ve vyšším věku a pod.
Posléze, pokud jde o odškodnění vysokoškoláků,
vracíme se k dikci původního vládního
návrhu, která je velkorysejší než
bylo to, co prošlo ústavně právními
výbory, to je pod bodem 5 v dodatcích.
Dostávám se k závěru své i
tak velmi nudné a zdlouhavé zpravodajské
zprávy. Tady se jedná o § 31, který
je tam přidaný jako možnost prokurátora
zasahovat do těchto záležitostí. Nebylo
ze žádné strany proti tomu vážnějších
námitek. Horší bylo to, že původně
ústavně právní výbory vynechaly
paragraf, který dnes bude mít číslo
32, bude zařazen za § 31, máte ho pod bodem
6 v tiskové opravě, a to je právě
ono konstatování, že Slovenská národní
rada upraví zvláštním zákonem
ty jevy z této oblasti, které byly specifické
jenom pro Slovenskou republiku.
Slyšeli jsme nyní stanovisko Slovenské vlády.
Domnívám se, že jedním z nejdůraznějších
požadavků v tomto stanovisko obsažených
bylo, aby tam tento paragraf byl. Toho si byla také patrně
vědoma federální vláda.
To jsou klíčové problémy spjaté
s tímto zákonem. Požádám ještě
své kolegy, aby mě případně
doplnili nebo opravili, nicméně další
podrobnosti by byly uvedeny až při jednotlivých
pozměňovacích návrzích.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji panu poslanci Bendovi. Nyní bych dal slovo
zpravodajům ze Sněmovny národů.
Nejdříve bych prosil poslankyni paní Kláru
Samkovou, aby se ujala slova.
Společná zpravodajka výborů SN poslankyně
K. Samková: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážení kolegové, pan doktor Benda vyčerpal
veškerá faktická témata velmi obsáhle,
obšírně a důkladně, takže
téměř nemám o čem bych hovořila,
pokud jde o věcnou stránku věci.
Dovolím si proto obrátit vaši pozornost nejdříve
na jednu z procedurálních otázek. Byl nám
předložen tisk č. 442 k původnímu
projednání. Nyní se vláda přihlásila
k tisku č. 477, ke znění, které bylo
připraveno zpravodaji, politickými kluby, politickými
zástupci klubů i vedením parlamentu ve spolupráci
s vládou.
Domnívám se, že je nezbytné pro zachování
legislativní čistoty dle jednacího řádu
- i když pan místopředseda Battěk v
tomto zřejmě se mnou nebude zcela souhlasit - abychom
odhlasovali zcela jednoznačně to, že je nezbytné,
že se nadále budeme zabývat tiskem č.
477 jako předlohou zákona, o kterém budeme
nadále hlasovat. Nerada bych totiž, abychom se někdy
dostali do situace, kdy zpětně bude pochybováno
o tom, že jsme věděli, o čem hlasujeme
a že bude zpochybňována naše kompetence
o rozhodování ve věci. O takovéto
manipulaci jsme se zde již několikrát přesvědčili
z různých stran.
Zároveň bych chtěla poukázat ještě
na jednu velmi ožehavou otázku, která souvisí
i se stanoviskem slovenské vlády, se kterým
nás seznámil pan místopředseda Rychetský.
Slovenská vláda zaujímá stanovisko,
že tato forma zákona není přijatelná
nebo že není dobré ji podporovat. Nevím,
jaké důvody slovenskou vládu k tomuto prohlášení
vedly a prohlašuji se vší zodpovědností,
že jsem přesvědčena o tom, že zákon
o mimosoudních rehabilitacích v té formě,
v jaké je připraven, bude přínosem
zejména pro slovenskou část naší
federace. Právě slovenská část
naší republiky, Slovenská republika, byla postižena
nejhůře a nejdříve - daleko dříve,
než české země, kde se znárodňování
a vyvlastňování protáhlo až do
padesátých let. Velmi prakticky se to objevilo na
aplikaci zákona 403 o zmírnění následků
některých majetkových křivd, který
jsme už přijali a zjistili jsme, že se ho vlastně
vůbec nedotkla restituce majetku na Slovensku. Velmi obdobnou
situaci, jakou nyní známe v Čechách,
by měl Slovensku přinést právě
zákon o mimosoudních rehabilitacích a v tom
vidím také jeden z jeho největších
významů.
S tím souvisí i znovu doporučené znění
paragrafu č. 32, ve kterém federální
vláda navrhuje, aby Slovenská národní
rada byla zmocněna k vydání zvláštních
předpisů, zvláštních zákonů,
které by upravily specifické poměry na Slovensku.
Chtěla bych upozornit na znění kompetenčního
zákona, který zde byl přijatý a který
jednoznačně hovoří o tom, že
věci, týkající se majetku i restitucí
majetkových, jsou ve výhradní kompetenci
federace.
Domnívám se, že Federální shromáždění
nemůže zplnomocnit národní radu k tomu,
aby přijala zákon v širším hledisku.
Prosím vás, abyste nebrali toto moje upozornění
jako nějakou snahu oklešťovat aktivitu nebo nějaké
pravomoci Slovenské národní rady - totéž
by se mohlo říci i o České národní
radě. Domnívám se, že Federální
shromáždění je k tomu kompetentní
a budeme velmi rádi, když budeme moci našim kolegům
ze Slovenska v tomto pomoci, protože koneckonců křivdy,
ať se udají kdekoliv na území naší
společné vlasti, zůstanou vždycky křivdami
ať na Slovácích nebo Češích,
všichni je budeme pociťovat stejně.
Chtěla bych se na závěr zmínit o jednom
aspektu restitučního zákona - jde o aspekt
privatizací. Dostala jsem před nedávnem velice
krásný dopis z Police nad Metují, jehož
část si vám dovolím ocitovat. Jeho
pisatel píše:
"Mohu uvést i kladný příklad
z našeho malého města u obnovené firmy
Hauk. Syn se švagrem od 1.1.1991 dostali dle malého
restitučního zákona vrácen objekt
od textilního podniku Červený Kostelec. Vzali
si úvěr ve výši 3 milionů Kčs
na převzaté zásoby, stroje a vybavení
a již druhý měsíc s 25 spolupracovníky
samostatně podnikají, ke spokojenosti pracovníků,
kteří si vydělávají více
při stejných normách, zvýšili
denní produkci, ale hlavně vyrábějí
podstatně levněji než ostatní 3 výrobci
z České a Slovenské Federativní Republiky,
tudíž mají i dostatek zakázek. Již
dva měsíce po platnosti zákona byly veškeré
formality s převodem provedeny, po měsíci
výroby v privatizované provozovně nárůst
výroby byl více než o 50 %. To se totiž
projevil rodinný podnikatelský duch, který
dřímal a byl 35 let potlačován".
Mějte, prosím, na paměti, že zvelebení
naší vlasti závisí především
na takovýchto aktivitách, jaké jsem vám
nyní demonstrovala.
Domnívám se, že zákon o mimosoudních
rehabilitacích i v tomto směru naší
společnosti závazným způsobem pomůže.
(Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji paní poslankyni Samkové za přednesenou
zprávu.
K její poznámce o zachování procedurální
čistoty bych rád konstatoval, že premiér
vlády Marián Čalfa velmi jednoznačně
formuloval postoj vlády k celému způsobu
projednávání vládního návrhu.
Bylo dost srozumitelně konstatováno, že vládní
návrh o mimosoudních rehabilitacích, tak
jak byl předložen v tisku 442 a po té ve znění
zpravodajské společné zprávy zpravodajů
Sněmovny lidu a Sněmovny národů ve
znění tisku 477, byl předložen k projednání.
Řekl bych, že jakýsi přirozený
souhlas poslanců mě opravňoval k tomu, abychom
přistoupili k projednávání tohoto
tisku. Takže proces projednávaní začal,
já nepovažuji za procedurálně přijatelné,
abychom teď v půli jednání hlasovali.
Pokud nemají poslanci jiný názor, rád
bych tedy prozatím pokračoval ve zpravodajských
zprávách a požádal bych vzhledem k tomu,
že Sněmovna národů chce ze zpravodajství
zdůvodnit dvěma svými členy, požádal
bych pana poslance Rostislava Senjuka, aby se ještě
teď ujal slova.
Společný zpravodaj výborů SN poslanec
R. Senjuk: Vážený pane předsedo, vážený
pane předsedající, dámy a pánové,
já, přestože tady již byla jednou uvedena
tisková oprava v tisku 477, tak, jak je v našich krajích
zvykem, vloudila se další chybička a nebyl
zahrnut do této tiskové opravy jeden výpadek
v tisku 477, v § 24 odstavec 4, na straně 18 nahoře,
kde se tam nedopatřením dostala věta "...která
přesahuje dobu 24 měsíců". Tato
věta tam nemá být, dostala se tam nedopatřením,
takže je to tisková oprava tiskové opravy,
já se omlouvám. Je to část věty
oddělená čárkami "...která
přesahuje dobu 24 měsíců".
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Je to prvních pět slov na straně 18.
Společný zpravodaj výborů SN poslanec
R. Senjuk: Ano, tato slova tam nemají být. Další
věc, na kterou bych chtěl upozornit, protože
zcela vyčerpávajícím způsobem
kolega Benda a kolegyně Samková tady přednesli
zásadní klíčové otázky,
které tento zákon řeší, chtěl
bych se věnovat alespoň zkratkovitě tomu,
co nám bylo někdy předkládáno
jako kolizní zákon o mimosoudních rehabilitacích
vůči ostatním privatizačním
zákonům, vůči zákonu o transformaci
a zákonu o malé privatizaci.
Já se domnívám, že na tento zákon
o mimosoudní rehabilitaci, alespoň v první
jeho části, bychom měli hledět jako
na jeden z transformačních zákonů,
je to zákon, který řeší stejně
jako transformační zákon, stejně jako
zákon o malé privatizaci změnu vlastnických
vztahů.
V tomto případě vláda připravila
v rámci scénáře ekonomické
reformy sadu zákonů, které řeší
přechod vlastnických vztahů. Prvním
klíčovým a velkým zákonem,
v podstatě největším, jehož doplňky
v podstatě tvoří další zákon,
je velký transformační zákon, nebo
velký privatizační zákon. Řeší
přechod vlastnických vztahů na základě
privatizačních projektů a následně
přechodu vlastnických vztahů na konkrétní
fyzické osoby.

