Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

V pôvodnom znení je 90 dní. Domnievame sa, že by táto lehota mala byť predĺžená na 180 dní.

Ďalší pozmeňovací návrh k článku 5 odstavec 3 znie: "Majetok, ktorý je vo vlastníctve Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky (článok 4 ústavného zákona o československej federácii), štátne finančné aktíva a pasíva Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, menové rezervy Štátnej banky československej, federálne hmotné rezervy a majetok Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, nachádzajúci sa mimo jej územia, sa delí medzi Českú republiku a Slovenskú republiku v zásade v pomere podľa počtu obyvateľov. Podrobnosti stanoví zákon Federálneho zhromaždenia."

Dovoľte mi, aby som veľmi stručne objasnil a odôvodnil tento pozmeňujúci návrh.

Pokiaľ si všimnete, v platnom znení v článku 4, odstavec 4 ústavného zákona č. 143/1968 Zb., v znení neskorších ústavných zákonov, je presne vymedzený pojem, ktorý majetok je vo vlastníctve Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. Navrhované znenie § 5 odstavce 3, ktoré je v spoločnej spravodajskej správe, to znamená v správach ústavnoprávnych výborov, modifikuje tento princíp už platne zakotvený: Takto by vznikol, podľa môjho názoru, akýsi vnútorný rozpor v ústave. Boli by tu dva ústavné zákony: jeden by riešil v článku 4 odstavec 4 inak princíp, čo je vo vlastníctve a pri delení podľa navrhovaného znenia by došlo k iným zásadám.

Týmto naším predloženým znením chceme tento vnútorný rozpor vyriešiť. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji. Nyní má slovo poslanec Žáček, připraví se poslankyně Andelová za klub poslanců SNS.

Poslanec SL L. Žáček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, slyšeli jsme zde mnoho krásných slov o referendu, demokracii, vůli občanů a voličů. To mě přimělo předložit tento pozměňovací návrh. K článku 1 odstavec 3.

"K referendu mohou být předloženy občanům České republiky k rozhodnutí zásadní otázky státoprávního uspořádání v České republice. Česká národní rada k vyhlášení referenda předloží požadavek prezidentu České a Slovenské Federativní Republiky k jeho vyhlášení."

Odůvodnění: Hnutí za samosprávnou demokracii, společnost pro Moravu a Slezsko v prvních svobodných parlamentních volbách obdrželo takřka dva milióny hlasů voličů z Moravy a Slezska. Hnutí za samosprávnou demokracii - společnost pro Moravu a Slezsko má ve svém volebním programu mimo jiné obnovení zemského zřízení na samosprávném principu. Uvedený počet hlasů voličů by měl stačit k tomu, aby jejich požadavku bylo vyhověno.

Ve spolkové republice Německo bylo zemské zřízení obnoveno během tří měsíců u bývalé Německé demokratické republiky. U nás, po roce, nejsou žádné snahy toto řešit a tím vyhovět přání takovéto masy občanů. My přece nadále budeme součástí Československa, budeme jeho zemí. Nejde o žádné odtržení, a proto chci věřit, že tento pozměňovací návrh Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky bude přijat.

Znovuzavedení rovnoprávného postavení Moravy a Slezska odstraní mnoho nedorozumění a upevní demokratický princip našeho státu.

Tento požadavek vznášíme spolu s demokratickými stranami, které mají stejný požadavek, a tím se to projevuje jako převážná většina občanů Moravy a Slezska. Děkuji za pozornost.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji. Prosím, aby se slova ujala poslankyně Andelová. Připraví se poslanec Sokol.

Poslankyně SL O. Andelová: Vážený pán predsedajúci, vážené dámy a páni, dovoľte, aby som vás zoznámila so stanoviskom klubu poslancov Slovenskej národnej strany. K predkladanému návrhu ústavného zákona o celoštátnom referende.

Predložený návrh zákona (tlač 767) je neakceptovateľný, a to z nasledujúcich dôvodov: Po prvé jeho cieľom nie je riešiť štátoprávne otázky vzťahu Českej republiky a Slovenskej republiky, ale vziať politický mandát slovenskej reprezentácie, hovoriť do budúceho postavenia Slovenska.

Po druhé. V dnešnej dobe nie je možné prijať takýto návrh zákona, pretože odporuje všeobecnému uznávanému právu na sebaurčenie národov, ktoré nemôže byť ani vecne, ani časove obmedzené. Právo rozhodovať o sebaurčení národa nemá nikto iný, len legitimní zástupcovia národa, a tým je Slovenská národná rada. Federálne zhromaždenie nemá žiadne právo rozhodovať o budúcnosti republík, ktorá je plne v rukách národných rád, viď článok 3 odstavec 1.

Prezident republiky nemá žiadne prerogatíva voči Slovenskej národnej rade, a preto ani nemôže vykonávať jej rozhodnutia. V prípade prijatia uznesenia Slovenskej národnej rady o referende na rozviazanie zväzku s Českou republikou môže otázku referenda formulovať výlučne slovenská národná rada a vyhlásiť ho v zmysle platnej ústavy jedine predsedníctvo Slovenskej národnej rady. Iný spôsob by umožnil manipulovať ako s otázkou referenda, tak ho i odďaľovať v rozpore s uznesením Slovenskej národnej rady, viď článok 3 odstavec 2. K tomu mu slúži hlavne článok 3 odstavec 3.

Po tretie. Právo národov na sebaurčenie nie je možné žiadnym spôsobom obmedzovať. V prípade prijatia päťročného moratória, viď článok 4 odstavec 4 na rozhodovanie o tejto otázke, by bolo porušené formálne právo tým, že by sa národ zriekol na päť rokov svojho nezadateľného práva. Pretože žiadneho práva nie je možné sa zrieknuť vopred, takéto ustanovenie je zmätkové a neplatné. Toto ustanovenie má jediný cieľ: v prípade pozitívneho vyjadrenia sa za spoločný štát by umožnilo federalistom päť rokov tvrdo potlačovať akýkoľvek národný záujem (veselosť v miestnosti), nerešpektovať ho, dokonca by mohlo byť dostatočne dlhým obdobím na likvidáciu všetkých síl, majúcich opačný záujem.

Po štvrté.

Článok 5 odstavec 2 je neprijateľný, pretože dáva príliš dlhú lehotu na presadenie sa silnejšieho voči slabšiemu.

Po piate. Článok 5 odstavec 3 nie je možné nazvať inak ako otvorené špekulantstvo, pretože federálny majetok in natura je prevážne v Českej republike. Federálny majetok je taktiež treba tiež deliť: nielen finančné a menové rezervy, a majetok mimo územia štátu. Toto vysporiadanie musí byť predovšetkým stanovené ústavným zákonom Federálneho zhromaždenia.

Slovenská národná strana preto zo zásadných dôvodov odmieta tento, podtrhujem tento, návrh zákona, pretože je v rozpore so sebaurčovacím právom národov a dáva federácii možnosť manipulovať s týmto právom.

Ďakujem vám za pozornosť.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec Sokol. Dále se připraví poslanec Hubálek.

Kolegové, kolegyně, poslanec Uhl mě napomenul, že občas nerespektuji v oslovení ženskou část našeho shromáždění. Omlouvám se, pokud tak někdy z důvodů úspornosti výrazu činím. Doporučoval bych, abychom dnes jednali do 18.30 hodin a potom dnešní jednání ukončili s tím, že výbory už dnes jednat nebudou, protože schopnost koncentrace na jednání výborů by už chyběla. (Potlesk.)

Slovo má poslanec Sokol.

Místopředseda SN J. Sokol: Pane předsedající, vážené Federální shromáždění, rád bych za prvé řekl pár slov k tomu, kdy je referendum na místě a kdy ne, za druhé odpověděl na některé běžně vyslovované námitky proti referendu a za třetí se vyjádřil k předloženému návrhu zákona, a to jménem klubu poslanců Občanského hnutí.

O legitimitě referenda jako vyjádření vůle občanů v zásadě nemůže být pochyb. Je to nejlegitimnější a nejnespornější forma vyjádření této vůle. Je ovšem na místě jen tam, kde každý občan s normálním vynaložením svých schopností je schopen posoudit, co je, a co není v jeho zájmu, a za toto rozhodnutí nést odpovědnost. To je právě okruh otázek, pro které je referendum vždy a všude na místě.

Uvedu dva příklady. Právě třeba usnesení o územní přináležitosti nějakého kraje k nějakému státu je jednoznačně otázkou, na kterou se referendem odpovídat má. Za prvé - každý ví, o čem hlasuje, za druhé - každý ponese odpovědnost za své rozhodnutí.

Když se například rozhodovalo o přičlenění Elsaska, tak se o tom samozřejmě rozhodlo referendem. Od té doby je tato otázka, která byla po staletí předmětem válek, vyřešena.

Na opačném pólu stojí takový problém, jako je např. státní rozpočet. Státní rozpočet je přesně otázka, kterou referendem rozhodovat nelze. Je to otázka, kde občan při vynaložení normálních schopností a času, který na to může věnovat, nemůže pochopit o co se jedná, zejména neponese důsledky za své rozhodnutí. Někde mezi tím by se měla pohybovat oblast legitimity referenda.

V případě, o kterém jednáme, je - zdá se mi - tato otázka vyřízena už tím, že témata, k nimž je možné referendum pořádat, jsou právě tématy, o nichž naše zastupitelské sbory nemohou rozhodovat. Nemají totiž na ně mandát. My všichni jsme byli zvoleni na základě ústavy do zastupitelských sborů určitých států a nejsme pověřeni mandátem, abychom zásadně měnili formu tohoto státu. Není náš mandát, abychom např. z Československa učinili království apod.

Častou námitkou proti referendu je názor, že referendum znamená konkurenci parlamentu. Na té námitce, obecně vzato, kdybychom nevzali v úvahu předchozí bod, něco je. Je znám - pokud vím - jediný historický případ, kdy k něčemu takovému skutečně došlo. Ke konci de Gaullovy éry ve Francii se skutečně vyskytl pokus obcházet parlament pořádáním referenda. Ten pokus se nezdařil a od té doby se tento případ stále opakuje.

Nicméně také tato námitka je v případě, o kterém jednáme, vyloučena, neboť parlament je jediným, kdo může přípravu referenda iniciovat, tedy o obcházení parlamentu nemůže být řeči.

Chci ale upozornit i na jinou okolnost. Referendum totiž nemusí být jen konkurencí zastupitelské demokracie, ale naopak její velice významnou a účinnou oporou. Je řada případů, kdy by si stát ušetřil předčasné volby, kdy by si ušetřil řadu ústavních krizí, kdyby mohl včas se opřít právě o referendum. A nemusí jít o krize tak ostré, jakou zažíváme v této době v Jugoslávii.

Je velmi důležité, aby pro případ krizí, jak jsem řekl - i mnohem mírnějších - byla připravena ústavní cesta jejího řešení, a to zejména v případech, kdy parlament buď nemá mandát, nebo nenajde odvahu takovou otázku vyřešit.

Dovolte mi, ještě krátkou poznámku k některým předchozím vystoupením. Mám své pochybnosti o variantě zákona, která by sloužila jenom k rozdělení našeho státu. Domnívám se totiž, že to je právě problém, před kterým nestojíme a velmi pravděpodobně stát nebudeme, a většina názorů, které se v tomto směru vyjadřují, jsou jenom více či méně neumělou formulací otázky, jak má společný stát vypadat. Domnívám se tedy, že má-li zákon, o kterém jednáme, být užitečný, má-li přinést to, co od něj očekáváme, měl by obsahovat i rozhodování o zásadních státoprávních otázkách nebo o formě státu nebo něco podobného.

Z námitek, které se zde vyskytly, mne zvlášť zaujala jedna námitka paní poslankyně Andelové, na kterou bych chtěl upozornit. Paní poslankyně zde tvrdila, že práva se nelze zříci. Chci upozornit na to, že právě v případě sebeurčení národa je obtížné mluvit o právu, a jak toto právo má docela jinou podobu než práva individuální. U individuálních práv všichni dobře víme, kdo je pověřen, kdo je oprávněn, aby se jich domáhal. Já se smím domáhat svých práv, za určitých okolností práv svých dětí a za zcela zvláštních případů práv své manželky. Ale v případě kolektivních práv nastává právě nesnáz, kdo je tím oprávněným, kdo se tohoto práva smí domáhat. Kdo může přijít a říci - já vyjadřuji právo tohoto kolektivu. Tento případ se vyskytuje v mnoha podobách, ale právě sebeurčení národa je jednou z nich.

Zde bych právě vyslovil určitou pochybnost o tom, zda je možné položit rovnítko mezi právo sebeurčení národa a právo sebeurčení národní rady.

K otázce možnosti dispozice s právem bych chtěl upozornit, že právě zásada, že práva se nelze vzdát, je jedna z velmi problematických zásad právního období, které - doufám - opouštíme.

Co se týče vlastního textu zákona, připomínky našeho poslaneckého klubu byly už do návrhu zapracovány, tedy žádné další nepodáváme. Na vás ostatní se obracíme s prosbou, abyste o zákonu jednali uvážlivě, se zvážením, o jak důležitou věc se jedná, a abyste ho nakonec podpořili. Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající první místopredseda FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má poslanec Hubálek, připraví se poslanec Doležal. Faktickou poznámku má poslanec Moric.

Poslanec SN V. Moric: Ja by som chcel povedať, vážené dámy, vážení páni, že poslankyňa Andelová nehovorila ani za národ, ani nehovorila o práve národa. Jednoducho v článku 4 odstavec 4 je povedané, že referendum prevedené podľa tohoto zákona sa môže o rovnakej otázke opakovať najskôr za päť rokov. Tým automaticky na päť rokov jeden národ nemôže žiadať o referendum. O to tu išlo. Neišlo o zrieknutie sa práva ako takého, že by ho mala zastupovať jedna strana. Prosím pána kolegu a podpredsedu Snemovne národov, aby nezameňoval pojmy. Ďakujem.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec Hubálek. Panu Moricovi bych řekl jednu věc. Paní poslankyně Andelová formulovala některé věci skutečně způsobem, které je těžké dát do platného ústavního rámce, v němž se zatím pohybujeme.

Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec SN P. Kulan: Chcem upozorniť na to, že v Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky nie je len jeden národ, ale minimálne dva národy, ktoré by túto možnosť mali.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Pan poslanec Moric.

Poslanec SN V. Moric: Je možné tri i štyri národy, pán kolega.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Pan poslanec Hubálek.

Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedající, dámy a pánové, referendum a svobodné volby mají mimo demokratičnost ještě jeden společný rys, alespoň u nás. Je to výška finančních nákladů. Přesto ani v jednom z návrhů není ani přibližné vyčíslení tak důležité položky, ačkoliv jde o hodnoty nezanedbatelné.

Zhruba 300 miliónů dolarů stály volby pod mezinárodním dozorem v Namibii, to je podle informace z OSN na můj dotaz z května 1989.

Volby do zákonodárných sborů v létě 1990 hradil státní rozpočet částkou 527 miliónů korun. V tom nejsou započítány volební obálky, darované kanadskou vládou.