Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Jako předsedající prosím
poslankyně a poslance, aby nebyly přednášeny
inkvizitorské projevy. Děkuji. Prosím poslance
Malinu.
Poslanec SL Z. Malina: Pane předsedající,
dámy a pánové, budu se snažit vyhovět
přání pana předsedajícího.
Není v mé povaze pronášet takové
projevy a myslím, že to snadno splním.
Velmi konkrétně navrhuji v § 1 odst. 1 f),
pokud neprojde návrh obsažený v návrzích
pana poslance Tomana na vypuštění slova "výlučný",
tak toto slovo nahradit slovem "většinový".
Nyní k druhé otázce. Chtěl bych vystoupit
na podporu myšlenky, která je rovněž obsažena
v návrhu poslance Tomana, a to aby každý občan
měl právo vyžádat si od federálního
ministerstva vnitra osvědčení či nález
o své případné spolupráci s
StB. Kupodivu ve vládním návrhu tato idea
chybí. Postrádám ji tam, třebaže
jsme ji i při projednávání zásad
tohoto zákona ve výborech požadovali. Chybí
tam i přesto, že branně bezpečnostní
výbory, hospodářské výbory,
zahraniční výbory a výbory pro životní
prostředí ji do svých usnesení zapracovaly.
Myslím, že v případě údajů
o spolupráci s StB se bezesporu jedná kromě
jiných prostředků i o osobní data,
která jsou zpracovávána pomocí automatizační
techniky. Dovolte, abych citoval z konvence Rady Evropy o ochraně
jednotlivce při automatickém zpracovávání
osobních dat. V čl. 8 této konvence se říká:
"Každý má právo a) zjistit existenci
souboru osobních dat pro automatické zpracování,
jeho hlavní účel, identitu a sídlo
provozovatele souboru, b) získávat v rozumných
intervalech a bez zbytečného prodlení nebo
nákladů potvrzení, zda osobní údaje
o jeho osobě jsou v souboru obsaženy a informace o
těchto datech ve srozumitelné formě."
Chci říci, že tato konvence Rady Evropy stanoví
státům povinnost zapracovat do svého právního
řádu takové ustanovení, že jen
na základě zákona je možné článek
8 nezapracovat nebo povolit výjimku z tohoto ustanovení
v případě, že se jedná o ochranu
bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost,
finanční zájmy státu a nebo potlačení
kriminálních deliktů.
Třebaže tyto datové soubory vznikly protiprávně
a asi i zločinně, je jejich existence faktem nesporným.
Je to fakt, se kterým se musíme vyrovnat a měli
bychom se vyrovnat jednou provždy. Myslím, že
právě alternativa zařazení nového
§ 8 podle návrhu pana poslance Tomana je ta alternativa
nejlepší. Děkuji vám.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji také. Další přihlášený
je poslanec Jan Vidím, připraví se poslanec
Miloš Zeman.
Poslanec SL J. Vidím: Pane předsedo, dámy
a pánové, vážené Federální
shromáždění, já nechci přinášet
další podpůrné argumenty pro přijetí
tohoto zákona v intencích pozměňovacích
návrhů kolegy Tomana, domnívám se,
že toho zde už zaznělo nemálo a ještě
pravděpodobně zazní od dalších
diskutujících.
Chtěl bych trochu objasnit termín, který
prochází celým zákonem a ještě
se o něm zde nikdo nezmínil. Každý se
domnívá, že jej chápe tak, jak skutečně
termín vypadá, ale nejsem o tom tak zcela přesvědčen.
Tím termínem je Státní bezpečnost.
Domnívám se, že je zapotřebí
poněkud oddémonizovat tuto tajnou politickou policii,
a proto jsem si nechal vypracovat od ředitele analyticko-archívní
sekce první divize ministerstva vnitra studii, která
by nám měla objasnit, které organizační
složky FMV, dříve ministerstva vnitra, byly
součástí Státní bezpečnosti.
Jsem přesvědčen, že by se to mělo
objevit ve stenozáznamu z dnešního jednání
společné schůze obou sněmoven už
jen proto, abychom mohli odmítnout případné
zkreslování významu tohoto zákona,
konkrétně této technické definice
Státní bezpečnosti.
Tedy při snaze o zjištění, které
součásti SNB je třeba zahrnout do složky
Státní bezpečnosti, je třeba mít
na paměti dvě věci: složka Státní
bezpečnosti má za sebou mnohaletý vývoj,
v podstatě už od r. 1945, a během tohoto vývoje
se její vnitřní organizace mnohokrát
velmi razantně měnila. Státní bezpečnost
byla po dlouhá léta budována jako organizace
ministerstva vnitra a naopak ministerstvo vnitra bylo po stejně
dlouhou dobu budováno jako týlové zabezpečení
Státní bezpečnosti, a proto jejich vzájemná
provázanost, a to i personální, je naprosto
mimořádná. Ostatně Státní
bezpečnosti byly v jistých situacích a v
jistém smyslu podřízeny i ostatní
složky státní správy, nejen ministerstvo
vnitra.
Z těchto důvodů je proto naprosto zavádějící
vycházet ze znění příslušných
zákonů o SNB, které striktně dělí
SNB na složku VB a složku StB. Jedná se o zákon
č. 149/47 Sb., oddíl 3, § 8 odst. 4, dále
zákon č. 70/1965 Sb., oddíl 3, § 4 odst.
1 a zákon č. 40/74 Sb., hlava I § 9 odst. 1.
Jak tomu bylo ostatně dříve velmi často
zvykem, zákony neodpovídají skutečnému
stavu. Jejich tvůrci totiž vycházeli z předpokladů,
že v SNB jsou soustředěny složky výkonné,
kdežto ostatní pracovníci ministerstva vnitra
jsou úředníci, tj. civilní zaměstnanci,
ale tak tomu nikdy nebylo. Mezi výkonné útvary
složky StB lze zcela jednoznačně zařadit
operativní odbory. S těmi patrně mnozí
z vás přicházeli často do styku při
různých demonstracích, manifestacích,
domovních prohlídkách apod. Mezi útvary,
které dále patřily ke složce Státní
bezpečnosti, rovněž náleží
správy vyšetřování Státní
bezpečnosti. I s příslušníky
těchto odborů a správ mnozí z vás
přišli do styku.
Pokud jde o útvary, které s operativní činností
bezprostředně souvisejí, protože se
na ní přímo a činně podílely,
navrhuji rozlišit mezi útvary sledování
a útvary zpravodajské techniky. Důvod k tomu
spatřuji v tom, že v některých dobách
byla při útvarech zpravodajské techniky organizována
i čistě výzkumná a technická
pracoviště, která se na operativní činnosti
nijak nepodílela.
Posledním zvláštním případem
jsou útvary, které ve prospěch Státní
bezpečnosti prováděly něco, co lze
nazvat jakousi servisní službou a ničím
jiným se vlastně nezabývaly. Určitou
výjimku zde tvoří správa pasů
a víz, jejíž postavení a úlohy
se postupem času měnily. V 50. letech to byla skutečně
jen servisní služba Státní bezpečnosti,
postupem času dostával tento útvar i charakter
služby občanům, nějaké to vízum
a pas vydal.
Patří sem do těchto servisních služeb
odbory operativních evidencí, cenzury poštovních
zásilek a tiskovin přepravovaných poštou,
šifrové útvary.
Ze všech těchto důvodů navrhuji vymezit
příslušnost ke složce Státní
bezpečnosti Sboru národní bezpečnosti
na tyto útvary:
I. útvary, které nepoužívají
krycí názvy: prezídium pro Bezpečnost
MV 1948-1950, odbor BA skupiny I - Bezpečnost MV 1948-1950,
velitelství StB 1950-1952, Hlavní správa
StB 1952-1953, 1966-1971, Federální správa
zpravodajských služeb 1969-1971, Sekretariát
náměstka ministra vnitra ČSSR pro řízení
federální zpravodajské služby 1970-1971,
Bezpečnostní odbor MV SSR 1969-1971, organizačněbezpečnostní
úsek MV ČSR 1969-1971, Hlavní správa
ŠtB MV SSR 1969-1974, Hlavní správa vojenské
kontrarozvědky 1952-1953, Správa ochrany prezidenta
1952-1953, Správa ochrany ústavních činitelů
1952-1953, Správa zahraničněpolitické
rozvědky 1952-1953, Správa státobezpečnostního
vyšetřování 1953, Správa vyšetřování
StB 1953-1989, Krajská velitelství StB 1950-1952
a útvary podřízené, Krajské
správy StB 1952-1953 a útvary podřízené,
Krajské správy MV 1953-1966 a útvary podřízené,
Správy StB při krajských správách
SNB 1966-1989 a útvary podřízené.
II. Operativní útvary, užívající
krycí názvy:
0 těchto se několikrát zmiňovala i
zpráva vyšetřovací komise o událostech
17. listopadu, především s problematikou lustrací.
Patří sem
I. správa MV, pak FMV, pak SNB, 1953-1990, pak rozvědka,
II. správa MV 1953-1963 - kontrarozvědka,
II. správa MV, pak FMV, 1964-1974 - jednotná kontrarozvědka,
II. správa FMV, pak SNB 1974-1988 - kontrarozvědka,
II. správa SNB 1988-1990 - jednotná kontrarozvědka,
III. správa MV 1953-1963 - vnitropolitické zpravodajství,
IV. správa MV 1953-1963 - ekonomika,
V. správa MV 1953-1962 - doprava,
VI. správa MV 1953-1963 - VKR,
VII. správa MV 1953-1963 - sledování, VIII.správa
MV 1953-1963 - ochrana činitelů,
XI. správa MV 1953-1963 - zpravodajská technika,
III. správa MV, pak FMV, pak SNB, 1964-1990 - VKR, IV.
správa MV, pak FMV, pak SNB, 1964-1990 - sledo vání,
V. správa MV, pak FMV, pak SNB, 1964-1990 - ochra na,
VI. správa MV, pak FMV, pak SNB, 1964-1990 - zpra- vodajská
technika s výhradou, uvedenou výše,
X. správa FMV, pak SNB, 1974-1988 - vnitřní
protivník,
XI. správa FMV, pak SNB - ekonomika,
XII. správa FMV, pak SNB, 1974-1990 - centrála pro
SSR,
XIII.správa SNB - šifra
XIV. správa FMV, 1980-1985 - teror, únosy letadel,
převaděčství
Zvláštní správa MV 1955-1990 - šifra,
1., 2., 3., 4., 5. samostatný sektor ministerstva národní
bezpečnosti 1950-1951 - ochrana, rozvědka, operativní
evidence, vězeňství, operativní technika,
Odbor 0, Z, C, E, T, V, LM ministerstva národní
bezpečnosti, 1951-1952 - ochrana rozvědka, VKR,
evidence, operativní technika, lidové milice,
III. Útvary servisního charakteru jsem již
stručně popsal, tak je nebudu opakovat.
Jsem přesvědčen, že zde měly
zaznít tyto názvy jednotlivých složek
Státní bezpečnosti v průběhu
vývoje v letech 1948-1990, kdy na jaře byla Státní
bezpečnost zrušena.
Ještě na závěr větu, kterou jsem
zaslechl v kuloárech. Domnívám se totiž,
že pokud tento zákon s pozměňovacími
návrhy poslance Tomana nepřijmeme, tak zde sedíme
zbytečně.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Vidímovi, prosím poslance
Miloše Zemana. Připraví se poslanec Jan Horník.
Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedající,
vážené Federální shromáždění,
před více než rokem jsem tomuto parlamentu
navrhl, aby požádal o lustraci kandidátů
v komunálních volbách, a parlament můj
návrh přijal. Vycházel jsem přitom
ze dvou principů, které zastávám i
dnes při projednávání tohoto lustračního
zákona.
Za prvé, že uchází-li se libovolný
kandidát o libovolnou veřejnou funkci, má
jeho potenciální volič plné právo
znát o tomto kandidátovi vše podstatné
a za podstatnou pokládám i informaci, zda byl či
nebyl spolupracovníkem StB, zda je evidován v rejstříku
trestů, případně zda trpí nevyléčitelnými
nemocemi.
Na druhé straně se ovšem domnívám,
že je svobodnou vůlí voliče, jestliže
tohoto kandidáta zvolí, že by toto jeho právo
nemělo být omezováno. Koneckonců,
jestliže zvolí spolupracovníka StB, vypovídá
to více o stavu našeho voličstva než o
kandidátech samých.
To je, domnívám se, skutečně liberální
pojetí, které bych doporučil rozšířit
i na druhou projednávanou kategorii, tzn. funkce obsazované
jmenováním, neboť nikoli pouze ve státní
správě, ale i v libovolných dalších
organizacích má zaměstnavatel plné
právo vědět o svém zaměstnanci
vše podstatné a svobodně se rozhodnout, aniž
by mu v tom kdokoli bránil, zda tohoto zaměstnance
přijme nebo ne. Chtěl bych vážené
kolegy upozornit, že například Alexander Solženicyn
byl agentem KGB pod krycím jménem Větrov.
Uvádí to sám ve 3. díle Souostroví
Gulag v kapitole "Práskáš, práskám,
práskáme". Podle našeho lustračního
zákona aplikovaného v podmínkách Sovětského
svazu by tedy A. Solženicyn nemohl vykonávat celou
řadu funkcí, kde by podle mého názoru
byl třeba i docela užitečný.
Domnívám se, že podobně jako v případě
rejstříků trestů by ne formou veřejné
listiny, ale formou umožňující nahlížet
k tomu povolaným, včetně zaměstnavatelů,
měl být zpřístupněn i Registr
svazků i další podstatné údaje
o lidech, o nichž zde hovoříme. Domnívám
se také, že v případě těch
lidí, kteří by zůstali ve funkcích,
potřebujeme svobodný tisk a pluralitní společnost,
která by na tyto skutečnosti upozorňovala.
Proto se stavím vlídně k modifikaci §
19, o němž se zde hovořilo. Domnívám
se ale, že jestliže budeme vyslovovat administrativní
zákazy a nebudeme-li mít důvěru k
voličům nebo zaměstnavatelům, pak
nepostupujeme liberálně a přežívá
v nás komunistická psychologie.
Mám tři konkrétní námitky proti
tomuto návrhu zákona:
1. že zřizuje instituci mimořádných
komisí a jejich nálezů. Jsem proti jakýmkoli
komisím, ať jsou výbory veřejného
blaha, mimořádná komise, akční
výbor Národní fronty nebo naopak výbor
pro neamerickou činnost.
Každý takový orgán časem zbytní,
postaví se nad toho, kdo jej ustavil a začne žít
svým parkinsonsko-inkvizičním vlastním
životem. Operujeme-li podobně jako komunisté
s kategorií revolučního práva, uvědomme
si na základě historie, že revoluční
právo je koneckonců bezpráví. Tuším,
že kolega Šedivý byl pověřen výborem
pro plán a rozpočet, aby přednesl stanovisko
tohoto výboru a pozměňovací návrhy
doporučující vyloučení institutu
komisí ze struktury tohoto zákona a nahrazení
normálním soudním systémem.
Kritická poznámka č. 2. Domnívám
se, že v tomto parlamentu i v této společnosti
je poměrně málo skutečných
osobností, to je lidí ochotných a schopných
nasadit - je-li to potřeba - i svůj život pro
věc, kterou hájí. V tomto parlamentu je však
jeden člověk, který to udělal. Díky
tomu se v jednom z mála světlých okamžiků
historie komunistické strany dostal do čela jejího
Vysočanského sjezdu, obklíčeného
tanky. Pokud by tento člověk a jemu podobní
měl být pronásledován za to, co může
právem považovat, za - jak by řekl Churchill
- svoji jitřní hodinu, pak se domnívám,
že je tento návrh zákona nesprávný.
Třetí a poslední poznámka. Tady se
hodně hovoří a hovořilo o debolševizaci,
a to v situaci, kdy z významných politických
představitelů je ve vězení, jak jsem
několikrát upozorňoval, jen Miroslav Štěpán.
Ne že bych mu to nepřál, ale ptám se,
zda je skutečným jediným představitelem,
který je vinen za zločiny minulého režimu.
0 debolševizaci se hovoří v situaci, kdy rozhodující
centrum minulých i současných mafií
se soustředilo na podnikovou úroveň a kdy
dokonce úředníci z ministerstva financí
tyto podniky objíždějí a ujišťují
staronová vedení, že pokud ve svých
privatizačních projektech věnují dostatečně
vysoký podíl kupónové privatizaci,
budou moci ve svých funkcích zůstat.
Existuje-li tato situace, pak se ptám, zda řeči
o debolševizaci nejsou pouhou snahou reálnou debolševizaci
neprovést. Od koho, vážení kolegové,
tyto řeči slyšíme? Slyšíme
je od bývalého cenzora, slyšíme je od
člověka, s jehož statečností
jsem měl příležitost se osobně
seznámit při podpisu petice za propuštění
politického vězně. Slyšíme je
od lidí
s planoucíma očima pod nízkými čely
bývalých vysokých svazáckých
funkcionářů. Já těmto lidem
nevěřím. Já se domnívám,
že se snaží pouze překonat komplex své
vlastní viny a vlastní zbabělosti a že
se stali antikomunisty teprve tehdy, když je komunismus zejména
po potlačení sovětského puče
jen vyprázdněným životním postojem,
když se - zaplať pán Bůh - stal politickou
mrtvolou a tito lidé si opatrně třikrát
tuto mrtvolu obešli, přesvědčili se,
že konečně nekouše, a pak si do ní
několikrát s chutí kopnou.
Dovolte mi, abych závěrem odcitoval výrok
člověka, který v boji proti komunismu v době,
kdy komunismus vládnul, udělal mnohonásobně
více než například všichni členové
Občanské demokratické strany dohromady. (Smích
v sále, potlesk.) Ještě nevíte, drazí
kolegové, kdo to je, ale ten člověk se jmenuje
Adam Michnik a text, který teď budu citovat, vyšel
v červnu 1990 ve francouzském časopise Liberation:
"My sami si někdy klademe otázku, nejsme-li
všichni dětmi totalitního komunismu. Smrt systému
neznamená ještě konec totalitních mravů.
Otroci komunismu, velmi pečlivě utváření,
neumírají s koncem diktatury jedné strany,
nemluvě o nepřátelích komunismu, utvářených
někdy k obrazu systému, proti kterému bojovali.
Co jiného je v nenávistném šovinismu
než přirozená reakce, která se dostala
na scestí, než žízeň po národní
identitě, zlehčovaná ještě nedávno
komunismem, a přirozená potřeba svrchovanosti?
Zatrpklý populismus je stejnou scestnou reakcí na
velice lidskou touhu po spravedlivém sociálním
řádu. Oba tito démoni zaujímají
prázdné místo po komunistické ideologii
a jako rakovina napadají mladý organismus rodící
se pluralistické demokracie a tržní ekonomiky.
Každá revoluce, ať krvavá či nekrvavá,
probíhá nezbytně ve dvou fázích.
V první převládá boj za svobodu, ve
druhé boj o moc a pomstu proti zastáncům
bývalého režimu. Fáze boje za svobodu
je krásná. Všichni, kdo se tohoto boje zúčastnili,
prožívali radost až téměř
fyzickou. Logiku pomsty vytváří jiná
psychologie. Je to logika nesmiřitelná, začíná
čistkou od včerejších nepřátel,
zastánců bývalého režimu. (Předsedající
upozorňuje, že stanovený čas vypršel.)
Pak přijdou na řadu odpůrci pomsty, včera
ještě představitelé opozice, a nakonec
jejich obhájci. Pomalu nastupuje psychóza pomsty
a nenávisti. Pak se k ní přidává
obyčejný mechanismus odvety, který dobře
známe a který byl stejný za jakobínského
teroru jako za islámské iránské revoluce.
Jednou z velkých vad totalitní epochy je, že
hledí s podezřením na každý projev
politické umírněnosti. Stačí
se podívat do zrcadla nebo do hloubi srdce a vidíme,
jak jsme byli všichni pokřiveni totalitním
komunismem. Chybí nám demokratická kultura
a demokratická instituce tradice demokratického
soužití.
Politik, jímž se intelektuál stal, by si měl
vybrat účinnost. Etik, jímž by chtěl
zůstat, ví velmi dobře, že musí
volit pravdu.
To je podstata naší situace. A to, co víme,
je, že naše rodící se demokracie je tak
křehká, že ji odhalováním omylů
učiníme ještě křehčí.
To je náš konflikt, konflikt několika loajalit.
Která z těchto loajalit zvítězí?
Ta, kterou pociťujeme vůči naší
křehké demokracii, nebo ta, která nás
vede k pravdě, nezávislé na moci?"
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
To byl poslanec Miloš Zeman. Dalším přihlášeným
je poslanec Ján Horník. Připraví se
poslanec Albert Černý.
Poslanec SN J. Horník: Vážený pán
predsedajúci, vážené Federálne
zhromaždenie, dámy a páni, popredný
slovenský myslitež a spisovatež Dominik Tatarka
v roku 1963 vydal esej Démon súhlasu. Toto nevežké
literárne dielo rozvírilo hladinu spoločenského
a verejného života, v tom období, na Slovensku
i v Čechách. V Démonovi súhlasu Tatarka
zobrazuje, ako vtedajší účastníci
různych rokovaní a iných verejných
akcií so všetkým súhla sili, i keď
vnútorné presvedčenie a osobná pravda
boli úplne iné. Strach a zbabelosť im nedovolili
povedať pravdu, svoj názor, svoj osobný postoj
a preto radšej podžahli "démonovi súhlasu".
A tento "démon súhlasu" značnou
mierou pomohol úpadku našej spoločnosti, mravnému
rozkladu rodiny i celého verejného života.
V súčasnosti démon súhlasu už
nevládne. V rámci demokracie nastúpili iní
démoni a to: pýcha, nemravnosť, závisť,
nenásytná túžba po bohatstve a kariére.
Vládne medzi nami, v celej našej spoločnosti,
podozrievanie, neúprimnosť, osočovanie a neznášanlivosť.
Vo vypočítavaní našich vnútorných
i vonkajších, osobných i spoločenských
nedostatkov by som mohol pokračovať. Naša spoločnosť
sa chce uberať v rozvoji slobody, pravdy a spravodlivosti,
má hžadať to, čo ju spája - v pokoji,
v rodine i v spoločnosti. Hžadať radosť,
hžadať pokoj i dôveru vo vzájomnom budovaní
spravodlivej spoločnosti, spravodlivého štátu,
spravodlivej Európy a spravodlivého sveta. Bez tejto
spravodlivosti a pravdy sa neuplatní ani jednotlivec ani
spoločnosť. Nebudeme sa cítiť ani u nás,
v Čechách a na Slovensku, ako doma.
Zákon, o ktorom dnes rokujeme, má značnou
mierou prispieť k čiastočnému psychickému
upokojeniu našej spoločenskej rozbúrenej hladiny.
Dúfam, že zákon pričinením všetkých
nás poslancov príjmeme a schválime tak, aby
pomohol demokratizácii našej spoločnosti.
Včera vo svojom vystúpení pán profesor
Jičínský citoval slová pražského
arcibiskupa, časť, v ktorej tento významný
náš súčasný cirkevný prelát
hovorí o zmierení a odpustení. So zmierením
a odpustením súhlasíme všetci, je však
potrebné, aby zmierenie bolo obojstranné a platilo
pre všetkých. Zmierenie má veža stupňov.
Po prvé - uznanie viny a žútosť za túto
vinu. Po druhé - zadosťučinenie, nápravu
krívd, ktoré sme zapríčinili vedomo,
teda zlými zákonmi, ale i nevedomo. Po tretie -
predsavzatie, že budeme konať dobro, a tým dobrom
budeme slúžiť nielen sebe, ale celej spoločnosti,
ktorá sa nachádza okolo nás. A keď toto
dokážeme, nastane naozajstné odpustenie a uzmierenie.
Dodnes sa tak v našej spoločnosti nestalo. 0 tom sa
len hovorí a píše, ale skutočnosť
je úplne iná. Nikto sa v tejto spoločnosti,
hlavne prenasledovaným občanom primerane neospravedlnil
a nežiadal od týchto spoluobčanov odpustenie
a neponúkol im ani zadosťučinenie. Mnohí
sa odvolávajú na rôzne medzinárodné
zmluvy o žudských právach. Áno, tieto
zmluvy je potrebné uznávať a plniť, ale
uznávať a plniť pre všetkých - pre
jednu stranu, ale i pre druhú stranu. Premýšžajte,
či v tomto parlamente mnohí takto hovoria. A tieto
zmluvy by mali byť i v našom Lustračnom zákone.
Malo by sa to odraziť, ale nie iba pre jednu stranu, ale
i pre druhú. Nepočul som od tých a nachádzajú
sa medzi námi, ktorí 42 rokov podporovali nespravodlivé
zákony, aby sa aspoň slovom ospravedlnili a požiadali
o odpustenie. (Potlesk.)
Hovorilo sa tu o inkvizícii. Inkvizíciu je treba
odsúdiť, každé zlo je treba odsúdiť
a žiadny človek dobre zmýšžajúci
s ňou nemôže súhlasiť.
K návrhu zákona, o ktorom rokujeme, mám menší
pozmeňujúci návrh. V § 3 písm.
c) upraviť znenie "osobou uvedenou v § 2 ods. 1
písm. b) - h)", Tento návrh dám písomne.
Vážené poslankyne, vážení
poslanci, chcel by som vás požiadať, aby ste
hžadali v pozmeňujúcich návrhoch také
styčné body, ktorými by sa tento zákon
stal demokratický a lepší. Chcel by som, aby
sa urobil ďalší krok k upevneniu demokracie a
slobody v našej vlasti a preto budem podporovať všetky
dobré návrhy a zvlášť tie, ktoré
predniesol pán poslanec Toman. Ďakujem za pozornosť.
(Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
To byl poslanec Horník, dalším přihlášeným
je poslanec Albert Černý. Uděluji mu tímto
slovo.