Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SL J. Ruml: Pane předsedající, vážené Federální shromáždění, milí hosté, parlamentní vyšetřovací komise byla ustavena z návrhu branných a bezpečnostních výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů 20. září 1990, usnesením Federálního shromáždění číslo 34, aby působila k objasnění událostí 17. listopadu 1989 včetně příčin, následků a jmenovité odpovědnosti, ať politické či trestní, jednotlivých osob odpovědných za brutální zákrok na Národní třídě.

Tehdy byli do komise plénem zvoleni tito poslanci: Petr Burian, Jiří Pospíšil, Jiří Ruml, Stanislav Devátý, Petr Toman, Štefan Glezgo, Štefan Bačinský, Július Bobovnický, Jaroslav Cuhra, Miloš Krejcar, Bohuslav Hubálek, Eduard Baštigal, Miroslav Jansta, Jan Vidím, Jiří Dienstbier ml., Jozef Šepetka.

Omlouvám se, že při přepisu dvě jména vypadla z rozmnožené zprávy, a sice jména pana Bohuslava Hubálka a Miroslava Jansty.

Na své první schůzi komise zvolila svým předsedou Jiřího Rumla, místopředsedou Jiřího Pospíšila, mluvčím Petra Tomana a tajemníky Jana Vidíma a Jiřího Dienstbiera ml. Z aparátu Federálního shromáždění byl spoluprací s komisí pověřen dr. Cigánek a později ho v této funkci nahradili pracovníci ministerstva vnitra uvolnění pro práci s rozsáhlou agendou a archívy.

Dříve než jsme začali pracovat, vzdal se svého členství v komisi Petr Burian, později na jaře loňského roku též Jiří Dienstbier mladší. Podle statutu komise, že může k plnění úkolů přizvat další poslance, požádala komise o spolupráci poslance Jana Mlynárika a Tomáše Kopřivu. Kromě toho se některých úkonů nevyžadujících přístup k materiálům a zařazením podléhajících zvláštnímu režimu stanovenému rozkazy ministra vnitra a ministra obrany, účastnili studenti Martin Benda, Filip Doner a David Šuman.

Vyšetřovací komisi byla svěřena rozsáhlá pravomoc novelizací trestního zákona č. 140/61 Sb. v § 94 a), podle něhož komise může vyslýchat svědky a přibírat znalce k objasnění skutečností důležitých pro její činnost. Vzhledem k tomu, že šlo o svědectví podléhající ustanovením trestního řádu, to znamená, že křivá výpověď svědka učiněná před vyšetřovací komisí je trestná jako křivá výpověď svědka učiněná před soudem, byli k výslechům přizváni kvalifikovaní vyšetřovatelé Generální prokuratury ČR a Vojenské obvodové prokuratury, kteří řádně vedly protokoly o výslechu s náležitým poučením o povinnostech a právech vyslýchaných osob. Podle statutu komise členové, případně jiné osoby s komisí spolupracující, byli povinni zachovat mlčenlivost o všech okolnostech, o nichž se dověděli v souvislosti s činností komise. Mlčenlivosti mohli být zbaveni zcela nebo zčásti pouze rozhodnutím komise, přičemž tato byla usnášeníschopná, byla-li přítomna nadpoloviční většina jejich členů a k přijetí usnesení bylo třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členů. Tedy tak jako třeba ve výborech.

Zjištění vyšetřovací komise jsou i nadále pouze interní povahy - i když jsem se právě dozvěděl, že jsme byli mystifikováni, že už od dubna nejsme touto mlčenlivostí vázáni - a komise je předkládá s příslušným návrhem k projednání sněmovnám FS, které k nim zaujímají stanovisko usnesením. Tolik ze statutu vyšetřovací komise, který nabyl účinnosti 15. října 1990.

K této citaci je nutno poznamenat: Pokud se v hromadných sdělovacích prostředcích či jinak na veřejnosti objevily informace nerespektující toto ustanovení, nikdy k tomu nedošlo usnesením komise, které bylo závazné pro každého člena komise a přizvané znalce. Komise jako celek za ně tudíž nenese žádnou zodpovědnost. Nelze zapomínat na to, že mnohá fakta byla známa a dostávala se na veřejnost dříve, než se jimi komise vůbec zabývala, poněvadž k materiálům Státní bezpečnosti měli přístup již před ustavením vyšetřovací komise

1) kádroví pracovníci StB, kteří agenty řídili a kádroví pracovníci SNB, kteří vedli evidenci

2) někteří členové 1.parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním, zejména ti, kteří byli už dříve ve službách Státní bezpečnosti

3) členové tzv. občanských komisí, které měli přístup k materiálům v době prověrek

4) zaměstnanci Úřadu pro ochranu ústavu a demokracie, pozdější FBIS, kteří měli přístup k materiálům jak v centru tak v jednotlivých krajích

5) všichni ministři vnitra, federální i republikoví a jimi pověření pracovníci

6) což považujeme za nejzávažnější, že po ustanovení vlády národního porozumění, kdy řízením ministerstva vnitra byli pověřeni tři členové vlády - Marian Čalfa, Ján Čarnogurský a Walter Komárek - nastalo v podstatě bezvládí. Materiály Státní bezpečnosti mohl vynést téměř kdokoliv.

Upozorňovali jsme na to už ve své dílčí zprávě koncem března loňského roku, kdy jsme současně uvedli, že máme konkrétní důkazy o tom, že některé spisy označené jako skartované dodnes existují a že máme konkrétní důkazy o tom, že některé spisy byly před skartací ofotografovány a tudíž rovněž existují. Jedinou metodou, kterou lze zabránit vydírání nebo dalšímu řízení spolupracovníků StB, případně různým politickým skandálům je, jak jsme tehdy dovodili, očista státních a zákonodárných orgánů od těchto spolupracovníků.

Následný vývoj vnitropolitické situace byl a je dosud toho dostatečně přesvědčivým důkazem. Různá senzační odhalení typu zprávy pana Dolejšího, či tzv. Paměti Zifčáka - Růžičky, jakož i pokoutní rozšiřování seznamů pocházejí právě z těchto pokoutných zdrojů a prozrazují zkušené původce z dílny estébáckých dezinformací. V této souvislosti je třeba připomenout, že se bohužel nezrealizovala poněkud planá výzva ještě z počátku června 1991, aby všichni, kdo disponují jakýmikoli materiály z archivu StB, případně jejich kopiemi, je nejpozději do 20. června 1991 odevzdali ministerstvu vnitra, jinak se vystaví trestně právním důsledkům. Federální legislativa k tomu nevytvořila žádné právní podklady a byly by velmi potřebné ještě před nadcházejícími volbami.

S výslechy započala vyšetřovací komise v říjnu 1990 a jako první podávali svědectví členové předešlé parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním, abychom zjistili, jestli činnost této komise nebyla ve své práci ovlivňována někým zvenčí nebo uvnitř, neboť se dalo očekávat úsilí StB o zkreslení výsledku vyšetřování.

První komise totiž vznikla již 29. listopadu 1989, kdy práci parlamentu i vyšetřovacích orgánů věnovali bývalí pracovníci StB mimořádnou pozornost. Toho dne, 29. listopadu 1989, se odehrály ještě dva důležité akty. Federální shromáždění suspendovalo ty články ústavy, které zaručovaly Komunistické straně Československa vedoucí roli ve společnosti a povyšovaly učení marx-leninismu na jedinou státní ideologii a současně byly do všech krajů rozváženy instrukce Státní bezpečnosti o práci ve změněných podmínkách, tedy o posilování vlivové a poziční agentury StB v nejdůležitějších článcích společnosti - v průmyslu, ve státním aparátu, na vysokých školách, v odborech i ve sdělovacích prostředcích. Tyto instrukce byly vypracovány den předtím, 28. listopadu 1989 a jejich příprava byla zřejmě součástí celkového plánu destabilizace a kontroly v době, kdy KSČ ztratila vládu nad vývojem situace v zemi. Proto se tak rychle a snadno zřekli vedoucí role, protože spoléhali na poměrně hustou síť spolupracovníků uvnitř všech významných orgánů, včetně nově utvářených a pod vedením vcelku neporušené organizační struktury Komunistické strany mohli úspěšně pokračovat v široce založené akci "Klín". Ztrátu politického vlivu chtěli vykompenzovat udržením a posílením moci ve sféře hospodářské, zachovat a ještě rozmnožit kapitál nakradený v minulých letech a využít toho, že prostřednictvím svých spolupracovníků v masmédiích mohou do značné míry ovlivňovat veřejné mínění.

Z tohoto hlediska se ukazuje jako největší chyba, že nikterak nebyla omezena či přímo pozastavena činnost Komunistické strany Československa, jejíž funkcionáři se nechtěli smířit s porážkou. (Potlesk.) A nebyla ani rozpuštěna a rozehnána zločinecká organizace, kterou si Komunistická strana Československa cílevědomě budovala k potlačování a k likvidaci svých politických odpůrců, totiž Státní bezpečnost.

Naopak i po jejím formálním zrušení byli kmenoví pracovníci StB ponecháni prakticky bez dozoru ve svých bytech, pouze na telefonu, byli jim zachovány vysoké platy a volnost pohybu po tak zvané pracovní době. Čili ideální podmínky pro shromažďování vysoce výbušných materiálů a jejich využívání k intrikám, vydírání, prostě k destabilizaci poměrů. To je pravá příčina všech následných zpráv, které pociťujeme až do dnešních dnů a zdaleka jim ještě není konec.

Vraťme se ale ke složení první parlamentní komise. Zjistili jsme, že uvnitř této komise, pověřené dohledem na vyšetřování událostí 17. listopadu, byli spolupracovníci StB. Toto zjištění nás neomylně nutilo ke zkoumání, co se stalo s registry svazků všech bývalých krajských správ StB a s registrem bývalé Druhé správy StB ministerstva vnitra. Abychom s nimi mohli nerušeně a dlouhodobě pracovat, vyžádala si naše komise rozkaz federálního ministra vnitra k jejich soustředění a vytěžení. Akce proběhla úspěšně v polovině prosince 1990 a tak se nám dostalo do rukou na půl miliónů záznamů. Ty však nebyly jediným vodítkem pro naši práci. Existují ještě evidenční lístky v zásobnících statisticko-evidenčního odboru v Praze SEO, evidenční lístky vyřazené po divoké skartaci v prosinci 1989, také SEO, jmenné seznamy živých a archivovaných svazků zájmových osob StB k listopadu 1989, které se uchovaly na mikrofiších, protokoly archivovaných svazků kontrarozvědného rozpracování tajných spolupracovníků jak SEO, tak i v archivech bývalých Krajských správ SNB, protokoly Z fondů, tak zvaných blokovaných fondů, archivovaných svazků kontrarozvědného rozpracování a tajných spolupracovníků, protokoly zvláštních fondů blokovaných vyšetřovaných ve spisech KLR a TS, dále archivované svazky kontrarozvědného rozpracování a tajných spolupracovníků v SEO a krajích. Protokoly skartovaných svazků tajných spolupracovníků v SEO a krajích, agenturní zprávy podávané prověřovanými osobami jako součást svazků osob na něž byly pověřované osoby nasazeny. Výslechy svědků řídících pracovníků prověřovaných osob a výpis z databáze SEO, kde je zachycena evidence zájmových osob k roku 1985 i zavedených po tomto roce, kde nejsou pravá jména zájmových osob nýbrž krycí jména, registrační čísla, oblast spolupráce, bydliště, znalost jazyků, politická příslušnost, řídící orgán a ještě další údaje.

Z toho je patrné, jak zrůdně pečlivá byla evidence občanů našeho státu pořízená, spravovaná, vytěžovaná Státní bezpečností podle vzoru KGB na pokyn Komunistické strany Československa a s vědomím jejich vrcholných orgánů. To nás vedlo k požadavku prověřit, kdo z poslanců, ministrů a jejich náměstků, zaměstnaců Úřadu předsednictva vlády a Kanceláře Federálního shromáždění je registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti a v jaké kategorii.

Stalo se tak usnesením pléna Federálního shromáždění č. 94 ze dne 11. 1. 1991. Usnesení uložilo vyšetřovací komisi pozitivně zjištěné osoby předvolat, seznámit je s výsledky a pokud se do 15 dnů dobrovolně nevzdají poslaneckého mandátu, respektive nerozváží pracovní poměr, byla komise povinna zveřejnit jejich jména. Současně usnesení doporučilo panu prezidentovi, aby umožnil prověření pracovníků Kanceláře prezidenta republiky a federální vládě, aby umožnila stejný postup zákonodárným sborům obou republik, pokud o to projeví zájem.

Na 14. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů podala vyšetřovací komise další dílčí zprávu o dosavadním zjištění a současně byla též uvedena jména 10 poslanců, kteří se svého mandátu nevzdali. Na tomto plénu bylo rovněž přijato usnesení Federálního shromáždění č. 123, které uložilo komisi dokončit lustraci do 15. května 1991, předsednictvu odtajnit důkazní materiály pro poslance, čehož využilo 50 poslanců, tj. jedna šestina z obou sněmoven a požádalo federální vládu, aby předložila návrh zákona o zacházení s informacemi o příslušnících a spolupracovnících Stb.

Na 15. společné schůzi pak vyšetřující komise podala zprávu o závěrech lustrací, při nichž byla zjištěna jména dvou dalších poslanců, kteří se nevzdali svých mandátů a proto i jejich jména byla postupně zveřejněna.

V této zprávě, přednesené na plénu 24. května 1991 bylo též oznámeno, že z členů federální vlády a jejich náměstků bylo pozitivně lustrováno 6 v kategorii "tajný spolupracovník" a 8 v kategorii "spolupracovník StB". V Úřadu předsednictva vlády bylo podle seznamu dodaného do konce roku 1990 zjištěno 17 pracovníků registrovaných v kategorii "tajný spolupracovník" a 9 v kategorii "spolupracovník", z nichž 11 bylo ve vedoucích funkcích kanceláře.

Třeba zaznamenat, že vedení těchto institucí, tzn. federální vlády a Federálního shromáždění zajistilo, že uvedení pracovníci tam už nepracují.

Úsilí, věnované tomuto očistnému procesu, si vyžádalo nepřetržitou 24 hodinovou službu členů vyšetřovací komise po dobu více než 2 měsíců, poněvadž bylo nutné veškeré pozitivní údaje převést do počítače, aby se s nimi mohlo operativně pracovat. Na základě těchto zjištění byla pak federální vláda požádána, aby předložila zásady zákona, kterým se stanoví některé další požadavky pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR, České republiky a Slovenské republiky.

Zákon č. 451 krátce, leč nepřesně nazývaný též jako zákon lustrační, přijalo společné zasedání Sněmovny lidu a Sněmovny národů 4. října loňského roku.

Po skončení této legislativní iniciativy předala vyšetřovací komise všechny registry svazků zpět do péče federálního ministerstva vnitra, které má celou proceduru lustrací zajišťovat, a v této souvislosti nutno velmi ocenit pomoc a spolupráci tohoto ministerstva a ministerstva obrany při objasňování okolností, jež vedly k 17. listopadu, jakož i následků této události, osobně pak vstřícnost ministrů Jána Langoše a Luboše Dobrovského. Bez jejich rozkazů by naše komise nemohla mít přístup ke studiu dokumentů důležitých pro její vyšetřování. Mylné je totiž přesvědčení, že vámi ustavena vyšetřovací komise věnovala více pozornosti prověřování minulosti občanů než vlastnímu šetření toho, co vedlo k brutálnímu zásahu na Národní třídě a co po něm následovalo. To byla pouze součást celkového hledání příčin a následků, součást hodnocení tak dalekosáhlé přeměny života společnosti.

Komise shromáždila 279 svědeckých výpovědí, které obsahují 1645 stran protokolů, prostudovala 32 897 stran dokumentace vlastní, a k dispozici měla navíc z vojenské prokuratury další 4 000 protokolů a výslechů svědků, dohromady pak dalších 20 000 stran trestních spisů.

Výsledky studia zpracovala pro závěrečnou zprávu do těchto kapitol:

1. Vývoj společnosti před 17. listopadem 1989,

2. Faktografický popis událostí členěný do pěti samostatných kapitol a

3. Závěr.

Tyto části závěrečné zprávy byly pro svou rozměrnost rozmnoženy pro všechny poslance FS a nebudou zde čteny. Kromě toho bylo šest příloh dáno k dispozici předsedům Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Ku pomoci bude i další materiál založený v archivu FS, jehož zpřístupnění uvolní jedině usnesení pléna FS.

Stručně řečeno, vyšetřovací komise FS došla k těmto závěrům:

17. listopad nebyl žádným spiknutím, pokud ovšem nemáme na mysli široce a dlouhodobě založené spiknutí Komunistické strany Československa proti občanům této země. (Potlesk.) Brutální zásah bezpečnostních složek na Národní třídě byl pouze pokračováním represívních praktik, jakých jsme byli svědky vždy, kdykoli se vládnoucí komunistická moc dostala do rozporu s veřejností. To se v posledních letech stávalo tím častěji, čím odhodlaněji sílil proti nim odpor, ať už to bylo v březnu 1988 v Bratislavě či v Praze, téhož roku v srpnu a v říjnu na Václavském náměstí, a brutalitou byly vedeny útoky proti pokojným demonstracím v tzv. Palachově týdnu a posléze opět v srpnu a v říjnu 1989.

Zákeřnost zásahu na Národní třídě spočívala však v tom, že se tak stalo při oficiálně povolené demonstraci mládeže u příležitosti 50. výročí nacistického masakru proti studentům na podzim roku 1939. Byl to současně umíráček komunistického režimu. Zvedla se vlna odporu ve všech státech bývalého sovětského bloku současně a vyvrcholila naprostým zhroucením této říše zla.

Komunistická strana Československa nebyla už s to ani za pomoci Státní bezpečnosti čelit tomuto náporu, její vedení bylo nejednotné a nerozhodné, ale především proto, že Moskva zřejmě odmítla poskytnout tomuto vedení svou pomocnou ruku. A to ve chvíli, kdy i u nás, tak jako v sousedních zemích, vyšly do ulic statisíce lidí v Čechách, na Moravě i na Slovensku. To byla pravá příčina té dalekosáhlé přeměny.

A chce-li veřejnost znát konkrétní jména hlavních viníků odpovědných za masakry minulých let, zde jsou: Ladislav Adamec, Jan Fojtík, Karel Hoffmann, Gustáv Husák, Alois Indra, Miloš Jakeš, Ignác Janák,

Ivan Knotek, Jozef Lenárt, František Pitra, Miroslav Štěpán, Karel Urbánek, Miroslav Zavadil. To byli poslední předlistopadoví členové předsednictva ÚV KSČ.

Zapomínat by se nemělo ani na ty předešlé, zejména na Vasila Biľaka, Lubomíra Štrougala, Antonína Kapka. Dále Vasil Mohorita, František Hanus, Zdeněk Hoření, Josef Mevald, Rudolf Rohlíček, Miroslava Němcová, Jindřich Poledník, Miroslav Zajíc - členové sekretariátu ÚV KSČ a předseda ÚKRK Jaroslav Hajn.

Totéž lze aplikovat na členy předsednictva, sekretariátu a kontrolní komise ÚV KSS. Pod jejich vedením a podle jejich pokynů vykonávali svou pochybenou pravomoc všichni ministři vnitra - Obzina, Vajnar, Kincl a jejich náměstci i vedoucí činitelé justice v obou republikách a jim napomáhali všichni představitelé politických stran bývalé Národní fronty a společenských organizací jako např. ROH a kompletní agentura všeobjímající Státní bezpečnosti v čele s Alojzem Lorencem.

Jedině generální prokuratura ČSFR je oprávněna rozhodnout o trestním stíhání těchto prominentů bývalého režimu, ale v každém případě před soudem dějin bude vždy na lavici obžalovaných Komunistická strana Československa a její pohrobci, třebaže jsou dnes už v jiných stranách a hnutích. (Potlesk.)

Tímto zjištěním končí svou práci vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989.

Před půl rokem ukončila svou činnost parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk. Výsledkem jejího úsilí byl odchod posledního z okupantů, což je bezesporu úspěch prokazatelně jednoznačný a také rekultivace zdecimované země, jakkoli obtížná, drahá a dlouhá, bude nakonec přece jen zdařilá, poněvadž příroda má už ten zázračný boží dar znovuvzkříšení.

Komunistickou devastaci společnosti, jejího ducha, musíme pracně a ne bezbolestně překonat jen a jen my sami, každý z nás! Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Jiřímu Rumlovi za přednesenou zprávu. Zahajuji případnou rozpravu k této zprávě.

Prozatím se přihlásili písemně do rozpravy pouze dva poslanci, a to poslanec Gandalovič a poslanec Milan Hruška. Chce-li ještě někdo vystoupit, prosím o písemnou přihlášku.

Uděluji slovo poslanci Gandalovičovi.

Poslanec SN P. Gandalovič: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Já bych chtěl říci jenom pár slov k včerejšímu televiznímu pořadu a k té naší dnešní debatě, která nakonec má zcela jiné rozuzlení, vzhledem ke skutečnostem, které jsme se dozvěděli všichni vlastně až nyní. To znamená, o skutečnosti, že sama komise je již od dubna minulého roku zbavena mlčenlivosti, a naopak my, poslanci jsme od této chvíle mlčenlivostí zatíženi, aniž o tom vlastně víme.

Já bych chtěl říci, že si myslím, že jméno Československa v zahraničí je v současné době velmi důležitou věcí. To, jak se o Československu píše v různých prominentních časopisech, zejména v anglosaském světě, může mít velký význam pro zájem zahraničních investorů přijet k nám, dát nám své peníze a pomoci rozvoji našemu hospodářství.

Pan poslanec Kavan od okamžiku, kdy byl označen komisí 17. listopadu, celý svůj poslanecký mandát zaměřil na to, aby právě před zahraničními médii jméno Československa vytrvale špinil. Já zde chci ukázat jenom vzorek článku z poměrně velmi vysoce čteného a oblíbeného časopisu News week nazvaným "Honba na čarodějnice", kde pan poslanec Kavan hovoří o tom, že zde v Československu je presumpce viny, a že nelze přijímat stalinské principy, jestliže chceme budovat demokracii.

Já si myslím, že vytváření takového názoru o Československu a to, že členové komise toto museli sledovat, aniž věděli, jakým způsobem se vlastně mají bránit, je možná vedlo k tomu, že právě zahraničním novinářům chtěli očistit demokratický proces, kterým Československo musí projít a který je v řadě bodů velmi bolestivý.

Já si myslím, že právě i ve světle toho, co jsme se dozvěděli o mlčenlivosti členů komise, Československá televize by se měla našim dvěma kolegům omluvit. Děkuji za pozornost.