Předsedající předseda SL R. Battěk:
Já také děkuji panu místopředsedovi
Jičínskému za jeho výklad, který
do určité míry vnesl světlo k některým
faktům, řečeno z časového hlediska,
dost minulým.
Tady vidím s technickou poznámkou kolega Ruml. Je
to, pane kolego, příspěvek do rozpravy nebo
jenom technická?
Poslanec SL J. Ruml: Je to jen velmi krátké sdělení,
které navazuje bezprostředně na to, co říkal
pan profesor Jičínský.
Je pravda, že Federální shromáždění
na 14. společné schůzi přijalo 26.
března usnesení č. 123, v němž
pod bodem 3 odst. b) uložilo předsednictvu Federálního
shromáždění odtajnit pro poslance Federálního
shromáždění důkazní materiály
shromážděné komisí k případům
poslanců jmenovaných v usnesení vyšetřovací
komise a tyto materiály připravit k nahlédnutí
do 10. dubna.
Dopustil jsem se omylu, když jsem o tomto usnesení
mluvil na 15. společné schůzi sněmoven
jako o usnesení předsednictva, protože jsem
předpokládal, že předsednictvo tím,
že bylo zavázáno plénem, tento bod takto
přijalo. Tam jsem skutečně řekl, že
paradox vidím v tom, že ačkoliv předsednictvo
svým usnesením zpřístupnilo materiály,
pouze 10 % z celkového počtu této možnosti
využilo.
Ovšem omylu nebo chyby se podle mého dopustilo samo
předsednictvo Federálního shromáždění,
neboť ve svém usnesení č. 106 z 10.
dubna v bodě 1 zprostilo členy komise mlčenlivosti
nikoliv pouze ve vztahu k ostatním poslancům, nýbrž
všeobecně.
Současně v bodě 3 uložilo mlčenlivost
všem poslancům, když je učinilo nositeli
státního tajemství ve smyslu citovaných
zákonů se všemi důsledky, přičemž
doporučilo předsedům SL a SN, aby poslance
svých sněmoven seznámili s důsledky
porušení povinností vyplývajících
z porušení státního tajemství.
O tomto usnesení nevěděli nebo si na ně
nevzpomněli ani mnozí členové předsednictva
FS včetně pana Jičínského ještě
odpoledne 30. ledna 1992 a jeho existenci si ozřejmili
až v podvečer téhož dne na své
schůzi, jak vyplynulo z následné rozpravy
v plénu.
Kdybych o usnesení předsednictva 106 skutečně
věděl, sotva bych 30. ledna dopoledne žádal
o uzavřené jednání, abych mohl uvést
fakta, která jsem považoval až do té doby
za utajovaná. V této době řídil
plenární zasedání sám první
místopředseda Zdeněk Jičínský
a o inkriminovaném usnesení předsednictva
se ani nezmínil.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Přihlásil se s technickou poznámkou
kolega Gandalovič.
Poslanec SN P. Gandalovič: Vážený pane
předsedající, samozřejmě nechci
s panem místopředsedou polemizovat věcně
v rámci technické poznámky, ani on s mým
vystoupením nepolemizoval věcně, ale naopak
mi podsunul demagogicky jak slova, která jsem neřekl,
tak vlastní obsah v souvislosti s úplně jinou
tematikou. Prosil bych kolegy, kteří se o tom chtějí
sami přesvědčit, ať si vyhledají
stenografický záznam mého vystoupení
a případně v knihovně parlamentu různé
články v zahraničním tisku, o kterých
jsem hovořil. Prosím, abych tady mohl odmítnout
tato obvinění. Děkuji za pozornost.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji také. Ještě s technickou poznámkou
kolega Petr Kučera.
Poslanec SL P. Kučera: Pane předsedající,
chtěl bych jen reagovat krátce na vystoupení
kolegy Rumla, protože předsednictvo FS až do
inkriminovaného dne 30. ledna a potvrdí mi to myslím
kolegové z komise 17. listopadu, kteří jsou
členy předsednictva, vycházeli z toho, že
zbavení mlčenlivosti se skutečně týkalo
členů komise ve vztahu k poslancům, to znamená
nikoli v tom extenzívním pojetí. A tato diskuse
o vlastním charakteru nebo obsahu tohoto zproštění
mlčenlivosti proběhla až 30. ledna na zasedání
předsednictva za účasti některých
kolegů právníků. Tam jsme si ujasnili,
že se to týká zmocnění obecného,
nikoli tedy jen ve vztahu k poslancům, ale vůbec.
Takže berte to také jako určitou chybu, kterou
jste učinili vy sami jako členové komise
17. listopadu, protože toto zmocnění se nezměnilo.
To skutečně bylo od dubna až do ledna nezměněné.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Ještě se přihlásil s
krátkou poznámkou místopředseda Jičínský.
První místopředseda FS Z. Jičínský:
Dvě poznámky k tomu, co říkal kolega
Ruml. Trvám na tom, že mýlit se je lidské
a zapomínat je lidské. Já jsem se přiznal
a nestydím se za to, že jsem si tehdy na usnesení
nevzpomněl. Šel jsem do podkladů, tam jsem
to našel a objasnil jsem si a vzpomněl jsem si na
celou genezi té situace. Vzpomeňte si, jaká
byla tehdy situace, že byl ustaven dohodovací výbor,
kterému jsem předsedal, čili pochopitelně
jsem byl soustředěn na jiné věci a
na usnesení jsem zapomněl. Já se za to nestydím,
považuji to za normální věc, protože
věcí, kterými se zabýváme,
je příliš mnoho, než aby si naše
paměť mohla všechno pamatovat. Těm poslancům,
kteří mají mnohem lepší paměť
než já a hned jim bylo jasné, jak to s tím
usnesením bylo, blahopřeji. Já prostě
tak dobrou paměť nemám.
K tomu, že pan poslanec Ruml o tom nevěděl,
myslím, že nebudeme už zřizovat další
vyšetřovací komisi, aby zjistila, kdo má
pravdu. Tajemník dr. Cigánek dal čestné
prohlášení, že usnesení komise
s příslušnými podklady předsedovi
komise 17. listopadu 16. 4. předal. Nemám, co bych
k tomu dál dodával.
Zproštění mlčenlivosti se nemohlo stát
na základě usnesení předsednictva.
Předsednictvu totiž právě to se ukládalo
na základě usnesení společné
schůze. Doporučuji, abyste si usnesení společné
schůze přečetli, tam se právě
ukládá předsednictvu, aby přijalo
příslušné usnesení.
Pokud jde o kolegu Gandaloviče, sledoval jsem jeho vystoupení
v televizi. Nemám v úmyslu se ho nijak vůbec
osobně dotýkat. Pokud chápal moje vystoupení
jako nějaký útok proti tomu, co říkal,
tak tak to míněno nebylo a v tomto směru
se mu omlouvám. Řekl jsem to pro jiný účel,
abychom si uvědomili, jak stereotypy starého myšlení
nebo režimu se často promítají do toho,
co říkáme a jak se chováme. Proto
jsem tu vzpomněl onoho poškozování zájmů
republiky v cizině. Děkuji.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Jsem šťasten, že netrpím
stereotypy starého režimu, ale možná,
že se mýlím, promiňte.
Jestli dovolíte, rád bych zahájil rozpravu
pro kolegy, kteří jsou přihlášeni.
To byla technická poznámka, takže prosím
pane doktore ještě chvíli, teď kolega
Cuhra.
Poslanec SN J. Cuhra: Já bych velmi krátce, i když
to většinou nedělám, reagoval na poznámku
pana profesora Jičínského. Domníval
jsem se, že pan kolega Gandalovič odpoví tak,
jak měl odpovědět. Je neskutečné,
jestliže někdo srovnává poškozování
zájmů republiky v minulém režimu a dnešním
režimu. Tehdy, když se říkalo poškození
zájmů republiky, dělali to lidé, kteří
nastavovali mnoho ze svého života, pane profesore.
A ti, kteří to dělali, říkali
tomu poškozování zájmů republiky.
Domníval jsem se, že i váš názor
je dnes skutečně opačný.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Jestli dovolíte, udělil bych slovo
Dr. Stome, on je přihlášený. Dále
se připraví pan poslanec Marián Kováč.
Poslanec SN K. Stome: Pane předsedající,
dámy a pánové poslanci, vážení
hosté, především na adresu času
dohodli jsme se, že čas projevu bude 10 minut. O tom
jsme hlasovali. Postrádám, že bychom dnes hlasovali
o prodloužení této doby. To je věc číslo
jedna.
Za druhé, pořadí diskutujících
bylo stanoveno většinou z prvního dne, pokud
byli písemně přihlášeni. To pořadí
bylo dnes přestavěno, nevím proč.
Na faktickou poznámku jsou podle jednacího řádu
2 minuty a faktické poznámky, které zde byly,
ve své většině tuto dobu překročily.
Nevím proč, jednáno o tom dále nebylo.
Nicméně k věci. Především
ke zprávě o vyšetřování
událostí 17.listopadu, jako takové. Nemyslím,
že tato zpráva je špatná. Nechci tím
říci, že mě může uspokojit
a nás ve všech svých odpovědích,
které jsme očekávali. Skutkově lze
nalézt dost věcí, které nám
tato zpráva dluží. Je ale dobrá v tom,
co bylo komisí dáno jako možnost jejího
zjišťování. Jinak řečeno
její závěry odpovídají podkladům,
které měla, resp. které jí bylo dovoleno
si opatřit. V tomto svém závěru odráží
stav svého okolí a stav naší společnosti.
V tomto je poučná. Ukazuje nám, kde jsou
naše limity, ukazuje, kde dlužíme své
cestě k demokracii a ukazuje v tom, co nebyla schopna do
důsledku zjistit, že demokracie zdaleka v této
zemi nemá vyhráno. To pokud jde o zjištění
ve věci událostí 17.listopadu 1989.
Jistá apologetika, jistá nezjištění,
jisté nemožnosti dobrat se důsledně
skutečnosti na základě možností
a hranic této komisi fakticky vymezených jsou a
musí být pro tento parlament poučné
a ukládají nám povinnost obrátit pozornost
na možné opáčení úloh.
Komise v podstatě zjišťuje, že nejde o spiknutí,
které přesahuje horizont 17. listopadu 1989 nějak
významně do budoucna. Resp. nebyla schopna se dobrat
materiálů, které by o tom vypovídaly,
a přesto i to, co komise zjišťuje, mělo
být dopředu torpédováno. Torpédováno
v osobách členů komise, komise jako takové
a pomocí znevážení komise s použitím
výsledků její práce v její
druhé roli. Mám na mysli ukvapenou a nedotaženou
scénku z práce lustrační komise -
totiž zjištění, kdo z poslanců
je uveden v registru svazků, podanou i ČST téměř
jako jasnou věc.
Proč ukvapenou? Ukvapenou fakticky i právně.
Protože zpráva novináře jen proto, že
patří do určitého, pokud jde o světové
strany, umístěného prostoru - tzn. západního
novináře - není pro mne a nemůže
mít pro nikoho větší relevanci, než
zpráva novináře z jihu, severu nebo východu.
Rozhodují jenom fakta. Nemá tedy větší
cenu, než třeba zpráva ČST.
Proč právně? Protože právní
význam zůstal stranou. Zaznělo zde, že
televize učinila dobrý počin. Já říkám
- ano, mohla ho učinit, kdyby to dotáhla do konce.
To ovšem televize neudělala. V tom vidím torpédování
činnosti této komise.
Pokud vím, v tom prvním šotu poslanec Hruška
řekl, že nic zlého na tom neshledává,
na tom záběru. Nikdo se už neobtěžoval,
zeptat se proč, a nikdo to nezjišťoval. Nikdo
se nezajímal o to, kdo zná nebo si uvědomuje
význam usnesení 106 předsednictva FS. Pokud
vím, poslanec Kulan hovořil o té věci,
že se v podstatě publikuje jen to, co už je jinak
známo. I toto uniklo hodnocení televize. Pokud si
vzpomínám, i já jsem vystoupil s určitou
pochybností. Přesto všechno televize pokračovala
způsobem, kdy někteří lidé
hovořili o diagnóze porušení státního
tajemství. V tom vidím klíčový
a neuralgický bod signalizující to, co jsme
ještě dlužni své cestě k demokracii.
Navrhuji, říkám to dopředu, možnost
zveřejnění seznamu spolupracovníků
Stb. Chci říci proč. Přece snad z
hlediska materiálně právního si ještě
dnes nemyslíme a snad si to ani myslet nemůžeme,
že seznam spolupracovníků Stb. na úseku
boje s vnitřním nepřítelem představuje
něco, co má zůstat utajeno z důvodu
důležitého zájmu státu, zejména
v oblasti vojenské, politické nebo hospodářské,
jak říká § 89 odst. 10 trestního
zákona.
Vnitřní nepřítel byl přece
ten, kdo nebyl v souladu s tzv. normalizací. Tato normalizační
ideologie mohla snad sloužit jako výkladová
pomůcka v době normalizace, ale těžko
může sloužit jako výkladová pomůcka
nyní. Pokud se někdo domnívá opak,
bohužel se s ním rozcházím v názorech.
Z tohoto pohledu nelze souhlasit ani s ukvapenou diagnózou,
že členové komise by mohli porušit státní
tajemství, i kdyby už nebylo usnesení 106 Federálního
shromáždění.
Žádám pana generálního prokurátora
ČSFR, aby nám sdělil, zda k těmto
diagnózám za průběhu přípravného
řízení trestního dal souhlas, pokud
jde o uvedení této kvalifikace a zda také
učinil příslušné kroky, aby tato
kvalifikace byla opravena. A to i jako hypoteticky možná,
s ohledem na právní stav, který je, tj. na
usnesení Federálního shromáždění,
jeho předsednictva ve vztahu k členům komise,
které není časově ani adresátově
nijak omezeno. To za prvé.
Za druhé - bych se tázal, zda je skutečně
Generální prokuratura ČSFR přesvědčena
o tom, že seznam státních bezpečnostních
pomocníků je seznamem stejně tajným,
že je na úrovni státního tajemství
jako před listopadem 1989, byť uplynulo skoro 2 a
půl roku od této doby.
Ptám se proto, abychom si mohli učinit představu
o kvalitním obsazení postů na generální
prokuratuře. Nemohu totiž souhlasit s tím,
aby se řada současných nedostatků
odbývala příliš lacině s poukazem
na dříve ústavně zakotvený
princip vedoucí úlohy KSČ v článku
4 ústavy namísto poukazem na špatně
vykonávanou práci, jak plyne v případě
pana Marečka z usnesení generální
prokuratury ČR, jejíž vyšetřovatel
v jakési kooperaci s generální prokuraturou
na této věci nyní pracuje, alespoň
pokud jsem byl informován.
Nenechme se mýlit názory lidí, kteří
trpěli. I zemřelý prezident Dr. Husák
byl vězněn v Leopoldově a nastolil, přes
svou osobní zkušenost vězně, proces
normalizace, a to proces důsledný. Tento příklad
nemusí být jediný. Viděli jsme to
na snaze znevážit práci komise, znevážit
parlament, znevážit demokracii.
Komisi jsme pověřili nikoli pouhým přečtením
seznamů, ale zjištěním, a ona tak učinila.
My jsem ji ovšem nepověřili vynesením
rozsudku, a ona ho také nevynesla. Všechny protesty
proti komisi mohou směřovat pouze k tomu, že
takovýto záznam komise neměla učinit,
protože takový záznam snad není. Pokud
se chce někdo opřít práci komise,
tak to ne jejím zlehčováním, ale cestou,
o které hovořil předřečník
ve svém příspěvku, totiž pan
profesor Jičínský, totiž soudem.
Na druhé straně, odmítání činnosti
této komise není záležitostí,
kterou si můžeme dovolit. Řekl-li prezident
Wilson, že demokracie se musí bránit, brání
se právě tímto neagresívním
způsobem, totiž, že signalizuje možná
nebezpečí.
Musíme tuto komisi hodnotit jako svůj orgán,
přiznat jí důstojnost, která jí
náleží.
Hovořil jsem o roli televize, která také
určitým způsobem znevážila závěry
této komise i v 17. listopadu. Polovičatým
zjištěním televize snížila váhu
parlamentu, snížila váhu jeho komise a snížila
váhu členů této komise.
Vyzývám proto pana ředitele ČST, aby
provedl přezkum potřebnosti těch mnohaset
pracovníků na prakticky dva programy a na jejich
úroveň. Podal o výsledku tohoto přezkumu
zprávu Federálnímu shromáždění
i s informací o zamýšlených nebo provedených
personálních změnách a restrikcích
včetně míst a postů v televizi nejvyšších.
(Předsedající předseda SL R. Battěk:
Pane poslanče,... děkuji vám.)
Praktický návrh mám ještě jeden.
Nesouhlasím s posledním bodem usnesení, který
máme v materiálech, a sice, aby materiály
byly uloženy, které se týkají tohoto
zjišťování do archivu Federálního
shromáždění. Z archiválií
Federálního shromáždění
se ztratily záznamy tzv. pendrekového zákona.
Po své vlastní zkušenosti nejsem přesvědčen,
jako předseda petičního výboru, že
toto je to místo, kde tyto materiály mohou být
bezpečně uschovány alespoň způsobem,
který zatím máme na mysli.
Navrhuji, abychom uschování těchto materiálu
podrobili zvláštnímu režimu, a ne je pouze
převezli do Federálního shromáždění.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji panu poslanci Stomemu. Další přihlášený
je pan poslanec Marián Kováč. Potom by měl
hovořit pan poslanec Hubálek.
Poslanec SN Marián Kováč: Pán predsedajúci,
vážené Federálne zhromaždenie,
dovolím si na úvod konštatovať, že
materiál Záverečná správa vyšetrovacej
komisie pre objasnenie udalostí 17. novembra je materiál
analytický, ktorý sa snaží pomerne podrobne
- aj keď asi pri zámernom ignorovaní niektorých
súvislostí a udalostí - zaradiť medzi
tie materiály, ktoré sa snažia dokladovať
priebeh udalostí pred a po 17. novembri.
Takto predloženú správu sme mohli kľudne,
podľa návrhu uznesenia, vziať na vedomie a bez
únavy a roztržitosti sme sa mohli venovať zákonom,
ktoré sú v tejto chvíli s odstupom času
dvoch rokov ďaleko dôležitejšie. Sú
dôležitejšie - dovolím si povedať
- z pohľadu obyvateľstva, pretože potenciál
novembra (myslím, že väčšina z nás
si uvedomuje) sa s každým dňom akosi premrháva.
Uvediem len niekoľko príkladov, že tvrdohlavo
presadzovaný spôsob zmeny ekonomického systému
vedie k nebývalému poklesu výroby, zaznamenávame
dramatické zníženie životnej úrovne
a rast nezamestnanosti, predovšetkým vo východnej
časti Slovenska, dávno prekračujeme všetky
zbožné želania našich vládnych ekonómov
a ako sa ukazuje, aj niektoré sny slovenských kompetentných
politikov.
Predpokladám, že sa nečudujeme, že dnes
ľudia majú iné starosti, iné záujmy.
Ako ma presvedčuje stav poslaneckej snemovne, ani mnohých
poslancov už nezaujíma, ako sa vlastne v novembri
1989 dostali k moci.
Musím sa priznať, že mienky zobrať správu
na vedomie a neviesť rozpravu som sa držal až do
chvíle, kým nevystúpil pán Ruml. To,
čo vyšlo v jeho podaní z jeho úst, ma
ovialo obavami, a ja kladiem otázku: Pán Ruml, kde
je hranica, pri ktorej sa hodláte zastaviť? Nemyslím
na hranicu minulosti, myslím na hranicu budúcnosti.
Keď pán Ruml čítal záverečnú
správu, mal som chvíľu podozrenie, že
vskutku nerozumiem filozofii jeho revolučného vystúpenia,
ktoré sa, podľa môjho názoru, predsa
len trochu odkláňa od analytickosti, o ktorej som
hovoril na úvod. Veď závery, ktoré sú
prezentované v tejto správe, sú až neuveriteľne
kľudné a ja sa nestačím diviť.
Viem len toľko, že zásah proti manifestujúcim
nebol plánovaný, že neexistovali dve veliteľské
centrá, že sa objasnil pôvod a záver
dezinformácie o smrti pána Šmída, že
nebol preukázaný vplyv KGB na udalostiach, aj keď
všetci vieme, že existujú štyri svetové
strany a neexistuje len jediná tajná služba.
Je to skutočne ako v rozprávke, kde je všetko
možné. Avšak v rozprávke je jeden krásny
princíp - že dobro víťazí nad zlom.
Čo však víťazí v tejto situácii?
Nenávisť, arogantnosť, bezohľadnosť,
netolerantnosť a pravda víťazov.
To, čo sa odohralo v súvislosti s vyšetrovaním
udalostí 17. novembra, sa všetko zvrhlo na lustrácie.
A to, čo sa v súvislosti s nimi v tomto parlamente
udialo, by ma v tejto chvíli mohlo kľudne naplniť
pocitom veľkej škodoradosti. Nenaplňuje. Prenechám
túto škodoradosť iným poslancom, ktorí
to majú vo zvyku, pretože to, čo sa odohráva
v súvislosti s lustráciami v tejto spoločnosti,
mi na kľude absolútne nepridáva. Prečo
hovorím o škodoradosti? Pretože, keď sme
hovorili o lustračnom zákone, upozorňovali
sme v klube Strany demokratickej ľavice, že lustrácie
nie sú len technickým problémom, že
to nie je len politická a morálna záležitosť,
ale že je to právna záležitosť, ústavnoprávna,
že pri tomto procese je treba vychádzať mimo
iného z ústavnej listiny, ktorú sme vtedy
prijali len deň pred tým. Nestalo sa. Mám
mať z toho radosť? Veru že nie.
Upozorňovali sme vtedy, že musíme mať
istotu, že sú zväzky jednoznačne správne,
že nikto nič nefalšoval, že nikto nevybral
to, čo potreboval. Nestalo sa. Pozrite sa - v záverečnej
správe sa konštatuje, že v čistkách
roku 1970 bolo postihnutých na 600 tisíc kvalifikovaných
pracovníkov, ktorí odmietli tézu o internacionálnej
pomoci. Nemali by sme hľadať odpoveď na otázku,
koľko je postihnutých v dôsledku hlasovania
tých, ktorí hlasovali za lustračný
zákon?
Pýtam sa - môže byť dobrý zákon,
ktorý stavia na rovnakú úroveň profesionálnych
príslušníkov ŠtB a napr. členov
Šudových milícií? Čo hovoríte
takému osudu? Uvediem konkrétny príklad:
Pri vstupe zahraničných vojsk na naše územie
v roku 1968 protestoval proti tomu aktu jeden mladý schopný
začínajúci odborník. Vek - niečo
cez 30 rokov, vzdelanie a odborné predpoklady ho predurčovali
na skvelú odbornú kariéru. Nebyť toho,
že aj vtedy sa odborné záležitosti politizovali.
Protestoval si, a nahlas, budeš trpieť. Vyhodiť
zo strany - znel rozsudok vtedy takmer jedinej strany. Tento akt
vtedy neznamenal len zastavenie jedného ľudského
života, ale aj zastavenie života v najkrajšom kvete.
Bremeno sa totiž prenášalo aj na deti. V tomto
konkrétnom prípade zasiahol rozum - nelikvidujme
odborníkov. Trest sa zmenšil s doplnkom - založíš
Zväz československo-sovietskeho priateľstva a
vstúpiš do Šudových milícií.
Po dvadsiatich rokoch, kedy konečne bolo tomuto človeku
umožnené odborne sa realizovať, prestal byť
kapitánom priemyselnej lode jedného podniku. Zasiahol
lustračný zákon.
Je to len jeden z mnohých prípadov, ktoré
znova tvoria krivdy. Najviac ma na tom všetkom zarmucuje
skutočnosť, že sa tieto krivdy páchajú
aj na mojich vrstovníkoch, mladých ľuďoch,
ktorým je niečo cez tridsať.
Aj týmto konštatovaním by bolo možné
ukončiť toto vystúpenie. Ústavný
súd je zriadený, sudcovia menovaní. Kde ale
zobrať vieru, že tí, ktorí už raz
hlasovali tak, budú hlasovať ináč, že
budú spravodliví? Kde vziať presvedčenie,
že list, ktorý zaslal pán prezident predsedovi
Federálneho zhromaždenia na schválenie lustračného
zákona, nie je len opar, tak prepotrebný na to,
aby Európa a svet nevideli do nášho vnútra?
Dovoľte mi niekoľko konkrétnych poznámok
k predloženej obsiahlej správe. Cez uznanie, že
materiál je analytický, nemôžem sa ubrániť
dojmu, že ruka historika, ktorá sa na jeho tvorbe
podieľala (a snáď ho celý aj napísala?),
je ruka tendenčná, ako sa to dnes hodí. Ináč
by sa nemohlo stať, že v materiáli je tak jednoznačne,
jednofarebne a jednostranne hneď v úvode historického
prehľadu vykreslená situácia po druhej svetovej
vojne. Keď chceme byť objektívni pre tých,
ktorí sa o tom možno raz budú učiť
v učebniciach, nemali by sme zabúdať uvádzať
aj také skutočnosti, ktoré tvoria komplex
situácie a spomenúť napríklad podiel
USA na studenej vojne, na vznik NATO v roku 1949, jeho postupný
vývoj a význam pri formovaní Európy.
Na strane 14 by sa napríklad nemohlo stať, aby celý
materiál nepripúšťal pozitívny
vplyv reformných komunistov a aby sa zásluhy pripisovali
len vtedy existujúcej opozícii. Také vysvetlenie
histórie tu už predsa bolo a pomerne dlho.
O to viac ma zaujíma toto hodnotenie, pretože z dnešného
pohľadu, či už chceme alebo nechceme, sa mi neúmerné
zásluhy opozície javia ako divadielko na veľkej
scéne. Prosím, aby mi túto poznámku
odpustili tí, ktorí skutočne v tej opozícii
boli, ktorí za ňu
trpeli a ktorí boli poznamenaní na celý život.
Bohužiaľ, tých opozičníkov je dnes
nejak príliš mnoho.
Mnohé udalosti, ktoré sa v správe predkladajú,
sú literárne dokumentované skutočne
na veľmi nízkej úrovni a cez jednoznačné
tvrdenie majú svoje veľmi slabé stránky.
Napríklad na strane 18 sa objavujú mnohé
jednoznačné tvrdenia, ale na základe čoho?
To sa mám aj ja teraz stať členom komisie a
všetko študovať od úplného začiatku?
Aj ja za to budem finančne ocenený?
Prečo, keď sa v správe povedalo A, nepovie
sa aj B? Napríklad v prípade tvrdenia dezinformačných
akcií ŠtB, čo je to "mnoho ľudí
zranených", čo je to "mnoho ľudí
zatknutých"?
A tak pri hodnotení a popise konkrétnych udalostí
17. novembra sa vnucuje už len jedna jediná otázka,
s ktorou chcem skončiť. Chcel by som sa opýtať,
či komisia v záujme objektívneho posúdenia
udalostí preštudovala rozborové materiály
hodnotiace bezpečnostnú situáciu v ČSFR,
ktoré spracovali pracoviská rozviedky a kontrarozviedky.
Pokiaľ nie, potom je všetko jasné. Pokiaľ
áno, potom mi v tejto správe chýba hodnotenie
činnosti v zahraničných bezpečnostných
centrách. Domnievam sa, že z činnosti jednotlivých
zahraničných nadácií je možné
analyzovať ďaleko väčší záujem
o situáciu v Československu. Potom vzniká
aj iný smer vyšetrovania.

