Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedající,
vážených 47 nebo 48 poslanců Federálního
shromáždění, dovolte mi nejdříve
technickou otázku, zda můj projev nebo projevy mých
předřečníků mají v situaci,
když zde chybí stenografové, nějakou
právní váhu.
(Předsedající místopředseda
FS K. Viktorín: Pred tým, ako sme zahájili
rokovanie, som dostal správu z Kancelárie Federálneho
zhromaždenia, že sa všetko starostlivo dvakrát
nahráva a že to bude zajtra ráno zapísané.)
Ano, to je odpověď týkající se
fyzických skutečností, nevím ovšem,
jak je to se skutečností právní. Dávám
tedy svůj projev trošku do uvozovek.
Vzhledem k tomu, že poslanecký klub ODA, v jehož
jménem hovořím, předložil návrh
usnesení ke zprávě pana generálního
prokurátora, prosím, aby na mne nebyl aplikován
časový limit, i když se budu snažit deset
minut dodržen.
Každý občan tohoto státu, kterému
záleží na pravdě a spravedlnosti, musí
dojít k závěru, že za více než
dva roky, které od revoluce uběhly, jsme pro spravedlnost
a pravdu učinili velmi málo.
Zpráva generálního prokurátora i její
dodatek bohužel jen dokumentují rozsah tohoto dluhu
vůči spravedlnosti. Zároveň však
jasně ukazují na příčinu vzniku
tohoto dluhu. Je jím určité chápání
práva a určité chápání
odpovědnosti státu za jeho prosazování
a konečně i vztahu mezi státem a právem
na straně jedné a zásadami, uznávaným
civilizovanými národy, na straně druhé.
Jako nejvyšší zákonodárný
orgán našeho státu ve věcech trestního
zákona máme povinnost zkoumat, s jakým pojetím
práva a státu vyslovíme souhlas, pokud zprávu
vezmeme na vědomí, neboť tím můžeme
podstatným způsobem ovlivnit právní
kulturu a vážnost, jíž se budou právo
a stát u nás těšit.
Musíme zkoumat dvě základní tvrzení,
která se ve zprávě na různých
místech opakují:
1. Teror konce 40. a 50. let nelze považovat za zločiny
proti lidskosti, z čehož se vyvozuje, že všechno
je již promlčeno.
2. Věci, které nás pobuřují
morálně a nejsou pro časovou blízkost
potenciálně promlčeny, nemohou být
zase stíhány, protože v době, kdy byly
prováděny, nebyly považovány za trestné
činy.
Ve zmíněném období 40. až 50.
let a v určité míře i později
bylo velké množství lidí vystaveno útlaku,
který zahrnoval omezování či zbavení
osobní svobody, poškozování zdraví
a usmrcování, a to jen proto, že tito lidé
byli členy nějaké politických, náboženských
či sociálních skupin, které byly nazývány
různě, jako kulaci, reakční klérus,
vykořisťovatelé a podobně. To plně
odpovídá definici zločinu proti lidskosti
podle předpisů mezinárodního práva.
Jejich nepromlčitelnost vyloučil u nás nejprve
zákon č. 184/64 Sb., a později přímo
ustanovení § 67 a) trestního zákona.
Statut zločinu proti lidskosti byl definován již
v roce 1945, tedy před nástupem KSČ k moci.
Ve zprávě generálního prokurátora
se v této souvislosti konstatuje, že pronásledování
politických odpůrců v 50. letech nelze označit
za takový zločin. K tomu bych chtěl dodat
toto. Za prvé nešlo jen o politicky definované
skupiny. Byli pronásledováni lidé z důvodu
příslušnosti k sociálním či
náboženským skupinám. Za druhé
i v případě politicky vymezených skupin
nešlo téměř nikdy - jak dobře
víme - o lidi, kteří by se nějak aktivně
(byť v ilegalitě) zúčastnili práce
proti diktatuře KSČ. Šlo naopak vesměs
o oběti akcí, jimiž mělo být
vyhubeno či zcela zastrašeno vedení a členstvo
politických stran či dokonce jiných organizací,
které byly považovány za politické,
například Sokol, přičemž postižení
nevyvíjeli vůbec žádnou činnost.
Ve zprávě není sebemenší pokus
o vyčíslení počtu obětí
tehdejšího teroru, druhu postižení, kvalifikace
záměru případných pachatelů,
zjištění, zda se jednalo o individuální
skutky či systematické postupy dobře organizovaných
skupin. Není tam zhola nic, nic co by vyvracelo domněnku,
že se jedná o zločiny proti lidskosti. Jen
se konstatuje, že se o zločiny proti lidskosti nejednalo,
a tudíž je všechno promlčeno. To je velmi
neuspokojivý a nepřijatelný stav.
Argumentace zprávy je však pro nás nepřijatelná
i v případě, že bychom zjistili, že
se vskutku o zločiny proti lidskosti nejednalo, že
šlo například o jakousi sérii mučení,
vražd a věznění, která však
ve svém celku netvoří něco, co bychom
mohli označit jako zločiny proti lidskosti. Tyto
zločiny totiž byly trestné i podle tehdejších
zákonů, takže se zde nejedná o otázku
jakési retroaktivity.
Přestože však tehdy platné zákony
nařizovaly státní moci, aby těmto
zločinům bránila, to je aby chránila
občany před počínáním
Komunistické strany Československa, děl se
pravý opak. Stát sám se stal nástrojem
zločinců. Takový stav nelze nazvat jinak
než násilným rozvratem státu, násilnou
a trvalou vzpourou proti zákonům. Tento rozvrat
trval až do roku 1989.
Teprve od konce tohoto roku bylo alespoň představitelné,
že se stát ujme konečně svých
povinností a splatí svůj dluh právu.
Promlčecí lhůty by proto měly u některých
speciálně definovaných zločinů
běžet až od data po 17. listopadu 1989. Pokud
se tak nestane, bude tím dáno jasně najevo,
že s naším právním vědomím
je plně slučitelná možnost, že
vzpouru proti zákonům, teror proti našim občanům,
lze zahájit znovu, a to opět beztrestně,
pokud bude vzpoura úspěšná a bude trvat
dostatečně dlouho. Tedy čím větší
zlo, tím větší naděje na beztrestnost.
Pokud se k takovému právnímu vědomí
přihlásíme, musíme dát odpověď
na otázku, jakou cenu budou pak mít všechny
ty Listiny základních práv a svobod a všechny
zákony, které zde přijímáme.
Domníváme se, že odpověď je zřejmá
- budou mít cenu papíru. Právo a stát
pak nebudou považovány za ochránce lidskosti
a rozumu, ale za nástroje připravené sloužit
zločincům, pokud jen tito budou dostatečně
bezohlední.
Nešlo vymyslet lepší a názornější
příklad toho, k jakým absurditám dospějeme
v případě promlčení, než
je případ z nedávných dní,
kdy bylo konstatováno, že proti celé řadě
osob z nejvyššího bývalého vedení
KSČ existuje důvodné podezření
ze spáchání trestného činu
vlastizrady v roce 1968, a to spoluprací s vojsky agresora
a že zároveň z důvodu promlčení
nelze zahájit trestní stíhání,
teoreticky snad s výjimkou pana Mlynáře,
a to proto, že byl v emigraci v důsledku toho, že
byl jako jediný z jmenovaných činitelů
nastolenému okupačnímu režimu nepohodlný,
neboť proti němu bojoval.
Každé dítě však ví, že
trestní stíhání nešlo zahájit
právě z důvodu okupace, respektive z důvodu
jejího trvání více než 20 let.
Akceptujeme-li mlčky toto tvrzení o promlčení,
pak tím říkáme všem potenciálním
vlastizrádcům, že budou beztrestní,
pokud nějaká další okupace, které
budou pomáhat, bude trvat dostatečně dlouho.
A nyní k často opakované zásadě
o nepřípustnosti retroaktivity. Ve zprávě
generálního prokurátora se s touto zásadou
zachází, jakoby byla něčím
absolutním. Dovolte mi, abych vám citoval článek
7 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, kterou jsme ratifikovali na začátku
tohoto zasedání:
1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání
nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno,
nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního
práva trestným činem. Rovněž
nesmí být uložen trest přísnější
než jaký bylo možno uložit v době
spáchání trestného činu.
2. Tento článek nebrání souzení
a potrestání osoby za jednání nebo
opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno,
bylo trestné podle obecných právních
zásad uznávaných civilizovanými národy.
Vidíme, že podle tohoto měřítka
není zákaz retroaktivity ničím absolutním,
něčím naprosto neslučitelným
s ideou právního státu.
Dovolte mi, abych vám v krátkosti naznačil
důvody, které vedly civilizované národy
k tomu, aby její absolutnost odmítly. 18. dubna
1934 vydává vůdce SA, vůdce hnědých
košil, toto prohlášení: "Revoluce,
kterou jsme provedli, není revolucí národní,
nýbrž revolucí národně socialistickou,
přičemž bychom rádi podtrhli slovo socialistická.
Existuje jen jedna hráz proti reakčním silám,
a tou jsou naše úderné oddíly SA, neboť
ony jsou absolutním vtělením revolučních
ideí. Bojovníci v hnědých košilích
se od prvního dne zasvětili revoluční
cestě, a z této cesty se neodchýlí
ani o píď, dokud nedosáhneme našeho konečného
cíle". Odpověď Adolfa Hitlera přišla
30. června 1934, kdy bylo několik tisíc SA-manů,
ale i odpůrců nacistického režimu postříleno
jednotkami SS. O čtrnáct dní později
promluvil o celé věci v Reichstagu sám Hitler.
Cituji: "Pokud by mne někdo pokáral a zeptal
se mě, proč jsem se ve věci spravedlivého
potrestání viníků nespolehl na řádné
soudy, pak jediné, co k tomu mohu říci, je
toto - V této hodině jsme byl odpovědný
za osud německého národa a proto jsem se
stal nejvyšším sudím německého
lidu. Dal jsem rozkaz zastřelit všechny, kdož
vedli toto zrádné spiknutí". Nikdo z
německých prokurátorů nebo návladních,
jak se jim říkalo, proti tomu nezvedl hlas, nikdo
to veřejně nezpochybnil. Nebylo to ovšem už
ani možné, neboť by se to jednak rovnalo sebevraždě,
a jednak by tento hlas k veřejnosti ani nedolehl. Od onoho
dne byla tedy v Německu výslovně etablována
vedoucí úloha Adolfa Hitlera, nejen co do politiky,
ale i co do výkladu práva, co do výkladu
dobra a zla. A v duchu tohoto Hitlerova pojetí zákonnosti
mluvili i nesčetní nacističtí zločinci
před soudem, nejen mezinárodním, ale i před
soudy německými. Vůdcův rozkaz, vůdcův
rozkaz, vůdcův rozkaz - tak zněla jejich
odpověď na obvinění. Odstavec 2, článek
7 Úmluvy není než výrazem odmítnutí
takovéto obhajoby. Je to odmítnutí jménem
civilizace, která vychází z určitých
zásadních principů, jimiž pověřuje
zákony, a která odmítá učinit
stát či vůli nějaké většiny
nejvyšším soudcem.
Mám dobrou vůli nepodezírat pana generálního
prokurátora, že by proti tomuto odstavci Úmluvy
něco namítal. Je mi ale potom naprosto záhadou,
proč na moje upozornění, že četné
rozsudky podle bývalého hanebného §
109 trestního zákona, kterým byli lidé
odsuzováni za to, že zůstali v cizině,
nebyli ničím jiným než aplikací
nevolnického práva, odpovídá takto.
Cituji pana generálního prokurátora: "Tehdy
se však příslušní činitelé
dovolávali toho, že toto právo volného
pobytu bylo nutné omezit v zájmu národní
bezpečnosti". Opakuji "pobytu", nikoliv
pohybu. Nejde teď jen o absurdní logiku tehdejšího
argumentu, totiž nepochopitelnost toho, že by tím,
že se někdo nevrátí zpět do vlasti,
mohla být ohrožena národní bezpečnost.
Jde o to, že se uplatňováním nevolnického
práva, které rozhodně odporuje právu
civilizovaných národů, považuje za beztrestné
jenom proto, že příslušní činitelé,
kteří měli zřejmě vedoucí
úlohu, to považovali za nutné z hlediska národní
bezpečnosti. Tehdejší rozsudky podle §
109 nevedly jen k zabavování majetku, nýbrž
i do nebe volajícímu oddělení příbuzných
na dlouhá desetiletí.
Nelze to sice srovnávat se zabíjením lidí,
přesto je argumentace na obranu beztrestnosti tehdejších
prokurátorů a soudců argumentací,
která je k nerozlišení od argumentace nacistické.
Konečně je zde logická otázka. Argumentoval
by pan prokurátor i v případě, že
by se jednalo např. o rozsudky, které by byly v
ještě větším rozporu s lidskými
právy, resp. chci znát hranici, při níž
by byl pan generální prokurátor ochoten ustoupit
od zákazu retroaktivity. Jako muž zákona by
si tuto otázku měl položit již dávno.
Ale především si ji musí položit
toto Federální shromáždění.
Musí stanovit dělicí čáru mezi
zákony, které jsou pouze příliš
drsné, příliš kruté na náš
dnešní cit, ale které zůstávají
v rámci spravedlnosti a ty, které jsou pádem
do barbarství. Šlo by akceptovat přísný
režim přechodu hranic, ale nemyslím si, že
můžeme mlčky přejít to, že
bylo v naší zemí praktikováno nevolnické
právo.
Možná se retroaktivita dotýká pouze
některých věcí. Netýká
se např. systematického popírání
článku 29 bývalé ústavy, který
garantoval právo na petice a stanovil povinnost státních
orgánů na petice odpovídat. Ignorování
více než 1 000 petic Charty 77 a systematické
perzekuce jejich signatářů bylo v rozporu
s ústavou a někdo je za to odpovědný.
Je skandální, že dodnes není v této
věci vedeno žádné vyšetřování.
Za nejtemnější čin tehdejších
perzekucí - myslím tím po dobu posledních
dvaceti let režimu - považuji proces s Výborem
na ochranu nespravedlivě stíhaných, jehož
někteří členové nebo někteří
postižení sedí i v tomto shromáždění.
Tehdy byli lidé odsouzeni na mnoho let do vězení
za to, že vyslovovali nesouhlas s tehdejším ignorováním
zákonů nebo s tehdejší interpretací
zákonů. Jejich odsouzení znamenalo, že
tehdejší moc veřejně prohlásila
za zločin pouhý názor, že nějaký
čin státní moci je nespravedlivý či
nezákonný. Jinými slovy, za zločin
bylo prohlášeno vyjadřování názorů,
že určité jednání státu
je zločinem. Občanům bylo dáno jasně
najevo, že se bez ohledu na to, jak absurdní, zvrácený
či nesmyslný výklad bude vládnoucí
skupina zákonům dávat, budou muset jen mlčky
přihlížet jak jsou jejich jménem páchány
různé křivdy. Tehdejší ústava
však tvrdila, že zdrojem veškeré moci jsou
občané. V tomto případě však
dokonce ani nešlo o porušení tohoto principu
ve věci politické moci, nýbrž přímo
ve věci morálky či elementárního
významu slov. Šlo tudíž o naprosté
popření článku 2 tehdejší
ústavy, resp. o masívní příklad
a hlavně důkaz jejího systematického
porušování.
Vedle článku 2 byly samozřejmě porušeny
přinejmenším články 17, 20, 28,
29. Přesto nevidím sebemenší náznak
nějakého vyšetřování,
nějaké zjišťování osob,
které rozhodly o zatčení členů
VONSu a jejich odsouzení, při kterémžto
odsouzení nebylo zachováno dokonce ani formální
dekorum nějaké právní procedury. Tento
hrozný výsměch zákonům zřejmě
nikoho z odpovědných pracovníků nevzrušuje.
Totéž zřejmě platí i o pronásledování
dětí za názory či sociální
původ rodičů. V situaci státního
monopolu ve školství a zaměstnání
znamenala diskriminaci dětí faktické zbavení
možnosti studovat a pracovat v určitém povolání.
I v tomto případě nikdo nepátrá
po tom, kdo to nařídil, i když to všichni
dobře víme.
Často se v souvislosti s minulým režimem mluví
o tzv. článku 4 bývalé ústavy,
který údajně činil mnoho věcí
legálním. Dovolte, abych vám citoval: "Vedoucí
silou ve společnosti a ve státě je předvoj
dělnické třídy, Komunistická
strana Československa, dobrovolný bojový
svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších
občanů z řad dělníků,
rolníků a inteligence". Tento článek
však neobsahoval žádnou právní
relevantní definici toho, co se mínilo slovy KSČ
a vedoucí síla. Nebyla v něm obsažena
žádná definice způsobu, kterým
se občané stávají členy skupiny
zvané KSČ, dále toho, jaké je členění
této skupiny a podle jakých pravidel se občané
stávají členy takto definovaných orgánů
KSČ a konečně, jakým způsobem
svého členství v těchto orgánech
či v KSČ jako celku pozbývají. Nebyl
v něm nijak definován vztah mezi pojmem vedoucí
síla, zákonodárnou či výkonnou
pravomocí ve státě. Nebylo v něm definováno,
čí kontrole tato skupina podléhá,
kdo ji či občany v ní sdružené
může volat k odpovědnosti a jakým způsobem,
jako je tomu v případě Federálního
shromáždění. Není v něm
prostě definováno vůbec nic. Tento článek
právně prostě neexistoval. Jediná
možnost interpretace jeho výskytu je následující
- skupina osob, která sebe sama nazývala KSČ,
disponovala takovými prostředky nátlaku,
že mohla do ústavy vložit oznámení,
že si bude dělat to, co se jí zlíbí,
bez ohledu na další články ústavy.
Je to oznámení o dokonalém rozvratu státu
a znevolnění jeho občanů a vzpouře
proti zákonům. Brát tento článek
do úvahy při posuzování ústavnosti
či neústavnosti jednání tehdejší
moci znamená přisuzovat mu právní
význam. To však mohou jen lidé, kteří
si právo pletou s marxismem-leninismem ještě
i dnes.
Chceme-li vycházet z právní tradice civilizovaných
zemí, pak jej musíme brát jako nejjasnější
důkaz toho, že mezi ústavností, tj.
situací, kdy ústavě jsou podřízeni
všichni občané bez výjimky, a komunistickým
režimem byl nesmiřitelný konflikt. Obrovský
dluh vůči spravedlnosti může být
alespoň z části splacen teprve tehdy, podnikne-li
toto Federální shromáždění
určité legislativní kroky, týkající
se promlčení některých trestních
činů a další kroky, které by
byly orgánům činným v trestním
řízení jasným podnětem k činům.
Je samozřejmě otázkou, zda je toto Federální
shromáždění toho schopno. V žádném
případě bychom si však neměli
přijetím zprávy generálního
prokurátora k těmto krokům zavírat
cestu.
Dovolte mi ještě, abych podal další návrh
klubu ODA na usnesení tohoto Federálního
shromáždění. Máme ho zde písemně,
předložím ho, jen ho přečtu,
je velmi stručné:
"Federální shromáždění
vyzývá vládu, aby na 22. schůzi FS
předložila návrh zákona, na jehož
základě by běh promlčecích
lhůt níže uvedených trestných
činů začínal až 22. 12. 1989
(to je nová volba prezidenta republiky). Jedná se
o tyto trestné činy:
1. Závažné ublížení na těle,
dlouhodobé zbavení svobody a usmrcení, pokud
k nim došlo vinou státních orgánů
nebo mocenských organizací nemajících
pro svoji existenci oporu v právním řádu,
a to v období od 25. února 1948 do 17. listopadu
1989.
2. Vlastizrada spáchaná v souvislosti s okupací
ČSSR cizími vojsky. Tento požadavek odůvodňuje
Federální shromáždění
skutečností, že od 25. února 1948 byla
činnost justičních orgánů v
těchto věcech ochromena v důsledku diktatury
KSČ a po 21. srpnu 1968 i okupací ČSSR cizími
vojsky." Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS K. Viktorín: Aby som odôvodnil dlhý prejav
pána poslanca Bratinku. On súčasne odôvodňoval
návrh poslaneckého klubu ODA.
Slovo má pán poslanec Jičínsky, prvý
podpredseda FZ. Pripraví sa pán poslanec Jégl.
První místopředseda FS Z. Jičínský:
Vážené Federální shromáždění,
diskuse ke zprávě generálního prokurátora
svým způsobem již začala včera
a dnes dopoledne a i odpoledne v souvislosti s diskusí
o výsledcích práce komise 17. listopadu.
Jde o řadu obecných problémů, které
existují v každém postkomunistickém
státě a které každý postkomunistický
režim se snaží tak či onak řešit.
Dostáváme se tady do velmi složité situace
politické i právní tím, že určité
věci, které měly být potrestány
včas, aby společnost měla pocit jisté
morální katarze a rozloučení se se
starým režimem, že tyto věci včas
potrestány nebyly. To je závažná skutečnost,
kterou dnes negativně pociťujeme.
Obávám se však, abychom nevytvářeli
iluzi, že můžeme všechno negativní,
co se stalo a co můžeme považovat za zločin
v minulosti, potrestat, že všechny viníky můžeme
dnes právním způsobem postavit před
soud a vynést nad nimi spravedlivý rozsudek. Říkám
to s vědomím závažnosti této
věci. I se zřetelem na zkušenosti poválečné
spravedlnosti, zkušenosti s retribučními dekrety
po roce 1945 i zkušenostmi všech režimů,
které se zbavovaly dřívějšího
diktátorského dědictví. Říkám
to proto, abychom nevytvářeli ve veřejnosti
iluze, které nejsou reálné a které
nám v naší cestě do budoucnosti mohou
spíše škodit a vytvářet překážky
pro řešení problémů, které
máme.
Říkám to i proto, že kolega Kroupa tady
hovořil o určitém pojmu, který bych
osobně považoval za velmi nebezpečný.
On říkal, že revoluci v právu máme
teprve před sebou. Osobně bych si už nepřál
v naší zemi žádnou revoluci, tím
méně revoluci v právu. Tento pojem se mi
jeví téměř kontradiktorní,
tzv. contradictio in adjecto.
Mějme na zřeteli, při vší snaze
o to, vypořádat se s dědictvím minulosti,
že zároveň chceme postupovat k právnímu
státu, že cestou k právnímu státu
nejsou politické procesy. Z minulé diskuse ke zprávě
generálního prokurátora se mi také
od řady diskutujících zdály zaznívat
požadavky - netvrdím, že to
byly vědomé požadavky - po politických
procesech, ale hranice mezi tím, co je oprávněný
požadavek po spravedlnosti a co se může stát
politickým procesem, bývá někdy velmi
proměnlivá.
Říkám to i proto, abychom si uvědomili,
že jsme vstoupili do Rady Evropy, že jsme převzali
řadu mezinárodních závazků,
které jsou významné, že se k nim hlásíme
a že bychom měli při vědomí a
při úsilí řešit naše problémy,
respektovat tyto mezinárodní vztahy, mezinárodní
závazky. Říkám to proto, že některé
naše činy se stávají v zahraničí
zdrojem pochyb o tom, zda jsme neopustili tu cestu, po které
jsme se po 17. listopadu odhodlali jít.
Přečtu vám tady část dopisu,
který poslal Václavu Havlovi, Mariánu Čalfovi
a předsedovi Federálního shromáždění
americký kongresman Stan Hoyer, který svého
času se velmi zasloužil o kontrolu nezákonností
nedemokratických režimů včetně
nedemokratického režimu v Československu a
který jménem komise pro bezpečnost a spolupráci
v Evropě píše (týká se to lustračního
zákona a § 260): "Domníváme se,
že tyto dva zákony, i když dobře míněné,
jsou příliš široké a tak jak byly
vytvořeny, zasáhnou mnoho nevinných lidí.
Oba tyto zákony v zásadě připomínají
období kolektivních retribucí, které
- jak jsme doufali - Československo zanechalo za sebou.
Navíc nevěříme, že kterýkoliv
z těchto zákonů lze účinně
naplnit, aniž došlo k porušení norem svobody
slova, svobody shromažďování a svobody
vyznání, kterými je Československo
vázáno v rámci helsinského procesu.
Obáváme se, aby Československo nebylo donuceno
prožít znovu svoji vlastní historii, pokud
se z ní nepoučí. Naléhavě žádáme
vás a vaše kolegy ve Federálním shromáždění,
abyste znovu zvážili tyto zákony tak, aby odpovídaly
vašim závazkům z Helsinek."
Chci říci jednu věc. Měli jsme si
opravdu nechat udělat rozbor, jak postupují v ostatních
zemích, jako je Spolková republika Německo,
Polsko, Maďarsko. Mám na mysli země, které
jsou nám nejbližší v řešení
těchto problémů, abychom nevycházeli
jen z našich pocitů, ale respektovali tyto mezinárodní
politické i právní souvislosti, když
budeme uvažovat o tom, co Federální shromáždění
má nebo nemá udělat. Federální
shromáždění může samozřejmě
po zralé úvaze přistoupit k revizi zákonů,
které dosud platí a na jejichž platnost se
odvolává Generální prokuratura. V
tomto směru myslím, že kritika na adresu Generální
prokuratury, která zejména v minulé diskusi
zaznívala, přesahovala možnosti nebo chcete-li
odpovědnost Generální prokuratury, protože
se týkala obecného stavu, který pociťujeme
jako negativní, ale za který není odpovědna
jen Generální prokuratura, za který je odpovědné
i Federální shromáždění,
pokud nepřijalo potřebné právní
úpravy, má-li za to, že takové právní
úpravy je třeba přijmout. Kladu to samozřejmě
jako otázku, protože ten problém je opravdu
velmi komplikovaný.
Zároveň, vážení kolegové,
mějme na zřeteli ještě jednu věc.
Chtějme možné. Jestliže bychom chtěli
všechno, co kolega Bratinka tady uvedl, dnes učinit
předmětem normálního právního
řízení a právního postihu,
pak by tedy stavy prokuratury se musely neznásobit, ale
prostě exponenciální křivkou zvětšit
v míře, kterou se teď neodvažuji vyčíslit.
Doporučuji tedy, abychom si uvědomili reálné
problémy toho, co je možné a vedle toho že
nám velmi narůstá i trestná činnost
ze současnosti. A chápat i ty věci v kontextu
společenského vědomí, které
mění i priority toho, co považujeme za důležité
z hlediska porušování mravních i právních
norem.
Jsem si vědom závažnosti těch problémů,
jsem samozřejmě pro to, aby ti, kdo mají
být potrestáni, potrestáni byli, když
se dopustil trestných činů, ale zároveň
buďme realisté v tom, co je možné učinit
právně, abychom opět neslibovali lidem něco,
co nejsme s to dosáhnout. Děkuji.
Předsedající místopředseda
FS K. Viktorín: Ďakujem. Prosím, s faktickou
poznámkou pán poslanec Kroupa.
Poslanec SN D. Kroupa: Chtěl bych jen uvést na pravou
míru to, co říkal pan prof. Jičínský
o pojmu "revoluce v právním řádu".
Já jsem výslovně tento pojem uváděl
do souvislosti s takovým aktem, jako je přijetí
Listiny práv a svobod tímto shromážděním.
Takže v žádném případě
jsem tím nemínil použít nějaké
revoluční právo. Prosím, aby mi takové
myšlenky nebyly podsouvány.

