Předseda FS A. Dubček: Vážené
kolegyne a kolegovia, pokračujeme v rokovaní. Ako
bolo oznámené, na programe ďalej máme
prerokovávanie tlače 1373, 1386 a 1506. Je to vládny
návrh (ako to bolo ohlásené) ku Zmluve medzi
ČSFR a SRN o dobrom susedskom vzťahu a priateľskej
spolupráci, ktorá bola podpísaná 27.
februára 1972. Faktickú poznámku má
pán Hubálek.
Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedo, vztahuje
se k programu. V pátek jste dostali fotografii, která
dokumentuje, že německá strana uznává
pojem Staatsgrenze, ale došlo k tiskové chybě,
k záměně dvou písmen. To místo,
kde je ta cedule, není Zlatý Kříž,
ale Svatý Kříž. Opravte si ta dvě
písmena. Němci skutečně uznávají
Staatsgrenze, a je to u Svatého Kříže
u Chebu.
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Procedurálnu
má pán Tomis.
Poslanec SN V. Tomis: Pane předsedo, vážené
kolegyně a kolegové, opíraje se o názor
voličů, opíraje se o názory široké
veřejnosti, předkládám návrh,
abychom se usnesli na tom, že tuto smlouvu nebude schvalovat
tento parlament, ale bude to odloženo až pro nový
parlament, kde bude spravedlivé zastoupení v parlamentě
z vůle lidu. (Hluk v sále.)
Předseda FS A. Dubček: Páni kolegovia, dovoľte
tiež faktickú poznámku. Neviem, nech mi poradcovia
poradia alebo nech ma poopravia, ak to nepoviem v súlade
s Rokovacím poriadkom, ale vychádzam z toho, že
návrh programu bol schválený. Stanovili sme,
že Federálne zhormaždenie na tejto 22. schôdzi
bude rokovať o návrhu tejto zmluvy. Teda tento návrh
sme schválili a teda hlasovanie o tom, aby sme to odložili
na inú schôdzu, nemôže byť prijaté.
Myslím, že hlasovanie o tomto návrhu nie je
v súlade s Rokovacím poriadkom.
Budeme preto pokračovať. Prosím, aby prehovoril
k návrhu pán podpredseda vlády a minister
zahraničných vecí ČSFR Jiří
Dienstbier. Udeľujem mu slovo.
Místopředseda vlády a ministr zahraničních
věcí ČSFR J. Dienstbier: Pane předsedo,
vážené kolegyně, vážení
kolegové, máme dnes posoudit tolik diskutovanou
smlouvu mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství
a přátelské spolupráci. Tato smlouva
je pro nás klíčová. Jednali jsme o
ní déle než rok, což samo o sobě
svědčí o tom, že obě strany si
byly vědomy závažnosti svého úkolu.
Svědčí však také o tom, že
ani dnes není ještě zcela snadné vyrovnat
se s minulostí.
Spolkový prezident Richard von Weizsäcker řekl
8. října loňského roku v této
síni: "Přes tisíc let jsou staré
naše vztahy. Zahrnují všechny druhy štěstí
a utrpení, které si lidé a národy
mohou navzájem způsobit." Nejde ovšem
ani o Branibory v Čechách, ani o husitské
spanilé jízdy na Balt a do Němec. Citově
nás stále ještě ovlivňuje historie
stará půl století - rozbití Československa
nacistickým Německem za vydatného přispění
mnohých sudetských Němců, Mnichov,
na němž se nepodíleli Němci sami, vyhnání
našich obyvatel z uloupených území,
heydrichiáda, Lidice, koncentrační tábory,
totální nasazení. A potom vítězství,
v němž v reakci na přestálé utrpení
jsme vyhnali Němce od nás, aniž jsme posoudili
osobní viny. Přitom došlo i k vraždění
a týrání nevinných, žen a dětí.
A právě proto jsme považovali za potřebné
vložit do preambule závazek, že se už nikdy
nic podobného nesmí stát, že následky
násilí, války, vyhnání a těžkého
utrpení mnoha nevinných lidí už nesmějí
být nikdy odpláceny novou nespravedlností.
Obě vlády se tak zavazují společným
úsilím překonat následky strastiplných
kapitol společných dějin v tomto století.
Chápu, že mnozí se nechají citem unést
slovem vyhnání. Rozhodli jsme se však žít
ve svobodě, a nebudeme svobodní, neřekneme-li
si také pravdu o sobě samých. Nejen o tom,
co zlého činili oni nám, ale také
o vlastních selháních, tedy i o vyhnání
Němců. Je to naše morální povinnost.
Sídlili u nás po dlouhá staletí,
využívali svého postavení za Rakouska-Uherska
ke svému prospěchu. Po roce 1918 jsme jim často
opláceli stejně, jak na to varovně poukazoval
již Emanuel Rádl. Vůbec nezprošťujeme
viny ty, kteří zaslepeni Adolfem Hitlerem a pod
henleinovskými korouhvemi rozbíjeli demokratický
stát, který jim poskytoval mnohem více demokracie
než říše, po níž toužili,
a která z jejich mužů nejprve učinila
padlé a raněné vlastní agresívní
války a z mnohých starců, žen a dětí
posléze oběti odplaty z naší strany.
Řekl jsem už, že pojem vyhnání
má morální význam a nelze s ním
spojovat žádné právní důsledky.
Není pojmem mezinárodních dohod, které
nezpochybňujeme a ani zpochybnit nemůžeme.
Uzavřely ji čtyři vítězné
mocnosti jménem mezinárodního společenství.
Je proto absurdní snažit se argumentovat tím,
že zpochybňujeme platnost Postupimské dohody.
Právě že nezaměňujeme morálku,
pravdu a právo, proto nezpochybňujeme nic. Dějiny
nelze měnit, lze se na ně však zpětně
a pravdivě ohlédnout.
Diskutuje se rovněž vzrušeně kolem Mnichova.
Smlouva přímo potvrzuje platnost smlouvy z roku
1973 také ohledně nulity Mnichovské dohody
z 29. září 1938. Navíc se ve smlouvě
uznává skutečnost, že československý
stát od roku 1918 nikdy nepřestal existovat. Byly
tu jisté námitky od některých slovenských
představitelů, týkající se
Slovenského státu. Nechci tu otázku Slovenského
státu meritorně diskutovat. Musím jen připomenout,
že kontinuita státu není zpochybněna,
přestane-li některá jeho část
být v jeho rámci. Československý stát
ani v průběhu druhé světové
války nepřestal existovat jako subjekt mezinárodního
práva. Uvedená formulace se nijak nedotýká
slovenského státu.
Naše pojetí nulity vychází z těch
ustanovení mezinárodního práva, podle
nichž je neplatná od počátku dohoda
dosažená pod nátlakem nebo vynucená
násilím. Neplatnost od samého počátku
je potvrzena také ve smlouvách se dvěma účastníky
Mnichova - s Francií a Itálií.
S Německem je situace poněkud složitější.
Striktní aplikace nulity smlouvy by se mohla dotknout právních
účinků, které vyplývají
fyzickým nebo právnickým osobám z
faktického použití německého
práva v čs. pohraničí od 30.září
1938 do 9. května 1945.
Proto již v článku 2 smlouvy z roku 1973 byly
vyloučeny důsledky nulity Mnichovské dohody,
pokud jde o individuální právní akty
v oblasti občansko právní, jako např.
rozvodové rozsudky, vysvědčení, pensijní
výměry, patenty a pod. Nejde však o uznání
platnosti zákonů a jiných předpisů
nacistického Německa zavedených v pohraničí,
ale pouze o vyloučení těch důsledků
nulity Mnichovské dohody, které v zájmu jednotlivých
osob vyloučily již čs. zákony o obnově
právního pořádku, zejména zákon
č. 12/1946 Sb.
Na stránkách některých deníků
probíhaly také diskuse o majetkových otázkách.
Doprovodné dopisy ke Smlouvě však stanoví
jasně, že Smlouva se majetkovými otázkami
nezabývá. Nelze se proto na ni v majetkových
otázkách nijak odvolávat. Po parafování
Smlouvy pokračovala jednání o odškodnění
čs. persekučních nároků. Zkoumala
se možnost vytvoření jednostranné německé
nadace podle polského vzoru, zřízení
společné čs.-německé nadace,
z které by byli odškodněni i Němci zvláště
těžce postižení během odsunu i
možnost německé investice v Československu
jako formy nepřímé kompenzace v hodnotě
podstatně vyšší než u jednostranné
německé nadace. Po vyhodnocení všech
aspektů, a to jak politických, tak ekonomických
a právních včetně psychologických
se jako nejvýhodnější jeví zřízení
jednostranné německé nadace v Československu,
z které by byli odškodňováni přímo
čs.občané. Jednání o jejím
zřízení pokračuje.
Nejpodstatnější je vůle obou stran vytvářet
vztahy v duchu dobrého sousedství a přátelství,
usilovat o rozsáhlou, mírovou a partnerskou spolupráci,
rozšiřovat a prohlubovat dialog v ovzduší
vzájemné důvěry, a to v takové
Evropě, v níž budou respektována lidská
práva a základní svobody, zásady demokracie
a právního státu, a v níž hranice
ztratí povahu dělící čáry
na základě vzájemného porozumění
a odstraňování hospodářských
a sociálních rozdílů.
To je, vážení kolegové, hlavní
princip Smlouvy - otevření se budoucnosti ve sjednocující
se Evropě.
Musím se však ještě zmínit o jedné
debatě, která se v souvislosti s touto Smlouvou
vedla, a o níž jsem původně nechtěl
mluvit, jenže poslední události mne k tomu
opět nutí. Přiznám se, že jsem
tuto debatu nečekal, že nás všechny překvapila.
Mám na mysli diskusi kolem pojmu "hranice" a
"státní hranice".
Hranice mezi dvěma subjekty mezinárodního
práva jsou zcela jasným a nedvojsmyslným
pojmem. Obě smluvní strany parafovaly a podepsaly
obě jazykové verze. Z toho vyplývá,
že mezi nimi není sporu o ekvivalenci pojmu hranice
a státní hranice. Kdyby byly na německé
straně jakékoliv vedlejší záměry,
musela by proti přívlastku "státní"
v českém textu protestovat. Připravované
specializované smluvní dokumenty, o kterých
nyní jednáme se Spolkovou republikou Německo
budou používat pojem " státní hranice"
v obou jazycích a u těchto dvou smluv to nebude
v rozporu ani s německou praxí. To souvisí
i s onou fotografií, kterou nám tu rozdal pan poslanec
Hubálek, a která ukazuje onu ceduli státní
hranice, což je buď praxe místní nebo
praxe naprosto obyčejná, zkrátka o těchto
pojmech není nikde žádný spor a může
se používat ten či onen. My jsme původně
v té smlouvě měli také pojem "hranice",
ale naši právníci říkali, že
se u nás používá, v našem smluvním
právu tento přívlastek, tak tam byl tedy
dodatečně vepsán a obě strany ho uznaly
za ekvivalentní.
V žádném případě však
neexistuje dvojice "státní hranice" proti
"stávající hranici", jak se to
někde říká. Je to zcela umělý
spor. Formulace v polské smlouvě s Německem
používá zcela totožné formulace
- istniejacej miedzy nimi granicy. (Poláci mi odpustí
výslovnost) A nikoho v Polsku nenapadlo tuto formulaci
zpochybňovat, přestože právě
hranice mezi Polskem a Německem byla dlouho znejisťována,
zatímco naše hranice nezpochybňuje nikdo.
Lze také připomenout smlouvu 2 plus 4. V tomto mezinárodně
závazném smluvním dokumentu se v článku
1 zakotvuje, že sjednocené Německo bude zahrnovat
území Spolkové republiky Německo,
Německé demokratické republiky a celého
Berlína. Jeho vnějšími hranicemi budou
hranice NDR a SRN a budou dnem vstupu smlouvy v platnost konečné.
Potvrzení konečného charakteru hranic sjednoceného
Německa je zásadní součástí
mírového uspořádání
v Evropě. Konec citátu.
Rozhodující je však, podle mého názoru,
článek 3, odst. 1 předkládané
Smlouvy. Praví se zde doslova: "Smluvní strany
potvrzují mezi nimi existující státní
hranice. Potvrzují, že nemají vůči
sobě žádné územní nároky
a nebudou takové nároky vznášet ani
v budoucnu." Tato formulace vylučuje jakékoliv
pochybnosti. Ostatně v jiných odstavcích
se oba státy zavazují respektovat svrchovanost a
územní celistvost druhé strany, neporušitelnosti
svých hranic, potvrzují, že se zdrží
hrozby silou nebo užití síly. Hlásí
se k Závěrečnému aktu a následujícím
dokumentům Konference o bezpečnosti a spolupráci
v Evropě, zejména Pařížské
charty pro novou Evropu.
Vážené kolegyně a kolegové, zabýval
jsem se zde dosud asi deseti řádky z textu, který
má na 17 stránkách třicet pět
článků a jednu stránku doprovodného
dopisu. Je pozoruhodné, že minulost nás stále
ještě natolik tíží, že málokdo
si všímal a debatoval o více než 99 %
textu. Jako bychom se bránili vědomí, že
tu nebyl jen Mnichov, vyhnání, ale také tisícileté
vzájemné obohacování kultur, společný
tvůrčí přínos ke kulturnímu
dědictví Evropy. I to smlouva konstatuje. Zdá
se však, že nejpravdivější asi bude
poslední odstavec preambule, že mladé generaci
připadne zvláštní úloha v novém
utváření vztahů a spolupráci.
Probíhající debatu jsem sledoval s pochopením,
ale také s určitým neklidem. Cítil
jsem totiž, že ohrožuje právě mladou
generaci. Vždyť mladí lidé už často
ani nechápali, proč mnozí jejich rodiče
a prarodiče mají k Němcům negativní
vztah. Nechtěl jsem, aby půl století stará
minulost zatížila vidění nových
generací vyrůstajících po pádu
totality k nové demokratické Evropě zbavené
předsudků a tíže minulosti. Ne proto,
že bych si myslel, že mladí lidé nemají
znát pravdu, mají ji však znát celou
a v historické perspektivě vlastní doby a
vlastních životů.
Smlouva, kterou máme před sebou, to umožňuje.
Vypovídá o minulosti to, co jsme dnes schopni o
ní společně vypovídat. Nejen u nás,
ale ani v Německu se s ní ještě všichni
nedokázali vyrovnat. To, co v této smlouvě
chybí nebo není vyjádřeno ideálním
způsobem, je tedy svědectvím toho, že
ne vše jsme na obou stranách hranic byli schopni přesáhnout.
Je však také - a řekl bych především
- svědectvím obrovské vůle společnou
prací překonat zbytky minulosti, které ještě
dnes neumíme překonat ve svých myslích.
Je to smlouva mezi sjednoceným Německem a demokratickým
Československem, které se teprve nedávno
zbavilo nesvobodných poměrů. Obé se
přihodilo tak nedávno, že tomu lze ještě
s obtížemi uvěřit. Smlouva se snaží
tuto novou skutečnost v celé šíři
vyjádřit a určit spektrum nezbytné
spolupráce při řešení nových
úkolů, které před touto novou Evropou
stojí. Především se zabývá
vytvořením záruk evropské bezpečnosti
a celoevropských kooperativních bezpečnostních
struktur. Cílem těchto snah je - praví se
v článku 5 odst. 2 - upevňování
míru, stability a bezpečnosti a sjednocování
Evropy v jednotný prostor lidských práv,
demokracie a právního státu. Smluvní
strany budou usilovat o snížení stavu ozbrojených
sil a výzbroje na co možná nejnižší
úroveň, dostatečnou pro obranu, avšak
neumožňující útok. Budou posilovat
helsinský proces jako základ celoevropské
bezpečnostní spolupráce.
V oblasti hospodářské je Spolková
republika Německo připravena působit bilaterálně
i multilaterálně ve prospěch podpory našeho
hospodářského rozvoje v rámci plně
rozvinutého sociálního tržního
hospodářství. Tento úkol je přitom
vnímán jako součást širšího
ekonomického, ale nakonec i bezpečnostního
úkolu. Mají tím být vytvořeny
podmínky pro podstatné snížení
rozdílu v hospodářském a sociálním
rozvoji v Evropě.
Spolková republika Německo se také zavazuje
podporovat úsilí České a Slovenské
Federativní Republiky o vytvoření podmínek
pro její plné začlenění do
Evropských společenství.
V dalších článcích se smlouva
zabývá spoluprací na politické úrovni.
Zde počítá s pravidelnými konzultacemi
na úrovni předsedů vlád, ministrů
zahraničních věcí a ostatních
ministrů včetně ministrů obrany, styky
mezi parlamenty, mezi Českou republikou a Slovenskou republikou
a spolkovými zeměmi, s dvoustrannou a mnohostrannou
spoluprací mezi regiony a jinými územními
útvary, zejména v pohraničí, mezi
městy a obcemi.
Oba státy se zavazují spolupracovat v mezinárodních
organizacích, zejména v evropských. To je
pro nás zcela jednoznačně výhodné
už proto, že Spolková republika je členem
NATO, Západoevropské unie, Evropských společenství,
kde my členy nejsme nebo dosud nejsme.
Další články zavazují obě
strany spolupracovat v hospodářství a financích,
v podpoře podnikatelské činnosti, v mezinárodních
finančních institucích, při podpoře
a ochraně investic, v průmyslové kooperaci
podniků, menších a středních
firem, v přípravě k povolání,
ve vědě, kultuře a školství.
I tady bude vzhledem k možnostem Spolkové republiky
její plnění značně větší.
Mimořádnou pozornost věnuje smlouva životnímu
prostředí a jeho ochraně, zvláště
v pohraničních oblastech, stejně jako spolupráci
v těch otázkách, které svou povahou
přesahují hranice státu. Obě strany
budou usilovat o rozšíření vzájemné
dopravy, zřizování hraničních
přechodů pro železniční a silniční
dopravu a pro pěší. To také souvisí
s ochranou životního prostředí.
Německé menšině v Československu
a osobám českého nebo slovenského
původu v Německu se poskytují práva
přesně podle závazků plynoucích
z dokumentu KBSE, a zejména závěrů
kodaňské schůzky o lidské dimenzi
z 29. června 1990.
Další články se zabývají
všestrannými styky mezi občany, politickými
stranami, odbory, církvemi a jinými společenskými
organizacemi a svazy. Zvláštní důraz
kladou na všestranné a úzké kontakty
české a slovenské mládeže s mládeží
německou.
Oba státy budou spolupracovat ve zdravotnictví a
sociálním zabezpečení, v boji proti
kriminalitě, zejména organizované zločinnosti,
mezinárodnímu terorismu, nedovolenému obchodu
s narkotiky a uměleckými díly.
Tato smlouva platí po dobu deseti let. Formálně
se předpokládá prodloužení její
platnosti vždy o dalších pět let, nevypoví-li
ji jedna ze smluvních stran. Podle mého názoru
však skutečný smysl této smlouvy obdobně
jako smluv s dalšími členskými zeměmi
Evropských společenství spočívá
především ve vytvoření organizačního
rámce pro vznik takových efektivních mechanismů
v našich vzájemných vztazích, které
by Československu umožnily dosáhnout plného
členství v Evropských společenstvích
a v ostatních strukturách sjednocující
se Evropy. Věřím, že v tomto smyslu
bude ještě před rokem 2002 obsah této
smlouvy naplněn. Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem Jiřímu
Dienstbierovi, podpredsedovi vlády a ministrovi zahraničných
vecí za odôvodnenie vládneho návrhu.
Vládny návrh prerokovali výbory ústavnoprávne
a zahraničné obidvoch snemovní. (Výkřiky
na galerii.) Prosím vás, opustite miestnosť.
Keď nie je kľud, kto tu nepatrí, prosím,
aby opustil miestnosť.
Vládny návrh prerokovali výbory ústavnoprávne
a zahraničné obidvoch snemovní. Prípravou
stanoviska boli poverené výbory zahraničné,
ktoré poverili prednesením spravodajských
správ poslancov Jindřicha Konečného
a Antonína Blažka. Prosím spravodajcov, aby
sa tiež vyjadrili, ako budeme pokračovať pri
prerokovávaní tohto bodu programu, pretože
tiež nastala neobvyklá situácia. Totiž
pri vládnom návrhu schvaľovacieho uznesenia,
mám na zreteli parlamentnú tlač č.
1373, je v tlači tiež číslo 1388, predložený
návrh klubom Sociálno-demokratickej orientácie,
ktorý by sa mal stať potom stanoviskom Federálneho
zhromaždenia ku zmluve, a v ktorom sa súčasne
požaduje, aby prezident Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky informoval o ňom nemeckú stranu pri ratifikácii
tejto zmluvy.
Ďalej máte tiež tlač 1506, to je z klubu
Občianskeho hnutia, ako návrh rezolúcie.
Prosím spravodajcov, aby predniesli spravodajské
správy. Ako ste sa dohodli, prvý bude hovoriť
pán Konečný? Udeľujem slovo pánu
Konečnému.
Společný zpravodaj výborů SL J. Konečný:
Vážený pane předsedo, vážené
kolegyně, vážení kolegové, milí
hosté, od počátku bylo zřejmé,
že v rámci utváření smluvních
systémů bude mít klíčový
význam smlouva o dobrém sousedství a přátelské
spolupráci se sjednoceným Německem. Je pochopitelné,
že právě sjednávání této
smlouvy bylo v mnohem větší míře
středem pozornosti naší veřejnosti i
hromadných sdělovacích prostředků
než sjednávání bilaterálních
smluv s jinými státy. Příčinu
velmi přesně vystihl spolkový prezident Richard
von Weizsäcker ve svém projevu před Federálním
shromážděním České a Slovenské
Federativní Republiky dne 8. října 1991,
když řekl: "Naše vztahy trvají již
více než tisíc let.
Zahrnují vše dobré i zlé, co si lidé
a národy mohou navzájem způsobit. Přirozená
pozornost věnovaná smlouvě mezi Českou
a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou
Německo o dobrém sousedství a přátelské
spolupráci však vede, zejména díky mimořádnému
úsilí některých sdělovacích
prostředků a také díky mlčení
jiných, ke zkreslenému obrazu o cílech této
smlouvy."
Zjevně hlavní příčinou zkreslených
představ o čs.-německé smlouvě
je základní nedostatek znalostí o našem
partneru - Německu. Historicky podmíněné
předsudky a pochopitelná neznalost poválečného
politického, hospodářského a sociálního
vývoje v západní části dnes
sjednoceného Německa, vedly k tomu, že mnozí
naši občané si nedovedou dosti dobře
představit, že moderní čs. - německé
vztahy se mohou stát modelem a příkladem
pro politickou vůli aktivně se podílet na
vytváření celoevropské spolupráce
a mírové stability. Naši občané
mají totiž poměrně malé znalosti
o vývoji demokracie a právního státu
v Německu, z čehož pramení určitá
nedůvěra ve skutečné záměry
Německa.
Až příliš málo víme o tom,
co všechno německá společnost v někdejší
SRN dokázala při překonávání
obrovské zátěže minulosti, o tom, jak
důsledná byla snaha německé zahraniční
politiky o pevné zapojení do západoevropské
integrace, o odstranění jakýchkoli podezření
z potenciálního německého nacionalismu.
I v tomto kontextu je třeba chápat skutečnost,
že právě Německo je nejdůslednějším
stoupencem politické unie Evropského společenství
včetně bezpečnostní oblasti, a že
právě Německo je nejodhodlanějším
zastáncem řešení práv Evropského
parlamentu, čímž se vzdává části
vlastní suverenity.
Bez pochopení skutečnosti, že jednáme
s partnerem, jehož politická reprezentace včetně
parlamentní opozice a velká část obyvatelstva
uvažují v kategoriích evropského Německa
a nikoli německé Evropy, nelze pochopit ani filozofii
a obsah smlouvy o dobrém sousedství a přátelské
spolupráci mezi oběma státy.
Základní filozofií této smlouvy je
její zaměření na současnou
a budoucí spolupráci partnerů sdílející
společné hodnoty a sledující společné
cíle Evropského integračního procesu.
Bolestné kapitoly minulosti, dokonce ani Mnichovská
dohoda nejsou klíčovými problémy
dnešních čs.-německých vztahů,
a tedy ani této smlouvy. Obě strany vycházejí
z přesvědčení, že překonání
obtížných a bolestných kapitol minulosti
nemůže zaručit žádná smlouva,
ale pouze spolupráce a kontakty co nejširšího
okruhu lidí obou stran, jejich vzájemné poznávání
a prohlubující se porozumění. Pro
ně otevírají operativní články
smlouvy dostatečný prostor do všech oblastí
a na všech úrovních. Úkolem preambule
smlouvy je poukázat z mezinárodně politického
hlediska na to, že oba státy jsou si vědomy
historicky podmíněných předsudků
a problémů, které přežívají
dodnes, a ani jedna ze stran je nemůže obejít
nebo se tvářit, jakoby o nich nevěděla.