Společný zpravodaj výborů SN A. Blažek:
Protože už jsme toho slyšeli o nulitě či
nenulitě Mnichova mnoho, dovolím si jednu malou
poznámku. Nulitu Mnichova, to znamená neplatnost
Mnichova od samého počátku, například
z demokratických států neuznává
také Velká Británie.
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Tomis, pripraví sa pán Bratinka.
Poslanec SN V. Tomis: Pane předsedo, vážené
kolegyně a kolegové, vážení hosté,
jménem skupiny poslanců Hnutí za sociální
spravedlnost dovolte, abych vyjádřil svůj
názor k této smlouvě.
Především chci říci, že
jsem poslanec a jako poslanec - i když se tvrdí, že
jsem odpovědný jen svému svědomí
- musím naslouchat svým voličům. Myslím,
že by to nebylo na škodu mnoha poslancům tohoto
Federálního shromáždění,
protože těmito voliči, našimi příznivci
a občany, jsme byli právě do tohoto parlamentu
vysláni, abychom zde prosazovali jejich zájmy, nikoli
zájmy hrstky vedoucích ústavních činitelů,
kteří v poslední době se snaží
tuto naši republiku všemožně rozprodávat
a rozdávat západnímu světu.
Chtěl bych říci asi toto: Chápu význam
této smlouvy s naším největším
sousedem. Vím, že je nezbytné, aby smlouva
byla a víme také, že je zde smlouva z roku
1973, která ještě nějakou chvíli
může přetrvat, než by byla uzavřena
takováto, podle mého subjektivního názoru,
a podle toho, co mi píší lidé, nejasná,
hanebná, nerovná a nespravedlivá.
Je třeba si uvědomit jedno, že ústavní
činitelé takto jednají vlastně od
prvopočátku. Jestliže si zde vezmu údaje,
že v Československu po 17. listopadu byla smetena
vláda komunistické strany, a ministerský
předseda Bavorska Max Streibel vydal brzy poté prohlášení
o ochotě spolupracovat a pomáhat novému československému
vedení, pokud se distancuje od odsunu a vyjádří
nad ním politování.
V hektických dnech historických změn a v
českém překladu se v jeho prohlášení
objevilo omylem místo politování slovo omluva.
Již tehdy kandidát na úřad prezidenta,
Václav Havel, prohlásil před televizní
kamerou ochotu se za odsun omluvit. Údajně tak učinil
už předtím, a to už v říjnu
téhož roku dopisem, který ještě
jako disident zaslal knižnímu veletrhu ve Frankfurtu
nad Mohanem, kde mu byla udělena cena v jeho nepřítomnosti.
Z tohoto dopisu pak, a z projevu k občanům na sklonku
roku to citoval i prezident SRN. Reakce veřejnosti na to
dobře známe.
Dále je třeba říci, že mluvčí
bonnské vlády Vogel tlumočil požadavek
SRN na jasné vyjádření ministra Dienstbiera
k věci, kterou současně označil za
předpoklad pokroku na cestě k uzavření
smlouvy. Pan ministr Dienstbier reagoval okamžitě.
Poukázal na to, že slovem vyhnání v
preambuli nové smlouvy se rozumí odsun sudetských
Němců a vyhnání se výslovně
uvádí mezi akty násilí. Že to
jako násilí berou, a nároky uplatňují,
vidíme z dopisu, který jsme dostali, a pan Ransdorf
ho citoval. Nedlouho potom prezident SRN novinářům
řekl, že Německo má k Československu
zvláštní vztah, obdobný jako Francie
k Alžírsku nebo Portugalsko k Brazílii, tedy
bývalé koloniální mocnosti ke koloniím.
V Praze zavládlo trapné ticho, nikdo z československých
představitelů neprotestoval, nikdo se neozval, že
Československo nikdy nebylo kolonií Německa.
(Výkřik z balkónu: Hanba!)
Nikdo nežádal odvolání tohoto prohlášení
nebo omluvu, protože naši ústavní činitelé
dovedou jenom poklonkovat.
Odlišné texty po parafování smlouvy
zjistili naši poslanci, že text zveřejněný
v našem tisku se liší od toho, který jsme
dostali od federálního ministerstva zahraničních
věcí a který byl schválen vládou.
A to v klíčové otázce. V českém
textu parafované smlouvy byl použit termín
existující "státní hranice".
Pocit zadostiučinění však vystřídal
zklamání a rozhořčení. V německém
textu jak byl zveřejněn v tisku ve Spolkové
republice Německo je totiž výraz "bestehende
Grenze", tedy stávající hranice - stejné
označení, které bylo používáno
pro hranice mezi NDR a Spolkovou republikou Německo a pro
západní hranici Polsko.
Vyšlo najevo, že opravu v českém textu
provedl o své vůli pracovník federálního
ministerstva zahraničních věcí po
dohodě s německou stranou těsně před
parafováním. Za normální situace by
to bylo považováno za překročení
pravomoci ve prospěch dobré věci. Tím,
že však v německém textu byl ponechán
původní výraz, věc dostala jiný
výraz. Někteří poslanci to považovali
za pokus oklamat Federální shromáždění
a veřejnost. Žádali vysvětlení
- dodnes jej nedostali.
Na závěr mi dovolte říci, že
při podpisu smlouvy pan Kohl na tiskové konferenci
v Praze řekl, že uznání neplatnosti
Mnichova od samého počátku by znamenalo
pro sudetské Němce složitou soukromo-právní
situaci, a že termín hranice označil za součást
německé smluvní praxe. Že tomu tak není,
máte doklad v pohlednici pana Hubálka. Pokud jde
o Soukromo-právní cestu, jestli najít pár
manželství, by bylo neuznáno platných,
to lze vyřešit krátkou vnitrostátní
vyhláškou a bylo by to v pořádku. Proč
to ale nezveličit a říci - je třeba,
abyste to tak udělali, jak my to chceme, protože my
bychom měli problémy s některými manželstvími
u nás.
Pokud máme prohlášení federální
vlády, vážení poslanci i hosté,
já se nad tím pozastavuji, že místopředseda
vlády pan ministr zahraničních věcí
tvrdí, jak je všechno perfektní, správné
politicky a já nevím co ještě a vláda
musí k tomu vydat vysvětlivky - celou stránku
- pro koho? Ne pro německou vládu, pro ni je to
irelevantní, ale pro nás, pro poslance, abychom
hloupoučcí pochopili, že to je všechno
dobré. Tuto přílohu - vládní
- nebudeme schvalovat a žádat pana prezidenta, aby
byl tak laskav a vysvětlil to německým partnerům.
Prosím vás, jen to co je ve smlouvě, to platí.
Tyto povídačky, které máme přiloženy,
nejsou k ničemu, ty nepotřebujeme. Vysvětlivky
ať vláda zakotví do smlouvy, kterou věřím,
že většina poslanců i občanů
pochopí a schválí. Ne, pokud tu jsou politici
určité orientace, kteří toto musí
udělat, protože to provedli jejich ministři
a ty musí podržet, jak je podrželi při
všech jiných zákonech a chybách.
Velmi jsem přivítal návrh Klubu sociálně
demokratické orientace, kterou tady předložili,
a kde je vlastně totéž, co řekla federální
vláda. Ale prosím vás, my to můžeme
k tomu přiložit, my to můžeme vysvětlit,
ale nám to nic nepomůže, protože to nebude
ve smlouvě. Jestliže takovouto smlouvu podepíšeme,
tak bude společná hranice ve vzduchu, Mnichovská
dohoda a všechno, co v této smlouvě je nejasné.
Takže my nemůžeme nic k tomu přikládat.
A navíc je velmi vážné to, že Spolková
republika Německo bude tuto smlouvu schvalovat až
poté, kdy bude vědět, jak my jsme přikývli.
Oni mohou dát jakoukoliv rezoluci k tomu a to bude platit
s touto rezolucí a my už s tím nic neuděláme.
S ohledem na všechny tyto okolnosti, které jsem uvedl,
nejen já nemohu pro tuto smlouvu hlasovat, nemohu pro ni
hlasovat ani za sebe, ani za své voliče a příznivce
a vyzývám všechny poslance, kteří
mají tuto naši Československou republiku rádi,
aby nedovolili, aby byla ponižována a byla nějakou
kolonií nerovnoprávnou vedle byť velkého
souseda. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Bratinka, pripraví sa pán Jansta. Technická
poznámka, prosím.
Poslanec SL V. Deyl: Já bych si dovolil velmi krátkou
technickou poznámku, protože zde zazněla, podle
mého názoru, neadekvátní poznámka
týkající se ústavních činitelů
a jejich důvěryhodnosti nebo nedůvěryhodnosti.
Hlavním ústavním činitelem tohoto
státu je prezident Václav Havel. Podle všech
dostupných informací tento ústavní
činitel má důvěru veřejnosti
minimálně větší než poslanec
Tomis. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Bratinka za Klub občiansko-demokratickej aliancie. Ešte
jedna technická poznámka.
Poslanec SN P. Dostál: Pane předsedo, já
považuji za nutné tuto technickou poznámku
udělat. Já jsem řekl ve svém projevu,
že nebudu hlasovat pro smlouvu, ale prosím kolegy
poslance, aby byli objektivní. Kritika, která se
tady snesla na adresu ministra zahraničí a na pana
prezidenta k jeho nezájmu o opoziční hlasy,
není pravdivá. Pan poslanec Tomis se mýlí.
Pan poslanec Tomis se nikdy nezúčastnil jednání
nás poslanců, kteří jsme měli
připomínky jak s ministrem zahraničí,
tak s Kanceláří prezidenta republiky. Nedá
se říci prostě tak jednoduše, že
šlo o nějaké poklonkování. Do
posledních chvílí jsme jednali, že jsme
se nedomluvili, je jiná věc. Ale dávat to
na rovinu toho, že jde o nějaké poklonkování,
je prosím vás nekorektní. Bylo s námi
jednáno korektně, tedy s opozicí, která
jedná o té smlouvě. To potřebuji říci.
Snažím se o objektivní pohled. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
poslanec Bratinka.
Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedo,
vážené Federální shromáždění,
vážení hosté. Poslanecký Klub
ODA považuje za velmi šťastnou okolnost, že
tuto smlouvu projednáváme poté, co jsme ráno
drtivou většinou schválili Dohodu o přidružení
naší republiky k Evropským společenstvím.
Dovoluji si vám připomenout, že 1. ledna příštího
roku v Evropě po dlouhých staletí mizí
hranice, přestanou existovat, přestanou na nich
být různé stráže, které
prohlížejí dokumenty a lidé budou moci
cestovat zcela volně z jednoho konce ES na druhý.
Bude to po tisíci letech nekonečných válek
v Evropě -a dovoluji si připomenout, že třicetiletá
válka byla svou ničivostí rovná téměř
válce atomové - bude to poprvé, kdy Evropa
bude tvořit jeden celek.
Proto považujeme tuto smlouvu nikoliv za smlouvu s jedním
státem, ačkoliv právě tomu tak je,
ale politicky za smlouvu s touto Evropou. Doufám, že
na konci tohoto tisíciletí budeme přijati
do Evropských společenství a naše vzájemné
vztahy se všemi členskými státy budou
potom již na úplně jiné základně,
základně naprosto pevné a nezvratné.
Dovoluji si však též připomenout, že
tato sjednocená Evropa by se nikdy nestala skutečností,
kdy by po druhé světové válce vládl
v Evropě duch pomsty, duch resentimentu, duch vzájemného
strachu. To se totiž stalo po první světové
válce. Tehdy mocnosti, které porazily imperiální
Německo byly rozhodnuty - především
to byla Francie - navždy znemožnit Německu, aby
se vzpamatovalo, a uložily mu drakonické reparace
a spoustu dalších omezení a výsledek
byl, že za dvacet let byla Evropa ohrožena něčím
ještě mnohem horším, než bylo císařské
Německo. A sice nacionálně socialistickým
Německem.
Po druhé světové válce se tedy rozhodly
státy a národy Evropy postupovat zcela jinak a výsledkem
bylo 45 let míru, 45 let rostoucí prosperity a
čtyřicetipětileté období, kdy
žádný stát ani ve snu nenapadlo klást
nějaké územní nebo jiné požadavky
na souseda.
My se domníváme, že tato morální
logika, tj. že resentimenty a touha po pomstě vede
k dalšímu prodlužování zla, je
zcela neúprosná. Pokud bychom dnes propadli těmto
resentimentům zcela, bránili bychom tím vlastně
definitivnímu zániku, jak doufám, toho světa,
těch vztahů, které nakonec zplodily Hitlera.
Troufám si tvrdit, že kdyby v roce 1945 v Evropě
vládl podobný duch jako po první světové
válce, možná, že bychom byli dnes skutečně
opět okupováni zcela nedemokratickým Německem.
My samozřejmě nepovažujeme smlouvu za ideální,
neboť v té historizující části
není dostatečně poukázáno na
časovou následnost událostí v období
1938 - 1945, není tam dostatečně ukázáno
na to, že nejdřív zlý duch národního
socialismu vstoupil do našich občanů německého
původu, pak následovala nacistická okupace
se všemi hrůzami a teprve poté došlo k
vyhnání Němců. Ale přesto se
domníváme, že náš zájem
podílet se na budování nové Evropy
vyžaduje, abychom tuto smlouvu schválili a náš
klub bude pro ni hlasovat. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
poslanec Jansta a pripraví sa pán poslanec Šebej.
Poslanec SN M. Jansta: Vážený pane předsedo,
vážené kolegyně, vážení
kolegové, protože už dva roky v tomto parlamentu
vystupuji a upozorňuji na určité rozpory
při formování naší nové
politiky směrem k Německu a přestože
některá problematická místa, na která
jsem upozorňoval, jako například použití
termínu vyhnání, jsou částečně
důvodovou zprávou upřesněna, stále
zastávám názor, že Federální
shromáždění nemělo tuto smlouvu
projednávat dříve, než bude vyřešena
otázka salda ve výši 1,5 mld. německých
marek, které nám vláda Spolkové republiky
Německo připsala jako dluh, který vznikl
tím, že podniky bývalé NDR protiprávně
zrušily v souvislosti se sjednocením Německa
kontrakty s československými subjekty, že bude
dohodnut způsob odškodnění československých
osob, které se staly obětí nacistické
perzekuce za okupace. Připomínám přitom,
že českoslovenští občané
jsou jedinými, kterým německá strana
doposud neprojevila ochotu nějakým způsobem
kompenzovat utrpení. Vítám proto dnešní
prohlášení pana místopředsedy
vlády Dienstbiera, že se o tom jedná, ovšem
domnívám se, že to mělo být již
vyřešeno při schvalování této
smlouvy.
Dále se domnívám, že jsem neměli
projednávat tuto smlouvu, dokud nebude znám text
rezoluce, který ke smlouvě přijme Bundestag.
Potom se domnívám, že měl být
vyjasněn dopad na československý právní
řád, ustanovení článku 20,
které stanoví, že budeme považovat závazky
vyplývající z dokumentu KBSE jako závazky
právní,a jak jsme připraveni na realizaci
těchto závazků.
Počítá se například s poskytnutím
správní autonomie maďarské, polské,
rusínské a německé menšině?
Já osobně nemohu se smlouvou souhlasit, dokud bude
vyvolávat pochybnosti o mezinárodně právním
charakteru našich hranic s Německem. Německá
strana v průběhu jednání o textu smlouvy
odmítla uznání společných hranic
jako státní hranice. Odvolává se na
to, že německá smluvní praxe tento termín
"státní hranice" nezná. Ukázalo
se, že to neodpovídá skutečnosti. Až
do roku 1938 se v československo-německých
dokumentech toto označení našich hranic běžně
používalo. Používá se i v poválečné
smluvní praxi Spolkové republiky Německo
s jejími sousedy, například s Rakouskem a
Lucemburskem. Odmítá je však použít
s Polskem, bývalým SSSR a Československem.
V případě Československa je nejzávažnější,
že posledním dokumentem, který mluví
o státní hranici, je protokol o stanovení
státních hranic Československa a Německa
z listopadu 1938. Ten stanovil hranice tak, jak byly okleštěny
mnichovskou dohodou. Německá strana přitom
odmítla odpověď na otázku, zda uznává
neplatnost tohoto dokumentu. Nelze proto mluvit o stejné
kvalitě hranic našich a polských, neboť
naše hranice se konstituovaly v historii, byly potvrzovány
například ve smlouvách mezi Českým
královstvím a Saským, kdežto polská
hranice vznikla po roce 1945 jako nová hranice nového
polského státu.
Důvody, které uvádí německá
vláda pro odmítnutí uznání
neplatnosti mnichovské dohody, jsou nepřesvědčivé.
Dovolím si otevřeně tvrdit, že až
zarážející. Tvrdí se, že
by to mělo nepříznivý dopad na právní
postavení odsunutých Němců. Tato otázka
byla však již vyřešena dohodou z roku 1973,
ve které je jasně stanoveno, že neplatnost
Mnichova nemá žádné dopady na občansko-právní
akty.
Pokud jde o případný trestný postih,
to bylo řešeno v průvodním dopise ke
smlouvě z roku 1973, ve kterém se československá
strana zavázala a dala ujištění, že
činy spáchané v rozhodném období,
tedy v období okupace, kromě těch proti míru
a lidskosti, jsou považovány za promlčené.
Proč tedy tento argument?
Byli jsme informováni, že si představitelé
stran budou jednotlivá ustanovení vykládat
po svém. To je přinejmenším podivný
přístup. Buď se na něčem dohodnu,
a pak to dám do smlouvy, nebo se dohodnout nemohu, a pak
žádnou smlouvu neuzavírám. Pokud si
každá strana představuje něco jiného,
nelze mluvit o dohodě.
Bohužel, při projednávání smlouvy
se začalo skloňovat to, že tato smlouva je
zaměřena na budoucnost. Je to jistě správné,
ale když se nedokážeme vyrovnat s minulostí,
která je delší než 44 let, jak potom chceme
být hrdými Evropany, když neumíme být
hrdými občany tohoto státu? Vždyť
všichni, kteří se k evropanství hlásí,
hájí si svou národní identitu a historii.
Příkladem nám mohou být Spojené
státy americké a Velká Británie, které
daly jasně najevo, že nehodlají stále
přehodnocovat historii.
Tady bych si dovolil reagovat na zpravodaje Blažka, kterého
si jinak osobně vážím, protože
jeho expozé zpravodajské týkající
se hodnocení úlohy prezidenta Beneše, myslím,
že neodpovídá historické pravdě.
Když mluvíme o Evropanech a evropanství, ke
kterému se hlásíme, za první republiky
jsme měli dva Evropany: pana prezidenta Masaryka a prezidenta
Beneše. Prezident Beneš jako jedna z nejznámějších
osobností Společnosti národů se vždy
zasazoval o kolektivní řešení sporů,
prostě o to, co probíhá teď. Jistě
jeho úloha při sjednávání odsunu
Němců nebyla z dnešního pohledu v souladu
s nazíráním současnosti, ale není
možné jednostranně říci, že
prezident Beneš byl ten, který zavinil odsun Němců,
neboť o odsunu Němců se začalo jednat
v souvislosti s vytvářením nového
polského státu, a to bylo jednání
mezi Churchillem a Stalinem. Samozřejmě, Beneš
toto jednání využil. Takže myslím,
že bychom se jednostranného hodnocení prezidenta
Beneše měli vyvarovat.
Jistě nebylo pro sjednání této smlouvy
pro nás příznivé také to, že
současná vládní koalice - myslím
německá - především CDU a CSU,
nedokázala jít za rámec smlouvy z roku 1973,
již tehdy sjednala sociálně demokratická
vláda.
To nás musí nutit orientovat se na demokratické
síly v Německu, které jsou schopny vyrovnat
se s minulostí a vědí, že historie nezačíná
rokem 1945, že tyto síly dokázaly, že
budování demokratické společnosti
postavené na sociálně tržním
hospodářství je jedinou cestou celkového
rozvoje, a to je i naším cílem.
Tato smlouva, jak bylo při podepisování smlouvy
z roku 1973 zdůrazňováno, tedy po sjednocení
Německa, se měla do důsledku vyrovnat s neblahou
minulostí, a to nejen tím, že budeme mluvit
o společné budoucnosti, ale že uzavřeme
minulost, toto nedokázala, a řada otázka
zůstala nevyjasněných. Chtěl bych
tady zároveň odmítnout kritiky, které
padají na hlavu pana místopředsedy vlády,
od těch, kteří měli po celé
dva roky možnost, když se tato smlouva sjednávala,
svou kritiku vznášet, a vznáší
ji teď, když se blíží volby. Nemohu
ovšem pro tuto smlouvu - bez přijetí usnesení
- které jsme předložili, hlasovat. Děkuji
za pozornost.
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Šebej, pripraví sa pán Battěk.
Poslanec SN F. Šebej: Vážený pán
predseda, vážené kolegyne a kolegovia, dovoľte
mi, aby som začal trochu surovým vtipom, ktorý
si dovolil jeden môj kolega v dobe povinnej vysokoškolskej
vojny už pred viac ako dvadsiatimi rokmi. Na hlúpu
otázku politruka, kto z nás má príbuzných,
ktorí zostali v zahraničí, sa prihlásil
a povedal, že on má takých príbuzných,
ktorí zostali v zahraničí, konkrétne
v Mauthausene.
Patrím medzi ľudí, ktorí majú
príbuzných, ktorí zostali v zahraničí
týmto spôsobom, takže si trúfam povedať,
že úzkosť, ktorá bola prejavená
(podľa môjho) celkom v niektorých prípadoch
úplne úprimne a bez politického podtextu,
chápem. Úzkosť, myslím z nášho
západného suseda.
Na druhej strane musím povedať, že sa táto
úzkosť netýka obsahu zmluvy a má úplne
iné korene. Racionálne sa domnievam, že tá
úzkosť by bola oprávnená, pokiaľ
by boli splnené dve podmienky. Po prvé, keby Nemecko
bolo totalitným štátom, pretože v minulosti
sa len totalitné štáty chovali expanzívne
ku svojim susedom, len totalitné štáty začínali
vojny, len totalitné štáty sa snažili
získavať iné územia, len totalitný
štát Nemecko sa mohol snažiť o takzvaný
Drang nach Osten.
Nemecko je štát demokratický a tá úzkosť,
ktorá je prejavovaná v reči mnohých
kolegov, ale aj v novinách, vo verejnosti, pramení
podľa môjho jednoducho z toho, že sme boli železnou
oponou izolovaní od toho, čo sa na západ
od našich hraníc dialo. Tá druhá podmienka,
ktorá by našu úzkosť oprávňovala,
by bola, keby Nemecko bolo len také samotné a nebolo
by súčasťou väčších
európskych štruktúr. Ja ale dodávam,
že Nemecko je, po prvé, súčasťou
inštitúcie, ktorá sa volá Rada Európy.
Po druhé, je dôležitou, keď nie kľúčovou,
súčasťou Európskych spoločenstiev,
zasadá v Európskom parlamente a predovšetkým
je Nemecko súčasťou NATO. Nemecko nie je samostatný
subjekt, ktorý v podstate bez akejkoľvej nadväznosti
na štruktúru, ktorá je súčasťou,
môže rozhodovať, realizovať požiadavky
a podobne.
Musíme si uvedomiť jednu vec. Viem, že teraz
budem chvíľu hovoriť nezrozumiteľne, ale
kultúra rovnako tak ako individuálne vedomie sa
vynára v komunikácii miliónov ľudí,
ktorí ju tvoria. Ako taká potom plodí všetko
možné, čo danú spoločnosť
charakterizuje od literatúry cez ekonómiu až
po politický systém, skrátka všetko,
čo v danom okamžiku a na danom území
charakterizuje spoločnosť ľudí.
Dovoľujem si tvrdiť, že to, čo sa teraz
vynára v Nemecku, proste to, čo je Nemecko, je diametrálne
odlišné od toho, čoho sa obávame, na
čo sa pozeráme s úzkosťou. Skrátka,
máme čo do činenia nie s inými Nemcami,
oni sú v podstate pokračovaním generácie
predchádzajúcich Nemcov, ale máme čo
do činenia s novým, vynorujúcim sa systémom.
Ten systém ma osobne obavami nenaplňuje. Skôr
ma napĺňa obavami to, čo sa vynára
tu, podľa pravidla - a potom sme sa pozreli na svojich nepriateľov
a boli sme to my sami.
Chcem dodať ešte niečo ďalšie k problému
štátnej hranice. Zdá sa mi, že z rečí
mnohých oponentov súčasnej zmluvy, teda prerokovávanej
zmluvy, vyznieva obava pred iným druhom hranice. Spomeňme
si, akú štátnu hranicu sme mali predtým,
ako bola zabezpečená, akým spôsobom.
Živo si spomínam, že na tej štátnej
hranici, ktorá sa tvárila, že nás má
zabezpečiť pred vnútorným nebezpečenstvom,
boli zbrane a guľomety obrátené dovnútra.
Nespomínam si, že by sa k našim hraniciam blížili
narušitelia zvonku alebo že by udatní pohraničníci
boli odmeňovaní hodinkami a iným spôsobom,
opušťákmi, za odchytenie, prípadne strieľanie
na narušiteľov prichádzajúcich z Nemecka.
Hranica, za ktorou tak nostalgicky lamentujú niektorí
moji predrečníci, bola hranicou, ktorá držala
vo väzení nás.
Podotýkam, že v článku zmluvy, ktorú
prerokúvame, sa hovorí, že zmluvné strany
potvrdzujú medzi nimi existujúce hranice alebo existujúce
štátne hranice. Zmluvnými stranami sa rozumejú
štáty - takzvane ČSFR a SRN. Aké ešte
iné než štátne hranice medzi nimi existujú?
Že tu kolovala fotografia, na ktorej je tabuľa s nápisom
Staats Grenze, nemá žiadnu informačnú
hodnotu. Je to tabuľa, ktorá konštatuje na nejakom
úseku alebo území, že tu prebieha štátna
hranica. Jednoducho je to tabuľa, ktorá vysvetľuje,
o akú hranicu ide. Tým, že zmluvu vo svojich
hraniciach uzatvárajú štáty, je podľa
môjho štátnosť tej hranice definovaná.
Ešte by som chcel pripomenúť niečo, čo
už predo mnou povedal pán podpredseda Snemovne národov,
pán Sokol. Táto zmluva je, podľa mojej mienky,
skutočne vykonávacím predpisom, alebo jedným
z ďalších vykonávacích predpisov
ku zmluve, ktorú sme schválili ráno a síce
k asociačnej dohode s Európskymi spoločenstvami.
Nemecko sa v nej zaväzuje urobiť všetko možné,
konkrétne v článku 8, aby sa Československo
v tých Európskych spoločenstvách ocitlo.
Podľa môjho je toto tým najdôležitejším
bodom zmluvy. Sľubuje nám do budúcnosti nielen
nádej na ekonomickú prosperitu, ale predovšetkým
nádej, že budeme žiť v štáte,
ktorý sa pridruží ku spoločenstvu, ktoré
mu zaručí dodržiavanie pravidiel, dodržiavanie
medzinárodných pravidiel, rešpektovanie jeho
vlastnej suverenity a územnej integrity atď.
Všetky tieto úvahy ma vedú k tomu, aby som
považoval zmluvu nie za najlepšiu možnú,
ale za takú, akú bolo možné medzi zmluvnými
stranami dohodnúť.
Zmluvné strany sú vždy dve a toto je text,
na ktorom sa zmluvné strany dohodli. Ja aj klub Občianskej
demokratickej únie budeme podporovať jej ratifikáciu.
(Potlesk.)

