Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky
VI. volební období
125
Návrh
ústavně právních výborů Sněmovny národů a Sněmovny lidu
Zákon
ze dne............ 1990,
kterým se mění a doplňuje zákon č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně:
Čl. I
Zákon č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů, se mění a doplňuje takto:
1. § 11 odst. 1 zní:
"/1/ Sbírka zákonů se vydává v postupně číslovaných částkách, z nichž každá obsahuje v záhlaví označení dne, kdy byla rozeslána; sedmý den po rozeslání je dnem vyhlášení právních předpisů a opatření, které jsou v částce obsaženy."
2. § 12 zní:
"Redakci Sbírky zákonů zabezpečuje federální ministerstvo vnitra, které dbá, aby právní předpisy byly uveřejňovány bez průtahů a odpovídá za správnost údajů o datech rozeslání jednotlivých částek Sbírky zákonů."
3. § 13 zní:
"Obce jsou povinny si opatřit alespoň jeden výtisk Sbírky zákonů a zajistit, aby byla každému přístupna."
4. § 15 zní:
"Federální ministerstvo vnitra může stanovit právním předpisem podrobnosti o redakci Sbírky zákonů, o podávání žádostí o uveřejnění právních předpisů a o zajišťování tisku a distribuce Sbírky zákonů."
Čl. II
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 15. října 1990.
Důvodová zpráva
Obecná část
Podle obecné právní zásady "neznalost zákona neomlouvá". Tato zásada je uplatňována i u nás, ačkoliv v posledních desetiletích stát prakticky nezajišťoval, aby občané a právnické osoby (ale i státní orgány) měli skutečnou možnost seznámit se s obsahem zákonů a jiných předpisů ještě před tím, než jim vznikla povinnost podle nich postupovat.
Publikační zákon z roku 1919 spojoval publikaci právních předpisů s rozesláním příslušné částky Sbírky zákonů odběratelům a tak se reálně přibližoval okamžiku materiální publicity, tj. okamžiku, kdy se adresáti právních předpisů mohli s jejich obsahem skutečně seznámit.
Zákony z posledních desetiletí, včetně platného zákona č. 131/1989 Sb., který byl schválen 15. listopadu 1989, spojují publicitu s vydáním příslušné částky Sbírky zákonů, přitom však tento pojem nijak nedefinují.
Nejasnosti byly ještě prohloubeny chybným výkladem ustanovení čl. 45 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb. V tomto ustanovení se stanoví, že zákony FS vyhlašuje předsednictvo FS, současně se však uvádí, že k platnosti zákona FS je třeba vyhlášení způsobem, který stanoví zákon FS. V praxi to vedlo k tomu, že datum vyhlášení zákona předsednictvem FS (tj. datum pouhého ověření, že zákon byl ve FS projednán a schválen předepsaným způsobem), se ztotožňovalo s datem publikace a toto datum bylo zpravidla v záhlaví jednotlivých částek Sb. uváděno jako datum "vydání", od něhož často počínala formální účinnost zákona a tedy i jeho závaznost pro adresáty, ačkoliv v té době tito adresáti neměli možnost obsah nového zákona verifikovat a seznámit se s ním.
Zejména v posledních dvou desetiletích takto často vznikaly absurdní situace, že adresáti dostávali částky Sbírky zákonů do ruky i několik měsíců od data, které bylo uvedeno jako datum "vydání" a byli tedy formálně vázáni právními předpisy, jejichž obsah neznali a znát nemohli.
Tato situace je nadále neúnosná: právní stát nemůže vyžadovat na fyzických a právnických osobách ani na svých orgánech, aby se řídily právními předpisy, které neznají. Je nutno zajistit, aby účinnost právních předpisů nastávala teprve po té, co došlo k materiální publikaci a co se každý mohl s jejich obsahem seznámit. Tento požadavek nabývá na ještě větší naléhavosti v souvislosti s přechodem k tržnímu hospodářství: nerovný přístup k informacím o obsahu právních předpisů by totiž měl za následek vznik neodůvodněných preferencí i diskriminací s někdy i vážnými ekonomickými důsledky.
Ústavně právní výbory SL a SN proto navrhují nezbytnou dílčí novelizaci platného zákona. Technické problémy související s tiskem a rozesíláním jednotlivých částek Sbírky zákonů nemůže ovšem řešit FS, protože jde o věc v kompetenci výkonných orgánů státu.
Zvláštní část
K čl. I bod 1.
Návrhem se odstraňuje značně vágní, časově těžko lokalizovatelný a především nekontrolovatelný termín "vydání", který antidataci částek do značné míry umožňoval. Termín "vydání" se nahrazuje pojmem "rozeslání", čímž se rozumí okamžik, kdy příslušná částka sbírky byla předána poště pro všechny odběratele. V tomto směru jde o návrat k osvědčené dikci zákona č. 139/1919 Sb., který s jednou jedinou úpravou (zákon č. 500/1921 Sb.) platil po celé období první republiky.
Aby nebyli diskriminováni adresáti právních předpisů, kteří nemají bydliště nebo sídlo v místě vydávání sbírky, stanoví se jako den vyhlášení až sedmý den po rozeslání. Jde o úpravu věcně novou, z hlediska zajištění právní jistoty i současných možností nutnou.
Při práci na novele se taktéž uvažovalo o možném právním řešení vyhlašování právních předpisů, u kterých je z naléhavých důvodů výjimečně třeba, aby nabyly účinnosti dnem vyhlášení. Zvažovalo se kupř. využití ústřední tiskové agentury, státní televize a rozhlasu. S ohledem na složitost a nezvyklost úpravy a s připuštěním pochybnost o zachování autentičnosti textu předpisu se od návrhu na takovou úpravu upustilo.
K čl. I bod 2.
Na rozdíl od předchozí úpravy se výslovně stanoví, který ústředn. orgán státní správy zabezpečuje redakci Sbírky zákonů. Z toho vyplývá i důslednější regulace povinností a odpovědnosti federálního ministerstva vnitra za včasné uveřejňování právních předpisů a za správnost údajů o rozesílání jednotlivých částek Sbírky zákonů. Federální shromáždění má možnost požadovat na federálním ministru vnitra zprávy o dodržování těchto povinností.
K čl. I bod 3.
Jde o úpravu, která souvisí s obnovením obecního zřízení. Obcím se stanoví povinnost opatřit si alespoň jeden výtisk Sbírky zákonů, aby skutečně na celém území - i v nejmenších obcích - bylo možné se seznamovat s publikovanými právními předpisy. Úprava vychází opět z ustanovení zákona č. 139/1919 Sb.
K čl. I bod 4.
Je pravděpodobné, že federální ministerstvo vnitra bude uvažovat o podrobnější úpravě některých otázek souvisejících s vydáváním Sbírky zákonů, aby tak zajistilo účinnější fungování zákona. Ostatně bývalo tomu tak i v období mezi válkami. Je vhodné tuto úpravu umožnit. Zároveň může ministerstvo právní úpravou nahradit dosavadní interní úpravu otázek Sbírky zákonů, obsaženou v Legislativních pravidlech vlády ČSFR.
Nové znění § 15 zároveň bez náhrady ruší původní text tohoto paragrafu. Platné ust. § 15 bylo, navzdory vyskytujícím se výhradám, neorganicky začleněno do původního návrhu v závěrečné fázi tvorby. Zakotvuje závaznost cenových opatření federálních ústředních orgánů pro všechny subjekty v nich uvedené a stanoví, že s výjimkou opatření federálního ministerstva financí upravujících závazně sazby daně z obratu se nevyhlašují (ani formou registrace) ve Sbírce zákonů. Zařazení tohoto paragrafu do zákona nebylo správné, a to především z následujících důvodů.
Termín "cenová opatření" není definován a lze jej chápat značně široce. Může jít o individuální rozhodnutí, o akt interní normativní povahy a zřejmě i o právní předpis. Pokud však nejde o právní předpisy, pak se ve Sbírce zákonů taková opatření mohou vyhlašovat jen tehdy, stanoví-li tak zákon (§ 8 odst. 1 písm. b/ zákona). Je tedy nadbytečné předepisovat, že se tato opatření ve Sbírce zákonů nevyhlašují. "Cenová opatření" chápaná nikoliv jako právní předpis skrývají určitou rozporuplnost či prostou nadbytečnost. Pokud však "cenová opatřené" a mají charakter právních předpisů, je povinnost jejich vyhlašování ve Sbírce zákonů dána ust. § 2, resp. 3 zákona. Není žádoucí prolomit jeden ze základních principů úpravy stanovením výjimky bez patřičných důvodů. Jde o nezvyklé stanovení závaznosti blíže nespecifikovaných aktů. Tyto otázky nemůže věcně, navíc natolik nejasně a nepřesně řešit zákon, který obsahově upravuje odlišnou problematiku. Závaznost každého jednotlivého aktu, který spadá pod pojem "cenové opatření" musí vyplývat, resp. vyplývá z jiného konkrétního (zvláštního) předpisu, zejména z vyhlášky č. 113/1985 Sb. (např. z ust. § 2 odst. 5, § 21 odst. 7, § 24 odst. 9, § 29 odst. 3 ad.), zvláště z ust.§ 60 až 71. Navíc nařízení vlády ČSFR č. 112/1986 Sb., stanoví, kde se opatření a rozhodnutí cenových úřadů povinně vyhlašují (úst. § 7 odst. 1).
K čl. II
Jde sice o důležitou novelu zákona, není však nutné ani vhodné stanovovat účinnost dnem vyhlášení. Reálným termínem se zdá 15. říjen 90