FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1990
VI. volební období
140
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky k vyslovení souhlasu Úmluva o právech dítěte, přijatá v New Yorku dne 20. listopadu 1989 Valným shromážděním OSN
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění ČSFR souhlasí s Úmluvou o právech dítěte přijatou v New Yorku dne 20. listopadu 1989.
Důvodová zpráva
pro Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky
Děti patří mezi skupiny obyvatelstva, které si vyžadují zvláštní ochranu a péči. Ukazuje se, že se situace dětí v porovnání s minulostí v mnoha zemích ještě dále zhoršila. Děti nadále trpí ve válečných konfliktech, strádají hladem, nedostatkem lékařské péče, jsou vystavovány nejrůznějším formám vykořisťování a zneužívání. Právě tato situace přivedla Organizaci spojených národů k rozhodnutí vypracovat univerzální právně závazný dokument, který by upravil celou škálu práv a svobod dětí a současně tomu odpovídajících závazků států v jejich komplexu, a zaplnil tak existující mezeru v systému mezinárodně právních dokumentů v této oblasti. Tímto dokumentem se stala Úmluva o právech dítěte, jejíž text byl schválen bez hlasování 20. listopadu 1989 Valným shromážděním OSN.
Úmluva vychází z jednoty a vzájemné podmíněnosti lidských práv. Spojuje v jeden celek občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva. Úmluva nenahrazuje již uzavřené mezinárodní smlouvy, platné mezinárodní obyčeje nebo schválené akty mezinárodních organizací v dané oblasti, ale takto vytvořenou soustavu příslušných norem mezinárodního práva doplňuje a zdokonaluje. Mimořádný význam úmluvy pramení také ze skutečnosti, že je prvním závazným mezinárodně právním dokumentem, který upravuje práva dítěte v celém jejich komplexu.
Přesto, že úmluva obsahuje řadu norem již dílčím způsobem zakotvených v již platných dokumentech mezinárodního práva, objevují se zde také některá nová ustanovení mající vztah k dané oblasti. K nejvýznamnějším z nich patří následující:
Zájem dítěte podle čl. 3 je vždy základním požadavkem úmluvy při všech postupech týkajících se dětí. Dále sem patří právo dítěte na přežití a rozvoj (čl. 6); zachování identity dítěte (čl. 8); zabezpečení možnosti dítěte svobodně vyjádřit své názory (čl. 12); ochrana před zneužíváním či zanedbáváním dítěte (čl. 19); kontrola situace dětí umístěných v dětských ústavech (čl. 25); odstranění užívání narkotik dětmi (čl. 33); odnětí svobody dětským pachatelům (čl. 37) a zotavení a reintegrace dětských obětí nezákonného jednání (čl. 39); zabezpečení veřejné informovanosti o právech a svobodách vyplývajících z ustanovení úmluvy podle čl. 42.
Preambule úmluvy poukazuje na význam zásad vyhlášených v Chartě OSN týkajících se nezadatelných práv všech členů lidského rodu jako základního předpokladu svobody, spravedlnosti a míru ve světě a dovolává se Všeobecné deklarace lidských práv a dalších mezinárodních dokumentů v této oblasti. Potvrzuje, že dítě je nejbezbrannější a nejzranitelnější lidskou bytostí vyžadující zvláštní péči a podporu. V preambuli jsou rovněž zachyceny důvody sjednání smlouvy, včetně vyjádření jejího všeobecného cíle zlepšování životních podmínek dětí v každé zemi, zejména v rozvojových státech.
Článek 1 úmluvy vymezuje věk dítěte s úmyslem určit personální rozsah působnosti jejích ustanovení. Definuje horní věkovou hranici limitem 18 let. Dolní hranice věku pro pojem "dítě" není upravena, neboť se pro kodifikace nabízí dvě základní řešení: okamžik narození dítěte nebo okamžik početí. Uvedená definice je výsledkem kompromisu dosaženého v pracovní skupině a vytváří značný manévrovací prostor pro zákonodárce a odpovídá požadavkům různých vnitrostátních právních řádů.
Článek 2 vyjadřuje obecný závazek států, smluvních stran úmluvy, přijmout účinná opatření k zabezpečení každému dítěti nacházejícímu se pod jeho jurisdikcí jeho práv bez jakékoli diskriminace.
Článek 3 obsahuje vůdčí princip, jenž prolíná celým obsahem úmluvy. Ten ukládá smluvním stranám závazek zabezpečit, aby při všech postupech týkajících se dětí byl vždy brán zřetel na zájem dítěte.
Článek 4 zakotvuje povinnost států přijímat odpovídající zákonodárná, správní a jiná opatření k zabezpečení práv z úmluvy vyplývajících. Ve vztahu k sociálně ekonomickým a kulturním právům pak jsou povinny je zabezpečit v takové míře, v jaké jim to jejich prostředky umožňují a v případě potřeby prostřednictvím mezinárodní spolupráce. V čl. 5 je stanovena povinnost států respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, případně jiných zákonných zástupců, v usměrňování výkonu práv z úmluvy samotným dítětem.
Dítě, jako každá lidská bytost, má právo na život. Na rozdíl od předchozí mezinárodně právní úpravy se však zároveň zdůrazňuje závazek smluvních stran zabezpečit zachování života a rozvoje dítěte, který je nutno chápat jako požadavek přijímat účinná opatření k odstranění dětské úmrtnosti a neschopnosti způsobené vlivem nemoci a podvýživy.
Úmluva v čl. 7 znovu zdůrazňuje právo každého dítěte na jméno a nabytí státní příslušnosti. Smluvní strany zabezpečí toto právo v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a svými mezinárodními závazky se zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo za žádných okolností bez státní příslušnosti.
V článku 8 úmluva podtrhuje ochranu práva dítěte na jméno a státní příslušnost v souvislosti s ochranou jeho identity. Toto ustanovení má v maximální míře zamezit masovým případům mizení dětí, při kterých dochází k úmyslnému falšování osobních dokumentů a svévolnému zpřetrhání rodinných svazků. V čl. 9 úmluvy je obsažena povinnost států zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů. Takové oddělení je možné pouze ve výjimečných případech, jestliže je potřebné v zájmu dítěte.
Navazující na předchozí článek ustanovení čl. 10 dále konkretizuje právo každého opustit kteroukoli zemi i svou vlastní a vrátit se do své země podle čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Článek 12 zakotvuje právo dítěte nejen na svobodné vyjadřování názorů ve všech věcech, které se jej dotýkají, ale i na to, aby jim při jakémkoli rozhodování byla věnována náležitá pozornost.
Následující články přiznávají dítěti, jako každé lidské bytosti, právo na svobodu projevu (čl. 13), myšlení, svědomí a náboženství (čl. 14), jehož výkon může být usměrňován rodiči a jinými zákonnými zástupci v souladu s rozvíjejícími se schopnostmi dítěte, právo na svobodu sdružování a pokojného shromaždování (čl. 15), právo na zákonnou ochranu proti svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo osobní korespondence, jakož i proti nezákonným útokům na jeho čest a pověst (čl. 16).
Státy uznávají důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků v oblasti přístupu dítěte k informacím bez ohledu na národní či státní hranice a v čl. 17 se zavazují podporovat jejich činnost, mimo jiného také s ohledem na jazykové potřeby dětí z menšinových či domorodých skupin. Zároveň se ale zavazují zabezpečit právní ochranu děti před informacemi, které by rozvoji dítěte jakýmkoli způsobem škodily.
Úmluva v čl. 18 zdůrazňuje společnou odpovědnost obou rodičů za výchovu dítěte.
Předmětem zvláštního zájmu se v úmluvě stala ochrana dítěte před jakýmkoli nezákonným využíváním anebo zneužíváním v rámci rodiny. Podobné ustanovení nebylo dosud zahrnuto do žádného obecně závazného mezinárodního dokumentu (čl. 19).
Dětem, které jsou dočasně nebo trvale zbaveny rodinného prostředí, musí státy zabezpečit podle čl. 20 náhradní péči (pěstounství, osvojení a jiné podobné formy, umístění do vhodného zařízení). Při volbě formy náhradní péče se vždy musí brát ohled na původ dítěte a zabezpečení kontinuity v jeho výchově. Zvláštní důležitost v tomto smyslu má následující čl. 21, který podtrhuje potřebu existence přísných záruk spojených s procedurou osvojení. To se týká obzvláště osvojení v cizím státě.
Zvláštní ochrana je přiznána také dětem se statutem uprchlíka (čl. 22), mentálně a fyzicky postiženým dětem (čl. 23), či dětem z menšinových nebo domorodých skupin (čl. 30). Další práva z úmluvy se týkají zajištění životní úrovně všech dětí bez rozdílu (čl. 24 - 27). V zájmu realizace práva na vzdělání má být základní vzdělání povinné a bezplatné, ostatní formy by měly být vždy dostupné všem dětem podle schopností. Školní disciplína musí být zajišťována vždy "způsobem slučitelným s lidskou důstojností" (čl. 28 a 29).
Úmluva pokrývá i tradiční oblasti ochrany dětí, jako jsou hospodářské vykořisťování anebo zneužívání dětí. Státy musí přijmout opatření k zamezení hospodářského vykořisťování dětí a výkonu takové práce, která brání jejich normálnímu vývoji (čl. 32) a také opatření, jež povedou k zákazu zneužívání dětí k různým sexuálním aktivitám, prostituci či pornografii (čl. 34). Poprvé se v závazné formě objevuje potřeba zajištění ochrany dětí před užíváním narkotik (čl. 33). Články 37 - 41 řeší zvláštní situace, ve kterých se dítě může ocitnout v důsledku nejrůznějších postupů států. Státy musí zajistit, aby žádné dítě nebylo podrobeno mučení či jinému nelidskému zacházení nebo trestání. Odnětí svobody dítěte musí být krajním opatřením. Zvláštní pozornost je věnována rovněž výkonu soudnictví nad mladistvými. V úmluvě je též zmíněna, i když v užší podobě než jakou poskytuje existující mezinárodní humanitární právo, ochrana dětí ve válečných konfliktech (čl. 38).
Část II (články 42 - 45) upravuje složení a funkci kontrolního mechanismu úmluvy. Nejdůležitější jsou pravidla předvídající založení Výboru pro práva dítěte, který bude složen z deseti nezávislých odborníků, volených smluvními stranami na období čtyř roků (čl. 43). Poslání Výboru tkví v zajišťování, aby smluvní strany respektovaly v souladu se zásadou pacta sunt servanda převzaté smluvní závazky a v projednávání zpráv smluvních stran o plnění úmluvy (čl. 44). Implementační mechanismus je orientován na rozvoj mezinárodní spolupráce mezi státy na poli práv dítěte, do které jsou aktivně zapojeny také mezinárodní organizace. Daný mechanismus svým charakterem potlačuje konfrontační tendence, čímž současně vytváří prostor pro všeobecné přijetí smlouvy členy mezinárodního společenství.
Část III (články 46 - 54) obsahuje závěrečná ustanovení. Úmluva je otevřeným dokumentem, jehož platnost nastane třicátý den po datu uložení dvacáté ratifikační listiny. Otázky případné revize Úmluvy a její výpovědi řeší články 50 až 52.
Současná čs. právní úprava v zásadě umožňuje plnění závazků, jež ČSFR jako smluvní strana úmluvy na sebe převezme. Je však nutno konstatovat, že v mnoha oblastech podle úmluvy nejsou v čs. zákonodárství upravena práva dítěte zvlášť od práv ostatních občanů. Navíc čs. právní řád dosud neobsahuje dostatečné záruky vztahující se k právům některých kategorií dětí, z čehož fakticky vyplývá možnost jejich znevýhodnění při uskutečňování práv stanovených úmluvou. V oblasti školství například jde o otázku výuky cikánských dětí - Romů v mateřském jazyce anebo otázku tělesně postižených dětí, které se nemohou účastnit vyučování společně s dětmi zdravými. V zájmu zajištění účinných záruk praktického provádění úmluvy by proto bylo vhodné vzít její ustanovení v úvahu také při připravovaných změnách v čs. právním řádu, což umožní ještě šířeji vyhovět požadavkům úmluvy.
Z hlediska posílení ochrany práv dítěte se zároveň v souladu s čl. 2 odst. 2 úmluvy doporučuje zvážit možnost zakotvit v čs. právním řádu zákaz všech forem diskriminace nebo postihu dítěte založené na postavení, činnosti, vyjádřených názorech nebo přesvědčení svých rodičů, zákonných zástupců nebo členů rodiny.
Vzniká také potřeba posoudit případné učinění interpretačního prohlášení ČSFR ve vztahu k ustanovení čl. 7 odst. 1, neboť právo znát své rodiče je poněkud v čs. právním řádu omezeno v souvislosti s institutem nezrušitelného osvojení, které vychází ze zásady anonymity takového osvojení. Totéž se týká čs. právní úpravy umělého oplodňování.
V důsledku ratifikace úmluvy ČSFR nevzniknou žádné přímé finanční náklady na činnost jejího implementačního mechanismu, který bude v souladu s čl. 43 financován z řádného rozpočtu OSN.
Podpisem a ratifikací Úmluvy o právech dítěte ČSFR vyjádří svou důslednou podporu respektování lidských práv a základních svobod a dá najevo své odhodlání podílet se na přijetí a provádění účinných opatření k zabezpečení ochrany dětí všude ve světě.
Úmluva o právech dítěte
Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy,
majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě Spojených národů je uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech příslušníků lidské rodiny základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,
majíce na mysli, že lid Spojených národů v Chartě znovu potvrdil svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti a že vyjádřil své odhodlání podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň při větší svobodě,
uznávajíce, že Spojené národy ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v mezinárodních paktech o lidských právech prohlásily a dohodly se na tom, že každému příslušejí v nich stanovená práva, a to bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení,
pamětlivy, že ve Všeobecné deklaraci lidských práv Spojené národy prohlásily, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc,
přesvědčeny, že rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti,
uznávajíce, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění,
majíce na zřeteli, že dítě musí být plně připraveno žít ve společnosti vlastním životem a vychováno v duchu ideálů prohlášených v Chartě Spojených národů, a to zejména v duchu míru, důstojnosti, snášenlivosti, svobody, rovnosti a solidarity,
majíce na mysli, že potřeba zabezpečit dítěti zvláštní péči byla zakotvena v Ženevské deklaraci práv dítěte z r. 1924 a v Deklaraci práv dítěte přijaté Spojenými národy v r. 1959 a uznána ve Všeobecné deklaraci lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (zejména v článcích 23 a 24), v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (zejména v článku 10) a ve statutech a příslušných dokumentech odborných organizaci a mezinárodních organizací zabývajících se péčí o blaho dětí,
majíce na mysli, že, jak je uvedeno v Deklaraci práv dítěte přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů 20. listopadu 1959, "dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm",
pamětlivy ustanovení Deklarace sociálních a právních zásad ochrany a zajištění blaha dětí, se zvláštním ohledem na vnitrostátní a mezinárodní úpravu umisťování do institucí náhradní péče, Minimálních standardních pravidel OSN týkajících se výkonu soudnictví za účasti mladistvích (Pekingská pravidla), Deklarace o ochraně žen a dětí za mimořádných událostí a za ozbrojených konfliktů,
uznávajíce, že ve všech zemích světa jsou děti žijící ve výjimečně obtížných podmínkách a že tyto děti vyžadují zvláštní pozornost,
berouce náležitý ohled na význam tradic a kulturních hodnot každého národa pro ochranu a harmonický rozvoj dítěte,
uznávajíce význam mezinárodní spolupráce pro zlepšování životních podmínek dětí v každé zemi a zejména v zemích rozvojových;
dohodly se na následujícím:
ČÁST I
Článek 1
Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.
Článek 2
1. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, se zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená touto Úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, učiní všechna potřebná opatření k tomu, aby dítě bylo chráněno před všemi formami diskriminace nebo trestání, které vyplývají z postavení k činnosti, vyjádřených názorů nebo přesvědčení jeho rodičů, zákonných zástupců anebo členů rodiny.
Článek 3
1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.
3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.
Článek 4
Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, učiní všechna potřebná zákonodárná, správní a jiná opatření k provádění práv uznaných touto úmluvou. Pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uskutečňují taková opatření v maximálním rozsahu svých prostředků a v případě potřeby i v rámci mezinárodní spolupráce.
Článek 5
Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů nebo, v odpovídajících případech a v souladu s místním obyčejem, členů širší rodiny nebo obce, zákonných zástupců nebo jiných osob právně odpovědných za dítě, které směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi.
Článek 6
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte.
Článek 7
1. Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů v této oblasti se zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo bez státní příslušnosti.
Článek 8
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů.
2. Je-li dítě protizákonně částečně nebo zcela zbaveno své totožnosti, zabezpečí mu státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, potřebnou pomoc a ochranu pro její urychlené obnovení.
Článek 9
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte.
2. V jakémkoli řízení podle odstavce 1 se poskytuje všem dotčeným stranám možnost zúčastnit se řízení a sdělit svoje stanoviska.
3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.
4. Jestliže oddělení dítěte od rodičů je důsledkem jakéhokoli postupu státu, který je smluvní stranou úmluvy, jako je vazba, uvěznění, vypovězení, deportace nebo smrt (včetně smrti, která nastala z jakékoli příčiny v době, kdy dotyčná osoba byla v opatrování státu) jednoho nebo obou rodičů dítěte, tento stát, který je smluvní stranou úmluvy, na požádání poskytne rodičům, dítěti, nebo případně jinému členu rodiny nezbytné informace o místě pobytu nepřítomného (nepřítomných) člena (členů) rodiny, ledaže by poskytnutí takové informace odporovalo zájmu dítěte. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, kromě toho zabezpečí, aby podání takové žádosti samo o sobě nemělo žádné nepříznivé důsledky pro dotčenou osobu (dotčené osoby).
Článek 10
1. Za účelem spojení rodiny a v souladu se závazkem podle čl. 9 odst. 1 státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, posuzují žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu, který je smluvní stranou úmluvy, nebo o jeho opuštění pozitivním, humánním a urychleným způsobem. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, dále zabezpečí, aby podání takové žádosti nemělo žádné nepříznivé důsledky pro žadatele nebo členy jeho rodiny.
2. Dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Za tímto účelem a v souladu se svým závazkem podle čl. 9 odst. 1 státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte a jeho rodičů opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vstoupit do své vlastní země. Právo opustit kteroukoli zemi podléhá pouze takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v této úmluvě.
Článek 11
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět.
2. Za tímto účelem budou státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, usilovat o uzavření dvoustranných a mnohostranných dohod a o přístup k existujícím dohodám.
Článek 12
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
Článek 13
1. Dítě má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle volby dítěte.
2. Výkon tohoto práva může podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných;
b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky.
Článek 14
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají práva a povinnosti rodičů, a v odpovídajících případech zákonných zástupců, usměrňovat dítě při výkonu jeho práva způsobem, který odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem.
3. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.
Článek 15
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování.
2. Výkon těchto práv nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkou těch omezení, jež stanoví zákon a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky či ochrany práv a svobod jiných.
Článek 16
1. Žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst.
2. Dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.
Článek 17
Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků a zabezpečují dítěti přístup k informacím a materiálům z různých národních a mezinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního a mravního blaha dítěte a také jeho tělesného a duševního zdraví. Za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou úmluvy povzbuzují:
a) hromadné sdělovací prostředky k šíření informací a materiálů, které jsou pro dítě sociálně a kulturně prospěšné a které odpovídají duchu článku 29 této úmluvy,
b) mezinárodní spolupráci při tvorbě, výměně a rozšiřování takových informací a materiálů z různých kulturních, národních a mezinárodních zdrojů,
c) tvorbu a rozšiřování knih pro děti,
d) hromadné sdělovací prostředky k tomu, aby braly zvláštní ohled na jazykové potřeby dětí náležejících k menšinové skupině či domorodému obyvatelstvu,
e) tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho, majíce na mysli ustanovení článků 13 a 18 úmluvy.
Článek 18
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte.
2. Za účelem zaručení a podpory práv stanovených touto úmluvou poskytují státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, rodičům a zákonným zástupcům potřebnou pomoc při plnění jejich úkolu výchovy dětí a zabezpečují rozvoj institucí, zařízení a služeb péče o děti.
3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná opatření k tomu, aby bylo zabezpečeno právo dětí pracujících rodičů využívat služeb a zařízení péče o děti, která jsou pro ně určena.
Článek 19
1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.
2. Tato ochranná opatření zahrnují podle potřeby účinné postupy k vytvoření sociálních programů zaměřených na poskytnutí nezbytné podpory dítěti a těm, kteří se o dítě starají, jakož i jiné formy prevence. Pro účely zjištění, oznámení, postoupení, vyšetřování, léčení a následné sledování výše uvedených případů špatného zacházení s dětmi zahrnují rovněž podle potřeby postupy pro zásahy soudních orgánů.
Článek 20
1. Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí takovému dítěti v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči.
3. Tato péče může mezi jiným zahrnovat předání do výchovy, institut "kafala" podle islámského práva, osvojení a v nutných případech umístění do vhodného zařízení péče o děti. Při volbě řešení je nutno brát potřebný ohled na žádoucí kontinuitu ve výchově dítěte a na jeho etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ.
Článek 21
Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy a které uznávají a (nebo) povolují systém osvojení, zabezpečí, aby se v první řadě bral do úvahy zájem dítěte, a:
a) zabezpečí, aby se osvojení dítěte povolovalo jen k tomu kompetentními orgány, které v souladu s příslušným zákonem a ve stanoveném řízení na základě všech odpovídajících a spolehlivých informací určí, že osvojení je přípustné z hlediska postavení dítěte ve vztahu k rodičům, příbuzným a zákonným zástupcům a že, vyžaduje-li se to, dotčené osoby daly vědomý souhlas k osvojení po takovém projednání, které se může ukázat nutným;