Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Zákon vymezuje pojem politické perzekuce a pojem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Zákonem jsou výslovně z předmětu úpravy vyloučeny případy, kdy byl majetek odňat podle předpisů o znárodnění z roku 1948. Tyto předpisy byly připraveny v souladu s Ústavou z roku 1920 a v souladu s dekrety prezidenta republiky z roku 1945. Zákonodárnému orgánu byly návrhy těchto zákonů předloženy již na podzim roku 1947 a jen v důsledku legislativního procesu byly schváleny až v rozhodném období.

S ohledem na tyto skutečnosti a dále s ohledem na úpravu privatizace státního majetku jsou vylučovány tyto případy z předmětu úpravy zákona.

Nárok na poskytnutí peněžní náhrady může uplatňovat pouze ze zákona oprávněná osoba. Oprávněnou osobou je především vlastník, jemuž stát věc odebral. Z fyzických osob se navrhuje vyloučit z okruhu oprávněných osob všechny osoby, které nejsou československými státními občany a nemají zároveň trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky. Jde o uplatnění zásady, že se odškodňují pouze čs. státní příslušníci, což odpovídá mezinárodním zvyklostem.

V případě smrti původního vlastníka se stanoví okruh na jeho místě oprávněných osob, které by jinak věc dědily.

V ustanovení se navrhuje poskytovat peněžní náhradu v případech, kdy stát převzal věc za okolností způsobujících majetkovou křivdu občanovi.

V minulosti stát odebral věci nemovité občanům na základě jejich emigrace. Navrhuje se poskytovat peněžní náhradu za takto odebraný majetek jen v případech, kdy šlo o emigraci pod nátlakem státních orgánů. V ostatních případech se vychází z toho předpokladu, že každý občan, který se rozhodl pro opuštění republiky, znal platnou právní úpravu a věděl, že jeho majetek připadne státu.

Navrhuje se poskytnout peněžní náhradu i v případech darů vynucených zejména formou zvyšování daní a úroků a dalšími opatřeními s cílem vytvořit finanční tíseň občana a přimět občana k darování nemovitosti státu, popřípadě v případech, kdy byla nemovitost vydražena ve prospěch státu podle tehdy platných předpisů za účelem úhrady státní pohledávky.

Vymezit oprávněné osoby se navrhuje obdobně jako v části druhé hlavy první s tím, že jde o případy, kdy nemovitost převzal stát na základě rozhodnutí podle trestního zákona správního, nebo o případy, kdy byla způsobena jiná křivda rozhodnutím orgánu státní správy, které se navrhuje zrušit.

Zrušit se navrhují především rozhodnutí okresních národních výborů podle zákona č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, kterými byly uloženy tresty odnětí svobody, propadnutí jmění, propadnutí věci nebo bylo uloženo zabrání věci, neboť jde o zřejmé porušení demokratických a obecně uznávaných práv a svobod občanů a ukládání trestů, jejichž uložení spadá obvykle do pravomoci soudů.

Zmírnění způsobených majetkových a jiných křivd bude spočívat zejména v poskytnutí peněžní náhrady a poskytnutí náhrady za dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody.

Zrušují se i rozhodnutí o zařazení do tábora nucených prací nebo do pracovního útvaru, pokud by již předchozí rozhodování ve věci neprokázalo oprávněnost takového postupu.

Oprávněné osobě se poskytne náhrada za dobu tam strávenou včetně nároků vyplývajících z provedení úprav v sociálním zabezpečení. Těmto občanům se navrhuje přiznat statut tzv. třetího odboje.

Navrhuje se zrušit povolávací rozkazy k pomocným technickým praporům v době od 1. ledna 1950 do 31. prosince 1954 a rozhodnutí, jimiž byly žáci a studenti vyloučeni ze studia, pokud se tak stalo z perzekučních důvodů. V obou případech se navrhuje úprava v oblasti sociálního zabezpečení.

Oprávněné osoby se navrhuje vymezit v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Okruh oprávněných osob, popř. jejich dědiců je užší než vymezení v § 3 zákona.

Navrhuje se poskytovat peněžní náhrady pouze za věci nemovité, které propadly státu na základě soudního rozhodnutí, které se ruší podle zákona o soudní rehabilitaci. Podle návrhu se nepřiznává nárok na peněžní náhradu za nemovitosti, které propadly státu v důsledku odsouzení za trestný čin opuštění republiky, byt soudní rozhodnutí bude zrušeno, ledaže by šlo o případ vynucené emigrace. Jde o zásadu přijatou již v § 4 návrhu zákona.

Ke zmírnění následků majetkových křivd se navrhuje poskytovat peněžní náhradu za věci nemovité. Výši náhrady se navrhuje stanovit podle předpisů platných v době převzetí nemovitosti státem. S ohledem na určité období, kdy nemovitosti v soukromém vlastnictví byly oceňovány podle zvláštních předpisů na poměrně nízké úrovni, navrhuje se pro tyto případy náhrady určovat podle předpisů platných pro oceňování nemovitostí v osobním vlastnictví. K takto stanovené ceně se připočtou 3 % z výše náhrady za každý rok od převzetí nemovitosti státem až do účinnosti tohoto zákona.

V hotovosti se navrhuje vyplácet pouze náhrady do výše 30 000 Kčs. V případě, že výše náhrady překročí tuto částku, bude zbytek uhrazen v cenných papírech vydaných státem.

Náhrada bude poskytována příslušným ústředním orgánem státní správy republiky na žádost oprávněné osoby, kterou je nutno podat ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti zákona nebo od právní moci příslušného soudního rozhodnutí. Náhrada musí být poskytnuta nejpozději do jednoho roku ode dne žádosti.

Zákon vymezuje okruh případů, které mohou v rámci zmírnění újmy v oblasti pracovních vztahů přicházet v úvahu vzhledem ke značné roztříštěnosti právních předpisů, platných v období od 25. únoru 1948 do 1. ledna 1990.

S ohledem na pochybnosti a nejasnosti při právním nástupnictví zaniklých organizací je zvolená lhůta 6 měsíců k podání návrhu jako přiměřená. Vymezený okruh oprávněných osob odpovídá okruhu osob, které mohou uplatnit nároky zejména v oblasti důchodového zabezpečení.

Zákon připouští možnost, aby organizace, která občana dříve zaměstnávala a neplatně s ním ukončila pracovní vztah, jej znovu zaměstnala, pokud tomu nebrání vážné důvody buď ze strany organizace nebo občana. Toto ustanovení nebude využíváno ve větším rozsahu, neboť tam, kde organizace již přistoupily k morální rehabilitaci bývalých pracovníků, zpravidla nabídly možnost zaměstnání.

Zákon nepředpokládá zavedení nároků na odškodnění ve formě náhrady mzdy, neboť zákon by k tomuto odškodnění velmi často zavazoval nástupnické organizace nebo stát. Oprávněné nároky se proto budou řešit formou úpravy důchodových dávek.

Důsledkem křivd mohou být i problémy s nalezením vhodného či jakéhokoliv zaměstnání, a proto se navrhuje dobu, kdy občan nepracoval, započítat jako dobu zaměstnání, a to obdobně jako v ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.

Pokud pracující bezprostředně před postihem vykonával zaměstnání zařazené pro účely důchodového zabezpečení do I. (II.) pracovní kategorie, zhodnotí se tato doba maximálně v takovém rozsahu, aby pracujícímu vznikl nárok na důchod takové preferované pracovní kategorie.

Navrhuje se zmírnit křivdy způsobené občanům výkonem vojenské služby u pomocných technických praporů zvýšením zápočtu odpracovaných let v té pracovní kategorii, v níž byl výkon práce zařazen.

Studentům vyloučeným ze studia vysokých škol se navrhuje započítat dobu neabsolvovaného studia jako výkon zaměstnání dvojnásobně.

Hmotnou škodou byl zpravidla i pokles výdělku, který se pak promítl i do výpočtu důchodů. Tento důsledek se navrhuje odstranit a za základ pro odškodnění v důchodové oblasti se uvažuje s výdělkem v kalendářním roce před příslušným perzekučním aktem. Použití koeficientu růstu mezd v průměru za celé národní hospodářství zabezpečí jednotný postup bez ohledu na profesní nebo resortní odchylky, resp. na presumpci pracovního, funkčního nebo služebního postupu. Zákon pamatuje i na úpravy důchodů tvůrčích pracovníků v oblasti kultury a výkonných umělců.

Zvláštní úprava se použije jen tehdy, došlo-li ke skutečné hmotné škodě vyjádřitelné ve výši důchodu po výpočtu podle navrhovaných ustanovení.

Zmírnění v oblasti důchodového zabezpečení budou plátci důchodů provádět obdobným způsobem, jakým se provádí přiznání, popř. úprava dávek důchodového zabezpečení. Podmínkou pro úpravu dávky (důchodů) je žádost doložená rozhodnutím příslušného soudu prokazujícím skutečnosti v § 13 zákona.

Promítnutí základních odškodňovacích principů je nezbytné vztáhnout i na pozůstalé, za něž se považují v důchodovém zabezpečení poživatelé vdovského a sirotčího důchodu. I zde se úprava důchodů provede nejdříve od splátky důchodu splatné po účinnosti tohoto zákona.

Občanům, kteří jsou rehabilitováni podle zákona o soudní rehabilitaci, a občanům, kteří byli ze stejných důvodů rehabilitováni již před jeho účinností, jakož i občanům zařazeným do táborů nucených prací nebo pracovních útvarů, se navrhuje přiznat statut tzv. třetího odboje. Okruh účastníků odboje v době 1. a 2. světové války je vymezen v ust. § 59 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a to jak pro účely důchodového zabezpečení, tak pro ostatní oblasti. Zákonem o mimosoudních rehabilitacích se navrhuje dále rozšířit okruh účastníků odboje a uvedeným občanům přiznat stejný rozsah výhod jako účastníkům odboje. Bude se jednat o výhody náležející podle příslušných předpisů v oblasti dávek a služeb sociální péče, v oblasti slev nájemného, slev na jízdném v dopravě, snížení poplatků za rozhlas, televizi apod. Protože důchodové nároky občanů, na které se vztahuje zákon o soudní rehabilitaci, jsou již s účinností od 1. července 1990 řešeny v ustanovení § 25 tohoto zákona, neřeší se v zákona o mimosoudní rehabilitaci otázky důchodového zabezpečení.

S ohledem na zvláštnosti vyplývající z úpravy služebního poměru vojáka z povolání nebo příslušníka ozbrojených sborů se stanoví zvláštní postup v těchto případech, s tím, že příslušné ústřední orgány upraví podrobnosti v oboru své působnosti.

K některým majetkovým nebo jiným křivdám na území Slovenské republiky docházelo v uplynulém období především v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů pouze na území této republiky, popř. z jiných důvodů. Ke zmírnění následků se navrhuje přijmout úpravu v působnosti Slovenské národní rady.

Finanční dopad navrhovaného zákona bude spočívat zejména ve vyplácení peněžních náhrad původním vlastníkům, popř. oprávněným osobám za nemovité věci a v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení. Vyčíslit výši finančního dopadu lze jen velmi obtížně, neboť není známý okruh dotčených osob a rozsah v minulosti vzniklých majetkových a jiných křivd. Navíc není jasné, jaké množství osob se k nároku, který jim zákon o mimosoudních rehabilitacích uznává, přihlásí a budou jej uplatňovat.

Tím, že se navrhuje provádět pouze finanční odškodnění, snižuje se faktický dopad zejména na soudy a státní notářství v souvislosti s vydáváním věcí. Nárůst agendy soudů spočívá zejména v řešení problematiky vyplývající z oblasti pracovně právních vztahů a vztahů sociálního zabezpečení.

Dopad na státní rozpočet zejména republik se odhaduje ve výši dvou až tří miliard Kčs. Navrhuje se, aby prostředky získané znárodněním majetku KSČ byly použity zejména pro úhradu nákladů souvisejících s odškodňováním podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

V souvislosti se zvýšením agendy soudů je nutné provést přiměřené zvýšení počtu soudců a dalších pracovníků soudů pro zajištění včasného provádění potřebných řízení k provedení rehabilitací.

V Praze dne 22. listopadu 1990

Předseda vlády ČSFR:

v z. Rychetský v. r. 

Místopředseda vlády ČSFR:

Navrhujeme vládní návrh doplnit těmito novými ustanoveními:

Část šestá

Oblast církevního majetku

§ 22

Oprávněné osoby

Oprávněnými osobami jsou církve a náboženské společnosti, které vyvíjely svou činnost se souhlasem státu ke dni účinnosti tohoto zákona a jejichž majetek přešel do vlastnictví státu v období podle § 1 odst. 1 zákona.

§ 23

Povinnými osobami jsou státní podniky, rozpočtové a příspěvkové organizace (dále jen organizace).

§ 24

Vydání věci

(1) Povinná osoba je povinna věc vydat na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí organizací. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá.

(2) Povinná osoba je povinna uzavřít s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání věci podle tohoto zákona. Tato dohoda, pokud jde o nemovitost, podléhá registraci státním notářstvím; státní notářství při tom postupuje obdobně jako při registraci smlouvy o převodu nemovitostí.

(3) K vydání věci musí oprávněná osoba povinnou osobu vyzvat do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.

(4) Povinná osoba je povinna vydat věc oprávněné osobě spolu s písemnou dohodou uvedenou v odstavci 2 nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 3.

(5) Pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu a to nejpozději do 1 roku od účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.

§ 25

Povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy oprávněná osoba pozbyla majetek:

a) právními úkony učiněnými v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, pokud povinná organizace neprokáže opak.

b) správními akty učiněnými v rozporu se zásadami uvedenými v § 1 odst. 1 zákona.

§ 26

(1) Věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osoby.

(2) Vydáním věci nevzniká nárok oprávněné osobě na náhradu škody způsobené na vydaném majetku ani nárok povinné osobě na náhradu za zlepšení stavu vydané věci.

§ 27

Povinná osoba je povinna vydat pozemek, na němž stála zaniklá stavba, pokud není zastavěn novou stavbou a pokud k pozemku nebylo zřízeno právo osobního užívání.

§ 28

Povinná osoba je povinna s věcmi, o jejichž vydání byla požádána, až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání. Takové právní úkony jsou neplatné.

§ 29

Dosavadním už vydávaných nemovitostech se užívací právo zachovává a nadále se řídí občanským zákoníkem a předpisy souvisejícími. [Občanský zákoník č. 40/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.]

§ 30

Majetek přicházející do úvahy po vydání oprávněným osobám se vyjímá z účinnosti zákona č. 427/1990 Sb., o převodech některých věcí ve vlastnictví státu do vlastnictví fyzických nebo právnických osob.

Dosavadní §§ 22, 23 a 24 se označí: §§ 31, 32 a 33.

Dosavadní část šestá se označí jako část sedmá.

V České a Slovenské Federativní Republice působí 21 církví a náboženských společností. Všechny církve a náboženské společnosti byly předmětem zvláštní represe v době komunistické vlády a dosud vlastně nebyly rehabilitovány.

Jedinou výjimkou byly řeholní řády a kongregace římskokatolické církve a arcibiskupství olomoucké, kterým byla zákonem č. 298/1990 Sb. vrácena část jejich objektů, diecéze římskokatolické církve a všechny ostatní církve se dosud žádné rehabilitace nedočkaly. Z tohoto důvodu byl do plánu legislativních prací zahrnut úkol vypracovat samostatný zákon o rehabilitaci církví a náboženských společností. Avšak tyto práce si vyžádají ještě dlouhou dobu s přihlédnutím k celému legislativnímu procesu ve vládě i ve Federálním shromáždění. Z tohoto důvodu se jeví jako nejúčelnější doplnit vládní návrh zákona o mimosoudní rehabilitaci možností majetkové rehabilitace církví a náboženských společností.

Návrh předpokládá pouze naturální restituci a nepočítá s žádnou výplatou peněžních náhrad. Předmětem navrácení budou především budovy, které církve vlastnily a užívaly ke svému poslání. Tyto budovy se vracejí ve stavu, v jakém se dnes nalézají a ani jedna ze stran nemá nárok na náhradu škody nebo vnesených investic.

Církve a náboženské společnosti existují po celou dobu od zabrání majetku až po dnešní rehabilitaci, takže právní kontinuita a nástupnictví jsou nepochybné. Pokud se týká dopadu na státní rozpočet, pak se jedná pouze o případné nájemné, jehož limity jsou dány obecně závaznými předpisy. Nelze však opomenout, že státu odpadnou náklady na údržbu a provoz objektů, jejich rehabilitací všechny povinnosti vlastníků přejdou na církve a náboženské společnosti.

Církve a náboženské společnosti jsou připraveny, věrny svému poslání, pomáhat v oblasti duchovní, sociální, školství, zdravotnictví a kulturní při procesu ozdravění a demokratizace společnosti. Jsou oblasti našeho života, kde nepřítomnost církví a náboženských společností je citelně znát. Zejména je třeba připomenout některá zdravotnická zařízení, kde je naléhavá potřeba služby církví a náboženských společností. Dále je přirozené, že církve a náboženské společnosti v rámci své činnosti a ve všech zařízeních budou sloužit potřebným všeho druhu a k tomu je nutné, aby mohly mít vlastní prostory, kde by mohly takto působit. Jsou dokonce církve, kterým se nedostává ani základních kultovních budov pro výkon základních bohoslužebných úkonů.

Řešení otázky spěchá a je nanejvýš spravedlivé.

Vážený pan

Dr. Alexander Dubček

předseda FS

V Praze dne 15. ledna 1991

Vážený pane předsedo,

obdržel jste návrh na úpravu zákona o mimosoudních rehabilitacích od Biskupské konference římsko-katolické církve ČSFR a Ekumenické rady církví ČSFR, který byl doprovázen průvodním dopisem ze dne 14. ledna 1991.

S uvedeným návrhem plně souhlasíme a proto jej předkládáme svým jménem a žádáme, aby byl projednán spolu s původním návrhem.

Příloha: 2× dle textu