FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY
VI. volební období
381
Návrh
skupiny poslanců FS ČSFR B. Bárty, M. Benčíka, F. Magyara, Z. Masopusta, J. Mečla, J. Oleje, J. Patočky a F. Šamalíka na projednání
zásad ústavního zákona
o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky
Zásady
ústavního zákona
o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky
Zásada č. 1
Zřizuje se Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen "Ústavní soud") jako nezávislý soudní orgán ochrany ústavnosti.
Podstatným znakem demokratického právního státu je ústavní soudnictví.
Navrhuje se, aby na úrovni federace byl zřízen Ústavní soud a aby do jeho pravomoci byla svěřena ústavní ochrana základů československého státu a nejvýznamnějších ústavních vztahů. Při existenci společné listiny základních práv a svobod, tří ústa a tří organicky propojených právních řádů bude jeho úkolem řešit kolize, které mohou vznikat při výkladu a používání právních norem vydaných orgány federace. K jeho prvořadým úkolům bude také patřit ústavní garance plnění závazků, které Československo převzalo v oblasti lidské dimenze Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
V zásadách č. 2 až 12 se uvádějí úkoly, které svou povahou spadají do sféry ústavního soudnictví:
- abstraktní kontrola ústavnosti zákonů a podzákonných obecně závazných právních předpisů, vydaných orgány federace,
- abstraktní kontrola souladu zákonů s mezinárodně právními závazky v oblasti lidských práv,
- konkrétní kontrola ústavnosti právních norem, aplikovaných soudy,
- spory o působnost mezi ústavními orgány federace a republik,
- závazný výklad ústavních zákonů Federálního shromáždění,
- ústavní stížnosti občanů,
- volební stížnosti,
- rozhodování o ústavnosti politických stran,
- ústavní obžaloba prezidenta republiky.
V ústavním zákoně budou též upraven nákladní otázky složení, organizace a činnosti Ústavního soudu (zásady č. 13 až 19).
Předpokládá se, že národní republiky zřídí vlastní ústavní soudy.
Zásada č. 2
1. Ústavní soud rozhoduje o tom,
a/ zda zákony Federálního shromáždění odpovídají ústavě nebo ústavnímu zákonu Federálního shromáždění,
b/ zda se v zákonném opatření předsednictva Federálního shromáždění neupravují otázky, které jsou věcí ústavních zákonů Federálního shromáždění nebo národních rad,
c/ zda nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky a vyhlášky nebo výnosy federálních ústředních orgánů státní správy odpovídají ústavě nebo ústavnímu nebo běžnému zákonu Federálního shromáždění.
2. O ústavnosti zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění Ústavní soud rozhoduje z úřední moci zpravidla před rozhodnutím Federálního shromáždění o jeho další platnosti.
Ústavní soud může konat řízení v této věci tehdy, jestliže zákonné opatření mezitím pozbylo platnosti nebo byla schválena jeho další platnost. V tomto případě postupuje přiměřeně podle bodů 3 až 6.
3. O ústavnosti právních předpisů uvedených v bodě 1. rozhoduje Ústavní soud
a/ z vlastní iniciativy nebo
b/ na písemný odůvodněný návrh
- výboru Sněmovny lidu nebo Sněmovny národů Federálního shromáždění,
- České národní rady nebo Slovenské národní rady,
- generálního prokurátora České a Slovenské Federativní Republiky.
4. Řízení podle předchozího bodu lze zahájit nejpozději do tří let ode dne, kdy byl dotčený právní předpis vyhlášen. Tato zásada se vztahuje i na obecně závazné právní předpisy vyhlášené před účinností ústavního zákona o Ústavním soudu.
5. Rozhodnutí (nález) Ústavního soudu o nesouladu právního předpisu podle bodu 1, písm. a/ a c/ s ústavním nebo běžným zákonem se uveřejní v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění a je pro všechny státní orgány závazné.
6. Příslušné orgány jsou povinny do šesti měsíců od uveřejnění rozhodnutí (nálezu) Ústavního soudu uvést dotčený právní předpis do souladu s ústavním nebo běžným zákonem Federálního shromáždění. Neučiní-li tak, dotčený právní předpis, jeho část nebo ustanovení pozbude po šesti měsících od uveřejnění rozhodnutí (nálezu) další platnosti.
Podle čl. II ústavní listiny č. 121/1920 Sb. rozhodoval Ústavní soud o tom, zda zákony vyhovovaly ústavě. Zákon o ústavním soudu č. 162/1920 Sb. stanovil, že tato pravomoc se vztahuje též na prozatímní opatření Stálého výboru, která jsou v podstatě shodná se zákonnými opatřeními předsednictva zákonodárného sboru. Kromě toho se navrhuje, aby Ústavní soud přezkoumával též ústavnost podzákonných obecně závazných právních předpisů, tj. vládních nařízení, vyhlášek a výnosů (ve smyslu § 6 zák. č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů).
Eventuální vada právního předpisu se zpravidla projeví až při jeho výkladu a aplikaci v činnosti soudů a jiných státních orgánů. Proto se jako přiměřená navrhuje tříletá lhůta k ověření jeho ústavnosti, kterou však nelze v zájmu stability právního řádu překročit.
Pokud jde o zákonná opatření, která se přijímají mezi zasedáními Federálního shromáždění z neodkladných důvodů, je na místě při zachování obecného režimu následného přezkoumávání ústavnosti - zavést jejich obligatorní přezkoumávání také před potvrzením jejich další platnosti. Předpokládá se, že vláda ČSFR, která je nejčastějším navrhovatelem zákonných opatření, návrh předloží nejen předsednictvu Federálního shromáždění, ale zároveň též Ústavnímu soudu.
Ve všech případech své působnosti může Ústavní soud zahájit řízení z vlastní iniciativy. Je nasnadě, že se při tom bude opírat nejen o vlastní analýzy podústavních právních předpisů, ale ze bude čerpat též z poznatků, které mu sdělí občané a jiné subjekty, jimž nebude výslovně svěřeno právo k podání návrhu nebo stížnosti.
Legitimace k podání návrhu na přezkoumání ústavnosti podústavních právních předpisů, vydaných orgány federace, se svěřuje výborům obou sněmoven FS, národním radám a generálnímu prokurátorovi ČSFR.
Zásada č. 3
1. Ústavní soud rozhoduje o tom, zda zákon Federálního shromáždění, aplikovaný v soudním řízení, odporuje ústavě nebo ústavnímu zákonu Federálního shromáždění.
2. O ústavnosti předmětného zákona Ústavní soud rozhoduje na písemný odůvodněný návrh soudu. Soud předloží Ústavnímu soudu též příslušné spisy a přeruší řízení.
3. Jde-li o zákon upravující základní právo nebo svobodu občana, může soud ve sporném případě požádat Ustavní soud o výklad zákona.
4. Rozhodnutí nebo výklad ústavního soudu se vztahuje pouze na právní stránku konkrétní věci.
Podle platného ustanovení čl. 99 Ústavy ČSFR Nejvyšší soud ČSFR zaujímá stanoviska k zajištění jednotného výkladu zákonů na celém území ČSFR. Podle zákona o organizaci soudů ve znění č. 19/1970 Sb. nejvyšší soudy republik podávají správný výklad zákonů a jiných předpisů pro činnost soudů na území republiky (§ 21c). Nejvyšší soudy však nejsou oprávněny zkoumat ústavnost zákona ani podávat výklad zákona aplikovaného soudem nižšího stupně v konkrétní věci. Tato pravomoc přísluší Ústavnímu soudu.
V řízení před Ústavním soudem se v těchto věcech přiměřeně použijí zásady občanskosoudního řízení.
Zásada č. 4
1. Ústavní soud rozhoduje o tom, zda zákon Federálního shromáždění, upravující základní práva, svobody a povinnosti občanů (jednotlivců), je v souladu s mezinárodní smlouvou, kterou se souhlasem Federálního shromáždění ratifikoval prezident České a Slovenské Federativní Republiky.
2. O souladu zákona s mezinárodní smlouvou rozhoduje Ustavní soud
a/ z vlastní iniciativy,
b/ na písemný odůvodněný návrh
- soudu,
- generálního prokurátora ČSFR.
3. Rozhodnutí (nález) Ústavního soudu o uvedení zákona Federálního shromáždění do souladu s mezinárodní smlouvou, která je pro ČSFR závazná, se uveřejní v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění. Jestliže Federální shromáždění do šesti měsíců od uveřejnění rozhodnutí (nálezu) neprovede změnu dotčeného zákona nebo jeho části nebo ustanovení. Pozbude dotčená právní norma platnosti a obecně závazným se stane rozhodnutí (nález) Ústavního soudu.
Ratifikací mezinárodní smlouvy, dohodnuté nebo přijaté na půdě Organizace spojených národů nebo její mezinárodní odborné organizace, zejména Mezinárodní organizace práce, se československý stát zavazuje, že uvede své zákony, správní předpisy a praxi svých orgánů do souladu s mezinárodně právními normami, pokud vnitrostátní legislativa a praxe neodpovídá převzatým závazkům. Není však přípustné omezovat nebo rušit občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva (lidská práva), jichž občané požívali v době ratifikace mezinárodní úmluvy, pod záminkou, že mezinárodní úmluva to či ono právo neobsahuje nebo je uznává v menším rozsahu. V předlistopadovém období převažovala tendence nad míru převzatých závazků garantovat hospodářská, sociální a kulturní práva a omezovat některá občanská a politická práva (např. svobodu projevu a právo svobodně opustit svou zemi), zatímco v současném období se ve vydaných a připravovaných zákonech výrazně projevuje omezování hospodářských, sociálních a kulturních práv (např. práva nebýt diskriminován z politických důvodů, práva na práci, práva na stávku, práva na bezplatnou preventivní a léčebnou péči aj. vláda např. navrhuje zavedení práva na výluku, které neobsahuje žádná mezinárodní úmluva ani Evropská sociální charta).
Navrhuje se proto svěřit Ústavnímu soudu pravomoc rozhodovat o tom, zda zákon, upravující základní práva, svobody a povinnosti jednotlivců, tj. nejen čs. občanů, ale všech osob žijících na území ČSFR, je v souladu s převzatými mezinárodně právními závazky. Mezinárodní úmluvy, o které jde, se vyhlašují ve Sbírce zákonů (§ 7 zák. č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů).
Rozhodnutí (nález) Ústavního soudu bude mít právní sílu zákona, proto se uveřejní ve Sbírce zákonů a stane se obecně závazným, jestliže ve lhůtě šesti měsíců nebude provedena změna dotčeného zákona nebo jeho části nebo konkrétního ustanovení.
Oprávnění podat návrh na přezkoumání souladnosti s ratifikovanými mezinárodními úmluvami, upravujícími práva, která jsou zařazena do Mezinárodní charty lidských práv, se svěřuje generálnímu prokurátorovi ČSFR a všem soudům.
Zásada č. 5
1. Ústavní soud řeší spory o působnost
a/ mezi orgánem České a Slovenské Federativní Republiky a orgánem jedné nebo obou republik,
b/ mezi orgány obou republik.
2. Ústavní soud tyto spory řeší na písemný a odůvodněný návrh vlády ČSFR nebo vlády příslušné republiky.
3. Rozhodnutí Ústavního soudu je pro orgán, jehož se týká, závazné.
Ačkoli působnost mezi orgány federace a republik je upravena ústavním zákonem a kompetenčními a jinými zákony, nelze vyloučit vznik sporu v konkrétním případě. Aby se zabránilo projednávání resortních rozporů, navrhuje se, aby k podání návrhu na řešení kompetenčního sporu byly oprávněny vlády (ČSFR, ČR a SR).
1. Ústavní soud rozhoduje o výkladu ústavy a ústavního zákona Federálního shromáždění, dojde-li ke sporu o soulad ústavního nebo běžného zákona České národní rady nebo Slovenské národní rady s ústavou nebo ústavním zákonem Federálního shromáždění.
2. O výkladu sporného ústavního ustanovení rozhoduje Ústavní soud na návrh prezidenta ČSFR, obou sněmoven Federálního shromáždění, vlády ČSFR nebo ČR nebo SR, České národní rady nebo Slovenské národní rady. Odpůrcem je ústavní orgán, proti jehož výkladu ústavy nebo ústavního zákona návrh směřuje.
3. Výklad Ústavního soudu je pro navrhovatele a odpůrce závazný
Při existenci tří ústav listiny základních práv a svobod občanů a dalších ústavních zákonů které budou různým způsobem a v různé míře upravovat shodnou nebo obdobnou problematiku, může docházet ke sporu o to, zda ústavní nebo běžný zákon národní rady je v souladu s ústavou nebo ústavním zákonem Federálního shromáždění.
V takovém sporu však nebude Ústavní soud rozhodovat o ústavnosti právní normy přijaté národní radou, ale podá jen výklad sporného ustanovení federálního ústavního zákona.
Za oprávněné k podání návrhu je třeba považovat nejvyšší ústavní orgány federace a republik. Řízení bude mít kontradiktorní charakter a jeho výsledky, spočívající ve výkladu sporného ústavního ustanovení, budou pro obě strany závazné.
1. Ústavní soud rozhoduje o tom, zda příslušný státní orgán svým pravomocným rozhodnutím v oblasti státní správy porušil ústavním zákonem zaručené základní právo nebo svobodu občana (jednotlivce), neposkytuje-li zákon Federálního shromáždění ochranu prostřednictvím soudu.
2. K podání ústavní stížnosti je oprávněn občan (jednotlivců, který tvrdí, že příslušný státní orgán porušil jeho základní právo nebo svobodu.
3. Ústavní soud může výjimečně rozhodnout ve věci, v níž nebyl vyčerpán postup stanovený zákonem Federálního shromáždění pro přezkoumání zákonnosti rozhodnutí státního orgánu v otázce základních práv a svobod občanů (jednotlivců), jestliže stěžovateli hrozí těžká nebo neodvratitelná újma.
4. Rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti je pro příslušný státní orgán závazné.
O právech, zákonem chráněných zájmech a povinnostech občanů rozhodují obecné soudy s výjimkou věcí, které patří do oblasti státní správy; v těchto věcech rozhodují orgány státní správy.
Ve věcech, které rozhodují obecné soudy, je ústavnost a zákonnost zabezpečena soustavou opravných prostředků, včetně stížnosti pro porušení zákona, o níž rozhoduje příslušný nejvyšší soud. Jen v omezeném rozsahu je však přípustné soudní přezkoumávání individuálních správních aktů. Tento nedostatek má být zčásti odstraněn zřízením správních soudů.
Za současného stavu, kdy neexistuje správní soudnictví (dosavadní omezenou ochranu poskytuje občanskoprávní soudnictví) je třeba občanům (jednotlivcům) zabezpečit ochranu jejich základních práv a svobod prostřednictvím Ústavního soudu.
Oprávnění k podání ústavní stížnosti se svěřuje osobě, která má za to, že bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Porušením základního práva nebo svobody se rozumí též uložení povinnosti, která není založena v zákoně, nebo povinnosti, která je v rozporu s převzatým mezinárodním závazkem.
Zásada č. 8
1. Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti na to, že orgán státní správy pravomocným rozhodnutím odňal občanu (jednotlivci) nárok, který mu byl přiznán dřívějším pravomocným rozhodnutím orgánu státní správy podle zákona, nebo na základě zákona, který byl později zrušen nebo nahrazen novým zákonem, který dříve přiznané právo nezakládá nebo je zakládá v menším rozsahu nebo za jiných podmínek.
2. K podání ústavní stížnosti je oprávněn občan (jednotlivec), o jehož nárok (právo) jde.
3. Ústavní stížnost lze podat do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí příslušného orgánu o odnětí přiznaného nároku (přiznaného práva), není-li zákonem Federálního shromáždění stanovena příslušnost obecného nebo správního soudu.
Zásadě spravedlnosti, ekvity a nediskriminace odpovídá zásada, že občanovi nelze odejmout právo, které nabyl v dobré víře podle zákona nebo na jeho základě. Pravomocně přiznané právo lze odejmout jedině z důvodů, které podmiňují povolení obnovy předchozího řízení nebo v případě, že v řízení nebo při rozhodování byl porušen zákon.
Podání ústavní stížnost v této věci formálně konkuruje pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost zákonů podle zásady č. 2. Smyslem zásady č. 8 je poskytnout občanovi (jednotlivci) ochranu nabytého práva v případě, kdy mu ji neposkytne obecný nebo správní soud, aniž by byl nucen vyčkat výsledek ústavního přezkoumávání zákona, pokud by se vůbec konalo.
Zásada č. 9
1. Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti na to, že fyzická nebo právnická osoba zneužila svobody projevu, shromažďovacího práva, sdružovacího práva, listovního tajemství, majetkového práva nebo práva azylu k útokům na svébytné a demokratické zřízení České a Slovenské Federativní Republiky nebo České republiky nebo Slovenské republiky.
2. K podání ústavní stížnosti jsou oprávněny obě sněmovny Federálního shromáždění, vláda ČSFR, Česká národní rada, Slovenská národní rada a vlády republik.
3. Podrobnosti o stanovení odpovědnosti podle bodu 1 a jejím zániku, o řízení o ústavní stížnosti a opatřeních, která může Ústavní soud uložit, stanoví zákon Federálního shromáždění.
Ústavní práva a svobody uvedené v bodě 1 jsou takové povahy, že jich lze zneužít k útokům proti základům suverénního a demokratického státu. Administrativní prostředky proti fyzickým nebo právnickým osobám, které se takových činů dopustí, mohou být svévolné, nedemokratické a v některých případech i nezákonné nebo odporující mezinárodně právním závazkům. V zájmu objektivity, zákonnosti a ochrany uvedených základních práv a svobod se proto navrhuje, aby v těchto věcech rozhodoval nezávislý soud, kterým v tomto případě může být jedině Ústavní soud.
Oprávnění k podání ústavní stížnosti se svěřuje ústavním orgánům, které odpovídají za ochranu ústavních základů státu. Řízení bude mít kontradiktorní charakter s některými prvky trestního řízení (např. provádění důkazů, odnětí věci, zadržení zásilek) a rozhodnutí Ústavního soudu bude obsahovat sankce politické povahy (např. zákaz politické činnosti).
Aby se vyhovělo požadavkům právní jistoty, bude třeba v zákoně podrobněji definovat skutkové podstaty deliktů uvedených v bodě 1 a stanovit zánik odpovědnosti za ně.
Pravomocí Ústavního soudu ve věci porušování práv uvedených v bodě 1 se vytvoří ústavní podmínky pro to, aby nebylo nutné na půdě zákonodárného orgánu vytvářet orgány s výkonnou a judiciální pravomocí a aby zákonodárný sbor nemusel - přijímat zákony, jejichž obsahem je rozhodnutí, které může vyslovit jedině nezávislý soud (např. výrok o propadnutí majetku ve prospěch státu nebo zrušení pravomocného rozsudku v části konkretizující spáchání trestného skutku).
Zásada č. 10
1. Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti
a/ proti vydání osvědčení kandidátovi zvolenému za poslance Sněmovny lidu nebo Sněmovny národů Federálního shromáždění,
b/ proti usnesení příslušné sněmovny Federálního shromáždění o neosvědčení platnosti volby nebo o ztrátě mandátu poslance Sněmovny lidu nebo Sněmovny národů Federálního shromáždění.
2. K podání ústavní stížnosti podle bodu 1, písm. a/ je oprávněn každý volič zapsaný v seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl poslanec zvolen, jakož i politická strana, která v daném volebním kraji podala kandidátní listinu.
Ústavní stížnost musí byt podána do 10 dnů po zveřejnění volebního výsledku.
3. K podání ústavní stížnosti podle bodu 1, písm. b/ je oprávněn
a/ poslanec, o jehož mandát jde,
b/ poslanecky klub politické strany, za kterou poslanec, o něhož jde, kandidoval.
Ústavní stížnost musí být podána do jednoho měsíce od vydání usnesení příslušné sněmovny.
Při neexistenci Ústavního soudu rozhoduje o volební stížnosti podle § 47 zák. č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění, Nejvyšší soud ČSFR. Zřízením Ústavního soudu toto náhradní řešení odpadne. Subjekty, oprávněné k podání ústavní stížnosti, a lhůta k jejímu podání se přebírají beze změny.
Pravomoc uvedená v bodě 1, písm. a/ je odvozena z čl. 47 úst. zák. o čs. fed. a ze zákona č. 32/1989 Sb., o poslancích Federálního shromáždění, pokud jde o ztrátu poslaneckého mandátu. V těchto případech se oprávnění k podání ústavní stížnosti poskytuje dotčeným poslancům a poslaneckému klubu příslušné politické strany. Za přiměřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti se považuje jeden měsíc od přijetí rozhodnutí o neosvědčení platnosti volby nebo o ztrátě mandátu.
Zásada č. 11
1. Ústavní soud rozhoduje o působnosti politické strany.
2. Ústavní návrh, aby Ústavní soud rozhodl, zda politická strana je protiústavní, může podat
a/ Federální shromáždění, jestliže se na něm usnesla nadpoloviční většina všech poslanců Sněmovny lidu, jakož i nadpoloviční většina všech poslanců Sněmovny národů zvolených v České republice a nadpoloviční většina všech poslanců Sněmovny národů zvolených ve Slovenské republice,
b/ vláda České a Slovenské Federativní Republiky.
3. Zjistí-li Ústavní soud po provedeném řízení, že ústavní návrh je odůvodněný, prohlásí, že politická strana nebo její samostatná složka je protiústavní.
4. Rozhodnutí Ústavního soudu, včetně eventuálního majetkového vyrovnání, provede vláda ČSFR způsobem, který stanoví zákon Federálního shromáždění.
Otázku, zda legální politická strana je protiústavní, lze rozhodnout jedině na základě provedeného důkazního řízení o tom, zda programové cíle politické strany jsou v rozporu s ústavou a zákony (§ 2 odst. 2, písm. b/, bod 3 zák. č. 15/1990 Sb., o politických stranách). Hodnocení skutečností opodstatňujících závěr o protiústavních cílech politické strany je hodnocením objektivně zjištěné skutkové podstaty, proto je nelze učinit ani administrativním aktem, ani obecně formulovaným právním předpisem (zákonem).
Aktivní legitimace k podání ústavního návrhu se svěřuje Federálnímu shromáždění a vládě ČSFR. S ohledem na způsob rozhodování Federálního shromáždění se jako předpoklad k podání návrhu stanoví zásada souhlasu nadpoloviční většiny poslanců obou sněmoven spojená se zákazem majorizace. Tato procedura je nutná zejména k demokratické ochraně politických stran, které nemají své zastoupení v zákonodárném sboru.
Provedení rozhodnutí Ústavního soudu se svěřuje kolegiátnímu výkonnému orgánu, kterým je na federální úrovni vláda ČSFR. Podrobnosti vymezí prováděcí zákon.
Zásada č. 12
1. Ústavní soud rozhoduje o ústavní obžalobě prezidenta ČSFR pro úmyslné porušení ústavy nebo trestního zákona.
2. Ústavní obžalobu podává Federální shromáždění, jestliže se na ní na návrh nejméně jedné pětiny poslanců kterékoli sněmovny usnesla nadpoloviční většina všech poslanců Sněmovny lidu nebo nadpoloviční většina všech poslanců Sněmovny národů zvolených v České republice a nadpoloviční většina všech poslanců Sněmovny národů zvolených ve Slovenské republice.
3. Ústavní soud může po podání ústavní obžaloby rozhodnout, že prezident ČSFR nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad.
4. Alternativa I
Zjistí-li Ústavní soud po provedeném řízení, že prezident republiky úmyslně porušil ústavní zákon nebo trestní zákon, vysloví ztrátu jeho funkce a způsobilosti být znovu zvolen do funkce prezidenta ČSFR.
Alternativa II
Zjistí-li Ústavní soud po provedeném řízení, že prezident republiky úmyslně porušil ústavní zákon nebo trestní zákon, vysloví ztrátu jeho funkce a způsobilosti byt znovu zvolen do funkce prezidenta ČSFR. Zjistí-li, že prezident republiky spáchal úmyslný trestný čin, předá věc k dalšímu řízení u příslušného soudu.
Prezident ČSFR je z výkonu své funkce ústavně odpovědný Federálnímu shromáždění. Podle platného ustanovení čl. 65 úst. zák. o čs. fed. není přípustné prezidenta ČSFR stíhat pro jednání spojené s výkonem jeho ústavních pravomocí a pravomocí zakotvených v běžných zákonech Federálního shromáždění funkce prezidenta zahrnuje též jeho veškerou politickou činnost, proto se jeho vynětí z trestní odpovědnosti vztahuje i na tuto činnost. Jednání prezidenta, které je za touto hranicí a nesouvisí s výkonem prezidentské funkce, není ustanovením čl. 65 cit. úst. zák. kryto a nevztahuje se na ně ani imunita, které požívají poslanci Federálního shromáždění. Jde o velmi nevyvážené pojetí odpovědnosti: na jedné straně absolutní nestíhatelnost, na druhé straně odpovědnost i za společensky méně závažná protiprávní jednání.
Podle ústavní listiny č. 121/1920 Sb. mohl byt prezident stíhán jen pro velezradu, a to senátem na obžalobu poslanecké sněmovny. Trestem mohla byt jen ztráta úřadu prezidenta a způsobilost tohoto úřadu znovu později nabyt (§ 67).
Ústavní právo soudobých vyspělých demokratických zemí upravuje odpovědnost prezidenta buď jen za velezradu (např. ústava Francie), nebo za úmyslné porušení ústavy a jiných zákonů (např. ústava USA a základní zákon WRN). Řízení se svěřuje ústavnímu orgánu.
Navrhuje se, aby o odpovědnosti prezidenta republiky za úmyslné (nikoli též nedbalostní) porušení ústavního zákona nebo trestního zákona rozhodoval Ústavní soud. (Podle čl. 63 úst. zák. o čs. fed. ve znění úst. zák. č. 182/1989 Sb. prezident ČSFR slibuje, že bude zachovávat ústavu a ostatní zákony.)
Oprávnění k podání ústavní obžaloby se svěřuje Federálnímu shromáždění. Aby se zabezpečila objektivita ústavního postupu před podáním ústavní obžaloby, navrhuje se postup analogický vyslovení nedůvěry vládě ČSFR podle čl. 43 úst. zák. o čs. fed.
Navrhuje se, aby jedinou sankcí, kterou může Ústavní soud vyslovit, byla ztráta úřadu prezidenta a způsobilosti jej znovu kdykoli nabyt. Podle obsahu ústavní obžaloby Ústavní soud předběžně posoudí otázku, zda nenastaly závažné důvody, pro které prezident nemůže vykonávat svůj úřad (podle čl. 64 úst. zák. o čs. fed.).
Alternativně se navrhuje rozhodnout, zda se sankce omezí jen na rozhodnutí Ústavního soudu, či zda se podle vzoru ústavy USA má ještě uplatnit trestní odpovědnost v řízení před příslušným soudem. (V článku II, odd. 4 ústavy USA se uvádí: "Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených stát§ musí byt zproštěni funkcí, budou-li obžalováni a usvědčeni z velezrady, úplatkářství nebo z jiných těžkých zločinů a trestných činů." V článku I, odd. 3 se uvádí: "Rozsudek v případě návrh u na zbavení úřadu nepřesáhne odvolání z úřadu a zbavení zaujímat a vykonávat jakoukoli čestnou či placenou funkci ve službách Spojených států; odsouzený podléhá žalobě, trestnímu řízení, rozsudku a trestu podle práva.")
Zásada č. 13
1. Ústavní soud se skládá z dvanácti soudců, z nichž je jest voleno z občanů České republiky a šest z občanů Slovenské republiky.
2. Soudce Ústavního soudu volí Federální shromáždění. Funkční období soudce je omezeno dosažením věku 70 let.
3. Za soudce Ústavního soudu může být zvolen občan, který je volitelný do Federálního shromáždění, dosáhl věku 40 let, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný jako soudce, prokurátor, advokát nebo vědecký nebo vědeckopedagogicky pracovník v oboru práva.
V této zásadě se přebírá ustanovení čl. 94 úst. zák. o čs. fed. s tím rozdílem, že funkční období soudce se omezuje věkovou hranicí 70 let. Za přiměřený nejnižší věk soudce se považuje 40 let. Volebním orgánem Ústavního soudu je Federální shromáždění. K platné volbě a odvolání se vyžaduje souhlas prosté většiny poslanců obou sněmoven.
Zásada č. 14
1. Předsedu a místopředsedu Ústavního soudu volí z jeho soudců Federální shromáždění.
2. Je-li předsedou Ústavního soudu občan České republiky, zvolí se místopředsedou občan Slovenské republiky, nebo naopak.
V této zásadě se určuje volební orgán a uplatňuje se zásada alternativní volby předsedy a místopředsedy Ústavního soudu.
Zásada č. 15
Funkce soudce Ústavního soudu je neslučitelná s funkcí poslance, člena vlády ČSFR, České republiky nebo Slovenské republiky a s funkcí ve státním nebo hospodářském aparátu.
Zákon Federálního shromáždění může stanovit další funkce neslučitelné s funkcí člena Ústavního soudu.
V této zásadě se stanoví inkompatibilita funkce soudců Ústavního soudu s funkcemi, jejichž výkon by vylučoval jejich nezávislost.
Zásada č. 16
1. Ústavní soud rozhoduje v senátech.
2. Soudci Ústavního soudu jsou při rozhodování nezávislí a rozhodují výlučně na základě ústavy a ústavních zákonů Federálního shromáždění.
V této zásadě se stanoví, v jakém složení. Ústavní soud vykonává svou pravomoc. S pohledem na její rozsah, různost a odlišné způsoby řízení
při její realizaci bude účelné ustavit několik senátů.
Na rozdíl od soudců obecných soudů, kteří jsou dosud vázáni celým platným právním rázem, se ve shodě s koncepcí Ústavního soudu stanoví, že jeho soudci rozhodují výlučně na základě ústavy a ústavních zákonů Federálního shromáždění.
Zásada č. 17
1. Soudci Ústavního soudu mají imunitu obdobně jako poslanci Federálního shromáždění.
2. Souhlas k trestnímu stíhání soudce Ústavního soudu nebo k jeho vzetí do vazby dává Federální shromáždění.
Postavení Ústavního soudu v soustavě federálních ústavních orgánů a odpovědnost jeho členů vyžaduje, aby se jim dostalo stejné ochrany jako poslancům.
Zásada č. 18
1. Soudce Ústavního soudu se může své funkce vzdát.
2. Federální shromáždění může soudce Ústavního soudu odvolat na základě provedeného kárného řízení nebo rozsudku v trestní věci. Může ho též odvolat v případě, že se nezúčastňuje jednání soudu po dobu delší jednoho roku, jestliže to zjistilo plénum Ústavního soudu.
3. Kárné řízení provádí Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky. Podmínky a způsob řízení stanoví zákon Federálního shromáždění.
V této zásadě se stanoví základní pravidla pro zánik funkce soudce Ústavního soudu (rezignací nebo odvoláním). K vyloučení předpojatosti se provádění kárného řízení svěřuje Nejvyššímu soudu ČSFR.
Zásada č. 19
Podrobnosti o organizaci a působnosti Ústavního soudu a způsob řízení před ním upraví zákon Federálního shromáždění.
Ústavní zákon bude obsahovat jen zásadní a základní ustanovení o organizaci, pravomoci a činnosti Ústavního soudu. Podrobnosti budou uvedeny v prováděcím zákoně.
Zásada č. 20
Ústavní zákon o Ústavním soudu nabude účinnosti zároveň s ústavním zákonem o základních právech a svobodách občanů.
Potřeba zřídit Ústavní soud do značné míry souvisí s ustanovením čl. 3 Statutu Rady Evropy, kterým se členství v radě podmiňuje zásadou, že "každá osoba, která je pod jurisdikcí jejího člena požívá lidských práv a základních svobod." Dodržování lidských práv garantuje ústavní soudnictví a mezinárodní kontrolní mechanismus.
Připravuje se přijetí ústavního zákona o základních právech a svobodách a přistoupení Československa k Opčnímu protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech.
Proto je účelné, aby Ústavní soud byl zřízen zároveň s nabytím účinnosti ústavního zákona o základních právech a svobodách občanů.