FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991
VI. v. o.
461
Odpověď
ministra práce a sociálních věcí ČSFR Petra Millera na interpelaci podanou poslankyní Sněmovny lidu Gabrielou Rothmayerovou (tisk 412)
MINISTR
PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČSFR
čj. F31-421-7109/446.
V Praze 28. 1. 1991
Vážená paní poslankyně.
k Vaší interpelaci ze dne 6. 1. 1991, týkající se problematiky valorizace důchodů sděluji:
Valorizaci důchodů pokládám za závažný společenský problém, neboť jejím cílem je zabezpečit přiměřený vývoj životní úrovně více než pětiny obyvatelstva (22 % obyvatel ČSFR a 20 % obyvatel SR). Při přípravě návrhů na její zavedení bylo nutno přihlížet nejen k současnému vývoji cen a mezd, ale i k dosavadnímu vývoji důchodového zabezpečení, který vytvořil mezi důchody neopodstatněné rozdíly v jejich úrovni podle období, kdy byly důchody přiznány. Bylo však třeba přihlížet i k objemu prostředků, které lze nyní na valorizaci uvolnit a k očekávanému vývoji životní úrovně ostatních občanů. Z těchto důvodů je navrhovaná valorizace určitým kompromisem, respektujícím potřebu řešit přednostně nejnaléhavější problémy ale umožňujícím plynulé a postupné vyřešení i ostatních /bez narušení kontinuity/ základních principů důchodového zabezpečení.
V období výrazného růstu cenové hladiny pokládám za nezbytné zabezpečit především ty, jejichž důchody jsou nejnižší, zejména pak ty, pro něž je důchod jediným zdrojem jejich příjmu. Z tohoto úhlu pohledu je určitá nivelizace důchodů, k níž skutečně povede výrazné zvýšení nejnižších důchodů a pevnou částkou stanovené minimální zvýšení ostatních, také nezbytností. O skutečné nivelizaci však můžeme mluvit pouze pokud jde o zvýšení nízkých důchodů majících charakter jediného zdroje příjmu. U většiny ostatních důchodů zůstávají zachovány alespoň dosavadní absolutní rozdíly mezi důchody, tak jak se diferenciace pracovních zásluh promítla do diferenciace důchodů při jejich přiznání. Skutečný vliv mzdového vývoje by se u nich však zřejmě projevil zvětšením těchto rozdílů.
Ideálním řešením by bylo zvýšit všechny důchody tak, aby i ty nejnižší zabezpečovaly dostatečnou životní úroveň a aby jejich relace k ostatním důchodům vyjadřovala diferenciaci v pracovních zásluhách. Vzhledem k obtížné ekonomické situaci je však třeba brát zřetel jak na objem prostředků, které by si taková úprava vyžádala, tak i na vliv této ekonomické situace na příjmy pracujících. Růst mezd bude přísně regulován a ani ze stanoveného růstu mezd nevyplývá, že všichni pracující tohoto zvýšení mzdy dosáhnou, neboť to bude záviset na dosažených hospodářských výsledcích konkrétního podniku. Lze tedy očekávat, že ekonomické potíže povedou ke snížení životní úrovně části pracujících a to bez jejich přímého zavinění této situace. 1 pro pracující v oblasti nižších příjmů, v jejichž spotřebě převažují základní životní potřeby bude proto situace tíživá. Nutnost šetřit a snížit svoji spotřebu je proto možné směřovat především na ty, u nichž je to snazší, kteří mají vyšší příjmy, a to i z důchodového zabezpečení. Proto pokládám za únosnou určitou nivelizaci důchodů jako odraz vlivu ekonomických potíží na celou společnost, která však má takové sociální cítění, že nepřipustí neúnosný dopad na ty, kteří nejsou schopni vlastními silami svou situaci zlepšit, tj. na nejchudší důchodce.
Zvýšení vyplácených důchodů je stanoveno s přihlédnutím jak k růstu mezd tak k růstu životních nákladů. Ve svých důsledcích to znamená, že všechny důchody se nejprve zvýší podle růstu mezd, tj. o 8 %. U všech důchodců tedy dojde ke stejnému nárůstu příjmů jako u pracujících a v důsledku uplatnění procentního zvýšení bude zachována i relativní diferenciace mezi důchody. Jelikož však takovéto zvýšení by pro důchodce s nízkými důchody bylo nedostatečné, nastupuje sociální hledisko, v důsledku kterého se důchody zvýší nejméně o částku odvozenou z růstu životních nákladů. Stanovení této částky vychází z potřeby přiměřenosti zohlednění vlivu životních nákladů na danou skupinu důchodců.
Každý důchod, který je jediným zdrojem příjmu by měl krýt náklady na základní životní potřeby. To pokládám za nezbytné. Na druhé straně stojí regulace mezd, která stanovuje mzdový nárůst předpokládající určitý pokles reálných mezd. Pro většinu důchodců by se tedy měl jejich reálný důchod pohybovat mezi těmito dvěma krajními případy. Zvýšení by mělo být nižší než zvýšení pro důchody, které jsou jediným zdrojem příjmu, ale nikoliv nižší než pokles reálných mezd pracujících. Návrh na zvýšení důchodů proto vychází z toho, že nejnižším důchodům bude růst životních nákladů kompenzován plně (zvýší se o 240 Kčs), ostatním důchodcům na úrovni 80 % této částky (zvýší se minimálně o 190 Kčs) a mzdová regulace omezí růst průměrných reálných mezd ještě výrazněji. Tímto způsobem je uplatněn důraz na sociální přístup k nejnižším důchodům, který však nutně vede k určité nivelizaci. Zachováváním určitého vztahu mezi plnou kompenzací růstu životních nákladů a poklesem reálných mezd pracujících je ovlivňován pokles reálné hodnoty důchodů středních a vysokých. Taxativně tato hranice stanovena není, ale vyplývá z uvedeného postupu při stanovení pevných částek.
Doufám, že moje vysvětlení, včetně důvodové zprávy k návrhu zákona o zvyšování důchodů Vám umožní reagovat na dotazy Vašich voličů k problematice důchodového zabezpečení ve vztahu k ekonomické reformě.
S pozdravem
Vážená paní
Gabriela Rothmayerová
poslankyně Sněmovny lidu
Federálního shromáždění
Praha