Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991

VI. v. o.

k interpelaci poslanců Federálního shromáždění J. Wagnera a J. Sedláka ve věci Petice Svazů průmyslu České a Slovenské republiky

I. Ekonomická situace ČSFR

Petice Svazů průmyslu ČR a SR je jedním z nejvýznamnějších ohlasů na dnešní hospodářskou situaci země. O závažnosti situace není sporu a vláda ČSFR ji také v žádném případě nehodlá zlehčovat. Naproti tomu však při hodnocení příčin dnešního stavu, a proto především v názoru na další postup transformace ekonomiky zastává federální vláda podstatně odlišné stanovisko od těch, která jsou obsažena v Petici.

V prvé řadě je nutno zdůraznit, že je mylné a nekorektní ztotožňovat všechny dnešní nepříznivé jevy v ekonomice s reformou, resp. dokonce jen s hospodářskou politikou federální vlády. To, co nejvíce dnes charakterizuje náš hospodářský život, je hluboká odbytová krize, spojená zejména s vývojem ve východní a střední Evropě.

Vláda nikdy neskrývala a nepopírala obtížnost transformačního období, obtížnost prvních reformních kroků. Jsou-li však navíc spojeny s tak dramatickým zhoršením vnějších podmínek pak jsou nepříznivé dopady na obyvatelstvo, na hospodářskou i rozpočtovou sféru daleko závažnější. Petice, předložená Federálnímu shromáždění si vcelku pochopitelně všímá především platební neschopnosti podniků. Tento jev přisuzuje nepromyšlené finanční, úvěrové a měnové politice federální vlády, kritizuje především její plošné paušální působení.

Z dlouhodobého pohledu je zřejmé, že platební neschopnost /pozastavené platby/ skutečně už dosáhly absolutního vrcholu, i když při srovnání s minulostí je nutné zvažovat i vliv růstu cen. Oproti předchozím letům je rozdíl i v tom, že dříve bývaly úvěry omezovány k ultimu roku a v následujícím měsíci se dle "úvěrového plánu" restrikce uvolňovala. Nutná změna v měnové politice, t. j. důsledná restrikce bez vázanosti jen na hraniční, "ukazatelové" termíny způsobuje, že nedošlo k obvyklému poklesu:

Pozastavené platby úhrnem ČSFR v posledním a prvním měsíci roku

/mld. Kčs/

Z hlediska teritoriální struktury platební neschopnost akcelerovala v lednu více v České republice, a to o 53 %, zatímco na Slovensku byl nárůst mírnější - o 24 %. Hlavní váha neschopnosti se nadále soustřeďuje ve státním sektoru, přírůstky jsou však dynamičtější v zemědělském družstevnictví a i u soukromníků. Působí zde zřejmě počínající rozpad některých družstev /např. po rozpadu DAK Slušovice se při nevyjasněnosti nástupnických vztahů platební neschopnost zvýšila v lednu o 400 mil. Kčs/. U soukromníků se zřejmě projevuje jejich slabá finanční základna a přílišná vázanost na státní sektor.

V odvětvovém členění nadále je nejvyšší platební neschopnost v odvětví strojírenství a elektrotechniky. V lednu zde však došlo k poklesu. Může to souviset s poklesem zásob v tomto odvětví ke konci roku /o cca 3 mld. Kčs/ a s řešením některých akutních problémů poskytnutím úvěru /Zetor Brno/. K dramatickému nárůstu došlo v odvětví hutnictví, kde přírůstek platební neschopnosti tvoří polovinu celkového nárůstu. Příčinou je nadhodnocení představ podniků vyrábějících železo o možnostech odbytu. Vzhledem k rozšiřování platební neschopnosti odběratelů musí hutní podniky samy odmítat další zakázky a naopak někteří odběratelé ruší své objednávky.

Z hlediska akcelerace je pozoruhodná platební neschopnost ve vnitřním obchodě, který stojí na konci realizačního řetězu s převahou hotovostního placení. Zde se projevila už cenová bariéra poptávky umocněná neadekvátní politikou obchodního rozpětí, vedoucí k hromadění těžkoprodejných zásob. Na to navazuje platební neschopnost potravinářského průmyslu a zemědělské prvovýroby.

Jev platební neschopnosti je logickým a do jisté míry ozdravným faktorem ve vývoji ekonomiky. Jeho dnešní rozsah ovšem nějakou objektivně zdravou a přiměřenou míru už značně převyšuje a v tomto směru má Petice svazů průmyslu pravdu. Míra platební neschopnosti je však výslednicí příčin, jejichž charakteristiku Petice uvádí zcela falešně a jednostranně.

II. Příčiny dnešního stavu ekonomiky a finanční situace podniků

Základním omylem Petice je, že zodpovědnost za dnešní stav přisuzuje výlučně jednání jediného subjektu - federální vlády. Pomíjí jak důsledky jednání ostatních, v tržní ekonomice na vládě stále méně závislých subjektů /podniky, komerční banky, cedulová banka/ a pomíjí rovněž působení objektivních, hospodářskou politikou neovlivnitelných faktorů.

II/1. Objektivní faktory

Pro stav československé ekonomiky na začátku roku 1991 je zdaleka nejzávažnějším faktorem odbytová krize. Prvotně se odvíjí od neschopnosti realizovat produkci českého a slovenského průmyslu na východních i západních trzích.

Ještě před třemi roky se obchod se Sovětským svazem podílel na zahraničním obchodu ČSSR jednou třetinou. Tento podíl však začal klesat v souvislosti s poklesem cen ropy a dalších surovin, jelikož na sovětské straně chyběl dostatečný zdroj protidodávek za naše vývozy. Z těchto důvodů byl SSSR poskytnut úvěr 2 mld. převoditelných rublů a ještě v roce 1990 jsme si vytvořili další vysoké aktivum obchodní bilance. V posledních letech byl tedy náš obchod se SSSR udržován ve výši požadované podnikovou sférou pouze za cenu poskytování úvěrových zdrojů, které již neodpovídaly našim možnostem.

Přechod na zúčtování ve volných měnách a na světové podmínky obchodu však dramaticky změnil situaci. S obtížemi uzavřená dohoda o obchodních vztazích a platební dohoda zajišťuje, a to ještě s pochybnou mírou závaznosti, vývoz v rozsahu jen asi 30 % exportu minulého roku. Kompetenční nejasnosti v SSSR /svaz x republiky x oblasti/ a devizová nesamostatnost sovětských podniků komplikují uzavírání smluv i na nižší než vládní úrovni. Lze reálně očekávat, že dodávky do SSSR budou letos představovat nanejvýš 50 % loňské úrovně.

Problémy vznikaly i ve vztazích k dalším zemím bývalého východního bloku, zejména k bývalé NDR. Po vzniku měnové unie prudce klesl zájem o čs. zboží, takže obchodní bilance zde pro nás skončila schodkem asi 3/4 mld. převoditelných rublů, což při velmi nereálném kursu obsaženém ve Státní smlouvě /2,34 DM = 1 XTR/ znamená snížení našeho exportu o více než jednu mld. dolarů.

V letošním lednu představoval vývoz čs. zboží do všech bývalých socialistických zemí jen 47 % loňské úrovně. Vedle omezené platební schopnosti těchto států negativně působí i přechod od promptního /clearingového/ placení našeho - zejména strojírenského exportu na ve světě obvyklé poskytování přiměřených úvěrů, na něž ovšem Československu chybějí zdroje. Ministerstvo zahraničního obchodu odhaduje potřebu těchto dodatečných úvěrových zdrojů na 65 - 80 mld. Kčs.

Přes výraznou exportní stimulaci, existující v důsledku trojí devalvace koruny, se nepodařilo výrazněji zvýšit vývoz do vyspělých západních států. Je zřejmé, že všechna proexportní opatření, jakož i příznivější politické klima a vývozní podmínky na Západ nemohou samy o sobě přinést podstatnější obrat v situaci, kdy nejsou k dispozici kvalitní a atraktivní výrobky Orientace na trhy rozvojových zemí pak - stejně jako je tomu v případě bývalých socialistických států - je náročná na úvěrové zdroje, které prostě nemáme k dispozici.

Vnější odbytová krize čs. zboží se přenáší a je umocňována i sníženou vnitřní poptávkou. Projevuje se poklesem aktivity ve stavebnictví o 35 % proti minulému roku a v nebývalém poklesu osobní spotřeby - za první dva měsíce se snížil maloobchodní obrat fyzicky o cca 25 %. Restrikce státních výdajů působí zejména ke snižování zakázek vůči zbrojnímu průmyslu a některých dalších /např. železniční doprava/.

Prvotní a nejzávažnější je ovšem odbytová krize v exportu její překonání by automaticky znamenalo i přiměřené oživení vnitřní poptávky.

II/2. Subjektivní faktory

Jak již bylo uvedeno, Petice přisuzuje vinu za dnešní stav /za platební neschopnost/ našeho průmyslu výlučně činnosti federální vlády. Dochází se zde k pozoruhodné myšlence o "absenci státu ve vytváření věcných národohospodářských cílů a jasném definování úlohy podniků pro dosažení těchto cílů". Vláda je tedy viněna z toho, že nedělá a nechce dělat to, co bylo v historii hlavním důvodem selhání plánované ekonomiky. Požadavek "vypracovat státní koncepci rozvoje národního hospodářství" pak nelze realizovat jinak, než návratem k direktivnímu plánu. K neplnění uvedených tezí Petice se tedy vláda vědomě hlásí, naopak projevila-li by snahu o činnost v naznačeném směru, opustila by svou koncepci reformy, koncepci cesty k tržní ekonomice vůbec.

Za hlavní chybu federální vlády se označuje restriktivní měnová, úvěrová a finanční politika, opět jde o napadnutí samé podstaty jednoho z opěrných pilířů reformy, navíc takového, který je výslovně zapracován v Programovém prohlášení, ve Scénáři ekonomické reformy i v dalších oficiálních a zveřejňovaných dokumentech vlády. Zdálo se, že došlo u nás ke konsensu v tom, že inflace je pro reformní proces hlavním nebezpečím, a že proto při sledování základních makroekonomických cílů vláda v krátkém a středním časovém období bude preferovat blokaci inflačního procesu, nepřipuštění inflační spirály. Odklon od restrikce, to znamená pumpování dalších peněz do ekonomiky, by se totiž okamžitě projevil v dalším, tentokrát už nezvládnutelném tlaku na trvalý růst cen. Monetární politika Sovětského Svazu v minulých letech by nám měla zde být výstražným mementem.

Rovněž stížnosti na plošnost působení restriktivní politiky jsou pochybené. Úvěrovou restrikci - stejně jako každý jiný makroekonomický nástroj - totiž jinak než plošně uplatňovat nelze. Vláda si nepřisuzuje právo rozhodovat o osudu konkrétního podniku. Avšak právě plošným způsobem - tedy stejnými pravidly pro všechny - dobrý podnik zničit nelze. Konec konců ani působnost, kterou má dnes federální vláda svěřenu Ústavou, jí vlastně jinou než "plošnou" politiku neumožňuje.

Finanční restrikce byla ve skutečnosti v roce 1990 a dosud je i v prvních měsících 1991 daleko měkčí než byly záměry schválené Federálním shromážděním. Přebytek státních rozpočtů za loňský rok zdaleka nedosáhl plánovaných 5,4 mld. Kčs a letos se díky dotacím palivoenergetickému komplexu pohybuje rozpočet ve schodku.

Není zde účelem vytvářet dojem, že hospodářská politika vlády byla v každém okamžiku bezchybná a přesná. Vláda spolu s SBČS zřejmě (loni) přecenila platební možnosti podniků při komercializaci úvěrů na trvale se obracející zásoby, které posléze musely být převedeny do zvláštního režimu. Těžko ovšem požadovat, aby taková akce byla provedena již např. na podzim loňského roku, v době rychlého a spekulativního nárůstu zásob, který spíš svědčil o dostatku peněz v podnikové sféře. V takové situaci by uvolňování úvěrové restrikce bylo protismyslné. Za chybu vlády je možné pokládat jisté zpoždění v přípravě a přijetí zákona o úpadku a likvidaci podniků.

Kritika vlády se spojuje i s činností komerčních bank, které jsou ovšem na vládě a do značné míry i na SBČS v konkrétním rozhodování nezávislé. Je skutečností, že makroekonomický rámec restriktivní měnové politiky byl v některých případech až neúnosně zpřísňován úvěrovou politikou obchodních bank. Komerční banky jsou ovšem podniky, jejichž cílem je docilovat zisk, není proto divu, že v dnešní situaci postupují zvlášť opatrně a nechtějí riskovat poskytnutí úvěru podnikům, kde není jistota návratnosti a jasný perspektivní program.

Je skutečností, že vybavení a personální zabezpečení československých obchodních bank je na velice nízké úrovni. Kvantitativně by se měl počet pracovníků (ve srovnání se světem) zvýšit alespoň na trojnásobek a především by se mělo dojít k výraznému obratu ve stylu práce. Vždyť právě komerční banky jsou instituce zabezpečující ono požadované individuální a "neplošné" působení na ekonomiku a nikoli vláda. S ohledem na nereálnost tak rychlé ač potřebné transformace činnosti našich komerčních bank uvolnila SBČS po dohodě s vládou podmínky pro působení bank zahraničních. Nezbytnost takového kroku má dnes větší váhu než případná rizika, která jsou s ním spojena.

Petice svazů průmyslu zcela jednostranně opomíjí faktor subjektivního jednání podniků, které se velice významně zasloužily o svou platební neschopnost. V prvé řadě šlo o to, že v očekávání devalvace a zvyšování cen využily podniky všech dostupných peněžních zdrojů k jejich transformaci do materiálních zásob.

Československá ekonomika je již velice dlouho typická tím, že pracuje s neúměrně vysokými zásobami a jejich pomalou obrátkou. Leč i takto vysoké zásoby v roce 1990 - zejména ke konci roku - vzrostly způsobem, který nemá obdoby (viz tabulka č. 2). V průmyslu se zvýšily o 31 mld. Kčs (rok předtím jen o 4 mld.) a vzhledem k vzájemné propojenosti všech odvětví se právě růst zásob stal hlavní příčinou dnešní platební neschopnosti. Podniky se prostě chovaly stejně, jako obyvatelé před očekávaným zdražením - nakoupily co mohly. Svědčí o tom i skutečnost, že těžiště vzestupu zásob je opět ve výrobních zásobách (materiál, nedokončená výroba) a nikoli v odbytových.

Podobný charakter mělo také překotné splácení pohledávek zahraničním věřitelům (viz tab. č. 3). Bylo motivováno snahou se včas zbavit československých peněz a přispělo pak i k urychlení druhé devalvace koruny. Uvedená jednání podniků sice odpovídají taktice dosažení krátkodobých výhod, ale s několikaměsíční perspektivou podniky samy tak ohrozily svou existenci.

Svou tíživou situaci na začátku roku 1991 si podniky samy dále zkomplikovaly vzájemným účtováním někdy neúměrně vysokých velkoobchodních cen. Ceny výrobců byly v únoru o 47% vyšší než v prosinci 1990, což je podstatně víc, než přirozený důsledek devalvace. To samozřejmě působí i na zvyšování maloobchodních cen průmyslového zboží, které zřejmě nevyvolává obtíže s odbytem na vnitřním trhu, na které si průmyslové podniky rovněž velice stěžují.

Jen málo podniků se snažilo tíživou finanční situaci řešit úsporou nákladů, restrukturalizací podniku, snižováním početního stavu nadbytečných zaměstnanců. Výplaty mezd mají stále přednost před hrazením plateb odběratelům, což se nemůže neprojevit v platební neschopnosti podniků.

Znovu je třeba zdůraznit, že základní příčinou obtížné situace čs. podniků není restriktivní politika. Řešení nejzávažnějších podnikových problémů, to znamená získání zahraničních trhů, výrazné zlepšení efektivnosti výroby, či nutné odlehčení od neúměrných zásob by jiná než restriktivní politika odložila do vzdálené budoucnosti. Navíc v době, kdy převážně monopolní podniky chápou liberalizaci cen spíše jako pokyn pro cenové šoky, by málo restriktivní politika motivovala nezřízený vzestup inflace.

III. Činnost vlády - co vláda udělala a může udělat pro zlepšení situace podniků

Federální vláda se nezříká své odpovědnosti za stav ekonomiky Není zde však od toho, aby řešila všechny problémy podnikové sféry, což je v poslední době ještě zdůrazněno vzhledem k uplatněn nových kompetencí vlád republik. Úkolem federální vlády (ve spolupráci s bankou) je vytvářet především rámec a podmínky pro fungování tržní ekonomiky.

Hodnotíme-li činnost federální vlády z tohoto hlediska, je zřejmé, že ve vztahu k podnikům dosud převládala a přežívala vcelku ochranářská politika. Důsledky hospodářské politiky totiž daleko vážněji dopadají na obyvatelstvo než na podniky (viz tab. 6). Vláda si samozřejmě uvědomuje, že musí zabránit rozpadu ekonomiky, ovšem na druhé straně nelze donekonečna přenášet břemeno reformy jenom na lidi, respektive růstem vnějšího a vnitřního zadlužení na příští generace.

Typickým příkladem dokumentujícím výše uvedené tvrzení jsou důsledky trojí devalvace koruny. Devalvace, uskutečněná v zájmu nastolení tržního kursu a umožnění vnitřní směnitelnosti měny výrazně zlepšila situaci podniků. Projevilo se to m. j. tím, že zisk hospodářských organizací, který se do konce třetího čtvrtletí 1990 pohyboval na 95 % úrovně předcházejícího roku, se ve čtvrtém čtvrtletí dostal na 136 %. Těžištěm tohoto zvýšení je zisk ze zahraničního obchodu, jehož přírůstek v roce 1990 činí přes 17 mld. Kčs, zatímco zisk z vnitřní ekonomiky se snížil téměř o 8 mld. Kčs.

Je typické, že právě o tomto výrazně proexportním a ve prospěch podniků provedeném opatření Petice svazů průmyslu vůbec nemluví. Stejně tak opomíjí další protekcionalistické opatření, kterým pro čs. výrobce nesporně je zavedení 20 % dovozní přirážky u veškerého spotřebního zboží nakupovaného ke komerčním účelům. Účel ochrany a "přežití" vnitřní ekonomiky zde při rozhodování vlády převážil nad negativními důsledky, které uvedená opatření přinesla ve zvýšení vnitřní hladiny cen, které zaplatí konečný spotřebitel, tedy obyvatelstvo.

Petice, četné připomínky a kritika se soustřeďují na placení vysokých úroků z poskytnutých úvěrů. Úroková míra přes 20 % je skutečně podstatně víc než kdykoli předtím, ovšem určujícím ekonomickým kriteriem zde musí být její poměr k míře inflace. A ten je právě nyní pro podniky zdaleka nejpříznivější a vůbec nedokumentuje restriktivní, ale naopak vcelku liberální politiku, umožňující přístup k "levným" penězům. Záporná úroková míra, zvláště v míře v jaké je uplatňována v Československu, je v dnešním světě výjimečným jevem. [Např. dnes se ve Velké Británii ostře kritizuje 13 % úroková míra z úvěrů, přitom ovšem míra inflace v této zemi je 9 %.] Může existovat pouze krátkodobě, jelikož jinak vede k masovému vybírání vkladů (což se už u nás ostatně začíná projevovat) a k ohrožování stability kursu (snaha transformovat za každou cenu málo úročené tuzemské vklady za "tvrdé" měny).

Snížení úrokových sazeb je reálné předpokládat v souvislosti s poklesem míry inflace. Pokud se růst cen nezastaví, nezbytně musí dojít pak k dalšímu růstu úroků z úvěrů.

Koncem února - v podstatě v souladu s požadavky Petice - byly z běžného komerčního úvěrování vyčleněny úvěry na trvale se obracející zásoby a převedeny do správy nově vzniklé Konsolidační banky. Jde o 80 % úvěrů na TOZ u státních výrobních podniků a 50 % u družstev, odbytových a zásobovacích organizací (vybavených větší měrou vlastními zdroji). Vcelku jde o 120 mld. Kčs, krytých převodem redistribučních úvěrů komerčních bank a ze zdrojů spořitelen a pojišťoven. Úroková míra se předpokládá 13 % a doba splatnosti úvěrů 8 let.

Petice kritizuje vládu za pozdní provedení "operace TOZ". K tomu je třeba připomenout, že vůbec nejde o bezbolestnou operaci, která by neměla žádné negativní důsledky. Velice nízká úroková míra (3-4 % nad úrovní diskontní sazby) znemožňuje přijmout zvýšení úroků z depozit na žádoucí míru a tím chránit hlavní úvěrový zdroj v čs. ekonomice. Dnešní stav, který se opticky jeví jako účinná pomoc podnikům, může pak vyústit v absolutní nedostatek úvěrového fondu (především vkladů obyvatelstva) a způsobit ještě horší situaci než je nyní. Je opět třeba upozornit, že vůči podnikům měkká a ochranářská politika záporné úrokové míry jde na konto snižování životní úrovně obyvatelstva tím, že se rychle snižuje kupní síla úspor, což může m. j. negativně ovlivňovat i proces privatizace.

Petice požaduje finanční zdroje na řešení zadluženosti podniků zahraničního obchodu a organizací postižených vývojem mezinárodní situace. Jde o směs faktorů, které jsou zčásti vládou naprosto neovlivnitelné (sjednocení Německa, stav východoevropských ekonomik), zčásti zděděné z minulosti, ovšem bez odpovídajících zdrojů pro řešení (ekologické stavby, pohledávky v zahraničí, založená investiční zadluženost) a jen zčásti umožňují řešení v rámci existujících zdrojů. To se týká např. důsledků blokády Iráku podle již přijatého usnesení vlády č. 60/1991, nebo pomoci při konverzi zbrojní výroby, pro níž jsou v rozpočtu federace rezervovány prostředky ve stejném rozsahu jako vloni. Kromě toho byly poskytnuty finanční záruky na bankovní úvěry podnikům postiženým konverzí v částce 3 mld. Kčs a téměř 4 mld. Kčs zde tvoří návratné finanční výpomoci.

Některé náměty a požadavky na řešení finanční situace podniků svědčí o neznalosti pravidel hospodaření. Např. "okamžitě zavést poskytování úvěrů na pohledávky do lhůty splatnosti" znamená požadovat to, co nebylo nikdy zrušeno. Je v kompetenci komerčních bank, komu úvěr poskytnou a komu ne. Vláda nemůže obchodním bankám nařizovat, jak mají při úvěrování postupovat. Rovněž požadavek "umožnit zálohovou fakturaci dílčích dodávek velkých investičních celků" je pochybný. Novelou Hospodářského zákoníka byla m. j. zrušena vyhláška FMF č. 37/1983 Sb., o fakturování a placení dodávek v investiční výstavbě. Z § 375 Hospodářského zákoníku pak vyplývá, že lhůty placení a poskytování záloh jsou zcela závislé na dohodě smluvních partnerů.

Pokud jde o vytváření legislativních podmínek pro hospodářský rozvoj, byly již Federálním shromážděním schváleny zákon o mimosoudních rehabilitacích (restituční zákon) a zákon o převodech majetku (transformační zákon). Návrh zákona o úpadku a likvidaci podniků projednala zatím Hospodářská rada vlády. Kompletní reforma daňové soustavy v souladu s přijatým Scénářem ekonomické reformy vstoupí v platnost od 1. ledna 1993 a její urychlení je vzhledem ke složitosti úkolu nereálné.

Za základní legislativní normu, která by měla umožnit zrychlení přílivu zahraničního kapitálu, je třeba považovat transformační zákon. Vláda se snaží co nejrychleji odstraňovat zbývající legislativní překážky novelou příslušných zákonů či vypracováním nových (obchodní zákoník apod.). Na úrovni federace i republik byly vytvořeny vládní agentury pro podporu zahraničních investic. Podnikům se umožňuje získávat úvěry přímo od zahraničních bank. Potud stručný přehled aktivit vlády ve prospěch podnikové sféry.

Na druhé straně je třeba jasně vyjádřit i to, co vláda v žádném případě dělat nechce a nebude. Nepřistoupí především na koncepci "individuálního oddlužování" podniků, které se co do šíře titulů uváděných v Petici vlastně rovná oddlužení globálnímu. Nehledě k nedostatku zdrojů potřebných k realizaci takové operace (na čí úkor by měla být provedena?), je v rozporu s principy ekonomické reformy požadovaný individuální přístup, který se svou podstatou rovná dřívějšímu individualizovanému rozpisu ukazatelů plánu. Do stejné kategorie patří i představa o dočasné celní ochraně některých odvětví, o individuálních příkazech formou státních zakázek nebo konečně o dotacích. Například připustit individuální dotace vybraným perspektivním podnikům by znamenalo, že se vládu o své perspektivnosti bude snažit přesvědčit řada organizací, protože to pro ně bude snazší než přesvědčovat o tomtéž trh či banky. Navíc je státní dotace výhodnější než bankovní úvěr.

Vážnost dnešní hospodářské situace si vláda plně uvědomuje. Od stále častěji vyslovovaných stanovisek a kritik se však zásadně odlišuje v názoru na hlavní příčiny vzniklé situace, a proto i v názoru na metody nápravy. Vláda považuje za hlavní důvod dnešních hospodářských obtíží závažnou odbytovou krizi, způsobenou jak rozpadem dosavadního trhu RVHP, tak neschopností účinné teritoriální transformace československého exportu. Nemalým podílem se ovšem na vzniklých finančních potížích podniků podílí i jejich vlastní krátkozraká a spekulativní politika (enormní růst zásob, zneužití liberalizace cen atd.).

Je nesporné, že transformace československé ekonomiky (a průmyslu zvlášť) vyžaduje kapitál. Přes značné zvýšení úvěrových zdrojů v I. čtvrtletí (asi o 60 mld. Kčs) nebude možné pokrýt ani objektivně oprávněné požadavky výrobní sféry a zahraničního obchodu. Tuzemské zdroje prostě již neexistují a vytištění inflačních peněz je nemyslitelné. Proto vláda spolu se Státní bankou nastoupila cestu výrazného uvolnění vstupu zahraničního průmyslového i bankovního kapitálu do Československa.

V rámci existujících možností nelze politiku vlády vůči podnikům vůbec označovat za přehnaně restriktivní. Naopak, realizují se významná protekcionářská a hospodářskou aktivitu povzbuzující opatření (devalvace, nízká úroková míra atd.). Zapomíná se ovšem většinou na to, že v ekonomice prostě nelze přijímat jenom jednoduchá, jednosměrně pozitivní opatření - třeba zvyšovat úrokové rámce, dotovat, individuálně oddlužovat, poskytovat úlevy atd. Vždy je třeba se ptát, na čí úkor je možné uvedené akce realizovat. Pokud se prokáže, že existují rezervy v jiných podnicích, v rozpočtových výdajích (na zdravotnictví, na sociální platby, ekologii, bezpečnost apod.) anebo dokonce ještě i v soukromé spotřebě obyvatelstva, pak samozřejmě vlády mohou některá z dalších požadovaných opatření ve prospěch průmyslu uskutečnit. Federální vláda však dnes zastává názor, že takové rezervy prostě nemáme. Stejně tak zastává názor, že je nepřípustné dopustit další významnější zadlužení (vnitřní nebo vnější), tedy život na úkor příštích generací.

Hodnocení příčin situace našeho průmyslu ani opatření navrhovaná Svazy průmyslu vláda nepovažuje za relevantní. Jejich přijetí by znamenalo opustit naši cestu k tržní ekonomice a záměry ekonomické reformy. K této cestě zavázalo vládu Federální shromáždění, tj. dostala k jejímu naplňování mandát od občanů tohoto státu.

Tabulka č. 1

Struktura pozastavených plateb úhrnem za ČSFR podle sektorů a vybraných odvětví

(mld. Kčs)