Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Nové politické a ekonomické poměry, vyvolané listopadovou revolucí, si vynucují četné úpravy právního řádu, především vydání ústavy národních republik a federace. Dokud nedojde k vydání těchto zákonů, je třeba dosavadní právní řád přizpůsobovat novým poměrům a připravovat tak konečné řešení v nových základních kodexech.

To platí jak o právu hmotném (občanský a obchodní zákoník, zákoník práce), tak i formálním (občanský soudní řád).

Úkolem navrženého zákona je tedy odstranit nedemokratické prvky obsažené v dosavadním občanském soudním řádu, vytvořit procesní předpis pro obchodní soudnictví, které přechází z hospodářské arbitráže na obecné soudy, a pro správní soudnictví, které je nově v našem právním řádu zaváděno; obojí toto nové soudnictví budou vykonávat soudy integrované soustavy a budou postupovat podle občanského soudního řádu. Konečně je úkolem navrženého zákona, aby přizpůsobil občanský soudní řád nově vznikajícím ekonomickým poměrům a ostatnímu zákonodárství.

Pokud jde o notářský řád, je potřeba vzít v úvahu, že se připravuje a nejpozději do jednoho roku se počítá s vydáním zcela nového zákona o notářství, který má zakotvit tzv. privatizaci notářství. Proto osnova navrhuje v notářském řádu provádět jen některé potřebné změny více méně formální povahy.

Účast pracujících na řízení, spolupráce s národními výbory a společenskými organizacemi je - spolu s účastí prokurátora na řízení - prvek cizí soudnímu řízení, prvek nedemokratický, který měl podle záměrů zákonodárce sloužit uplatňování direktivního řízení společnosti i do soudního řízení, ačkoli soudnictví má být proti těmto vlivům imunní. Proto příslušná ustanovení o této spolupráci byla z o. s. ř. důsledně vymýcena.

Dosavadní formulace poučovací povinnosti vedla k závěru, že je třeba účastníky poučit např. i o možnosti vznést námitku promlčení. Tak daleko promítnutá poučovací povinnost však vedla k tomu, že se počínání soudu muselo účastníkům jevit jako porušení jeho nestrannosti.

Jako v jiných evropských státech, bylo i na našem území již za Rakouska - Uherska soudnictví ve věcech obchodních vykonáváno obecnými soudy a v řízení před těmito soudy ve věcech obchodních se postupovalo podle civilního soudního rádu. Tento stav trval po celou dobu, kdy národní hospodářství se řídilo ekonomickými zásadami tržního hospodářství, tedy až do roku 1948.

Po únoru 1948 se národní hospodářství začalo měnit na hospodářství řízené direktivně. Proto již zákon o zlidovění soudnictví z konce roku 1948 obchodní soudnictví zrušil a následný zákon č. 99/1950 Sb. dal právní základ direktivnímu řízení národního hospodářství (poprvé byly zavedeny tzv. hospodářské smlouvy). Tomuto systému nemohly vyhovovat neodvislé soudy a proto posléze uvedeným zákonem byl vytvořen nový institut - hospodářská arbitráž, která se vzdálila od principů civilního řízení před obecnými soudy.

Direktivní způsob hospodářství zcela zklamal a přivedl náš stát do ekonomické tísně. Je tedy nadále neúnosný a s tím se stává neúnosný i institut arbitráže. Je nutné, aby se právní řád vrátil do stavu před rokem 1948 a aby spolu se zaváděním tržního hospodářství byl proveden návrat k obchodnímu soudnictví. Není pak třeba vytvářet zvláštní zákon pro řízení v obchodních věcech, když plně vyhovuje dosavadní občanský soudní řád, po úpravách, jež berou zřetel k potřebám tohoto soudnictví.

Vyskytly se názory, že by obchodní soudnictví měly provádět obchodní soudy, jež by nebyly součástí soustavy obecného soudnictví, ale vytvářely samostatný - ve všech stupních federální - systém. Nehledě k tomu, že by to znamenalo rozšíření federálních institucí na úkor institucí národních republik a na újmu jednotnosti judikatury, kdyby všechno soudnictví nebylo završeno nejvyššími soudy republik, resp. jediným nejvyšším federálním soudem, šlo by o neúměrné plýtvání silami, penězi, místnostmi atd. Kdyby toto řešení se mělo uskutečnit, pak by totiž v ČSFR bylo šest nejvyšších soudů, nepočítaje ani soudnictví správní a ústavní.

Proto se občanský soudní řád vrací k tomu, že i obchodní věci budou "občanskoprávními" v širším slova smyslu a že se bude postupovat podle procesní normy, jednotné pro všechny soudy.

Současně s uzákoněním občanského soudního řádu má však nabýt účinnosti nově opět zaváděný obchodní zákoník, který má upravovat nejen obchodní vztahy jako vztahy závazkové, ale i vztahy s obchodními vztahy souvisící, tj. podnikatelské a zčásti i vztahy hospodářské. Pojem "hospodářský" vyjadřuje prvek obchodního práva veřejného a konflikty z něj budou rovněž věcmi rozhodovanými soudem (např. rozhodování o konfliktech ze zákona č. 63/1991 Sb. o ochraně hospodářské soutěže). To vše vyjádřila úprava § 7 odst. 1 legislativní zkratkou. Nově zaváděné správní soudnictví pak spadá obsahově pod § 7 odst. 2.

V procesním právu nebyla dosud otázka kompetenčních konfliktů mezi soudy, státními notářstvími a orgány státní správy výslovně upravena.

Před zákonem o zlidovění soudnictví byla agenda soudů rozložena tak, že některé věci v I. stupni řešil jako věcně příslušný soud okresní, některé pak soud krajský. To platilo i o obchodních věcech (které převážně spadaly do věcné příslušnosti krajských soudů). Přenesení věcné příslušnosti na okresní soudy ve všech věcech, provedené zákonem o zlidovění soudnictví, přehlíží to, že jsou věci, jejichž řešení není zvlášť náročné, že však na druhé straně jsou i věci právně nesnadné a společensky výrazně významné, a že ne všichni soudci u okresních soudů mají již takové zkušenosti, aby zvládli úspěšně tuto obtížnější agendu. Soudci začínají totiž svou praxi u okresních soudů, k soudům vyšších stupňů se dostávají teprve zkušenější soudci. Z toho plyne, že z výlučné věcné příslušnosti okresních soudů je třeba podle vzoru úpravy před rokem 1948 učinit určité výjimky ve prospěch soudů krajských. Prvý průlom v tomto směru učinil již zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který v § 113 svěřil rozhodování sporů mezi zaměstnavatelem a příjemcem dávky důchodového zabezpečení poskytnuté neprávem nebo ve vyšší výměře než náležela, krajským soudům (nyní viz § 110 zák. č. 100/1988 Sb.).

Druhým průlomem ve prospěch věcné příslušnosti krajských soudů jsou pak ustanovení § 21 a 29 zák. č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, jež svěřují rozhodování o určení nezákonnosti stávky či výluky krajským soudům. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v těchto sporech bude u krajských soudů rozhodovat samosoudce, bez přísedících. Nejde totiž o věc pracovní v technickém slova smyslu. Právě proto, že se v těchto sporech budou střetávat zájmy odborových organizací a zaměstnavatelů, přísedící by se mohli ocitnout v situaci, kdy by nebylo možno očekávat jejich nestranný postoj, bude vhodné, když tyto spory bude řešit neodvislý soudce - profesionál. Ostatně nejde o konkrétní právo či povinnost pracovníka nebo zaměstnavatele.

Do podobné kategorie spadají i spory mezi nositelem nemocenského pojištění a zaměstnavatelem o náhradu škody, vzniklé nesprávným postupem při provádění nemocenského pojištění, jak byla o nich zmínka ve zrušovaném ust. § 2 odst. 2 písm. c) zák. č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbitráži.

Spory z oblasti autorského práva a práv výkonných umělců rozhodně nejsou jednoduché. Novela autorského práva pak v této oblasti založila soudům novou pravomoc, totiž rozhodovat o právech výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací (§ 45 až 48 autorského zákona č. 35/1966 Sb. ve znění zák. č. 247/1990). Jde o agendu zcela novou, řešenou v zahraničí různými způsoby, takže judikatura v této oblasti bude v pravém slova smyslu průkopnická.

Spory z oblasti vynálezů, průmyslových vzorů a zlepšovacích návrhů jsou také nepochybně obtížné; lze se ovšem domnívat, že s ohledem na novou legislativní úpravu v této oblasti početně poklesnou spory o odměny za využití vynálezů i zlepšovacích návrhů. Věcná příslušnost krajských soudů je krom toho zdůvodněna i tím, že spory týkající se vynálezů, průmyslových vzorů a zlepšovacích návrhů jako předmětu obchodu budou řešit krajské soudy, ovšem s působností ve věcech obchodních.

Věcná příslušnost ve věcech ochrany osobnosti a ochrany práv proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku podle předpisů o hromadných sdělovacích prostředcích (prakticky o právu na tiskovou opravu a zamýšlenou tiskovou odpověď), je odůvodněno společenskou závažností a návazností na Listinu základních práv a svobod. Zařazení sporů ad g) do věcné příslušnosti krajských soudů nepotřebuje zdůvodnění; omezení na případy, kdy je dána pravomoc čs. soudů, navazuje na ust. § 47 zák. č. 97/1963 Sb.

Hospodářská arbitráž, územně organizovaná podle krajů, řešila všechny hospodářské spory v I. stupni na této úrovni. Soudy naopak v občanskoprávní agendě - až na výjimku danou zákonem č. 100/1988 Sb., řešily dosud všechny spory v I. stupni na úrovni okresů. Bylo by proto nesouměrné, kdyby krajské soudy nemohly řešit další občanskoprávní věci v I. stupni. Rozložení věcné příslušnosti mezi okresní a krajské soudy v obecném i obchodním soudnictví je proto třeba určitým způsobem vyvážit. Proto z příslušnosti krajských soudů ve věcech obchodních je výjimka v ust. odst. 3 písm. a), jde-li o méně závažné spory, kde částka požadovaná žalobou nepřesahuje 20.000 Kčs. Z hlediska procesního nepůjde o spory obchodní; tyto spory však budou rozhodovány podle hmotněprávních předpisů platných pro věci obchodní.

Ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vytyčuje rozsah obchodního soudnictví, pokud se týká sporů. Tyto spory podle povahy věci návrh roztřiďuje do tří kategorií. Prvou kategorii tvoří tzv. relativní obchody, kde vztahy tam uvedené se stávají věcmi obchodními osobou účastníků. Musí jít o spory mezi podnikateli z jejich podnikatelské činnosti, jsou-li buď oba účastníci zapsáni v podnikovém rejstříku, nebo je-li v něm zapsán sice je odpůrce, ale částka požadovaná navrhovatelem přesahuje 20 000 Kčs. Upozorňuje se, že tato částka musí být shodná se stejnou částkou uvedenou v § 172 odst. 1. Jestliže částka navrhovatelem požadovaná nebude přesahovat částku 20 000 Kčs, budou spory řešeny u okresních soudů, arci podle ustanovení obchodního zákoníku.

Ustanovení odst. 3 písm. b) navrhuje tzv. absolutní obchody (§ 261 odst. 2 obch. zák.), což znamená, že vztahy tam uvedené budou posuzovány podle obchodního zákona, i když jejich subjekty nebudou podnikatelé.

V této souvislosti se především poznamenává, že v ustanovení písm. b) nejsou uvedeny spory z přepravy zboží, i když tyto spory spadaly dosud do pravomoci arbitráže s výjimkou sporů z mezinárodní přepravy zboží. Tato výjimka byla odůvodněna tím, že rozhodnutí arbitráže nebyla v cizině uznávána. Půjde-li nyní o rozsudky soudů, není důvodu, proč by tyto spory (a vůbec všechny spory z přepravy zboží, tedy i z přepravy železniční, silniční, letecké a vodní), nemohly rozhodovat soudy s působností v obchodních věcech, pokud ovšem objednatelem přepravy nebude občan. Půjde ovšem jen o relativní obchody.

Ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) pak zahrnuje případy, kdy nezáleží na kvalitě účastníků právního vztahu ani na tom, zda jde či nejde o obchod. K písm. kk) sluší poznamenat, že se jedná jen o spory o neplatnost rozhodčích smluv a zrušení rozhodčích nálezů vydaných rozhodci na základě rozhodčí smlouvy (§ 20 až 23 zák. č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů), kdežto jiné úkoly, jez podle tohoto zákona má řešit soud (§ 7 odst. 1 a 2, § 10 odst. 3, § 13, 15, 24 až 27, § 33 cit. zák.) bude řešit obecný soud věcně příslušný podle § 9 odst. 1 návrhu, místně pak podle § 26 a 27 cit. zák.

K ust. § 9 odst. 3 písm. 11 se poznamenává, že osnova má zde na mysli případy, jichž se týká ust. § 37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, samozřejmě s týmž omezením na věci obchodní (příslušnost obchodních soudů bude v posléze uvedených případech dána ovšem jen tehdy, nedohodnou-li se účastníci na rozhodci podle zák. č. 98/1963 Sb.).

Ustanovení § 9 odst. 4 zahrnuje jednak řízení podle současně navrhovaného konkursního a vyrovnacího řádu (pokud ovšem úřadem či dlužníkem bude osoba zapsaná v obchodním rejstříku), dále pak řízení před rejstříkovým soudem (podrobnosti tohoto řízení jsou uvedeny v § 200a až 200d), konečně pak řízení nesporné o různých otázkách, roztroušených po obchodním zákoníku. Pro řízení v posléze uvedených věcech je potřebná procesní úprava obsažená v § 200e.

Při této úpravě věcné příslušnosti je třeba stanovit, který soud bude soudem odvolacím a dovolacím (dovolání má nahradit někdejší stížnost pro porušení zákona).

Jde o úpravy vyvolané obchodním soudnictvím.

Pokud by komerční právník zastupoval účastníka nad rámec rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy, měl by z hlediska své účasti v řízení postavení obecného zmocněnce.

Zákony o advokacii a komerčních právnících výběr advokátů a komerčních právníků způsobilých seznámit se se státním tajemstvím neznají. Zájem, který zde byl sledován, je kryt ustanoveními o povinnosti zachovat mlčenlivost.

Doplnění odstavce 1 (o ustanovení opatrovníka účastníku procesním soudem) se rozšiřuje o možnost procesního soudu ustanovit ho i tehdy, když to zákon stanoví. Tak je tomu dnes podle § 41 odst. 2 věta druhá zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, a tak tomu má být i podle připravovaného obchodního zákoníku.

Úprava je vyvolána novým uspořádáním advokacie.

Bylo již výše řečeno, že účast národního výboru a společenských organizací v občanském soudním řízení byla prvkem neústrojným, nedemokratickým, zařazeným svého času do zákona, aby i ve vlastním řízení byly zakotveny instituty, které mohly prosazovat závěry převzaté odjinud než z dokazování soudu.

Ostatně šlo o instituce ne zrovna životné. Živořily jen v učebnicích procesního práva.

Co bylo řečeno shora o nedemokratickém prvku řízení, jestliže se ho mohly účastnit národní výbory a společenské organizace, platí i o účasti prokurátora v řízení ve formě vstupu do řízení. Případy těchto vstupů byly samozřejmě mnohem početnější než vstup národního výboru či společenské organizace. I když byl tento vstup zdůvodňován i tak, že prokurátor pomáhal soudu ve správném zjištění a rozhodnutí, omezila se jeho účast většinou jen na formální vstup do řízení, na přijímání opisů protokolů o jednání a stejnopisů rozhodnutí mnohdy jen za tím účelem, aby prostřednictvím prokuratury mohly nepřímo do řízení zasahovat i jiné společenské složky.

Zcela nedemokratickým ustanovením bylo to, že prokurátor mohl sám podat, ač nebyl účastníkem právního vztahu (o který šlo), návrh na zahájení řízení, a to i proti vůli toho, za koho tento návrh podal.

Prokurátor bude ovšem i nadále moci zahájit řízení podáním návrhu na zahájení řízení, plyne-li toto oprávnění z hmotného práva (srov. např. žaloby o popření otcovství podle§ 62 zákona o rodině).

Jeho oprávnění podávat stížnosti pro porušení zákona se odstraňuje zavedením instituce dovolání (viz odůvodnění k § 236 a násl.).

Osvědčené principy dosavadního § 36 bylo možno převzít, pokud toto ustanovení upravovalo poměr senátu a samosoudce u okresních soudů.

Výraznou změnu v obsazení soudu v řízení před soudem okresním přináší navrhovaný § 36a v tom směru, že ve věcech rodinného práva upouští od účasti přísedících (soudců z lidu)

Důvody omezení tohoto laického živlu jsou podrobně uvedeny v návrhu zákona o soudech a soudcích. K tomu se dodává:

Není sporu, že účast dosavadních soudců z lidu vytrhovala tyto soudce z pracovního procesu. V tržním hospodářství, kdy dochází v podnicích k omezování počtu pracovníků, musí zaměstnavatel počítat s plným vytížením všech pracovníků. V poslední době se to projevovalo systematickým omlouváním neúčasti zasedání a téměř nemožností doplnit chybějící počty soudců z lidu novými volbami. Bylo naprosto nutné jejich počty omezit, nemá-li dojít k úplnému ochromení chodu soudů v senátní agendě, (což se u mnohých soudů v poslední době projevilo přes snahy o doplnění počtů). Občané také ztrácejí o tuto funkci zájem.

Protože se zásadních důvodů není možné upustit od účasti přísedících v trestních věcech a v pracovních sporech, musí se redukce přísedících týkat zbývající agendy. Lze pak říci, že přínos přísedících v rodinně právní agendě nebyl výrazný. Proto se od jejich účasti na tomto úseku upouští.

Ustanovení § 36a odst. 1 písm. b) pamatuje zatím na ust. § 25 zák. č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů.

Rozhraničení působnosti senátu a samosoudce v obchodních věcech nemůže se řídit hodnotou předmětu sporu (jak tomu bylo před zrušením obchodního soudnictví v r. 1949), protože toto hledisko při hodnocení důležitosti a obtížnosti sporů není vůbec rozhodující. Senátu je třeba svěřit rozhodování takových sporů, které již svou povahou naznačují, že budou obtížné a že se budou výrazně dotýkat obchodních zájmů účastníků. To je smysl výpočtu § 36b odst. 1. Ostatní věci bude vyřizovat samosoudce. Ten tedy také - mimo jiné - bude vydávat směnečné (šekové) platební rozkazy, a rozhodovat ve sporech, dojde-li k podání námitek proti těmto rozkazům, provádět konkursní a vyrovnací řízení ohledně majetku osob zapsaných v obchodním rejstříku, vést tento obchodní rejstřík (jak tomu bylo i dříve) a rozhodovat o věcech uvedených v § 9 odst. 4 písm. c) až j).

Je samozřejmé, že samosoudce bude jednat před okresním soudem i ve věcech uvedených v § 9 odst. 3 písm. a) o hodnotě předmětu řízení do 20.000 Kčs a že ve stejném rozsahu vydávat v těchto věcech platební rozkazy.

Nové znění souvisí s novým uspořádáním advokacie a novým institutem komerčních právníků.

Šlo o neživotná ustanovení. Pokud jde pak o tzv. upozornění (§ 65 o. s. ř.), nic nebude bránit soudu, aby upozornění na nějaké nedostatky vůči příslušnému orgánu učinil bez výslovné úpravy zákona.

Protože podle navrhované úpravy mohou krajské soudy rozhodovat i v určité občanskoprávní agendě a protože u krajských soudů jako soudů I. stupně bude soustředěna zcela převážná část agendy obchodní, je třeba umožnit, aby i krajské soudy mohly působit ve smírčím řízení a schvalovat tzv. prétorské smíry u nich uzavřené; to ale nebrání, aby takové smíry byly uzavírány i u okresních soudů ve věcech, které by jinak patřily do působnosti soudů krajských.

Jednak již neobstojí označení národní výbor v ustanovení odstavce 3. Krom toho je věcí soudu, aby dítěti ustanovil opatrovníka sám; bude jím příslušný místní orgán státní správy.

Platný občanský soudní řád ve své prvé části je formulován tak, aby vyhovoval jak řízení spornému, tak řízení nespornému. Proto se v § 79 hovoří o návrhu na zahájení řízení. Tato těžkopádná a duchu jazyka odporující terminologie je poplatna spojení těchto dvou principů. Stejně jako v § 90, kde se volí podpůrně terminologie "žalobce" a "žalovaný", je třeba i tu připustit, aby návrhy na zahájení řízení ve sporných věcech se mohly nazývat žalobou.

Doplnění odstavce 3 navazuje na dosavadní úpravu v řízení před hospodářskou arbitráží, že totiž návrh na zahájení řízení doručoval odpůrci navrhovatel a nikoli orgán arbitráže. Je však nezbytné, aby návrh na zahájení řízení doručoval odpůrci především soud. Bez výkazu o doručení by soud nemohl jednat ve věci, pokud by se odpůrce nedostavil. Má tedy toto ustanovení ten význam, aby odpůrce byl dříve informován; také se tím nahrazuje dřívější povinný pokus o smír.

V současné době existuje již jen jedna rozhodčí komise, totiž podle zákona o myslivosti.

Bylo třeba s ohledem na obchodní soudnictví rozšířit definici obecného soudu.

Obecným soudem v dosavadním znění o. s. ř. byl myšlen soud okresní. To plynulo z toho, že občanské soudní řízení se konalo téměř vždy před okresním soudem. Když ovšem dnes některé občanskoprávní spory budou probíhat v I. stupni před krajským soudem (§ 9 odst. 2) a před krajským soudem budou probíhat v převážné většině spory obchodní (§ 9 odst. 3), je třeba určit, který krajský soud bude místně příslušný, pokud místní příslušnost krajského soudu má být posuzována podle obecného soudu účastníka.

Dosavadní ustanovení písmene c) bylo přeformulováno tak, aby bylo zřejmé, že jde o soud daný na výběr ve prospěch žalobce; praxe ve výkladu tohoto ustanovení kolísala. Jako soud na výběr daný může sloužit i soud, v jehož obvodu je sídlo burzy, jde-li o spor vzniklý z burzovního obchodu.

Ustanovení písm. b) bylo třeba pozměnit, protože návrh nového občanského zákoníku zná jen nájem společného bytu a užívací právo k pozemku se mění ve vlastnictví. Ustanovení písm. d) muselo být změněno s ohledem na čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Smírčí řízení, zmíněné v písm. g) bylo odstraněno novelou zákoníku práce. Úprava písm. i) odstraňuje nedostatek dosavadní úpravy, neboť pro všechny žaloby podle § 267 má být výlučně příslušný soud výkonu rozhodnutí. Nové písm. j) je vyvoláno ustanovením § 18 odst. 1 i 2 zák. č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy.

Aby bylo vyhověno dosavadní arbitrážní praxi, připustí se možnost prorogace jiného soudu I. stupně; tato prorogace je však možná jen o místní příslušnosti a jen v obchodních věcech.

Z občanského soudního řádu bylo třeba vyřadit ty prvky, které jsou nedemokratické a které neúměrně kontrolují dispozitivní úkony účastníků. Proto bylo třeba tuto kontrolu co nejvíce omezit ve prospěch svobody v dispozici s řízením a s jeho předmětem.

Proto soud nebude připouštět změnu žaloby jen tehdy, když by změnou žaloby přišly nazmar dosavadní výsledky řízení. Hlediska zájmů společnosti však návrh opouští.

Stává se, že navrhovatel, když se schyluje ke konci řízení a hrozí zamítnutí žaloby, vezme ji zpět, aby zabránil tomuto zamítnutí. Pak zpravidla nutně následuje, že dosavadní odpůrce se stane navrhovatelem a se zbytečnými náklady řízení probíhá spor v obrácených procesních rolích a s přiměřeně upraveným žalobním petitem. Druhý účastník může proto z vážných důvodů se zpětvzetím nesouhlasit.

Není také třeba zkoumat, zda smír, který účastníci uzavřeli, není v rozporu se zájmy společnosti. Lze přezkoumat, jen není-li v rozporu se zákonem.

Tyto úpravy je třeba číst v souvislosti s úpravou § 202, 207 a 208.

Navrhovaná úprava sleduje, aby řízení bylo soustředěné a nebylo protahováno. Zavádět rozsudky pro zmeškání či rozsudky pro uznání při současných základních procesních zásadách není možné.

Rozdělení věcné příslušnosti mezi okresní a krajské soudy si vynucuje úpravu možných kompetenčních sporů mezi těmito soudy.

Podle platné právní úpravy mohou být k řešení sporů z obchodních majetkových vztahů místo státních soudů povolány na základě smlouvy sporných stran nestátní orgány obchodní arbitráže (takovými je např. Rozhodčí soud ČSOPK).

S existencí obou druhů orgánů povolaných k výkonu jurisdikce v téže věci je spojena nutnost upravit i možný střet jejich pravomoci, a to tak, aby zejména nemohlo dojít k odmítnutí spravedlnosti. Při plném respektování práva rozhodců rozhodovat o své vlastní pravomoci umožňuje navrhovaná úprava odstranit dodatečně i pozitivní konflikt pravomocí, a to cestou žaloby na zrušení rozhodčího nálezu vydaného o věci, o níž rozhodcům nenáleží rozhodovat (srov. k tomu § 20 č. 1. a 2 zák. č. 98/1963 Sb.).

Kromě toho bylo potřebné zajistit sporným stranám procesní ochranu i pro případ, kdy soudní řízení bylo zastaveno z důvodu zjištění existence platné smlouvy o rozhodčím řízení. V důsledku toho by mohlo dojít k zániku důležitých účinků spojených s původním návrhem. Tomu čelí úprava, podle níž tyto účinky zůstávají zachovány i pro pozdější návrh, jímž je uplatňován tentýž návrh v řízení rozhodčím.

Takto koncipovaná právní úprava je přitom plně v souladu i s čl. VI. Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži (vyhl. č. 176/1964 Sb.), kterou je ČSFR vázána, jakož i čl. 8 Model Law on International Commercial Arbitration z roku 1985, na jehož vypracování se ČSFR jako člen Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) aktivně zúčastnila.

Toto doplnění je nutné s ohledem na nové znění ustanovení čl. 102 ústavy podle kterého, vzejde-li v konkrétní věci před meritorním rozhodnutím soudu pochybnost, zda tzv. podzákonná norma, jez by měla být aplikována, je či není v souladu s ústavou, zákonem či mezinárodní smlouvou, kterou je ČSFR vázána, soud řízení přeruší a podá návrh ústavnímu soudu, aby k této otázce zaujal závazné stanovisko.

Ustanovení, že usnesení o zastavení řízení po roční nečinnosti účastníků se nemusí doručovat, není věcně správné. Jestliže řízení nezaniká ze zákona, ale musí být o tom vysloveno usnesení, pak mají účastníci usnesení o tom obdržet, aby mohli např. v odvolání proti tomuto uplatnit, že tu nebyly podmínky pro zastavení řízení. Vybočuje z procesních pravidel, aby soud vydal závažné usnesení, kterým zastavuje řízení, a nemusel je ani vyhlásit a dokonce ani doručit.

Jde o rub povinnosti upravovat v § 79 odst. 2.

Pro soud je rozhodující stanovisko účastníků. Stanoviska orgánů státní správy, samosprávy a různých právnických osob svádějí soud k tomu, aby vycházel z těch stanovisek, jež nejsou rozhodující, a nahradil jimi zjištění a svoji úvahu. Bylo by možno pochybovat i o tom, zda nejde o ovlivňování soudcovské neodvislosti. Pokud pak jde o věci bytové, změnou občanského zákoníku a přechodem direktivního bytového hospodářství na tržní hospodářství pozbylo toto ustanovení význam.

Doplnění odstavce 1 souvisí s otázkou nadhozenou v odůvodnění k § 109.

Na rozdíl od dosavadního stavu, kdy advokátní organizace platila hotové výdaje spojené se zastoupením účastníka (jemuž byl zástupcem ustanoven advokát), má dnes advokát právo, aby mu stát zaplatil nejen hotové výdaje, ale i odměnu za zastupování. Má dokonce právo žádat stát o proplacení zálohy; podlehnuvší účastník bude pak povinen zaplatit státu takto vynaložené částky (§ 149 odst. 2). Zákony o komerčních právnících nemají obdobné ustanovení o povinnosti státu.

S ohledem na nové devizové předpisy, na vzrůstající množství vztahů zejména obchodních s cizími partnery neobstojí dosavadní judikatura (jež také připouštěla určité výjimky), že rozsudky na plnění v penězích mohou být vydávány jen v domácí měně, kterou je podle zákona o peněžní reformě československá koruna.

Nové znění odstraňuje mezeru v procesní úpravě.

Ustanovení § 160 odst. 3 muselo být vypuštěno, protože je v rozporu s § 721 návrhu občanského zákoníku. Jestliže v zásadě ustane přidělování bytů orgány státní správy a tedy i náhradních bytů (náhradní ubytování) a péče o obstarání náhrady za byt bude zpravidla na bedrech oprávněného, nelze lhůtu k plnění vázat na přidělení náhrady. Proto se ust. § 160 odst. 3 vypouští a na soudu bude, vyhoví-li návrhu, aby určil lhůtu k plnění podle odstavce 1.

Takový rozsudek ovšem nebude možno ihned vyslovit, protože nelze nikoho stěhovat na ulici. Situace bude po formální stránce podobná, jako za účinnosti občanského soudního řádu z r. 1950 (zák. č. 142/1950 Sb.).

Za platnosti uvedeného zákona mohl oprávněný proti povinnému navrhnout nařízení výkonu rozhodnutí (povolení exekuce), jakmile uplynula lhůta k plnění, i když nebyla dosud opatřena náhrada (srov. rozhodnutí čs. soudů č. 72/1957 Sbírky soudních rozhodnutí).

Soud ovšem v nařízení výkonu si musel vyhradit, že vlastní provedení výkonu odsouvá až do doby, kdy potřebné potvrzení o náhradě bude k dispozici. Teprve v této další fázi se pak zkoumalo, zda je zajištěna přiměřená náhrada. Problematika ust. § 160 odst. 3 o. s. ř. se tedy přenáší do ust. § 340. V tomto směru se úprava vrací v podstatě ke stavu, který byl podrobně vylíčen v Komentáři k občanskému soudnímu řádu z r. 1950, díl III, Orbis Praha 1960, str. 587.

Jestliže platební rozkazy byly vydávány proti několika žalovaným současně a jen jeden z žalovaných podal odpor, řešila judikatura tuto situaci rozporně (srov. R 16/1988 oproti R 58/1969 Sbírky rozhodnutí čs. soudů). Stalo se tak proto, že se směšovalo obyčejné a nerozlučné společenství. Proto je vhodné, aby v takových případech platební rozkaz v plné šíři zrušoval zákon přímo. Protože podobná situace nastávala tehdy, když platební rozkaz se podařilo doručit jen jednomu z žalovaných, řeší návrh novely tuto situaci obdobně.

Platební rozkazy lze vydávat i ve věcech jinak obchodních, pokud půjde o zaplacení částky nepřevyšující 20.000 Kčs (tato částka limituje věcnou příslušnost okresních soudů v těchto věcech). Na rozdíl od dosavadní úpravy platebních rozkazů před hospodářskou arbitráží nelze převzít ustanovení o tom, že obranou proti platebnímu rozkazu jsou námitky, jež musí být odůvodněny, protože kdyby musel být odpor odůvodněn (čemuž nasvědčuje užití slova "námitky"), musela by tu být zavedena koncentrační zásada, což by bylo teoreticky nesprávné.