Dosavadní ustanovení o rozhodnutích arbitráže bylo přesunuto do přechodných ustanovení, protože nová již vznikat nebudou. Totéž platí o rozhodnutích (smírech) rovněž pro pracovní spory, o smírech před smírčím odborovým orgánem podle zák. č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech a průmyslových vzorech.
K § 275:
Ustanovení § 275 odstavec 2 ve znění provedeném novelou č. 158/1969 Sb., vyslovuje závěr, plynoucí již z § 274, a není ostatně ani přesné. Bylo proto nahrazeno novým textem o oprávnění soudu zkoumat u každého titulu pro výkon rozhodnutí, zda doložka vykonatelnosti, na titulu umístěná, je správná. Dosavadní judikatura tuto možnost u titulů, jež nevzešla z činnosti soudů či státních notářství, nepřipouštěla, proti čemuž se teorie jednoznačně postavila.
K § 277:
Byla vypuštěna zmínka o hodnotě naturálií; těchto případů je stále méně a ekonomicky jejich hodnota není podstatná. Připojení další věty k odstavci 2 má ten význam, že podle předpisů o dani ze mzdy se odměna za činnost v pracovním poměru zdaňuje současně s odměnou za vedlejší činnost, kterou pracovník vykonává v organizaci, u níž je v pracovním poměru.
K § 293 a 299:
Na rozdíl od peněžité podpory v mateřství nepodléhá rodičovský příspěvek podle zákona č. 382/1990 Sb. výkonu rozhodnutí (§ 7 odst. 5 citovaného zákona).
K § 299:
Nový odstavec 2 reaguje na úpravu výplaty důchodů u osob umístěných v ústavech sociální péče (§ 105 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení).
Nové odstavce 3 a 4 upřesňují, jak lze výkonem rozhodnutí postihnout odměny plynoucí z dohod o pracovní činnosti (viz ovšem i nový § 277 odst. 2) a z dohod o provedení práce. Odměny podle § 299 odst. 4 se budou tedy postihovat jako peněžité pohledávky podle § 312 bez ohledu na to, jak byla dohodnuta splatnost této odměny.
K § 300:
Dnes již v žádném jednotném zemědělském družstvu se jeho členové neodměňují podle pracovních jednotek.
K § 304 až 311:
Nový obchodní zákoník nepřevzal instituci příkazů k vybrání, neboť tato instituce byla v rozporu s principy tržního hospodářství. Pak ovšem úprava výkonu rozhodnutí odpisem z účtu u peněžního ústavu se redukuje na nejnutnější ustanovení; v podstatě není velkého rozdílu proti výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 násl. o. s. ř.
K § 312:
Nová úprava odstavce 2 pamatuje na případy, kdy povinnému budou z téhož právního důvodu vznikat pravidelné nebo nepravidelné platby (např. nájemné z činžovního domu).
K § 317:
Nový odstavec 3 reaguje na ustanovení § 105 odstavec 2 poslední věta zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
Nový odstavec 4 pamatuje na případy, kdy dlužníku povinného (jako zaměstnavateli) hrozí insolvence.
K § 318:
Dosavadní § 318 byl vypuštěn, protože dnes již není důvodu k širší ochraně zemědělských družstev, resp. individuálně hospodařících zemědělců.
K § 319:
Ochrana nároků na odměnu za zlepšovací návrh, vynález či objev nemá ekonomické opodstatnění. Ustanovení je nahrazeno ochranou pohledávek soukromě podnikajících občanů z jejich podnikatelské činnosti.
K § 322:
Byla ponechána obecná formulace návětí (které se označuje jako odstavec), byla jen rozšířena o zohlednění potřeb soukromě hospodařících osob. Dosavadní taxativní výpočet se redukuje a zjednodušuje. Označuje se jako odstavec 2, výklad zestručněného písm. a) bude třeba hledat v zobecňující formulaci odstavce 1.
Není totiž možné, nemá-li jít o nadměrnou kazuistiku, vyjádřit ve formě právního předpisu všechny možné situace, k nimž v bytě a nebytových prostorách povinného může dojít. Bude na vykonavateli, který bude sepisovat zájemní protokol, aby uvážil, které věci je vhodné a ekonomické výkonem rozhodnutí postihnout. Ostatně poslední slovo může mít soudce, pokud by dlužník uváděl, že postižené věci výkonu rozhodnutí nepodléhají (§ 268 odst. 1 písm. d). Částka 1.000 Kčs nemá pak být nějakým existenčním minimem, ale částkou, kterou musí mít povinný na nejnutnější výdaj toho a následujícího dne. Jde o osoby, proti kterým jiný způsob výkonu rozhodnutí není možný, když nemají mzdu (taxikáři, živnostníci).
K § 326:
Jestliže již je nutné podle odstavce 1 postihnout i věci podléhající zkáze, bylo třeba doplněním o odstavec 2 řešit, jak s takovými věcmi naložit. Jestliže se ihned nepodaří je prodat, a ani oprávněný není ochoten je za úhradu převzít, odevzdají se bez dalšího povinnému.
K § 328, 328a a § 328b:
Sepsané věci je třeba odhadnout vždy, i když nebude vždy třeba, aby odhad provedl znalec.
Jde-li o zvláště významná umělecká díla, památky na zvláště významné činitele, o předměty kulturně historické ceny a o další předměty uvedené v § 328a, nabídne je soud k odkoupení institucím, jejichž posláním je péče o takové památky. Budou-li mít uvedené instituce o ně zájem, a nesloží-li do 30 dnů u soudu odhadní cenu, naloží i s těmito věcmi soud jako s jinými sepsanými věcmi; prodá je v dražbě.
Upouští se od nabídky všech sepsaných věcí organizacím, protože tento postup znamenal zpravidla ochuzení věřitelů i samotného dlužníka, neboť touto cestou se nedosáhlo takové částky, jaká může být dosažena v dražbě. Tržní hospodářství připouští dnes, aby se dražilo nad odhadní cenu. Věřitel tím snáze dojde uspokojení a povinný úhrady dluhu do vyšší míry, popř. vrácení toho, co by zbylo po úhradě pohledávek.
K § 329 a 330:
Bylo třeba upravit technický průběh dražby i to, že zaplacením nejvyššího podání zanikají vůči vydražiteli závady na věci.
Pokud nedojde k vydražení věci, dražba se opakuje. Zůstane-li i ta bez výsledku, nabídnou se věci vymáhajícímu věřiteli k převzetí.
K § 335 až 336p a § 337a až 337c:
Současná úprava výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nebyla teoreticky únosná, protože se rozpadala na tři fáze, z nichž prvou a třetí vykonával soud, druhou pak státní notářství. Toto řešení je vysloveně nesprávné, svým způsobem ojedinělé a nemá nic společného s tzv. lomenou pravomocí. Pro státní notářství byl prodej nemovitých věcí agendou neústrojnou ostatním agendám státního notářství. Krom toho příslušná ustanovení notářského řádu o prodeji určovala rozličný postup, prodával-li se majetek v osobním či soukromém vlastnictví. Dochází proto ke změně, že soud nejen výkon rozhodnutí prodejem nařídí, ale že prodej také provede, a dojde-li k prodeji, že výtěžek také rozdělí.
K § 335:
V odstavci 3 se vsouvá ustanovení o tom, že usnesení o nařízení výkonu musí obsahovat poučení, že povinný nemůže s nemovitostí nakládat a musí zde být i ustanovení o tom, že je potře ba zjistit, zda tu jsou osoby, které mají k nemovitosti předkupní právo.
K § 335a:
Jestliže pro vymáhanou pohledávku již dříve bylo smluveno zástavní právo (popřípadě zřízeno soudcovské zástavní právo), platí pořadí zástavního práva. V tom je totiž jeho funkce.
K § 336:
Protože odhad je úkon poměrně nákladný, může k němu dojít teprve po právní moci usnesení o nařízení výkonu.
Odstavce 2 by se nedalo použít, došlo-li na nemovitosti v uvedené době k podstatné změně nebo došlo-li ke změně oceňovacího předpisu.
K § 336a:
Závady, které musí vydražitel převzít bez započtení na nejvyšší podání, vypočítává zákon v § 336m. Odstavec 2 a 3 uvádí, jak má znalec postupovat při oceňování práv a závad spojených s nemovitostí.
V rozhodnutí o určení odhadní ceny musí se soud vypořádat se všemi námitkami a připomínkami a uvést všechny okolnosti, ke kterým bylo při určení ceny přihlédnuto.
K § 336b:
Dražební vyhláška je usnesením, může být proto napadena odvoláním. To je třeba vyřídit s urychlením, aby nebyl zmařen dražební rok.
O jistotě pojednává § 336d. Závadami ve smyslu písmene g) je třeba rozumět závady, jež vydražitel přijímá, nikoli tedy ony, jež nebudou z nejvyššího podání uspokojeny a tím zaniknou. Přihlášky podle písmene i) je třeba učinit do okamžiku, kdy dojde k výzvě podle § 336f odstavce 1.
K § 336d:
S ohledem na předpokládaný zvýšený zájem veřejnosti o získání nemovitosti do vlastnictví dražbou byly proti někdejším úpravám zvýšeny dražební jistota a nejnižší podání.
K § 336e:
Z povinnosti složit jistotu a nejvyšší podání nemůže být osvobozen žádný dražitel. Výši škody bude možno určit až po úspěšnosti nové dražby.
K § 336h až 336k:
Přechod vlastnictví k vydražené nemovitosti nastane udělením příklepu. Od tohoto okamžiku se vydražitel může ujmout vydražené věci. Ustanovení § 336k odst. 3 a 4 pamatují na případy, kdy usnesení o příklepu bude v důsledku odvolání proti tomuto usnesení zrušeno nebo změněno.
K § 336m:
Věcná břemena, která vydražitel musí převzít bez započtení na nejvyšší podání, jsou zpravidla věcná břemena uložená zákonem (např. zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách, zákonem č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny aj.).
K § 336n:
Je účelné, aby jednání o rozvahu byl stanoveno až po té, co vydražitel splnil podmínky, aby nehrozilo nebezpečí opětovné dražby. Povaha jednání o návrhu vyžaduje, aby skončil při jediném jednání.
K § 336o:
K popření nároku je legitimován účastník, jehož nárok nebyl zčásti nebo zcela uspokojen proto, že došlo k uspokojení nároku v předcházejícím pořadí. Vydražitel nemá ovšem vůbec právo k popření nároků.
Nároky, pro které je titul pro výkon rozhodnutí, může dlužník popírat jen tehdy, jestliže uplatňuje skutečnosti, které nastaly po vzniku tohoto titulu.
K § 337:
Protože se v našem právním řádu znovu ocitá zástavní právo jako obecný institut (a proto i soudcovské zástavní právo), bylo třeba spojit dosavadní § 337 s přechodným ustanovením § 371, které se současně stává překonaným. Při této příležitosti bylo toto ustanovení upraveno tak, aby pro soud byl postup zcela jasný. Doplněno bylo o některá ustanovení, jež v dosavadním o. s. ř. proti původnímu stavu byla nedůsledně vypuštěna.
Zmínka o hypotečních zástavních listech reaguje na ust. § 20 zák. č. 530/90 Sb.
K § 337b:
Z povahy věci plyne, že rozhodnutí o popření nemůže být účinné jen mezi žalobcem a žalovaným. Rozhodnutí zasahuje do práv dalších oprávněných a do práv dlužníkových. Jím se vytváří další základ pro rozvrh zbytku rozvrhované podstaty (§ 337).
K § 338:
Je samozřejmé, že se ustanovení odstavce 1 nemůže týkat věcí, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví. Jde-li o pohledávku věřitele jen proti jednomu z manželů, pokud vznikla za trvání manželství, je možné postihnout věc celou (§ 147 občanského zákoníku).
Dosavadní odstavec 2 byl nahrazen ustanovením, jak může další spoluvlastník věci, jež je v podílovém spoluvlastnictví, odvrátit prodej věci.
K § 338a:
Jedním ze způsobů výkonu rozhodnutí až do účinnosti občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. bylo i "zřízení exekučního zástavního práva na nemovité věci".
Tento způsob výkonu nevedl přímo k uspokojení věřitele, ale k zajištění jeho práv v budoucnu bez souhlasu povinného. V době před účinností občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. bylo totiž jako jedna z forem zajištění pohledávky známo zástavní právo (míněno zástavní právo smluvní).
Smluvní zástavní právo dávalo jistotu věřiteli, že pro případ, že by v budoucnu došlo k prodeji zatížené nemovitosti (ať již kupní smlouvou nebo prodejem v rámci výkonu rozhodnutí), bude věřitelovo právo na uspokojení zajištěno v pořadí vzniku zástavního práva.
Nucené zřízení smluvního zástavního práva dává věřiteli možnost, aby sečkával bez obav s prodejem nemovité věci. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. však smluvní zástavní právo zrušil (ponechal jen zástavní práva vzniklá ze zákona), a protože tedy nová zástavní práva vznikat nemohla (tento institut byl "nahrazen" institucí omezení převodu nemovitosti podle § 58 občanského zákoníku), nový o. s. ř. z roku 1963 institut exekučního zřízení zástavního práva nepřevzal.
Nehledě k tomu, že smluvní zástavní právo není ani dnes vyloučeno ve vztazích upravených zákoníkem mezinárodního obchodu, poslední novela hospodářského zákoníku znovu zavedla jako obecný institut zástavní právo (§ 129c až 129i hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění zákona č. 103/1990 Sb.). Se znovuzavedením zástavního práva počítá i osnova novely občanského zákoníka.
Na tuto situaci muselo reagovat i procesní právo obnovením instituce soudcovského (dříve exekučního) zástavního práva.
K § 338b:
Požadavek odstavce 1 je totožný s požadavkem § 335 odst. 1 o. s. ř. Protože předpisy týkající se vzniku smluvního zástavního práva se nevztahují na zástavní právo vzniklé výkone rozhodnutí, bylo třeba výslovně stanovit pořadí soudcovského zástavního práva, a to na dobu, kdy návrh na tento výkon došel soudu (pokud arci věřiteli nesvědčí smluvní zástavní právo s lepším pořadím).
K § 340:
Viz d. z. k § 160. Protože napříště nebudou národní výbory rozhodovat o přidělení bytů, tedy ani o přidělení náhradního bytu, je nutné, aby druh náhrady (byt nebo ubytování) byl označen již v titulu pro výkon.
Proto tam, kde povinnému přísluší náhrada, soud výkonu se omezí na řízení výkonu a vyčká, až mu oprávněný předloží doklad, že povinnému byla přidělena náhrada podle rozsudku.
Teprve potom bude moci soud výkonu nařídit provedení výkonu. Pokud pak jde o kvalitu bytu, mohla by tato otázka být řešena v rámci návrhu na zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 o. s. ř.
K § 351:
Částka 20.000 Kčs, jejímž zaplacením se má vynucovat vykonání nezastupitelné povinnosti, je dnes již příliš nízká. Praxe ukázala, že někteří povinní rádi zaplatili tuto částku, jestliže tím docílili, že ve výkonu nebylo možno dále pokračovat a nebylo možno ani opatřit nový titul pro výkon, protože by tomu stála v cestě překážka věci rozsouzené.
K čl. II
Novelizace notářského řádu sleduje především ten cíl, aby text zákona byl přizpůsoben změněným státoprávním i ekonomickým poměrům. Přitom se přihlíží i k novelizaci občanského soudního řádu, podle kterého připadne soudům řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí od počátku až do skončení tohoto řízení.
K § 30:
V návrhu ustanovení se zavádí nový druh neodkladného opatření, k nimž státní notářství přistupuje i bez návrhu, jestliže to vyžaduje zájem společnosti nebo důležitý zájem účastníků. Neodkladné opatření spočívající v ustanovení správce dědictví nebo jeho části je míněno jako opatření směřující k zajištění chodu podniků zůstavitele v těch případech, kdy dědicové nejsou schopni se dohodnout na jednotném vedení podniku, event. tehdy, jestliže dědic zůstavitele není dosud znám a pátrá se po něm. Reaguje se tak na nové zákonné úpravy, které počítají se soukromým podnikáním občanů.
Struktura ustanovení § 30 se změnila tak, aby v odstavci 1 byl obsažen demonstrativní výčet druhů neodkladných opatření. Některé z těchto druhů pak mají podrobnější úpravu v následujících odstavcích, a to v odstavci druhém ohledně zajištění dědictví, v odstavci třetím ohledně prodeje movitých věcí a konečně v odstavci čtvrtém ohledně ustanovení správce dědictví či jeho části.
K § 63:
Požadavek, aby státní notářství při registraci zkoumalo platnost smlouvy, není úměrný možnostem státního notářství, aniž by provádělo další řízení. Navržená změna proto vymezuje, které formální předpoklady platnosti smlouvy je notářství povinno zkoumat.
K čl. III - 1:
Je obecnou procesní zásadou, že nový procesní předpis postihuje vždy i zahájená řízení, ať se nacházejí v jakékoli fázi, takže od počátku účinnosti nového znění zákona se v zahájených sporech pokračuje již podle nových předpisů.
Z této zásady bylo třeba učinit nutné výjimky tam, kde se měnila věcná příslušnost soudu (např. § 9 odst. 2 písm. a) až j), kde se rušily určité procesní instituty (účast prokurátora, stížnost pro porušení zákona) a kde některé zrušené instituty byly nahrazeny, i když jen v jiné poloze, instituty novými (stížnost pro porušení zákona na jedné a dovolání na druhé straně).
Aby byly chráněny zájmy účastníků na zákonnosti rozhodnutí, bylo třeba upravit možnost, aby dosud nezpracované podněty ke stížnosti pro porušení zákona mohly být vyřízeny legálním způsobem.
K čl. III - 2:
Protože dochází ke zrušení hospodářské arbitráže, jež je nahrazena soudy jednotné soustavy, bylo třeba vyřešit, jak mají být neskončené spory hospodářské arbitráže převedeny do agendy soudů. V podstatě bude postupováno podle zásad uvedených v čl. II - 1, navíc bylo třeba pamatovat na ty formy rozhodnutí arbitrážních orgánů, jež nejsou známy v obecném soudnictví (písm. d).
Podle současného právního stavu to platí o těchto případech:
§ 28 zák. č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů,
§ 83 zák. ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
§ ... zák. SNR č. 372/1990 Sb., o priestupkov,
§ 16 zák. č. 498/1990 Sb., o uprchlících,
§ 17 odst. 6 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách,
§ 68 odst. 3 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích,
§ 25 odst. 2 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti.
K čl. III - 3:
Rozhodování soudů o přípustnosti převzetí nebo držení v tzv. uzavřeném ústavu (toto rozhodování je svým způsobem rozhodováním v osobní svobodě občanů) bylo za doby normalizace nahrazeno rozhodováním národních výborů, přičemž možnost soudní kontroly byla podstatně omezena. Ústavní zákon o Listině základních práv a svobod vrací rozhodování o těchto otázkách soudům. Ustanovení § 191a a násl. mohou ovšem postihnout jen případy, k nimž dojde za účinnosti zákona; v přechodných ustanoveních je třeba vyřešit případy všech takto převzatých a držených občanů z doby před účinností tohoto zákona. Protože v některých zdravotnických zařízeních půjde jistě o stovky případů, bylo třeba této skutečnosti přizpůsobit krátké lhůty stanovené pro běžné případy.
K č. III - 4:
Kontrola zákonnosti správních rozhodnutí soudem, zrušená v r. 1950, musela být obnovena, protože jde o základní nástroj ochrany občanských práv. Muselo být ovšem vysloveno, kterých rozhodnutí se počátek účinnosti zákona týká.
V současné době existovala řada případů, kdy proti rozhodnutím správních orgánů bylo možno se odvolat přímo k soudu. Tyto případy upravoval dosavadní § 244 násl. Přitom však v některých zákonech byla možnost přezkoumávat správní rozhodnutí vázána na to, že před tím byl vyčerpán pořad instancí ve správním řízení (viz např. § 28 zák. č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů). V takových případech jde o správní soudnictví v pravém slova smyslu, takže žalobou k soudu bude možno domáhat se přezkoumání těchto rozhodnutí, bez ohledu na to, kdy před nabytím účinnosti tohoto zákona nabyla právní moci, pokud bude zachována lhůta uvedená v dosavadním § 247.
K č. III - 5:
Podle současně předkládaného návrhu zákona o soudech a soudcích v souvislosti s § 246b odst. 1 mají ve věcech přezkoumávání správních rozhodnutí rozhodovat zásadně krajské soudy, a to v senátech složených ze tří soudců.
Pro naprostý nedostatek soudců v přítomné době a proto, že lze dokonce očekávat podstatné zvýšení soudní agendy, navrhuje se, aby po dobu tří let rozhodovali v důchodových věcech u krajských soudů samosoudci. Dosud rozhodoval soudce z povolání a se dvěma soudci z lidu. Do tří let lze očekávat podstatné rozšíření počtu soudců.
K č. III - 6:
V důvodové zprávě k § 160 a § 341 je uvedeno, proč s ohledem na to, že odpadá přidělovací právo národních výborů k bytům a tedy i faktické jejich rozhodování, zda vyklizovanému náleží náhrada za byt, a jaká, musí tyto otázky řešit soudy. Existují však nepochybně sta rozsudků, které jsou v právní moci a ve kterých se o náhradě hovoří tak, že jde o náhradní byt nebo náhradní ubytování. Toto "nebo" řešil dosud národní výbor při přidělování náhrady. Protože opatřit náhradu bude muset ten, kdo se vyklizení domáhá, musí být vyřešeno, zda náhrada patří v podobě bytu či v podobě ubytování. Ve věcech dávno skončených to nemůže řešit nalézací soud. Pro soud výkonu naopak jsou tyto tituly pro výkon nevykonatelné, protože jsou neurčité. Tuto neurčitost je třeba odstranit. Bylo proto třeba vyřešit, kterému druhu náhrady jest dáti přednost. Osnova řeší tento problém tak, že dosavadní tituly pro výkon s dvěma druhy náhrady se považují za rozsudky ukládající vyklizení bytu do náhradního bytu. Oprávněný, který se cítí být tímto řešením poškozen, může se samozřejmě domáhat žalobou zjištění, že povinný má nárok jen na náhradní ubytování, popřípadě že nemá na náhradu vůbec nárok. Podobně určovací žaloby připouštěla při změně poměrů i dosavadní judikatura.
K čl. III - 7:
I když z výpočtu v § 274 byly vypuštěny některé tituly pro výkon rozhodnutí, jež napříště nemohou již vzniknout, bylo třeba ustanovení o těchto titulech přesunout do přechodných ustanovení, neboť podle nich i nadále bude možno navrhovat výkon rozhodnutí.
K čl. III - 8:
Obchodní rejstřík byl přesunut ke krajským soudům působícím ve věcech obchodních, jak tomu bylo až do zákona o zlidovění soudnictví. Již proto nemohou dosud příslušné rejstříkové soudy vyřídit návrhy na zápisy podané ke dni nabytí účinnosti zákona.
K čl. IV - 2:
Je třeba napravit legislativní pochybení v odkazu účastníků na přezkoumání rozhodnutí soudem. Tato přezkoumávání se nedějí podle ustanovení občanského soudního řádu o řízení pře soudem v I. stupni.
Závěr:
Finanční nároky na státní rozpočty republik a federace touto novelou vyvolané a předpokládané jsou specifikovány v návrhu zákona o soudech a soudcích, který je současně předkládán.
V Praze dne 23. května 1991
Předseda vlády ČSFR:
Čalfa v. r.
Zásady
novely občanského soudního řádu a notářského rádu
1. Společné novelizacím obou základních procesních předpisů bylo očistit terminologii obou zákonů od názvů, které jsou překonány státoprávním, popř. ekonomickým vývojem. Tak byly nahrazeny všechny termíny Československo, zásady socialistického soužití, socialistické organizace apod. To platí o obou základních předpisech, občanském soudním řádu a notářském řádu.
K čl. I
2. Vyřazení nedemokratických prvků
Z občanského soudního řádu bylo třeba odstranit nedemokratické prvky, které byly svého času dosazeny do o. s. ř. proto, aby byl umožněn dozor nad počínáním fyzických a právnických osob. To se týká zejména ustanovení o účasti prokurátora, národních výborů a společenských organizací v řízení (§ 32 - 35). U národních výborů a společenských organizací, šlo o ustanovení v praxi téměř neužívaná. Jinak tomu bylo s účastí prokurátora, který se mohl zúčastnit zahájeného řízení tím, že do něj vstoupil a co více, mohl ho svým návrhem, bez vůle, ano i proti vůli účastníků zahájit. Tato možnost účasti prokurátora sloužila mimo jiné tomu, aby prokurátor mohl osobně sledovat průběh takového řízení, na kterém jiné nejustiční složky měly zájem. Zahajovat pak řízení bez vůle, ano i proti vůli účastníků, je protismyslné a zcela nepřijatelné v současné politické a ekonomické situaci. Šlo o otrocké napodobení sovětské "leninské" prokuratury.
3. Odstranění dozoru nad dispozitivními úkony účastníků
Podle dosavadního o. s. ř. soud prakticky dozíral nad úkony účastníků, jimiž disponovali s nárokem či s řízením (§ 95, 96, 99, 207, 208, 222). Tak schvaloval z hlediska zájmů společnosti změnu a rozšíření žaloby, omezení a zpětvzetí žaloby, soudní smíry, zpětvzetí odvolání, zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení. Tento stav je neúnosný; úkolem soudu je rozhodovat a nikoli dělat poručníka účastníkům v jejich majetkových záležitostech, s nimiž jinak mohou mimo soud svobodně disponovat.
4. Stížnost pro porušení zákona
Vyřazení prokurátora z občanského soudního řízení má ovšem ten nutný následek, že bylo třeba zrušit instituci stížnosti pro porušení zákona (§ 237 násl.), mimořádného opravného prostředku, směřujícího proti pravomocným rozsudkům a usnesením, popř. notářským rozhodnutím. Základním nedostatkem tohoto institutu bylo, že právo podat tento mimořádný opravný prostředek měl jen prokurátor, který ho mohl-ale nemusel-podat (podání záleželo jen na jeho libovůli) a tato možnost nebyla dána účastníkům; krom toho zpochybňoval právní moc rozhodnutí po dobu tří let.
Bylo proto třeba vytvořit institut mimořádného opravného prostředku, daného do rukou jen účastníkům, který by byl vázán krátkou lhůtou, aby nebyla oddalována právní moc rozhodnutí; dosažení právní moci v co nejkratší době je požadavek zejména v mezinárodním styku. Tento nový mimořádný opravný prostředek se nazývá dovolání. Je ovšem omezen věcně jen na rozhodnutí určitého druhu. Při širších možnostech by soudy byly neúnosně zahlceny.
5. Pravomoc soudů ve věcech obchodních
Do pravomoci soudů se po 40 letech opět vrací rozhodování o vztazích obchodních, zhruba tedy ve sporech mezi podnikateli. Obchodní soudnictví, jež u nás existovalo až do účinnosti zákona o zlidovění soudnictví z roku 1949, bylo tehdy převedeno do arbitráže, jez ovšem byla instrumentem direktivního řízení stejně jako tomu bylo u odpovídajícího hmotného práva (hospodářského zákoníku). Však také rozhodnutí arbitráže se v západním světě neuznávala.
Se zavedením nového obchodního zákoníku je proto třeba obnovit neodvislé obchodní soudnictví a toto zapojit do obecného soudnictví. Pak ovšem bylo třeba upravit i společný procesní předpis - občanský soudní řád a přizpůsobit ho potřebám rozhodování sporů v obchodních věcech. Proto také muselo být vypracováno poměrně velmi detailní rozhraničení obecného a obchodního soudnictví (§ 9 odst. 3 a 4) a v některých detailech upravit některá procesní ustanovení (např. § 79, 87 aj.).
6. Věcná příslušnost soudů
Hospodářská arbitráž rozhodovala dosud v 1. stupni zásadně v útvarech krajských, o odvolání v útvarech národních, republikových a o mimořádných opravných prostředcích na úrovni federální. V občanskoprávním soudnictví - až na bezvýznamnou výjimku - rozhodovaly okresní soudy prakticky o všem, o odvoláních proti rozhodnutím soudů a státních notářství soudy krajské, o stížnostech pro porušení zákona soudy nejvyšší.
Obě větve soudnictví bylo třeba přiblížit, tedy připustit, aby o nejzávažnějších sporech rozhodovaly v 1. stupni soudy krajské - § 9 odst. 2 (očekává se zde zvýšení úrovně), o bagatelních hospodářských věcech naopak soudy okresní (§ 9 odst. 3 písm. a). Tím dojde k určitému vyvážení mezi oběma větvemi civilního soudnictví.
7. Počet instancí
Navrhuje se, aby soudnictví bylo zásadně dvouinstanční. Nebylo možno přistoupit na návrhy, aby byla zavedena 3. instance k Nejvyššímu soudu ČSFR, protože zavedení tří řádných instancí by jednak odporovalo zásadám vytyčeným v roce 1984 v usnesení Výboru ministrů Rady Evropy ve formě doporučení pro lepší fungování justice, jednak by se zasáhlo do kompetenčního zákona v otázce postavení národních republik (a tedy i nejvyšších soudů republik) a federace (tedy Nejvyššího soudu ČSFR). Nebylo možné proto formulovat věc tak, aby Nejvyšší soud ČSFR mohl rozhodovat o řádných opravných prostředcích, tedy ve věci.
8. Listina základních práv a svobod
Procesní předpisy bylo nutno přizpůsobit, jak to ukládá § 6 odst. 1 ústavního zákona, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, ustanovením této Listiny.
To se děje především opětovným rozhodováním soudů o přípustnosti zadržení osob v uzavřeném (léčebném) stavu (čl. 8 odst. 6 Listiny). Tato u nás dávno platná instituce byla odstraněna zákonem o zdraví lidu z roku 1966 a nahrazena velmi problematickou možností obrátit se na národní výbor a po něm na soud, aby se vyslovil o zákonnosti postupu. To je nahrazeno novým ustanovením § 191a - 191d. Protože ovšem v ústavu, bez možnosti svobodného pohybu se mohou teoreticky nacházet osoby od roku 1966, je třeba přezkoumat všechny takto držené pacienty do současnosti, pokud se o nich již dříve nevyslovil soud podle ustanovení zákona o zdraví lidu.
9. Správní soudnictví
Další otázka, kterou bylo třeba řešit, aby se právní řád přizpůsobil Listině občanských práv a svobod, bylo zavedení tzv. správního soudnictví (čl. 36 odst. 2 Listiny).
Jde o to, aby rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní a zájmové samosprávy a správní rozhodnutí vůbec mohla být po vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení přezkoumávána soudem na žádost fyzických a právnických osob. Teoretická možnost prokurátorského protestu byla skutečně více méně jen možností teoretickou. Možnost přezkoumání soudem je však základním pilířem právního státu, který se skutečně také za prvé republiky jako brzda možným nezákonnostem osvědčil. Nejvyšší správní soud byl však zrušen roku 1950, protože jako brzda nezákonnostem se držitelům moci jevil jako trn v oku. Opětovným zavedením správního soudnictví se přiblížíme zpět do rodiny všech kulturních západních států (a nejen těch), aby mohla být přezkoumávána zákonnost všech správních rozhodnutí a vyloučena tak dosud nekontrolovatelná libovůle.