Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991

VI. v. o.

místopředsedy vlády ČSFR RNDr. Jozefa Mikloška, DrSc. na interpelaci podanou skupinou poslanců FS na 16. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů

Bureše Jiřího, Devátého Stanislava, Gandaloviče Petra, Houšky Františka, Hrušky Milana, Humla Ondřeje, Jílka Jiřího, Kesslera Zdeňka, Kobylky Jana, Kopřivy Tomáše, Kováře Jiřího, Kříže Ericha, Laciny Jiřího, Maliny Zdeňka, Malého Michala, Mlčáka Jaroslava, Petrové Jany, Piskoře Jaromíra, Pobežala Jána, Pohanky Milana, Pospíšila Jiřího, Rychtera Miroslava, Ročka Miroslava, Selnera Jaroslava, Scheidera Jiřího, Slámy Věroslava, Soldáta Miloslava, Stome Karola, Suchánka Jaroslava, Sychry Miroslava, Šebka Pavla, Šedivého Filipa, Tejkla Milana, Tomana Petra, Vidíma Jana, Zahrádky Pavla, Zavřela Miroslava, Žaluda Stanislava, Volejníka Lubomíra, Prokopa Michala, Novosada Karla, Kudláčka Libora, Skalického Jiřího, Doležala Bohumila, Mandlera Emanuela, Pernicu Františka, Krejcara Miloše, Roubala Miloslava, Kulana Petera, Zapletala Pavla a Senjuka Rostislava

PODPREDSEDA VLÁDY ČSFR

Vážení páni poslanci,

dovolte mi, abych Vám odpověděl na Vaši interpelaci ve věci personálních a systémových změn v oblasti sdělovacích prostředků a rozhlasového a televizního vysílání.

Při projednávání programového prohlášení uložilo usnesení Federálního shromáždění č. 33/1990 vládě mimo jiné, aby znemožnila monopolizaci sdělovacích prostředků a podnikla legislativní kroky k zajištění jejich plurality a nezávislosti.

Jsem s Vámi zajedno v tom, že situace ve státních sdělovacích prostředcích rozhodně není ideální a že je třeba změnit celé jejich fungování. Dle mého názoru je funkcí sdělovacích prostředků v demokratické společnosti jednak zprostředkování informací, svobodné výměny názorů, kultury a zábavy, a rovněž i určitá kontrola státní moci a správy. Aby mohl rozhlas a televize plnit tuto službu veřejnosti v nejširším smyslu slova, je nutno jednak změnit postavení a charakter těchto sdělovacích prostředků dosud státních ve veřejnoprávní, ale dále i doplnit jejich činnost působením soukromých rozhlasových a televizních stanic. Obojí se má stát příslušnými zákony, navazujícími na zákon kompetenční, zejména pak zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, jehož návrh dostanete v nejbližší možné době do rukou. Tyto zákony stanoví taková pravidla, jako je např. nestrannost zpravodajství a pluralita vyjadřovaných názorů, a určí i demokratické mechanismy kontroly jejich dodržování.

Jistě si však uvědomujete, že přebudování, resp. vytvoření nového systému vysílání není jednorázovou a krátkodobou záležitostí, k jejímuž provedení by postačila výměna ředitelů a schválení jednoho zákona. Přijatý kompetenční zákon je teprve pouze prvním krokem, otevírajícím cestu k dalším.

Předpokládám, že vedle sebe budou působit ve vzájemné spolupráci Československý, Český a Slovenský rozhlas a Československá, Česká a Slovenská televize jako samostatné veřejnoprávní subjekty na straně jedné a soukromý rozhlas a televize na straně druhé tak, aby měli posluchači a diváci k dispozici co nejširší nabídku programových servisů.

Co se týče první uvedené kategorie provozovatelů, jsou tito na základě zákona č. 136/1991 Sb. k vysílání oprávnění ze zákona a na rozdíl od jiných právnických osob a osob fyzických nepotřebují tedy licenci. Tu zde prakticky nahrazují zákony, jimiž tyto instituce jsou nebo budou zřízeny.

Zákony SNR o Slovenskom rozhlase a o Slovenskej televízii jsou již přijaty a od 1. 7. t. r. v účinnosti. Návrhy zákonů ČNR o Českém rozhlasu a o České televizi prošly již, pokud jsem správně informován, připomínkovým řízením. Příprava nových zákonů o Čs. rozhlase a o Čs. televizi je v počátečním stádiu. Zpomaluje ji především obtížnost dohody s českými a slovenskými partnery o šíři vlastní programové tvorby federálních médií a o způsobu jejich financování. ČST i ST předložily první návrhy, které pravděpodobně - vzhledem k neexistenci příslušného federálního resortu - budou posouzeny a dále zpracovávány k tomu ustavenou komisí. Obdobný postup bude zřejmě zvolen i u Čs. rozhlasu.

Již výše jsem naznačil, že tyto institucionální předpisy by měly nově definovat tyto instituce veřejného sektoru a zakotvit jejich nové postavení, strukturu a funkci.

Na tomto základě a po potřebných ekonomických opatřeních by tato média měla dosáhnout maximálně možného stupně deetatizace a nezávislosti na státu, zejména ve smyslu nezávislosti na politické moci. Plné finanční nezávislosti však zřejmě v blízké době nedosáhnou; s rozvojem jejich vlastních komerčních aktivit by se však vazba na státní rozpočet měla oslabovat a snižovat. Pokud je stát bude dotovat či jinak podporovat, pak proto, že má zájem, aby se každému občanu bez ohledu na místo bydliště dostalo určité penzum základních informací a programů, nezávisle na tom, zda jsou či nejsou v dané lokalitě další technickokapacitní a finanční možnosti pro alternativní zdroje informací, i když i toto je naším perspektivním cílem. Model tzv. duálního systému vysílání, který by měl takto vzniknout, je znám a aplikován v naprosto převažujícím počtu zemí demokratické Evropy.

Rozvinuté demokratické duální vysílací systémy se však všude v zahraničí budovaly několik let, obdobně dlouhá byla i příprava a schvalování příslušného zákonodárství, které se navíc pod vlivem technického pokroku a měnících se potřeb neustále proměňuje. Nelze zapomínat na to, že na rozdíl od vyspělých států nemá ČSFR odpovídající právní řád, silnou ekonomiku, trh, sítě, techniku, ani dostatek státního či soukromého kapitálu. Nadšení, ani jakkoliv oprávněné požadavky většiny z nás zde tedy nestačí. Vybudování potřebných základů si vyžádá celou řadu systémových opatření věcných, technických, ekonomických i právních a bude nutně dlouhodobým procesem, pro nějž bude nezbytná seriózní práce nejen legislativy, ale i celého státního aparátu i soukromých iniciativ.

Státní příspěvek na činnost veřejnoprávních médií nemá v budoucnu rozhodně sloužit tomu, aby tato média tvořila propagandistický prostředek a hlásnou troubu jedné skupiny, ať již vlády, parlamentu nebo nejsilnější politické síly ve společnosti. Pokud například poskytnou určitý vysílací čas pro vysvětlování některých aspektů vládní politiky, musí být zároveň přiznána obdobná možnost pro opoziční názory. Veřejnoprávní rozhlas a televize se tedy má stát prostředníkem vyjádření názorové plurality společnosti a má plnit další funkce, které se snaží obecně vyjádři navrhovaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a podrobněji pak příslušné institucionální předpisy. Zároveň mají být zakotveny i určité garance plnění jejich úlohy tak, aby vložené prostředky i tyto instituce jako celek sloužily skutečně svému účelu.

Čs. televize a Čs. rozhlas byly dosud řízeny ústředním ředitelem, jmenovaným vládou, a placeny ze státního rozpočtu. Z tohoto faktu, jakož i z jejich tradiční loajality vůči vládnoucí straně pak veřejnost dovozovala a dovozuje, že jde o média vládní, vládou řízená a že tedy vláda zasahuje do programových otázek a kontroluje jejich program.

Osobně se nedomnívám, že v dnešní politické situaci lze jednoznačně označit některou z existujících stran za stranu vládnoucí. Nicméně, aby se minimalizovala budoucí rizika takové situace, kdy by ať již přímo vláda, nebo nepřímo nejsilnější politická síla prostřednictvím dosazeného ředitele ovládala tato média, svým dopadem nejvýznamnější pro utváření veřejného mínění, je třeba změnit jejich řídící a odpovědnostní vazby a vytvořit určité mechanismy, které by fungovaly nejen jako garant plnění určeného poslání, ale i jako bariéra proti eventuálním tlakům a manipulaci.

Proto nepředpokládáme, že by napříště ředitele Čs. televize a Čs. rozhlasu jmenovala a odvolávala vláda, ani že by tato média byla monokraticky řízena ředitelem jako jediným orgánem. Podle našeho názoru by tato média měla být odpovědna parlamentu a jím i kontrolována, pokud by se podařilo uskutečnit důslednou přeměnu těchto doposud státních příspěvkových organizací na nezávislé veřejnoprávní instituce nejen s vlastní právní subjektivitou, ale i s vlastnickými právy a majetkem. Znamenalo by to změnit jejich hospodářsko-právní podstatu.

Nejvyšším orgánem ČST (a obdobně i Čs. rozhlasu) by napříště měl být speciální kolegiální orgán typu správní rady. Tento nový orgán, pravděpodobně volený parlamentem, či jmenovaný jeho předsednictvem, by nezasahoval do operativní agendy, řízené ředitelem, ale posuzoval by všechny zásadní koncepční, programové, finanční a investiční otázky. Měl by rovněž jmenovat a odvolávat ředitele a zaručovat to, aby se do programové skladby promítly odpovídajícím způsobem zájmy všech částí veřejnosti. K tomuto účelu může být jako poradní orgán ustavena i programová rada, složená ze zástupců nejrůznějších společenských skupin, sdružení a aktivit.

Co se týče aktuální situace ve stávajících státních sdělovacích prostředcích, nedomnívám se, že před schválením nových zákonů by samotná výměna ředitele a několika vedoucích pracovníků přinesla výraznější změny, neboť noví pracovníci by byli zasazení do nevyhovujícího rámce. Podle mého soudu je třeba zásadně změnit celý základ, provést nejprve právní a na jejich podkladě i ekonomické, organizační a personální změny Ředitelé by pak měli být jmenováni podle nového, v zákoně zakotveného klíče, nikoli však už vládou. Optimální by bylo již nyní vybrat několik kandidátů a zahájit jejich přípravu tak, aby byly schopni skutečně vtisknout televizi a rozhlasu novou tvář co nejdříve po svém příchodu do funkce.

Některé personální změny byly sice již provedeny, ale evidentně nejsou postačující. Východisko proto vidíme v zavedení konkurenčního prostředí duálního vysílacího systému, v demonopolizaci, nikoliv však stoprocentní privatizaci rozhlasového a televizního vysílání. Tak to konečně uložil i parlament cit. usnesením i kompetenčním zákonem. Jsme si přitom vědomi toho, že kvantita neznamená sama o sobě a samozřejmě i kvalitu, že rozhojnění programů nepřináší automaticky skutečnou různorodost, vyšší úroveň a objektivitu, kterou si přejeme. Nestrannost zpravodajství, objektivitu, všestrannost a vyváženost informací požaduje i navrhovaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Objektivita je však poněkud abstraktní a relativní kategorii a těžko ji lze zajistit rozhodnutím ať již vlády či jiného státního orgánu. Za klíčovou se proto ve vyspělých demokraciích pokládá především vyváženost programů. Domníváme se, že ji lze dosáhnout souběžným působením dvou faktorů. Za prvé, činností zmíněných programových rad uvnitř veřejnoprávních médií a praktickou licenční politikou orgánů pro rozhlasové a televizní vysílání, které budou zřízeny na úrovni federace a republik a umožní vznik plurality informačních zdrojů. Za druhé, poskytováním prostoru ve vysílání různorodým názorovým proudům.

Návrh zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, který by měl tyto změny umožnit, je již připraven pro nejbližší zasedání vlády ČSFR. Pokud vláda ČSFR návrh schválí, postoupí jej samozřejmě neprodleně Federálnímu shromáždění. Otázka, na které jeho zasedání bude pak zákon zařazen, je již mimo kompetenci vlády. Pevně však věřím, že bude přihlédnuto k naléhavosti přijetí úpravy.

Zdlouhavost přípravy návrhu rozhodně nebyla motivována snahou udržet monopol státu, jak je naznačováno ve Vaší interpelaci. Je třeba si uvědomit, že jde o první zákon svého druhu v ČSFR, který zavádí řadu institutů dosud v našem právním řádu neobvyklých, má výrazně multidisciplinární charakter a naráží proto na řadu nevyhovujících norem jiných právních odvětví, nemluvě již o kompetenčních sporech. Přichází s úplně novou terminologií, a proto musel přistoupit k definování řady pojmů, z nichž mnohé se dosud používaly pouze v teorii masové komunikace nebo v oblasti spojů v poněkud jiném významu. Vzhledem k tomu, že jde o sféru s mimořádně rychlým technickým rozvojem, pokouší se návrh zákona v maximální možné míře tyto změny anticipovat. Dalším důležitým rysem připravovaného zákona je jeho srovnatelnost s úpravami zemí Evropského společenství. Je proto pochopitelné, že celá příprava si vyžádala určitou lhůtu, dokonce mnohem kratší než tomu bylo v některých státech (např. Švýcarsko, Rakousko).

Jsme si však vědomi zdlouhavosti legislativního procesu na straně jedné a aktuální potřeby změn na straně druhé. Vláda ČSFR proto podnikla ještě před schválením příslušných zákonů tyto kroky:

1. S cílem prověřit a vytvořit možnosti vysílacích kapacit pro nestátní sektor zadala Výzkumnému ústavu spojů úkol zmapovat soubor frekvencí využitelných pro nestátní rozhlasové a televizní vysílání.

2. Na základě takto získaných údajů o možnostech rozhlasového vysílání Meziresortní komise vlády ČSFR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání po dohodě se zástupci vlády ČR přistoupila k udílení licencí ke zkušebnímu lokálnímu rozhlasovému vysílání soukromým žadatelům. Po nabytí účinnosti kompetenčního zákona byla pak ustanovena na úrovni České republiky obdobná komise při ministerstvu kultury ČR.

V současné době na základě licencí udělených meziresortními komisemi vlády ČSFR a vlády ČR připravuje své vysílání 10 rozhlasových stanic pražských a 9 stanic, které budou na území ČR zajišťovat nezávislé regionální vysílání (viz příloha).

Obdobným způsobem však nebylo možno před schválením příslušných zákonů postupovat u nestátního televizního vysílání, které vyžaduje mnohem větší investice a s tím spojené podnikatelské záruky. Přidělení licence pro nestátní televizní vysílání dosud brání i § 2 stávajícího zákona o Československé televizi č. 18/1964 Sb., který hovoří o výhradním oprávnění Československé televize k televiznímu vysílání. Toto ustanovení navrhujeme zrušit ještě před předložením nového zákona o Čs. televizi, a to derogační klauzulí zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.

3. Meziresortní komise vlády ČSFR ve spolupráci s Výzkumným ústavem spojů zajistila zpracování možností televizního vysílání na území ČSFR, jež budou k dispozici nezávislému orgánu, který vznikne na základě zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ihned po jeho ustanovení.

Chtěl bych Vás, vážení páni poslanci, ubezpečit, že vláda ČSFR činí vše pro to, aby maximálně urychlila vytvoření zákonného rámce nezbytného pro vznik pluralitního demokratického systému vysílání na území ČSFR a nezávislost sdělovacích prostředků. Domnívám se však, že všechna média, ať již veřejnoprávní či soukromá, budou vždy v určité závislosti na zdroji svých financí, a proto hovořit o stoprocentní nezávislosti je poněkud iluzorní. Musíme proto hledat mechanismy, kterými by mohla být tato podmíněnost minimalizována a vyvažována.

Závěrem chci znovu zdůraznit, že vláda ČSFR si je vědoma faktu, že stav ve sdělovacích prostředcích je nutno změnit. Uplynul však přece jen příliš krátký čas na to, aby se i v jejich činnosti zásady demokracie dostatečně vžily a zachovávaly a aby se vytvořily nové stereotypy chování. Celou situaci chápeme proto jako přechodné období, a to jednak do dopracování příslušné legislativy, ale především do doby, než se v praxi prosadí nové modely vztahů mezi státem, sdělovacími prostředky a veřejností. Nesmíme zapomenout, že na rozdíl od tisku, kde lze navazovat na určitou demokratickou tradici z první republiky, v oblasti rozhlasu a především televize nemáme z čeho vycházet. Právo v oblasti sdělovacích prostředků je u nás prakticky novým právním odvětvím. Z těchto důvodů lze očekávat, že projednávání zákona o rozhlasovém a televizním vysílání bude velmi obtížné. Doufáme nicméně, že i přesto se podaří zákon přijmout a vytvořit na jeho základě demokratický model vysílání.

S pozdravem

Příloha

Vážený pan

Milan Šútovec, CSc.

místopředseda FS

předseda Sněmovny národů FS

Příloha

Pražské -

HALLO WORLD

BONTON

RADIO 1

EVROPA 2

RADIO COLLEGIUM

RADIO VOX

RADIO INFORMATIKA

RADIO GOLEM

RADIO COUNTRY

RADIO INTERPRAGUE

mimopražské -

RADIO MOST

RADIO D. J. LIBEREC

RADIO F Č. BUDĚJOVICE

RADIO FM PLUS PLZEŇ

AGARA CHOMUTOV

RADIO BRNO "95,7"

RADIO STATION BRNO

RADIO KOLEJ OSTRAVA

RADIO PROFIL PARDUBICE