Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991

VI. v. o.

Federální shromáždění ČSFR souhlasí s přístupem k Evropské úmluvě o potlačování terorismu sjednané ve Štrasburku 27. ledna 1977.

Evropská úmluva o potlačování terorizmu byla sjednána v rámci Rady Evropy v r. 1977. Má napomáhat boji proti terorizmu, který se stal nebezpečným jevem, přerůstajícím hranice jednotlivých státu.

Dosavadní praxe ukázala, že nejúčinnějším prostředkem odstranění potenciálních teroristu, je hrozba jejich vydávání do státu, kde spáchali svůj čin. Zbavují se tím možnosti vyhnout se potrestání uprchnutím do jiného státu. Dosavadní mezinárodní dohody o vydávání zpravidla obsahovaly ustanovení o tom, že nelze vydat pachatele politických trestných činů. Tím se v řadě případů vydání znemožňovalo.

Evropská úmluva o potlačování terorizmu zavazuje státy, které jsou její stranou, že při posuzování žádosti jiného členského státu o vydání pachatele nebudou považovat za trestný čin politický, nebo za trestný čin s takovým činem souběžně spáchaným, ani za trestný čin spáchaný z politických pohnutek závažné trestné činy uvedené v čl. 1 a 2 Úmluvy. Jde především o činy ohrožující civilní leteckou dopravu, útoky proti osobám požívajícím mezinárodní ochranu, trestné činy únosu a braní rukojmí a trestné činy spáchané s použitím výbušnin a automatických střelných zbraní. Patří mezi ně dále jakýkoliv závažný násilný čin proti životu, zdraví nebo svobodě osob a závažné činy proti majetku pokud představují hromadné ohrožení osob. Stejně musí členské státy postupovat, půjde-li o pokus spáchání těchto činů a při spolupachatelství nebo pomoci.

Pro státy, které se stanou stranami Úmluvy, se automaticky mění ustanovení všech smluv a dohod platných mezi smluvními státy, které jsou v rozporu s Úmluvou /čl. 3 a 4/.

Smluvní státy si však ponechávají právo odmítnout vydání i pro trestné činy, na které se vztahuje Úmluva, pokud mají vážné důvody předpokládat, že osoba o jejíž vydání se žádá, bude postižena z rasových, náboženských a národnostních důvodů nebo pro její politické přesvědčení /čl. 5/.

Pokud stát využije práva odmítnout vydání musí zajistit, že proti pachateli bude zavedeno trestní stíhání /čl. 6 a 7/.

Úmluva dále zavazuje státy poskytovat si navzájem právní pomoc v trestních řízeních proti pachatelům teroristických činů. Právní pomoc nesmí být v takových případech odmítnuta s odvoláním na to, že jde o politický trestná čin. Odmítnutí je možné jen pokud jsou vážné důvody, že pachatel by byl postižen pro svoji rasu, náboženství, národnost nebo politická přesvědčení /čl. 8/.

Pokud vzniknou při provádění Úmluvy potíže, které se nepodaří vyřešit pomocí dobrých služeb Rady Evropy musí být spor předložen arbitrážnímu řízení /čl. 9 a 10/.

Provádění Úmluvy vyžaduje dosažení určitého stupně spolupráce a podobnost základních principů a ideálů, na kterých je založen politický systém státu. Proto se stranou Úmluvy mohou stát výhradně členské státy Rady Evropy /čl. 11/.

Článek 13 umožňuje státům vyhradit si právo odmítnout vydání i pro činy, na které se Úmluva vztahuje pokud takový čin považuje za politický. I v takovém případě je však povinen při posuzování povahy činu vzít náležitě v úvahu cíle, které Úmluva sleduje /čl. 13/.

Články 12, 14, 15 a 16 obsahují obvyklá závěrečná ustanovení. Depozitářem Evropské úmluvy o potlačování terorizmu je generální tajemník Rady Evropy.

Členské státy Rady Evropy, jež podepsaly tuto úmluvu,

vycházejíce z toho, že cílem Rady Evropy je prohloubení jednoty mezi jejími členy,

jsouce si vědomy rostoucího znepokojení vyvolaného množícími se teroristickými činy,

přejíce si, aby byla přijata účinná opatření k tomu, aby pachatelé těchto činů neunikli stíhání a potrestání,

jsouce přesvědčeny, že vydání je zvláště účinným prostředkem k dosažení tohoto cíle,

se dohodly na následujícím:

Článek 1

Pro účely vydávání mezi smluvními státy nebude žádný z trestných činů uvedených níže považován za politický trestný čin, za trestný čin s politickým trestným činem související ani za trestný čin spáchaný z politických pohnutek:

a/ trestné činy spadající do působnosti Úmluvy o potlačování protiprávního zmocnění se letadel, podepsané v Haagu 16. prosince 1970;

b/ trestné činy spadající do působnosti Úmluvy o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilní letecké dopravy, podepsané v Montrealu 23. září 1971;

c/ trestné činy spáchané útokem na život, zdraví nebo svobodu osob požívajících mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců;

d/ trestné činy únosu, braní rukojmí nebo protiprávního omezování osobní svobod;

e/ trestné činy s použitím bomb, granátů, raket, automatických střelných zbraní nebo dopisů a balíků s nebezpečnou náplní, pokud jejich použití představuje ohrožení osob;

f/ pokus o spáchání uvedených trestných činů nebo účast na nich jako spolupachatele nebo pomocníka osoby, která spáchá nebo se pokusí spáchat takový trestný čin.

Článek 2

1. Pro účely vydávání mezi smluvními státy může smluvní stát nepovažovat za politický trestný činem za trestný čin s takovým trestným činem souvisejícím nebo za trestný čin spáchaný z politických pohnutek každý závažný násilný čin, který není uveden v článku 1 a který je namířen proti životu nebo osobní svobodě.

2. Stejně se bude postupovat rovněž v případě všech závažných činů proti majetku, jež nespadají mezi činy uvedené v článku 1, pokud představují hromadné ohrožení osob.

3. Stejně se bude postupovat při pokusu o spáchání uvedených trestných činů nebo účasti na nich jako spolupachatele nebo pomocníka osoby, která spáchá nebo se pokusí spáchat takový trestný čin.

Článek 3

Ustanovení všech smluv a dohod o vydávání použitelných mezi smluvními státy, včetně Evropské úmluvy o vydávání, se mění, pokud jde o vztahy mezi smluvními státy v rozsahu, v němž nejsou slučitelná s touto Úmluvou.

Článek 4

Pro účely této úmluvy i v případě, že některý z trestných činů uvedených v článku 1 nebo 2 není zahrnut v seznamu trestných činů, které podléhají vydání ve smlouvě nebo úmluvě o vydávání, které platí mezi smluvními státy, bude považován za trestný čin do takového seznamu zahrnutý.

Článek 5

Žádné ustanovení této úmluvy nelze vykládat, jako by zahrnovalo povinnost vydání, má-li dožádaný stát vážné důvody se domnívat, že žádost o vydání odůvodňovaná kterýmkoli z trestných činů uvedených v článcích 1 nebo 2 byla podána s cílem stíhat nebo potrestat danou osobu z rasových, náboženských nebo národnostních důvodů nebo pro její politické přesvědčení nebo když hrozí, že z některého z těchto důvodů bude postavení této osoby ztíženo.

Článek 6

1. Každý smluvní stát přijme potřebná opatření k založení své pravomoci k řízení o trestných činech uvedených v článku 1 tehdy, když se podezřelá osoba nachází na jeho území a pokud ji stát nevydá poté, kdy obdržel žádost o její vydání od jiného smluvního státu, jehož pravomoc ke stíhání se opírá o pravidlo, které rovněž existuje v právním řádu dožádaného státu.

2. Tato Úmluva se nedotýká trestní pravomoci uplatňované na základě vnitrostátního zákona.

Článek 7

Smluvní stát, na jehož území je osoba podezřelá ze spáchání trestného činu uvedeného v článku 1 odhalena, který obdržel žádost o vydání za podmínek uvedených v odstavci 1 článku 6, nevydá-li takovou osobu, předloží věc bez výjimky a bez zbytečného odkladu orgánům k trestnímu řízení. Tyto orgány učiní za stejných podmínek jako v případě každého závažného trestného činu rozhodnutí podle právního řádu tohoto státu.

Článek 8

1. Smluvní státy si budou poskytovat v co nejširší míře právní pomoc v trestních věcech v každém řízení týkajícím se trestných činů uvedených v článcích 1 a 2. V každém případě je použitelným právem, pokud jde o vzájemnou pomoc v trestních věcech, právo státu dožádaného. Právní pomoc nelze odmítnout z pouhého důvodu, že jde o trestný čin politický nebo o trestný čin s takovým trestným činem souvisejícím nebo trestný čin spáchaný z politických pohnutek.

2. Žádné ustanovení této Úmluvy nelze vykládat, jako by zahrnovalo povinnost poskytnout právní pomoc, má-li dožádaný stát vážné důvody se domnívat, že žádost o pomoc odůvodňovaná kterýmkoli z trestných činů uvedených v článcích 1 nebo 2 byla podána s cílem stíhat nebo potrestat danou osobu z rasových, náboženských nebo národnostních důvodů nebo pro její politické přesvědčení nebo že hrozí, že z některého z těchto důvodů bude postavení této osoby ztíženo.

3. Ustanovení všech úmluv a dohod o právní pomoci v trestních věcech použitelných mezi smluvními státy, včetně Evropské úmluvy o právní pomoci v trestních věcech, se mění, pokud jde o vztahy mezi smluvními státy, v rozsahu, v němž nejsou slučitelné s touto úmluvou.

Článek 9

1. Evropský výbor pro problémy kriminalisty bude informovat o provádění této Úmluvy.

2. Bude-li třeba, usnadní přátelské řešení všech obtíží, které s prováděním úmluvy vyvstanou.

Článek 10

1. Každý spor mezi státy týkající se výkladu nebo provádění této úmluvy, který nebyl urovnán podle odstavce 2 článku 9. bude na žádost jedné ze stran sporu předložen arbitrážnímu řízení. Každá ze stran určí arbitra a oba arbitři určí arbitra třetího. Jestliže ve lhůtě tří měsíců od žádosti o arbitrážné řízení jedna ze stran arbitra neurčí, určí arbitra na žádost druhé strany předseda Evropského soudu pro lidská práva. Je-li předseda Evropského soudu pro lidská práva občanem jedné ze stran sporu, přísluší určení arbitra místopředsedovi soudu, nebo je-li místopředseda občanem jedné ze stran sporu, nejstaršímu členovi soudu, který není občanem jedné ze stran sporu. Stejný postup se uplatní, pokud by se dva arbitři nemohli dohodnout na výběru třetího arbitra.

2. Arbitrážní soud sám stanoví pravidla svého řízení. Rozhodnutí přijímá většinou hlasů. Jeho výrok je konečný.

Článek 11

1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení budou uloženy u Generálního tajemníka Rady Evropy.

2. Úmluva vstoupí v platnost tři měsíce od data, kdy bude uložena třetí ratifikační listina, listina o přijetí nebo listina o schválení.

3. Vstoupí v platnost vůči každému signatářskému státu, který ji ratifikoval, a vůči státu, který ji přijal nebo schválil později, tři měsíce od data uložení jeho ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení.

Článek 12

1. Každý stát, při podpisu nebo při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení, může určit území, na něž se vztahuje tato Úmluva.

2. Kterýkoliv stát může při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení nebo kdykoli poté rozšířit provádění této úmluvy prohlášením zaslaným Generálnímu tajemníkovi Rady Evropy na kterékoli další území, jež v prohlášení uvede, za jehož mezinárodní vztahy odpovídá nebo jehož jménem je oprávněn přijímat závazky.

3. Každé prohlášení učiněné na základě předchozího odstavce může být odvoláno pokud jde o území v něm uvedené, za podmínek stanovených v článku 14 této úmluvy.

Článek 13

1. Kterýkoliv stát může při podpisu nebo při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení prohlásit, že si vyhrazuje právo odmítnout vydání, pokud jde o kterýkoli trestný čin uvedený v článku 1, který považuje za politický trestný čin, za trestný čin s politickým trestným činem související nebo za trestný čin spáchaný z politických pohnutek, za předpokladu, že se zaváže, že při posuzování povahy trestného činu vezme náležitě na zřetel jeho povahu zvláštní nebezpečnosti včetně:

a/ toho, že představuje hromadné ohrožení života, zdraví nebo svobody osob; nebo

b/ toho, že se dotýká osoby, jež nemá co do činění s pohnutkami, kterými byl čin motivován; nebo

c/ toho, že k jeho uskutečnění bylo použito krutých a proradných prostředků.

2. Každý stát, který učiní výhradu podle předchozího odstavce ji může plně nebo částečně odvolat. Takové odvolání bude provedeno cestou prohlášení zaslaného Generálnímu tajemníkovi Rady Evropy jež nabude účinnosti dnem jeho doručení.

3. Stát, který učinil výhradu podle odstavce 1 tohoto článku, nemůže se dožadovat provádění článku 1 jiným státem; nicméně, je-li výhrada částečná nebo podmíněná, může se dožadovat provádění tohoto článku v rozsahu, v němž jej sám přijal.

Článek 14

Kterýkoliv smluvní stát může tuto Úmluvu vypovědět písemným sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Taková výpověď nabude účinnosti ihned nebo k pozdějšímu datu, jež bude stanoveno ve sdělení.

Článek 15

Úmluva pozbude účinnosti vůči každému smluvnímu státu, který vystoupí z Rady Evropy nebo k ní přestane příslušet.

Článek 16

Generální tajemník Rady Evropy vyrozumí členské státy rady:

a/ o každém podpisu;

b/ o uložení každé ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení;

c/ o každém datu, k němuž tato úmluva vstoupí v platnost podle článku 11;

d/ o každém prohlášení, které obdržel podle odstavce 1 článku 12, o každém pozdějším prohlášení, které obdržel podle odstavce 2 tohoto článku, a o každém jejich odvolání podle odstavce 3 tohoto článku;

e/ o každé výhradě učiněné podle odstavce 1 článku 13;

f/ o odvolání každé výhrady podle odstavce 2 článku 13;

g/ o každém oznámení podle článku 14 a o datu, k němuž nabývá účinnosti;

h/ o každém pozbytí účinnosti úmluvy podle článku 15.

X X X

Na důkaz toho níže podepsaní řádně zmocněni, podepsali tuto Úmluvu.

Dáno ve Štrasburku dne 27. ledna 1977 v jazyce anglickém a francouzském, přičemž obě znění mají stejnou platnost v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Generální tajemník předá ověřenou kopii každému státu, který Úmluvu podepíše.