Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY

VI. volební období

924

Návrh poslanců Sněmovny lidu Federálního shromáždění

ze dne ......... 199.

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na zákoně:

§ 1

Úvodní ustanovení

/1/ Civilní službou je služba, kterou je občan podléhající branné povinnosti po propuštění z vojska povinen podle tohoto zákona vykonat, jestliže z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání [ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod] odmítá vykonávat vojenskou základní (náhradní) službu [§ 20 odst. 2 písm. a/, b/, f/ zákona č. 92/1949 Sb., (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů] nebo vojenská cvičení.

/2/ Občan vykonává civilní službu v organizacích státu, obcí a v nevýdělečných nestátních organizacích (dále jen "organizace"), zejména ve zdravotnictví, v sociálních službách, při ochraně životního prostředí, při likvidaci následků živelních pohrom a v jiných obecně prospěšných činnostech.

/3/ Při výkonu civilní služby nesmí být občan, který ji vykonává, neodůvodněně zvýhodněn nebo znevýhodněn proti občanům, kteří vykonávají vojenskou základní (náhradní) službu nebo vojenská cvičení.

§ 2

Prohlášení

/1/ Písemným prohlášením může občan odmítnout výkon vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení. V prohlášení musí být uvedeny důvody odmítnutí podle § 1 odst. 1. Prohlášení podává občan okresní nebo jí na roveň postavené vojenské správě, příslušné podle místa trvalého pobytu občana (dále jen "příslušná vojenská správa").

/2/ Splňuje-li prohlášení náležitosti uvedené v odstavci 1, příslušná vojenská správa do 10 dnů od doručení prohlášení vyrozumí občana o jeho propuštění z vojska a současně prohlášení postoupí příslušnému úřadu, v jehož obvodu působnosti má občan trvalý pobyt (dále jen "příslušný úřad").

/3/ Podá-li občan prohlášení podle odstavce 1

a/ v době od doručení povolávacího příkazu k výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenského cvičení do nástupu vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenského cvičení,

b/ během výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenského cvičení, a splňuje-li prohlášení náležitosti uvedené v odstavci 1, příslušná vojenská správa do 90 dnů od doručení prohlášení propustí občana z vojska a současně prohlášení postoupí příslušnému úřadu.

§ 3

Délka civilní služby

/1/ Civilní služba je o dvě třetiny delší než nevykonaná vojenská základní (náhradní) služba [§ 27 odst. 2 a § 28 odst. 3 branného zákona, § 1 písm. a/, nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 230/1990 S., kterým se mění a doplňuje nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 17/1990 Sb., o změně doby trvání vojenské základní služby] nebo její část a o polovinu delší než nevykonaná vojenská cvičení [§ 39 branného zákona] nebo jejich část.

/2/ Do doby nevykonané vojenské základní (náhradní) služby nebo její části a nevykonaných vojenských cvičení nebo jejich části se v případě prohlášení podaného podle § 2 odst. 3 započítá doba vojenské činné služby vykonané ode dne doručení prohlášení příslušné vojenské správě do dne propuštění občana z vojska.

/3/ Občanům, kteří bez vlastní viny do 31. prosince roku, ve kterém dovršili 30 let věku, nenastoupili civilní službu, nahrazující vojenskou základní službu, se délka civilní služby zkracuje na dobu rovnající se délce vojenské základní služby.

/4/ Vláda České a Slovenské Federativní Republiky může délku civilní služby zkrátit nařízením.

§ 4

Povolání do civilní služby

/1/ Občané, kteří jsou povinni vykonávat civilní službu, mohou být do této služby povoláni nejdříve po dovršení 18 let věku. Povinnost vykonat civilní službu místo vojenské základní (náhradní) služby nebo její části trvá do 31. prosince roku, ve kterém dovrší 38 let věku; povinnost vykonat civilní službu místo vojenských cvičení nebo jejich části do 31. prosince roku, ve kterém dovrší 60 let věku.

/2/ Občané, kteří mají vykonat civilní službu, jsou povinni uposlechnout povolávacího příkazu, dostavit se v určeném termínu na stanovené místo v určené organizaci a plnit řádně úkoly s výkonem této služby spojené.

/3/ Povolávací příkaz k nastoupení civil služby vydává příslušný úřad, a to zpravidla do 2 let od propuštění občana z vojska. Proti povolávacímu příkazu se nelze odvolat.

/4/ Povinnost občana nastoupit a vykonávat civilní službu v příslušné organizaci vzniká dnem, kterým příslušný úřad přidělil povolávacím příkazem občana k výkonu služby v této organizaci, a končí dnem uvedeným v rozhodnutí příslušného.úřadu o ukončení tohoto přidělení.

/5/ Dnem nástupu občana k výkonu civilní služby začíná občanu běžet období nepřetržitého trvání této služby, pokud nedojde k jejímu přerušení podle § 5.

/6/ Občanu přísluší náhrada jízdného při nástupu k výkonu civilní služby a při návratu z ní. Náhradu poskytuje organizace, ve které bude nebo byla tato služba vykonávána.

§ 5

Odklad, přerušení, zproštění a prominutí výkonu civilní služby

/1/ Občanům lze na jejich žádost z důvodů zdravotních, rodinných, sociálních a jiných zvláštního zřetele hodných povolit odklad nebo přerušení výkonu civilní služby.

/2/ Výkon civilní služby se odloží, případně přeruší po dobu trvání vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody.

/3/ Příslušný úřad povoluje odklad nebo přerušení výkonu civilní služby tak, aby její výkon občan nastoupil nejpozději v roce, v němž dovrší 25 let věku, a jde-li o studující vysokých škol, po ukončení studia, nejpozději však do roku, v němž dovrší 30 let věku, pokud povinnost k jejímu výkonu nevznikla později.

/4/ Příslušný úřad zprostí občana civilní služby, pokud se stal trvale neschopným k jejímu výkonu ze zdravotních důvodů.

/5/ Občanům, kteří bez vlastní viny do 31. prosince roku, v němž dovršili 30 let věku, nenastoupili civilní službu, nahrazující vojenskou základní (náhradní) službu, může příslušný úřad vykonání civilní služby prominout.

/6/ U funkcionářů politických stran a politických hnutí a u kandidátů na poslance do zákonodárných sborů se nástup do civilní služby odloží, případně se výkon této služby přeruší po dobu volební kampaně až do skončení voleb.

/7/ Poslancům zákonodárných sborů se výkon civilní služby odloží, případně přeruší po dobu, po kterou jsou poslanci zákonodárných sborů.

/8/ Odborovým funkcionářům se výkon civilní služby odloží po dobu trvání stávky nebo stávkové pohotovosti.

/9/ Občané povinní vykonat civilní službu, kteří mají bydliště v cizině, se po dobu pobytu v cizině k výkonu civilní služby nepovolávají. Jsou však povinni ji vykonat po návratu z ciziny.

§ 6

Práva a povinnosti občana při výkonu civilní služby

/1/ Výkon práv a svobod občanů vykonávajících civilní službu, zaručených Listinou základních práv a svobod, může být omezen zákonem jen v případech v Listině uvedených.

/2/ Občan je povinen podle pokynů organizace osobně vykonávat v organizaci všechny činnosti v souladu s tímto zákonem, pokud pro něj nejsou nevhodné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a fyzickým schopnostem.

/3/ Občan může opustit obec, kde vykonává civilní službu, jen se souhlasem vedoucího organizace nebo jeho statutárního zástupce.

/4/ Občan vykonávající civilní službu nesmí být výdělečně činný ani být členem orgánů společností vykonávajících podnikatelskou činnost.

/5/ Na povinnosti občana vyplývající z výkonu činností podle odstavce 1 se přiměřeně vztahují ustanovení zákoníku práce o základních povinnostech pracovníků [§ 73 zákoníku práce].

§ 7

Následky porušení povinností občana při výkonu civilní služby

/1/ Při závažném nebo opětovném porušení povinností vyplývajících pro občana z výkonu civilní služby může vedoucí organizace navrhnout příslušnému úřadu, aby prodloužil dobu trvání civilní služby. Příslušný úřad může dobu trvání civilní služby prodloužit i opakovaně, vždy nejvýše o 14 dnů.

/2/ V případě zaviněné nepřítomnosti občana při výkonu civilní služby prodlouží tento úřad dobu trvání civilní služby o takto zameškanou dobu.

/3/ Proti rozhodnutí úřadu podle odstavce 1 a 2 se může občan odvolat.

/4/ Odvolací úřad může na žádost občana prominout povinnost vykonat prodlouženou dobu trvání civilní služby, o níž bylo rozhodnuto podle odstavce 1 a 2.

/5/ Ustanovením předchozích odstavců není dotčena odpovědnost za trestné činy podle jiných právních předpisů. [§ 272 písm. a/ až d/ a § 280 zákona č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon]

§ 8

Povinnosti organizace

/1/ Organizace, v níž se vykonává civilní služba, je povinna zajistit občanu tuto službu konajícímu bezplatné ubytování, poskytnout mu bezplatně pracovní oděv, stravu nejméně třikrát denně v hodnotě stravovací normy vojáka v základní službě a služné ve výši odpovídající služnému vojína v základní službě. Organizace poskytne občanu též přiměřený příspěvek na ošacení.

/2/ Odmítne-li občan vykonávající civilní službu vyhovující bezplatné ubytování nebo stravování, jež mu organizace nabídne, nemá nárok na náhradu.

/3/ Pokud pracovníku organizace při výkonu práce náleží podle mzdových předpisů příplatky za práci ve ztížených podmínkách nebo ve zdravotně škodlivém prostředí, nebo pokud má pracovník z tohoto důvodu nárok na dodatkovou dovolenou, je organizace povinna poskytnout tyto příplatky nebo dodatkovou dovolenou za stejných podmínek i občanu vykonávajícímu civilní službu ve stejných podmínkách.

§ 9

Doba výkonu činnosti a služební pohotovost

/1/ Vedoucí organizace může nařídit občanu služební pohotovost; přitom musí být občanu zachována doba nepřetržitého odpočinku podle odstavce 2.

/2/ Doba skutečného výkonu činnosti a doba nařízené služební pohotovosti tvoří služební směnu. Občan má nárok na nepřetržitý odpočinek mezi dvěma služebními směnami v rozsahu nejméně 8 hodin a jednou týdně na nepřetržitý odpočinek v rozsahu nejméně 24 hodin.

/3/ Skutečný výkon činnosti v civilní službě nesmí překročit týdenní pracovní dobu stanovenou v pracovněprávních předpisech pro obdobnou práci; do skutečného výkonu činnosti se nezapočítává doba služební pohotovosti.

§ 10

Řádná a zvláštní dovolená při výkonu civilní služby

/1/ Řádná dovolená se občanům při výkonu civilní služby poskytuje v rozsahu odpovídajícímu dovolené vojáka v základní službě. Občané vykonávající civilní službu místo vojenských cvičení nebo jejich části nemají v té době nárok na řádnou dovolenou.

/2/ Vykonává-li občan civilní službu místo části vojenské základní (náhradní) služby, poskytuje se mu přiměřená část řádné dovolené.

/3/ Nástup řádné dovolené určuje vedoucí organizace [§ 108 zákoníku práce].

/4/ Vedoucí organizace může občanu v civilní službě poskytnout zvláštní dovolenou z důvodů a v rozsahu, které odpovídají zvláštní dovolené poskytované vojákům v základní (náhradní) službě.

Přechodná ustanovení

§ 11

Ministr obrany může z vojska propustit osoby, které byly před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženského vyznání.

§ 12

Délka civilní služby pro občany, kteří před účinností tohoto zákona podali prohlášení o odmítnutí vojenské činné služby podle § 2 odst. 1 zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, je o polovinu delší než nevykonaná vojenská základní (náhradní) služba nebo její část a o polovinu delší než nevykonaná vojenská cvičení nebo jejich část.

Ustanovení společná a závěrečná

§ 13

Podrobnosti výkonu civilní služby stanoví vláda České republiky a vláda Slovenské republiky nařízením.

§ 14

Způsob podání prohlášení podle § 2 během výkonu vojenské základní (náhradní) služby a vojenských cvičení může federální ministerstvo obrany a federální ministerstvo vnitra upravit v mezích tohoto zákona zvláštními předpisy.

§ 15

V řízení podle tohoto zákona postupují příslušné úřady podle obecných předpisů správního řízení [zákon č. 71/1968 Sb., o správním řízení (správní řád)], pokud tento zákon nestanoví jinak.

§ 16

Odpovědnost občana v civilní službě za škodu způsobenou organizaci a odpovědnost organizace za škodu způsobenou občanovi v civilní službě se řídí obecně závaznými právními předpisy.

§ 17

Zrušují se §§ 1 až 11, 16, 17 a 19 zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě.

§ 18

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Počátek úsilí o realizaci práva odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání je spojeno s rozšířením branné povinnosti, resp. s rozšířením existence armád vytvářených na základě pravidelných odvodů v evropských zemích během 1. světové války. První instituty civilní služby pro ty, kteří odpírají z uvedených důvodů vykonávat službu v armádě nebo službu se zbraní, byly zaváděny již ve 20. letech ve Skandinávii. V západní Evropě se civilní služba rozšířila v 50. letech po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv.

V počátcích své existence byla civilní služba vnímána jako náhrada za službu vojenskou a důvody svědomí, pro které občané odmítali vojenskou službu, byly chápány jako určitá subjektivní nezpůsobilost k jejímu výkonu, kterou je nutno zevrubně zkoumat. Každý odpírač předstupoval proto před komisi, kde musel důvody svého odepření osobně vyložit, podepřít důkazy a obhájit. Postupně však začaly jednotlivé státy od tohoto postupu upouštět. Nejprve bylo rozhodování o zařazení do civilní služby odnímáno vojenským odvodním orgánům a svěřováno civilní správě. V další fázi, zhruba na přelomu 70. a 80. let, došlo k liberalizaci podmínek pro zařazení k civilní službě. Dlouhé období bez války, přijímání mravních hodnot nenásilí veřejností a také změny ve struktuře armády samotné, vedly postupně k pojetí civilní služby jakožto plnoprávné alternativy vůči službě v armádě. Dalším důvodem, který přispěl k tomuto pojetí, byla problematičnost administrativní a právní procedury prověřování a prokazování důvodů víry či svědomí (důvody totiž žadatel o civilní službu může jen těžko dokázat a komise zase těžko může dokazovat jejich nepřítomnost). To nakonec vedlo k celkové liberalizaci kriterií na odepření vojenské služby a akceptování obecného nesouhlasu s vojenskou službou jako důvodu pro její odmítnutí. Evropský parlament na tuto situaci reagoval v roce 1983 rezolucí, v níž požaduje, aby individuálně motivované prohlášení bylo dostatečným podkladem pro uznání statutu odpírače z důvodů svědomí, protože "... žádný soud a žádná komise nemůže zkoumat svědomí jednotlivce ...". Táž rezoluce požaduje, aby délka civilní služby přesahovala délku služby vojenské jen v "rozumné míře", maximálně však o polovinu.

Jako "odrazovací nástroj" před volbou civilní služby je nyní místo zkoumání důvodů svědomí upřednostňována její délka. Ta se pohybuje u zemí ES většinou mezi 1,2 až 1,4 násobkem délky povinné vojenské služby a je často dále diferencována podle "atraktivnosti" oblastí, v nichž je vykonávána. V Dánsku například trvá v jednotkách civilní obrany a ve zdravotnických zařízeních 10 měsíců a v sociálních, kulturních a náboženských organizacích 15 měsíců. Obecně platí, že v zemích velmi liberálního posuzování vlastní žádosti o civilní službu (Finsko, Norsko) je její trvání delší (1,7 a 1,3 násobek povinné vojenské služby) a naopak - v Rakousku a v Itálii, kde je délka civilní služby shodná s délkou služby vojenské, je nutno žádost obhajovat před komisí. Od takové praxe však již většina západoevropských zemí odstoupila nebo právě odstupuje (což platí i pro Rakousko a Itálii). Před komise (v zemích, kde dosud existují) jsou odpírači předvoláváni jen v případech, je-li důvodné podezření o důvěryhodnosti jejich tvrzení - například zjistí-li se, že vlastní licenci na používání střelné zbraně nebo že v minulosti spáchali násilný trestný čin. Podíl zamítnutých žádostí o civilní službu se v minulých letech ve většině západoevropských zemí pohyboval v jednotkách, nebo dokonce v desetinách procent.

V čs. právním řádu bylo právo na odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí zakotveno na jaře roku 1990 v zákonu o civilní službě a necelý rok poté v Listině základních práv a svobod. Realizace zákona č. 73/1990 Sb. o civilní službě však byla od počátku spojena s mnohými problémy. Na rozdíl od západní Evropy (zde proces liberalizace podmínek zařazení k civilní službě probíhal několik desetiletí, takže se mu postupně přizpůsoboval nejen civilní státní sektor rozšiřováním počtu pracovních míst pro odpírače, ale i armáda) u nás bohužel přijetí zákona o civilní službě, zákona relativně liberálního a v podstatě odpovídajícího evropským zkušenostem a praxi, časově spadá vjedno s reorganizací státní správy i armády a pro jednu i druhou oblast takto vznikají nepředpokládané potíže.

Navrhovaný zákon reaguje na tyto problémy. Jeho cílem je mimo jiné omezit počet žadatelů o civilní službu znevýhodněním těch, kteří o ni žádají během výkonu vojenské základní služby nebo vojenského cvičení. Těch je v současní době většina z celkového poštu odpíračů vojenské služby. Počet prohlášení o odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí přesáhl za dobu platnosti zákona již 30 tisíc. Zhruba dvě třetiny z nich podali vojáci v činné službě. Čs. armádě tak vznikají nemalé potíže v průběhu výcviku a dochází i k problémům se zabezpečováním bojové pohotovosti útvarů.

Výkon civilní služby je podle současné ústavy v kompetenci republik. Proto navrhovaný zákon upravuje pouze základní vztahy vyplývající z implementace Listiny základních práv a svobod. Podrobnosti o způsobu výkonu civilní služby, orgány při tom činné a další náležitosti budou upraveny právními normami republik.

Text § 1 je uveden do souladu s Listinou základních práv a svobod. Navrhované znění také explicitně stanoví (na rozdíl od zák. č. 73/1990 Sb.) místo kterých druhů vojenské činné služby se civilní služba vykonává a které osoby jsou jí povinny.

Navrhovaná úprava stanoví obdobně jako zák. č. 73/1990 Sb. způsob podání prohlášení a navíc umožňuje znevýhodnit občany, kteří podají prohlášení až po obdržení povolávacího příkazu k výkonu vojenské služby nebo během jejího výkonu. V § 3 je provedena diferenciace délky trvání civilní služby. Vláda České a Slovenské Federativní Republiky se opravňuje ke zkrácení civilní služby. Zde uvedená koncepce institutu civilní služby vyhovuje jak znění čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, tak i rezoluci Evropského parlamentu A3 - 15/89.

Tato část upravuje povolávání občanů k civilní službě, její nastoupení a výkon, odklad, přerušení a zproštění výkonu civilní služby, práva a povinnosti občana zařazeného do civilní služby, včetně vymezení následků porušení zde uvedených povinností, i povinnosti organizace vůči občanu, který vykonává civilní službu. Civilní služba je zde uvedena do souladu s novelizovaným branným zákonem.

Ministr obrany se zmocňuje, aby mohl propustit z vojska osoby, které před platností zákona č. 73/1990 byly pravomocně odsouzeny za odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí. Zároveň se specifikuje délka civilní služby pro občany, kteří o ni požádali před platností tohoto zákona.

Republikové vlády se zmocňují, aby stanovily nařízením podrobnosti výkonu civilní služby. Navrhuje se, aby pro řízení podle tohoto zákona platil správní řád.

V Praze 4. října 1991