Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky 1991
PREZIDENT
ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY
978
Vážený pan
Alexander Dubček
předseda FS
Vážený pane předsedo,
seznámil jsem se s textem zákona, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí, přijatého dne 14. 10. Federálním shromážděním. Rovněž jsem se seznámil se všemi mně dostupnými domácími a zahraničními expertízami tohoto zákona a s různými stanovisky organizací a občanů k němu.
Souhlasím s názorem většiny poslanců, politických stran i velké části naší veřejnosti, že tento zákon - byť nezvyklý a mimořádný - je nutný, protože mnohé osoby, svázané s totalitním systémem, které se po léta aktivně podílely na pošlapávání lidských práv v naší zemi, nevyužily možnosti, kterou po demokratické revoluci měly, nepochopily svůj díl odpovědnosti za utrpení společnosti a nevzdaly se dobrovolně významných funkcí ve státní správě a ve veřejném životě. Mnoho institucí si dík této skutečnosti nezískalo důvěru naší veřejnosti a v leckteré z nich působí lidé, kteří - ať už proto, že se nedokážou zbavit svých starých praktik, anebo ze zlé vůle - brzdí a maří tvorbu vskutku demokratického rádu a znemožňují těm, kteří si zachovali bezúhonnost, aby se uplatnili.
Zároveň jsem ale dospěl k názoru, že zmíněný zákon je ve své dnešní podobě dost problematický, protože je založen na principu kolektivní viny či kolektivní odpovědnosti, omezuje práva některých osob jen na základě jejich dávné či nedávné příslušnosti k určité vnějšími znaky definované skupině, povyšuje některé záznamy bývalé StB, respektive jejich absenci, na jediné a nejvyšší měřítko toho, zda někdo může zastávat určité funkce, a výrazně omezuje, ztěžuje či dokonce v některých případech vylučuje právo na odvolání, obranu a zvážení individuální odpovědnosti. I když má stát zajisté právo určovat předpoklady pro výkon státních funkcí, svým duchem odporují tyto rysy zákona - podle mého přesvědčení - osvědčeným zásadám demokratického právního řádu. Nelze proto vyloučit, že Ústavní soud ČSFR, až začne působit, nebo příslušné mezinárodní instituce mohou dospět k nálezu, že tento zákon je v rozporu s různými mezinárodními normami, které Československo přijalo, případně s Listinou základních práv a svobod, která je součástí naší platné ústavy.
Hlavně se ovsem obávám, že uplatnění tohoto zákona v jeho dnešní podobě by mohlo být zdrojem nových nespravedlností a křivd a že by tu mohl být v začátcích budování nového demokratického systému výtvorem nedobrý precedens.
Proto Vaším prostřednictvím doporučuji poslancům Federálního shromáždění, respektive členům jeho ústavně-právních výborů, aby ve spolupráci s Legislativní radou federální vlády posoudili možnost novelizace tohoto zákona, připravili její návrh a předložili ho plénu Federálního shromáždění k projednání.
Domnívám se, ze novela zákona by měla obsahovat tyto změny:
1) Měl by být odstraněn složitý, nepraktický, zdlouhavý a ochranu osobnosti dostatečně nezajišťující způsob, jakým organizace získávají osvědčení či nález o členství občana v StB, či o jeho spolupráci s ní. Myslím si, že by mělo být zrušeno nálezní řízení před komisí FMV a že všem občanům by měl být vydáván pouze jediný dokument, totiž osvědčení. Právo získat osvědčení musí mít, jak zákon správně stanoví, každý občan. Každému by bylo FMV povinno do dvou měsíců po podání žádosti jeho osvědčení osobně doručit. Ti občané, kteří zastávají funkce podle §1 zákona, by byli povinni své osvědčení předložit orgánu či organizaci, které je volí, jmenují či ustanovují, spolu s čestným prohlášením podle § 4 odstavce (3), nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti. Kdo by tyto dokumenty do této lhůty nepředložil, musel by být odvolán ze své funkce, případně by s ním musel být rozvázán pracovní poměr způsobem neodporujícím Zákon ku práce (výjimkou by bylo pouze to, že není třeba souhlasu odborové organizace). Tento postup by zajistil naprostou důvěrnost obsahu osvědčení, který by znal pouze občan, jehož se týká, a znemožnil by tudíž veřejné skandalizování těch, jejichž osvědčení je pozitivní, jakož i jejich rodinných příslušníků. Každý z těchto funkcionářů by měl dost času sám opustit svou funkci nebo rozvázat pracovní poměr, aniž by musel být znám důvod, který ho k tomu vede. Byl by to postup kulturnější, ale zároveň přísnější, protože by se týkal všech typů spolupráce s StB.
2) Všichni funkcionáři, jejichž osvědčení by mluvilo v jejich neprospěch, kteří by však byli přesvědčeni, že je jim křivděno, by měli mít možnost řádně se odvolat k soudu. Důkazní břemeno by ovšem bylo na nich. Soud by na základě jejich výpovědi, jiných listinných důkazů, svědeckých výpovědí atd. mohl individuálně posoudit jejich kauzu, zvážit, zda z hlediska účelu zákona není správné rozhodnout v jejich prospěch a případně vynést rozsudek v tom smyslu, že jsou způsobilí svou funkci i nadále zastávat. Odvolat by se mohli například ti, podle jejichž názoru osvědčení nepostihuje zvláštní okolnosti jejich případu, nevystihuje celou pravdu či zkresluje ji, nebo ti, kteří se zavázali ke spolupráci pod hrozbou ztráty života či pronásledování dalších osob, ale reálně s StB nespolupracovali, anebo posléze ti, kteří se angažovali po léta za vítězství demokracie a bojovali proti porušování lidských práv, přičemž toto jejich působení mnohonásobně převážilo jejich případné dávné selhání či pochybení. Lze si dokonce představit i případy, že někdo v padesátých letech vstoupil do oficiální organizace nebo přijal určitou funkci na pokyn nějakého odbojového seskupení, které chtělo tímto způsoben získávat informace o chystaných protiprávních nebo nemorálních činech státní moci a varovat zavčas ohrožené. Vzhledem k důvěrnosti osvědčení a vzhledem k tomu, že soudní líčení je ze zákona veřejné, je nepravděpodobné, že by se zákonem dotčené osoby ve větším množství odvolávaly. Nicméně tuto možnost by ze zásady měly mít. Kdyby zákon měl v celé republice ukřivdit jednomu jedinému občanu, nebyl by dobrý. Z principiálních důvodů musí tedy obsahovat právo na objektivní posouzení jednotlivého případu. Heslo říkající, že když se kácí strom, létají třísky, by u nás nemělo už nikdy platit. Princip, který navrhuji, by odstranil všechny důvody k námitkám, které jsou proti dnešní podobě zákona vznášeny, a zároveň by nijak neohrozil jeho účel. K posuzování individuálních případů by mohly být při krajských a nejvyšších soudech zřízeny zvláštní senáty z pečlivě vybraných a veskrze bezúhonných soudců. Odvolání občana by ovšem nemohlo mít odkladný účinek. Tytéž senáty by měly projednávat i případy osob, které se v čestném prohlášení přiznaly k tomu, že nesplňují předpoklady dané zákonem (§ 2, odst. 1 písmeno d) až h)), ale zároveň dokazují, že vzhledem k individuálním okolnostem na ně zákon dopadá s nepřiměřenou tvrdostí (jde například o občany, kteří byli po nějaký čas registrováni v LM bez svého vědomí nebo kteří v některé stranické funkci prokazatelně vzdorovali totalitní moci). Naopak v případech, kdy budou mít organizace či jednotliví občané důvodnou pochybnost o pravdivosti čestného prohlášení, měly by být příslušné organizace povinny předat věc k rozhodnutí normálnímu soudu, který by ji posuzoval podle obecného práva.
Domníván se, že kdyby do novely zákona byly vtěleny tyto mnou navrhované zásady, nejen, že by byly odstraněny hlavní prvky, které ho činí problematickým, ale zároveň by se podstatně zjednodušilo jeho uplatňování.
K volné úvaze poslancům dávám, zda by neměli znovu prozkoumat výčet kategorií občanů, kteří nesplňují předpoklady k výkonu stanovených funkcí, některé kategorie omezit a některé naopak rozšířit. Nejsem si jist, zda například u Lidových milicí by se zákon neměl vztahovat jen na ty, kteří déle než rok zastávali velitelské funkce; nevím zda by se zákon, pokud jde o StB, neměl vztáhnout pouze na složky určené k boji proti vnitřnímu nepříteli; nejsem si rovněž jist, zda je nutné, aby se vztahoval na členy prověrkových komisí z roku 1948. Od té doby uplynulo 43 let a i nejtěžší zločiny jsou po takto dlouhé době vyhlazeny nebo promlčeny. Zdá se mi, že v tomto bodě chce zákon pouze politicky demonstrovat, že porušování lidských práv začalo u nás v únoru 1948. Na druhé straně se zákon vůbec nedotýká osob, které svou publicistickou činností podporovaly bezpráví, oslavovaly politické procesy a systematicky ve společnosti vytvářely atmosféru strachu. Rovněž dávám k úvaze, zda nemají být - bude-li zákon novelizován tak, jak navrhuji - zrušeny výjimky, udělované ministry vnitra a obrany, a zda nemají být nahrazeny právem těchto ministrů odvolat se k témuž soudu, který vyřizuje odvolání občanů. Bylo by to nepochybě právně čistší.
Zákon, jak známo, nemůže být novelizován, nenabyl-li platnosti vyhlášením ve Sbírce zákonů. Zákon podepíši, jak je obvyklé, až mi bude doručen s podpisem předsedy Federálního shromáždění a předsedy federální vlády. Nemám v úmyslu odkládáním svého podpisu odkládat jeho vyhlášení, a tím i možnost jeho novelizace.
Pevně věřím, že mé náměty poslanci věcně posoudí. Prosím, abyste tento dopis povazoval za mou zákonodárnou iniciativu, obsahující zásady novely zákona.
Zároveň Vaším prostřednictvím žádám Federální shromáždění, aby do svého programu brzy zahrnulo volbu členů Ústavního soudu. Ukazuje se, ze stojíme a budeme stát před otázkami, o nichž může s konečnou platností rozhodnout pouze Ústavní soud.
Srdečně zdraví
V Praze dne 17. října 1991