FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991
VI. v. o.
1113
Návrh
poslanců Federálního shromáždění Ing. J. Luxe, Ing. Jaroslava Cuhry, Bohuslava Hubálka a Ing. Jana Fričara
na vydání zákona
o protikomunistickém odboji
NÁVRH
zákona o protikomunistickém odboji
Federální shromáždění ČSFR
- vědomo si své povinnosti ocenit zásluhy těch, kteří v boji proti komunistické moci přinesli i ty nejvyšší oběti, aby přispěli k obnovení svobody a demokracie v Československu,
- vědomo si nezbytnosti v souladu se zásadami mezinárodního práva pohnat k odpovědnosti nejvyšší představitele komunistické moci v Československu, kteří po únoru 1948 spáchali činy charakterizované mezinárodním právem jako zločiny a naplnili skutkové podstaty závažných trestných činů podle Československého práva a kteří jsou odpovědni za všestranný úpadek morálních, společenských, ekonomických a politických hodnot v Československu po únoru 1948
usneslo se na tomto zákoně:
§ 1
Protikomunistický odboj
1/ V souladu s čl. 23 Listiny základních práv a svobod se protikomunistickým odbojem rozumí aktivní odpor československých občanů proti komunistické moci projevený či projevovaný organizovaně nebo individuelně v době od 20. února 1948 do 17. listopadu 1989 /dále jen "rozhodné období "/ veřejnými občanskými postoji nebo akty odporu, a to jak na území ČSFR tak i v zahraničí.
2/ Pro účely tohoto zákona se považuje za československého občana i ten, který byl zbaven čs. občanství komunistickou mocí.
§ 2
Etapy protikomunistického odboje
První etapa protikomunistického odboje se pro účely tohoto zákona vymezuje obdobím od 20. února 1948 do 8. května 1960. Druhá etapa se vymezuje obdobím od 9. května 1960 do 17. listopadu 1989.
§ 3
Účastník protikomunistického odboje
1/ Účastník protikomunistického odboje je čs. občan, který v rozhodném období se stavěl na odpor proti komunistické moci formami uvedenými v ustanoveních §§ 4 až 7 tohoto zákona.
2/ Účastníku protikomunistického odboje, který vykonával odbojovou činnost podle ustanoveních §§ 4 a 7 tohoto zákona bude přiznán statut účastníka odboje, jestliže tuto činnost vykonával zpravidla minimálně 12 měsíců. Doba účasti na odbojové činnosti v různých časových obdobích či v různých formách se v zásadě sčítá.
3/ Pokud účastník protikomunistického odboje utrpěl v souvislosti s odbojovou činností uvedenou v ustanoveních §§ 4 a 7 tohoto zákona vážnou újmu na zdraví nebo zemřel, k době uvedené v odst. 2 se nepřihlíží.
§ 4
Člen ilegální organizace
1/ Účastníkem protikomunistického odboje je čs. občan, který v rozhodném období byl členem ilegální organizace nebo skupiny aktivně bojující proti komunistické moci.
2/ Pro účely tohoto zákona se považuje za člena ilegální organizace ten, kdo se účinně podílel na vytvoření ilegální organizace nebo se aktivně účastnil na činnosti takové organizace.
§ 5
Politický vězeň
1/ Účastníkem protikomunistického odboje je čs. občan, který byl politickým vězněm nebo byl z politických důvodů internován v táboře nucených prací nebo byl z politických důvodů internován.
2/ Podle tohoto zákona je politickým vězněm ten, kdo byl v rozhodném období omezen na osobní svobodě vězněním, zařazením do tábora nucených prací nebo internováním pro svůj aktivní odboj proti komunistické moci z důvodů politických, náboženských či z dalších důvodů souvisejících s protikomunistickým odbojem.
§ 6
Jiné zjevné formy odboje
1/ Účastníkem protikomunistického odboje je čs. občan, který v rozhodném období:
a) byl autorem petic či obdobných materiálů nebo zabezpečoval jejich tisk či rozšiřování,
b) organizoval politické organizace či veřejná vystoupení proti komunistické moci.
2/ Činnost uvedená v odst. 1 se povazuje za protikomunistický odboj pouze za podmínky, že důsledkem takového jednání bylo zahájení trestního stíhání nebo omezení svobody podle zvláštního zákona.
§ 7
Protikomunistický odboj v zahraničí
Účastníkem protikomunistického odboje je čs. občan, který v rozhodném období:
a) opustil republiky z důvodu hrozícího zatčení a odsouzení nebo z důvodu hrozící jiné obdobné formy persekuce jako důsledku protikomunistického odboje,
b) vyvíjel v zahraničí politickou, publicistickou či jinou prokazatelně protikomunistickou činnost zaměřenou k obnově svobody a demokracie v Československu.
§ 8
Překážky pro přiznání statutu účastníka protikomunistického odboje
Statut účastníka protikomunistického odboje, i když jinak splňuje podmínky uvedené v §§ 3 až 7, nemůže zásadně nabýt ten, kdo v rozhodném období:
a) byl členem KSČ nebo KSS,
b) vědomě a aktivně se podílel nad rámec svých povinností na budování, rozvoji a upevňování komunistické moci,
c) v souvislosti s činností ilegální organizace se dopustil činů, které jsou trestné i podle práva platného ke dni účinnosti tohoto zákona a nesouvisely s realizací práva odporu proti komunistické moci; tím není dotčeno ustanovení § 14 tohoto zákona,
d) vykonával činnost uvedenou v § 2, zákona č. 451/91 Sb.
§ 9
Práva účastníků protikomunistického odboje
1/ K právu účastníků protikomunistického odboje patří zejména práva na:
a) plnou morální rehabilitaci,
b) odškodnění,
c) zvláštní důchodové zabezpečení.
2/ V případech, kde nebylo poskytnuto odškodnění podle zvláštního zákona, poskytne se odškodnění podle obecně platných právních předpisů.
3/ Zvláštním důchodovým zabezpečením se pro účely tohoto zákona rozumí zvýšení důchodu pro účastníka protikomunistického odboje v prvním resp. druhém obdobím o 25 %, resp. o 15 % (viz § 2)
§ 10
Komise pro přiznání statutu účastníka protikomunistického odboje
1/ Komise pro přiznání statutu účastníka protikomunistické ho odboje (dále jen "komise") rozhodují o přiznání statutu v případech uvedených v § 3.
2/ Sídlem komisí jsou sídla krajských soudů.
3/ Každá z komisí se skládá z předsedy, místopředsedy a jednatele, jmenovaných předsedou Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, a dalších čtyř členů, které na návrh ministra vnitra České a Slovenské Federativní Republiky a vedení Konfederace politických vězňů Československa jmenuje rovněž předseda Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky.
4/ Podmínky pro řádnou činnost komisí a jejich pomocného a odborného aparátu zajišťuje vláda České a Slovenské Federativní Republiky.
§ 11
Řízení před komisemi
1/ Řízení před komisemi a vztahy komisí k jiným orgánům a organizacím se řídí statutem a jednacím řádem komisí vydaným předsedou NS.
2/ Komise zahajují řízení na základě návrhu žadatele o přiznání statutu účastníka protikomunistického odboje nebo z vlastní iniciativy.
3/ Proti rozhodnutí komise se může žadatel odvolat k příslušnému soudu. Rozhodnutí soudu je konečné.
§ 12
Morální tribunál
1/ Morální tribunál (dále jen "tribunál") všestranně zhodnotí podíl odpovědnosti představitelů komunistické moci za úpadek morálních, společenských, ekonomických a politických hodnot, k němuž došlo v Československu v rozhodném období. Zároveň posoudí možnost trestně-právní a občanské odpovědnosti pro účely předání věci příslušnému soudu.
2/ Předsedu, místopředsedu a dalších pět členů tribunálu jmenuje prezident České a Slovenské Federativní Republiky zejména z řad význačných právníků, historiků a účastníků protikomunistického odboje.
3/ Tribunál vynese rozhodnutí o morální odpovědnosti představitelů komunistické moci za úpadek podle odst. 1. Shledá-li důvodnost domněnky trestně-právní nebo občansko-právní odpovědnosti, předá věc příslušnému orgánu.
4/ Rozhodnutí tribunálu je konečné.
5/ Podrobnosti řízení před tribunálem a otázky související upraví zvláštním zákonem Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky.
§ 13
Přechod práv účastníků protikomunistického odboje
1/ Práva účastníka protikomunistického odboje, který byl popraven, zastřelen, ubit, jinak zemřel nebo zemře, přecházejí na manžela a děti a není-li jich na rodiče.
2/ Práva na zvláštní důchodové zabezpečení přechází po úmrtí účastníka protikomunistického odboje na manžela.
§ 14
Nepromlčitelnost zločinů proti lidskosti a úprava promlčecích lhůt
1/ Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné.
2/ Promlčecí doba trestných činů spáchaných v rozhodném období, které nebyly stíhány z politických důvodů, počíná běžet ode dne účinnosti tohoto zákona.
3/ Nikdo nemůže být trestně stíhán za to, že plnil své povinnosti vyplývající z platných zákonů a jiných obecně platných právních předpisů.
4/ Promlčecí doba pro uplatnění nároku na uplatnění škody způsobené představiteli komunistické moci, odpovědných za úpadek morálních, společenských, ekonomických a politických hodnot, počíná běžet ode dne účinnosti tohoto zákona. Totéž platí o promlčecí době o uplatnění nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu těmito představiteli získanými.
§ 15
Vyloučení trestnosti
Tímto zákonem je vyloučena trestnost jednání účastníka protikomunistického odboje, k němuž došlo v rozhodném období v přímé souvislosti s odbojovou činností, které jinak naplňuje znaky jednání trestného podle současně platných trestných předpisů, pokud:
a) bylo v dané situaci vzhledem k okolnostem ohrožujícím bezprostředně život nebo svobodu účastníka nezbytné,
b) bylo prokazatelně aktem odbojové činnosti
§ 16
Účinnost zákona
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
A - Všeobecná část
Problematika protikomunistického odboje (dále jen "PTKO") představuje velmi složitou politicky i jinak citlivou součást naší nedávné historie i jí reflektované současnosti.
Východiskem jakýchkoli úvah v tomto směru je komunistický puč v únoru 1948. I když i před ním lze nepochybně najít případy šikanování demokraticky smýšlejících občanů či dokonce přímých represí proti nim, chybí zde zjevný a jednoznačný právně politický základ pro posuzování takových případů, nehledě již na praktickou obtížnost posuzování v oblasti důkazní. Zvláštní kapitolu československých dějin představuje zejména zavlečení československých občanů do SSSR sovětskou tajnou policií NKVD, k němuž začalo docházet prakticky souběžně s příchodem Sovětské armády na československé území v letech 1944-1945. Vzhledem ke složitým mezinárodněpolitickým aspektům by bylo žádoucí řešit tuto problematiku samostatnou právní úpravou a nelze ji postihnout v předkládaném návrhu zákona.
Rozhodné období a základní etapy odboje
Rozhodné období se počíná 20. února 1948 a končí 17. listopadu 1989. Den 20. února 1948, kdy podali demisi ministři za Čs. stranu národně socialistickou, Čs. stranu lidovou a slovenskou Demokratickou stranu, a nikoli dne 25. února 1948, kdy byla demise pod zjevným nátlakem přijata, je dnem počátku komunistického puče i otevřeného odporu vůči němu. Ve dnech 20. - 25. února 1948 a tedy již bezprostředně od 20. února 1948 totiž docházelo k násilnému obsazování sekretariátů demokratických stran, jejich vydavatelství a tiskáren oddíly SNB a Lidových milicí, ministrům demokratických stran bylo zabráněno v přístupu na pracoviště nebo z něj byli pod pohrůžkou násilí vyhnáni, byl násilně rozehnán průvod studentů táhnoucích na Hrad vyjádřit podporu prezidentu republiky, při němž byla prolita první krev, docházelo již k zatýkání a komunisté bud přímo nebo pod hlavičkou akčních výborů Národní fronty začali vyhazovat své odpůrce ze zaměstnání. Dne 25. února 1948 byla přijetím demise se všemi z toho vyplývajícími důsledky otevřeně a jednoznačně nastolena totalitní moc komunistické strany, prezentovaná zpočátku jako "vítězství pracujícího lidu" a později jako "diktatura proletariátu". Rozhodné období končí dnem 17. listopadu 1989.
Při hodnocení charakteru doby, zločinů a jiných spáchaných trestných činů, jakož i možnosti či lépe řečeno nutnosti jejich nápravy, se nám prolínají dvě roviny přístupu, politická a právní, když morální je mimo diskusi. Souběžně s tím můžeme rozlišovat i dvě etapy PTKO, politickou, společenskou i právní charakteristikou značně odlišné.
Je zřejmé, že zejména v 50. letech docházelo k nesrovnatelně horším represím, které si vyžádaly přinejmenším několik tisíc lidských životů. Šlo nadto o období represí, které nemají ústavní základ. Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) nehovoří ještě ani o diktatuře proletariátu ani o vedoucí úloze KSČ, nýbrž jen rozhodnutí "vybudovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu". Dále ústava uvádí, že "Lid je zdrojem veškeré moci ve státě", aniž by podstatu této moci blíže charakterizovala. Dalším faktickým i právním vývojem však byla tato ústava rychle překonána. Za všechny další normy uveďme jen zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, zákon o táborech nucené práce č. 247/1948 Sb., dále zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, jakož i nový trestní zákon soudní č. 86/1950 Sb. a trestní zákon správní č. 88/1950 Sb. Byl to zejména nový trestní zákon, který komplexně zavedl "trestné činy proti státu a pracujícímu lidu", dosahující údajného nejvyššího stupně nebezpečnosti pro společnost.
Koncem 50. let byl téměř zlomen aktivní odboj občanů i jejich skupin či organizací proti totalitní moci a převážná část obyvatelstva přešla k formám pasivního odporu. Ukončení zjevného teroru a nejtěžších represí nebylo "zásluhou" vedení KSČ, nýbrž především důsledkem změny politické linie KSSS spojené s nástupem N. S. Chruščova k moci v SSSR i částečným zmírněním mezinárodního napětí. Druhá etapa začíná přijetím ústavy "vítězného socialismu", tj. ústavního zákona č. 100/1960 Sb., resp. dnem, kdy byla vyhlášena amnestie prezidenta republiky dne 9. května 1960 (č. 54/1960 Sb.), jíž byly mj. amnestovány trestné činy proti lidově demokratickému zřízení. Další postihy již dostaly "ústavně-právní" základ třídní charakteristikou socialistického státu a zakotvením vedoucí úlohy KSČ (čl. 4 ústavy). Šedesátá léta přinášejí určité politické uvolnění a míra represí je diametrálně nižší. Zjednodušeně řečeno, zatímco v 50. letech šlo doslova o život, v letech pozdějších šlo "pouze" o případnou ztrátu svobody, postavení ve společnosti a zaměstnání. Všechny tyto politické, společenské a právní důvody vedou k nutnosti rozlišovat dvě etapy PTKO. Z toho také vychází koncepce předkládaného návrh zákona.
Rozsah represí
Rozsah represí totalitní moci komunistické strany byl za uplynulých 42 let obrovský a zasáhl ať již přímo či nepřímo přibližně 1,5 až 2 milióny lidí (včetně postihů rodin vězněných, popravených, emigrantů, propuštěných ze zaměstnání, zákazem studia, konfiskací majetku aj.). Podle kvalifikovaného odhadu by se mohl zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vztahovat na přibližně 250 000 občanů. Za totalitní moci komunistů bylo přibližně 200 občanů popraveno, asi 8 000 - 10 000 občanů bylo umučeno, zavražděno, zastřeleno na útěku z vězení nebo při přechodu československých hranic nebo zahynulo při nucených pracích v uranových dolech a jinde. Přibližně 246 000 občanů ČSR bylo nuceno emigrovat jenom v prvním desetiletí (1948 - 1958). Celkový počet emigrantů za celých 42 let totality se odhaduje na 360 000 až 410 000 občanů. V rozhodném období bylo také přibližně 48 000 občanů bez soudu zařazeno do táborů nucených prací, asi 120 000 mladých mužů bylo během základní vojenské služby zařazeno do pomocných technických praporů jako politicky nespolehliví, přibližně 2 800 občanů bylo vězněno bez soudu na základě rozhodnutí tzv. zvláštních komisí. Většině postižených byl také zkonfiskován majetek. Celkové ztráty způsobené na životech, fyzickém i psychickém zdraví a majetku není ani možné přesně vyčíslit.
Charakter odboje
Účelem zákona je postavit zásadně PTKO na roveň prvnímu a druhému odboji, jakož i ocenit zásluhy těch, kteří v boji proti totalitní moci přinesli i ty nejvyšší oběti, aby přispěli k obnovení svobody a demokracie v Československu. První a druhý odboj, uznaný de jure vládami Československa, byl odbojem proti cizím vládám, proti cizí moci, vnucené a vykonávané nad občany státu. O vznik Československa i o osvobození Československa se značnou měrou zasloužili i příslušníci prvního a druhého odboje.
PTKO trval 42 let. Nebyl reprezentován vládou v exilu, neměl vlastní bojující armádu, ani podporu bojujících velmocí. Odehrával se v době míru a byl odbojem veskrze národním a lidovým. Tento odboj vedlo osamocené, prakticky bezbranné obyvatelstvo proti totalitní moci komunistů ve vlastní zemi. Podpora zahraničí byla minimální a omezovala se převážně na podporu morální. Počáteční aktivní odboj obyvatelstva byl postupně téměř zlikvidován. Jeho těžiště se přesunulo do oblasti morálního a intelektuálního vzdoru, v němž odboj setrval. Zdánlivý jev spolupráce občanů s režimem byl volbou existenčního přežití a nemá proto charakter kolaborace části obyvatelstva z let 1938 - 1945. Důkazem proti takovému případnému nařčení je kvalita potomstva, které českoslovenští občané vychovali vzdor morálnímu teroru komunistů i jimi prováděné "převýchově". Naše národy morálně přežily, jejich touha po svobodě a demokracii přetrvaly spolu s odhodláním je konečně dosáhnout.
PTKO se zúčastnili příslušníci všech politických stran kromě KSČ, nestraníci, občané všech národností a náboženských vyznání bez rozdílu. Výjimku tvořili pouze postižení komunisté, kteří usilovali o dílčí úpravy na formě své absolutní vlády nad obyvatelstvem. Věznění a popravy komunistů v letech 1951 - 1955 nejsou součástí PTKO proti totalitní moci komunistů, nýbrž fází zápasu o moc uvnitř KSČ a mezinárodního komunistického hnutí. Účast komunistů na "demokratizaci" v období tzv. Pražského jara byla až na nepatrné výjimky výrazem jejich snahy o reformu komunistické totalitní moci do poněkud přijatelnější podoby, a nikoli snahy o její odstranění, které byl naopak cílem PTKO. O zásadním kvalitativním rozdílu mezi snahou o "demokratizaci" a bojem za svobodu a demokracii svědčí nejlépe to, že ani na politickém "vrcholu" Pražského jara v roce 1968 přestavitelé KSČ nejen neodstranili vedoucí úlohu KSČ z ústavy, ale dokonce její odstranění ani nenavrhli.
Právní uznání PTKO
Význam uznání PTKO nejen de facto, ale i de jure spočívá v uznání přirozeného práva člověka a občana státu na odpor proti zlu. Ve smyslu Všeobecné deklarace lidských práv je odboj proti zločinné vládě právem každého člověka. V mravním smyslu je dokonce jeho povinností.
Období totalitní moci komunistů je charakterizováno celou řadou zločinů proti lidskosti a těžkých trestných činů, především zločinem genocidia. Podle čl. II písm. c) Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, přijaté OSN dne 9. prosince 1948, se zločinem genocidia mj. rozumí: "úmyslné uvedení kterékoliv skupiny obyvatelstva do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení". Za totalitní moci komunistů byla jednoznačně naplněna skutková podstata tohoto zločinu proti lidskosti a to systematickou likvidací celých skupin a částí obyvatelstva označených souhrnným pojmem "třídního nepřítele". Důkazy jsou obsaženy v dokumentech KSČ z let 1948 - 1960 a zejména v prováděcích předpisech státní bezpečnosti, prokuratury, soudů a ÚV KSČ. Velká příbuznost a podobnost charakteru totalitní moci komunistů a nacistů i forem a metod jejího uplatňování (koncentrační tábory aj.) umožňují pro právní kvalifikaci zločinů totalitní moci použít zásady mezinárodního práva, uznané v Chartě norimberského tribunálu a v jeho rozsudku, které formulovala na základě usnesení Valného shromáždění OSN 177 (II) Komise pro veřejné právo na svém 2. zasedání v roce 1950. Podle zde přijatých zásad, především zásady VI písm. c) jsou ve smyslu mezinárodního práva zločiny proti lidskosti: "vražda, vyhlazování, zotročování, deportace a jiné nelidské činy spáchané na civilním obyvatelstvu nebo persekuce z politických, rasových nebo náboženských důvodů atd." Kromě těchto zločinů šlo v Československu v letech 1948 - 1989 také o trestné činy vlastizrady, spolupráce s nepřítelem, teroru, útisku, obecného ohrožení, zbavení osobní svobody aj. Tyto trestné činy byly ostatně zakotveny v trestním zákoně z roku 1964.
PTKO nekončí pouze tím, že bude poskytnuta jeho účastníkům morální či jiná satisfakce, nýbrž i vyvozením morálních, politických a případně i právních důsledků proti těm, kteří byli nejvyššími představiteli totalitní moci. Rozsah jejich celé odpovědnosti by měl posoudit Morální tribunál, jehož zřízení návrh zákona předpokládá, míru případné trestní odpovědnosti by pak měl v daném konkrétním případě posoudit příslušný soud. Zavádí se nepromlčitelnost zločinů proti lidskosti a přerušení promlčecí doby u trestných činů.
Uznání PTKO de facto vyplývá ze svržení totalitní moci v listopadu 1989, neboť nová vláda opřela svoji legitimitu o fakt masového vystoupení a odporu proti totalitní moci. Neuznat tuto skutečnost de jure by znamenalo zpochybnit její legitimitu, cestu ke svobodným parlamentním volbám a ve svých důsledcích i legitimitu současné vlády, parlamentu, prezidenta i všech dalších demokratických institucí.
Finanční nároky na státní rozpočet
Z přibližně 250 000 občanů odsouzených v letech 1948 až 1989 za politické delikty žilo podle údajů Konfederace politických vězňů Československa v roce 1990 (člensky registrovaných) asi 12 000 občanů a dalších 5 000 - 7 000 žilo v zahraničí. Asi 220 000 již zemřelo. Pokud jde o nároky na státní rozpočet, důvodová zpráva k zákonu č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, předpokládá odškodnění podle tohoto zákona ve výši cca 1 miliardy Kčs, jakož i nejméně 100 OUO Kčs na mzdy soudců a ostatní náklady v celé ČSFR. Také důvodová zpráva k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neuvádí bližší specifikaci nákladů. Poznamenává mj., že ve vztahu k emigrantům, kteří jsou devizovými cizozemci, bude mít působení zákona i určité nároky na devizové prostředky. Obdobně důvodová zpráva k zákonu č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, konstatuje, že "Vyčíslit výši finančního dopadu na státní rozpočet České republiky je v současné době nemožné." Nové skutečnosti neuvádí ani důvodová zpráva k nařízení vlády České republiky č. 233/1991 Sb., o výši finanční náhrady v hotovosti poskytované podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Závěrem lze konstatovat, že finanční nároky na státní rozpočet vyplývající z přijetí navrhovaného zákona o PTKO nelze v tomto okamžiku vyčíslit. Jejich alespoň rámcové vymezení by bylo možné pouze na základě úzké součinnosti všech zainteresovaných resortů, tj. spravedlnosti, vnitra, obrany, financí, práce a sociálních věcí, zdravotnictví aj.
B - Zvláštní část
Preambule
PTKO byl specifický tím, že byl časově nejdelší a probíhal v podmínkách masové a kruté represe v rámci dosud nevídaného rozvratu politických, ekonomických, společenských a morálních hodnot.
Politika tehdejšího vedení československé komunistické strany byla protiústavně podřízena cizí mocí, SSSR a mezinárodnímu komunistickému hnutí, a v souladu s cíli této moci fyzicky, psychicky a morálně terorizovalo značné množství našich občanů. Tento teror zasáhl přibližně 1,5 až 2 milionů občanů a to přímo či nepřímo, např. nejrůznějšími postihy rodin vězněných, popravených, exulantů, zejména též propouštěním ze zaměstnání, zákazem studia, nuceným vystěhováním.
Z uvedeného vyplývá, že PTKO měl v pravém slova smyslu masový charakter. Jeho zákonná úprava je z výše uvedených i dalších důvodů společenskou a především právní nutností. Stejnou nutností je i to, že za zákonem uvedené zločiny a trestné činy musejí být představitelé totalitní moci pohnáni k odpovědnosti.
K § 1:
PTKO je vymezen jako aktivní odpor zahrnující celou škálu nejrůznějších forem protikomunistického odporu, od vystoupení se zbraní v ruce, účasti na zpravodajské činnosti, budování funkčních ilegálních struktur až po veřejné vystoupení občanů s otevřenou kritikou režimu, spojené s vážnou újmou.
V zahraničí se PTKO zpravidla projevoval různými formami přímé či nepřímé pomoci vnitřnímu odboji, např. činností Rady svobodného Československa, vysíláním svobodných rozhlasových stanic, publicistickou, podpůrnou činností a pod.
PTKO zpravidla rozumíme soustavnou, záměrně řízenou a zpravidla se opakující aktivní činnost, zaměřenou proti totalitní moci s cílem tuto moc politicky, ekonomicky, mezinárodně či dokonce vojensky zeslabit a v konečné fázi odstranit.
V souladu s tímto základním interpretačním pravidlem nelze za PTKO považovat pouhé založení ilegální protitotalitní skupiny, která nevyvíjela nějakou výše uvedenou činnost.
K § 2:
Politická realita vede ke koncepci dvou etap PTKO. Jejich předmětem je vyhlášení amnestie z 9. května 1960. Hranici mezi těmito etapami však nelze považovat za ostrou.
Zmíněná amnestie, která přinesla postupně svobodu značnému množství politických vězňů, či alespoň zmírnění jejich trestu odnětí svobody, byla pouhým odrazem a do určité míry jedním z projevů měnící se vnitropolitické a mezinárodněpolitické situace, která komunistům stále méně umožňovala zbavovat svobody další tisíce politických protivníků. Vznikající nová kvalita politické situace komunisty naopak dále vedla a dokonce i přímo donucovala alespoň k částečnému zmírňování forem a metod jejich diktátorské vlády.
Přibližně k této době lze klást počátek cesty vedoucí k roku 1968 a později k 17. listopadu 1989.
Problematika etapizace druhého odboje byla již předmětem sporů v průběhu jednání o vládním návrhu zákona č. 136/1946 Sb., o umísťování a jiném zaopatření účastníků národního odboje. Tento zákon v § 5 uváděl: "Účastník národního odboje z doby do konce roku 1942 má nárok na umístění a jiné za opatření podle §§ 2 a 3 tohoto zákona v přednějším pořadí před ostatními účastníky národního odboje." Návrh neprošel. Němci od počátku okupace až do května 1945 používali proti účastníkům druhého odboje zásadně stejně krutých teroristických metod. Uvedené období bylo tedy z hlediska použití forem a metod boje proti odboji homogenní.
Zákon č. 30/1983 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění pozdějších změn a doplňků, zařazuje účastníky druhého odboje podle délky a povahy účasti v odboji do čtyř skupin a na toto zařazení též váže sociální zvýhodnění účastníků druhého odboje.
Jiná situace, jak je výše uvedeno, nastala v průběhu PTKO. Důsledkem použití teroristických metod a forem v první etapě proti účastníkům PTKO byly mnohatisícové ztráty na životech, těžká poškození zdraví a nepředstavitelné opotřebování organismu politických vězňů, samozřejmě i dalších účastníků PTKO.
Tyto a další skutečnosti lze i statisticky doložit, a tak prokázat oprávněnost rozčlenění PTKO do dvou etap.
K § 3:
Paragraf obsahuje vymezení pojmu účastníka PTKO. Vzhledem k tomu, že tento odboj se projevoval v nejrůznějších formách, je nutné rozlišit účastníky PTKO podle uvedených nejvýznamnějších odbojových forem.
Statut účastníka PTKO se přizná bez dalšího politickým vězňům /§ 5/ na základě pravomocného rozhodnutí příslušného soudu o rehabilitaci.
Ve všech dalších případech bude statut účastníka PTKO přiznán pravomocným rozhodnutím příslušné komise na základě předchozího důkazního řízení, příp. na základě pravomocného rozhodnutí příslušného soudu.
Důkazní břemeno leží na žadateli o přiznání statutu účastníka PTKO.
Další podmínkou pro přiznání statutu účastníka PTKO je doba 12 měsíců uvedená v odst. 2, do níž je možné započítat i doby dílčí Tím je zdůrazněn charakter odbojové činnosti jako činnosti vyvíjené po určitou dobu.
Odst. 3 má ve vztahu k odst. 2 zmírňující funkci.
K § 4:
Za aktivní odboj proti totalitní moci je nutné především pokládat úsilí o vytváření ilegálních odbojových organizací, účast na činnosti těchto organizací, shromaždování zbraní, udržování kontaktů se zahraničním odbojem, zpravodajskou činnost, vydávání a rozšiřování ilegálních tiskovin.
Ilegální organizace byly státní bezpečností postupně infiltrovány a likvidovány. Z členů ilegálních organizací se v převážné většině stali političtí vězňové.
Jen malému počtu členů odhalených či neodhalených ilegálních organizací se podařilo přejít hranice a dostat se do svobodného světa.