(2) Je-li provozovatelem fyzická osoba, zašle orgán provádějící registraci opis registračního listu též orgánu, který provádí její sociální zabezpečení.
(3) Jde-li o registraci provozování audiovizuálního programu, zašle orgán provádějící registraci, opis registračního listu též organizaci, jíž bylo přiznáno výhradní oprávnění zastupovat autory nebo výkonné umělce nebo výrobce audiovizuálních programů ve výkonu jejich práv [§ 44 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů.].
(4) Orgán provádějící registraci v České republice zašle opis registračního listu orgánu provádějícímu registraci ve Slovenské republice a naopak.
ČÁST ŠESTÁ
Rozšiřování tisku
§ 37
(1) Rozšiřováním tisku se rozumí zejména jeho odbyt, prodej, půjčování, rozdávání nebo jeho vylepování, vyvěšování a vykládání na veřejném místě.
(2) Rozšiřování tisku není provozováním hromadného sdělovacího prostředku podle tohoto zákona, pokud nejde o případ podle § 27 odst. 2.
(3) Prodejci tisku jsou povinni dodržovat cenu dohodnutou s provozovatelem periodického tisku a prodávat pouze tisk označený způsobem uvedeným v § 20.
(4) Rozhodne-li se provozovatel periodického tisku, který je rozesílán na základě seznamu předplatitelů (příjemců), že změní rozšiřovatele tohoto tisku, je rozšiřovatel tisku povinen tento seznam vydat a dále již neužívat, pokud jej obdržel od provozovatele. V ostatních případech je povinen jej vydat za úhradu.
(5) Zákony České národní rady a Slovenské národní rady stanoví podmínky pro rozšiřování tisku upravující vzájemné vztahy mezi rozšiřovateli a provozovateli tisku, místo a způsob prodeje tisku, věkovou hranici prodejců, prodej tisku způsobilého ohrozit psychický nebo mravní vývoj mládeže a pokuty za porušení povinností stanovených těmito zákony a tímto zákonem (odst. 3)
ČÁST SEDMÁ
Pokuty
§ 38
Zjistí-li orgán provádějící registraci nebo orgán uvedený v § 16 a § 17 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, že provozovatel nebo šéfredaktor hromadného sdělovacího prostředku porušil povinnosti stanovené tímto zákonem a že je možná náprava, určí mu přiměřenou lhůtu k nápravě.
§ 39
(1) Zjistí-li orgány uvedené v § 38, že provozovatel nebo šéfredaktor porušil povinnosti stanovené tímto zákonem a nezajistil nápravu ve stanovené lhůtě, nebo že náprava není možná, uloží provozovateli pokutu. Šéfredaktorovi pokutu uloží jen, jestliže porušení těchto povinnosti zavinil. Výši uložené pokuty stanoví podle závažnosti věci a s přihlédnutím k rozsahu a dosahu působení hromadného sdělovacího prostředku a k výši případně získaného bezdůvodného obohacení.
2) Při stanovení výše pokuty šéfredaktorovi se přihlíží rovněž k míře jeho zavinění.
§ 40
(1) Pokuta až do výše 10 000 Kčs se uloží jestliže nebyla splněna povinnost:
a) stanoveným způsobem označit inzerci nebo reklamu (§ 21),
b) nabídnout v zákoně stanoveným institucím povinné výtisky nebo záznamy (§ 26),
c) seznámit veřejnost s přístupností audiovizuálního programu mládeži (§ 24 odst. 1).
(2) Pokuta až do výše 100 000 Kčs se uloží jestliže nebyla splněna povinnost:
a) zabezpečit označení hromadného sdělovacího prostředku v zákoně stanovenými údaji (§ 20),
b) uveřejnit oznámení nebo poskytnout vysílací čas v naléhavém veřejném zájmu (§ 23),
c) neprovozovat hromadný sdělovací prostředek bez oprávnění (§ 27),
d) dodržovat v zákoně stanovené podmínky reklamy a inzerce (§ 22),
e) dodržovat podmínky stanovené v registraci pro provozování audiovizuálních programů (§ 34),
f) ohlásit včas změny údajů uvedených v žádosti o registraci (§ 35).
g) zajistit dodržování věkové hranice přístupnosti audiovizuálních programů mládeži (§ 24 odst. 2)
§ 41
(1) Pokutu až do výše 10 000 Kčs uloží orgány uvedené v § 38 tomu, kdo vytiskl nebo jinak rozmnožoval nebo rozšiřoval tisk bez uvedení údajů podle § 20.
§ 42
(1) Pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy k porušení povinností došlo.
(2) Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne, kdy rozhodnutí, jímž byla uložena, nabylo právní moci.
(3) Výnosy pokut uložených orgánem federace jsou příjmem státního rozpočtu České a Slovenské Federativní Republiky. Výnosy z pokut uložených orgánem České republiky jsou příjmem státního rozpočtu České republiky a výnosy z pokut uložených orgánem Slovenské republiky jsou příjmem státního rozpočtu Slovenské republiky.
(4) Pokutu vymáhá ten orgán, který ji uložil [§ 71 až 78 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).]
§ 43
Při rozhodování o uložení pokut se postupuje podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení s výjimkou § 53 až 68. Proti rozhodnutí o uložení pokuty je možno podat opravný prostředek k soudu [§ 250 l až 250 s občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.].
ČÁST OSMÁ
Společná, přechodná a zrušovací ustanovení
§ 44
Nestanoví-li tento zákon jinak postupuje se při rozhodování podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
§ 45
(1) Pracovněprávní vztahy mezi provozovatelem a jeho zaměstnanci se řídí pracovněprávními předpisy.
(2) Zaměstnává-li provozovatel alespoň jednoho pracovníka, je povinen uzavřít smluvní pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou jeho zaměstnancům při plnění pracovních úkolů provozovatele nebo v přímé souvislosti s nimi, za kterou provozovatel odpovídá. Provozovatel je povinen uzavřít smluvní pojištění vždy tak, aby smlouva o pojištění byla účinná ke dni vzniku pracovního poměru z první pracovní smlouvy [§ 187 až 205b zákona č. 65/1965 Sb. (Zákoník práce) ve znění pozdějších předpisů.].
§ 46
(1) Držitelé dosavadních registrací jsou povinni nejdéle do jednoho roku uvést registraci do souladu s ustanoveními tohoto zákona, jinak registrace pozbývá platnost.
(2) V podnikatelské činnosti týkající se prodeje a půjčování nahraných zvukových a zvukově obrazových záznamů mohou fyzické a právnické osoby pokračovat do 31. 12. 1992 na základě oprávnění pro podnikatelskou činnost nebo živnostenského oprávnění, které získaly před účinností tohoto zákona. Po uplynutí této lhůty tato oprávnění zanikají.
(3) Osoby uvedené v odst. 2, které předloží ve lhůtě do 30. září 1992 orgánu provádějícímu registraci doklady prokazující, že splňují podmínky pro registraci šíření audiovizuálních programů (§ 2 písmeno e)) podle tohoto zákona, se pokládají za registrované orgán provádějící registrace jim vydá do 60 dnů od předložení vyhovujících dokladů registrační list.
§ 47
Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání se mění a doplňuje takto:
1) v § 3 odst. 2 písm. k, se text: "rozhlasové a televizní vysílání" nahrazuje textem: "provoz hromadných sdělovacích prostředků [Zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Zákon č. ..../1992 Sb., o hromadných sdělovacích prostředcích.]",
2) § 48 odst. 4 se zrušuje,
3) v příloze č. 2 (vázané živnosti) ve skupině 214: ostatní: se nahradí dosavadní znění: "Výroba a prodej nenahraných nosičů zvukových nebo zvukově obrazových záznamů a prodej a půjčování nahraných zvukových a zvukově obrazových záznamů" textem, který zní: "Výroba nenahraných nosičů zvukových nebo zvukově obrazových záznamů".
§ 48
(1) Ode dne účinnosti tohoto zákona nelze uplatňovat dekret prezidenta republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu.
(2) Zrušují se:
1. zákon č. 94/1949 Sb., o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací,
2. zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, s výjimkou § 13,
3. zákon č. 84/1968 Sb., kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích,
4. zákon č. 86/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích,
5. vyhláška č. 517/1949 Ú. l. (429/1949 Ú. v.), o podávání žádostí za udělení oprávnění k vydávání neperiodických publikací a o povolení ke zřízení vydavatelských podniků,
6. vyhláška 942/1949 Ú. l. (859/1949 Ú. v.), jíž se ukládají povinnosti bývalým vydavatelům neperiodických publikací podle jiných než živnostensko-právních předpisů,
7. vyhláška č. 1068/1949 Ú. l., o úpravě vydávání pohlednic,
8. vyhláška č. 1116/1949 Ú. l. (1055/1949 Ú. v.) o rozšiřování antikvariátních neperiodických publikací,
9. vyhláška č. 1231/1949 Ú. l. (223/1950 Ú. v.) o opatřeních v oboru rozšiřování neperiodických publikací majiteli vydavatelských oprávnění,
10. vyhláška č. 200/1955 Ú. l., o zrušení slev při prodeji neperiodických publikací,
11. vyhláška č. 73/1962 Sb., o inzerci v tisku,
12. vyhláška č. 140/1964 Sb., o povinných a pracovních výtiscích,
13. vyhláška č. 105/1967 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/1962 Sb., o inzerci v tisku.
§ 49
Tento zákon nabývá účinnosti dnem ..........
Důvodová zpráva
Obecná část
Zákon č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi ČSFR a ČR a SR ve věcech tisku a jiných informačních prostředků určil do působnosti federace právní úpravu tisku, rozhlasového a televizního vysílání, šíření audiovizuálních programů a agenturního zpravodajství.
Dosavadní právní úprava činnosti hromadných sdělovacích prostředků je obsažena v řadě svým obsahem většinou nevyhovujících právních předpisů, upravujících zejména oblast tisku a částečně kinematografie.
Právní úprava výroby a šíření některých audiovizuálních programů a činnosti zpravodajských agentur provozovaných soukromými provozovateli doposud zcela chybí.
V souladu s programovým prohlášením vlády ČSFR byla provedena novelizace zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a jiných informačních prostředcích, avšak pouze ve dvojím směru: odstranily se nejdůležitější překážky, které tento zákon vytvářel ve vztahu k požadavku svobodného tisku a odstranily se cenzurní a sankční pravomoce bývalého Federálního úřadu pro tisk a informace. Posléze došlo samostatným zákonem ke zrušení tohoto úřadu.
Novelizovaný zákon o periodickém tisku a jiných informačních prostředcích tedy i nadále obsahuje řadu již překonaných ustanovení, např. postavení vydavatele, šéfredaktora a redaktorů, součinnost státních orgánů a organizací, opravy aj.
Současné potřebě tento zákon nevyhovuje také tím, že v něm chybí úprava takových právních institutů, jako je například úprava povinností pracovníka hromadného sdělovacího prostředku za určitých podmínek odmítnout uveřejnit článek nebo pořad, právo na odpověď, soudní přezkum, právo, aby nebyl zveřejněn rozhovor bez ověření.
Rovněž některé novelizované úpravy, jako je například registrace vydávání periodického tisku, vykazují určité mezery (např. postup v případě pozdějšího provedení některých nežádoucích změn) a vyžadují zpřesnění, s tím, že nebude dotčen v podstatě evidenční charakter registrace.
Navíc, nově přijatý zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání vyjmul ze své působnosti pouze část hromadných sdělovacích prostředků a v praxi se tak fakticky zdvojil režim upravující vydávání oprávnění u periodického tisku.
Vzhledem ke specifice, rozsahu právní úpravy a praktické potřebě rozhlasu a televize bylo vládou ČSFR rozhodnuto předložit Federálnímu shromáždění přednostně návrh zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání vytváří především podmínky pro zavedení tzv. duálního systému rozhlasového a televizního vysílání.
Tento právní předpis ani přijaté republikové předpisy z oblasti hromadných sdělovacích prostředků však nezahrnují obecná pravidla činnosti, která se týkají všech hromadných sdělovacích prostředků, tj. nejen provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, jako jsou např. právo na uveřejnění opravy, odpovědi a dodatečného sdělení, právo na odmítnutí svědecké výpovědi, odpovědnost za činnost hromadného sdělovacího prostředku apod.
Tato situace si vyžádala připravit návrh zákona, do něhož by byla kromě obecných institutů a pravidel činností vztahujících se ke všem hromadným sdělovacím prostředkům zahrnuta i úprava vzniku oprávnění provozovatelů periodického a části neperiodického tisku, soukromých zpravodajských agentur a audiovizuálních programů.
Této základní koncepce se předložený návrh přidržuje s tím, že respektuje specifičnost úpravy obsažené v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
V návaznosti na potřebu koordinace souvisejících právních úprav vychází návrh zákona zejména z těchto hledisek:
1. z významu hromadných sdělovacích prostředků pro získávání, přijímání, vyjadřování a šíření idejí a informací a pro vytvoření názorové plurality v podmínkách neexistence cenzury,
2. z potřeby upřesnit podmínky pro nezávislost všech hromadných sdělovacích prostředků a pro podnikání soukromých provozovatelů v této oblasti,
3. z nutnosti chránit lidská práva a svobody v soustavě činnosti hromadných sdělovacích prostředků,
4. z potřeby sladění právní úpravy činnosti hromadných sdělovacích prostředků s úrovní práva ve vyspělých zemích Evropy a v USA,
5. z potřeby ochrany pracovníků hromadných sdělovacích prostředků a jejich nezávislosti.
Návrh zákona využívá evropského zákonodárství, zvláště zákonodárství Rakouska, SRN, Švédska, Francie a zkušeností z Velké Británie a USA. Je v souladu s Evropskou konvencí lidských práv a doporučeními Rady Evropy, týkajícími se hromadných sdělovacích prostředků.
Současně navazuje na úpravu svobody projevu a práva na informace v Listině základních práv a svobod a v souladu s ní upravuje především dvě základní kategorie - lidská práva a postavení pracovníků v oblasti hromadných sdělovacích prostředků. Návrh vychází dále z koncepce, že povaha činnosti jednotlivých hromadných sdělovacích prostředků dovoluje rozdílnou úpravu rozsahu jejich povinností. Povolovací režim je odlišný pouze u rozhlasového a televizního vysílání, a to zejména se zřetelem k omezenému počtu vysílacích kmitočtů a povaze a úkolům vysílání.
Se zřetelem k výše uvedenému se také u provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání počítá s podstatně vyšším rozsahem povinností stanovených zvláštním zákonem.
U audiovizuálních programů se předpokládá udělení registrace tak, že se stanoví taxativně podmínky, které lze budoucímu držiteli v registračním listu stanovit.
Předkládaný návrh řeší otázky, které se vztahují k celé řadě právních odvětví, např. k právu autorskému, procesnímu, trestnímu, obchodnímu a živnostenskému a předpokládají některé nezbytné právní úpravy, např. přípravu zákona, který stanoví obecnou povinnost poskytování informací všem občanům, a zákona, který vymezí ochranu osobních dat; rovněž zahrnuje novelu živnostenského zákona, kterou se z působnosti živnostenského zákona vyjmou některé hromadné sdělovací prostředky podléhající režimu tohoto zákona.
Zákon umožní odpovídající realizaci ústavního vyjádření, že svoboda projevu je zaručena a občané mají právo i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků přijímat a rozšiřovat informace a svobodně vyjadřovat své názory slovem, písmem, obrazem, zvukem či jinými médii.
Z hlediska terminologického se v návrhu zákona doporučuje ustoupit od původně užívaného pojmu "tisk a jiné hromadné informační prostředky" a nahradit jej pojmem "hromadné sdělovací prostředky". Rozvoj rozhlasu, televize a jiných médií již dávno odstranil historickou hierarchii jednotlivých systémů šíření informací. Navrhovaný pojem "hromadné sdělovací prostředky" navíc vyjadřuje, že nejde o pouhý přenos primární informace, ale o komunikaci prostřednictvím sdělení - zde tedy vystupuje prvek činnostní a kreativní.
Pojem "hromadné sdělovací prostředky" také zahrnuje širší škálu těchto prostředků, vedle "klasických" médií - periodického tisku, rozhlasu a televize upravuje výrobu, dovoz a distribuci audiovizuálních programů včetně půjčování a také činnost zpravodajských agentur. Lze předpokládat perspektivní vztažení tohoto zákona i na "nová média" - telefonní službu, počítačové sítě, videotex apod.
Přiměřeně k pojmu "hromadné sdělovací prostředky" a v zájmu zjednodušení dikce jednotlivých ustanovení se pro účely zákona zavádí pojem "sdělení".
Z režimu tohoto zákona se vyjímá ta část neperiodického tisku, jež obsahuje výhradně literární, vědecká a umělecká díla, jež jsou předmětem autorského práva. Vzniká tím určité vacuum iuris pro tato díla, jež bude nutno doplnit právními předpisy republik příp. i zákonem Federálního shromáždění.
Další nově zaváděné pojmy jsou odvozeny od skutečnosti, že zákon upravuje činnost všech hromadných sdělovacích prostředků. Pro účely zákona je ve vztahu k odpovědným pracovníkům i nadále používán tradiční pojem "šéfredaktor".
Rovněž se zavádí pojem "provozovatel", který zahrnuje i dosud užívaný pojem (u tisku) "vydavatel". Provozovatelem může být fyzická i právnická osoba (držitel licence, registrace nebo provozovatel ze zákona).
Dále je nově zaveden pojem "audiovizuální program". Vychází se přitom z terminologie zákona č. 136/1991 Sb. Tento pojem zahrnuje zejména film a všechny zvukové a zvukově obrazové záznamy (kazety, videozáznamy apod.).
V oblasti práv a povinností pracovníků hromadných sdělovacích prostředků se v souladu s evropským zákonodárstvím a článkem 15 Listiny základních práv a svobod zavádí právo pracovníka hromadného sdělovacího prostředku odmítnout vytvořit komentář nebo jiné sdělení, které je v rozporu s jeho přesvědčením. Toto právo posiluje ochranu osobnosti pracovníka vůči provozovateli a upevňuje jeho "právo na vlastní názor".
Posiluje se rovněž ochrana zdrojů informací pracovníka hromadného sdělovacího prostředku. Zde je navrhována pro tyto pracovníky povinnost chránit zdroj svých informací.
Tzv. redakční tajemství je vymezeno i ve vztahu k autorům příspěvků, kdy se jim zaručuje možnost nezveřejnit své jméno ani značku.
Dosavadní právo opravy se rozšiřuje (v souladu s doporučením Rady Evropy) i na právo odpovědi. Nově se upravuje rovněž právo na dodatečné sdělení. Všech těchto práv se lze dovolat u soudu.
Odpovědnost za činnost hromadného sdělovacího prostředku svěřuje návrh provozovateli. Tím není dotčena odpovědnost autora ve smyslu autorského zákona. Provozovateli se přitom ukládá zejména povinnost dbát na to, aby zveřejňované reklamy a inzeráty nebyly v rozporu např. s ochranou dětí a mladistvých a zájmy spotřebitelů. Omezení reklamy je mírnější než v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Tzv. nabídková povinnost (povinnost zaslat určeným institucí povinné výtisky) se v návrhu zásad rozšiřuje i na audiovizuální programy. K úpravě podrobností vlastními zákony se zmocňují národní rady.
Potřebě případného vynucení "pořádkových" povinností stanovených tímto zákonem odpovídají navržené správní pokuty za jejich neplnění. Vždy jim však musí předcházet lhůty k nápravě a příslušné upozornění. Odvolání proti rozhodnutí o pokutách rozhoduje soud. Jinak platí s určitým omezením správní řád.
V závěrečných ustanoveních je upraven přechod práv z doposud provedených registrací periodického tisku, podnikatelských a živnostenských oprávnění v oboru audiovizuálních programů na nové vztahy v rámci registrace podle tohoto zákona.
X X X
Návrh zákona nepředpokládá vznik nových institucí finančně závislých na státních rozpočtech. Naopak vytváří podmínky pro rozvoj soukromého podnikání v oblasti tvorby, vydávání a šíření informací prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků a tím i předpoklad pro určité příjmy státních rozpočtů.
Na rozdíl od právní úpravy rozhlasového a televizního vysílání, kde se pro udělování licencí zřizuje nový orgán ("Federální rada pro rozhlasové a televizní vysílání"), je právo provozovat ostatní hromadné sdělovací prostředky podmíněno pouze registrací u příslušného orgánu určeného zákonem České národní rady a Slovenské národní rady. Předpokládá se, že půjde o orgány již existující. Na úrovni republikových ministerstev kultury příslušné odbory pro informatiku a masmédia tuto činnost (byť v menším rozsahu) vykonávají již dnes. Na úrovni okresních úřadů půjde zřejmě o převzetí předpokládané části agendy živnostenských úřadů referáty kultury. Rozhodnutí o tom přísluší plně republikám.
Výraznější zatížení lze předpokládat pouze u orgánů justice, a to zejména u okresních soudů, přestože už nyní soudy tuto agendu vyřizují. Podle novely občanského soudního řádu spory týkající se ochrany osobnosti podle občanského zákoníku přecházejí na krajské soudy, spory o uveřejnění opravy, odpovědi a dodatečného sdělení zůstávají v kompetenci okresních soudů. Obdobně tomu bylo v zákoně č. 81/1966 Sb., který rozlišoval ochranu proti zneužití svobody projevu, slova a tisku od opravy nepravdivých údajů. Takto třeba rozumět novele § 9 odst. 2 zákona č. 519/1991 Sb. Intenzitu soudních sporů v dané oblasti však není možné odhadnout.
Pokuty za neplnění pořádkových povinností vyplývajících ze zákona budou příjmem rozpočtů republik, případně federace.
Z pohledu provozovatelů hromadných sdělovacích prostředků je v návrhu zákona vyjádřeno jejich ekonomické zatížení pouze nabídkovou povinností tzv. povinných výtisků (kopií audiovizuálních programů) vybraným institucím. Rozsah nabídkové povinnosti stanoví právní předpisy republik. Do budoucna se navrhuje zvážit v daňových předpisech kompenzaci určitým zvýhodněním.
Zvláštní část
K části první
K § 1 až 4
Pojetí tohoto ustanovení odpovídá Evropské konvenci o lidských právech (čl. 10), která předpokládá v odst. 2 určitou úpravu svobody projevu a práva na informace zákonem a právě tak čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv i Listině základních práv a svobod čl. 17 odst. 4.
Ustanovení respektuje zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který stanoví bližší podmínky působení v této oblasti hromadných sdělovacích prostředků.
Definují se pojmy, s nimiž se operuje v dalším textu návrhu zákona a které umožňují rozlišení jednotlivých navrhovaných institutů.
Zavádí se pojem "sdělení" (slovensky "oznámenie"), jehož nezbytnost plyne zejména ze proponované šíře zákona - zcela nevyhovující se jeví pouze užití pojmu informace. Při značném neujasnění pojmosloví v teorii žurnalistiky a teorie masové komunikace se jeví jako nezbytné (s přihlédnutím k požadavkům jazykovědců) zachování pojmu "sdělení" a odvozeně "hromadné sdělovací (slovensky "oznamovacie prostriedky)", a to pro účely tohoto zákona jako nejširší, zobecňující pojmy. Pojem informace je pak užíván v obecném pojetí v plné šíři jeho mnohovýznamnosti.
Šíření sdělení určených veřejnosti ("zveřejněný obsah") je převzato ze stávající úpravy v autorském zákoně, kde jsou vymezena jako sdělení, která nejsou určena pro osobní potřebu. Vymezení sdělení také vymezuje hranice pojmu hromadný sdělovací prostředek pro účely tohoto zákona.
Za hromadný sdělovací prostředek je nezbytné považovat každý prostředek, jehož činnost má znaky uvedené v tomto ustanovení, ať už se ke vzniku nebo rozšiřování sdělení užívá jakékoli technologie.
Členění hromadných sdělovacích prostředků na periodické a neperiodické je nezbytné již vzhledem k řadě odlišností v jejich úpravě a praktickém fungování. Vzhledem k vyloučení neperiodického tisku, pokud tento obsahuje výhradně literární, vědecká a umělecká díla, se tento zákon vztahuje jen na tu výseč neperiodického tisku, který není výhradně literárním, vědeckým nebo uměleckým dílem, jež jsou předmětem autorského práva.
Frekvence v periodicitě je stanovena zejména s ohledem na dosavadní praxi. Stejný název, obsahové zaměření a stejná úprava jsou v návrhu zákona požadovány jako minimum srovnatelnosti, a to zejména pokud jde o vztah k jiným periodickým hromadným sdělovacím prostředkům, než je tisk.
Pojem "vysílání" je vymezen v návrhu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
V tomto zákoně se neperiodickými publikacemi rozumí neperiodické tiskoviny a audiovizuální programy.
Na neperiodický tisk, pokud nejde o autorská díla, a audiovizuální programy jako neperiodické hromadné sdělovací prostředky se v návrhu zákona vztahují zejména obecná ustanovení (odpovědnost provozovatelů, povinnost registrace, pořádkové povinnosti).
Na rozhlasové a televizní vysílání se tento zákon vztahuje zejména v oblasti postavení provozovatelů a redaktorů a ochrany osobnosti, v ostatním pouze tam, kde zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání nemá odlišnou úpravu.
Zákon o hromadných sdělovacích prostředcích se vztahuje také na agenturní zpravodajství. Upravuje základní podmínky vzniku a fungování zpravodajských agentur na základě registrace; na provozovatele zpravodajských agentur za zákona se tento zákon vztahuje obdobně jako na provozovatele rozhlasového a televizního vysílání.
Za šéfredaktory hromadných sdělovacích prostředků se podle tohoto zákona považují také odpovědní redaktoři, předsedové redakčních rad, šéfproducenti, režiséři a další osoby určené provozovatelem.
Držitel registrace (licence) je osobou identickou s provozovatelem, pokud tento není provozovatelem ze zákona.
Redaktor hromadného sdělovacího prostředku je v zákoně chápán jako tvůrčí pracovník hromadného sdělovacího prostředku, ať již je jeho pracovní poměr založen trvalým pracovním poměrem, jednorázově nebo v jiné formě.
K části druhé
K § 5 až 9
Považuje se za nezbytné přiznat novináři a dalším tvůrčím pracovníkům právo na vlastní názor, který může vyjádřit tím, že odmítne vytvořit materiál, který je v rozporu s jeho přesvědčením. Je navržena jedna z možných variant ochrany tohoto práva. Pracovník ve vztahu k provozovateli je v nevýhodném postavení. Je proto třeba posilnit postavení pracovníka vůči provozovateli.
Tento princip vyjadřuje i článek 15 Listiny základních práv a svobod.
Pracovníkovi hromadného sdělovacího prostředku se však neumožňuje odmítnout práce související s běžným chodem redakce.
Ustanovení § 6 má přímou vazbu na autorská práva pracovníků a přispěvatelů. Postihuje případy, kdy dochází ke svévolným změnám v textu, rozhovoru apod.
Upravuje se rovněž tzv. redakční tajemství a zaručuje autorům uveřejněných sdělení možnost ochrany jejich jména nebo užívané značky.
Ustanovení autorského zákona nejsou tímto dotčena.
Zavádí se povinnost redaktora hromadného sdělovacího prostředku umožnit osobě, která poskytla rozhovor, ověření textu, který má být zveřejněn.
U rozhovoru se ukládá povinnost pracovníku hromadného sdělovacího prostředku předem sdělit způsob šíření (živě nebo ze záznamu). Při vysílání přímým přenosem se má za to, že se interviewovaný vzdal práva na ověření rozhovoru, jestliže byl předem informován o vysílání přímým přenosem a rozhovor neodmítl.
Povaha novinářského povolání zejména vyžaduje, aby bylo pracovníkům sdělovacích prostředků zaručeno nejen právo, ale byla dána i povinnost chránit zdroj svých informací, a to jakékoli povahy.
V souladu s ustanovením trestního zákona a trestního řádu se uvádí rozsah výjimky z tohoto ustanovení.
Právo na ochranu zdroje informací by mohlo být v praxi obcházeno, kdyby oprávněným osobám bylo možné uložit vydání písemností, tiskovin, obrazových a zvukových záznamů, což tato zásada výslovně vylučuje.
Odpovědnost pracovníka hromadného sdělovacího prostředku v případě odmítnutí označit zdroj informací je pouze odpovědností trestněprávní a občanskoprávní.
S přihlédnutím k potřebě chránit hromadný sdělovací prostředek v případě, že zveřejnil sice nepravdivé údaje, avšak takové, které se opírají zejména o jednání Federálního shromáždění, České národní rady, Slovenské národní rady, jejich orgánů a orgánů územní samosprávy, nebo jsou přímým přenosem vystoupení poslanců nebo veřejných jednání státních orgánů, se připouští možnost takového zveřejnění. V takových případech nesou odpovědnost za nepravdivá sdělení osoby, jež je pronesou, a to podle občanského zákoníku.
K části třetí
K § 10 až 18
Návrh vychází především z potřeby na jedné straně zajistit odpovídající opravu uveřejněných údajů, na druhé straně je omezit pouze na nezbytný rozsah.
Záměrně se přitom odděluje oprava vesměs jednoznačných údajů, kterou lze obvykle zajistit bez složitějších operací
Zjednodušením postupu při uveřejňování opravy je sledováno také to, že se uveřejňují pouze ty údaje, které opravu vyžadují.
Právo odpovědi se zavádí v souladu s příslušnými doporučeními Rady Evropy.